Oponn přečtené 367

Eugen Oněgin 1977, Alexandr Sergejevič Puškin

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Pamatujete si, když jste jako dítě měli poprvé čokoládu a věděli jste, že je to láska na celý život? Já taky ne, ale u Oněgina si to pamatovat budu. Opět se ruským velikánům omlouvám, že jsem je takovou dobu zanedbával, protože tato perla mi utíkala velice dlouho. Anebo možná dobře že tak, být Oněginem dotknut skrze proklínanou povinnou četbu, snad bych jeho kouzlo nebyl objevil. Na(ne)štěstí jsem své poznámky k Oněginovi ztratil. Měl bych si sehnat nový deník a ne tu repliku Listerova trička. Tudíž nemám kromě pocitů, které vě mně zůstaly, více co napsat. Stejně bych tu vnitřní čtenářskou naplněnost nedokázal dostatečně vystihnout pohými slovy, to se musí zažít.... celý text

Duše a hvězda 1969, Jaroslav Durych

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. O Durychovi jsem věděl jen to, že se jedná o součást české katolické literární scény, kterou jsem tak nějak vždy obcházel obloukem a přečtenou mám jen jednu knihu od Demla. Když jsem tedy na Budějckém náměstí v hrabárně objevil Duši a hvězdu, vzal jsem ji do svého knihovničkového azylu. Celá kniha má podivnou horečnatou atmosféru. Kdo mě zná, ví, že horečnaté a jinak smyslově pozměněné stavy vnímaní nemám v knihách vůbec rád. U Durycha jsem si však na tuhle mázdru mezi mnou a textem poměrně rychle zvykl a toleroval jsem mu ji. V příběhu sledujeme až kafkovského vyděděnce Bětu, která se dostane do vztahu se souchotinářským synem továrníka, který je zároveň Bětiným zaměstnavatelem. Drobné nitky vztahů mezi postavami, jejich vývoj a proměny mě až překvapivě bavilo sledovat. Durychův příběh je velmi komorní a dává nám možnost nahlédnout do střetu dvou světů, které spojuje především láska a oddanost, oddanost práci, rodině, předurčení, kdo si co vybere. Text celý na mě působil stejně jako "nedotknutelná duha a plaše jako štěstí". Příběh Bětky je jakousi alegorií na modlitbu aneb jak nepřiznaná jeptiška dobro hledala.... celý text

Doktor Faustus 2015, Thomas Mann

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Uf. Mann mi dal zabrat natolik, že jsem na tři měsíce nebyl schopný napsat jediný komentář a musel jsem se k tomuto násilým opět dokopat. [...] K Doktoru Faustusovi (Faustovi? Já fakt nevím) jsem přistupoval s nadšením z látky Goethova Fausta a jen s velmi povšechnou představou o obsahu knihy na mě čekající. Kdo chce vědět více nežli já, prosím... Připravte se už na prvních stránkách seznat, že je Mann šílený "vedlejšovětný grafoman", snažící se váš mozek uvařit na prostých větných vazbách. Z profesního hlediska jsem si zkusil udělat syntaktický rozbor jednoho z jeho souvětí a musím říct, že nic šílenějšího jsem v knize ještě neviděl. Hrabal má možná nekonečná souvětí, jenže se v nich naprosto jednoduše orientuje, což se o Mannových souvětných origiích říct nedá. Hlavní věty sekané na tři a více kusů protkané nekonečným množstvím odbočujících vedlejších vět, které samotné jsou opět prokládány dalšími vedlejšími větami s mnoha vsuvkami a vytčenými větnými členy, krásně ilustrují knihu samotnou. Připravte se na kronikový opus, mapující relativně krátký život Sheldona Coopera z přelomu 19. a 20. století, jímž vás provede vypravěč v postavě Adrianova přítele, jehož vystupování v textu bylo zajímavé sledovat. Z (polo)homodiegetického vypravěče se v některých chvílích stává regulérní heterodiegetický vypravěč. Navíc k jeho nespolehlivosti máme vcelku silný argument; sám se čtenářem komunikuje a říká nám, že mnoho prezentovaného jsou pouze reprodukované vzpomínky či informace z dopisů. Zajímavá je i vypravěčova metatextovost, když vám explicitně předkládá, jak některé pasáže číst. Kronikový formát s sebou nese i upozadění dialogů. Nechápejte mě špatně, dialogy v textu jsou, ale působily na mě nepřirozeně a v nánosu věcí zmíněných dále se utápěly. První upřímný a přirozený dialog se objevil na straně 340 a bylo to tak náhle nezvyklé pro zbytek textu, až mě to překvapilo a stránku jsem si poznamenal. Připravte se na teologicko-filosofickou procházku s Kantem, Nietzchem a dalšími. Kniha je hlavně elaborát o... No asi skoro o všem. A jako správný filosofický elaborát nám na žádnou otázku neodpoví, jen nastíní možnosti. Připravte se na exkurzi do teorie hudby a pokud vám slova jako "fuga, tutti, kontrapunkt, pianissimová fermata nebo osmina se třemi tečkami" nic neříkají, vezměte si k ruce rovnou slovník, protože některé pasáže delší desíti stran se věnují pouze hudebním problematikám, které se Mann neobtěžoval nijak vysvětlovat. Jeho vypravěč se vždy za podobné odbočky omluví, přičemž je vám jasné, že o pár stran dále vás opět čeká nudná exkurze do notových osnov. Ale možná ze mě mluví jen hudební analfabet. Těžko říct, co je na tom pravdy, a už jsem neměl sílu hledat pravdivost těchto slov, ale Bach údajně řekl, že hudba musí vždy klesnout ke dnu, aby mohla povstat jako fénix. Když se podívám na soudobou českou i světovou produkci mainstreamu, tak si říkám, že má fénix celkem zpoždění a není v popelu, ale ve slušných sračk... Ehm, to jsem odbočil. Připravte se na příběh o přátelství, které nikdy přátelstvím v pravém slova smyslu nebylo. Adrian se k Serenovi (vypravěči a ano, musel jsem si jeho jméno opětovně vygooglit) chová zcela chladně, s odstupem, bez emocí a čistě pragmaticky. Obecně pro mě byla postava Adriana nepřístupná v tom, jak se chová, nerozuměl jsem mu, byl mi nesympatický, jeho osud jsem mu přál. Připravte se na fascikl, který chce velké odhodlání a nějakou tu čtenářskou zkušenost. Jak by řekl klasik, s tímhle bys zabil velrybu. A já souhlasím, jen si dovolím podotknout, že není třeba použít váhový aspekt knihy, stačilo by začít číst.... celý text

Komedie omylů 2008, William Shakespeare

Dvanáct povídek o poutnících 1996, Gabriel García Márquez

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Soubor dvanácti povídek, ze kterých mi v hlavě zůstaly chabé čtyři a to jen v nejasných konturách. Po přečtení té první jsem si řekl, že jedna vypelichaná vlaštovka jaro nedělá, a když se mi zrovna tahle nelíbila a nezaujala mě, zbytek sbírky to třeba zachrání. Ne. Márquezův jazyk, vyprávěcí styl, kdy vrství příběh do příběhu o příběhu, mi ve formátu povídky vyloženě vadí. Nebavilo mě ani hledat styčné body jednotlivých povídek, které jsou dle slov autorových vybroušeny téměř k dokonalosti. U většiny povídek jsem se nudil a čekal jsem na nějakou, která by se o mě vnitřně alespoň trochu otřela. Paradoxně to zvládla jediná a to asi ta nejobyčejnější - setkání s krásnou neznámou na letišti, vedle které vypravěč stráví cestu nad Atlantikem, přičemž ona celou cestu prospí, aby se poté beze slova rozešli každý svou cestou. Bohužel, nesdílím nadšení místních komentářů a myslím, že lepších povídkářů běhá po celém světě hodně, a Márquez si tímto u mě zavřel dveře, na to je život moc krátký a krásných knih příliš mnoho.... celý text

Božská komedie 2009, Dante Alighieri

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Po letech jsem si splnil něco, na co jsem se těšil a zároveň jsem se toho hodně bál. Pustil jsem se do toskánského vrcholu středověké literatury vůbec a mé dojmy jsou rozporuplné. Komedie je vyšší dívčí, ke které musíte dozrát, protože nejde o text, který si budete číst pro lepší usínání v posteli. Každý Danteho verš je vypilovaný k dokonalosti, nemá slabiku navíc, anebo o slabiku méně. Mnoho slok i samotných veršů jsem musel číst opakovaně a zamýšlet se nad nimi, abych je pochopil. Podobné jsem to měl se Ztraceným rájem, ale tam šlo spíš o Jungmannův profesorský překlad; zde se jedná spíše o jakousi nasycenost, kdy verš je natolik hutný informacemi, že člověk musím opravdu číst slimáčím tempem. Čím dále v knize postupujete ke konci a směrem vzhůru k Ráji, je slimák vašeho vnímání pomalejší a unavenější. Epická stránka, která převládá v Pekle se postupně vytrácí, až se v Ráji dostanete do fáze, která je opravdu spíše filozofická, postavy se pouští do teologických sporů, výkladů a předkládají vám nekončící historické vsuvky. Vůbec si neumím představit, že bych knihu četl bez poznámkového aparátu, protože tolik odkazů na žitý svět jsem ještě v literatuře nezažil a pochybuji, že se mi někdy ještě něco podobného stane. Nemyslím, že bych se ke Komedii někdy vrátil, abych si ji opětovně přečetl, ale některé její verše a pasáže mi v hlavě zůstanou navždy. "Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli."... celý text

Příliš hlučná samota 2012, Bohumil Hrabal

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Příliš hlučná samota byla kniha, která mi ukázala, že kánon může být zábavný. Přičemž neznám jedno slovo s dostatečnou konotací, kterým bych Samotu označil, abych vystihl ten pocit, který jsem měl při jejím čtení. Hrabalova transcendetně lyrická souvětí umazaná od zaschlé krve a tiskařské černi, zabalená do mých milovaných impresionistických mistrů jsou něco, co mě bude hladit po očích, uších, duši a srdci kdoliv tenhle skvost otevřu. Hrabal se se slovy mazlí, skládá je k sobě jako dokonalé japonské origami, které je načichlé pivem a lehkým odérem zatuchlého sklepa. A jsou to ale slova, která vychutnáváte jako v michelinském menu. Nic není navíc, nic nechybí, vše tvoří dokonalou jednotu, kterou si budu vychutnávat opakovaně a nikdy se jí nepřejím. "Jsa proti své vůli vzdělán, jsem nešťastně šťasten."... celý text

Čokoláda pro wehrmacht 2021, Přemysl Krejčík

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Co Krejčíkovi neupřu je znalost klubových koncertů a schopnost je vykreslit až do posledního stoupajícího sloupku dýmu z cigára a pachem potu a voňavek. Popisy pinupek s punkovým jazzem na pražském Žižkově... Řekněme, že bych také zavítal. Kniha však ztroskotává na relativně hloupé rovině poměru příběhu s narativem. Autor se pokouší vměstnat události několika let z různých území republiky na necelých tři sta stran knihy malého formátu, což prostě nemůže fungovat. Zároveň vás zahltí celkem velkým množství postav, které vám brzy začnou splývat jedna přes druhou. Na české poměry docela odvážný počin, u kterého se nabízí srovnání s Novotného Valhalou. Ten šel pro změnu s přílišnou rozmáchlostí oběma směry, nicméně mu kniha (četl jsem souborné vydání) funguje lépe než Krejčíkovi. Krejčík je zase lepší v práci s jazykem, který je čtenáři mnohem přístupnější a příjemnější ke čtení.... celý text

Oskar a růžová paní 2006, Éric-Emmanuel Schmitt

Faust 2019, Johann Wolfgang Goethe

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Jedna z TĚCH knih, které měnily svět. Máme zde Odysseu, Aeneidu, Božskou komedii, Ztracený ráj a potom Fausta, doudílný opus, který Goethe tvořil šedesát let. Už před lety, když jsem Fausta musel rychle projet kvůli studiu němčiny, ve mně drama zanechalo silnou stopu. Získalo si mě především krásným veršem a tajemnou postavou Mefistofela, ďábla našeptávače, toho, který stojí v pozadí a ponouká vás u propasti, abyste skočili. Zároveň se jedná o nejsymypatičtější postavu, protože Goethe mu stejně jako Milton vtiskl lidskost. Ta se projeví hned v počátečním nebeském prologu, kde Mefisto říká, že se vlastně nudí, protože lidé se mají na nic i bez něj, a je tedy bez práce a lidí je mu líto. Andělé v tomto výstupu Bohu pochlebují, snaží se zavděčit a jediný čert si dovolí s ním polemizovat, dokonce ho přesvědčí k sázce o lidskou duši. Aneb když se dokonalý našeptávač opravdu snaží, dokáže i Boha svést na zcestí, nicméně vzápětí řekne, že má starouše vlastně i rád. Proč se jedná o tak velké dílo se nebudu rozepisovat, to musí uznat každý s alespoň malým literárním vkusem. Neodpustím si ale několik rýpnutí do velikána německého kánonu. Zaprvé mi druhý díl přijde nadbytečný. Zde se Goethe už okatě odkazuje k Shakespearovi nebo Homérovi, zároveň si více užijeme Mefistofela, ale jak říkám, druhý díl pro mě byl už zbytečným natahováním příběhu až za únosnou mez. Celý díl je mnohem ornamentálnější, vytržený z času i reality. Nesedlo mi to. Druhé jádro pudla je v tkví v samotném závěru. Goethe si prostřednictvím Fausta kupuje vykoupení do nebe, které je naprosto nezasloužené. Nepochybuji o tom, že u Danta by se Faust hrabal v některém z kruhů Pekla, a jakékoliv morální poselství zde autor závěrem pohřbil.... celý text

Metro 2035 2016, Dmitry Glukhovsky

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Ke trojce Metra se mi ani nechce moc vyjadřovat, stačilo, kolik času jsem investoval do čtení. Glukhovksy zkazil konec dvojky, oživil postavy a dosadil do hlavní role opět Arťoma. Jediný klad spatřuji ve finálním zvratu knihy, neustávající akce knihy mě nepřesvědčí o tom, že se má jednat o důstojné zakončení trilogie. Opět jsem se po letech přesvědčil, že když na sobě má něco nálepku bestseller, mám to obejít obloukem.... celý text

Krysař 1997, Viktor Dyk

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Dykova pocta Hamelnské postavičce záhadného pištce. Krysaře jsem si zopakoval po více než dekádě, kdy jsem ho četl k maturitě a příběh záhadného poutníka v plášti s kápí a píšťalou mi učaroval. Musím přiznat, že po těch letech jsem z knihy už tolik nadšený nebyl, nicméně jsem objevil části knihy, které mi před lety zůstaly skryty. I přes drobné výtky pro mě zůstane příběh nesmiřitelného mstitele srdcovou záležitostí. "Co zde činíte, krysaři? Co chcete vůbec v Hammeln?" Krysař naklonil se k růţovému keři a utrhl jeho nejkrásnější květ. "Co činím, vidíte. Voním k růži."... celý text

Metro 2034 2011, Dmitry Glukhovsky

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Dvatisícetřicetčtyřka staví na základu z prvního dílu, takže si neodpustíme úmorné prodírání se ze stanice na stanici s nulovým vlivem na děj, nicméně události na stanicích a hovory mezi postavami konečně za něco stojí, otevírají se nám možnosti hlubších otázek a nastiňují se morální dilemata. Zároveň se nám mění fokalizace na vnější a nejsme vázáni na nudného Arťoma. Nejvíce sledujeme děj společně za přítomnosti moderního "kronikáře a umělce" z metra, postaršího chlápka s přízviskem Homér. Literárně mi přijde, že jde o mnohem lepší díl než je díl první, a to především díky aspektům shrnutým v prvním odstavci, které knize dají hlubší vrstvu čtení. Homér totiž zná hodnotu knih a historie a snaží se za ně bojovat i v prohnilých tunelech. Sympatické je i to, že za tuto myšlenku nebojuje kalachem, ale ideou vytvořit nesmrtelný příběh hodný jeho jména, který obsáhne vědění dosavadních věků a uchová ho pro další generace. Glukhovsky pro mě jako autor vyzrál a hraje si s metatextovostí svého díla, takže je nám jako čtenářům naznačováno, že autorem celého textu je sám Homér, který tedy splnil svůj předurčený úděl. Celkově mnohem lepší než díl první, ale rozumím zdejším čtenářům oddychovek a "kvalitní literatury", proč zde má dvojka o hodně nižší hodnocení.... celý text

Metro 2033 2010, Dmitry Glukhovsky

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Hru jsem nehrál, tudíž bych ovlivněný být neměl, nicméně o skutečnosti, že hra existuje, jsem věděl a nevím, nakolik jsem si mohl sám vsugerovat pocit, že realita je obrácená. Tedy že kniha vznikla podle videohry. Většina knihy na mě působila epizodicky, neprovázaně, každá ze stanic byl pomyslný vedlejší úkol, který jen tříštil hlavní příběh (který není nijak převratný). Fašouni, sektáři, komáři, ďáblové, nový druh... Motivů je příliš mnoho na příliš malém prostoru a otevírají mnoho otázek, jenže ty vždy tak nějak vyšumí do ztracena. Korunu všemu nasazuje hlavní postava Arťoma, který je... Nijaký. Za celou knihu jsem k němu nepocítil jedinou sympatii, antipatii, prostě tam jen byl, aby se mohl děj sunout dál. Pocitu výše zmíněné videohry nahrává i fokalizace, která je fixována na Arťoma. Jakákoliv interakce s jinými postavami navíc působí nepřirozeně, až jsem měl pocit, že čtu špatně napsaný scénář. Mému špatnému dojmu z knihy nepomohly ani Arťomovy snové prožitky, protože málokterý autor mi dokáže snové, horečnaté nebo halucinační stavy podat příjemně. A Glukhovskymu se to nepovedlo. Nejsem žádný zastánce ani aplikátor feministické literární kritiky, ale neodpustím si rýpnutí, že Dimovi někam zmizeli ženské postavy... Abych zakončil pozitivně, musím říct, že atmosféru stísněného, zatuchlého, nepřátelského postapo metra vystihl autor dobře.... celý text

Chrám Matky Boží v Paříži 1968, Victor Hugo

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Hugův román je s trochou nadsázky jen příběh o nešťastné lásce. Co ho dělá výjimečným, jsou postavy, především Frollo, a samozřejmě prostředí Paříže vrcholného středověku. Je nepochybné, že Hugo Paříž miloval, miloval její architekturu, ulice, historii, nezaměnitelný genius loci, který se ztrácel pod nánosem průmyslové revoluce. A tak stvořil tuto ódu, kterou připomněl zašlou, nebo spíše zapomenutou slávu francouzského stavitelství. Občas to sice přehání, protože téměř padesátistránkové martirium s představením i posledního oblázku v dlažbě bezejmenné uličky bylo... No, nebudu lhát, měl jsem co dělat, abych nepřeskakoval, bylo to suchopárné, bezkrevné a vysilující. Když však pominu tuto pasáž a ještě jednu, týkající se šlechty a vlastnictví, nejsou sáhodlouhé vypravěčovy výstupy vůbec na škodu. Samotná zápletka, která je (ne)známá i dětem, především díky nevkusu od americké krysy, je nám předestřen už v úvodní kapitole s divadelním představením mystérií, kde dochází ke střetu církve (Frollo) a šlechty (Phoebus). Každý zná hrbáče Quasimoda a cikánku Esmeraldu. Málokomu ale něco řekne jméno arcijáhna Klaudia Frolla, kněze zmítaného láskou k odmítavé Esmeraldě, který se ve svých posledních chvílích až maniakálně směje, neb sleduje, jak přichází o smysl svého života kvůli usmrkané cikánce, které se hnusil tak hodně, že se raději rozhodla zemřít. Docela mě překvapilo, nakolik je děj protknut vedlejšími narativy, které nám ke konci dají celistvou představu o Esmeraldině původu. Celý příběh je provázán postavou zchudlého filozofa a dramatika Gringoirea (teď jsem zjistil, že se jedná o skutečnou postavu). Postava, která zachránila nejsympatičtější část ansámblu - kozičku Džalí. Nevím, nakolik Hugovy postavy reflektují dobové poměry, nicméně postava Esmeraldy se podle mě chovala zcela iracionálně a byla pro mě jediným rušivým elementem. Jak jsem zmínil už výše, nejupřímněji jedná Frollo, kterého touha postupně mění z upjatého fatalistického vědce v blábolícího blázna, který je ochotný pro mladé děvče obětovat téměř vše. „Leč běda. Něco se ve mně zlomilo a nemohlo už povstat, něco se vě mně zrodilo a já tomu nemohl utéct." Zajímavou kapitolou by byl i Hugův vypravěč, který používá první osobu plurálu a často komunikuje se čtenářem („Jak krásný střet mezi klasicismem a romantismem by představoval Gringoire, kdyby žil v naší době"). Navíc stále narušuje plynulost četby tím, že porovnává Paříž 19. a 15. století, ale mně to nijak nevadilo, shledávám to originálním. Zároveň se nebojí být vtipný a ironizující („Vyluzuje zvuky, že by Stradivari umřel"). Ale už jsem se rozepsal dost. Opět jednou ukázka nerelevance zdejšího hodnocení. Kniha o kráse Paříže, síle a zaslepenosti lásky a obrovské vnitřní touze a bolesti, se kterou nelze bojovat, natož ji porazit.... celý text

Ani labuť ani Lůna 1995, Vítězslav Nezval

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Očekával jsem oslavnou sbírku, s ódami, plnou hymnů a poct k uctění velikána. Neznalost neomlouvá, já vím; však mi čtení bylo samo i trestem. Místo mnou očekávané sbírky mě uvítal frenetický rudý nok Teige, který míchá v jedné větě citace Lenina a Baudelaira, do toho stále dokola vyplyvává slova jako buržoazie, měšťáctví a proletariát. Mácha vypadá málem jako Che Guevara s kalachem. No, jak by řekl klasik, proletáři všech zemí, vyližte si prdel. Nezval na to jde jinak. Máchu popisuje mírně, poeticky, jako nešťastného a nenaplněného mladíka. Sice je to stále angažované, Nezval si ale aspoň nebere Máchu jako očividné beranidlo pro svůj světonázor a prezentuje Máchovo dílo bez exaltovaných stranických výkřiků. Z Máchy dělá obšourníka, s čímž se, znalý deníků, nemám problém částečně ztotožnit, potom ale Nezval vyrukoval s incestními sklony a nekrofílií... Mukařovský k tématu přistoupil šalamounsky, a i když po něm chtěli, aby dokázal v textech Máchových teze autimatismu, z jeho textu plyne, že zvukovou podobnost při mluvě hledáme automaticky všichni a další zvukomalebné části Máje jsou už Máchovou promyšlenou prací. Smůla chlapci, žádný automatismus. Kalandra se vrací k poznámce v Máchově deníku, kdy mu Palacký vyčetl, že Máji chybí idea. Během chvíle se ale text zvrhne a Záviš tepe Palackého za to, že se dobře provdal, dokonce si dovolil mít přijímací pokoj, navíc s harfou. Za podobné se obouvá i do Tyla, pokrytecky zamlčujíce jeho poněkud hořký konec života, který si s Máchou nezadal. „Víme bohužel příliš málo o Máchově politickém stanovisku," píše Kalandra a já si říkám bohůmdík. Burian se zaměřil na prostou formu textu, kterou porovnával se Shakespearem, nicméně nesouhlasím, že v devatenáctém století nevznikla i hodnotná dramata, což z eseje vyplývá. Nakonec si nezapomene opět kopnout do Tyla. Jediný, s jehož esejí se dokáži ztotožnit, je Laco Novomeský. Jako jediný komentuje, polemizuje a uvádí solidní kritiku Tyla. V posledních esejích stačí Brouk ještě popřít Teigeho teze ze začátku, když napíše, že není vhodné jezdit na oslavy Máchova výročí do Litoměřic, protože jsou z větší části německé a byla by to zbytečná provokace. Tak buď revoluce, nebo šoupejte nohama. Nicméně Broukovi nelze upřít pravdu v tom, že si vytváříme kulty osob jen kvůli moci nebo penězům. Rozumím tomu, o co autorům pamfletu šlo. Vadila jim adorace bez reflexe a snažili se strhnout diskurzem vyfabulovanou masku s tváří milostného lyrika a modly milenců. Sami autoři však předvedli ukázku dobové tendenčnosti, anebo neumím číst v dobovém kontextu. Bohužel ve mně přetrvává pocit, že autorům šlo v první řadě především o přihřátí si surrealisticky socialistické polívčičky.... celý text

Kámen a bolest 1983, Karel Schulz

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Když jsem před lety odcházel ze zkoušky s panem profesorem Papouškem, cítil jsem za jeho výrok, že "mé znalosti literatury jsou bídné", křivdu. Po letech si říkám, že bych mu měl zajít poděkovat, díky němu jsem se totiž na Kámen a bolest vrhl. Když mi název této knihy předhodil jako záchrannou otázku, byl jsem tabula rasa. Takže děkuji, pane profesore. Nenápadná kniha, která mě po otevření vyděsila počtem stran. Biblový papír klame. Fabule obsáhne asi patnáct let Michelangelova života, což stihne díky syžetovým skokům mezi kapitolami a občas i uvnitř nich. Z toho také vyplývá, že občas má kniha až kronikářský ráz, což byly části, které mě spíše nudily. Dlouhé výčty jmen, titulů, rodů, sporů, vztahů byly sice zajímavé z hlediska doplnění mezer z dějepisu, jinak ale knize spíše uškodily. Druhou věcí, kterou dlouhá fabule přináší, je také velké množství postav, ve kterém jsem se občas ztrácel, protože některé postavy nám jsou známé jen z vyprávění jiných postav a je to trochu matoucí. Z hlediska formy je ještě zajímavé Schulzovo nadužívání větných ekvivalentů, s tím jsem se setkal poprvé. Zároveň si velmi rád hraje s využíváním vůní a barev v nezvyklých slovních spojeních, čímž vyvolává velmi zajímavé konotace (ametystová půda, červený sen slunečního paprsku apod.). Poslední, co stojí z jazyka za zmínku, jsou repetice, kdy některé pasáže působily skoro až jako poezie. Ve spojení s až lyrickými popisy krajin, měst nebo i situací tato "prozaická" anafora/epifora nebo chcete-li echo, vyvolává dojem, že čteme staré klasiky, kteří si s výstavbou svých textů hráli celá léta. Hlavní postavou knihy není Michelangelo, za hlavní postavu považuji kámen samotný. Ve chvíli, kdy Schulz popisuje vnímání soch, obrazů, architektury nebo jen surových kamenů očima Michelangela, cítil jsem, jako bych tam sám byl a kámen ke mně mluvil, cítil jsem ho, vnímal. Nejen dotekem, ale poznával jsem jeho minulost i budoucí potenciál. Vypraveč je sice erformový, nicméně splývá s postavami, čehož autor docílil jejich vnitřními monology. Právě proto čtenář nemá pocit klasického vypravěče. Jedna z věcí, které mě na knize bavila nejvíce, byly pře o umění, popřípadě myšlenky samotného Michelangela. Život k němu z jeho pohledu nebyl příznivý (haha), ale on byl hnán něčím větším, touhou uniknout, přesáhnout a obsáhnout obyčejné tady a teď, což se snažil prezentovat svým uměním, ve kterém je dobře vidět jeho vývoj jakožto unikátního uměleckého tvůrce. Trochu mě mrzí nedořešené vztahy mezi Michelangelem, da Sangallem, Machiavellim a Granaccim. To však plyne plyne z toho, že Schulz své opus magnum nedopsal, což je obrovská škoda. Vrcholem díla je pro mě kapitola Noční host, respektive její finále, kdy Michelangelo hovoří s da Vincim, který se mu snaží vysvětlit, proč nejsou nepřáteli. Toto je jedna z knih, které budou mít v mé knihovně vždy pevné místo. „Člověk! To je váš objev! To jste zbožštili! Ale já neznám nic tragičtějšího, co dosud vyšlo z rukou božích, než je člověk!"... celý text

Oidipús vladař 1950, Sofoklés

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Nesmrtelné klasiky antiky mi vždy unikaly, tak si je doplňuji až se zpožděním. Možná právě to trochu ubírá na efektu, který na mě díla mají. Když předem znáte jeden z nejkultovnějších zvratů literatury, přičemž celé dílo stojí právě na něm, tak to potom ztrácí punc. Oidipús se čte dobře, verš byl jednoduchý, děj přímočarý, stále si však myslím, že číst dramata nebude pro mě. Bez emocí od herců to není ono. O to více mě mrzí, že klasicky nastudovaných her je tak poskrovnu...... celý text

Hlavně zachraň sebe 2016, Jan Těsnohlídek ml.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Těsnohlídek mě před lety přesvědčil, že i současná poezie mě může oslovit, bavit, nadchnout a s chutí bych tu na ni házel superlativy, leč bavíme se nyní o jiné sbírce. Namlsán Násilím bez předsudků jsem se vrhl i na tuto sbírku a... A nic. Verše mě minuly. V předchozím díle mě zasáhla Honzova bezprostřednost, syrovost, přímost. I tato sbírka má jeho jasný autorský otisk jako zmíněné Násilí - básně jsou opět až triviální, jednoduché a přímočaré, jenže tentokrát mě nechaly až na několik z nich zcela chladným. Po několika prvních básních jsem si dal pauzu, protože jsem si říkal, že se mi verše netrefily do celkového mentální rozpoložení, zdá se mi to nebo prostě jen nemám vhodnou náladu na podání Těsnohlídkových myšlenek. Napotřetí jsem čtení ještě podpořil nějakým tím alkoholem... Nic. Znovu jsem otevřel výše zmíněnou sbírku Násilí bez předsudků, jestli jsem před lety nebyl v jakémsi zvláštním unikátním a neopakovatelném rozpoložení mysli, když jsem ji četl, že mi tak uhranula. Ne, ta ponurá melancholická atmosféra tam byla stále. Je mi to líto, protože až na skvělou obálku a báseň Kousek betonu ve mně mi přijde zbytek sbírky tristně triviální, vyprázdněný a plochý. U Těsnohlídka nechci dechberoucí slovní obraty a metafory; rád bych jen surově vykřičené emoce s chutí zvětralého piva a vůní nedokouřené cigarety, které mě zasáhnou. A ty jsem k mému zklamání nedostal. „ten večer jsme si ukazovali jizvy dva pomačkaný lidi co se sotva znali"... celý text

Lelio 1917, Josef Čapek