Jerome David Salinger

J. D. Salinger · pseudonym

americká, 1919 - 2010

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Kdo chytá v žitě
Kdo chytá v žitě
Franny a Zooey
Franny a Zooey
Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod
Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod
Devět povídek
Devět povídek

Nové komentáře u autorových knih

Kdo chytá v žitě Kdo chytá v žitě

„Nedokážu si představit slovník Holdena vyrůstajícího v naší době. Líbila by se mi ta kniha vůbec? Jaký by byl svět, ve kterém by každý z nás byl trochu víc jako Holden? Bylo by v něm víc upřímnosti a opravdovosti? To se mi po dočtení honí hlavou… Tuhle knihu bychom měli jednou za pár let číst znovu, pořád a pořád dokola, abychom nezapomněli, že kousek Holdena je v každém z nás, nebo minimálně kdysi dávno bylo. A že vyrůstat není jednoduché, nikdy to nebylo jednoduché. Pak bychom možná i jako starší a dospělejší lidé měli víc pochopení a soucitu s mladými lidmi, kteří, i když z toho mají obavy a úzkosti, musí dospět. Četl jsem znovu po mnohem delší době, než jsem plánoval. Pokusím se tu chybu v budoucnu napravit. Ohromně jsem se s Holdenem bavil. Tahle knížka je opravdu něco. Dám si pozor, abych už ji znovu nikomu nepůjčil. Ale všem ji vřele doporučuji!“... celý text
— ivokick

Kdo chytá v žitě Kdo chytá v žitě

„Tak se také řadím k těm, kterým se kniha nelíbila. Uvalila mě do neskutečneho čtenářskeho bloku, poněvadž jsem ji pořád odkladala a fakt se mi nechtělo ji otevřít. Je to nekončící vnitřní monolog a to i tehdy, když nám hlavní hrdina přehrává primitivní a bezvýznamné dialogy. Nulový děj, žádné napětí, otravná hlavní postava, která se snaží znazornit paradox intelektuála chovajiciho se hloupě, ale já jsem tuto navnadu nežrala. Ještě nejsem tak stará, abych si nepamatovala své roky dospívání a tohle se tomu nepodobalo ani omylem. Na dílo světové literatury je to strašně málo.“... celý text
— Vera Silent

Kdo chytá v žitě Kdo chytá v žitě

„Kedysi som tento román hodnotil 5/5. Teraz som si ho prečítal po 13 rokoch. Stále ho považujem za výborné dielo, ale časom si uvedomujem, že v dobe kedy som mal podobný vek ako hlavný protagonista, ma zasiahol oveľa viac. Už som z teenagerskej mizérie a bezdovodnej depresie vyrástol. Vtedy som sa však s knihou v mnohom stotožňoval, tiež som trpel vehementným pocitom odlišnosti od druhých :) Ach, čítanie tejto knihy po 2. krát mi navodilo mnoho spomienok. Od tej doby už nedokážem dať knihe v porovnaní s inými "klasikami" plné hodnotenie, ale to, že bola mojím milníkom vo svete literatúri jej už nikto nevezme. :)“... celý text
— VetDejvid

Franny a Zooey Franny a Zooey

„První povídka („Franny“) pojednává o nervovém zhroucení dívky, která hledá smysl života, druhá („Zooey“) o jeho nalezení nebo poodhalení prostřednictvím rozhovoru s bratrem. Zooey trápí Franny veškerou neomaleností a zdánlivou necitelností svých pětadvaceti let, přitom jí však jako jediný dokáže pomoci. Jednak proto, že oba sourozenci hledají naplnění v herectví, jednak poněvadž Franny i Zooey coby nejmladší děti z rodiny prošli svéráznou náboženskou výchovou od nejstarších bratří. Všech sedm Glassových ovšem vyznává – pro Salingera typickou – syntézu náboženské moudrosti, jakousi filosofii perennis prostředkovanou čínskými mudrci či Bhagavadgítou stejně jako Novým zákonem (snad jen náboženství, v němž byl vychován autor sám, chybí). Rozhovor obou geniálních dvacátníků (kteří mluví přesně tak, jak lidé normálně mluví, čili se salingerovským naturalismem v přímé řeči, jenže o věcech kardinálního významu) rámuje podrobně prokreslená realita New Yorku 50. let, včetně úžasných detailů (kocour Broomberg!). Mimochodem kromě Platónových děl neznám žádnou prózu, která by takovým způsobem stála na dialogu; všechno mimo dialog je totiž v těchto povídkách jen jakousi scénickou poznámečkou. Je to nádhera a moc mě mrzí, že po Seymourovi, Buddym, Franny a Zooeym se nedočkáme povídek o zbylých třech sourozencích; hlavně o knězi Wakerovi bych si přečetla s potěšením, ale i Walt a Boo Boo by nepochybně měli na srdci něco, co má být vyslechnuto. * „Celá tvoje bytost se zpěčuje milovat nebo chápat syna božího, který tvrdí, že lidské stvoření – kterékoli lidské stvoření, i profesor Tupper – je pro boha mnohem cennější než nějaké hebké nemohoucí velikonoční kuře.“ [což konstatuje Zooey o Franny, a bylo by to dokonce ještě působivější, kdyby si Franny asi sto stránek předtím neobjednala kuřecí sendvič] * „Řekl jsem mu, že tam, kde sedíme, mi na boty beztak neviděj. Ale on mi řek, abych si je přesto vyčistil. Řek, abych si je vyčistil kvůli tý tlustý paní. (...) Kdo je ta tlustá paní, to mi nikdy neřek, ale od tý doby jsem si kvůli ní čistil boty, kdykoliv jsem měl jít do éteru (...). Udělal jsem si o tý tlustý paní naprosto jasnou představu. Posadil jsem si ji na jedno zápraží, kde vysedávala celý den, plácala mouchy a přitom měla od rána do večera puštěný na plný pecky rádio. Říkal jsem si, že je strašný horko, že má pravděpodobně rakovinu a – já nevím. Zkrátka se mi zdálo jasný jako facka, proč Seymour chce, abych si na každý vysílání čistil boty. Zdálo se mi to logický.““... celý text
— JulianaH.

Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod

„Nahlédla jsem do téhle knížky před jedním antikvariátem, přečetla jsem si věnování a šla jsem ji zaplatit, aniž bych listovala dál. Protože i kdyby Salinger v životě nenapsal nic než dedikaci, pamatovala bych si ho asi už navždycky. – Nějakou dobu poté jsem si našla jeho fotku (jelikož mě zajímalo, jak vypadá člověk, který takhle píše) a nezbylo mi než konstatovat při pohledu na tu zvláštní citlivost rtů a očí, že věnování se dokonale hodí k jeho obličeji. – Načež jsem zjistila, co Salinger dělal za II. světové války a krátce po ní. – Ale stejně si myslím, že člověk tak subtilních nervů, že je schopen napsat „Seymoura“, nikomu neublížil, ani u výslechů. Byť to, samozřejmě, vzbouzí otázku, nakolik morální hodnota díla ručí za morální hodnotu umělce. Já si myslím, že ručí. *** V povídce „Vzhůru, tesaři“ se vypravěč ocitá ve voze sám s příbuzenstvem nevěsty, již právě opustil jeho bratr Seymour. Povídka „Seymour“ je zase mozaika jednotlivostí, které zdánlivě s titulním hrdinou nesouvisejí anebo se k němu vztahují jen banálně, dohromady však tvoří... biografii? Nejen biografii člověka (básníka a sebevraha, jak od začátku víme), ale hlavně jeho podstaty, toho, co se obráží v jeho poesii, toho, co ze Seymoura nejspíš přetrvává napříč inkarnacemi (v něž on i celá jeho rodina věří), čili jakýsi druh esenciální biografie v rámci jednotky větší než život. Asi. Salingerova povídková tvorba je podmanivá tématem i stylem. Jeho ich-forma dosahuje absolutní přesvědčivosti díky detailnosti a autobiografičnosti (irsko-židovský původ, dětství v New Yorku, II. světová válka, vliv orientálních literatur, filosofií a náboženství, autor i vypravěč je spisovatel ex professo). „Jeho“ šest sourozenců jsou lidé reální a živí (popravdě mám dojem, že bratři a sestry Glassovi jsou víc naživu než já, protože před touhle fikcí jaksi bledne každá skutečnost deficitní, neduživá a neautentická). Na rozdíl od vypravěče Buddyho si netroufám odhadovat, které vzpomínky a imprese se odehrály a za které vděčíme ingeniu spisovatelů, ale v případě tohoto díla se mohly stát všechny, a dokonce by od nich bylo velmi slušné, kdyby se staly. Salingerův styl vypadá jako designovaný tak, aby z něj Schopenhauer dostal infarkt. Ale – a v tom je jeho genialita – všechna ta orgiastická konkrétnost, rozkochané prodlévání na každém z myriády detailů, souvětí se vsuvkami ve vsuvkách, (reflektované!) výtrysky řečnosti zdánlivě odvádějící čtenáře od tématu, to všechno dohromady funguje, je to krásné, je to pravdivé a je to, světe div se, zábava. Jen nesmíme text brát jako vehikl k dosažení pointy. Takže: zaprvé je to napsané s nekonvenčností vcelku zvláštní i na poměry génia. A zadruhé mě toho „Seymour“ hodně naučil. O literatuře a o rodině. Je to jedna z těch knížek, které si vezmu s sebou, až se jednou budu stěhovat někam za oceán.“... celý text
— JulianaH.

Přejít na knížky autora