Syllvanium
přečtené 833
Láska a přátelství
2020,
Jane Austen
Krátký román v dopisech, tvorba, kterou mladičká Jane ve věku čtrnácti let bavila svou rodinu a blízké přátele. Je to humorné, text si nebere servítky a vysmívá se stereotypům, které se v dané době objevovaly v knihách i ve společnosti. Není nad hodinu omdlévání a propadání hysterii, které může nebohou hrdinku stát zdraví a následně i život. Skvěle jsem se bavila. Právě na takové prvotině je vidět, jak Austenová ve své pozdější tvorbě dozrála, a přitom si dokázala zachovat nadhled a ironii, které s radostí propůjčovala svým hlavním hrdinkám. Skvělé, skvělé.... celý text
Salome
1959,
Oscar Wilde
Přečteno v originále, biblický námět v přepracování Wilda byl příjemnou jednohubkou na jeden krátký večer. Patetická dramatičnost postav, symbolismus a nakonec i překvapivé obrácení rolí, kdy Herodes až poníženě prosí Salome, aby jej nenutila utnout hlavu svatému muži, zatímco si zarputilá dívka trvá na svém. V tomto pojetí je ale její postoj po zásluze potrestán.... celý text
Chrpy a města
1974,
Vítězslav Nezval
Nezvala miluju, ale tato konkrétní sbírka mi sedla jen napůl - tři hvězdy za ty básně, které vyšly ze srdce a z čiré radosti tvořit, a ne pro potřebu politické propagandy.... celý text
Autorita
2017,
Jeff VanderMeer
Druhý díl Jižní Zóny přináší perspektivu těch, kteří stojí za organizováním tragických misí do Oblasti X a potýkají se s frustrací, že ani po třiceti letech nejsou schopni zformulovat jedinou smysluplnou větu, která by jim o dané lokalitě cokoliv objasnila. Děj navazuje na události 12. expedice, hned v počátku se dozvídáme, že se většina účastnic "vrátila", ale přepisy z jejich výslechů rozhodně neodpovídají tomu, co si čtenář prožil skrze první díl. Příjemné mrazení v zádech a vědomí, že se děje něco nepřirozeného, nastupuje téměř okamžitě - jen aby se změnilo v tichý podkres v pozadí... eh, korporátního dramatu. S nálepkou "přísně tajné", pochopitelně. Čtenáře tentokrát provází tzv. "šéf", nemastný neslaný chlapík, právě dosazený do vedoucí pozice organizace. Jeho snahu se zorientovat a najít alespoň jednu uspokojivou odpověď na to, co se v Oblasti X sakra děje, neustále provází a notně narušuje mocenské pošťuchování se zástupkyní bývalé ředitelky. Přítomní vědci, kteří postupně pochopili, že jakákoliv vědecká metoda jim zkrátka nevyplivne žádné srozumitelné výsledky, propadají laxnosti, podivným teoriím a hraničnímu šílenství. Veškeré materiály, které po sobě zanechala bývalá ředitelka, jsou chaotickou směskou papírů a poznámek, která se ubírá zdánlivě slepými uličkami prapodivných teorií. Pravidelné hlášení tajemnému nadřízenému našeho "šéfa" rozčiluje, protože pořád nemá, co by vlastně hlásil... Pomalu, místy až hypnoticky sugestivně stavěný text, přináší několik odpovědí, které záhadu Oblasti X přeci jen trochu objasňují. Už víme, že oblast působí na vše, co jí projde; avšak nyní máme zjistit, jak působí na to, co je už notnou řádku let v její blízkosti zvenčí. A pak je tu otázka oné vytyčené hranice - je moudré předpokládat, že je tak pevná a neměnná, jako samotné slovo, kterým ji označujeme? Zní to dobře, ale jak už bývá smutným osudem prostředních dílů, i v tomto případě jde většinou o výplň před velkým závěrem. Atmosféra je budovaná dobře, ale postupně upadá a opětovně bobtná jen v určitých scénách, které jsou sice mistrně znepokojivé až hororové, ale už nevyváží naprostou odtažitost postav. "Šéf" si drží takový rádoby-profesionální odstup, že ani čtenář s ním nenaváže rozumné pouto, většina vědců ztělesňuje klišé podivínských géniů a armádní složka poblíž Hranice přesně naplňuje definici zelených gumáků, kteří jsou tak blbí, až mi bylo smutno. (Střežíme bezprostřední hranici podivné oblasti, kde údajně došlo k ekologické katastrofě, ale nemáme ponětí, co se skutečně děje - buď nám to neřekli nebo je nám to jedno - ale co může být špatného na tom, že pravidelně lovíme a obědváme místní divou zvěř?) Velice pomalé tempo knihy, udusaná atmosféra podivna a nemožnost přilnout k jakékoliv postavě dělá z druhého dílu slabší zážitek. Přesto jsem zvědavá na závěr a chystám se na třetí díl.... celý text
Anihilace
2015,
Jeff VanderMeer
"Přečteno" formou audioknihy. (Tato forma mě u čehokoliv delšího nad rámec povídky neskutečně rozčiluje, protože je složité se ke knížce vracet, nemluvě o situacích, kdy při večerním poslechu usínám; proto hodnotím po delším odstupu a po druhém poslechu.) Jako mnozí jiní, i já prvně viděla filmovou adaptaci. Barevně vykreslená fauna a flóra oblasti X byla fascinující na pohled, ale ne vše lze převést na plátno; film neurazil, ale ani ve mně nezanechal hlubší dojem. Ke knize jsem se dostala s letitým odstupem a poměrně náhodou, řekla jsem si "proč by ne"... a rozhodně toho nelituji. Miluji horory založené na děsivé atmosféře, na hutnosti neznámého a děsivého "čehosi" ve tmě, bez předvídatelných lekaček a klišé; miluji šílené vizuální podivnosti; blaženě si rochním v dlouhých popisnostech a psychologických pitvách hlavních hrdinů i obětí mistrů Poea a Lovecrafta. V této knize se snoubí vše - a tak nemám, co bych vytkla, mohu jen chválit. Je to správně znepokojivé, je to bizardní, je to popis ustavičné proměny všeho, co je nám známé, v cosi unikajícího, neuchopitelného, extrémně znepokojujícího a zároveň podmanivě magického. Jsem spokojena a rozhodně plánuji tuto sérii dokončit. Jsem zvědavá, co se z toho ještě vyklube. Edit, červenec 2023 - Knihu mám konečně fyzicky v knihovně. Přečteno znovu a jsem více než spokojená. Opravdu není nad klasické čtení - při poslechu audioknihy mi uniklo několik drobných detailů, bez kterých by mi první stránky druhého dílu zajisté nepřinesly znepokojující mrazení v zádech.... celý text
Růže sama
2021,
Muriel Barbery
Pomalu plynoucí příběh zasazený v obrazech chrámových zahrad a krátkých zenových příbězích, které provází každou kapitolu. Útlá knížečka popisuje několik málo dnů, které hrdinka tráví v Kjótu, kam přijela vyslechnout závěť svého otce, kterého nikdy nepoznala. Důraz není kladen na příběh a jeho děj, ale na prožitky, emoce, útržky vzpomínek a prožité utrpení a především na vnitřní proměnu vnímání sebe i života. Máloco je řečeno přímo, mnoho napoví intuice. Je to jemná báseň v próze, zasazená do japonské estetiky, kde méně znamená více a vodítkem skrze život a svět je východní filozofie. Tohle jistě není kniha pro každého; ale mně přesun z rozpáleného města do monzuny smáčeného Kjóta mile pohladil. Ne, není to dokonalá kniha, není bez chybičky a nevymyká se jistým klišé a patosu, třeba v podobě křečovitě našroubovaného zobrazení depresivní ženy, která apaticky prochází náručemi desítek milenců, aniž by si zapamatovala byť jen jediného z nich (což je výslovně v rozporu s její jemnocitnou a intuitivní stránkou osobnosti), jen aby nakonec zabředla do nejubožejšího klišé a zamilovala se do muže, který ji bez rozpaků označí za "otravnou káču"... ale jak jsem již zmínila, příběh zde (naštěstí) hraje druhé housle. Závěrem bych ráda podotkla, že každá kniha profesorky Barberyové je jiná; přináší jinou atmosféru, jinou formu a jiné dojmy. Proto je zcela nemístné srovnávat tuto knihu s románem "S elegancí ježka" - tedy rada pro všechny čtenáře, oprostěte se od touhy "číst dalšího ježka" a otevřete se knize, kterou máte právě před sebou. (Anebo tuto knihu zavřete a jděte znovu číst Ježka, ale laskavě při tom zavřete ústa a držte ruce od klávesnice.)... celý text
