Nale přečtené 84

Polib mě 2022, Stella Tack

Možná kdyby mi bylo dvanáct, pohlížela bych na knihu jinak. Za mě teda ne. Připadala jsem si jak při sledování nějakého anime. Krásná obálka, zajímavý náměť, ale hodně špatné zpracování. A je mi to fakt líto, protože jsem se na knihu těšila.... celý text

Lži Lockeho Lamory 2009, Scott Lynch

"Proto když nějakému Nájemágovi staneš tváří v tvář, budeš dbát na slušné vychování a nezapomeneš na slovíčka 'pane' a 'paní'." "Pěkný pták, sráči," řekl Locke. Locke není klasický hrdina. Nedrží meč, nemá svaly a jeho pusa je ostřejší než břitva. Za to vás dostane svou genialitou, dechberoucími převleky, neotřelými způsoby a skvělým humorem. Jeho společníci nejsou elfové, mágové, ani rytíři. Jen obyčejní chlápci, kteří si kryjí záda. Docela obyčejní zloději, co si svou profesi užívají, aby byl jejich bůh hrdý. Už je to dlouho, co jsem narazila na tak dobrou fantasy. Je pravda, že jsem měla po zahájení přítomného děje problém se začíst, protože některé pasáže byly hodně popisné, ale zatraceně... Ty dialogy! Dialogy byly brilantní, svět neskutečně promyšlený a příběh Camoru mě uchvátil. Dost jsem se nasmála nad Lockeho plány a zadržovala dech, když všechno šlo do kytek. Šedý král mi naháněl husí kůži. Stejně jak jsem si užívala mezihry, které byly humorné, někdy i filozofické, někdy zase poučné. Pro někoho zbytečná vsuvka (a některé skutečně zbytečné byly), ale otce Okova a jeho pověstný sarkasmus nešlo jinak, než si zamilovat. Lockeho výtržnosti měly parádní grády a vždycky mě překvapil. Tak dlouho jsem se už nezasmála. Lži Lockeho Lamory je zkrátka veledílo, které stojí za to si přečíst. Vzhůru na Rudá moře pod rudými nebesy! "Velice jste mě potěšili. Velice, velice potěšili. Ale vážně se musím zeptat - proč mi tu k čertu poslední půlhodinu muži a ženy házejí do kotlíku peníze a říkají: 'Mrzí nás, co se stalo ve Videnze'?" "To kvůli tomu, že je mrzí, co se stalo ve Videnze," odvětil Galdo. "V žádné hospodě nehořelo, Dobrodinec mi to dosvědčí," řekl Locke. "Co," zeptal se Okov, a mluvil pomalu jako k neposlušnému zvířeti, "jste, hoši, s tou mrtvolou prováděli, než jste ji schovali v chrámu?" "Vydělávali peníze." Locke hodil měšec darovaný kupcem do kotlíku, kam s hlasitým třesknutím zapadl. "Třiadvacet solónů a tři, abychom byli přesní." "A košík pomerančů," dodal Calo. "Balíček svící," přisadil Galdo. "To mě zamordujte člunovým hákem," pronesl Okov, když skončili. "Nepamatuju se, že bych ti říkal, že je to vodítko dost povolené na nějaké posrané pouliční představení, Lamoro." "Museli jsme nějak získat zpátky ty peníze," namítl Locke. "Stálo nás patnáct stříbrňáků dostat to tělo z Paláce trpělivosti. Teď máme i o něco víc, a k tomu svíčky a chleba a pivo." "Pomeranče," doplnil Calo. "A svítikoule," přihodil Galdo. "Na ty nezapomínejte, jsou hezký." "Nekalý dohlížiteli," pronesl Okov, "ještě dnes ráno jsem trpěl sebeklamem, že to já tady dávám lekce."... celý text

Sedm sester 2016, Lucinda Riley

Půlnoční růže 2014, Lucinda Riley

Tahle knížka mě po poslední stránce zanechala s pusou dokořán. Jelikož jsem jako první četla Levandulovou zahradu, měla jsem ze začátku problém se začít, zvlášť proto, že mi prostředí Indie nic neříká. To se však velmi rychle změnilo. Příběh Anahity byl jedna velká emocionální jízda. Krásný, dojemný a smutný osud statečné ženy v nelehké době. Hodně jsem si oblíbila prolínání minulosti a přítomnosti - přestože Rebeka mě moc neoslovila, hlavně kvůli její dokonalosti a to, jak po ní doslova všichni muži slintali, rozuzlení panství Atsbury mě překvapilo. Při některých momentech jsem i brečela, což se mi u knih stává jen zřídka. Speciálně mě dostaly do kolen poslední stránky s Anahitiným synem. Přestože mi něco připadalo jako hodně velké náhody, můžu autorce jen tleskat. Lucinda Riley píše ty nejemocionálnější knihy pro ženy, jaké jsem kdy četla. S chutí se vrhám na sérii Sedm sester. "Našel jsem ho, Anahito," zašeptal a zvedl oči vzhůru.... celý text

Chata ve Švýcarsku 2021, Julie Caplin

Uff... To tedy bylo něco. A nemyslím to zrovna v dobrém slova smyslu. Ráda čtu odpočinkové knihy, ale tahle byla tak nezáživná, až jsem při čtení málem usnula. Knihy od Caplinové mám ráda, ale tenhle díl mi dal pořádně zabrat. Vůbec jsem se nemohla začít, x krát jsem knížku odložila. Ne že by popisy krajiny nebo jídla nebyly krásné, ale já se tak strašně nudila! Přímo kolosálně. Všechny situace byly na jedno brdo, nic co by mě nutilo číst dál a na výraz "zakřenit se" nejspíš budu do konce života alergická. Ani romantika mi tu nesedla. Mina pořád jen zírala na Lucovi rty a pořád dokola opakovala, jak s ním být nemůže a že je hrozně impulzivní. Luca byl naopak tak dokonalý, až jsem protáčela oči v sloup a téma "princezna v nesnázích, kterou musí muž pořád konejšit, aby vůbec mohla fungovat", má autorka hodně v oblibě. Všechno se daří na první pokus, je pohádkově růžové, konec jako vždy přeslazený a ve Švýcarsku zřejmě nepotřebujete povolení k podnikání... Tenhle díl nesahá takové Čajovně v Tokiu ani po kotníky.... celý text

Levandulová zahrada 2015, Lucinda Riley

Krásný, dojemný příběh, který vás chytne za srdce. Styl psaní je nádherný. Vlastně se mi dlouho nestalo, že bych našla knihu, která by byla tak krásně napsaná. I slza ukápla. Přestože celkově téma WW2 nemusím, tady mi běhal mráz po zádech a připomínal krutou dobu, která není až tak vzdálená historie. Oblíbila jsem si Alexe a Fredericka. Jejich obětavost a inteligence mi brala dech. Stejně tak jsem se dost nasmála nad Alexovými dopisy pro Emilii. Za to hlavní hrdinky mi lezly na nervy (ano, i všemi milovaná Constance, přestože byla hrozně statečná, ale na to, že byla vycvičená k zabíjení, nenápadnosti a opatrnosti, dělala děsné kraviny a sama nic nezvládala. (!!SPOILER!!) Největší kravina byla její znásilnění. Co si sakra myslela, když se doslova vnutila sadistickému nacistovi s cílem se s ním vyspat? (!!KONEC SPOILERU!!)). A Emilie nepůsobila jako třicetiletá žena, která celý život rebelovala, protože byla absolutně ve všem neschopná, naivní a hrozně mě iritoval klasický vzorec ala princezna v nesnázích, kterou musí zachraňovat princ na bílém koni, který se opakuje snad v každé romantické knize. Ale to je můj problém. Prostředí Francie bylo popsané skvěle, jak z přítomnosti, tak temná atmosféra okupace. Dějové linky se propojí a přestože šlo poměrně o přeslazený konec s hodně velkými náhodami, užila jsem si ho naplno. Moje první kniha od autorka a těším se na další.... celý text

Bouřková sezóna 2015, Andrzej Sapkowski

"Začalo to meči, přemítal, když po několikáté šlápl do louže. Jak to říkal Marigold? Řada nešťastných příhod a smolných incidentů? Nejdříve jsem přišel o své meče. Ani ne o tři týdny později jsem pozbyl koně. Co bude následovat? Běda pomyslet." Bouřková sezóna je velkolepý návrat do světa Zaklínače, kde to srší dobrodružstvím, krví, humorem a pořádnou dávnou sarkasmu. Sice se našly i nudnější části (např. okecávání namyšlených mágů) a v porovnání s ostatními díly je tento slabší, ale stejně se máte na co těšit. Je to přece Geralt. A když se k němu přidá Marigold, máte o zábavu postaráno! Stejně tak putování s Addario Bachem bylo parádní a stránky ubíhaly na můj vkus až příliš rychle. Epilog mě pak upřímně dojal. "Nechal jsem se okrást, Marigolde, podvést a okrást jako naprostý trouba. Vesemir by mi vynadal, pak by se mi vysmál, a kdyby náhodou byli na Hradišti moji druhové, postaral bych se jim o zábavu a dělali by si ze mě blázny celé roky."... celý text

Vlku zaslíbená 2022, Hannah Whitten

Prvorozená je pro trůn předurčená. Druhorozená Vlku zaslíbená. A Vlci patří Divému lesu. Příběh na motiv Karkulky a Krásky a zvířete. Na knihu jsem se opravdu těšila. Obálka je nádherná, líbil se mi zvrácený les, stejně tak temná atmosféra, která mě uchvátila. Z části mi to dávalo nádech prvního dílu Dvorů od Maasové. Do poloviny mě to bavilo - styl psaní byl jemný, krásný a postavu ztrhaného Vlka jsem si oblíbila, stejně tak jeho palác i zajímavou magii krve. Romantická linka byla také skvělá, nenucená, zvolna se rozvíjela. Líbilo se mi, že zde je ten odtažitý Vlk a Reda se nebála udělat první krok. Pak to ale začalo být na stejnou notu. Pořád dokola se opakovalo a připomínalo to samé, stejně i dialogy. Začalo to být nudné, zdlouhavé a Valleydijská mezihra mě spíš rušila. Doslova se všechno točilo v kruhu a někde kolem strany 300 jsem se zasekla a stránky mi ubíhaly tak pomalu, až jsem myslela, že knížku snad nikdy nedočtu. Zbytek jsem jen přejížděla očima, abych to už měla konečně za sebou. Závěr mě ale překvapivě nadchnul a alespoň z části obnovil nadšení, se kterým jsem se do knížky pouštěla. Dočteno se zatnutými zuby, ale své čtenáře si to jistě najde.:)... celý text

Hodina psodava 2022, Veronika Matysová

Verču znám ze skupiny OSK, kterou miluju a nesmírně si vážím jejích rad, které mi tolikrát pomohly. Snad proto mě hrozně mrzí, že mám na knihu názor jaký mám. Možná jsem prostě očekávala něco jiného, nebo jsem zrovna nebyla naladěná na správnou vlnu. Kdybych předem věděla, že je to scifi, nejspíš bych se do čtení vůbec nepouštěla. Jedná se tedy čistě o upřímný názor a rozhodně to není útok na Verču nebo tvrzení, že není dobrá spisovatelka. Naopak na mém postoji k ní se po přečtení nic nezměnilo. Nejdřív to pozitivní. Líbily se mi odlišné jazyky, kultura i celý systém, který je dobře vymyšlený. Obálka je úžasná, stejně tak mapa. Dále se mi líbila romantická linka mezi Runou a Narou, která byla nenucená, pozvolna se rozvíjela. Tady ale veškerá pozitiva končí... Asi největší zklamání byl styl psaní- víme, co se stane, protože je to předem napsané. Žádné překvapení, nic co by mě nutilo dál hltat stránky. Víte kdo umře, kam se bude příběh posouvat. A když nám to neřekne předem Runa, pak sama autorka větami typu: "Ona i Tornen měli na své jednání brzy doplatit." Hned vám je jasné, že ten rádoby zachráněný je zradí, protože si to krásně odvodíte. Takových případů tam bylo hodně. Postavy přicházejí a odcházejí, není čas si vůbec někoho z vedlejších oblíbít, vytvořit si k němu pouto, aby se mnou jeho smrt pohnula. S některými postavami se ani pořádně neseznámíme, protože v zápětí lusknutím prstu umírají a snad každá má potřebu sdělit nám svůj tragický příběh, který je v podstatě to samé dokola akorát s jinými jmény. Když už je řeč o jménech, hrozně jsem se v nich ztrácela, protože jsou si tak podobná! Kolikrát jsem se musela zastavit a dumala jsem: "Ty jsi kdo? Ten už tam byl? Jo, aha, už vím. A kdo je sakra tohle? Ten je nový?" Pak se tam objeví tucet dalších postav a já už zahodila snahu si všechny zapamatovat, protože všichni byli jak přes kopírák. Stejně tak jsem trpěla při výkladu historie, vzniku všeho atd. Prostředí jsem si zase nedokázala pořádně představit, chyběly mi tam podrobnější popisy okolí, neznámých zvířat, budov... prostě všeho. Další, co mě zarazilo, byla samotná Runa, například její převlek za chlapce. V knize nebylo zmíněno, kolik jí přesně je, ale předpokládám že v "současném" vyprávění už je téměř dospělá. Jsem si jistá, že by člověk rozeznal ženské tělo od mužského. Nikde nebylo zmíněno, že by si Runa stahovala prsa. Další věc jsou její úžasné schopnosti mechaničky. Jen z toho, že Runa pomáhala s domácími úkoly, je z ní hned nejlepší mechanik na lodě, který rozumí každé složité technologii a v nové práci nemá absolutně žádný problém. Jindy mě zas zaráželo chování postav. Runa je prakticky otrok, nemá žádná práva, ale občas dávala svým věznitelům rozkazy a nikdo se nad tím nepozastavoval. Kladné postavy dále Runu litují, soucítí s ní a obdivují. Kolikrát to i vypadalo, že nikdo až na Runu nedokáže vyplodit dobrý nápad. V podstatě všechno řídila jen ona a ostatní tam byli jen pro okrasu jako její doplňky, které musí zachraňovat. Dále mi hlava nebrala, že Runa odpálí sklad nebo co to bylo, zraní člověka, prakticky kvůli ní mohli umřít lidé a kapitanka ji přesto nechá volně se pohybovat bez dozoru. A co pak Runa udělá? Otráví vězně! Kdo by to čekal, když touží po pomstě na Arheny, že? Pak teprve kapitanku napadne ji nechat zavřít. Ti velitelé byli veskrze všichni pomalejší. Stejně tak i reakce Runy na smrt svých rodičů byla naprosto nereálná. Holka je svědkem masakru rodiny, ale nezdálo se, že by to sní nějak pohnulo a už duchapřítomně přemýšlí nad plánem útěku a jak všechny zachrání. Jediné překvapení se konalo u bratra Runy a plukovníka Henina. I když, že je ve skutečnosti na kladné straně (i přes jeho nechutné výjevy), bylo zase z náznaků jasné. Na druhou stranu jako postava je otřesná ( úchyl, který je vlastně správňák? Tak tomu teprve nevěřím). Smrt nevlastního bratra se mnou ale zase nic neudělala... Stejně jsme celou dobu předpokládali, že je mrtvý, takže se vlastně nic nezměnilo. Některé věci se děly hrozně rychle, jiné se natahovaly a dialogy byly občas dětinské, jednoduché. Ale nejspíš jsem jen dost rozmazlená od spisovatelů jako Steven Erikson, Lynn Flewelling nebo Sapkowski. Připadalo mi, že nemají žádnou hloubku. Nedokázala jsem se ani orientovat v čase. Když Runa vyprávěla Hirin, že kdysi byla jako ona a málem někoho zabila, znělo to jako něco, co se stalo před měsíci, při čemž se to odehrálo jen o pár stránek dozadu. A pak hop! Runa je najednou v pokročilém těhotenství. Takže jsme opět přeskočili o pár měsíců dopředu... Kdybych měla Hodinu psodava definovat, bylo by to, že se v ní odehrálo hodně a zároveň nic. Je to taková jednodušší kniha, která neurazí, nenadchne.... celý text

Dvůr mrazu a hvězd 2018, Sarah J. Maas

Co Sarah J. Maas udělala s postavami, kterých jsem si ve druhém díle tak vážila? Totálně je zničila. Dvůr mrazu a hvězd je taková fanfikce, kde se řeší následky války a vnitřní traumata. Děj tu nenajdete – žádný tu není. Celá kniha je v podstatě úplně o ničem. Z Feyre se stala svatoušovská vladařka, která běduje nad tím, jak by každému pomohla a jak se cítí provinile, že rodinám, které přišli o dům a veškerý majetek, nemůže pomoc… A o pár stránek dál popisuje, že ona a Rhysand mají tolik bohatství, že neví co s ním + pár prázdných baráků. Jestli tohle není naprosté pokrytectví, tak už nevím. Stejně tak mi přišlo dost úsměvné, že její dárek pro Rhyse byl obraz sama sebe (o sex scénce, kde ji Rhys přinutil, aby se koukala sama na sebe ani raději psát nebudu), nebo když Rhys řekl, že veškeré její šaty ušila jeho matka pro ni. Nejspíš viděla do budoucnosti, jinak si nedokážu představit, že přesně odhadla Feyřinu velikost. Nebo jsou možná všechny šaty elastické? A máme tu další naprosto absurdní věci jako Feyřino otřesné chování vůči Lucienovi nebo slavnou tradici naší mužské trojce… Koulovačka! Chápu, že Maasové to připadá roztomilé, ale mě to spíš přijde naprosto k smíchu. Všechny ty scény, kde se snaží ukázat, že oni jsou taky přece jenom chlapci, se mnou absolutně nic nedělaly. A sex scéna, kdy se Rhys udělal při obrazu NA JEJICH SYNA? Bože, to je odporný!!! Rhysand se stal stejně pokryteckým a nesnesitelným jako Feyre. Jeho posedlost nad ní mě vytáčela stejně jako jeho přístup k Tamlinovi. Když už je řeč o něm, Rhysova návštěva na Jarním dvoře byla výsměch. Takhle se chová nevyspělý puberťák a ne několik set starý Vladař. Všichni mají svojí PTSD, svoji minulosti za kterou se stydí (třeba zabíjení nevinných, že?), ale Tamlin je přesto ostatními považován za zrůdu a stejně jako k němu tak přistupují i k Nestě, kterou válka poznamenala snad nejvíc ze všech. Ano, chová se jako mrcha. Ale má k tomu důvody a nikdo se ani neobtěžuje se jí snažit pomoc, zjistit příčinu. Naopak ji všechno vyčítají. Cassian v jednu chvíli řekne, že naprosto chápe její chování a že on potřeboval roky, aby se vzpamatoval. Vzápětí na ni zase vyštěkne jaká je mrcha. Další Amren - nechápu jak ji vůbec někdo může vedle sebe vystát. Každého jen uráží a ničí atmosféru. Mor byla zase tak nevýrazná, že jsem ani nevnímala, že tam vůbec je, přestože ji některé kapitoly byly věnovány. Ani do teď nevíme, jestli je bi nebo jen na ženy. Elain mě taky svou povahou (když už ji nějak projevila) pěkně vytáčela. Na ostatní je milá, přestože všichni jsou víly, ale Lucien jí je proti srsti. Při čemž on nemůže za to, že je její druh. Jediný, kdo si ještě udržel moje sympatie, je Azriel. Už mě bolí oči z toho kolikrát jsem je při čtení otáčela v sloup. Maasová totálně zazdila jinak vcelku dobrou sérii a na další díl se určitě nepohrnu. Nemůžu uvěřit, že je tohle ta samá autorka, která napsala Skleněný trůn.... celý text

Pekárna v Brooklynu 2019, Julie Caplin

Tenhle díl patří rozhodně mezi lepší díly Romantických útěků. Čtivé, odpočinkové, plné dortíků a vůní kávy. Hrdinové mi byli překvapivě sympatičtí a velké plus má i Toddova rodina a jeho mladší bráška. Jen konec byl hodně uspěchaný, nereálný a nehorázně přeslazený. Stejně tak nejpíš budu na otázku: "Jsi v pořádku?", která se opakuje téměř v každém díle snad stokrát, do konce života alergická. Ale každý občas potřebuje koťátka, cukrovou vatu a jednorožce s duhou, ne?... celý text

Rod země a krve 2020, Sarah J. Maas

Jestli Půlměsíční město milujete a jste velký fanoušek Maasové, pak vás varuji - můj komentář je na vlastní nebezpečí. Přečetla jsem Skleněný trůn (který miluju) i Dvory a co se týče stylu psaní, pro mě je takhle kniha nejhorší. Vlastně ji z duše nenávidím, protože všechno co jsem na Maasové milovala, nenávratně zmizelo. Co strana to buď sexuální narážka nebo sprosté slovo/gesto a dialogy ze začátku byly výsměch. Hrozně mě to ve čtení rušilo. Vypadalo to, že v celém městě každý jen fetuje, pije a souloží. Prostě… odporný. Navíc tu máme anděli s piercingem a zpola oholenou hlavou. Celý ten punkový styl světa mi vůbec nesedl. Celkově jsem se ztrácela v systému světa, hierarchii atd... Bryce byla nesnesitelná. Jako by do ní autorka zkombinovala nejhorší vlastnosti Aelin a Feyre. Taková arogantní nána, která na všechny jen otráveně prská, (přestože k tomu nemá žádný důvod!) Hlavně k Huntovi se chovala jak ke kusu hadru úplně bez důvodně). Samozřejmě je ale skvělá bojovnice… protože proč ne? Na perfektní hrdinky jsme od autorky zvyklí. Snažím se zjistit, co na Bryce postavy vidí - vymetá párty, kde drogy míchá s alkoholem, spí s každým kdo ji přijde pod ruku, chodí oblečená jako děvka (a přitom je naštvaná že si jí všichni s děvkou pletou!) a na každého ukazuje prostředníček. Z nějakého důvodu se ale všichni chovají, že je to naprosto v pořádku a běžné. Ale hej – v téhle knize nezáleží jestli je vám dvacet pět nebo pár stovek. Absolutně všichni se tam chovali jak puberťáci. To dětinské chování všech mě neskutečně vytáčelo. Když máte přečtené ostatní série od Maasové, nic vás nemůže překvapit. Proč? Vzorec se zkrátka opakuje: 1. Hlavní hrdinka je víla, nebo napůl víla (Aelin, Feyre, Bryce), je speciální, vypadá jak bohyně a samozřejmě ji všichni později zbožňují a kroutí hlavou jak je odvážná a úúúžasná! Samozřejmě je také mučednice, která na sebe bere všechny bolesti světa. 2. Hlavní crush je dokonalý alfa samec, válečník s temnou minulostí (Rowan, Rhysand, Hunt) a samozřejmě je hrozně mocný a má vzácnou moc, kterou ale po celou knihu použije jen párkrát, protože... aby to bylo zajímavější. 3. Maasová je přímo posedlá dokonalými těly, pachy a hlasy, které… cituji Bryce: Dokázal by člověka udělat už jenom tím, že by mu do ucha šeptal sprosťárny. (Clap, clap!) Ještě mě dostalo, že Mical je cítit jako půlnoční bouřka, sex a smrt. Kdyby se ke mně někdo takový přiblížil, zvracím. A je mi jedno že vypadá jak socha řeckého boha. 4. Sexuální obtěžování, otroctví 5. Nelogické chování postav/nelogické věci všeobecně 6. Ženský šovinismus A takhle bych mohla pokračovat dál. Tyhle motivy se opakují doslova v každé sérii! Nic nového, překvapujícího. Všechno jede na stejné vlně. Děj jsem popravdě ani nevnímala, protože jsem většinu času jen protáčela oči v sloup. Bylo to zdlouhavé, nudné, věty se neustále opakovaly. Všichni říkají, že člověk musí vydržet nějakých 400 stránek a pak to teprve bude něco. Ne. Na to fakt nemám nervy. Navíc je svět neskutečně překombinovaný a naprostý chaos. Stejně tak je prekombinovaný závěr. Všechno na poslední chvíli, nepravděpodobné se stane skutečností, pravidla jsou zase porušována jak se zrovna hodí. Je to jako by Maasová dala dohromady všechny věci, které jsem u Dvorů nenáviděla a vsunula se do jedné knihy. Sprosťárny přece dneska frčí, no ne? Ano mělo to i své světlé chvilky, ale těch bylo v porovnání s ostatními zatraceně málo. Jediná čas, která se mi zamlouvala, byl souboj s archandělem. PS: Už jsem alergická na slovo „alfablbec“. PPS: Nasmála jsem se nad větami jako „mužský záblesk v očích“. Nevěděla jsem, že záblesk v očích se rozlišuje na mužský a ženský! Nebo tam bylo popsané, že místnost naplnila vůně slz Bryce. Může mi někdo prosím říct, jak voní slzy?... celý text

Vražedný chlad 2014, Louise Penny

Přestože začátek byl poměrně zdlouhavý a závěr překombinovaný (s hlavní trojicí), pořád jsem si díl nesmírně užila. Autorka umí skvěle popsat atmosféru vesničky Three Pines, úplně jsem cítila mrazivou bouři, horkou kávu i lahodné jídlo. Zamilovala jsem si vztah Beauvoira a Gamache. Naopak Nicholová nadále zůstává nejvíce nesympatickou postavou. Vraha jsem samozřejmě neuhádla, jak jinak. Jeho odhalení ale bylo famózní! Crie měla tragický život a bylo mi ji fakt líto. Co mi ale začíná vadit, je řešení Gamachovi minulosti. Podle anotací dalších dílů nás tohle téma (jeho strachy, třináctá komnata, výčitky svědomí atd...) bude provázet doslova v každé knize, takže s pokračováním upřímně váhám. Tohle cliché v detektivkách přímo nenávidím. Stejně tak se mi začíná příčit až moc emocionální styl psaní (je vidět, že jsou knihy především pro ženy) i to jak jsou všichni Gamachem doslova posedlí, jak dokonalý je. Ale kdo ví? Třeba se přes tohle jednou prenesu a sérii dočtu.:)... celý text

Poslední přání 1999, Andrzej Sapkowski

První povídkova kniha o Geraltovi, lovci monster. Co k tomu napsat? Příběhy mě pohltily, styl psaní je možná starší, ale parádní. Některé povídky jsou vtipné, další temné. Svět je neuvěřitelně promyšlený, každá postava má osobnost. Najdete zde inspiraci v pohádkách a slovanské mytologii. Stejně tak se dočkáte legendární dávky sarkasmu. Líbí se mi, jak se v knížkách řeší morální dilema a Geralt se musí vypořádat s lidmi horšími, než zrůdami které loví. Všem vřele doporučuju. Zaklínač je prostě srdcovka bez které by byl svět fantasy mnohem chudší.... celý text

Zátiší 2014, Louise Penny

Po dlouhé době úžasná detektivka, která není o potocích krve, ale komplikovaných vztazích a psychologii. Čtivé, vtipné, ke konci napínavé. Autorka píše tak dobře, že i když se tam momentálně nic neděje, stále vás to baví. Plus mají i francouzské výrazy. Vesnička Three Pines vás okouzlí nejen svou krásou, ale i sympatickými postavami (hlavně Clara, ta byla prostě parádní!). Jediný, kdo mě tam opravdu štval, byla jistá agentka.... celý text

Čajovna v Tokiu 2021, Julie Caplin

Oddechová romantika, která pohladí po duši a zahřeje u srdce. I slza na konci ukápla. Japonsko miluju, rodinu paní Haruky jsem si oblíbila, stejně tak se mi líbily popisy prostředí, japonských zvyků a fotografování. Oba hlavní hrdinové mi rychle přirostli k srdci. Moje první kniha od autorky a určitě si přečtu i ostatní díly.:)... celý text

Dvojitý kříž 2013, Chris Carter

Hotýlek na Islandu 2020, Julie Caplin

Další klasická oddechová romanťárna od Julie Caplin. Za mě ale slabší díl. Island je vykreslený skvěle, doslova jsem se vyžívala v hygge stylu (který u nás bez diskuze zavedu), horkých pramenech a nádherných popisech prostředí. Hned bych tam chtěla zajet! Zamilovala jsem si vedlejší ženské postavy. Hlavně Heklu – ta byla prostě úžasná. Pomsta vůči Bobovi neměla chybu. Celou dobu jsem doufala, že mu to někdo natře. Alex byl u stolu s Bobem a Clivem taky skvělý a v duchu jsem mu tleskala. Taky jsem se hodně zasmála při pitkách a záchraně ovce. Lucy mi naopak nesedla. Tak nějak jsem přemýšlela proč kolem ní všichni skáčou. Ze začátku to bylo fajn, líbilo se mi, jak ji pomáhají, snaží se s ní sblížit, ale od druhé poloviny to vypadalo jako kdyby byla jejich středobodem světa a řešila se jen a jen ona. Naopak se mi líbilo, jak se snažila vypořádat se svým traumatem a na konci to také zvládla skvěle. Alex se mi ze začátku hodně zamlouval. Laskavý, klidný a obětavý. Později mě ale ten scénář omrzel - dokonalý princ zachraňující princeznu v nesnázích. Jejich zamilovanost byla hrozně nereálná, příliš rychlá. Žádné přirozené jiskření. Navíc jsme se o něm kromě jeho práce nic nedozvěděli – měl třeba v minulosti přítelkyni? Na co už jsem doslova alergická je otázka: „Jsi v pořádku?“ Když už se objevila asi po osmé, protáčela jsem oči v sloup. Měla jsem si dělat čárky, kolikrát se ta věta za celou knihu objeví. Konec mě spíš naštval, než nadchnul. Prostě se to celé useklo a pak přeskočilo do Skotska. Další díly si ale určitě přečtu, protože např. Čajovna v Tokiu byla naprosto dokonalá. Takže se vrhám na další díl.... celý text

Noční hlídka 2005, Sergej Lukjaněnko

Období čarodějů 2022, Rachel Griffin

Nejprve bych chtěla pochválit obálku, která je naprosto úchvatná a právě ona mě nalákala na čtení společně s tématem čarodějů, které naprosto miluju. Přestože speciální holka s neovladatelnými schopnosti je poměrně cliché, líbil se mi nápad s ročními obdobími, stejně tak propojení magie s emocemi. Styl psaní je krásný, poetický, kniha se četla svižně. Jedná se o takovou příjemnou, nenáročnou oddychovku. Citáty ze zápisníku na začátku každé kapitoly se mi také zamlouvaly. Potenciál byl obrovský. Jen škoda, že dějově to byla bída a je mi to fakt líto. Co mi vadilo hodně, byla Clařina sebelítost. Ano, chápu ji. Trauma ze zabití musí být velké, ale její neustále popisování toho, jak nenávidí svou moc, nenávidí sebe, všeho lituje a je nebezpečná, už bylo otravné. Vzápětí je zase se vším smířená, pak opět obrátí... Pořád to samé dokola. Také se ani nedozvíme jak to, že je vždyčarodějkou. Pouze jediné - Slunce z ní z nějakého důvodu udělalo vyvolenou. Clara jako hrdinka byla naprosto nesnesitelná a opravdu nechápu, co na ni kdo vidí – věčně podrážděná, až toxická, sobecká, nevděčná, mluví jen o sobě a řeší jen sebe. Na co už jsem opravdu alergická, jsou otázky: „Jsi v pořádku?“, „Jak se dnes cítíš?“ Už jsem při nich protáčela oči v sloup. Kdybych zvýrazňovala často opakující se fráze, poloviny knihy by byla barevná. Dále má být Clara nejmocnější čarodějka, ale je v jednom kuse vyčerpaná nebo omdlívá. Učitelé jsou samozřejmě neschopní a tak ji lektora dělá Sang, který mi byl společně s Paige (mimochozem skvělá postava) snad jediný sympatický. Konečně někdo, kdo není alfa samec s dokonalým tělem, ale normální kluk! A navíc empatický florista, což je velké plus.:) Přesto mi jejich zamilovanost nepřipadala vůbec přirozená, žádné jiskření, nic. Prostě… jednoho krásného dne na sebe pohlédli a bylo to. Všechno všeobecně se dělo hrozně rychle (časové skoky klidně i o pár týdnů, Clara měnila názory jak ponožky.) Některé situace mě taky zarážely – Sanga zasáhne blesk, doslova přestal dýchat, ale potom jde v pohodě domů bez toho, aniž by ho zkontroloval doktor. Další, když Clara měla horečku 43°. Pardon, ale člověk umírá už při teplotě 42°, natož, aby v takovém stavu mohl ještě chodit! Clara by správně měla mít poškozený mozek. Samozřejmě, ona je zázračně v pořádku a všichni jen kroutí hlavou, jak je úúúžasná! A závěr? Jak z amerického filmu pro teenagery. Samozřejmě se objeví zázračné řešení na poslední chvíli, takže tu máme přeslazený happy end a všichni jásají nad Clařinou výjimečností. Posledních sto stránek jsem už jen přejížděla očima a přála si, abych knihu měla za sebou. Bohužel mě to opět utvrdilo v tom, že takové „speciální“ hrdinky nejsou nic pro mě. Přesto si vážím poslání o vztahu k naší planetě, které autorka do knížky vložila. Možná jsem nebyla naladěna na správnou vlnu, možná jsem neměla náladu. Ale jsem si jistá, že si kniha své příznivce najde.... celý text