Nale
přečtené 84
Půlnoční koruna
2016,
Sarah J. Maas
Buď mám čtecí krizi, nebo je to kvůli tomu, že nejsem cílová věková skupina. Opět se to četlo svižně, hezky, stejně jako první díl. Bylo to tam ale tolik podivností, že jsem si dokola musela opakovat - je to YA. Do poloviny knihy se děj neuvěřitelně vleče a všechno co vidíme je jak si Calaena obliká šaty, je neustále podrážděná (opravdu jsem nepochopila, proč byla tak otrávená na Doriana) a skáče do postele s Chaolem. Na to, že je nejlepší vražedkyne se snadno nechala otrávit naprosto obyčejným člověkem a málem umře.... Pak zase jakoby zázračně přepnula do vražedného módu a hravě dokáže vyřídit několik mužů kteří unesou Chaola a běží rychleji než kůň. Ten její "mód vražedkyně" nedává smysl, je to neskutečně přetažené za vlasy. Celá postava taková je - Calaena si dokáže poradit se vším, dokáže každého porazit, všechno tají a není věc, co by neuměla. Taky je neuvěřitelně pokrytecká. Vyčítá Nahemii že ji nic neřekne, ale ona dělá to samé (ale hej, naprosto všichni tají všechno před všema. To mě doslova iritovalo). Calaena je nájemným zabijákem, ale nesnáší vraždění, v první polovině se dokonce snaží vraždění vyhnout ale v druhé zase vraždí ráda a užívá si to. Kniha je plná náhod - někdo náhodou spatří toho druhého, Calaena náhodou najde toto, náhodou při souboji s čarodějnicí tam byla sekera atd... O tom, že královský vrah, nejnebezpečnější osoba v království má vysoké postavení u dvora, že i vojaci se před ní musí postavit do pozoru, raději ani nemluvím. Smrt princezny byla napsaná bravůrně. Stejně tak i souboj Calaeny a Doriana se stvůrou v knihovně i finální souboj. Hodně mě zajímala Dorianova linka s magií. Kdyby takhle byla napsaná celá kniha místo nesmyslných romantických blbovin, užila bych si to víc. To, jak Calaena přinesla Hrobovu hlavu před krále bylo zkrátka parádní. I odhalení kdo skutečně Calaena je (přestože to bylo čtenáři z náznaků jasné, popsané to bylo na úplném konci knihy epicky). Tyhle stránky jsem hltala. Nemůžu si pomoct, ale na to, jak se popisuje, že jsou Chaol a Dorian nejlepší přátelé... upřímně ani v prvni knize jsem to necítila. Vůbec. Vždycky když spolu mluvili, jejich rozhovor se točil jen kolem Calaeny. Toť vše. Žárlí na toho druhého, přou se o Calaenu (která je podle nich dokonalá samozřejmě) a dokonce si v duchu přejí, aby Calaena tomu druhému ublížila. Při posledním souboji dokonce Dorian nechal Chaola napospas a chtěl utéct s Calaenou. Proč znovu nepoužil magií? Vždyť už s ní stvůru odhodil. Nakonec tam byl Dorian v celém souboji naprosto k ničemu. Postavy jsou hrozně nevyspělé, dětinské a až moc emocionální na to, kde žijí. Ale zase... je to YA. Prostě to tam patří. Ale abych nesrčela pořád kritikou, svět se mi líbí a budu číst dál. Stále věřím, že se to ještě rozjede. A jak ráda říkám - dobrá kniha je ta, která ve vás něco zanechá. Což se tady stalo. :)... celý text
Dědička ohně
2016,
Sarah J. Maas
Mnohem lepší než první dva díly! Konečně jsem opět našla to, co mě před lety na Skleněném trůně tak bavilo. Ze začátku se to sice táhlo, jak je zvykem, ale postupně mě děj pohltil a já si čtení užívala. Emryse a Luku jsem si zamilovala hned jak se objevili a oddechla jsem si, že je autorka nenechala zemřít. Jeřába jsem ze začátku nesnášela - několik stovek let stará bytost a chová se jak puberťák. No, i on mi nakonec přirostl k srdci, přestože se občas vhoval jako blbec. A jak! Aelin mě opět vytáčela, ale na to už jsem zvyklá z předchozích dílů. Dokonce jsem s ní i v jistých případech soucítila, fandila ji a nemohla se dočkat, až se z kapitoly čarodějnic přesunu zpátky k ní. Škoda, že tam nebyly víc rozepsané části s Dorianem, který mi v tomhle díle hodně přirostl k srdci. Jeho magie a myšlení mě opravdu zajímaly a doufala jsem, že to autorka víc rozepíše, protože scény s jeho magií jsou zkrátka parádní. Jen mě překvapilo, že vzhledem k okolnostem vůbec nic nedělal. Mohl se alespoň spojit s povstalci, plánovat... něco! Léčitelka Sorscha tam byla tak málo, že se mnou její smrt vůbec nic neudělala. Jen mi bylo líto Doriana. Ten má na ženy fakt smůlu... A nejen na ně. Zakončení mezi ním a králem bylo drsné a jsem zvědavá, co s ním bude dál. Chaol a Aedion byla zajímavá dvojka. Generál mě neustále překvapoval a stal se mým oblíbencem. Části s čarodějnicemi - abych byla upřímná, při nich jsem se neskutečně nudila. Několik stovek staré čarodějky a div si nevytrhaj vlasy v kočičí bitvě když jedna na druhou špatně pohlédne. Prosím, jen to ne... Konec byl dechberoucí a já jsem natěšená na další díl!... celý text
Královna stínů
2016,
Sarah J. Maas
Za mě nejlepší díl Skleněného trůnu. Ze začátku se to sice vleče a Lysandra mě příliš neoslovila, ale záchrana Aediona byla skvělá (kdo by se netěšil, až se bratranec konečně shledá se sestřenicí, že?), stejně mě zaujala linka s Arobynem. Odhalení plánu Aelin po jeho vraždě, bylo bravurní a já jen valila oči v němém úžasu. Konečně jsme se taky dočkali setkání Aelin a Manon Černozobé – který rozhodně nezklamal. Jejich souboj na mostě byl super, stejně tak to, jak Aelin Manon zachránila. Za to má u mě plus!:) Celá linka s čarodějnicemi, Erawanem, Manon (kterou jsem si tu doslova zamilovala), Elide a Kaltain byla zajímavá. Romantika mezi Aelin a Jeřábem mi překážela, fakt jo, bez téhle kapitoly bych se klidně obešla. Přiznávám ale, že když se poprvé objevil ve Zlomuvalu, byla jsem doslova štěstím bez sebe. Aedion mě na druhou stranu vytáčel. Z úžasného bojovníka, kterého jsem milovala v Dědičce ohně, se stal žárlivý vůl. Přestože jsem chápala jeho zlost na Aelin kvůli krevní přísaze, najednou svým chováním připomínal spíše náctiletého puberťáka. O Chaolovi je škoda se vyjadřovat… V tomhle díle byl na odstřel. Jediné, co dokázal, bylo litovat se a obviňovat za všechno Aelin, ale hej… to že on sloužil králi jako věrný služebníček celá léta a neudělal vůbec nic, ba si ani neuvědomil, že je něco špatně, to je přece vedlejší, že? Opravdu jsem si přála, aby mu dal Jeřáb pěstí. Díky bohu za Nesryn! Jediné, s čím jsem s Chaolem souhlasila, byla záchrana Doriana. Co se týče Doriana - prostě wow! Jízda od začátku do konce. Bylo zajímavé sledovat jeho vnitřní souboj s princem valgů, zoufalství, stejně tak i ten úžasný moment, když si nákrčník strhl. Závěrečný souboj mezi Aelin, ním a králem byl napsaný naprosto úžasně. Autorka tyhle momenty umí. Stejně tak dechberoucí moment, kdy Jeřáb s Aedionem zničili zvonici a osvobodili magii. Aelin mě znovu překvapila, všechno vymyslela skvěle, i to, jak Dorianovi nasadila prsten, aby ho zachránila. Trojice se opět shledala, král je poražen a máme tu další nepřátelé v podobě Maewe a Erawana. Chaol po útoku ochrnul a odjíždí za léčiteli, Dorian se musí vzpamatovat po posednutí valgem a Aelin plánuje cestu do Terrasenu. Omlouvám se, ale nemůžu si odpustit poznámku vůči Aelin na konci… Když už jsem si myslela, že se její arogance konečně trochu zkrotila a tohle je jediný díl, kde se mi opravdu zamlouvá, zase nic. Jen jsem kroutila hlavou, když prohlásila, že se Chaol stává jejím vyslancem a je jí úplně jedno, co si o tom myslí Dorian. No, zřejmě zapomněla na fakt, že Chaol je přímo podřízený Dorianovi, jakožto svému králi a Aelin nemá nejmenší právo mu něco přikazovat. Kniha si ale za svou nesmírnou čtivost, napětí a propracovanost, rozhodně zaslouží nejvyšší hodnocení.:)... celý text
Říše bouří
2017,
Sarah J. Maas
Po úžasném díle Královna stínů, ze kterého jsem byla nadšená, mě Říše bouří upřímně zklamala. Na knihu jsem se moc těšila a měla od ní velká očekávání. Nemohla jsem se dočkat, až dorazí domů. Opět se to čte samo, styl psaní je chytlavý. Nikdy jsem však nečetla něco tak příšerně překombinovaného.... Začátek byl úžasný - čarodějnice útočící na Zlomuval, Mamonina záchrana Doriana. Měla jsem pocit, že Dorian konečně dostane více prostoru. Elide s Lorcanem jsem si jako dvojku zamilovala, stejně tak jejich celou dějovou linku. Setkání Elide a Aelin bylo zkrátka dojemný, až jsem skoro brečela. Největší problém jsem ale měla právě s Aelin. A teď se omlouvám všem jejím fanouškům, ale ještě nikdy jsem nečetla o tak nesnesitelně arogantní pokrytecké „drsnačce“, která všechno tají, přestože k tomu neměla důvod, (ale samozřejmě jí všichni odpustí, protože přece měla ty nejlepší úmysly! Až na to, že by klidně VYVRAŽDILA Zátoku s nevinnými lidmi, kdyby jí Rolfe odmítl, boj s valgy byla její vina a zemřeli kvůli ní lidé) a nedej bože, aby si někdo dovolil s ní v něčem nesouhlasit! To pak nastanou klasické poznámky, že by všechny spálila na popel, jak už jsme zvyklí… Nechápu, proč skupina tolerovala ty její povýšené výstupy. Všechny jen komandovala, provokovala (dost hnusně musím říct). Třeba k Dorianovi se chovala naprosto otřesně a naprosto se mi znechutila. Ne, ani za mák nevěřím, že o něm smýšlí jako o příteli. Zátoka lebky s Jeřábem a Dorianem byla super, dokud se nepřipojili k Aelin a Dorian, stejně jako Jeřáb, se nestal jedním z jejích ozdobných doplňků bez vlastních názorů. Jen jednou Dorian svůj názor vyjádřil a ostatní mu div za to neukousli hlavu. Protože přece nemůže říct proti Aelin špatné slovo! Náš Jeřáb… Kam se poděl ten bojovník, kterého jsem milovala ve třetí knize? Stal se z něj poslušný pejsek, který touží jen skočit s Aelin do postele. Toho očuchávání, vrčení, cenění zubů a hlavně popisů očí (a jejich přirovnání k různým druhů kamenů) bylo fakt moc. Nemám nic proti sex scénám, mám je ráda, ale tady se to podle mě nehodí. Přišly mi tam násilně vecpané, stejně jako u Manon a Doriana. Mimochodem, není tohle náhodou YA? Manon se mi také víc líbila v předchozích dílech. Odhalení, že je ztracená královna, mě upřímně nešokovalo, protože, jak to tak vypadá, každá žena v téhle sérii je buď utajená královna, nebo má tajemství svého původu (Aelin, Lysandra, Elide, Ansel...). A její scénky s Dorianem… Opravdu je nutné každého párovat? Je smutné, že Dorian dostal největší prostor jen v postelových scénách. Přesto byla Manon nejlepší postava v dílu. Co se ještě týče Aelin té tam bylo fakt moc. Ona je ta nejdůležitější v celém univerzu, královna vyvolená samotnými bohy, nositelka světla, spasitelka, samozřejmě nejchytřejší, nejmocnější, navíc mučednice, která prožila všechno utrpení a na svých bedrech nese břemeno světa. Zapomněla jsem na něco? Možná ještě na tu věc s Jeřábem, že si byli předurčení dřív, než se Aelin narodila. Nechápejte mě špatně. Mám ráda silné ženské hrdinky, ale tohle je tak neskutečně přetažené za vlasy, že mám chuť mlátit hlavou o zeď. Mimochodem, proč se doslova všichni muži podřizují ženám? Proč se každý geniální plán, každý dobrý souboj, nechává jen na Aelin a Lysandře? To muži v téhle sérii neumí myslet za sebe? Další věc je magie Aelin aneb Deus Ex Machina. Když už to vypadá, že dojde na pořádný souboj, vše se vyřeší tím, že Aelin ztratí kontrolu nad svou magií a ohněm všechny rozpráší. Logiku v tomhle absolutně nehledejte, protože tam platí pravidlo – čím víc se ponoříte do studnice, tím víc magie máte. A studnice Aelin je samozřejmě nekonečná! Kam se hrabe takový Dorian se svou – podle popisu – syrovou, nekonečnou magií, ze které ale bohužel vidíme pouze jakési smrště ledu a neviditelné ruce, které slouží hlavně v posteli (to fakt?:D bože!). Stejně jako Jeřábovi i jemu magie rychle dochází. Všechno se začalo řešit magií a mě chybí časy, kdy nefungovala. Snad jediný pořádný souboj měla Lysandra s mořskými wyverny. Gavriel a Fenrys tam byli vlastně jen na okrasu. Zvrat vystřídá další zvrat a po něm další… Kouzlo překvapení, které jsme zažívali v předchozích dílech, vyšumělo kamsi za humny. Co ale musím pochválit, byly části s Elenou, Manon a Aelin a jejich putování do minulosti. Emocionální a srdcervoucí, až mi slza ukápla. Závěr s bičovanou Aelin (kam se hrabe utrpení Ježíše… pardon), její oběť i utajený geniální plán se spojenci mě nedostal. Možná proto, že už jsem byla z knihy tak otrávená, že už jsem jí chtěla mít dočtenou. Skleněný trůn mám moc ráda. Dědička ohně a Královna stínů patří mezi mé oblíbence. Ale po tomhle díle se váhám pustit do dalších. Nejspíš si sérii přečtu znovu od začátku.... celý text
Zrádcův měsíc
2000,
Lynn Flewelling
Třetí kniha byla podle mě mnohem lepší než první dvě. Jízda od začátku do konce - napětí, špetka humoru, akce, tajemno. Na začátku, kdy se hrdinové dostanou do Aurënenu to může čtenářům připadat trochu zmatené - milión nových jmen, názvů, nová oblast, popis historie... Člověk potřebuje čas, aby se v tom trochu zorientoval, ale jakmile se jména a názvy začnou opakovat, zvyknete si a už je budete brát jako samozřejmost. Líbí se mi, jak má svět autorka do puntíku promyšlený. Celá kniha byla z části politika, vyjednávání, z části vyšetřování. Politická část mi upřímně nevadila, vlastně byla zajímavá a já hltala každou stránku. Beka s novými postavami Nyalem a Kheetou mi přirostli k srdci - sympatické postavy, zvlášť mě zaujala část s Bekou. Dokonce jsem si oblíbila i Kliu. Postava Thera mě mile překvapila - člověk ho začíná mít ve třetí knize rád. (SPOILER KDO NEČETL PŘÍCHOD TMY) Nysanderova smrt ve druhé knize byla ta nejlepší věc, co mohla autorka udělal pro rozvoj Thera, který se stal silnou, laskavou osobou, jako byl on. (KONEC SPOILERU) Osobně jsem si ho doslova zamilovala a stal se společně s Alekem a Seregilem mou nejoblíbenèjší postavou. Nejvíc mě zaujali Rhui'auros, který svým způsobem putují za závojem celé knihy. Skvěle propracované postavy. Člověk si říká, co jsou vlastně zač? A bádá nad jejich hádankami a nesmyslnými prohlášeními, která postupem času začnou dávat smysl. Seregil: "Oni to věděli! Věděli všechno." Dále mě zaujali Seregirovi sestry - Mydri a khirnari Adzriel, se kterou už jsme se setkali v předchozím díle (ty dvě patří do malá ženských postav, co nebyly otravné). Ráda si knížku přečtu znovu, klidně i 5x za sebou, protože je prostě úžasná :)... celý text
Bílá cesta
2013,
Lynn Flewelling
Tenhle díl sice nepřináší nic extra nového nebo překvapujícího, ale pokud máte rádi Seregila s Alekem, stejně si ho parádně užijete.:)
Schránka duší
2014,
Lynn Flewelling
Opět úžasný díl. Mnohem lepší, než předchozí a... jak mi chybělo Rhiminee!:) Co mi ale trochu vadilo, bylo, že čtenář už téměř od začátku ví, kdo je za spavou nemoc zodpovědný. Kdyby tam autorka nedala "pohled z druhé strany", myslím, že by to bylo mnohem lepší. Část války s princeznou Kliou, Bekou a Nyalem mě zajímala mnohem víc, než Alekovi a Seregilovi styly se šlechtou. Ty byly občas nudné. Trochu mě mrzí ty smrťáky, protože to se mnou vůbec neotřáslo. Ti, co umřeli, vlastně byli v knihách tak málo, že je čtenářovi jedno, jestli jsou mrtví, nebo živí. Napínavé to ale bylo, o tom žádná. Alek a Seregil se ale vždy jako zázrakem vyhnuli spavé smrti a poměrně dlouho jim trvalo než si spojili věci dohromady. Celkově byla ale kniha úžasná. Nechyběla velká dávka humoru, vloupačky, šlechtické intriky, válka, část ke konci s Therem a chlapcem Mikou + trochu okořenění Thero x Klia, Nyal x Beka a samozřejmě Alek x Seregil - prostě super. :)... celý text
Léto na druhý pokus
2014,
Morgan Matson
Skvělá letní oddechovka pro náctileté. Líbilo se mi, jak se Taylořina rodina snažila sblížit. Romantická linka (u které mi přišlo, že je tam vecpaná spíš násilně) mě naopak otravovala, ale to je otázka vkusu. Člověk při čtení zavzpomíná na své dospívání a blbosti s kamarády. I když mě Taylor občas štvala, její chování se dá pochopit... Vždycky od problémů utíkala, od rodičů měla všechno a žila pohodlný, bezstarostný život. Navíc se její rodina snažila předstírat, že se nic neděje a odmítala o všem mluvit - což není zrovna dobrý příklad. Při slovních přestřelkách, honu na pavouka a Warrenových výkladech jsem se dost nasmála. Takže kniha není jen smutná! Naopak si myslím, že je v ní dost komedie a nese se v takovém lehkém tempu.:) Asi nejvíc se mi zamlouvaly momenty mezi otcem a dcerou. Přestože byl konec jasný, stejně jsem ho obrečela. Taylořin otec byl sympaťák a lehce přirostl k srdci.... celý text
Vzdálené zítřky
2009,
Bertrice Small
"Z temnot vzejde panna. Ze zlatého světla vzejde válečnice. Ze vzdálených zítřků přichází opravdový osud Hetaru." Co k tomu říct. Hodně politických intrik - což mě osobně vůbec nevadilo. Právě naopak. V podání BS, ve světě, kde smrtelníci žijí zároveň s magickým bytostmi, to bylo úžasné čtení. Knihu jsem četla až jako druhou v pořadí po Pánovi Soumraku (první díl jsem úplně vynechala), takže jsem věděla, kdo je Magnus a co od něho čekat. Jeho setkání s Larou bylo hodně přeslazené (ale hej, naprosto všichni jsou Larou posedlí, to mě trochu vytáčí, jak je popisována jako dokonalost sama). Do kladných postav jsem se však zamilovala, kniha byla čtivá, krásné popisy prostředí... Za mě je série Hetar jedna z nejzajímavějších, jakou jsem kdy četla.... celý text
Pán soumraku
2010,
Bertrice Small
"Z části si ji stvořila ty, a ty ji vychováš, jako jsi vychovala své ostatní děti. S láskou a péčí. Láska k této nečekané dceři ti neublíží. A je tvá. Ne Kolova. Tvá!" Hetar je dokonale propracovaný svět, celá série mi neskutečně přirostla k srdci a stále se k ní vracím. Nečetla jsem první 2 díly, takže jsem byla překvapená, že se jedná čistě o 18+ knihu. Mám ráda politické intriky, takže jsem rozhodně nebyla zklamaná a dějová linka Jonaha mě neskutečně bavila. A nejen ta. Těch intrik tam je dost i na straně mocných bytostí, celá část s Lařiným osudem byla zajímavá. Kol, Pán Soumraku mi byl doslova a do písmene odporný... Obdivuji autorku, že takovou postavu stvořila a dokázala některé nechutné scény tak dopodrobna popsat. Celá část v Temnozemi byla neskutečně zvrácená, stejně jako Lařino znásilnění na Pláni snů (kdy se jí to ještě svým způsobem líbilo!!! A těch případů znásilnění, kde se to ženám líbí není málo... To je opravdu přehnané, odporné a až směšné. Nechápu tuhle autorčinu zvrhlost. Obřad dovršení bylo také jedno z nejodpornějších věcí, co jsem kdy četla. Naopak prince Kaliqa nešlo jinak než si zamilovat. Mám načteno hodně knih ze žánru fantasy a můžu s čistým svědomím napsat, že se řadí mezi mé nejsympatičtější mužské postavy vůbec a přestože mám domina Magnuse hodně ráda, vztahu Lary a Kaliqa fandím víc. Čtenáři je na první pohled jasné, že jsou pro sebe stvořeni. Taky jsem si oblíbila malého Dillona a podle anotace se těším na další díl. Ke konci rozmluva mezi ním a Larou byla tak dojemná, až mi málem vytryskly slzy do očí.:)... celý text
Čarodějka z Belmairu
2010,
Bertrice Small
Čtvrtý díl magického světa Hetar. Tentokrát se příběh zaměřuje na Lařina syna Dillona, kterého jsem si velmi oblíbila už v Pánovi Soumraku. Na chvíli vykolejíme od Lary a jejího osudu a přesouváne se do Belmairu. Dillon už je dospělý muž a stává se králem země, která prakticky pomalu vymírá. Celá zápletka s Yafíry byla skvělá a dračici Nidhug jsem si oblíbila okamžitě. Ona a Cirillo tvořili parádní dvojku. K mé radosti se do děje víc zapojil i princ Kaliq. Jen Cinnia mě místy štvala. Čtivé, místy vtipné, odpočinkové. Prostě skvělé.... celý text
Měsíční zahrady
2008,
Steven Erikson (p)
K Eriksonovi prostě musíte dozrát, rozhodně není pro všechny. Po několika letech jsem se vrátila k Měsíčním zahradám (skončila jsem u Lovců kostí) a protože jsem od té doby načetla mraky fantasy knih, užila jsem si je podstatně víc a znovuobjevila geniální kouzlo Malazu. A opět mu propadla na celé čáře. Eriksonova fantazie je úctyhodná. Všechny pocity z knihy jen těžko můžu vyjádřit slovy. První díl je takový úvod do komplikovaného světa Malazu, kde zuří válka nejen mezi smrtelníky, ale i mezi bohy. Ano, ze začátku budete mít problém se zorientovat. Erikson vás prostě hodí do moře a je na vás zachytit se lana. Dám vám radu – nesnažte se všechno zapamatovat, nesnažte se svět úplně pochopit po pár stránkách. To přijde samo. Jména a názvy se začnou opakovat a vy postupně odhalíte, jak to celé funguje. Postavy jsou propracované, osobité, žádná není vyloženě „kladná“ nebo „záporná“ (až na zřejmé výjimky) a právě to dělá svět realističtější. Střet bohů a smrtelníků (zvlášť co se týče Parana, který na ně měl fakt… napsala bych štěstí, ale nechci přivolávat Oponn... měl na ně zkrátka smůlu) jsem hltala, jak napínavé a čtivé to bylo. Běhal mi mráz po zádech. Kotilion a Stínupán patří rozhodně k nejzajímavějším bohům a vlastně i nejlepším postavám vůbec. A zatímco z některých bohů jde strach, jsou i tací, se kterými rádi pokecáte u ohýnku (Kruppe x K’rul). :) Pro mistra Kápě, jak já miluju Paliče mostů! Whiskeyjack, Rychlej Ben (kdo by nemiloval někoho, kdo je pro bohy osinou v zadnici, že?), Paran, Klátil, Kalam… Číst o jejich skupince bylo jako vrátit se domů. Člověk si snadno představí, že s nimi sedí u stolu, popíjí pivo a hraje karty (a ne ledajaké! Z výkladu balíčku mrazí). Naopak linka Kvítka s asasíny mě spíš nudila. Pobočnice Lorn… do teď nevím, jestli se mi líbila, nebo ne. Měla světlé chvilky, ano. Ale smrt si zasloužila, o tom žádná. T'lan Imass si mé sympatie naopak udržel. Konec, kde se všechny dějové linky propojí, byl prostě bravurní. Postavy se konečně setkají, akce střídá akci a já se dychtivě vrhám na další díl.... celý text
Vzpomínky ledu
2004,
Steven Erikson (p)
Vzpomínky ledu byla jedna velká emocionální jízda a zatím nejlepší díl Malazské Knihy padlých. Z čistým svědomím ji taky označuju za nejlepší fantasy knihu jakou jsem kdy četla. Obléhání Capustanu byla síla – drsný, nelítostný masakr. Žádná záchrana na poslední chvíli, žádná naděje. Jen předem prohraný boj. Tenescowri mi zanechali odpornou pachuť na jazyku. Erikson válku prostě umí a vyždímá z ní maximum. Nebojte, humoru je tam ale také dost.:) Setkáváme se jak se starými tak s novými postavami a sledujeme hned několik dějových linek. Paní Závist neměla chybu. Její charisma, humor, boj v Panionském chrámu (spíš teda jednostranný masakr) a putování s Tocem Mladším jsem si užila. Vlč byl ze začátku taky fajn, karavana s nekromanty byla hodně zajímavá. Akorát jsem čekala větší bojovou scénu s K'chain Che'malle (ze kterých mrazí). A ano, to že je Keruli K’rul bylo milé překvapení. Škoda, že dostal málo prostoru. Uvítala bych dialog třeba s Rychlým Benem. Docela jsem se zasmála, když se viděli v Capustanu. Zatímco K’rul Rychlýho doslova probodával pohledem, Rychlý Ben se ze všech sil snažil být neviditelný. On a bohové prostě nejdou dohromady.:D Nejprve oklamal Stínupána a pak zkrotil samotného mistra Kápě. Naopak Mhybe a Stríbrná Liška mě neskutečně štvaly. Hrozně otravné postavy, při kterých jsem trpěla. Rychlý Ben… Jeho návštěva u nekromantů byla skvělá (celou dobu jsem tiše doufala, že jim to někdo natře). No, zklamaná jsem rozhodně nebyla. Rychlej má skvělý scény. Třeba souboj proti Panionským vojákům, průchod chodbami, nebo jeho a Paranovo setkání s Věšcem, kde konec navazuje na úplný začátek a všechno se krásně vysvětlí. Itkovian, další nová postava, kterou jsem si oblíbila. Pokorný voják s darem přijímat bolest. Boj s tenescowri nebo osvobození T'lan Imass byl dechberoucí. Jeho smrt mě pak dostala. A že jsme si těch smrťáků užili... jak mezi novými, tak starými postavami. Nejvíc mě zasáhla smrt Whiskeyjacka a dalších Paličů mostů. Když Rychlý Ben vyjmenovával jména mrtvých na Měsíčním kameni, musela jsem se držet, abych nebrečela. Stejně tak jsem soucítila s Klátilem. Krásně vykreslené následky války coby šrámy na psychice. Vzpomínky ledu vás pobaví, chytnou za srdce, šokují… Steven Erikson nemá ve fantasy konkurenci.... celý text