tsal přečtené 542

Temné léto 2012, Dan Simmons

Temné léto by mohla být skvělá kniha, kdyby autor lépe plánoval. Zatímco první polovina působila jako ta nejdelší seznamovačka v mém životě a občas už jsem se při čtení ptala, jestli tím hororem není myšleno 550 stran o tom, jak kluci jezdí na kolech, druhá je naložená jako Van Sykeův kafilerní vůz. Všechno se spustí najednou, autor nakládá, korba praská ve švech a je nad slunce jasnější, že se obsah měl rozdělit na víc nakládek. Taky mi vadil nezájem. Jakože naprostý. Když jsem byla malá, stačilo nám se sestrou jedno noční škrábání v podlaze, abychom se pak strašily do konce léta. Zdejší kluci jsou ovšem z jiného těsta. Nějaký ten přízrak u cesty nebo mluvící vítr ve stromech je nerozhodí. Zajímat se o dění kolem začínají, až když se začne vraždit s efekty. A s dospělými je to ještě horší. Odsunout je autor ještě trochu stranou, je Elm Haven městem bez dospělých, v němž žijí jen děti. Upřímně, asi by mě to v závěru deptalo méně. To jsou dost významné nedostatky a mohlo by se zdát, že komentář je v rozporu s hodnocením. Faktem ale je, že se autorovi výše zmíněné podařilo přelakovat a udržet pohromadě atmosférou. A je fuk, jestli to byla atmosféra začínajících letních prázdnin, na které všichni rádi vzpomínáme, horkého léta, kdy všechno roste, kvete a kobylky poskakují trávou, nebo dusivá atmosféra noční temnoty se všemi jejími tajemstvími. Temné léto si navíc může udělit malou medaili za to, že jsem se u něj bála. Jakože fakt. To se mi u knih nestává. Takže jo, doporučuji. Jen to chce trpělivost. (PS: Předmluvy jsou zlo. Spoiler za spoilerem, takže nečtěte. A fakt mě dojalo, jak se v ní autor rozplývá nad svobodou svého dětství a jak je teď hrozné, že jsou děti neustále pod dohledem. No, svoboda je jistě fajn, ale všeho s mírou, Rychlá roto! Já sice nemohla být celý den v trapu, ale moji rodiče mi alespoň vysvětlili, že lepit mladší sestru do krabice a shazovat ji z kopce do vody (autorovy vzpomínky), není vtipné nýbrž nebezpečné, a kdybych matce vzala zbraň, zjistila by to ještě ten samý den a ručně mi vysvětlila, co se jí nelíbí.)... celý text

Stepfordské paničky 2010, Ira Levin

I přes žánrovou změnu v tomto případě preferuji film. Ten měl atmosféru, osobitý styl, budoval napětí a i přes komediální prvky se jistým děsivým způsobem zaryl do paměti na léta. Právě tohle všechno knize chybělo. Ano, konec krásně vygradoval a hororová atmosféra v něm pracovala na jedničku. Jenže to se bavíme o posledních pár stranách. Předtím - nic. Kniha měla zkrátka navíc, atmosféra se měla budovat od začátku a chvilky pro napětí se mohly začít objevovat mnohem dříve. Nemluvě o tom, že mě naprosto ubíjely časté a naprosto bezvýznamné odstavce o tom, co manželé zrovna dělali ve stylu: "Udělala jsem snídani, poslala děti do školy, šla nakoupit, nafotila pár fotek. Manža zatím byl v práci, cestou domů mluvil s XY, doma dal nádobí do myčky." Kniha má 160 stran, námět na regulérní román, a přesto tu jsou zbytečné vycpávky. Úplná ztráta času to ale není. Text je psaný vcelku lehce, těch pár stran se přeletí snadno a rychle, nápad je zajímavý a čtení vás bude převážně bavit. Jen to zkrátka nemá hloubku a za chvíli na knihu zapomenete.... celý text

Válka s mnohozvířetem 1990, Vladimír Páral

Vcelku zajímavá kniha, která jediným námětem dokázala zpracovat hned několik témat. Začíná to jakousi ekologickou agitkou, která s přihlédnutím k době vzniku a tehdejšímu přístupu k životnímu prostředí, působí trochu jinak (a snad i trochu komičtěji) než dnes. Toto téma se následně (na můj vkus moc rychle) opouští a vydáváme se na pole drogové závislosti, střetu barbarismu a civilizace, umělého společenského uspořádání a přirozených pudů a instinktů, naší touhy po tom být lepšími lidmi a neochoty se takovými skutečně stát. Druhá polovina mě bavila asi více, protože psychologie jedince šla Páralovi lépe než rozebírání ekologických témat a společnosti jakožto celku. Navíc tam tolik neprosakovalo lezení do zádele režimu. V každém případě autor nadhodil spoustu témat k zamyšlení, která jsou aktuální i dnes a která nejspíš budou aktuální vždy. Jediné, co mi vadilo bylo přílišné zjednodušování některých situací a vztahů a bagatelizace a plyšovost nebezpečí. Jako kdyby se v dramatických chvílích najednou žánr překlopil do pohádky. Také jsem naprosto bez výčitek přeskakovala AT části.... celý text

Noc v osamělém říjnu 2002, Roger Zelazny

Noc v osamělém říjnu je jednou z mých srdcovek. Spojuje totiž mé oblíbené věci – záhady, horor, viktoriánskou Anglii a spoustu narážek na literární a filmové legendy, které se s dříve zmíněným pojí. Navíc je to psané pohádkově, s nadsázkou a lehkostí, jakoby pro radost samou. Taková oddechová četba, u níž však ani čtenář ani autor neodpočívají. Příběh tajemné Hry a jejích Hráčů vnímáme skrze zvířecí společníky, kteří pátrají, zjišťují, loví informace. Sami se o ně však dělí jen neochotně a krypticky. Čtenář tak musí hloubat a všímat si větších i menších narážek, aby rozluštil, o co jde a o kom vlastně čte. Odkrytými odkazy se mu pak příběh sám odhaluje do nesmírné šíře a hloubky, přestože Zelazny sám popisuje a vysvětluje jen minimálně. Hraje s námi vlastní hru, jejíž indicie a pravidla pečlivě promyslel, připravil a načasoval. Skvělé listopadové čtení. Kniha má však i jednu zásadní vadu. Tedy kniha ne, její české vydání (Banshies, 1993). Český překlad je totiž naprosto tristní, nezachovává autorův styl vyjadřování a obsahuje celou řadu menších i větších nepřesností, které vedou k autorem nezamýšlenému matení čtenáře a narušují tak jeho záměr. Je škoda, že jedna z nejlepších Zelaznyho knih se dočkala nejspíš nejhoršího překladu. Doufejme, že se jednou dočkáme lepšího. A pokud ovládáte angličtinu (B1-B2 bude v pohodě stačit), rozhodně doporučuji se na český překlad prozatím vybodnout a jít po originále. V tomto případě budete ochuzeni o hodně. Do diskuze jsem nahodila ukázky chybného překladu, abyste sami mohli posoudit, jak na tom kniha je.... celý text

Vejce a já 2016, Betty MacDonald

Takové to, když jdete číst humornou knížku a ona se z toho vyklube strašně depresivní a znepokojující záležitost. Betty byla vychována v myšlence, že manželka má svého muže následovat kamkoliv, protože dokud je šťastný on, je šťastná i ona. Jenže představa je na hony vzdálená pravdě a my tak sledujeme, jak se vcelku silná a svérázná žena pomalu ale jistě noří do bahna, jak vyhasíná její elán i odhodlání, jak jde její osobnost do kopru. V jejím manželství má jeden právo na absolutní štěstí a veškerou seberealizaci, zatímco druhý nemá právo na nic. Jen na dřinu bez odměny a tiché šoupání nohama. Přitom je ústřední pár ve srovnání s těmi ostatními ukázkou relativně fungujícího a moderního pojetí manželství. Ten zbytek... ten byl totiž ještě děsivější. Ani obhajoba dobou vzniku tady moc nepomáhá, protože znám mnohem starší díla, v nichž k sobě byly páry mnohem ohleduplnější navzdory mnohem horšímu postavení ženy ve společnosti. Pokud odhlédnu od toho, jak mé feministické já během čtení skřípalo zuby, a od pocitu nevolnosti, který obsah vyprodukoval, zůstává poměrně nevyrovnaná forma a nudný sloh. Přechodníky a jazykové kudrlinky vedle do úmoru se opakujících slov, zdlouhavé a zmatečné vyprávění, nulový šmrnc, minimální budování napětí u scén, které by ho měly produkovat tak nějak samy. Pro mě nadhodnocená záležitost, která s humorem nemá nic společného. (Edit: Když si tu teď tak vypisuji citace, docházím k závěru, že část slohové otravnosti nejspíš zavinil překlad. Slepice se v mém výtisku totiž evidentně pěstují, nechovají. - Argo, 2016, překl. Eva Marxová)... celý text

Opuštěná společnost 2017, Erik Tabery

Opuštěná společnost pro mě byla jakýmsi světlem ve tmě. V posledních pár letech mám pocit, že se svět skládá jen z extrémů. Všude slyším jen děsivé požadavky, které s demokracií, svobodou nebo lidskými právy mají pramálo společného, a člověk tak snadno podlehne dojmu, že se svým středovým (tím teď nemyslím politické dělení) názorem s pevně nastavenými nepřekročitelnými limity na všechny strany, je sám jako kůl v plotě. Pevně však věřím nás je víc, jen ten zdravý střed není tolik slyšet. Erik Tabery nám však dal hlas a zvolal sakra silně! Jak už to tak u společenských záležitostí bývá, s autorem se v mnohém neshodneme a mnohé vidíme jinak. Své názory však prezentuje na tácu ze solidních argumentů, dodává dohledatelné podklady pro svá tvrzení a píše čitelnou zábavnou formou, která se ne zcela vymanila z formy novinových esejů. Hlavně ale otevírá spoustu aktuálních otázek, jimž je potřeba věnovat pozornost. Upozorňuje na možná rizika, varuje před nebezpečnými tendencemi a neustále, zas a znovu, porovnává situaci současnou se situacemi minulými. Dějiny se totiž rády opakují, byť si každý z nás rád myslí, že se umíme z minulosti poučit. Osobně mě donutil některé mé názory znovu zrevidovat, jiné přehodnotit, ale hlavně mě přesvědčil, že i jen malá občanská angažovanost je nutná a měl by se na ní podílet každý. K někdy až přílišné idealizaci historických postav mám jen jediné. Realita stojící za hrdiny nikdy není dokonalá. To však nemění nic na tom, že je potřebujeme. A tenhle národ víc než jiný, protože jestli v něčem vynikáme, tak v jejich vymazávání z historie. Slovy klasika Benjamina Siska ze Star Treku: - "Vždyť se to všechno zakládá na lži!" - "Nezakládá se to na lži ale na legendě. A legendy bývají stejně mocné jako pravda."... celý text

Opatství Northanger 2007, Jane Austen

Austenová je strašný zvíře! Opatství Northanger je oproti slavnější Pýše a předsudku spíše oddychovější čtení, taková bokovečka. Nejde tak do hloubky, netváří se tak seriózně, postavy nejsou tak propracované a košaté. Catherine je naivní až na hranici blbosti, Henry příliš kousavý bez zjemňujících chvilek, které nakonec z Darcyho udělaly muže snů, a vlastně mi nějak uteklo, proč je to k sobě tak táhne. Faktem ale je, že nad tímhle moc nepřemýšlíte. Opatství je psáno pro radost ze psaní a pro radost ze čtení. A to plní i přes všechny zkratky na jedničku. Navíc tady má Austenová říz čerstvě nabroušeného skalpelu a nebojí se dloubnout jednou sem, po druhé tam. Škodolibě se tak smějete, že to od ní zase někdo pěkně schytal, až to najednou za něco schytáváte i vy sami. Takový terminátor v sukních, který místo střelné zbraně používá slova a nosí krajky. Já tu ženskou prostě miluji! (A navíc tam tak dlouho a vytrvale básnili o Záhadách Udolfa od Radcliffové, až to mám v tabletu. Jane, doufám, že tvá doporučení nezklamou! Edit: Ok, Jane, můj život je příliš krátký na to, abych přečetla byť jen jediný další odstavec popisující hory. Třikrát proklatý romantismus!)... celý text

Labyrint u Mrtvého ženicha 2017, Jana Rečková

Procitnutí 2015, Kai Meyer

Víte, co nechápu? Proč se autoři, kteří chtějí psát o zákonitě dobrých postavách, kolikrát rozhodnou tyto postavy zasadit do strašně zlounského a zločineckého prostředí. Jako třeba tady. Autor chce mít oba hrdiny hodné, a přesto je aktivně zapojit do chodu mafie. Máme tak proti sobě zlé mafiány, kteří zabíjí a páchají trestnou činnost, a hodné plyšové mafiány, kteří... působí nelogicky, dementně, neuvěřitelně a vlastně se celou dobu ptáte, co to vlastně zase čtete. Pokud jde o postavy, Alessandro mi pil krev. Snad právě proto že u něj byl nejvíce cítit rozpor mezi úmyslem a provedením. Rosa mi na začátku přišla zajímavá. Takový sígr s potenciálem. Jenže pak sklouzla do nijaké nic nedělající hroudy, která se ploužila, kam ji zrovna zavedli a já si začala říkat, že jaksi postrádám hlavní hrdinku. Nápad s Arkádií byl dobrý, ale naprosto nevyužitý. Styl psaní... well, lehce podprůměrný, ale když člověk vypne mozek, číst se to dá. A otázka závěrem: Jak sakra had vřeští?... celý text

Velké problémy v Malém Vietnamu 2016, František Kotleta (p)

Po sto stranách odloženo na věčné časy a Kulhánek je pro mě stále králem. Podprůměrná spotřební literatura bez životnosti a s minimem talentu a nápaditosti. Já mám sex a násilí ráda, jakože fakt hodně. Jenže s nimi autor musí umět pracovat. Ony totiž i ty nejlepší věci dokážou být prudce nudné, když chybí styl a je to jen šup sem, šup tam, říz sem, stříl tam. Akční scény mi přišly o ničem, hrdina mě absolutně nezajímal, příběh připomínal spíš poslepovaný slepec scén než něco souvislého a sex...: „Vrazil jsem jí prsty do kundičky, roztáhl ji a dovnitř vrazil jazyk. Přitom jsem jí jednou rukou mačkal prsa a palec té další vrazil do druhé dírky.“ Jako... sex je repetiční činnost a narvat slovo „vrazil“ třikrát do dvou řádků je svým způsobem obdivuhodný výkon, ale já si s dovolením radši pustím osm desátkové německé porno. U toho budu trpět míň. Kniha sama si pak krásně skrouhla životnost tak max. na pět let. S hláškováním je to totiž jako s kořením – přiměřeně, přiměřeně, jinak to můžete rovnou vylít do záchodu. A tady jich přiměřeně nebylo. Kotleta sekal jednu hlášku za druhou a každou s minimální životností. Na to, že má kniha dva roky, jsem si musela některé odkazy dohledávat už teď, protože co bylo tenkrát tak třeskutě vtipný a cool, po tom dneska ani pes neštěkne. A s každým rokem bude hůř. **** A víte, co mě taky štvalo? **** Že hvězdičky neznačí konec věty, tak by je podle toho autor mohl začít nepoužívat.... celý text

Dům o tisíci patrech 1964, Jan Weiss

Přestože mám tyhle snové surrealistické věci v oblibě a ráda se nechávám unášet na vlnách bizarnosti, Dům jsem dočetla jen kvůli délce. Jazyk mi nesedl. Přišel mi zbytečně jednoduchý, jako kdyby se autor nechtěl s takovými podružnostmi jako spisovatelské umění příliš crcat. A jak některé výrazové prostředky, tak i některé pasáže v ději mi přišly zbytečně lascivní, laciné a slizky podbízivé. A konečný wow efekt vlastně ani nebyl moc wow.... celý text

Otčina 1993, Robert Harris

Otčina v zásadě splnila očekávání, která jsem měla od Muže z vysokého zámku. Temná a dusivá atmosféra nemilosrdného režimu vás během čtení donutí se paranoidně rozhlížet kolem a pouštět si ke každému rozhovoru rádio a vodu z kohoutku. Nikdo vám tu nemusí do zblbnutí opakovat, že tenhle svět je zlý, že tady nic nefunguje a že můžete z minuty na minutu zmizet a už se nikdy neobjevit. Prostě to víte. Cítíte to z kolemjdoucích, z deštivého počasí, z potlachu s kolegy. Ze všech těch věcí, o nichž se zkrátka nemluví. Jasně, Otčina to ideově netáhne tak vážně jako Dickův Muž. Drží se hezky při zemi a místo děsivého poselství spoléhá na starou dobrou detektivku s omláceným policistou (Esesákem) outsiderem, pěknou kočkou po jeho boku a spoustou nepřátel s lehkým prstem na spoušti a mučícími komorami v záloze. Jenže zatímco se Dick pustil do hlubokých vod a nakonec skvělou myšlenku zazdil nemastným neslaným a neprocítěním provedením, Otčina si své minimum splnila na výbornou a ještě něco přihodila k dobru.... celý text

Muslimská dívka 2017, Amani Al-Khatahtbeh

Tohle je islám, který chceme podporovat! Moderní liberální islám, který je schopen a ochoten koexistovat vedle liberálního křesťanství, ateismu i čehokoliv jiného. Islám, který je schopen zachovávat tradice a přesto držet krok s moderním západním světem. Amání Al-Chatátba popisuje své zkušenosti dívky dospívající v USA po 11. září 2001. Dívky, která se musela naučit stát v metru dál od kraje, aby ji někdo náhodou nestrčil pod metro, vyvarovat se úsloví jako: "Jedeme bomby!", raději nevyhledávat v mobilu věci jako cestu k Empire State Building a vlastně podvědomě kontrolovat každý svůj krok, aby náhodou nevzbudila pobouření nebo negativní pozornost. A proč? Protože je to muslimka a svobodně sama od sebe se rozhodla nosit šátek. To je prosím veškeré její provinění. Provinění, díky němuž se musí neustále obhajovat, že ne, ona vážně nikoho do vzduchu nevyhodila, ne její otec ji vážně nemlátí a nenutí se zahalovat, ne ona je opravdu svobodná a má své vlastní názory. Otevřeně mluví o tom, že to není její liberální muslimská komunita, ale právě bílá západní společnost, kdo ji neustále svazuje, přisuzuje ji předepsanou roli a brání v rozletu a projevu názorů. A ona už toho zkrátka měla dost a začala se angažovat. Za práva muslimů, kteří nikdy nic špatného neudělali, za práva muslimek nosit či nenosit si, co chtějí, za možnost být hodnocena a přijímána na základě skutečných činů nikoliv své víry. Krásná ukázka toho, že se islám může reformovat a že tu reformu podporovat chceme a musíme. A také toho, že i dnešní feminismus má stále spoustu práce. Jen se jí bohužel v mediálním prostoru nevěnuje tolik místa jako uřvaným femi-nacistkám.... celý text

Rady pro domácnost aneb Dokonalá paní domu 2014, kolektiv autorů

Dokonalá paní domu je od svého vymazleného vizuálu, kterým je radost listovat, po výběr témat určena spíše mladým dívkám, které o vedení domácnosti neví zhola nic a které se chtějí stát hospodyňkou na plný úvazek. Obsah je tématicky rozdělený do několika celků a podkapitol a bez nadsázky se dá říct, že každá věta je zde novou informací. Moc omáčky nenajdete, rychle se běží od jednoho k druhému. Chvílemi jde vlastně spíš o výčet postupů než o podrobné návody. Obsáhne se přitom vše od čištění a vyspravování oděvů, vytírání, umývání nádobí všech různých materiálů, odstraňování vodního kamene až po přírodní kosmetiku, domácí první pomoc, ubytování návštěvy nebo čištění jantaru. A tím se dostáváme ke kameni úrazu. Pro naprostého začátečníka je tu spousta zbytečných informací, protože pokud za svůj největší úspěch považujete, že se vám z bílé utěrky po praní nestane utěrka šedá, je vám cídění měděných nádob do zrcadlového lesku tak trochu ukradené. Vlastně si říkám, že takové věci jsou ukradené valné většině z nás, kdo nechtějí úklidem strávit veškerý volný čas. Zaběhlá hospodyňka, která se chce stát královnou na poli domácnosti se pak zase bude prokousávat velkým množstvím pro ni zbytečných rad, protože už prostě ví. Moc nepomáhá ani to, že jsou veškeré běžné čistící prostředky zaměněny za jiné chemické varianty - soda, čpavek, borax, peroxid... Proč? Ok, soda a zde prakticky opomíjený ocet jsou fajn na spoustu věcí, ale kdybych se měla řídit návody z knihy, musím si doma zařídit vlastní sklad s chemickými látkami. To radši koupím jar, tekutý písek a savo. Nebo si na internetu najdu mnohem snazší a bezpečnější návody na bio-čistící prostředky. Něco užitečného si v knize najděte a krásná vizuální úprava knihy vám zahřeje srdce. Jako celek je to ovšem spíš na nic než k něčemu a na trhu určitě existují užitečnější příručky.... celý text

Všemi dary obdarovaná 2016, M.R. Carey (p)

Všemi dary obdarovaná je taková Chytrá horákyně - ani nahá, ani oblečená, ani pěšky, ani na voze. Nedočkáme se ani survival hororu ve stylu série Resident Evil, ani se neustále neptáme, jestli je důležitější morálka nebo přežití, jako v Živých mrtvých, ani se nezamýšlíme nad civilizací, jejími chybami a klady jako ve Dni trifidů. Ono to tam tedy všechno je, ale tak na půl plynu a vlastně o to vůbec nejde. Kniha je totiž hlavně o tom, jak jedna malá divná holka chce, aby ji lidé měli rádi. Trochu takové rodinné road movie. Zabaví to, nenaštve to, napsané je to vcelku dobře, byť ne výrazně, ale pochybuji, že si za půl roku na cokoliv vzpomenu. Tři hvězdy za celek a půl za to, že se autor nebál dotáhnout jednu ideu až do konce. V tom nemastném neslaném krvavě bezzubém neutrálu mě to fakt překvapilo.... celý text

Havárie 1986, Jiří Švejda

V doslovu a recenzích na interenetech je Švejdovi často vyčítáno, že text zbytečně natahuje nepodstatnými dialogy a momenty, které pro děj a vývoj postav nemají význam. A ona je to pravda. Sama jsem chvílemi měla pocit, že už se moc dlouho omílá to samé, že už jsme přeci všichni pochopili, co je Kamil zač a jak to s ním mají jeho blízcí těžké, tak co se třeba hnout dopředu? Jenže ani tak jsem se od knihy nedokázala odtrhnout, protože tyto momenty byl možná zbytečné, ale tak krásně lidské a ze života, že byla radost je číst. Může se člověk zároveň nudit i bavit? Asi ano. Až na tuto výtku však nemám, co bych zkritizovala. Všechny postavy jsou zajímavé, mají své klady i své zápory. Dokonce i Kamil, který nechává vyznívat spíše své horší já. Příběh je nám navíc na střídačku podán ze dvou stran – Kamilovy a Zdeniny. Na každou situaci tak vidíme pohled obou z aktérů a často tak můžeme sledovat i rozpory v pochopení či nepochopení, v úmyslu a řečeném. Jde o psychologicky velmi propracovanou, na emoce bohatou (přesto ne zbytečně melodramatickou) záležitost, na níž navzdory době vzniku a tématu knihy není příliš cítit politický tlak. Osobně mě také potěšilo nahlédnout na Litvínov a Most v socialistických kulisách a zjistit o něco více nejen o místě a jeho vývoji, ale o tehdejších celkových poměrech.... celý text

Muž z vysokého zámku 2007, Philip K. Dick

Děcka, nekoukejte na seriály. Nebo na ně koukejte, ale pak nečtěte knihy, podle kterých jsou. Mohlo by se totiž stát, že vaše očekávání budou příliš vysoká a knihu, kterou byste si jinak možná i užili, s nudou odhodíte do kouta. Základní nápad s alternativní realitou je skvělý a poskytuje potenciálu na celou knihovnu (jak ostatně fantastika dokazuje). Strach, deprese a velký významný vykřičník pro naši realitu z toho jen čiší. Jenže se nemůžu ubránit dojmu, že se do toho pan Dick bál šlápnout naplno a raději přešlapoval někde v koutku. Původní obyvatelé USA jsou nižší kasta, mají méně nebo vůbec žádná práva, nikdo si nemůže být jistý životem ani majetkem. Přesto hrdinové proplouvají v zásadě bez problémů a neděje se jim nic, co by se jim nemohlo dít kdekoliv jinde a jindy. Včetně Juliany, která si za své problémy mohla sama absencí zdravého rozumu. Vážně, nakvartýrujte si neznámého týpka z baru a já vám zaručuji, že nebudete potřebovat okupanty k tomu, aby se dostavil adrenalin. V jedné půl-světovládě je skvělá technika a věda, ale také se v důsledku necitelných zásahů do populace hroutí společnost. Druhá půl-světovláda se snaží k okupovaným přistupovat se sociálním cítěním a zas tak moc je nevyžírat, jenže nic moc nemají, vše dochází a v mocenském závodě začínají citelně ztrácet. Mluví se o tom hodně a často, ale vy to stejně necítíte. Ze strašáku hrozící třetí světové války si pak nic neděláte, protože zatímco postavy se snaží tvářit překvapeně, nic překvapivého na ní není. Spíš se ptáte, kdyže vlastně skončila ta druhá? A linka s tajemnou knihou a Tagomiho cestováním? To bylo jedno velké, gigantické girlandami ověšené nic. Tři hvězdy za skvělé nápady s obrovským potenciálem, zajímavé dialogy a postavy. Mínus dvě hvězdy za to, že jednotlivé příběhy nikam nevedly a celek působil jako vakuum. (Siriusly, scénáristi seriálu si ty zápletky museli v zásadě dopsat.)... celý text

Frankenstein 2008, Mary Wollstonecraft Shelley

Frankenstein vypráví o mnohém. O zodpovědnosti za naše činy, o lásce k bližnímu, o touze po lásce a sounáležitosti, o nenávisti a pomstě. Je to příběh dvou mužů. Jednoho, který stvořil a pak opustil; druhého, který byl stvořen a pak opuštěn. Jednoho, který měl, na co si vzpomněl, a vše dostal na stříbrném podnose; druhého, který neměl nic, přestože se snažil ze všech sil. Je to také příběh o vývoji emocí. Ukazuje, v co se může změnit radost a láska, nejsou-li opětovány. Jak se nadšení může přetavit v posedlost a následně lítost, strach a zoufalství. Jak dokáží nenávist a touha po pomstě zničit všechno a všechny bez ohledu na původní proč a jak. Obzvláště ta pomsta je krásně vykreslená. Ta její jedinečná schopnost uzavřít všechno do spirály, z níž není návratu, a rozmazat rozdíl mezi obětí a zločincem. Provinil se Frankenstein vůči svému monstru? Ano. Bylo monstrum nevinné? Na konci už ne. Jen kdyby tento skvost nevznikl v tom třikrát proklatém romantismu! Chvějete se očekáváním hrůz a beznaděje, tušíte strašlivé činy a hluboké citové rány. A místo toho stále, znovu a nepřetržitě čtete o krásách přírody, jarním kvítí, letním vánku a zasněžených vrcholcích hor. Chápu úlohu těchto částí v textu a jinde jsem i schopná je ocenit, ale tady zkrátka překážely. Zdržovaly, prodlužovaly, nudily. Pryč s nimi! Chci vědět, k jaké destrukci dojde tentokrát! „Má snad každý muž najít pro sebe ženu, každé zvíře svou družku, a jen já mám zůstat sám? Kdykoli jsem k někomu projevil náklonnost, opětoval mi ji odporem a nevraživostí. Člověče! Můžeš mě nenávidět, ale měj se na pozoru! Tvůj čas uplyne v hrůze a utrpení a brzy dopadne úder, který tě navždy zbaví štěstí! Máš snad ty být šťasten, a já se mám svíjet v hluboké ubohosti? Můžeš zničit mé ostatní vášně, ale pomsta mi zůstane, pomsta od nynějška cennější než světlo nebo jídlo! Snad zemřu, ale napřed budeš ty, můj tyran a trýznitel, proklínat slunce, zářící nad tvým utrpením! Měj se na pozoru, neznám strach, a proto jsem silný!“... celý text

Incal 2011, Alejandro Jodorowsky

Incal je pro mě krásnou ukázkou toho, že spousta dobrých nápadů může vytvořit značně pochybný celek. Začněme kresbou. Moebius si odvážně hraje s tvary a barvami, vytváří hypnotickou podívanou a neustále má jednou nohou nakročeno k psychedelickému snu. Jenže pak přijde na řadu civilnější moment a kresba jde naprosto do háje. To, jak John v jednom čtverci vypadá jako stará hnusná hrouda a ve druhém jako mladý polobůh, aniž by pro to často bylo nějaké odůvodnění, mě nepřestalo fascinovat až do konce. V tom špatném slova smyslu. A se scénářem je to ještě o ždibec horší. Jodorowsky po nás vcelku pravidelně hází perlami v podobě fascinujících společenství, tvorů a nápadů, které se pohybují někde na hranici bizarnosti a zvrácenosti, a vy jen zíráte s otevřenou pusou. Jenže pak si uvědomíte, že všechny ty perly vzal a naházel je do rádoby osvíceného a duši povznášejícího celku, čímž sám sebe pasoval na jakéhosi gurua. Faktem ale je, že nešlo o nic jiného než naprosto obecné a nicneříkající kecy, které vám vyprodukuje každý autor motivační literatury. A postavy? Vztahy mezi nimi nejsou a najednou jsou. Jen tak, bez důvodu. Většina z nich se chová staticky s jednou předepsanou reakcí, zatímco s Johnem to tříská ode zdi ke zdi a celkově působí naprosto nevyrovnaně a nekonzistentně. Místo Deus ex machina tu máme Incal ex machina, protože Incal je odpovědí na všechno a já vlastně nechápu, proč jsme se s nějakými hrdiny vůbec obtěžovali. Byly tam jaksi navíc a nic neovlivnili. Incal totiž věděl, udělal a vyřešil. Incal žehnej Incalu. Pro mě tedy ve všech ohledech naprosto nadhodnocená záležitost.... celý text

Sága 6 2017, Brian K. Vaughan