John Green - Papírová města

recenze

Během letošního léta má přijít do kin dlouho očekávaný film Papírová města, jehož knižní předloha vyšla na podzim loňského roku. Pokud se chystáte na film a knihu od Johna Greena jste ještě nečetli, tak by určitě byla škoda, kdyby vás minula. Však to znáte, kniha bývá většinou lepší než film, ale jsou i případy, kdy tomu tak není. Je však zatím zbytečné na toto téma polemizovat, neboť film ještě ani není v kinech, zatímco knihu už máme na českém knižním trhu několik měsíců a stále se jí daří držet na žebříčku nejprodávanějších titulů za poslední dobu. V čem tedy spočívá kouzlo knih Johna Greena? A dokáže mu podlehnout opravdu každý čtenář?

Jméno spisovatele Johna Greena zná asi každý alespoň trošku všímavý čtenář. Připomeňme si, že tento mladý muž má na svém kontě již několik knižních titulů, které se téměř okamžitě po svém vydání staly bestsellery. Autor svou literaturou cílí především na mladší čtenáře, kteří hledají své místo v životě a smysl života. Jeho hlavní hrdinové se dají charakterizovat jako lidé, které můžeme běžně potkat mezi svými známými a kamarády, můžeme se jimi stát dokonce i my sami. Kouzlo jeho příběhů tkví v tom, že se mohou stát komukoliv z nás, proto nemá nejspíš žádný čtenář problém se ztotožnit s jeho hrdiny.

Stejně tak je tomu i v již zmiňovaném románu Papírová města. Hlavním hrdinou knihy je Quentin Jacobsem, naprosto normální středoškolák, který však prožije zcela neskutečnou noc se svou dlouholetou kamarádkou Margo. Noc plnou dobrodružství, adrenalinu, sblížení a poznání sebe sama. Noc, která se neopakuje a která je tak výjimečná, že ji člověk zažije jen jednou za život. Ovšem vystřízlivění po každé noci bývá většinou bolestivé a nejinak tomu bylo i v případě Quentina.

Nechápejte to tak, že by se snad Quentin s Margo opil hned v první putyce a ráno mu bylo špatně od žaludku. Ne, jedná se o daleko bolestivější vystřízlivění, i když možná méně viditelné. Po bláznivé noci, která byla pro racionálně založeného Quentina jako zjevením, a která zapříčinila, že mu na mysl vytanulo mnoho nezodpovězených otázek právě ohledně Margo, se stalo právě to, co Quentin vůbec nečekal. Margo prostě a jednoduše ze dne na den zmizela. Nenechala žádný vzkaz ani dopis, prostě nic, co by mu řeklo, kam se poděla. Jediné, co po ní zbylo, byla sbírka básní od Walta Whitmana, kde bylo pár podtržených veršů a pár nejasných stop v pokoji, které na první dojem příliš nedávaly smysl.

Nikomu se nechce Margo hledat, všichni doufají, že se zase někdy objeví, jako se už objevila tolikrát. Jenže Quentin ji chce najít. Chce ji najít, protože potřebuje znát odpovědi na svoje otázky a potřebuje vědět, že je živá a zdravá a že jí nic neschází. A navíc mu neskutečně chybí. Proto se taky rozhodne jít proti proudu ostatních a začne ji hledat. Postupně rozplétá zamotané provázky sotva znatelných indicií a nejen, že se mu při tom daří pochopit Margo, ale začíná také víc rozumět sám sobě a tomu, co od života chce a co naopak nechce.

Příběhu se nedá upřít čtivost a jistá nadčasovost. V podstatě je jedno, zda si knihu přečtete teď, nebo až za 15 let. Témata, která se v ní řeší, nezestárnou nikdy. Na druhou stranu slabou stránku románu spatřuji v tom, komu je kniha určena. Cílovou skupinou jsou dospívající čtenáři, tomu je podřízeno jak chování, tak i vyjadřování postav. V jednu chvíli mezi sebou hlavní aktéři vedou téměř filozofické debaty a ve druhé zase typické řeči pro puberťáky. Obrat byl občas tak rychlý, že si čtenář místy připadal jako na houpačce.

Přesto jsou Quentin a jeho přátelé sympatičtí a vy si je během čtení oblíbíte. Nad jejich průpovídkami a zážitky se bavíte, prožíváte s nimi jejich strasti a fandíte jim, aby společně našli Margo. Co se týče Margo, tak její postava je poměrně komplikovaná a jelikož se o ní většinu knihy pouze mluví, tak nestihne čtenáři tolik přirůst k srdci jako ostatní.

Spisovatel John Green vyprávět opravdu umí. Příběh Papírových měst je zajímavý a svým způsobem i neotřelý. Green má dar zasáhnout čtenářovo srdce a přimět ho k zamyšlení se nad tím, co je v životě opravdu důležité.

Osobně si však myslím, že je kniha určena především mladším čtenářům, kteří své místo v životě teprve hledají. Netvrdím, že těm dospělým se Papírová města líbit nebudou, ale podle mě je osloví méně, než ty dospívající. Pokud vás však příběh Papírových měst zaujal, tak si jej určitě přečtěte a nedbejte na to, kolik je vám let. Byla by škoda si jej nepřečíst, protože byste přišli o příjemně napsaný román.

Ukázka:

„Q,“ řekla Margo.
Podíval jsem se na ni a chvilku jsem si nebyl jistý, proč vyslovila mé jméno, ale pak jsem se prudce probral ze spánku a uslyšel jsem to. Reproduktory zesílily, ale už to nebyla nicneříkající umělá hudba, tohle byla hudba opravdová. Taková stará jazzová písnička, kterou má rád můj táta a která se jmenuje „Už dávno nejsem dítě“. A dokonce i z těch plechových repráčků bylo jasné, že ta zpěvačka dokáže zazpívat asi tak tisíc tónů najednou.
A já jsem viděl, jak se já a ona spojujeme v nepřerušené linii od kolébky přes toho mrtvého a přes povrchní přátelství až k téhle chvíli. Chtěl jsem jí říct, že pro mě není potěšení v plánování v provedení ani v odchodu; potěšení je v tom, vidět, jak se naše provázky kříží a oddělují a zase spojují – ale přišlo mi to příliš trapné, a krom toho, ona už vstávala.
Zamrkala modrýma očima a v té chvíli vypadala neuvěřitelně krásná, mokré džíny se jí lepily na nohy a tvář jí v šedém světle zářila.

Komentáře (0)