Nale
přečtené 84
Dům mrtvých
2008,
Steven Erikson (p)
Druhý díl Malazské knihy nás vede do nových oblastí a představuje mraky nových postav. Čtenář se tak dostává zpátky na začátek, kde se musí ve všem zorientovat. Ano, trvalo mi dlouho, než jsem knihu dočetla. Jedná se o naročné čtení a musíte být neustále v pozoru, aby vám něco neuniklo. Přesto jsem si to nesmírně užila. Dům je jiný než Zahrady a autor ukazuje, že jeho fantazie nezná meze. Z dřívějších postav sledujeme cestu Kalama Mechára, Šumaře, Kvítka a Apsalar. Naopak z nových tu máme Felísin (která mě po většině času vytáčela), Heborika, historika Kalouse s Coiltainovým řetězem a zaklínači, kněze stínů Iskalara Pusta (on a Kruppe by tvořili legendární duo!) a zajímavou dvojici Mappa a jhaguta Icaria. Eriksonovi postavy jsou zkrátka parádní. A přestože je jich mnoho, každá je originální a má v příběhu vlastní roli bez které by kusy skládačky nezapadly na své místo. V díle se střídají vtipné momenty se smutnými, napínavými i dost brutálními (při scéně kdy našli mrtvé umučené děti jsem na chvíli musela přestat číst). Boje jsou krvavé, realistické, Erikson krásně vykresluje jaký dopad má válka na psychiku člověka. Co se mi hodně líbilo, byly zmínky o říši za vlády císaře Kellanveda. Opravdu bych si o ní chtěla přečíst víc. Kotilion a Ammanas jsou jedni z nejlepších postav a doufám, že dostanou více prostoru. Ps: Zkuste si představit Kruppeho, Iskalara a Stínupána v jedné místnosti. Myslím že by se jednalo o tu nejlepší hádku v dějinách Malazu! Erikson má jisté pravidlo – jestliže si oblíbíte nějakou postavu (zvlášť když se jedná o vedlejší), je velice pravděpodobné, že později skončí u brány mistra Kápě. Sbohem Coltaine, Kalousi, kaprále Liste, Kulpe, Sormo. Konec Coltainova řetězu byl prostě srdcervoucí. I když u dvou možná... No, ještěže z mých oblíbenců alespoň kapitán Kaneb přežil.... celý text
Cesta
2022,
Otakar Pospíšil
Bezejmenná cesta není klasická fantasy a není pro všechny. Pokud čekáte pořádně propracovaný svět s hlubokými postavami a pořádným dějem, pak knihu zase odložte. Tohle je příběh s posláním, které ne každý pochopí. Kniha je napsaná zvláštním stylem. Je v ní kladeny velký důraz na soužití s přírodou, víru v lásku a vzájemné porozumění. Místy to bylo až zbytečné přeslazené, ale proč ne. Co mi ale opravdu vadilo, bylo, že žádná postava neměla vlastní osobnost. Všichni mluvili a smýšleli stejně - jak přes kopírák. Dále se mi nechce věřit, že by ve světě lidé zanechali vzájemných sporů, byli ke všem přátelští, přistupovali ke všemu s porozumněním a dokázali se na všem shodnout. Prostě jak na obláčku. Putování čtveřice bylo místy skvělé (např. boje se zbloudilými), místy nezáživné. Naopak jsem si oblíbila výrazy "norn" a "leighiše". Souboje draků byly taky skvěle napsané (draky naprosto miluju!). Z Bezejmenné jsem si odnesla hodně a některé věci mě k mému překvapení zarazily a do teď o nich přemýšlím. Kéž by víc lidí smýšlelo tak, jak autor. Jak to tak vidím, myslím, že by v dnešní době každý potřeboval potkat Poutníka, aby do něj vlil kapku naděje na lepší budoucnost..:) Co mě ale zarazilo, byly přechodníky. Někde byly dobře, pak zase tucetkrát špatně. Dále opakování slov, občas přehozený slova, zbytečně předlouhé popisy, které by prospělo proškrtat (například popisy postav, při tom jsem trpěla - Modrooká měla snad 4 celé stránky!) Je to hrozná škoda, protože to ubírá na celkovém dojmu. Konec byl dost otevřený, takže jsem zvědavá na další díl.... celý text
Krev elfů
1999,
Andrzej Sapkowski
Co na to říct? Opět úžasný díl. Klasický Geralt. Konečně se zde objevuje i Phillipa s Djikstrou. Jen to setkání vladařů mě trochu nudilo.
Království těla a ohně
2022,
Jennifer L. Armentrout
Přestože jsem měla na první díl názor, jaký jsem měla, stejně jsem se ze zvědavosti pustila do druhého. Navíc má vyšší hodnocení a tak jsem to riskla. Musím říct, že jsem byla ze začátku překvapená. Bavilo mě to, bylo to čtivé a stránky ubíhaly rychle. Autorka umí psát, o tom žádná. Taky jsem konečně našla alespoň jednu postavu, která se chovala normálně! Díky bohu za Kierana! Naproti tomu ostatní ve mně nevyvolávali naprosto žádné emoce. Kdyby všichni do jednoho umřeli, vůbec by mi to nevadilo. Člověk ani nedostane příležitost je pořádně poznat. Prostě jen pronesou pár vět, jen se tam mihnou, nebo umřou a jsme nuceni si od Poppy prožít další nudný emoční kolotoč. Jak jsem četla dál, počáteční nadšení rychle opadlo. Za celou knihu se vlastně nic nestane. Zápletka? Nulová. Dočkala jsem se jen mluvení, Poppyno kňouraní, sem tam mini akce a další mluvení, což zahrnuje spousty teorie a stále dokola opakování toho, co už bylo řečeno. Přitom tam potenciál je! Tahle kniha má světlé stránky a je jich mnohem víc, než v prvním díle. Na co jsem už alergická jsou „romantické“ scény a rádoby pošťuchování. Už jsem přestala počítat, kolikrát Poppy řekne, že chce někoho zapíchnout, kolikrát Casteel řekne, že ho její krutost vzrušuje, že je Poppy úžasná, někdo se Poppy zeptá, jestli je v pořádku, a nebo se Poppy zmíní o Casteelových dolíčkách, což bylo popsané snad pokaždé, když si ho prohlížela. Už jsem se zmínila, že Casteel je dokonalý alfa samec s nejdokonalejším tělem, jaké kdy žena viděla? Pokud vám Poppy připadala úplně vygumovaná v prvním díle, v tomhle se ještě překoná! Dělá jednu kravinu za druhou, říká neskutečně hloupé věci, že jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo vyskočit z okna. Krásný příklad její tuposti je třeba to, že chtěla utéct, ale jaksi ji nedošlo, že venku je to samý kraven (přestože je cestou do pevnosti napadli). Dokonce i přemýšlela nad tím, že se prvnímu kolemjdoucímu odhalí, že je Panna. Další zářný příklad, když Povznesený držel chlapce jako rukojmího. Co na to Poppy? Nejenom, že chtěla hrát blbou, ona se do toho vžila tak moc, že vyplodila naprostou hloupou konverzaci: „Ubližujete tomu chlapci.“ „Opravdu?“ „Krvácí.“ Neříkej, Poppy! :D A nakonec ještě odhodí zbraň. Následně její myšlenkové pochody v kočáře: „Přece tomu dítěti neublížil. Nebo ano?“ Poppy asi zapomněla, že Povznesení používají děti jako krevní banku a zacházejí s nimi jak s dobytkem, přestože to předchozích padesát stránek opakovala pořád dokola. Další perla, když na ni Casteel zaútočil a ona byla přesvědčená, že, kdyby chtěla, mohla by ho zabít. Atlanťana. Její skleróza je neuvěřitelná. Casteen se promění v nebezpečného predátora, ale Poppy stejně jen myslí na to, jak je z jeho doteků vzrušená. Nevěděl o sobě o ona mu dovolila, aby se s ní vyspal, přestože ji v tu chvíli mohlo jít doslova o život... Odbočím teď taky k útoku a střetnutí Poppy a vévodkyně Teermanové… Jak je možné, že se Poppy lehce podařilo ji zabít? Navíc se vévodkyně vůbec nebránila. Doslova. Co se týče Casteela… Já fakt nevím, co na něm čtenářky vidí. Vždyť chce Poppy jen v jednom kuse osahávat, je pořád nadrženej a jeho slovník je jako u kluka, co právě prochází pubertou. U věty: „Musím se sakramentsky držet, abych z tebe nestrhl kalhoty a neošukal tě tak tvrdě, že ještě za několik dní budeš cítit sílu mé vděčnosti.“ jsem protáčela oči v sloup. Pokud vám Z krve a popela připomínal Trůn, Království těla a ohně zase spíš připomíná Dvory - noční můry hlavních postav, sexuální narážky, záře Poppy, spřízněné duše atd.. Konec je možná pro někoho epický a dechberoucí, ale pro mě naprosto přeplácaný a k smíchu. Na chudinku Poppy zase zaútočí, protože ji nevěří, ona je zabije a hele… prší krev, ona svítí měsíčním svitem, umí přivolat vlkodlaky, umí léčit, vnímat emoce, má krev boha a já nevím, co ještě všechno. Zapomněla jsem na něco? Ještě vlastně mistrně ovládá luk a snad veškeré zbraně světa. Ale zpátky ke konci… Zjeví se tam rodiče Casteela a královna poklekne, aniž s Poppy prohodí slovo a rozkáže, aby se všichni Poppy poklonili. Jako... Právě zabila jejich lidi (přestože si to zasloužili, ale to oni nemohli vědět), neznají ji, neví o ní prakticky nic, nemluvili s ní, ale má krev boha! Tak ji hned učiní královnou! Kde je v tom sakra nějaká logika?! Jako chápu, že je to příprava na další díl, ale je to všechno naplácané na sebe tak, aby konec působil co nejepičtěji, místo, aby se pořádně rozepsal. Zhruba v posledních sto stranách už jsem chtěla mít knihu za sebou. Celé by to mohlo být skvělé, kdyby se místo trapných sexuálních scén raději soustředilo na příběh a Poppy nebyla... Poppy.... celý text
Krvavé ostří
2017,
Sarah J. Maas
„Jsem Celaena Sardothien a nebudu se bát.“ Povídky ze světa Skleněného trůnu byly zajímavým okořeněním celé série a musím říct, že jsem si je moc užila, přestože jsem je četla až po Říši bouří. Bylo krásné konečně si přečíst o všech těch dobrodružství, které jsou tak často zmiňována v sérii. ***Vražedkyně a Pán pirátů*** Krátká, ale svižná, akční, dobře napsaná povídka. Seznamujeme se se Samem, Rolfem i Zátokou lebky. Calaena je tu namyšlený spratek, ale překvapivě mi nevadila. Nápad, jak zachránit otroky byl dobře vymyšlený, celý příběh mě bavil, prostředí krásně popsané a Sam mi hned padl do noty. ***Vražedkyně a léčitelka*** Takový krátký mezistupeň mezi Zátokou lebky a Pouští. Ze začátku jsem měla problém se začíst. Vůbec mě to nebavilo. Nakonec ale povídku hodnotím víc než kladně – líbilo se mi, jak Celaena učila Yrene sebeobraně a následovat své sny, stejně tak i to, jak si uvědomila, jaký parchant Arobynn ve skutečnosti je i její vnitřní pochody. ***Vražedkyně a poušť*** Tanec bez hudby, kouzlo všudypřítomného ticha, krása oáz, červený písek… Co víc si přát? Nejlepší povídka ze všech. Naprosto jsem si zamilovala tiché vrahy i samotnou poušť. Dala bych nevím co, abych si mohla zakoupit celou knihu jen o nich. Příběh mě pohltil a postavy mi padly no noty téměř okamžitě. Napínavé, čtivé a některé situace i zahřály u srdce. Prostředí je tak barvitě popsané, že člověk až cítí žár pouště ve svých kostech. Bylo zajímavé, jak Celaena odhodila svou masku „nejlepší vražedkyně s egem až k nebesům“ a učila se otevřít lidem okolo, vychutnat si dobrodružství a hledala samu sebe. Trénink s Němým mistrem byl zajímavý a Ilias, přestože za celou dobu neřekl jediné slovo, mě naprosto okouzlil. Docela jsem Celaeně malý románek přála. Moment kdy se Celaena mistrovi upřímně přiznala, že se bojí vrátit, nabízí nový, sympatický pohled na ni.:) Následný útok na pevnost, zrada Ansel (přestože to bylo jasné) i finální boj... Hltala jsem stránky o sto šest. Co se však týče Ansel - ne, nic ji neomlouvá, že chladnokrevně zabila svého milence. Opravdu tu postavu nemusím a raději bych, aby ji Celaena zabila. Nechápu tu ale pár věcí – Jak je možné, že se Ansel podařilo přemoc Michaila a Iliase a vyváznout bez sebemenšího zranění, přestože měla s Celaenou takové potíže? Vždyť (nevím jak Michail) ale Iliase cvičil jeho otec (na rozdíl od Ansel, kterou odmítl cvičit). Jak je možné, že ji mistr vysílal za lordem jako vyjednavačku, přestože měl podezření o její zradě? A v neposlední řadě... jak je možné, že mistr nepoznal jed ve svém poháru, přestože ho Celaena poznala na první přičichnutí? Nelogičnosti (které ve Skleněném trůnu nejsou nic nového) mi trochu překážely, ale konec byl skvělý. Finální rozmluva mezi Celaenou a mistrem krásně ukazuje rozdíl mezi Pouští a Zlomuvalem. Tišší vrazi si získali mé srdce každým coulem. ***Vražedkyně a podsvětí*** Abych byla upřímná, poslední dvě povídky mě spíš vytáčely, než bavily a trvalo, než jsem se začetla. Asi takhle… měla jsem chuť praštit s Celaenou o zeď. Už jsem si zvykla, že stále dokola čteme o tom, jak si o sobě myslí, že je nejlepší z nejlepších (člověk by čekal, že po zážitku a tréninku z Pouště získá trochu pokory, ale ne. Celaena je zpátky ve Zlomuvalu a zpátky je i její nesnesitelná namyšlenost). To je však nic v porovnání, co teprve udělá. Arobynn ji zmlátil do bezvědomí, obelstil ji s otroky, díky němu nevěděla, jestli Sam žije nebo ne a ona se cítila provinile, když Arobynnovi chtěla splatit dluh a ještě ho hájila? A jako bonus ještě byla na Sama hnusná. Ne že bych se Sam choval jinak – zvlášť ta žárlivá scéna, kdy se objevil Dorian s Chaolem (btw tleskám, jejich náhlé zjevení bylo milé překvapení). Ta romantická linka mi tam vůbec neseděla. Od dětství se nenávidí, opovrhují sebou, ale najednou jim bleskne, že toho druhého vlastně milujou! Samova záchrana Celaeny, kdy se topila v kanále, byla ale skvělá. Arobynn se opět ukázal jako manipulativní parchant (což bylo jasné všem kromě Celaeny) a Celaena omylem zabila nesprávné lidi. Mimochodem, moc lítosti tedy neprojevila. Prostě ok, právě zabila dva muže, byl to omyl, jeden z nich chtěl zabránit otroctví, ale hej! Jde se dál! Na jednu stranu je Celaena plná soucitu o bezbranné, nenávidí otroctví, je proti bezpráví… Na druhou je jí to vlastně fuk. Vyber si, holka!:D ***Vražedkyně a impérium*** Nejočekávanější povídka ze všech. Povídka, kde jde všechno do kytek, Samova očekávaná smrt (kterou jsem i tak prožila, protože mi přirostl k srdci), Celaenino dopadnutí a následné uvrhnutí do solných dolů Endovieru. Hned za začátku, kde se dohadovali o tom, kam by šli, aniž by je ohrozil Arobynn mě napadlo… Proč Celaena ani nepomyslela nad tím, že by se vrátila do Rudé pouště? Pokud si dobře vzpomínám, Němý mistr ji nabídl, že ji kdykoli přivítá a vždy tam najde domov. Mohli se tam ukrýt do doby, než by vydělali dostatek peněz, aby se vyplatili z Arobynnových služeb, ne? Navíc jsem v tomhle byla za Sama – snažil se co jen mohl, aby vydělal alespoň nějaké peníze (které Celaena samozřejmě volně rozhazovala za luxusní věci). Samozřejmě, Arobynn opět překvapil a až budu znovu číst Královnu stínů, jeho pád si vychutnám dvojnásob. Část, kdy Celaenu odváželi do solných dolů Endovieru byla hodně emotivní, až málem slza ukápla. Úžasně napsané.... celý text
Píseň severu
2021,
Michaela Merglová
Bojovný Cuchenam a upovídaný Minangar. Jak já tuhle dvojku miluju! Opět úžasný díl, i když jsem si ho užila podstatně méně kvůli milostné lince, kterou moc nemusím. Část s obrem byla neskutečně napínavá, doslova jsem hltala každou stránku. Humor také nechyběl. Autorka vše dokáže napsat tak barvitě a přirozeně, že prožíváte příběh společně s postavami. Líbil se mi hlavně vývoj Minengara (a nejenom, že zkrátka miluju bardy) - v poslední povídce s princem byl skvělý. Konec mi vyrazil dech, takže jsem nedočkavá na další díl a doufám, že bude brzy. Michaela Merglová je doslova královna české fantasy!:)... celý text
Dvůr křídel a zmaru
2018,
Sarah J. Maas
Poslední díl mi trval podstatně déle, než předchozí, přestože to bylo čtivé, jak už je u Maasové zvykem. Fayre jsem sice nikdy nemusela, ale tady se mi přímo znechutila, jak "dokonalá" a povýšená se stala. Minimum zkušenosti, ale všichni ji poslouchají na slovo, vymýšlí strategie, jako nic porazí několik set staré bytosti a dokola opakování, že ona je přece vladařka mě tak vytáčelo, že jsem protáčela oči v sloup. Jak jsem se obávala z Rhyse se stal podřízený pejsek a všechno co jsem na něm milovala, zmizelo. Jediný kdo se mi opravdu zamlouval ve třetím díle, byl Tarquin, přestože tam nebyl často. První polovina je vlastně jenom povídání, stále dokola se probírá to samé. Jediná zajímavá část byla v knihovně. Setkání vladařů mi připadalo jako velký vtip. Připomínalo to setkání středoškoláků, co se jen hašteří a brečí nad svým zraněným egem. Samozřejmě, všichni jsou vzhledově dokonalí svalovci! Jen škoda, že za ta staletí života nepobrali trochu moudrosti a pokory. Druhá polovina byla neskutečně přetažená za vlasy, pravidla jsou častokrát porušována a prostě vše funguje tak, jak se zrovna hodí. Válka, která trvá sotva pár stránek, je podle nich tak zrozivá a nemožná, přesto v ní nikdo nezemře. Záchrana na poslední chvíli už ztratila veškerý efekt - jedna armáda, druhá, třetí. A načasování je jako vždy perfektní! Působí to děsně nereálně. Elaine jako nic zabije krále, přestože on je nejmocnější bytost s jakou kdy bojovali a smrt Pradleny byla výsměch. Opravdu by jen tak tupě stála a nechala krále, aby k ní v klidu přistoupil a zabil ji? Jediná emocionální část pro mě byla, když se ukázal otec Fayre a smrt Suriela. Naopak o hlavní postavy se u Dvorů prostě nemusíte bát, dokonce i když umřel Rhys, naprosto nic to se mnou neudělalo. I rádoby "smrt" Amren. Rhyse vzápětí zase oživili stejně jako Fayre v první knize - a hele další pravidlo je porušeno a ono to zázračně zabere! A Amren se také vrátí, samozřejmě, aby nám to nebylo líto. A na závěr opět spousta vulgárních gest, které tam v jednu chvíli byly doslova na každé stránce. Omlouvám se všem fanouškům, nejspíš jsem už na tohle stará, ale Dvory mi nikdy nepřirostly k srdci. Asi se vrátím ke Skleněnému trůnu, který miluju.... celý text
Píseň oceli
2019,
Michaela Merglová
Nesnáším se za to, že jsem s knihou tak dlouho otálela - hlavně proto, že je to za poslední rok první knížka, která mě do sebe doslova vtáhla, a od které jsem se nemohla odtrhnout. Mám načteno hodně a s čistým svědomím můžu napsat, že je to ta nejlepší česká fantasy, jakou jsem zatím četla. Dokonce mě bavila i víc než Zaklínač a knihy od Maasové a to je co říct. Čtivé, velmi vtipné, napínavé i místy temné. Obě postavy jsem si zamilovala okamžitě (hlavně Minangara, který mi přirostl k srdci nesmírně). Souboj bardů společně s Cuchenovou minulostí byl pro mě asi nejvíce emotivní, souboje s bandity napínavé, povídka s nalezeným chlapcem zase zahřála u srdce. Opravdu se mi nedostává slov. Nezbývá mi, než se vrhnout na další díl.:)... celý text
Z krve a popela
2021,
Jennifer L. Armentrout
odpad!
Dala jsem si re-reading a byla zvědavá, jestli se můj názor nezmění. Změnil. Ale k horšímu. Nenávidím tuhle knihu a rozhodně ji považuji za nejhorší fantasy, jakou jsem kdy četla, Poppy za nejhloupější ženskou hrdinku a Hawkeyho za nejodpornějšího mužského crushe. Nemůžu uvěřit, že některé věci v knize autorka myslí vážně a připadají jí v pořádku. Všechny poznatky už jsem jinak napsala v předchozím komentáři, takže nemá cenu je opakovat. Absolutně si to nezaslouží cenu za romantiku. A pro lidi, kterým tohle připadá romantické, mám otázku... Jste duševně v pořádku?... celý text
Koruna osudu
2011,
Bertrice Small
Zakončení úžasné série světa Hetar. Co mě fascinovalo prakticky po celou dobu, je propracovanost světa i postav. Až na pár výjimek (Kol, Jonah, temná dvojčata...), jsem si je všechny zamilovala, přestože Lara a Ilona byly občas až moc kousavé, tak jsem se s nimi i zasmála. Slovní přestřelky mezi Larou a Kaliqem neměly chybu - působilo to přirozeně, romanticky i zábavně. Jejich vztah měl mnohem větší hloubku než Lary a Magnuse. Děj se opět točí kolem jedné z Lařiných dcer a syna Kolgrima - ti dva mě upřímně vůbec nezajímali, čili mě díl bavil ze všech nejmíň. Postavy z předešlých dílů jsou už po smrti, nové nebyly nic moc, další známé odešli (Vladaři stínů), samé loučení nadobro a tak dále. Úplně jsem nepochytila důvod, proč by se Lara už nemohla vidět se svou matkou nebo Dillonem? Asi bych poslední díl nedočetla, nebýt prince Kaliqa, bez kterého by svět Hetar prostě nefungoval. :) Nespočetkrát pomohl a zachránil Laru, vychoval a trénoval Dillona, kterému zajistil zemi, pomohl Zagiri, promluvil s Tajem po smrti Magnuse, učil Marzinu, chránil Anoush, usměrňoval Ilonu, radil Magnusovi, tišil bolesti paní Vilie když rodila, rozptýlil Kola ve vězení... Uf! A seznam by mohl pokračovat dál. Konec byl takový nemastný neslaný. Miluju svět Hetar a stále se k němu vracím. Jen tenhle poslední díl společně s prvním se nemohou kvalitě ani zdaleka rovnat ostatním.... celý text
