Oponn
přečtené 367
Alenka v kraji divů a za zrcadlem
1985,
Lewis Carroll (p)
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Alenka je pro mě takovou rozporuplnou knihou. Jednak se na tom podepsala redakce Albatrosu, u které začínám mít pocit, že v ní pracují jen samí diletantští analfabeti. Vím, že jsem četl starší vydání, ale pokud se podívám na knihu z osmdesátek, z 00's a z poslední dekády, a stále vidím stejné překladatelské a korekturní překlepy a přešlapy, zůstává mi rozum stát. Když se v textu vyskytne postava Mad Hattera, nerozumím tomu, proč je přejmenován na Ševce. On je to totiž (Bláznivý) Kloboučník (Jakože ten, co dělá klobouky, chápeme, drahý Albatrose?) z nějakého důvodu. Jenže to by chtělo větší redakční práci a hlavně snahu. Ono chtít je někdy těžce dosažitelné oproti nemusím. Druhý můj problém je rozporuplnost, kterou ve mně vyvolává porovnání prvního a druhého dílu. První je konzistentní, s plynulým posunem ve scénách, sice bláznivých ale stále částečně smysluplným konverzacích a obrazech. Ve druhém dílu se Dodgoson buď zbláznil, nebo nad ním zvítězila touha o napsání pokračování nad autorskou vyčerpaností. Nemohu si pomoct, ale druhý díl na mě až na pár dialogů (Vidím Nikoho apod.) působí jako lehce retardovaný sourozenec, kterého s sebou první díl povinně vede za ruku, i když nechce. Vším zmíněným si však nechci nechat kazit dojem, který ve mně některé pasáže zanechaly, neb jsou úžasné na interpretaci a moc mě mrzí, že jsem se k Alence nedostal ve svých dětských/dospívajících letech, protože tenhle surrealisticky drogový nonsensový trip by mě pravděpodobně zcela uchvátil. Takhle mi na tváři vykouzlí jen lehký úsměv nad neskutečně ofenzivním Alenčiným přístupem a krutostí, připomene mi skvělou absurditu našeho světa a poskytne mi skvělý argument k pivu, proč nekupuju knihy od některých nakladatelství a sítí knihkupectví. "Jsme pány my, nebo slova? Bez slov není komunikace. Bez nás není poezie."... celý text
Platforma
2020,
Michel Houellebecq
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Už nevím, jak jsem se k Houellebecquovi dostal (snad přes kanál Na potítku), vím jen, že jsem měl autora zastrčeného v podvědomí jako "kontroverzního", spojovaného s islamofobií a jinými dnes tak oblíbenými nálepkami. To bylo tím, co mě k četbě jeho díla přivedlo. Když si teď tak třídím myšlenky, myslím, že mě k němu opravdu přivedl David z Potítka v díle o Konci civilizace, kde se zmiňuje o jiné autorově knize Možnost ostrova. Asi. Měl jsem potíže se do knihy začíst. Bezmetaforické věty s absencí poetismů a jakousi rezignací na estetično mi silně připomínali McCarthyho Cestu. Jedním slovem na mě text působil zcela bezemočně. Stejně na mě působila hlavní postava Michela, kterého potkáváme ve chvíli, kdy mu zemře otec. Michel je sám sobě přiznané kolečko v systému, proti čemuž ale Michel nemá sílu, chuť a ani důvod bojovat. Svým až příkladným stereotypním nezájmem s odevzdaností mi připomínal Edwarda Nortona v Klubu rváčů (knihu jsem nečetl). To je i nejsilnějším čtenářským momentem první části knihy; protagonistova odstřiženost - částečně intencionální - od společnosti, jeho pohrdání okolím, kterého je sám vědomou součástí, mu dává jakýsi pocit nadřazenosti v tom, že oproti lidem okolo sebe si je svého hloupého, nikam nevedoucího života, případně života ženoucího se za nesmysly, vědom. Tato až flagelantská upjatost se mění poté, co do Michelova života vstoupí Valerie, která ho donutí otevřít se světu, projevit emoce a užívat si tu zbytečnost života upřímně. Zde se pro mě kniha zlomila a začal jsem si příběh užívat. Nijak mi nevadily explicitní erotické scény (velmi mě baví ublížené komentáře o sexu hned vedle zdejších dennodenně nejvyhledávanějších štítků - erotické romány, LGBT, pro ženy, romantika - takhle svět nefunguje, se stim smiř, Zmykunde), nemám ani pocit, že by Houellebecq objektivizoval ženy... Ale co se snažím, jsem jen cisheterosexuální bílý Středoevropan, který bohužel necítí nutkání ohýbat hřbet a tradice před každou ukřičenou menšinou, takže já tomu nerozumím a neměl bych se k tomu ze své podstaty ani vyjadřovat. Ne, Houellebecq podle této knihy (neznám jeho statě, články, rozhovory) není o nic víc, než jen zrcadlo naší doby. Cítíme se ukřivděně, že nám někdo ukazuje pravdu o tom, jak náš svět vypadá, protože to vidět nechceme. Rádi se na realitu díváme skrz sociální sítě, křičíme v anonymních diskuzích nebo nicneřešících demonstracích. Naše společnost je hloupá a plná předsudků. Svět je ošklivé místo především kvůli lidstvu. A přesto ho činy a myšlenky některých dělají hezčím. Paradox, který bude existovat do té doby, než se lidstvo samo zničí. K Houllebecqovi se ještě vrátím, připomíná mi Kunderu před tím, než začal v knihách bilancovat svůj život.... celý text
Hráči
1983,
* antologie
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Velice nesourodá sbírka, ve které některé povídky ostatním nesahají ani po kotníky. Když se zpětně zkusím zamyslet nad konkrétními povídkami, zůstaly mi v hlavě asi tři. Piková dáma mě nebavila a nerozumím tomu, v čem spočívá to nadšení okolo ní. Poté mi v hlavě zůstala rozsahem možná už novela Hráč. Ani ta mě neoslovila. Poté si matně pamatuji povídku o hráčích, kdy jednoho skolil infarkt... Asi bych jich vyplodil víc, ale byly by to povrchní a zbytečné informace. Karban je mi blízkým tématem, ovšem výběr této antologie mě nenadchl, přestože záběr autorů je vskutku široký. Jediným světlým střípkem pro mě byl Lermontův Štos, který byl bohužel nedokončený.... celý text
Stín kapradiny
1964,
Josef Čapek
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Mé první (asi) setkání s druhým členem bratří Čapků. Příběh knihy líčí příhodu dvou přátel, pytláků, kteří se po nevydařeném pychu musejí ukrýt v hloubi lesa před zákonem. Na ději však Čapkovo dílo určitě nestojí. Jeho hlavní doménou jsou lyrické popisy lesních houštin a pocitů člověka, který sám sebe odloučil od života ve společnosti svým neuváženým činem. Žádné veledílo, těžící převážně z pěkných slovních spojení v kombinaci s lyrikou lesa a romantického života zbojníkova.... celý text
Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda / Franchardský poklad / Falesánské pobřeží
1966,
Robert Louis Stevenson
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. Bohužel jsem se k tomuto komentáři dostal až po dvou měsících od přečtení. Nicméně bych řekl, že i toto můj názor na knihu vytříbilo. Dílo jsem si sehnal především kvůli novele nejznámější - Jekyllu a Hydovi. Z té jsem byl upřímně zklamaný. Ovšem pasáž, ve které Jekyll ke konci novely monologicky hodnotí své počínání, se mi svou syrovou upřímností zaryla do paměti. Kdy jsme ještě sami sebou, kde je ta tenká hranice pro popuštění našich tužeb a hranicí nenávratna? Zbylé dvě povídky/novely komentovat nebudu, protože mě jednak nebavily, druhak si z nich nepamatuji ani prd. Nuda nuda šeď.... celý text
Temné blues v New Orleans
2022,
František Kotleta (p)
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál. New Orleans a jeho zpocené, tabákem nasáklé prostředí mi nesedlo. Nebo jsem to Kotletovi nevěřil, stejně jako jeho exotické ostrovy, kdo ví. Kosek měl zůstat doma, tam byla jeho největší síla, v prostředí českých luhů a hájů. Příběhová roztříštěnost knihy také moc nepřidá na prožitku, ale člověk má alespoň pocit, že to odsýpá. Pro mě jediným světlým momentem je povídka Jezinky, kterou jsem si neskutečně užil. Čechy, česká mytologie, správný Kotletův humor, přímočarý příběh. "Jsem snad zkurvenej Smolíček Pacholíček?" I tak děkuju autorovi za pokračování a uzavření jeho pro mě nejoblíbenější série.... celý text