Jakub_Řehák
přečtené 155
Zámek
1935,
Franz Kafka
Zámek je jedna z knih, které v sobě mají něco absolutního. V mém kánonu je to zkrátka něco jako Bible. Zámek by mohl mít 10 000 stran, oproti těm zhruba 400 stranám, které známe, a přesto by se četl stále stejně. V té knize obsažen celý život - ve velice zvláštním, podvojném mixu: každodenní i snový život jsou v Kafkovi neodlučitelné, což Zámku dodává velkou komplexnost. Jako bychom současně prožívali bdělý život i sen. Čtu Zámek už po několikáté, a vždycky vidím něco jiného: dřív jsem hlavně vnímal právě ten polobdělý stav, který je knize vlastní. Nyní, při dalším čtení si všímám, že jedno z hlavních témat je nestálost a těkavost lidské duše i psychiky: Klamm se jeví pokaždé jinak: když odjíždí ze vsi do zámku, je jiný když přijíždí. Sami obyvatelé vesnice to ale nepovažují za čarodějnictví, ale za svého druhu klam :-) Jeden z K.ových pomocníků je náhle starý muž, když mu chybí jeho druh Arthur. Hospodská je nejdřív vstřícná, ale pak dostane úplný záchvat pomstychtivosti, když K. nereaguje, jak by si přála. Atd. atd. Vím, že existují mnohé psychoanalytické interpretace, ale mně se zdá, že Kafka zkrátka viděl, co se v lidech odehrává. A jako Gurdžijev říkal, že v lidech není nic stálého, myslím, že to vnímal i Kafka. Viděl nás bez masky a krásně se u toho bavil. Čtu ve starém Eisnerově překladu. Líbí se mi teď nejvíc, protože Kafkovu strohou větu buduje v češtině jinak, neopisuje ten vysušený styl doslova, ale trochu jej prokrvuje. Líp se to ale čte: „Naší jedinou pokojovou výzdobou je tělocvičné nářadí, řekla smějíc se s námahou v slzách“ (s. 157). [...] „Koho jsme zapomněli, s tím se zas můžeme seznámit“ (s. 106). A do třetice: „Požehnání bylo nad vámi, ale lidé nedovedli způsobit, aby se sneslo dolů“ (s. 109).... celý text
Druhý proces – Kafkovy dopisy Felici
2004,
Elias Canetti
Pamatuji si, že jsem se tuhle knihu v době, kdy vyšla, zdráhal číst, aby mi snad nenarušila dojem z právě přečteného Procesu. Bál jsem se zbytečně, Canetti je velice pozorný a citlivý čtenář, který si sám dobře uvědomuje, že „nezruší tajemství Procesu tím, že některé jeho motivy připoutá k biografickým událostem", jak na jednom místě svého eseje píše. A je to tak, paralely mezi vývojem vztahu k Felicii a samotným vznikem Procesu nejsou nijak okaté. Z Canettiho přímo čísí, že je tím literárním materiálem pohunut a zaujat na nejvyšší míru, a tahle zaujatost se lehce přenáší i na čtenáře. Přiznám se, že sám bych nyní chuť Kafkovi Dopisy Felici zvevrubně číst neměl. Snad proto, že literární dílo je vždy zajímavější než život, ze kterého povstává. Canetti si zato všímá mnoha zajímavých detailů: Kafka jako „jediný evropský čínský spisovatel“, motiv „proměny v malou bytost jako obrany proti bezohlednému světu“, motiv pozvednutí malého tvora do lidské perspektivy tím, že si jej přiblížíme k očím. Motiv extatického stavu, který Kafka zažívá, když se po setkání s Felicí rozebehně jeho psaní, a zoufalství, když pak zase psaní umlká. Je toho zkrátka víc než dost, co tenhle esej psaný pozorným čtenářem nabízí.... celý text
Zámek
1935,
Franz Kafka
Zámek je jedna z knih, které v sobě mají něco absolutního. V mém kánonu je to zkrátka něco jako Bible. Zámek by mohl mít 10 000 stran, oproti těm zhruba 400 stranám, které známe, a přesto by se četl stále stejně. V té knize obsažen celý život - ve velice zvláštním, podvojném mixu: každodenní i snový život jsou v Kafkovi neodlučitelné, což Zámku dodává velkou komplexnost. Jako bychom současně prožívali bdělý život i sen. Čtu Zámek už po několikáté, a vždycky vidím něco jiného: dřív jsem hlavně vnímal právě ten polobdělý stav, který je knize vlastní. Nyní, při dalším čtení si všímám, že jedno z hlavních témat je nestálost a těkavost lidské duše i psychiky: Klamm se jeví pokaždé jinak: když odjíždí ze vsi do zámku, je jiný když přijíždí. Sami obyvatelé vesnice to ale nepovažují za čarodějnictví, ale za svého druhu klam :-) Jeden z K.ových pomocníků je náhle starý muž, když mu chybí jeho druh Arthur. Hospodská je nejdřív vstřícná, ale pak dostane úplný záchvat pomstychtivosti, když K. nereaguje, jak by si přála. Atd. atd. Vím, že existují mnohé psychoanalytické interpretace, ale mně se zdá, že Kafka zkrátka viděl, co se v lidech odehrává. A jako Gurdžijev říkal, že v lidech není nic stálého, myslím, že to vnímal i Kafka. Viděl nás bez masky a krásně se u toho bavil. Čtu ve starém Eisnerově překladu. Líbí se mi teď nejvíc, protože Kafkovu strohou větu buduje v češtině jinak, neopisuje ten vysušený styl doslova, ale trochu jej prokrvuje. Líp se to ale čte: „Naší jedinou pokojovou výzdobou je tělocvičné nářadí, řekla smějíc se s námahou v slzách“ (s. 157). [...] „Koho jsme zapomněli, s tím se zas můžeme seznámit“ (s. 106). A do třetice: „Požehnání bylo nad vámi, ale lidé nedovedli způsobit, aby se sneslo dolů“ (s. 109).... celý text
Král se zlatou maskou
1974,
Marcel Schwob
K Schwobovi se vracím víc než po 15 letech, možná po dvaceti. Miloval jsem Knihu o Monelle, je to jedna z mých úhelných knih. Ale všechno je dobré. Jeho antické "Mimy" v sobě mají zvláštní erotičnost a halucinaci: „Některé zmořských travin jsou nadány životem jako my; mají rosolovitě průhledné oči, tělo podobné sviňskému struku a množství droounkých údů, jež jsou zároveň ústy“.... celý text
Uzlové písmo
1960,
Ivan Diviš
Je to kniha, která vznikla po vynucené tvůrčí pauze, kterou Diviš myslím trávil ve výrobě. Je to také jeho první skutečná kniha poezie (První hudbu bratří počítám spíš mezi juvenilie). Hned v první básni Diviš mluví o "démonu řeči", a ten je v jeho básních opravdu znát. Jsou to vášnivé, vychrlené texty, ale zároveň mají jakousi poctivou, až klasickou formální stavbu. Zároveň myslím, že Diviš jako básník narostl až když pohlédl do očí svým vnitřním démonům. Tady se stále ještě zaklíná povinným civilismem, všednodenností a jakousi nadějí. Možná jí i sám věřil. Básně hodně zachycují "radostný" všední život" člověka - chodí se do práce, ryje zahrada, miluje se se ženou, patří se užasle na dítě. Poslouchá se lomoz nedaleké hospody. Ale všechno tohle "květňácké" klišé "poezie všedního dne" Diviš přerůstá svou mocnou obrazností. Byť se v Uzlovém písmu teprve nadechuje, rozcvičuje aby později předvedl nevídané. Ano, "holanovské" genitivní metafory jsou časté, ale Diviš je mnohem spontánnější básník něž Holan, takže jako epigona jsem jej ani v této fázi tvorby nevnímal. Ale tohle je nádherné: Projíždím na kole periférií plnou štětu, otlučenin, zdí, kouří se z kalužin, a je mi, s podivením, jako bych byl kdesi v smaragdovém Caracásu v zahradách popleněných přívalem... (Rolička nevyvoleného filmu, IV) Diviš - mystik už od počátku, extatik i v socialistických kulisách.... celý text
Proces
1965,
Franz Kafka
Josef K. není žádná oběť, naopak je to dost aktivní účastník celého děje. Nikoli ovšem hybatel, to samozřejmě ne. Trochu spratek. Ale člověk mu téměř fandí. Praha je v Kafkově podání město, kde na vás všichni civí a kde narážíte neustále na zdi jakýchsi tajných domluv, o kterých vám nikdo neřekl. Fascinující je podvratná každodennost, soudy jsou v místech, kde by to člověk čekal nejméně - půdy, sklepy, zatuchlé prádlo visící na šňůrách. V Čechách, kde soudy obvykle trvají kolem deseti let, je to pořád aktuální kniha. A samozřejmě mnohem méně jednoznačná než tady popisuju. Pro Josefa K. je totiž jeho "proces" hlavně příležitost, jak vystoupit z nudné a bezbřehé rutiny spořádaného života.... celý text
Noci (31 básní)
1970,
Alfred de Musset
Zatímco Koptův překlad Apollinairových Alkoholů působí občas dost antikvárně a poněkud víc expresivně, než by bylo zdrávo, tady je jeho jazyk o něco víc svěží. Jeho Musset v sobě má jistou jistou klasicizující dikci i temný podtón, který je pro romantismus velmi důležitý.... celý text
Bar Příroda čili Budoucnost 5 km
2004,
Petr Král
Přestěhoval jsem se do Strašnic a celá tahle kniha vlastně o Strašnicích je - byť trochu monstrózně vyšinutých a prokládaných vzpomínkami na různá kasárna a vojenské výjevy. Je vidět, že si Petr Král chtěl udělat ze Strašnic malý mýtus. Je to kniha trochu rozjíveného mládí, troch moc ramenatá a fanfarónská, možná i trochu pozérská. Ale právě to "bezohledné" mládí ji dodává jistý lesk (píše o tom Standa Dvorský v doslovu). Výborné ilustrace Romana Erbena. Myslím, že jsem mnoho obrazů, které se mi promítaly v hlavě, čerpal z této knihy. A teď jsem tedy na místě činu, Petře.... celý text
Hledání ztraceného času V. – Uvězněná
1985,
Marcel Proust
Nemohu si pomoct, ale na Proustovi je mi - alespoň v této části Ztraceného času - cosi nesympatického. Myslím, že je to cenná kniha kvůli poodhalení mechanismu žárlivosti a ztráty kontroly nad dříve milovanou bytostí. Ale něco mi na tom nesedí. Prizma, ze kterého je to vyprávěno, se neprotíná s mým náhledem na život. To je přirozeně chabý argument, ale za všechno "nesympatické" asi hovoří scéna, kdy je vypravěč celý bez sebe z odjezdu Albertiny, a na ulici sežene jakési malé děvčátko, aby skrze jeho přítomnost zahnal žal. Pak jde dokonce kvůli tomu dokonce vypovídat na policii. To bylo divné, jaksi mimo můj lidský obzor. Ale třeba Ve stínu kvetoucích dívek mne nadchlo.... celý text
