tsal přečtené 542

Succubus 1969, Honoré de Balzac

Být novelka ještě o něco kratší, možná se pocit nudy nestihne dostavit. Ale i těch 128 stran bylo moc a zprvu zábavná hra se brzy změnila úmornou repetici. Tématicky je to lehce zajímavé a občas jsem se i pousmála. Pokud máte kvůli zastaralosti jazyka problém s Babičkou, tohle rovnou vzdejte. Všechny ostatní by mohl archaický jazyk okouzlit.... celý text

Scotland Yard 2015, Alex Grecian

Se Scotlandyardem to bylo trochu jako na horské dráze. Chvíli lepší, chvíli horší, jednou skvělý nápad, jednou hloupost. Pokud bych měla vyjmenovat plusy, začala bych asi zajímavou směsicí postav. Ty si vás sice získávají pomalu, ale nakonec získají. Je jich několik a každý měl to štěstí, že obdržel vlastní charakter a dost prostoru na to, aby se projevil v celé své kráse. Hned za postavami mě zaujala stavba příběhu skládající se z několika dějových linek. Ty se proplétají, míjejí, ovlivňují a přitom spolu příliš nesouvisí. Pan Grecian je skvěle využil k porcování napětí, kdy se volnější okamžik v jedné doplňuje s napnutějším okamžikem v jiné, nebo kdy je gradace v těch správných momentech umocněna hned několika z nich. Také je umně využívá k matení čtenáře. Hází drobky do slepých uliček, odvádí nás na scestí a následně bez jakéhokoliv posměchu vrací zpět na správnou cestou. Po celou dobu vás tak vlastně zajímá, kdo, co, proč a jak. Nejzajímavější částí knihy pro mě pak byl pomalý přechod vyšetřovacích metod od temného středověku k současnému forenznímu pátrání. Teď k negativům. Pomalý rozjezd mě málem nadobro zazdil. Po čase se sice kniha konečně rozběhla a nabrala spád, bohužel však ne na 100 %, spíš na takových 75 %. Vše (a je toho docela dost!) se odehrává na ploše několika málo dnů, nechybí akce, ani napětí, přecházíme od osobních problémů k profesním. Jenže text celou dobu působil poněkud rozvlekle a utahaně a naprosto mu chyběla hektičnost popisovaných událostí. Napětí také mohlo být o trochu vyšší, kdyby si s námi autor déle hrál a neodhaloval nám vraha tak brzy. A přestože jsem většinu postav měla veskrze ráda, občas jsem se neubránila protočení očí nad stupiditou jejich chování. V zásadě šlo o tým profesionálů, v jejichž počínání bylo cítit jak zkušenosti, tak i těžký život, kterým procházeli. Jenže pak najednou došlo k lapsu a zachovali se naprosto stupidně. Jinak se to říct nedá. S kdekým se vybavovali o podrobnostech případů, vyhazovali nebo nevyřizovali vzkazy, které jen tak z plezíru označili za nedůležité, nechávali důkazní materiál ležet jen tak, aby k němu takřka kdokoliv měl přístup, přestože to na jejich pracovišti chvílemi bylo jak na nádraží. A některé jejich závěry svědčily spíše o náhlé disfunkci mozku. Opět ale raději zdůrazňuji, že to byly ojedinělé momenty v jinak dobře fungujícím celku. Závěrem docházím k 3,5 hvězdám. Všechny linie došly ke svým smysluplným koncům, jen jedna malá odbočka vyzněla do ztracena. A nedostatky se sice nedaly zcela odmávnout jako nepodstatné, ale pozitiva to vyvážila a přidala i pár bodů k dobru. Četbu jsem si tedy nakonec užila a jsem zvědavá na další díl. (A menší osobní poznámka: Chudák Hammersmith xD)... celý text

Mariňáci 2000, Robert Fabian

Přestože mi z nějakého prapodivného důvodu trvalo dva (!) roky, než jsem doposlouchala poslední polovinu poslední kapitoly a tím audio-četbu konečně zakončila, hodnotím Mariňáky pozitivně. Jasně, nejde o žádné filozofické dílo, které si bere na paškál společnost, rozbor duše nebo chce varovat před nezodpovědným jednáním. Zkrátka, nečekejte žádného Heinleina a druhou Hvězdnou pěchotu. Tady jde jen o tři věci – o násilí, o přežití a o pár okamžiků srandy, než člověka sežere vesmírná havěť. Ve své jednoduchosti jde však o neskutečnou jízdu. Na jejím začátku jste jen neschopní civilové, uprostřed se koupete v krvi, potu, písku a tělech svých spolubojovníků a na konci se zastavíte a nechápete, kde jste a proč vám došly věci, do kterých by se dalo střílet. Pokud vám nevadí poctivé násilí, chcete se odreagovat a vystřílení kolegů v práci zatím vidíte jen jako krajní řešení, tohle je kniha pro vás. K audioknize: Poslouchala se skvěle a hlas pana Velena nemá chybu. Jen to šepotání řvaných rozkazů mě opakovaně bavilo.... celý text

Miláček 1972, Guy de Maupassant

Miláček mě, jako spoustu jiných žen, dost rozhodil. Než že by se mi z něj však podlamovala kolena, spíše jsem mrkala nad tou drzostí a hlavně nad tím, v co ona drzost nakonec vyústila. Duroy je postava, kterou nemůžete mít rádi a na rozdíl třeba od Vicomta de Valmont z Nebezpečných známostí jej nemůžete ani obdivovat. Má příliš mnoho špatných vlastností toho typu, který nechce nikdo z nás. Hlavně jeho nenasytnost a věčná nespokojenost, díky nimž se cítí tím ublíženější, čím více získává, z něj dělají tvora naprosto nesympatického. Přesto vás fascinuje dostatečně na to, abyste knihu dočetli až do konce. Chcete totiž vědět, jak to s ním dopadne. Ne, přesnější je říct, že chcete vidět, jak si konečně namlátí ústa, jak mu to někdo spočítá, jak se mu některá z jeho milenek krutě pomstí a vesmírná karma bude vyrovnána. Dočtete to, protože ho chcete vidět trpět. Miláček Duroy však není one-man show. Zdatně mu sekundují i další postavy, obvykle pohlaví něžného, které se dočkají stejné propracovanosti jako on. Autor zvládl takřka nemožné a vystupuje do popředí mého čtenářského seznamu jako jeden z mála spisovatelů mužů, jejichž ženské hrdinky mi přijdou skutečné, procítěné a lidské. A to i přesto, že na ně nahlížíme jen zvnějšku a o jejich myšlenkách nevíme zhola nic. Kritika tehdejší společnosti (obzvláště pak střední vrstvy), politiky a jejích vazeb na média jako by vypadla ze současných událostí. Dílo je to ve všech ohledech stále aktuální a, byť vás vyloženě neunese a neokouzlí, rozhodně stojí za přečtení. (Můj vnitřní Forsyte by řekl: "Jak francouzské!" Můj vnitřní Vikomt de Valmont by řekl: "Tohle není fér!")... celý text

Sága rodu Forsytů II. 1970, John Galsworthy

Druhý díl V pasti pro mě jednoznačně zachraňoval Soames. Jednak mi jeho charakter přijde nádherně spletitý a plný kontrastů, tedy na sebe strhne veškerou pozornost takřka bez námahy, druhak mi mladý Jolyon a Irena byli duševním naladěním vždy nesmírně vzdáleni a nezdá se, že by se na tom s lety něco měnilo. Dynamika jejich trojúhelníku je však plně funkční a stále stejně dobře slouží jako zobrazení autorových postojů. Pokud jde o základní gró příběhu, důraz se nám z vymezení jedince vůči společnosti v díle prvním přenesl na střet dvou individualit. Společnost, ať už všeobecná nebo zosobněná rodinou Forsytů jako jednou entitou, zde sice doposud figuruje, její úloha je ovšem již poněkud bezzubá. Dávné rozpory a nepřátelství mezi jedinci ale setrvaly a naopak ještě zesílily. Pokud jde o duševní rozpory v rámci jedné osoby, ty i ve druhém díle zůstaly významným faktorem a motivem. Linii s mladší generací schválně ponechávám stranou. Beru ji čistě jako prostor pro zdůraznění toho, kam až mohou spory pra/rodičů vést a jak se mohou zcela neplánovaně a nevědomky podepsat na životech potomků. Jejich životní příběhy jdou však již naprosto mimo mě. Což je také důvod, proč se na třetí díl v tomto re-readingu opět nedostane. Mladý Jolyon měl totiž pravdu. Jako by skuteční Forsytové vymizeli s jeho generací…... celý text

Sága rodu Forsytů I. 1970, John Galsworthy

Když hodnotím Ságu rodu Forsytů, hodnotím vlastně hlavně tuto část. Vlastník je pro mě tím nejlepším z celé ságy a často také tím jediným, k čemu se vracím. S rodinou se zde setkáváme přesně na hraně dob její největší slávy a moci a jejího úpadku. Ještě to nezačalo, ale všichni už podvědomě tuší, že se k tomu schyluje a že je to nevyhnutelné. Příběhu to tak dodává šmrnc kouzla okamžiku a dramatu, k němuž v zásadě nedojde, přestože vám celou dobu dýchá za krk. Dalším důvodem, proč Vlastníka preferuji nad ostatními díly, jsou postavy. Generace starého a mladého Jolyona je mi bližší, než generace jejich vnoučat a dětí. Kolize mezi rodově silně zakořeněnou praktičností a citovou jemností, na které celý román stojí, je u nich zkrátka nejvyostřenější. Obzvláště pak krystalizuje ve středobodu Vlastníka – v Soamesovi, jehož zbožňuji. Jeho vztah s Irenou je pro onen střet vlastně jakousi metaforou. Na jedné straně vítězí praktičnost, která se snaží problém spoutat a řešit (ať už zprvu slovy, nebo později bohužel i činy). Na druhé straně vítězí čistý cit, který se utíká do uzavřené mlčenlivosti a místo řešení nabízí svobodu emocí. To, co se děje v hlavě každého Forsyta (a vůbec každého z nás) je zosobněno v jejich manželství. A stejně tak i výsledek, pokud se nenajde rovnováha.... celý text

Vegetariánka 2017, Han Kang

Tři řekněme povídky vyprávěné z pohledů tří osob – manžela, zetě a sestry – a točící se kolem jedné ženy. Ženy, která byla celý život tichá, snažila se nevyčnívat, plnit očekávání, ale nepřekvapovat ani nezastiňovat. Ženy, která byla dobrou dcerou, manželkou i hospodyní, nikoliv protože by se v těchto rolích viděla, ale čistě protože se to od ní očekávalo. Až ji jednoho dne manžel najde doma u lednice, jak vyhazuje všechno maso… V několika verzích zde máme zobrazeno, jak se tlak společnosti a potlačování našeho vlastního já může podepsat na našem duševním stavu. Jít proti proudu je pro mnohé z nás těžké, ale jít s proudem za cenu obětování vlastní osobnosti je ještě těžší a pro každého. Nutně pak musí dojít k bodu, kdy se v nás něco zlomí a my začneme hledat východisko. Na hloubce onoho zlomu pak záleží, jak bláznivé nebo realistické to východisko bude. Někdo začne znovu, někdo vše ztratí a zmizí v zapomnění, jiný se rozhodne přestat být člověkem. Vegetariánka je zajímavý příspěvek do světové literatury a její osud za hranicemi a uvnitř Koreje je vcelku fascinující. Příběh sám o sobě je však naprosto nemastný neslaný. Ani přes silné téma nezanechá žádný dojem, ničím výjimečným neosloví.... celý text

Cech objevitelů 2016, Kevin Costner

Cech objevitelů je rozhodně jednou z knih, kterým se dostalo řádné pozornosti - jak od autorů, tak od nakladatele (tady rozuměj marketing) i čtenářů. A vyplatilo se to? To je trochu složitější. Vizuální část knihy bezpochyby získává pět hvězd. Propracovaná, krásná, na první pohled zaujme jak obálkou, tak vnitřními stránkami zpodobňujícími starý papír. Celostránkové barevné ilustrace berou dech. Kombinace prostého textu a komiksu je pak rovněž nápad za plný počet bodů. První dojem působil jako zajímavé oživení četby. Druhý prozradil, že si autoři dobře rozdělili práci a že komiks často maskuje nedostatky prostého textu. Komiksová část je bez výtky. Kresba oko potěší, ale nezdrží. Je svižná, přesto propracovaná, dialogy v ní zapracované působí dynamicky a kouzlo okamžiku na vás pravidelně dopadá s veškerou úderností. Zkrátka funguje na výbornou a z příběhu i postav vytáhne to nejlepší. Prostý text tenduje k dlouhému popisování a rozebírání. Skutečný přímý dialog v něm najdete jen jednou a je tak nepříčetně těžkopádný, že děkujete Bohu za to, že všechny ostatní najdete jen v komiksové podobě. Představa, že by autor textu pak zvládl v klíčové momenty okamžitě zapůsobit stejně silně jako autor komiksu, je nemyslitelná. Psal příliš obyčejně a příliš zdlouhavě. Text tak dobře fungoval jako rámec, který popsal cizokrajná místa, nastínil cíle, úmysly a myšlenky. Komiks pak odvedl tu skutečně těžkou práci – vtiskl knize život. A příběh sám? Hrdinové jsou typičtí hrdinové dobrodružných románů. Příliš zvláštní, aby se s nimi běžný čtenář sblížil, ale dostatečně zajímaví, abychom jim všechna ta dobrodružství věřili. Také ale naprosto nepropracovaní a takřka odfláknutí. Asi jen čtyři postavy vás donutí vzít je v potaz, zbytek se rychle stává bezejmennou a nedůležitou kulisou. Jejich počínání pak působí velmi obdobně. Tady a teď je to poutavé. Ale zajímá nás, co bylo předtím, co bude po tom? Jaké jsou plány, co je skutečně pravda? Ani moc ne. Souhlasím s názory, že forma zvítězila nad obsahem. Také souhlasím, že v rukou jiného nakladatele bychom se dočkali podstatně kvalitnějšího výstupu. Přesto bylo povznášející mít ten vizuální poklad v ruce. Jednou. A pokračování netřeba.... celý text

Nekromant Johannes Cabal 2012, Jonathan L. Howard

Musím přiznat, že jsem ke knize byla značně skeptická. Na jednu stranu to znělo skvěle. Na druhou stranu mám s podobným typem humorné literatury neveselé zkušenosti. Trvalo mi proto roky, než jsem Cabalovi dala šanci. A víte co? Ono se to vyplatilo! Jonannes Cabal je fascinující postava. Ne milá, příjemná nebo blízká, ale fascinující. Dost často mu chcete dát jednu přes ústa, což je pocit, který vzbuzuje skoro v každém. Skvěle ho vyvažuje jeho bratr, kterého byste nejraději potlapkali po rameni a objali ho. A pak dál sledovali, jak se spolu ti dva moří, protože dynamika jejich vztahu byla zkrátka zajímavá. Prostředí karnevalu zde bylo v rámci hororové atmosféry využito do mrtě, a přestože Howard nepřišel s ničím vyloženě novým a inovativním, je jeho nápad svěží a snadno vás vtáhne. A pak je tu humor! S tím mívám problémy. Vlastně už se humorným knihám raději vyhýbám (nejsem suchar, jsem divná). Tady ovšem fungoval v celé své parodické, kousavé, sarkastické kráse. Kniha si uměla udělat srandu ze všeho včetně sebe samé a fungovalo to. Jedinou výtku mám tedy až k poslední třetině, kde text ztratil dech a do závěru už se jen doploužil. Škoda, přeškoda. Četby však nelituji a hodlám v sérii navzdory absenci překladu pokračovat. A toho překladu je tak chodem mimo škoda, protože se povedl. "Hlavonožčí Hlavoun spí, ačkoliv mrtvý je, v strašném městě R'lyeh pod mořem se ukryje. Sny, co mívá v hlavě, realitu promění. Občas na svět skákne, čistě pro potěšení. Áúúú! Ftang! Ftang! Yog-Sothoth! Na ulicích shoggoth nadělá rachot. Jak pěkně jeho pokřik "Tekeli-li!" zní, čeká nás chvilka epesní. Cabal si matně vzpomínal, že hudební génius, který se rozhodl uvést Necronomicon: Muzikál se dočkal všeho, co si zasloužil: peněz, slávy i roztrhání na kusy neviditelnou obludou."... celý text

Nokturna 2007, John Connolly

Nokturna příjemně překvapila. Sbírka hororových povídek a novel nás seznamuje s rakovinotvorným mužem, Králem duchů, vílami, duchy, dosud neobjevenými zvířaty a mnohým dalším. Connolly se zkrátka neopakuje a stále přichází s něčím novým. Na jedné straně oprašuje staré strašáky, na straně druhé přichází s novými. Žánrově je tu zastoupena historická i současná detektivka, dobrodružné objevování, thriller o otci strachujícím se o děti, kousavě humorný příběh o upírce a mnoho dalšího. Po dlouhé době jsem konečně našla sbírku povídek, která mě neubíjí svou naprostou monotónností a přitom se stále drží v určitém jasně vymezeném rámci. Stylem psaní pak autor ničím výjimečným, co by ho na první pohled odlišovalo od ostatních, nevynikne. Řemeslo má však zvládnuté a i přes nějaké to menší zaškobrtnutí je čtivý a příběhy a atmosféru má dobře vystavěnou. Pointy povídek pak sice občas vyzní do ztracena (Páně Pettigerův démon, Cirkus Caliban), či na začátku nasadí laťku příliš vysoko a pak ji nedokážou udržet (Už přijíždí záhadný kovboj), jiným však není co vytknout (Nová dcera, Král duchů, Pohyblivé písky). K českému vydání (BB/Art 2007) mám pak dvě poznámky. Kniha vypadá skvěle. Žádné nákladné vydání, ale černá relativně prostá obálka skvěle odpovídá obsahu a přímo vybízí k večernímu ponurému čtení. Překlad bohužel již tak zdařilý není a často doslova bolel. Neobratná spojení, doslovné překlady, naprosto nepřirozená přímá řeč. Několik povídek podle mého kvalitativně utrpělo právě tím.... celý text

V horách šílenství 2010, Howard Phillips Lovecraft

Lovecraft. Jak těžké je nenarazit na tohle jméno. Jak těžké je narazit na něj v souvislosti s kritikou. Když o tom tak přemýšlím, existuje vůbec nějaká? Přesto mi trvalo řadu let, než jsem se k otci hororu dokopala a dala mu šanci. Výsledek? Tak půl napůl. Pokud jde o jeho nápady a mytologii vybudovanou jako celek, nezbývá než zírat s otevřenou pusou. V každé povídce je něco nového a ne, nejde jen o nějakou jednu prachsprostou bytůstku. Jde o celé civilizace s minulostí, kulturou, vlastním osudem i charakteristikami! Už se nedivím, že z něj tolik autorů čerpá, protože každou povídkou Lovecraft vytváří materiál pro celé romány. Pokud jde o atmosféru, dalo by se říci, že tu Lovecraft buduje stejně úspěšně. Osobně tu už ovšem narážím na drobná „ale“. Jeho Essex a okolí fiktivního města Arkham, které se v povídkách pravidelně opakuje, je rozhodně svět stvořen pro temné události. Ponurý, smutný, depresivní. Jen z popisu krajiny vám běhá mráz po zádech. Napínat umí také velice dobře. Natahuje vás na špagát tak dlouho, až nevíte, jestli vůbec chcete vědět pravdu nebo raději zůstat v nevědomosti. Umí překvapit, vyděsit, popohnat i zpomalit. V čem, je tedy problém? Pro mě osobně asi ve stylu psaní. Ten je rozhodně na vysoké úrovni. Obsahuje však složky, které mi drnkaly na nervy. Např. časté opakování, kdy jsou Necronomicon, Miskatonická univerzita, okolí Arkhamu popisovány opakovaně a takřka totožně. Předbíhání, kdy zničehonic v rámci jedné věty prozradí zásadní fakt, pak se vrátí v čase a pomalu se k němu propracovává. Jak by to asi fungovalo bez prozrazení? A nakonec příliš mnoho omáčky. Tím pro mě nejvíce trpěla povídka V horách šílenství. Je to však čistě subjektivní nedostatek objektivně velmi vydařeného textu. Nejlepší povídky: Hrůza v Dunwichi, Volání Cthulhu Nejhorší povídka: Dagon Doporučení: Pokud máte rádi deskovky a Lovecrafta, jsou hry Temná znamení a Arkham’s horror sázka na jistotu! (A navíc zcela v češtině.)... celý text

Spolčení hlupců 1985, John Kennedy Toole

Jak těžké je najít ve Spolčení hlupců sympatickou postavu, blízkou duši, obdivování hodného hrdinu! Vlastně je to zhola nemožné. První polovina bytostí, na jejichž osudy narážíme, je zcela nesnesitelná, druhá snad má nějaké dobré vlastnosti, ale kvůli těm špatným bychom je ve své blízkosti stejně nestrpěli. Nadutost, egoismus, zarputilost až na hranici stupidity, utápění se v sebelítosti, zcestné a ničím nepodložené názory na svět, falešné dobrodiní… dalo by se pokračovat do nekonečna. Dokonce tu najdeme i předobraz dnešních extrémních liberálních levičáků! Na jakou špatnou vlastnost si vzpomenete, tu zde najdete v koncentrované podobě. Je to celé tak strašně absurdní a fantaskní, a přesto tak skutečné a každodenní. Humorné i děsivé. A rozhodně perfektní. Spolčení hlupců si Pulitzerovku bez debat zasloužilo. Zároveň se ale nedivím, že bylo tak těžké jej dostat mezi lidi. Není to kniha pro každého. Čtenář totiž musí být schopen se podívat do očí svým vlastním chybám a zasmát se jim.... celý text

Pozvání k překladatelské praxi 2013, Olga Krijtová

Pokud si prohráváte s myšlenkou, že by překladatelství mohlo být vaší životní volbou, nebo pokud vás zajímá, s čím se takový překladatel musí potýkat, než vám doručí novou knihu od zahraničního autora v lákavé a srozumitelně formě, je tato malá roztomilá knížka pravé pro vás. Velmi stručně, čitelně a s mnoha příklady ukazuje, jaké problémy na vás při překládání budou číhat, jak si s nimi poradili vaši předchůdci, či jak se vyhnout častým chybám. Přečtení z vás neudělá profesionála. Rozhodně vás ale navede na správnou cestu jak se jím stát. Nedocenitelnou je tato knížečka nejen pro zveřejněné zkušenosti autorek, ale také pro seznam literatury a zdrojů, které jsou pro každého překladatele naprosté must-read.... celý text

Obránce 2010, Carolyn Janice Cherryh

Začnu negativem. Těžko se mi smiřuje s faktem, že se od antropologické sci-fi odkláníme ke space opeře. Že Tabini a Bujavid prakticky zmizeli ze scény, že Atevové přestávají být cizí a že se střet cizorodých kultur pomalu mění ve všednější střet dvou lidských komunit s odlišnými pohledy na věc. Za to ovšem hvězdičku nekradu. Kradu ji za fakt, že již pátý díl sledujeme jednu a tutéž šablonu stavby příběhu. Říkám si, jestli by to vzhledem k délce série nechtělo nějakou změnu? Alespoň jednu maličkou? Co si ovšem hvězdičky zaslouží, jsou propracované charaktery, skvěle zamotaná a fascinující politická scéna, (Babička 'Sidi), téměř osvětový náhled do duše překladatele/tlumočníka a fakt, že i přes recyklovanou stavbu příběhu, i přesto že jste již na začátku knihy schopni říct, na které stránce začne jít všechno k čertu a přituhovat, vás autorka dokáže strhnout a vyrazit vám dech. A také vás nepřestane fascinovat s jakým klidem dokáže několika poznámkami přeskočit třeba i několik let napínavých a svět měnících událostí, protože je nepovažuje hodné za vlastní román. Trochu ji za to miluji i nenávidím zároveň.... celý text

Manžela jsem nezabila 2016, Liou Čen-jün

Sedím tu a ptám se stejně jako celá plejáda čínských úředníků: Co s Lotos? Na jednu stranu ji chápu. Podvedli ji, vybodli se na ni, zradili a pošlapali její pověst. Kdo by se nechtěl bránit? Na druhou stranu má ta ženská diplomatické schopnosti bagru, dělá ze života peklo lidem, kteří jí vlastně neublížili, zatímco skutečného viníka nechává být, a dobrovolně se rozhodne promrhat většinu svého života. Asi je to špatné, ale já se nakonec rozhodla fandit úřednictvu i se všemi jeho chybami a mýlkami. Toliko k příběhu, teď ke zbytku. Dost mi vadila nespisovná řeč. Jasně, do příběhu a k rázu postav sedla, ale já ji zkrátka ve velké míře čtu s nelibostí. Příliš ruší. Humor byl takový sušší. Asi jako poušť. Dost mi také chybělo kulturní pozadí. To trochu napravil doslov a já si zpětně dovysvětlila spoustu věcí, přesto je to jedna z těch knih, které spíše docení znalejší čtenáři než náhodní kolemjdoucí. Co mi ale hodně otrávilo četbu, bylo nedostatečné množství obsahu. Strašně dlouho se přešlapovalo na místě a na začátku druhé části jsem musela napnout vůli, abych knihu neodložila. Nakonec došlo k posunu, ale pozdě. Titul tedy nepovažuji za ztrátu času. Byl to zajímavý pohled do dosud neznámého světa. Věřím ale, že existují zábavnější volby a rozhodně už se ke knize (a nejspíš ani autorovi) vracet nehodlám.... celý text

Rozsévač větru 2008, Maja Lidia Kossakowska

Tohle byl asi nejnudnější boj andělů proti démonům (či vlastně komu) ever. Všichni hlavní hoši byli krásní, mladí, skvělí... a všichni naprosto totožně postrádali charakter. Mluva, chování, rozhodování - jeden od druhého se absolutně ničím neodlišovali. Ani to autorce bohužel nezabránilo ve vytvoření celé plejády postav a vystavení na odiv vlastní neschopnosti napsat jednoho slušného aktéra. A to nemluvím o tom, že se vám banda několik tisíc let starých a bojem a politikou protřelých andílků chová jako banda šestnáctiletých kluků. Relativně spořádaných, ale furt šestnáctiletých. Zápletka by mohla být zajímavá a měla potenciál, díky němuž jsem to vydržela až někam do poloviny, přestože jsem prakticky od prvního odstavce zívala nudou. Místo akce a drajvu se nám totiž dostává jen spousta vaty, která jakoukoliv zajímavou věc totálně zazdí. Ta kniha potřebuje proškrtat tak o 100 - 150 stran, aby se vůbec mohlo projevit nějaké tempo. Pokud bych měla Rozsévače větru shrnout jedním slovem, bylo by to: "nevyspělá".... celý text

Golem 2010, Gustav Meyrink (p)

Golem rozhodně není snadné čtení. Člověk se musí na text zcela soustředit, protože pokud zaspí byť i jen část věty, ztratí návaznost a řetězec symbolů, snů a vidin se mu rozpadne pod rukama v nesmyslnou hromádku nesouvislých obrazů. První strany textu jsou pak nejhorší, protože nejen že vás hodí do hluboké vody, ony vás ještě záměrně matou a znemožňují vám se rychle zorientovat. Avšak osvědčený postup, který jsem se naučila u jiných knih, fungoval i tady. Proplout neporozuměním a číst dál s tím, že časem třeba bude jasněji. A ono bude. V případě Golema se však nemůžu zbavit pocitu, že po prvním čtení by hned mělo následovat i druhé, aby do sebe zapadly i poslední kousky. V každém případě šlo však o strhující čtení s velmi silnou atmosférou. Závěrem děkuji uživateli Ricardovi za zběžné shrnutí základní symboliky. Většinu toho bych asi po hodinách hloubání vydolovala z paměti a rozluštila sama, takhle jsem si prastaré základy magických a jiných učení osvěžila podstatně rychleji.... celý text

Jessie a Morgiana 1982, Alexandr Grin (p)

Dočteno do poloviny, pak už jsem jen přeskakovala po dialozích. Krom vrchovaté várky patosu a lyriky nám tu vlastně není nic nabídnuto. Rozhovory, které šly mimo mě a které často neměly ani hlavu, ani patu. Nijaký děj, který se i přes krátký rozsah nepříjemně táhnul. A pokus o vraždu, který nevzbudil ani napětí, ani emoce.... celý text

Devatenáct set osmdesát čtyři / Nineteen Eighty-Four 2011, George Orwell (p)

K Orwellovi jsem se nehnala. Po zklamání z Huxleyova Krásného nového světa jsem čekala jen další staré sci-fi - dobrý příběh, skvělé téma, ale zjednodušené až příliš plyšové zpracování. Mýlila jsem se. Strašně jsem se mýlila. Orwell přímo před našima očima rozehrává vraždu. Vrahem je nepřítel, jehož míra obludnosti sahá za hranice mé představivosti, a obětí sama lidskost, člověk, jedinec. 1984 mě zničilo. Tak moc, že si nejsem jistá, jestli se ke knize kdy budu moct ještě někdy vrátit. Jedno tomu ale už nikdo nesebere. 1984 je první věc, která mě rozbrečela hrůzou. A k tomu už asi nemám co dodat.... celý text

Smrt a jiné vrcholy mého života 2016, Sebastian Niedlich

Můžu o knize, zabývající se smrtí a umíráním, napsat, že je optimistická a veselá? Přinejmenším je to zvláštní. Jenže je to také pravda. Martin vidí Smrt, což je velmi ojedinělý jev. Není proto překvapující, že se Smrt rozhodne s Martinem za každou cenu spřátelit, přestože mají jen málo společného. Smrt(-ťák) je nekonečný, Martinův život je okamžikem. Smrt vidí svou práci jako osud, jemuž se nelze vyhnout. Martin na ni nahlíží jako na věc, proti níž lze bojovat. Oba se tak často dostávají do morálního a názorového střetu, díky němuž přátelství skřípe. Ale také se vyvíjí a upevňuje. Tento titul je vlastně jedním velkým zamyšlením nad životem a jeho koncem. Odlehčenou a humornou formou otevírá téma, nad nímž se čas od času pozastavuje každý z nás, a nabízí prostor dvěma hlavním pohledům, aniž by nakonec vnucoval jedinou skutečnou pravdu. Nejde o high literaturu, úkolem je spíše na krátkou dobu zabavit. Přesto vás hlavní myšlenka donutí popřemýšlet o tom, kdo z těch dvou má pravdu a jestli něco jako pravda vůbec existuje. Bohužel se našly i dva nedostatky, které hodnocení stáhly dolů. Jednak textu chybí tah na branku. Kniha je čitelná a těžko se odkládá. Přesto… chybí silné emoce, chybí překotné tempo. Všechno plyne příliš poklidně, bez větších vln. Druhak se moc nepovedl překlad. Proč se o Smrti (/Smrťovi) a Smrt sám o sobě mluví v ženském rodě, přestože jde o muže, mi zcela uniklo. Věty občas nedávaly smysl, jednou jsem zaznamenala prohození postav a v popkulturních reáliích, jichž nebylo nejméně, překladatelka také nebyla pevná v kramflecích. (PS: Obálku chci jako plakát na zeď!)... celý text