Lovci kostí
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/5347/bmid_lovci-kosti-l7t-5347.jpeg
5
384
38
Malazská Kniha padlých série
< 6. díl >
Povstání v Sedmiměstí bylo rozdrceno. Zůstává poslední povstalecký oddíl, zalezlý v Y'Ghatan pod velením fanatického Leomana S cepy. Vyhlídka na obléhání této prastaré pevnosti unavenou 14. malazskou armádu značně znepokojuje. Právě tady byl totiž zabit největší šampion Říše a bylo tu prolito moře malazské krve. Y'Ghatan je neblahé místo a páchne smrtí. Přesto je to jen vedlejší představení. Agenti mnohem větších sil zahajují hru. Chromý bůh byl přijat do panteonu a hrozí schisma. Bohové musejí zvolit strany, ale ať už se rozhodnou jakkoliv, pravidla hry byla změněna – neodvolatelně, děsivě – a první krev bude prolita v říši smrtelníků…... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2008 , TalpressOriginální název:
The Bonehunters , 2006
více info...
Přidat komentář
Lovci kostí jsou opět další příběh o cestování, vzestupu a přesunu hráčů na jedno přesné místo pro další knihu. Existuje spousta postav, které už známe. Nejzajímavější osobou je Flaška a samozřejmě Šumař. Přemýšlel jsem ohodnotit 3/4 hvězdy, ale posledních 150 stran je totálně nabitých akcí a stojí za to.
První čtvrtinu knihy jsem měl chuť to odložit a už v této sérii nepokračovat. Byl jsem naprosto vytočený, že po skoro 6-ti tisících stranách, které jsem v tomto světě strávil, pořád nechápu co se děje. Vážně, prvních 200 stran to bylo hrozné, chaotické, nedávající smysl a člověk má pocit, že když už je na 6. knize v sérii, tak by se měl už trochu orientovat, ale Erikson říká NE!
Naštěstí zbytek knihy je na 6 hvězd z 5-ti - Takže nakonec dávám plný počet hvězdiček, protože potom už to začalo dávat smysl a už jsem dokázal v ději orientovat. Erikson je mistr v psaní celých stran textu, které po přečtení vůbec nedávají člověku smysl - To je hodně frustrující, nicméně, na druhou stranu je to taky mistr žánru a hlavně je to mistr v psaní akce a umí sakra dobře navodit atmosféru a umí čtenáře překvapovat.
Líbilo se mi, že tempo knihy bylo svižné, protože každé 2-4 strany se měnil POV a všechny dějové linky byly strhující a v knize jsem dostal téměř všechny mé oblíbené postavy - Ganoes Paran, kalam, ryhlej Ben, Icarium, Iskaral Pust.
Zatímco půlnoční vlny mě nějak nechytly (chyběl tomu ten klasický malazský tón), Lovci kostí jim překypuje, člověk to čte a říká si "Jo, tohle ja malazská kniha padlých"
Ze všech knih zatím přečtených je pro mě hodnocení TOP 3 následující:
1. Dům mrtvých (jedna z nejlepších knih, které jsem v životě četl)
2. Lovci kostí
3. Vzpomínky ledu
U této série už mě lehce začíná vytáčet, že se skoro nikdy nestane, aby si někdo vytyčil cíl, a tam pak došel. U třetího dílu jsem vyzdvihl, že svět je sice šílený, ale postavy v něm žijí a většinou vědí, co a jak. To už teď neplatí. Začala válka bohů a nikdo neví, co se vlastně děje a proč. A čtenář, ten je klasicky ztracen nejvíc. Postavám se sice vytyčí směr a cíl, ale ten se jim buď v průběhu změní, nebo se jim obmění společnost na cestě, nebo začne kdovíproč padat obloha, anebo je prostě zničehonic rozsekají Imassové, že. Pokud náhodou někdo někdy naplní svůj plán, tak nám ten plán dopředu autor pro jistotu neřekne. I tak je tato varianta, zastoupená vlastně jen působením Pána balíčku, vítaná.
Tomuto dílu chybí nějaká strašlivá tragédie. Byť je přítomná ta malazská melancholická esence, nemá to zapamatovatelný moment ani svého zlomeného hrdinu. Je tady sice jistá snaha o zvrat v Y'Ghatan či ve městě Malaz, ale... nějak už to tak nepůsobí. Ne, že bych potřeboval další Psí řetěz nebo Capustan. Díl ale zanechává spíše dojem výplně, než aby děj někam posouval.
Zároveň by člověk u šestého dílu čekal aspoň nějaké zásadnější odpovědi. Ano, ohledně chodeb máme další střípek a viděli jsme zase jednou balíček Draků (Draků, chmm), ale pořád převládá pocit, že není jasné, co se to sakra děje. Pasáže, kdy nevíme, o co postavám jde a kam směřují, už jsme měly nechat za námi. Bohužel, tento díl poskytl víc otázek než odpovědí. Další díly by už opravdu měly začít s těmi odpověďmi.
První čtvrtina knihy na mě působila podobně jako Měsíční zahrady. Spousta jmen, ve kterých nebylo snadné se zorientovat a události, které ne vždy byly zajímavé. Ericsson má zkrátka potřebu slovního průjmu za každou cenu. V druhé čtvrtině, když přišlo na řadu dobývání města, tak už to bylo o skok lepší. A od druhé poloviny knihy to vyskočilo o další stupeň výše. Poslední čtvrtina knihy sice o něco sestoupila, ale stále se tam odvíjely zajímavé věci, takže to určitě nebyla nuda.
Příběh se pak zaměřuje, po dvou předešlých knihách, opět hlavně na Sedmiměstí a zejména na osudy 14. malazské armády Tavore Paran. Druhým významným hráčem této knihy je Ganoes Paran, který začíná být čím dál zajímavější a touhle knihou se přidal mezi mé oblíbené postavy. Objeví se zde i dějové linie dalších důležitých postav jako je toblakai Karsa Orlong a jagh Icarium. Krátký výskyt tu má i Tiste Edur Trull Sengar. A zdá se, že se osudy těchto hrdinů brzy, nejspíš již v další knize, spletou dohromady.
Kromě nezáživné první čtvrtiny knihy mi tu vadí ještě dvě věci. První jsou Erikssonovi občasné snahy o humor, který dost často nepadne na úrodnou půdu a je spíše trapný. Opět zde má dvě nové „komické“ postavičky, které mě však vůbec nebavily, stejně jako mě nebavil Kruppe.
Druhou věcí, která mi zde vadila, je snaha autora dát každému jména. Dostanete se tak na desítky jmen vojáků 14. armády, které vám nic neřeknou, protože jich je příliš mnoho najednou a začnou vám splývat. Navíc spousta z nich se tam ani moc neohřeje a zase zmizí v minulosti. S tím se pojí i vypravěčův styl, kdy si sice uvědomujete, že 14. armáda čítá několik tisíc vojáků, ale když tam narazíte kolikrát na jednotku, která se skládá z jednoho seržanta a dvou tří vojáků, pak máte z toho spíše dojem, že armáda nečítá více jak sto příslušníků.
Když si ale odmyslím tyto dvě věci, stále je to skvělé, přestože náročné, počtení. A jsem zvědav, jak osudy hrdinů skončí. A skupina mých oblíbených hrdinů se postupně začíná nabalovat. Karsa Orlong, Trull Sengar, Kalam Méchar, Apsalar. K nim se teď přidali další, hlavně Ganoes Paran, Tavore Paran a Flaška. Kolik dalších se ještě do téhle skupiny přidá?
Další kousek skládačky, tentokrát s tak památnými momenty jako je inferno v Y'Ghatan, bojový úspěch Iskarala Pusta či masakr v Malazu. Může snad lehce zamrzet, že jde "jen" o pokračování (a částečné uzavření) několika dějových linií, ale kdo by se zlobil za díl, v němž se nemusí seznamovat s dalšími desítkami neznámých postav, že...
Stejně jako Las_T níže, i já měl více jak roční pauzu po Půlnočních vlnách a do Lovců kostí se pustil pěkně odpočatej. A dostal jsem další totální nářez. Epická bitva v Y’Ghatan v první části knihy byla pekelná. :) Lovci kostí jsou zatraceně tvrdý parchanti...
Po přečtení Půlnočních vln jsem si dal na den přesně rok a půl pauzu od čtení Malazu, tudíž jsem očekával, že v knize budu lítat jako pří čtení prvního dílu. Nemalé bylo mé překvapení, když jsem měl za sebou už cca 300 stran a a v příběhu jsem se vůbec netopil. Až jsem pochyboval jestli vůbec čtu Eriksona. Valná většina postav v šestém díle jsou totiž staří známí a i přesto, že jich je znova asi pět set, tak se mi kniha četla výtečně. Především sedmá kapitola knihy je prostě vynikající čtení...Stále mě udivuje jak můžu v jedné kapitole číst desetistránkové rozjímaní staršího boha o existenci pantheonu a poté otočit stránku na kapitolu kde spolu dva obyčejní vojáci kecají o tom čím se večer ožerou...takhle dokáže psát fakt jenom Erikson. Každopádně jsou Lovci kostí dost možná můj nejoblíbenější díl, čemuž svědčí i to, že jsem knihu přečetl za tři týdny. (což je u čtenářského šneka jako já nadlidský výkon.) :)
Opět velice poutavé a velmi zajímavé prolínání bohů a obyčejných lidí.Zajímavé je obléhání Y´Ghatan,Tato poslední bašta odolává a snaží se přežít.O to se pokusí i jejich fanatický vojevůdce.Tento díl se opět Eriksonovy povedl a já ho četl jední dechem.Doporučuji
Tento díl by šel popsat jako road movie v malazském světě. Sledujeme několik skupinek, které putují odněkud někam, někdy je poměrně obtížné říct proč. Postav je opět poněkud více, než je čtenáři příjemné, protože pak ztrácí orientaci a těžko hledá motivy jejich jednání. Hrdinové se, jak už je zde zvykem, spolu baví takovým způsobem, aby čtenář pokud možno moc netušil, co se tím chce říct. Spousta náznaků a dialogů, které do děje vůbec nevnášejí světlo, spíše ho ještě více zamlžují. Účel toho asi je, aby se věci odkrývaly postupně a pomalu. Výsledkem je ale spíše nechápavý povzdech nad tím, že ta hra na kočku a myš trvá někdy až příliš dlouho. Kdyby se čas od času řeklo pár věcí narovinu, třeba by jeden díl nemusel mít 800 stran, ale jen 500. :o) Samozřejmě nechybí odkazy na události, které se staly dvě knihy a 2000 stran nazpět, což už mi přijde jako cílená zlomyslnost. :o) Co se dá dělat...jedině si půjčit pokračování. :o)
Zatím pro mě nejlepší díl celé série, konečně se dějové linky začínají propojovat dohromady. Vůbec nechápu, jak to mohl Erikson vymyslet... nejlepší postavy? Kalam Mechár, Gaenos Paran a Apsalar. Musím si teď akorát dat pauzu a číst něco jednoduššího.
Najväčší problém s celou sériou mám, že tam je veľmi veľa postáv, avšak väčšina z nich je nevýrazná a nezaujímavá, prípadne veľmi typovo podobná. Napríklad taký Flaška, úplne nudná postava a v tejto knihe zrazu vysvitlo, že je dosť schopný (aj keď to bol asi autorov zámer). Taktiež dostal viac priestoru a začal byť zaujímavejší. Kvôli tomu však Rychlej Ben a Kalam išli do úzadia a zasa tí toho moc nepredviedli. Celkovo aj keď v knihách sú silné postavy, tak akcie je tam málo. Namiesto toho sa iba rozprávajú a rozprávajú, až to začne nudiť, no medzi tým sa niečo udeje a mne osobne chvíľu trvá, kým to postrehnem a potom sa už mierne strácam a trvá mi, kým sa opäť zorientujem. Toto je môj najväčší a možno jediný problém s Malazskou ríšou. Veľa postáv (mnohé nezaujímavé), veľa rôznych príbehov, avšak nie úplne podrobné a veľa rozprávania a opisov namiesto akcie. Kniha je v podstate rovnaká ako všetky predchádzajúce, ale už by som čakal, že sa toho bude diať viac. Ale aspoň Stínupán a Kotilion boli v tomto diele častejšie. Pokračujem v čítaní, pretože som zvedavý, ako to dopadne.
Nechci dávat průměr, to bych knihu dala na rovinu Měsíčních zahrad, což si nezaslouží. Hlavně za ten závěr. Nicméně, oproti předchozím dílům opět překombinované. Četla jsem ji s přestávkou, protože mne moc v některých částech nebavila. Poslední třetinu jsem rychle dohltala, ale zpětně přiznávám, že bez toho, aniž bych si přečetla obsah, si z knihy nepamatuji víc než závěr, kdežto předchozí díly víceméně celé. Začíná to být takové - čtu super super a za 14 dní nevím polovinu. Můj přítel je velkým fanouškem ságy a ani on si u některých už pomalu nevybavuje, co se tam k čertu dělo. Takže dojem z Lovců kostí - závěr super, asasiny milujeme. Gradace famozní. Toť vše.
Veskrze pěkná, čtivá a vyrovnaná kniha. Závěr měl našlápnuto na skvělé vygrádování, ale ty anime bitvy jeden proti všem to nakonec poněkud srazily. Škoda.
Kniha, která konečně ukončuje dlouhou dějovou linku ohledně Smršti a propojuje příběh s pátým dílem. A jelikož Paliči mostů skoro zanikli a ti co přežili jsou na odpočinku, dává kniha vzniknout nové legendě - Lovcům kostí. Po pátém díle zatím druhá nejlepší kniha.
!!!Může obsahovat spoilery!!!
Na to že mě mariňáci čtrnácté armády ve čtvrtém díle celkem zklamali, zde měli rozhodně nejlepší dějovou linku. Vojenský humor jel naplno a hned ve třetině knihy jsem se dočkal obrovské bitvy. Prokleté město Y'Ghatan, noční můra všech Malažanů. Leoman pro Čtrnáctou vytvořil peklo, na které nikdy nezapomenou. Jen jsem měl dost zmatek ve jménech těch vojáků, bylo jich tam strašně moc. A mrtvých znovu přibývá.
Jsem rád za návrat Parana, který se ve třetím díle stal velice zajímavou postavou a zde to znova dokazuje. Jeho linie mě hned po mariňácích bavila nejvíce. Hodně se mi líbil nápad ohledně moru.
Karsova dějová linka mě moc nezaujala, přišlo mi, že se v ní toho moc ani nestalo.
Kvítkova linie byla asi z knihy nejslabší. Kvítko je dost průměrná postava a jeho doprovod mě nezaujal už vůbec. Heborik, nefritový obři a skoro konec světa byla část, kterou jsem při čtení moc nepochopil, snad pochopím o co šlo v dalších dílech.
U Icaria a Mappa mě překvapilo jejich rozdělení, jsem za to rád, jelikož to dává prostor pro Icaria, konečně ukázat svojí temnou část a linie Mappa, hledající svého kamaráda by mohla být taktéž zajímavá, uvidíme. Zášť bohužel dostala tak málo prostoru a v podstatě tam nemusela ani být, což je škoda, když si vzpomenu, jak “roztomilá” byla její sestřička.
Tak a ke sbíhání. Finále mně tentokrát mírně zklamalo, společně s čtvrtým dílem mi přišlo nejslabší z dosud přečtených knih. Bitva u přístavu byla skvělá, Koryk tam svým zápalem překvapil a zase jsem si oblíbil dalšího vojáka. Šumařův žalozpěv byla úžasná scéna, ale Kalamův boj proti Spárům mě nijak nebavil. Zvlášť, když už jsem to jednou četl ve sbíhání druhého dílu. Perela mi bylo líto, asi nejsmutnější smrt v téhle knize, Císařovnu nijak nehodlám řešit, zachovala se, jak se zachovala… Bylo vidět, že je v úzkých, ale mohla to vyřešit lépe. No co, stalo se. Myslím, že Malazská říše už moc dlouho nevydrží.
Útok na První trůn byl zajímavější, konečně Icarium ukázal co umí. Nakonec bitva o Y'Ghatan byla pro mě velkolepější, než finále knihy.
Docházejí mi slova chvály...kniha má opět několik "WTF" momentů.. tato sága je prostě nesmírně silné čtení a čtenáře smete tornádo pocitů, alespoň já u těchto knih zažívám emoce všech druhů a neobvyklé síly.. cesta ve starých základech hořícího města pro mě byla top tohoto dílu, hned poté zrod Lovců kostí..
Prostě jedna z těch knih, které chytnou a nepustí.
A svou náročností ten pocit jen prohlubuje.
Opravdu nechápu, jak to pan Erikson dělá, že každé finále jeho knihy je tak neuvěřitelně napěchované a epické. Celá finální pasáž ve městě Malaz, kde se toho děje tak šíleně moc a to celé za doprovodu žalozpěvu na padlé od Šumaře, je zkrátka dech beroucí...
Hltám každou stránku. Každý díl....
Paráda, nové postavy jsem si oblíbil a na konci se to zase pěkně zvrtlo! :D Jsem spokojený a hurá na další díl :)
6. kniha, ještě někdo potřebuje rezence? :)
Nemám čas psát, jdu číst další...
Štítky knihy
magie kanadská literatura démoni bohové dark fantasy bitvy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Lovci kostí sú prvou knihou v malazskej sérii, pri ktorej môžem svedomito prehlásiť, že som sa na dobrých 85 % orientoval v deji a s relatívnym prehľadom prekľučkoval morom postám. V tejto knihe sa totiž sa totiž konečne začínajú zlievať takmer všetky dejové línie a (preživšie) postavy predstavené v minulých dieloch v jeden koherentný príbeh, kde sú motivácie hrdinov a bohov zas o niečo jasnejšie a smerovanie ságy naberá fatalistický smer. Čo som ocenil najviac je celá prvá tretina knihy, vrcholiaca ohnivým peklom v Y'ghatan (ktoré sa vyrovnalo emocionálnym výšinám Psieho reťazu či obliehaniu Capustanu), no rovnako aj objasnenie pozadia Icariovej minulosti a jeho dôležitosti pre celý svet. Nečakal som ani, že sa s postavami z minulej knihy stretneme tak skoro, a o to viac som bol príjemne prekvapený, keďže sa pre mňa jedná stále o najobľúbenejšiu knihu zo série, a celý epický a tragický záver v Malaze a pri ochrane prvého trónu vo mne vzbudil len ďalšiu zvedavosť, akým smerom sa môže séria uberať. Lovci kostí by jednoducho vystačili aj na celú trilógiu.