Teron
přečtené 275
Šťastný kosočtverec
2021,
Jiří Kačur
Autora knihy znám cca 25 let, nějakou dobu jsem měl tu čest i se zmíněnou Renatou. Těch pár srozumitelných střípků (z níže uvedených důvodů jsem skončil na straně 60) vyskytujících se v textu mi tak doplnilo vlastní vzpomínky a přineslo i několik dalších zajímavých informací. Za to ta jedna hvězdička. Problém je, že textu tohoto druhu je v knize jako šafránu. 99 % tak tvoří zmatené úvahy zabíhající do všech stran a současně nic moc nesdělující. Několikrát jsem si říkal, že se do veřejně vydané knihy dostaly části deníku autora, které nepatří úplně na veřejnost, protože jsou souborem většinově neuspořádaných úvah spolu s myšlenkami puberťáka, který potřebuje něco ventilovat. Stejným problémem je řemeslná stránka věci, která je zkrátka a jednoduše otřesná. Existuje nejspíš nějaká (pseudo) intelektuální či vysoce experimentální literární perspektiva, ve které by sklidila úspěch. Většina textu ovšem připomíná šroubovanou soutěž o co nejdelší souvětí (na půl stránky žádný problém), která obvykle míří odnikud do snad ještě většího odnikud. Je nepochybné, že Jirka má široký čtecí a informační záběr. Výsledek ovšem připomíná kritiku myšlení většiny lidí z úst Sherlocka Holmese. Tedy úvahu nad tím, že většina hlav je jako půda zavalená od podlahy po krov nepořádkem a haraburdím, ve kterém pak není možné najít to, co je zrovna potřeba. Stejně tak tady se na jedné stránce vystřídá tu gramatika, tu morfologie, tu zmínka o Goethem nebo Einsteinovi nebo historie antického Řecka a pak zase současná média. Což by bylo v pohodě, kdyby si z toho bylo možné odnést nějaký konkrétní závěr. Nechtěně vtipné jsou pak momenty, kdy se za stránky na stránku změní jména občasných jednajících nebo hovořících hrdinů (státní zástupce Karel Novotný na jedné stránce a Karel Novák na druhé).... celý text
Čaroděj Zeměmoří
1992,
Ursula K. Le Guin
Je skoro k neuvěření, kolik příběhu i myšlenek se dá vrazit do nějakých 140 stránek. Cesta jednoho člověka za mocí i poznáním spojená s přechodovými rituály průseru a doslovného hledání sebe sama. Čistá esence fantastiky bez opulentnosti, přitom se vším, co má mít. Pravda, jakmile už máte něco z fantasy načteno, budete správně odhadovat, kdy nastane jaký zlom. Kouzlo a síla je ovšem v provedení těch dějových obratů, nikoli v nich samotných. Konec je poměrně odhadnutelný, protože se postupně vyčerpají možnosti jiných variant, ale opět, provedení je nádherné. Le Guin tak potvrzuje Sandersonovo prohlášení, že "nápady jsou laciné, záleží vždycky na provedení. Je jen hodně málo nápadů, které by byly natolik nosné, že je jedno, jak je provedete, budou dobré". I když dávám 5, není to úplně čisté. Furt se mi totiž vnucuje myšlenka, že ona cena za magii, tedy únava čaroděje, slouží spíš jako plot device, nikoli reálný odraz toho, co konkrétní čaroděj zrovna dělá.... celý text
On to někdo zařídí
2018,
Jiří Kačur
Přečteno cestou z Knihobotu na Kolbenově domů. Básnická sbírka, která mě tak nějak utvrdila, že moderní nerýmovaná poezie potřebuje v mnoha případech jediné. Dostatečně často mačkat Enter . Jedna hvězdička za místy i vtipnou mikročrtu o houbaření.... celý text
Příběh o Třpytivé rovině
2016,
William Morris
Moc půvabná atmosférická skoro jednohubka o cestě za unesenou snoubenkou. Úsměvné je to, že Morris coby marxista a socialista popsal onu Třpytivou rovinu, tedy asi jeho ideální místo, vlastně jako sektu. Tamní lidé se těší neustálému blahobytu, radovánkám a furt maj všeho dost, aniž je specifikováno, kde se to bere. Běda ale, jak jim řeknete, že chcete jejich zem z nějakého důvodu opustit, to jim způsobíte trauma a deprese. Nemluvě o tom, že si skoro celá komunita myslí, že pobyt u nich je to jediné, po čem musí všichni touži. A hrozně se diví, že by někdo nacházel spokojenost někde jinde.... celý text
Půlnoční vlny
2007,
Steven Erikson (p)
1-2/5 Do Půlnočních vln jsem se poprvé pustil asi týden před vypuknutím ruské invaze na Ukrajinu. Během června 2022 jsem zjistil, že jsem někde na stránce 200 a už si nepamatuju, jak to vlastně začínalo. Takže jsem se do toho někdy na přelomu září a října pustil znova, tentokrát úspěšně, dočteno během letošního února. Jak a kde se bude odehrávat finále je poměrně nabíledni. Tedy vzhledem k anotaci a k tomu, že u Eriksona moc diplomatických řešení nehrozí a prakticky každá kniha je tak jen souběhem linií k nějaké závěrečné řeži. No surprise there. Tragikomický je v tomhle ohledu taky to, že Erikson píše hrozně tajemně a krypticky, ale vývoj dalších událostí jasně ukazuje anotace dalších dílů a seznamy postav. Terry Pratchett kdysi prohlásil že "V prvním draftu vyprávíte příběh jako autor jen sami sobe." Pak ovšem přichází fáze, kdy je potřeba tuto perspektivu opustit a přepsat ho pro čtenáře. Půlnoční vlny mě opět utvrdily v tom, že Erikson nikdy nepřekročil hranici právě onoho prvního draftu. A že celý Malaz je vlastně vedlejší produkt jeho ujetosti na popisy kultur, pseudofilosofování, detailní popisy zranění a soubojů a taky podivné posedlosti členy rodiny v různých pozicích (tady bratři Beddiktové, v rámci Malazu pak sourozenci Paranovi). Jenže ty další revize jsou nejen o tom, co autor psát chce, ale také o tom, co je potřeba napsat. Stále tak trvá lhostejnost k tomu, co se komu stane a kdo zemře. X událostí mí mít asi hrozný význam a mají mi vyrazit dech. Jenže já prostě nevim, proč bych si z nich měl sednout na prdel. Těch pár vynikajících pasáží se dá spočítat na prstech jedné ruky, třeba Trullovy interakce se Šeříkem, případně Šurk a nemrtví. Zde se ještě navíc přidala skutečnost, že autor vytváří dějové linie, pro které neexistuje předchozí základ. Vývoj se tak sice odkazuje na předchozí části, ve kterých pro něj ale nejsou žádné informace. Krom toho nevěřím, že reálná totožnost některých aktérů byla záměrem od počátku, spíš si Erikson tak 200 stran před koncem usmyslel, že by tam mohl prdnout zase nějakýho Deus Exe, protože mu to vyřeší pár problémů při vepsání se do kouta. Mimochodem zrovna bohové mi u Malazu přijdou čím dám tím trapnější. Při nástupu někoho takovýho na scénu ve mě má hrknout, ale tihle joudové ve mě už vyvolávaj jen pokrčení rameny. U Tehola a Bugga se mi docela líbil základní koncept, jeho podání vypadalo ovšem jako snaha o výběr toho největšího bizáru a hrozný tlačení na pilu. Několikrát jsem si u těhle scén vzpomněl na starý estrády s Luďkem Sobotou, který se musel sám po vtipu zasmát, aby publikum pochopilo, že to měl být vtip a má se smát taky. Pravda, několik pasáží bylo fakt výborných, většina ale hrozně nucená.... celý text
Preludia & nokturna
2002,
Neil Gaiman
Když jsem dal několik dílů seriálu, došlo mi, že si s komixu už pamatuju jen střípky, hlavně souboj v Pekle. Který se imo seriálu povedl o něco lépe... Napadá mě ale, že Sandman možná čeká ještě na nějaké nové médium, něco interaktivního mezi filmem a komiksem. Něco, co by ho zároveň rozhýbalo i dovolilo zastavit. Prakticky každá stránka vás totiž dovedou donutit k zamyšlení, k úvahám a pohledu do nikam, aby si mozek zpracoval věci, které vás předtím vůbec nenapadly. Seriál tohle substituuje volným tempem, kdy záběry vyplňuje jen pár jednoduchých prvků doplněných Sandmanovým monologem. Stylová, bizarní a dumající mytologická jízda je rozhodně jeden z těch kusů, které se hodí otevřít po čase znova. Tehdy, když už jste prošli dalšími sny a možná i nějakou tou smrtí;-)... celý text
Očima mladého aktivisty
2021,
Šimon Hlinovský
Jedna za to, že se objevilo něco v tomto žánru od mladé generace, zbytek je ovšem poměrně tristní. Pamatuju si dobu, kdy se kousky z této knihy objevovaly v některých autorských skupinách na FB a autor požadoval hodnocení. Bylo mu opakovaně vyčteno, že jde o naprosto nudné popisy, které nemají žádnou jiskru, náboj či šťávu, zkrátka nejsou ničím zvláštní a neudrží pozornost. Tento problém ovšem přetrval i do finální podoby knihy. Ta je tak sbírkou 20 "příhod", které jsou ovšem spíš něco jako "shrnutí předchozího děje" na začátku některých rozsálých fantasy ság. Nejedná se o příběh, ale opravdu téměř výlučně o popis (dialogy a obecně cokoli přímou řečí má v knize asi 1 %). A pokud nejste zavilí aktivisté a demonstranti jako autor - který nejspíš jinou náplň volného času nemá - budete se nejspíš nudit. Výše zmíněné by nemuselo být takovým problémem, kdyby se během "příhod" něco dělo. Jenže Hlinovský prochází demonstracemi a pochody naprosto bezkonfliktně, takže žádný příběh nevzníká. Nikdo mu nedá po tlamě, on taky nikomu, před nikým neutiká, neřeší nic s policií ani se někde bokem nevykousne s nějakou kočkou. Vrcholem napětí je to, že během jedné akce "jsme cinkali klíči. Já jsem měl velký svazek s mnoha přívěsky, tak jsem část půjčil kamarádce, aby měla taky s čím cinkat". Pravda, autor táhne s týmem, který se chová mravně a umírněně, takže policie či bezkonfliktní týmy obvykle jeho lidi chrání a krotí ty kolem. Ovšem i z tohohle by se IMO dalo něco vytáhnout, pokud by kniha obsahovala třeba 5 akcí, zato ale pořádně rozpracovaných do skutečných příběhů. Text se navíc drží ve zcela korektní a slušné jazykové rovině, takže vrcholem jsou vulgarity v citacích, jinak jen formulace typu "směrem k pódiu zazněly i vulgární výrazy". Veškerou možnost, jak opravdu zprostředovat atmosféru událostí tohoto typu tak Hlinovský korektním projevem likviduje. Dalo by se to také ozvláštnit jazykem nebo způsobem podání. Buď Šimkovskou nadsázkou, sarkasmem nebo například podrobnější analýzou mentality aktivistů jako subkultury. Hlinovský vystudoval politologii, ovšem do hlav jeho ani jeho kamarádů se nepodíváme. Vlastně o něm krom školy, zájmu o demonstrace a data narození nevíme vůbec nic (soudě podle knihy, medailonek na DK je o fousek podrobnější). Stejně jako jeho vlastní ploché líčení z toho tak i on sám vychází jako plochý avatar, ke kterému nelze zaujmout výraznější vztah. Snad jen lehké pousmání, když si hvězdičkuje vlastní knihu...... celý text
Dóm řetězů
2005,
Steven Erikson (p)
Obsahuje asi spoilery a náznaky spoilerů i pro minulé díly... Ve výsledku poměrně srozumitelné, vzorce se začínají opakovat a mám několik odhadů, co by se mohlo stát dál. Bohužel se stále projevuje klíčový problém Eriksonova podání i světa. Tomu chlapovi se totiž za celé čtyři svazky nepodařilo ve mně vytvořit jakýkoli výraznější vztah k postavám. Což je taky důvod, proč se s tím tak seru a posledních asi 40 stránek tohohle dílu jsem louskal dýl jak týden. Jo, asi desítka mě zaujala designem, ale to je všechno a ještě to neznamená vztah. Většina dosavadní stopáže (nejen čtyřky) je tak pro mě ve stylu "sleduju postavy, na kterých mi výrazně nezáleží, které sledují nejasné cíle a dosahují nebo nedosahují jich vlivem mlhavě fungujících nástrojů". Výsledek je vražedná kombinace, kterou zachraňují mikroscény a situace v první řadě uvnitř malazské armády, která to obvykle drží nad vodou. První část s Karsou je slušná a v momentě setkání s Nomem začíná ona situační kombinace, která Stevenovi tak jde. Linie s ša´ik a všemi okolo ní mi byla u zadku už v Domě mrtvých, tady se to nezměnilo. Kdyby nad táborem v Raraku proletěla letka stíhaček a všechno to vystřílela, nejspíš nehnu brvou. Pobavila mě akorát scéna, kdy dochází k rozboru žhavého a chladného železa, na což jsem se uchechtl a podotkl "A seš v piči, holka." Byla, akorát jinak. Ono je to ostatně takové finále nefinále, když celou "bitvu" jak na potvoru noc před utkáním rozhodne kupa duchů, která pobije všechno v dosahu. Onrak a Trull, Liosané a další bordel. Zív. Začínám si pomalu říkat, k čemu tam ty grupy vlastně jsou. Podobně jako je samotný Pán Prstenů jen byproductem Tolkienových hrátek s jazykem, začínám mít podezření, že Malaz je vedlejším produktem Eriksonovy potřeby hrát si s mrtvolami a starými kulturami, ne nutně vyprávět příběh. Někde jsem narazil na docela trefný koment, že kdyby věnoval popisu a charakteristice postav tolik prostoru, co věnuje popisu každýho pohoří, pláně a geologických procesů, bylo by to celé někde úplně jinde. To by ty díly musely ale mít nejspíš trojnásobek stran. Horizontální rozpínání se zkrátka podepisuje na nedostatku vertikály. U takové Rowlingové mi Dursleyovi lezli na nervy během prvních dvou kapitol, Brumbála si člověk oblíbil za pár odstavců a Dolores začal nenávidět po třech větách. Jediné dvě smrti, které mě zatím v Malazu nakrkly, byl Itkovianem uštvaný kůň a Karsou zabití deragotové, protože nemám rád likvidaci zvířat. Jo a ještě to nedorozumění zbytku Paličů s Paní Závistí.... celý text
Ježek až sem a průběžně…
2021,
Igor Indruch
odpad!
Básničky s tématem mrdání ježků začaly před lety jako putovní vtip v komentářích jisté facebookové skupiny. Postupně se hromadily další a další, až nejspíš nabobtnaly do tohoto souboru. Žel motiv mrdání ježků později rozšířený o mrdání všeho dostupného v českém jazyce a další sexuální praktiky už dávno ztratil svou původní jisktu ztělesněnou perfektním návodem na použití přechodníků. V této podobě už připomíná taktiku "všechno na všechno" hráče zaseknutého v point-and-click adventuře. Tedy situaci, kdy dotyčný neví, jak se pohnout dál. A protože není vybaven návodem, zkouší použít každý předmět v inventáři na každé místo v každé lokalitě v naději, že objeví dosud netušenou kombinaci a hra ho pustí zase o krůček dopředu. Ano, nejspíš je tam mnoho skrytých a velmi zajímavých motivů. Neustálá mrdací onanie je však spolehlivě přerazí a téhle prázdnotě už nepomůže ani ten návod.... celý text
Vzpomínky ledu
2004,
Steven Erikson (p)
Kniha za 4 bude se ovšem prolínat hodnocení svazku a celkového Eriksonova přístupu, kvůli kterému pravděpodobně nebudu moct žádnému z dílů udělit maximum. Účetní je člověk, který vyřeší problém, o kterém nevíte, způsobem, který nechápete. Steven Erikson je autor, který vyřeší zápletku, kterou čtenář kvůli neznalosti zákonitostí nebo informací není schopen postřehnout, způsobem, který díky jejich vágnímu popisu nepochopí. Ačkoli mě Vzpomínky ledu bavily zatim asi nejvíc, stále mám s Eriksonem problém. Jeden český autor mi řekl, že Vzpomínkami se to většinou láme na odkládám/miluju. No, zatím zůstávám u ambivalence. Trochu mě mrzí nepřesnost překladu, protože v textu se opakovaně objevuje přesnější formulace "Vzpomínky na led" místo Vzpomínek ledu na obálce. Jsou super někam do setkání obou armád s Mottskými zálesáky, hlavně Brčkem a Chlívem. Bitva o Korál je slabší a konec je opět půvabný. Většina stopáže byla naprosto parádní a skoro až podezřele srozumitelná. Pokud by kniha končila za Capustanem, možná bych ji prohlásil za nejlepší fantasy, co jsem měl kdy v ruce. Konečně se projevuje nějaký hlavní záporák, mnoho pramenů z minula se konkretizuje. Capustan je bezpochyby nejsilnější část knihy a například střet Itkoviana s tenescowri je zatraceně silný. Část u Korálu je hrozně odtažitá, všechno to umírá po stovkách a desítkách a ani smrti několika významných postav se mnou prakticky nehly. U samotného Věštce jsem si vzpomněl na hodnocení Diabla "Památný moment je zjištění, že samotný Diablo je asi největší ubožák v celém sklepení". Tomu chlapovi jdou výborně jednotlivý scény, má skvělej humor, posouvá hranice a výborně kombinuje. Jenže popíše 300 stránek událostma, aby pak na dvou stranách v rozhovoru několika postav ukázal, že ty události měly ještě dalších 20 vrstev. Jenže tohle čtenář nemá šanci postřehnout, protože prostě neví, že stopy jsou stopy. Je to stejný, jako napsat právnickej thriller a teprve v podlení kapitole popsat zákoník. Vytvořil super svět, jenže ho není schopen zprostředkovat. V jakémkoli jiném multiverzu se dají najít podrobné informace o fungování, prvcích, schopnostech postav a další záležitosti. Když otevřu wikipedii Lovců duchů, vim, že andělé umí tohle, démoni tohle, Rowena čaruje takhle a První čepel funguje takhle. Erikson tohle nepopisuje a i internetová fóra nabízí maximálně dohady. Z toho všeho se stále více kloním k závěru, že v tom nemá jasno ani on sám. Že ta propracovanost Malazu je do značné míry iluze krytá tunou pojmů, jmen a linii, kde si autor může cokoli kdykoli obhájit stylem "protože chodby, protože kouzla, protože bohové, protože sny, vzpomínky a čertví co ještě". Když jsem četl Měsíční zahrady, kamarád mi řekl, že někde čet, že "Malaz si člověk užije až napodruhé, když už ví, co co tam jde". Jenže tohle nevidím jako znak kvalitního psaní, ale autorského kretenismu. A spoustu jednodušších příběhu i světů jsem si užil a v budoucnu nejspíš užiju mnohem víc. Protože tam mi autor sdělí "je to tohle a chová se to takhle, tohle je Pepa a umí tohle". Památné momenty: Paliči mostů a karetní stůl Kuppre na vojenském jednání paní Závist v Pannionském chrámu Kruppe a Caladanovo kladivo tenescowri versus Itkovian Rychlej Ben u nekromantů Mottští zálesáci Itkovianův Dar Paranovo kreslení... celý text
Pravidlo pěti vteřin
2020,
Mel Robbins
Jedna dolů za hrozné množství příkladů, které tříští souvislejší výklad. Jinak je samotná psychologie pravidla pěti vteřin moc fajn a vítám také popis nejrůznějších rovin, jak ho použít. Samotná pravidlo je jen osou, na kterou se váže mnoho dalších brainhacků - příkladem budiž řešení uzkosti a například Mel a její strach z létání.... celý text
Volba: Klíčový okamžik
2016,
Jakub Trpiš
Nakonec nedočteno, ačkoli první část nebyla zase tak marná. Dokud se kniha drží sebervozvojové roviny, tedy Tomášových problémů a rozhovorů s Kohlem, kazí to akorát sloh na úrovni základky a vyjadřování myšlenek hrdiny klasickou přímou řečí. Celkově jde o variantu na Ruizovy Čtyři dohody nebo Redfieldovo Celestinské proroctí, možná ještě Coelha. Řekl bych, že podobně, jako jiné autory strhla k napsání jejich prvotiny klasická fantasy, Trpiše strhl "klasický" New Age. Jeho nevypsanost je ovšem dosti znatelná a stejně tak by neškodilo, aby na rozvojové svazky tohoto typu ještě nějaký čas počkal a mohl do nich vložit také něco ze sebe, nejen bez invence kopírovat a míchat dohromady vlivy jiných autorů. Jakmile se ovšem kniha přehoupla do podivného detektivně ezoterického scifi (nebo co to doprdele vlastně je) těžce ztrácí jiskru a připomíná hodně, hodně podivnou variantu konspiračních thrillerů. Ze seberozvíjejích se lidí se stává jakási tlupa energetických X menů s rozličnými nadáními a textu se tak postupně stává masivní WTF, kde se najednou hrozně jednoduše děje kvantum věcí od hackerského pátrání po útěky z vězení. Dal jsem nakonec přednost Mel Robbins a jejímu The 5 Second Rule, které je reálně využitelné v každodenním životě, nepotřebuje žádnou energii a je podepřené lidskou psychologií, ne proroctvími nebo sny o celosvětové nebo celonárodní apokalypse.... celý text
Dům mrtvých
2008,
Steven Erikson (p)
Měsíční zahrady mě nadruhé čtení poměrně nadchly. U Domu mrtvých prožívám určité...rozčarování. Jak nad knihou samotnou, tak nad příběhem jako celkem a nad autorovým přístupem. V úvodu Měsíčních zahrad bylo napsáno "příběh vyčerpané říše, slova, která nezahřejí." A Stevie ani netušil, jakou má pravdu. Jeho gigantické univerzum, cca dva tisíce postav (podle několika seznamů a odhadů) totiž způsobují obrovskou inflaci tohoto prvku a nemůžu si pomoct, jakousi obecnou prázdnost a odtažitost. Je toho prostě hrozně moc na to, aby to dokázalo pořádně zapustit kořínky. Za obě dvě knihy mě zatím zaujali Kruppe, Anomander, Kalous, Stínupán, Rychlej Ben, Kalam a Iskalar. Když si vzpomenu na poměrně primitivní DragonLance, vyprávěly dobrodružství několika postav. Jenže Raistlin, Tanis i Tas a Sturm se mi dostali pod kůži během několika kapitol. Erikson mě dovedl ke stanovení pojmu "mrtvý text". Je to jazykově krásné, má to asi nějaký vývoj, jenže mám celou dobu pocit, že sleduju něco, co se jako bouře Smršti ša´ik odehrává někde za horama a je mi pořád nějak vzdálené. Dokonce ani těch několik "smrtí" se mě vlastně nijak zvlášť nedotklo. Jo, kniha hlavně v poslední třetině obsahuje poměrně dost vynikajících scén a specifický humor, který má fakt grády. Jenže celkově je to prostě odosobněné a mě začíná být dost putna, kam se to všechno bude ubírat dál. Takže začínám tuhle záležitost brát spíš jako takovou prozaickou studii toho, co se dá vyvádět ve fantastice, než jako příběh, který mě má nějak oslovit. Na skutečné zaujetí by univerzum muselo být poloviční, nebo těch knih být tak třicet. Druhým problémem je skutečnost, že Erikson používá detektivní prvky (hlavně v linii Cesty rukou), jenže neposkytuje čtenáři pravidla, podle kterých by mohl identifikovat indicie a stopy. Tudíž v konverzaci dvou postav sice tušíte, že tady se odehrává něco s významem pro pozdější děj, ale netušíte, jak si to přeložit, dokud to neosvětlí samotné postavy cca o 150 stránek později. U čehož neodbytně vytane na mysli zásada Pátera Knoxe, že "detektiv nesmí odhalit stopu, aniž ji odhalí i čtenáři". Třetím problémem je vágnost vymezení fungování více principů, především magie a ascendence. Pohled na seznamy osob dalších dílů série čtenáři odhalí, že nějaká ta postava považovaná za ztracenou je zase vrátí. Což je v pohodě, proti oživování a reinkarnacím naprosto nic nemám - pokud autor pevně stanoví zákonitosti a postupy, které k takové události mohou vést. Čím dál tím víc mám ovšem podezření, že Erikson si průběžně pomáhá a bude pomáhat deus ex machina zásahy, novými možnostmi magie a najednou se hodící asencencí, pokud mu přijde, že exla postava by se zase mohla hodit. Takže všechno se pak dá vysvětlit konstatováním "Protože bohové, protože magie, protože asendence." Tohle má je fakt cool jednou dvakrát, ale časem se to přejí. Teď k plusům a mínusům konkrétně Domu mrtvých: Plusy: poměrně četné množství velmi dobrých scén a perfektních motivů a nástrojů hlavně v poslední třetině knihy. Kalous jakožto fantasy historik, reportér a zpravodaj je luxusní koncept a jeho úvahy a pozorování provázející Psí řetěz jsou fakt vynikající. Hlavně jeho střety s místní šlechtou jsou naprosto boží. Coltain a sapéři. Ohořelá loď s Imassy. Minusy Smršť - u téhle linie je průser hlavně v jejím začátku, kdy je hrozně abstraktní a neudělal jsem si k ní žádný vztah. Neviděl jsem počátek povstání, jen následky, kterými procházel tuším Heborik nebo kdo. Po většinu knihy je to jen cosi vzdáleného, z čeho jako čtenář nemám strach a masivně to přispívá k výše zmíněné odosobněnosti textu. Nečitelná Cesta rukou. Ne že by se nedala číst, ale jak je asi pro Eriksona typické, není možné ji dost dobře rozklíčovat - viz předchozí poznámka o nečitelnosti stop. Roztříštěnost. Měsíční zahrady měly taky několik příběhových linií, jenže se kurva aspoň odehrávaly celkem na jednom fleku a vzájemně se dotýkaly i ovlivňovaly. Tady je rozbitost svazku ještě umocněná skutečností, že snad co linie, to naprosto jiný místo, i když mezi nimi dochází k nějakýmu pohybu. Což jen přispívá k oné odosobněnosti celku.... celý text
