Kachora
přečtené 80
Muž sedmi sester
1999,
Jaroslav Havlíček
Touhle knihou je pro mě Havlíček definitivně mistrem slova. Že tvořil knihy, které byly jako celek skvělé, v tom si asi my, jeho příznivci, podáme ruce. Ale touhle knihou dává jasně najevo, jak si vyhrává s každou větou, s každým slovem. Nenajdete tam snad ani jednu "oddechovou", která by byla spíš jenom výplní, omáčkou, která má vést k té další vyšperkované větě. Téma třeba nemusí být pro každého, rozumím, ale asi každý musí uznat, že volba slov, jejich spojování a řazení, nesčetně přirovnání a metafor... Páni! Tahle kniha je skoro až takovým dětským vtípkem, obsahově, ale formou, která je opravdu bohatá a nabitá, zase před Havlíčkem smekám. A tentokrát z úplně jiných důvodů než u dalších jeho knih. Po přečtení Neviditelného (kterého miluju) jsem si říkala ááách, takhle (tímto stylem) mě bude určitě uchvacovat každá jeho kniha. A těšila jsem se na to. A ejhle, Helimadoe mě překvapila něčím úplně jiným. A teď tento Muž, zase něčím totálně odlišným. A znovu opakuju, chápu, že to téma nemusí být pro každého, ale ta slovní bohatost je smeknutíkloboukuhodná. ...snaže se získat okouzlující a neočesané ještě půvaby zevnějškem předmětů, nemohl-li již stavět na odiv zevnějšek vlastní. ...uklidnila lehce své pružné svědomí. ...když opomenuli nabídnout mu účastenství v nějaké klukovině, urážel se. K cizím žertům se točil zády - trpěl žárlivostí, vrozenou všem tvůrcům. ...byla bez výrazu a bez významu. Všechno z ní bylo jaksi smyto.... celý text
Jeden den Ivana Děnisoviče
2000,
Alexandr Isajevič Solženicyn
Tuhle knihu jsem začala číst napoprvé v týdnu, kdy jsem měla odpolední. Takže do práce za slunka, odpočatá, všechno v naprosté pohodě. A nepovedlo se mi do ní tak zažrat. Říká se, sytý hladovému nevěří. Krví bych to podepsala. Počkala jsem si tedy na další týden, ranní. No a to byla panečku jiná. Budíček ve 3.10, takhle brzy ráno venku kolem 4 stupňů, únava... V tramvaji jsem místo klimbání znovu otevřela tohle a slova "přerývané vyzvánění proniklo jen slabě okenními tabulkami pokrytými na dva prsty námrazou... a na stěnách kolem celého stropu bílá pavučinka. Jinovatka." mě najednou mnohem víc vtáhla. Šílené. Obdivuhodně šílené. Čemu všemu se člověk dokáže přizpůsobit, v jakých podmínkách se naučí ne jen přežívat, ale tak nějak ŽÍT. Jako by venku, ať už za plotem nebo hodiny cesty daleko, nebylo nic, žádný normální svět, ke kterému upínat naděje, vzpomínky... Někteří se přizpůsobí a přežijí, jiní se přizpůsobit nechtějí nebo to neumí a pak je čeká smrt. Zákon lágru. Z některých se stanou mrtvoly, z některých vlci a z jiných beránci a oběti. Kupodivu ale! Mnozí zůstávají lidmi! Skvěle vykreslené okamžiky, které nějak souvisí s jídlem - jak je vlastně ta šlichta, na kterou se při práci vězeň celý den těší, tím jediným hnacím motorem, jak si užívá ten moment, kdy sedí nad svojí miskou a ani v tu chvíli nemluví se sousedem, protože okamžik jídla je pro něj něco posvátného a ví, že když bude mluvit a nesoustředí se plně na jídlo, nevytěží z něj maximum, protože jíst musí nejen ústy, ale i nosem, očima a hlavně myslí! Jak pak vytírá kousíčkem chleba zbytky břečky z misky, aby ani kousek nepřišel nazmar, z toho kousíčku pak ještě vycucá, co se do něj nasáklo, a schová si ho do slamníku, na kterém spí, aby si pak večer před spaním ještě "dopřál". To pak vezmete ohryzek od jablka, které jste během čtení jedli, a pak ho postavili na noční stolek, a ještě jednou ho poctivě obkoušete... Člověk aby přežil ne jen fyzicky, ale i mentálně, musí si zavést nějaké své rutiny, zvyky, vytvořit si jakási přátelství, spíš asi koalice, netrápit se myšlenkou, co je tam venku a kdy se toho zase on sám stane součástí, ale hrát s rozdanými kartami. Takové zkrátka leží na stole a ty hraj, jak umíš, nebo zemři. P.S. To NEčlenění knihy do kapitol mě zprvu rozčilovalo. Nešlo ji odložit, oddechnout si od ní. A pak si řeknete, že to skvěle podtrhuje atmosféru táborového života. Od budíčku jedeš, jedeš, dělej, makej, nestíháš si vzít misku se šlichtou k snídani? tvoje smůla! dělej, uhni, další je na řadě, makej do práce, čekáš na kontrolu, na přepočítávání, ne, nesmíš si sednout, odpočinout, stůj na mraze, dělej, hni se, makej... A takhle celý den, dokud neskončí a neskončí i kniha. * Mráz je zlý, ale parťák je horší. * Dny v táboře letí, ani ohlídnout se člověk nestačí. Ale doba trestu se nehýbá ani trošku, té jako by vůbec neubývalo.... celý text
Helimadoe
1940,
Jaroslav Havlíček
Havlíček je můj veliký oblíbenec a čestný obyvatel mé knihovny. Trošku, nebo spíš hodně, jsem se rozmlsala Neviditelným. Neudělejte stejnou chybu. :) Když to totiž přečete také jako první věc od něj, je už pak těžké být něčím znovu tak uchvácen... Nicméně sama hlavní postava Emil (Havlíček?) v závěru knihy říká "...prosím ty, kteří čekali více než pouhý příběh pošetilé puberty, aby mi odpustili. Vím, že se nemohou dojmouti dětskými bolestmi a žaly, na nichž není nic tragického. ...toto je příběh odpočinku..." a přesně v duchu těchto slov budete-li ke knize přistupovat, nemůžete být zklamaní. Milé čtení, které lehce odsýpá, občas má člověk tendenci vyčkávat na to "něco", které v něm vyvolá ten wow efekt, což se ale neděje, protože možná s věkem a dobou potřebujeme pro ten wow efekt až příliš velké "něco", které ale, naštěstí, spoustu dětí míjí a mají tak možnost žít si ty své krásně naivní a (naší perspektivou) bezstarostné roky. Budiž jim přáno! Milá autobusovka/vlakovka... * Jen tím dodáš ceny svému životu, budeš-li mít v úctě své vlastní činy. Protože nikdo jiný ti ceny nepřidá. * Ubohé ovečky, uspané vychytralým hypnotizérem, veřejným míněním! * Vyzývala svět o lásku, o tak slavnou a dobrodružnou lásku, jaká ani na světě není, jaká nepřijde, nemůže přijít.... celý text
Mechanické piano
1987,
Kurt Vonnegut Jr.
Za mě pořád jedna z nejlepších knih (těžko říct, která je nej, každá něčím jiným), jakou jsem kdy četla. Spoustu knih je dobrých, skvělých, že když na ně po letech narazíte, řeknete si jó, to jsem taky četl, ta byla super. Ale tahle, aspoň pro mě, je z těch, které se mi nepřipomenou po letech, protože ji mám v hlavě neustále. Četla jsem ji asi před rokem a doteď mi několikrát za měsíc ten děj vyskočí v hlavě, někdo mi ji svým chováním připomene apod. Narazila jsem na ni spíš náhodou, název mi nic neříkal, jenom jméno autora, tak jsem si ji vzala na takový to ´až někdy nebude co číst´. Pak jsem někam jela autobusem a všechno, co jsem měla doma ještě nepřečtenýho, bylo moc tenký nebo naopak moc tlustý na tu cestu, tak jsem vzala na milost tuhle. A teď si říkám, jaká škoda, že ji má doma plno lidí jako tu knížku ´až někdy...´. Neodkládekte ji. Je skvělá. Skvělá. Skvělá. * Každé lidské trápení se tak či onak projevilo na výrobku. A zrovna tak lidské štěstí. * Hrozné pomyšlení, být natolik pevně začleněný do mechanismu společnosti a dějin, že se můžete pohybovat pouze v jednom jediném plánu, podle jedné jediné přímky. * Vtahoval by mě zpátky do středu, a já chci zůstat co nejblíž okraje, aniž bych se z něj zřítil. Na okraji vidíš věci, na které ze středu nikdy nedohlídneš. * Všechno, co si myslíte, si myslíte jen proto, že tomu někdo udělal reklamu. * Byl to úžasně prostinký obrázek, jaký tito vůdcové předvoje chovali v mysli. Bylo to totéž, jako kdyby navigátor ve snaze zapudit tíživé starosti vymazal ze svých map všechna úskalí. * Před rozbřeskem je tma vždycky nejčernější. * Nestůjte jednou nohou ve své práci a druhou ve svých snech, Ede. Neváhejte a sekněte s tím a nebo se s tímhle životem smiřte. Jinak vystavujete osud příliš velkému pokušení rozštěpit vás v půli, než se rozhodnete, kterou cestu zvolit. * Pokud sejdeme z cesty, je krok zpátky krokem správným směrem. * Při starém nikdy nezůstává.... celý text
Arrowsmith
2008,
Sinclair Lewis
Uf. Tak tohle mi dalo zabrat. Podle mého soudu to není zrovna ta kniha, která vás bezpracně protáhne příběhem a vy za ní jenom vlajete a nasáváte a stránky ubývají... Alespoň u mě to vypadalo tak, že jsem se zprvu docela snadno začetla, ale pak se objevovaly pasáže, kde jsem hrozně z toho vlaku vypadávala a až na x-tý pokus dokázala naskočit zpět. Zatím se mi to nestalo u mnoha knih, ale u této jsem vážně někdy přečetla pár stran, pak si uvědomila, že nevím, o čem byly, tak jsem to zkusila znovu, výsledek stejný, tak jsem knihu na dny, i týdny, nechala být. Nejdelší pauza, kterou jsem u ní měla, byly asi 3 měsíce, než jsem na ni zase dostala chuť. Nebo spíš dostala sílu ji pokořit. Toho bohdá nebude... :) Co se mě týče, hodně mě z toho "vlaku" vyhazovalo nesmírné množství lékařských termínů (chápu, kniha z toho prostředí by bez toho ani být nemohla a uznávám, dodává to na autentičnosti, jenom je toho vážně hodně občas) a zástupy postav s docela komplikovanými jmény, které jsem se snažila "zažít si", abych se pak neztrácela a marně nelovila v paměti, kdo že to má být, ovšem často už se tam to jméno nikdy neobjevilo, takže to byla zbytečná snaha, a nebo jen tak prolétlo za tak dlouho, že jsem už stejně nevěděla, kdo to byl a jestli měl tehdy nějaký zásadnější význam pro Martinův život, pro knihu. Asi rok jsem se tím prokousávala. Ale teď po dočtení vidím, že to souviselo i s vývojem té postavy. Zpětně mi dochází, že jsem se do toho nemohla zažrat, když vlastně ani Martin nebyl do života zažraný a spíše ho jen tak vláčel. Je to z toho prostě cítit a jak se říká, že musí člověk přesvědčit nejdřív sám sebe, aby přesvědčil druhé, tak tady se to vážně projevuje. Naopak ve chvílích, kdy se do života zase pořádně zakousával, to šlo číst mnohem lépe a i s chutí. A ještě taková nejapná poznámka na závěr - když jsem to dočítala, někde ke konci, když si začal uvědomovat, kým že vlastně je a že se ztrácel sám sobě... hrozně mi k tomu do hlavy lezla písnička od Beyoncé - Running. If I lose myself I lose it all. Nedal se. Pokud jste odolní, nedejte se ani vy a zkuste to. "Bolí" to, ale nakonec to stojí za to.... celý text
Piková dáma
1955,
Alexandr Sergejevič Puškin
Do rukou se mi dostaly současně dvě knihy - Podobizna (Gogol) a Piková dáma (Puškin). Když už nic jiného, právě to, že jsem je četla v rámci jednoho týdne, mě nutí je porovnat. Téma není tak úplně odlišné. Obě knihy jsou napínavé, s kusem mystična a místy vyvolávající až hororové nedýchání a nemrkání... Obě super autobusový formát. Podobizna něco málo pod 80 stran, Dáma dokonce ani ne 50 (tedy aspoň moje vydání). U obou jsem měla trošku pocit, že konec nezařídil až takový "wow efekt", jaký jsem asi čekala. Ale podotýkám - pouze závěry! Což je u děl tohohle rozsahu hanění asi tak tří nebo pěti stránek, to se snad může. :) Jinak od začátku až skoro do konce jsem u obou zapomínala na to, že to jsou tak útlé knížky. Smekám před oběma autory, že jsou s to na tak malém prostoru rozehrát příběh, který ve vás vzbuzuje pocit, že čtete vlastně docela dlouhý román. I přes těch pár stránek máte pocit, že jste hlavní hrdiny stačili poznat hrozně do hloubky, že se kolem odehrává několik vedlejších linií příběhu... Pokud bych teda měla doporučit a vybrat jednu, řekla bych Podobiznu, u mě o (velmi velmi) malý fous čímsi vyhrává. Ale naštěstí vybírat mezi knihami nás většinou nutí jen jejich velký rozsah, kdy už si pak promyslíme, čemu obětujeme pár dní/týdnů života. To se tady nekoná. Tyhle knížky jsou tak tenoučké, že s čistým svědomím říkám, jděte do obou! Zaslouží si to.... celý text
Podobizna
1972,
Nikolaj Vasiljevič Gogol
První část (a kniha jako celek) výborná. Napsaná na tak malém prostoru a přitom hutně, že máte pocit, že čtete čtyřsetstránkový román (ve skutečnosti má kniha méně než 80 stran), jehož prostor autorovi dovoluje vykreslovat detailně nálady, obrazy, postavy a vlastně i plynoucí čas ve vás vzbuzuje pocit, že to je dlouhý román a pak si vzpomenete - aha, není, vždyť je to tenká knížka. Řekla bych román skvěle nacpaný do takové té knížečky, kterou si chcete vzít do autobusu, když někam jedete dlouho na to, aby vám stačila krátká povídka, ale zase ne dost dlouho, abyste se chtěli začíst do tlustého románu, který stejně nemáte šanci stihnout za tu cestu. Druhá část mi tam až tak neseděla. Pro mě trochu "na efekt", trošku něco jako "věřte nevěřte". Hodnotím ale na základě první, o dost delší části. Takže doporučuji.... celý text
Fiesta / Stařec a moře
1985,
Ernest Hemingway
Musím souhlasit s předchozím komentářem Jamala. I mně se kniha četla "špatně". Přesto (právě proto?) musím říct, že pro mě určitě kniha, kterou budu mít po dočtení v knihovně s pýchou vystavenou. Tak jako kvantita nejde vždycky ruku v ruce s kvalitou, tak ani "snadné" nemusí být (je někdy vůbec?) nutně cestou k zážitku, dojmu... Možná právě naopak. Určitě mi nevadí některými "hanobený" rozdíl mezi úrovní, záživností Fiesty a Starce. Naopak. Bavilo mě sledovat jak se "na věc" dívá člověk v pětadvaceti a po šedesátce, jaká témata přitahují jeho pozornost... A pokud člověk bere na vědomí dlouhou dobu, která dělí obě díla, nemůže být zklamaný, tak nějak s tím asi počítá, že v tom bude rozdíl. Ale nemyslím rozdíl ve smyslu lepší vs. horší, ale prostě jiné, dle mého názoru neporovnatelné... ...Ve dne je hrozně snadné tvářit se na všechno otrle, ale v noci je to něco jiného... ...právě proto, že jsem toho tolik prožil, můžu teď všechno vychutnat... ...Ženské jsou prima kamarádky. Ohromně prima. Nejdřív se do ní člověk musí zamilovat, aby měl nějakou základnu pro kamarádství... ...Užívat života znamenalo naučit se dostat za své peníze plnou hodnotu a poznat, kdy ji člověk dostává... ...Nešlo mi o smysl toho všeho. Chtěl jsem jenom vědět, jak v tom žít. Když člověk třeba objeví, jak v tom žít, pozná zároveň, jaký to všechno má smysl... ...Angličani se vyjadřují tím, jak své fráze intonují. Jedna fráze pak může znamenat všechno... ...Ale kdožví? Možná dnes. Každý den přináší něco nového... ...snažil se nemyslet, jen to vydržet... ...Bylo to příliš krásné na to, aby to vytrvalo... ...Ale člověk není stvořen pro porážku. Člověka je možno zničit, ale ne porazit... ...Když jsi ji miloval, nebyl to hřích zabít ji. Nebo byl to snad hřích tím větší?... ...Štěstí přichází v mnoha podobách, a kdo ho dokáže poznat?...... celý text
