Taylor Stevensová - Loutka

recenze

Jméno spisovatelky Taylor Stevensové není českému čtenáři vůbec neznámé. Její první thriller „Lovkyně informací“ vydalo nakladatelství Knižní klub v roce 2012 a poměrně záhy si získal přízeň čtenářů. Mnozí z nich dokonce hlavní hrdinku Vanessu Michael Munroeovou přirovnávali k známější Lisbeth Salanderové. Na úspěch pilotního thrilleru směle navázal i druhý díl „Neviňátko“, který vydal Knižní klub v roce 2013 a „Loutka“, který vyšel ve stejném nakladatelství v loňském roce. Hlavní hrdinka Michael Munroeová nechybí samozřejmě ani v jednom dílu, a proto lze o knihách říct, že na sebe volně navazují.

Děj Loutky se odehrává střídavě na evropském a americkém kontinentu. Na evropském čtenář sleduje Munroeovou, jak musí za naprosto extrémních podmínek dopravit ostře sledovanou dívku k bohatému zákazníkovi a na tom americkém zase Milese Bradforda, jak se snaží zjistit, kdo a proč Munroeovou unesl. V obou případech jim jde o čas a ani jeden ho nemá nazbyt, protože každá promarněná vteřina může znamenat smrt někoho blízkého.

Ihned v začátku románu je čtenář doslova vhozen do děje bez jakékoliv přípravy. Společně s Milesem sledujeme maskovaný únos Munroeové a víme o tom stejně tolik jako Miles, tudíž nic. Přibližně prvních čtyřicet stran je naším průvodcem právě Miles, kdy se společně s ním a jeho společníky snažíme zjistit, co se vlastně stalo. Celé to působí ze začátku trošku chaoticky a zmateně, ale autorka se tím nejspíš chtěla co nejvíce přiblížit realitě, což jí nelze mít za zlé.

S Michael se pořádně setkáváme až po několika stranách čtení, kdy se probere z umělého spánku v chorvatském Záhřebu. A právě tady se konečně pořádně dozvídáme, co se vlastně stalo, kdo Michael unesl a hlavně proč. A důvod únosu je to poměrně netypický – Munroeová má splatit dluh z minulosti tím, že přepraví mediálně známou dívku Neevu ke kupci, který si ji objednal. Aby to však Munroeová neměla příliš jednoduché, tak musí být Neeva oblečená a učesaná jako panenka a nic nesmí její vzhled narušit. Za každou, byť sebenepatrnější, způsobenou vadu na Neevině kráse zaplatí Munroeová životem svých blízkých.

Během toho, kdy Michael musí Neevu dopravit do Monaka, se snaží vymyslet plán, jak nejen sebe, ale i všechny, na kterých jí záleží, zachránit. Jelikož je veškerý její pohyb sledován, tak před sebou rozhodně nemá lehký úkol. Na druhou stranu právě díky tomu nemá čtenář o čtivou četbu a napětí nouzi a veškeré dění sleduje mnohdy doslova se zatajeným dechem.

Taylor Stevensová je skvělá vypravěčka, která dokáže vystavět zápletku až do těch nejmenších detailů. Děj má spád a až na pár výjimek nestagnoval na místě. Občas jsem se sice trochu ztrácela v ději, protože postavy byly o krok přede mnou, ale naštěstí vše bylo posléze vysvětleno a já s nimi srovnala krok.

Zatímco u Lovkyně informací se mi nesmírně líbilo umístění příběhu do afrického prostředí, tak v Loutce jsem zase uvítala to evropské. Sice na mě nepůsobilo až tak exoticky, ale zase se jednalo o prostředí, které je mi bližší a o kterém mám alespoň nějaké povědomí.

Autorka si zaslouží mou poklonu za to, že se jí podařilo udržet vysokou laťku, kterou si nastavila již v Lovkyni informací. Mnoha spisovatelům se to bohužel nepovede, což naštěstí není případ Taylor Stevensové.

Na závěr si dovolím případnému čtenáři Loutky malou radu: rozhodně žádný z dílů nevynechávejte a čtěte je v pořadí, v jakém vyšly! Musím se přiznat, že jsem Neviňátko vynechala, čehož jsem hned v úvodu Loutky hořce zalitovala, protože mi některé věci, zvláště kolem Michael a Milese, nedávaly smysl. Proto znovu připomínám to, co jsem psala již v úvodu, že knihy na sebe volně navazují. Pokud tedy nějaký díl vynecháte, tak si pak budete muset stejně jako já určité věci domyslet, což je vcelku škoda, když si je můžete přečíst a vědět přesně, jak to všechno bylo.

Ukázka:

Dveře zaplnil stín. Neeva se prudce posadila a zacouvala ke zdi. Vůbec tu osobu neslyšela přicházet, dokonce ani v tom tichu. Nahmatala řetěz; měl dost velký průvěs, aby se dal použít jako zbraň, kdyby se ten stín dostatečně přiblížil.
Příchozí se sklonil, vešel dovnitř a jakmile poodstoupil ode dveří a neměl světlo přímo za zády, Neeva mu uviděla do obličeje – nepochybně to byla ta záhadná postava ze včerejška, i když vlasy měla jiné a byla spíš mužského než středního rodu.
„Smím vstoupit?“ zeptal se neznámý a Neeva na něj jen překvapeně zírala, ne kvůli té žádosti, ale protože to byla první skutečná angličtina, jakou slyšela po tak dlouhé době, že už ztrácela pojem o čase, a byla to nefalšovaná americká angličtina, žádná šroubovaná mluva s přízvukem, jakou se jedno z těch hovad zřejmě naučilo ve škole.
„Už jste vstoupil,“ poznamenala a on se trochu smutně pousmál.
„Michael,“ představil se a napřáhl k ní ruku.
Neeva se ani nehnula a ruka se po chvíli odtáhla.

Komentáře (0)