Syllvanium
přečtené 833
Prsa a vajíčka
2021,
Mieko Kawakami
Trochu jako Murakami bez magického podivna, trochu jako Itami bez vyšší společnosti a s mnohem intenzivnějším prožíváním tématu ženství a mateřství. Kawakami tne do živého a nezdráhá se házet na čtenáře nejen zdánlivě nesourodý tok ženských myšlenek (jak víme, náš mozek je jako klubko drátů pod proudem, všechno souvisí se vším), ale i různé názory ženských postav na roli a (ne)důležitost mateřství v jejich životech. Zatímco první část knihy je (snad až příliš) podrobné vyprávění, kterak hrdinka tráví pár letních dní se svoji sestrou a její pubertální dcerou ve vypjaté chvíli, kdy se vše točí kolem prsních implantátů, druhá část knihy po hlavě skáče do jiného konfliktu duše a těla - početní a mateřství. Druhá část je delší, mapuje dění několika roků a čtenáře dere bez nože mnohostránkovými monology postav, které vyjadřují své postoje k dětem, k mateřství a k rodinnému životu, a vnitřními konflikty hrdinčiny morálky se sobeckým přáním "já chci". Z textu čiší ženský pohled na problematiku, vše je plné protichůdných emocí a v momentě, kdy se zdá, že hrdinka už má jasno, se v následujícím odstavci objeví protiargument a celé dilema začíná nanovo. Je to dlouhé a náročné čtení. Ne každá rozvleklá pasáž by zasloužila tolik místa, kolik jí bylo dáno, některé pasáže mi dělaly fyzicky nevolno (jo, mluvím o tobě, anonymní dárce O.!) a po dočtení knihy se na mě snesla tíha všech emocí, které knihou prostupují. A po delší době jsem potřebovala čas, abych to všechno vstřebala. Je to silný ženský román, silný ve své uvěřitelnosti. A co víc, není to prvoplánově feministicky laděný blábol. V tomto příběhu není nic idylického a nic nefunguje ani zdánlivě dobře. Japonsko v podání Kawakami ukazuje odvrácenou tvář dokonalé společnosti a čtenáře protahuje chudinskými čtvrtěmi Ósaky a umaštěnými bary s postaršími hosteskami a Tokijskými zapadlými ulicemi s podivnými existencemi. Strhává masky zdánlivě fungujícím rodinám nesoucí "hanebné břímě" neplodnosti a nezdráhá se poukázat ani na temnější stránky rozpadlých rodin - bití, ponižování, zneužívání a dlouhodobý dopad zažitých příkoří na lidskou psychiku. Neskutečně mě štve, že tato kniha čekala na český překlad celých 13 let, ale její rozšíření bylo zajisté na místě. Nedovedu si představit, jak musel příběh působit v době svého vzniku. Doporučuji!... celý text
Posvátná místa království českého, Arcidiecese pražská díl II., Vikariáty: Berounský, Bystřický a Plzeňský
1908,
Antonín Podlaha
Přečteno ve fakultní knihovně. Posvátná místa království českého nám nabízí sofistikovaný místopis skloubený s historií městeček, obcí a jejich sakrálních staveb. Výborná, detailní práce. Doporučuji už jen pro představu, v jakém stavu se nacházely některé současné památky v počátcích minulého století.... celý text
Déšť z plané růže
2018,
John Keats
Pro období romantismu jsem vždy měla zvláštní slabost, která mě ani s plynoucími léty jaksi neopouští, a tak jsem jedno jarní deštivé odpoledne strávila u šálku čaje nad Keatsem. Byla jsem zvědavá na český překlad a musím říct, že některým básním sedl lépe, než jiným. Tímto nechci hanit práci, kterou překladatelka do sbírky vložila - chopila se tohoto nelehkého úkolu se ctí a výsledek je více než chvályhodný. Avšak je třeba mít na paměti jednu velice pravdivou poučku: překládat básně tak, aniž by se část jejich esence ztratila v překladu, je zhola nemožné. A je-li toto vztaženo na práci Keatse a jemu podobným, sluší se dodat, že překládat básně psané jazykem vášně, který je opředen viktoriánskou precizností a vzletností, je naprosto nemožné. Takže i když je toto velice slušná práce, má rada zní: pokud je to ve vašich silách, za všech okolností čtěte originál.... celý text
Historie smrti
2008,
Michael Kerrigan
Pojato populárně-naučnou formou, snaha o světové měřítko kazí pokus nacpat hodně informací na málo stran, ve výsledku klouže po povrchu a do hloubky se nedostává. Jako lehký úvod do problematiky asi dobrý, ale to už raději "Stručnou historii smrti" Daviese.... celý text
Žal je to s křídly
2018,
Max Porter
Ten neskutečný OMG HYPE, který v anglicky mluvících zemích tuto knížku provázel, a ty donebevolající láskyplné vzdechy a ódy otisknuté na přebalu mě varovaly, že tohle velmi pravděpodobně nebude kvalitní čtení... Ale jsem paličák a kvůli referencím na Teda Hughese a údajný paralely na jeho život se Sylvií Plathovou jsem tomu dala šanci. Kniha seděla na polici pár roků, než jsem ji jednoho večera přelouskala. Mé dojmy? Ne, neměla jsem to číst. Nemám nic proti "divnoknihám" nebo poetickému vyjadřování, právě naopak - poezii často vyhledávám a zajímavě zpracované knihy po obsahové i grafické stránce mám ráda. Ale tohle bylo jaksi nedotažené, rádoby umělecké a hlavně směšné. Žal a zoufalství mají mnoho podob a jako člověk, co má životní zkušenost se ztrátou milovaných, rozumím těm různým vyobrazením, které autor popsal, ale že by to bylo jakkoliv uvěřitelné? Ne. Emočně uchvacující? Fakt ne. Léčivé? Rozhodně ne. Poetické? Nenechte se vysmát. Kdybych měla vybrat jen ty dobré pasáže - a ty tam skutečně byly, i když jich bylo poskrovnu - vyšlo by to maximálně na 40-50 stránek relativně slušného čtení. A být to pojaté nějak minimalisticky, třebas i s doprovodnými ilustracemi jako v případě knížky "Ztracená duše" Olgy Tokarczuk, neurazilo by mě to a knihu bych dost možná hodnotila lépe. Ale takhle? Nafouknutá propagace, téma slibné, ale nevytěžené, a snaha o umělecko-poetické vyjádření je víc než cokoliv jiného směšná. Kniha mě překvapila jen v jediném směru: až doteď jsem nevěřila, že je možné, aby se mi pouhých 136 stránek beletrie takhle táhlo a protivilo.... celý text