JP
přečtené 998
Příběhy obyčejného šílenství
2006,
Charles Bukowski
Přikyvoval jsem, smál se, občas kroutil hlavou a než jsem se vlastně nadál, byl tu konec knihy, kde Buk napsal: "Přeskočilo mi. Definitivně jsem se zbláznil." A mě v ten moment zase definitivně došlo, že jsem konečně našel svého autora, který mě baví a který mi i něco dá, kterému rozumím, kterého jsem prokoukl od začátku do konce. [os. pozn.: první Buk. kniha, co jsem koupil, v Olomouci (Kosmas), bylo mi 14 let, na internetu jsem předtím četl povídku Kopulující kalifornská mořská panna]... celý text
Zápisky starého prasáka
2005,
Charles Bukowski
vrazil jsem ho do ní. vrazil jsem do ní všechno, co jsem měl. "ááá," vydechla, "to je paráda! ty ho máš ale křivýho! seš jako hák!" "v dětství se mi stala taková nehoda. s tříkolkou." Zápisky starého prasáka psal Hank na sklonku 60-tých let, do začátku 70-tých let pro plátek Open City. Tahle éra vlastně započíná jeho nejplodnější zlaté období, během něj napsal ty nejzásadnější povídky (sbírky: Příběhy obyčejného šílenství, Nejkrásnější ženská ve městě - doporučuju), básně, práce a jeho styl a popularita zaznamenala ten největší výšvih, vše zakončeno tečkou v podobě románu Poštovní úřad. Přečetl jsem od Buka minimálně tucet knih a s tímhle by mohla soupeřit ledatak další sbírka (Nejkrásnější ženská ve městě), která přeci jen v mých očích vítězí, ale vím, že mnoha lidem by nebyla vůbec po chuti, takže doporučuji především tuhle. Minimálně si rozšíříte obzory. -Milý pane Bukowski, tvrdíte, že jste začal psát až v 35 letech, co jste dělal předtím? E. R. -Milý E. R., nepsal jsem.... celý text
Spolčení hlupců
1995,
John Kennedy Toole
Tooleovo 'Spolčení hlupců' je, nechci říct (ale pravděpodobně ano) má nejoblíbenější, ale pro mě velmi zásadní kniha. Jedna z nejlepších, jakou jsem četl, když jsem se čtením začínal a skutečně mě bavilo - což jsem si uvědomil asi tak čtyři roky poté, co jsem ji poprvé přečetl. Ignácius je génius na zabití a celý příběh má zajímavě lehký a zvláštní humor, který jednoduše funguje za předpokladu, že čtenář není dutý mongoloid. Co každá třetí stránka si tam nejdu něco, co mě rozesměje a někdy to ani nemusí být inteligentní jako spíš situační (kupříkladu mě rozesmálo, jak Jonese drželi na policejní stanici na začátku knihy za krádež kešu oříšků, které mu podstrčili, a on se po delším dialogu o tom, proč je zatčený bránil tím, že řekl: "Vždyť já ani kešu nežeru."). Ačkoliv si lidé rádi hrají na kritiky, zastíraje tím jen svoje vlastní neumětelství a snobství (alias "To bych zvládl taky, kdybych..." na čež odpovídám "Ne, drž hubu, prostě to zkus, ukaž mi to tvoje, "to bych dokázal taky", protože i bez toho "kdybych..." v tobě pořád musí něco být." ), pravdou je, že beletrie vám málokdy dá přetrvávající humor, raději se od něj distancuje - zde se ovšem Toole trefil do černého. V případě této knihy jde o nesmrtelnou kultovní záležitost, to ani není třeba rozepisovat, každý její příznivec moc dobře ví proč. Nenarazil jsem dosud na tak skvěle napsané postavy (s ohledem na fakt, že knihu psal muž mě překvapuje ta pestrost ženských charakterů) - až na manželku pana Levyho... vážně jsem byl jediný, koho ta baba tak nebetyčně vytáčela? V neposlední řadě musím říct, jak obdivuju to dospělé poselství knihy, přičemž musím nejprve ocitovat svého oblíbeného komika Dylana Morana: "První půlku života se jen snažíme vyrovnat s vlastním pocitem geniality a tu druhou zjistíme, že jsme stejní, jako každej druhej idiot... až na to, že jsme víc nudní." No a tady vidím, že Toole na tom zjevně nebyl jinak, jako spousta nás dalších měl špatný vztah s matkou, intelektuál, chtěl obdiv a přitom na konci knihy podává důkaz o Ignáciově 'zkrotnutí' a skromnosti, o lásce k ženě, i když pošahané, ale svým způsobem, která láska není pošahaná? Nejzajímavější ovšem je, že i přesto, jak mám knihu rád a jak mi z mé éry, kdy jsem začínal řádně číst a intelektuálně se formovat, tak dnes, s odstupem času, mi připadá místy opravdu šíleně infantilní a Ignácius už ne jako génius, ale víc jako obtloustlý pošuk, kterého absolutně nesnáším za jeho aroganci a životosprávu. Zkrátka a dobře ho vidím jasněji ve světle faktů, dal bych mu nejradši facku a už se nenechávám obalamutit jeho pseudokomplexníma řečma, ač je to pořád zábavná figurka. A tady se vracím k tomu, proč je pro mě Spolení hlupců tak zásadní - protože možná mělo značný vliv při tvorbě mého prvního příběhu, mé knihy - motiv zneuznaného génia. A to jsem si taky uvědomil až nyní. Spolčení si každopádně čtu potřetí (a to je snad unikum)... a je to pořád zatraceně povedený a kultovní kus, ač takový tragikomický. Skvělá práce nadaného a svou nadanost si uvědomujícího (resp. zdravě arogantního) spisovatele J. K. Toolea, který si kvůli neúspěchu této knihy u nakladatele vzal život, což tak trochu nechápu, mě nakladatelé a všichni lidi, u kterých bych mohl mít profesionální úspěch taky ignorují nebo (v lepším případě) odmítají, ale plyn si kvůli tomu nepouštím, ne, že bych na to denně nepomyslel, ale třeba budu v Toolově věku a později mluvit jinak, nebo až budu starej a k ničemu. Nejsem asi jediný, kdo si občas opakuje, co by na nás byl býval vytasil potom a kolik by se změnilo, kdyby to tehdy Toole neudělal. No, buďme rádi alespoň za tohle a, v šestnácti sepsanou a velmi solidní, Neonovou bibli.... celý text
Klub rváčů
2005,
Chuck Palahniuk
Jízdenka na vrchol. Chuck Palahniuk tímhle zvrhle zábavným cynickým testosteronovým koktejlem udělal opravdu velkej skok na scénu, bohužel ten skok prozatím nepřekonal a jak to tak sleduju, ani se k tomu nechystá. Není ani důvod, díky Klubu rváčů dosáhl toho, o čem řada spisovatelů jen snila a mnohdy se tomu někteří ani po desítkách let práce nepřiblížili - nesmrtelnosti. Všem to natřel chlápek, který začal psát, protože se mu rozbila TV.... celý text
Lovci mamutů
1980,
Eduard Štorch
Jako mladý (ne)čtenář jsem Lovce mamutů zpracovával asi tak tři roky po neuvěřitelně krátkých částech, snad ještě někdy na prvním stupni ZŠ. Někdy v té době jsem se marně snažil prokousávat i Dětmy z Bullerbynu a Mikešem (toho jsem dodnes nedočetl, teď už je to mimo moji mentalitu). Ale nutno dodat, že se mi to vše tak nějak líbilo. Jednak se v mém životě řádilo, jako řádí každý klučina, ale vše bylo nevinné, jednoduché a správné, protože když už jsem knihu otevřel, četl jsem jen když jsem opravdu chtěl a přesně kolik jsem chtěl. Definitivně mě zaujal spád, otevřít knihu bylo jako nasednou na rozjetý vlak. Pořád mě to drželo v napětí, jak tlupa přežije, co se bude dít dál - ten naturalismus, jednoduchý styl psaní a pak neodmyslitelné Burianovy ilustrace (nejen v téhle knize, ale celkově během výuky na ZŠ). Ale jako prcek jsem měl 'lepší' věci na práci a nedokázal jsem knihu přečíst za dejme tomu měsíc nebo několik, jako ostatní, přitom jsem si moc dobře pamatoval, co se dělo v příběhu předtím a chtěl jsem vědět, jak to bude dál, ale moje povaha nevydržela nic dělat dlouho. Teď už jsem vyrovnanější, ale zase se do té literatury musím někdy i nutit, což je chyba, tehdy bylo vrcholem soustředění přečíst čtyři strany najednou, ale zase to bylo z upřímného zájmu.... celý text