G.I.Jane
přečtené 82
Jak léčit nemoc šílené medicíny
2008,
Jan Hnízdil
Tato kniha je jakýmsi odrazem dnešní doby, kdy mnozí cítí, že řada věcí není vpořádku, že léčit bude potřeba, a to nejen naše zdravotnictví, ale i naše školství, naši kulturu, naše hospodářství. Poukazuje na fakt,že byť máme k dispozici nejnovější poznatky a prostředky vědy a pokroku, tak dřen našeho bytí je stále tatáž, že k tomu abychom dobře fungovali, nám nestačí jen prostá údržba, že nejsme stroje, kde lze vše vyměnit, kde stačí promazat, natřít, seřídit, ale že naše pochody jsou řízeny jinými, daleko složitějšími mechanismy. A tak byť poměrně dokonale známe chemické a jiné pochody až na buněčné úrovni, tak nám to neodhalí proč stůněme, protože naše "potrubí", "pumpa", "řídící jednotka"....... jsou ovládány i něčím navíc, co si každý z nás neseme s sebou, v jaké rodině vyrůstáme, kde žijeme, jaké máme přátele, jakou máme práci, v jakém klimatu žijeme, jak se vyrovnáváme se stresem, jak si poradíme s životními nástrahami, to vše nás modifikuje do jedinečnosti , nejsme kopie, ovce Dolly, naklonovaní, jako z pásové výroby. Knihu nelze chápat, že vše co moderní medicína dokáže je na h...., ale brát ji jako součást nezbytného kritického myšlení, jiný úhel pohledu a je dobře, že takto smýšlíme, protože přesně toto je motorem pokroku, odrazem svobodného myšlení, nemít klapky na očích a dívat se doširoka. Já pevně věřím že "Hnízdil" se zahnízdí do mnohých hlav a napomůže tak nastavit výhybku z" tratě Šikanzenu", který jede špatným směrem /přičemž některé vagóny plně naložené dokonalými molekulami může nechat odstavené na slepých kolejích/.... celý text
Pražská zima
2012,
Madeleine Albright
Kniha p. M. Albrightové je úžasným, strhujícím čtením, je knihou, kterou nelze odložit, přečíst jednou a nechat být. Řadím ji mezi své "top ten", mám chuť se k ní stále vracet, nutí mě přemýšlet o řadě historických momentů, o lidech, kteří v nich hráli rozhodující roli, jak se zachovali, jak tím ovlivnili další chod dějin, a přestože již člověk spoustu věcí znal, tak autorčiným osobitým přístupem, osobními vzpomínkami a novým pohledem /jistě podmíněným i její profesní dráhou/, se naše dějiny ukazují jakoby v "jiném světle", jakoby se mě více dotýkaly, jakobych je více pochopila, jakobych blíže poznala jednotlivé aktéry, třeba E.Beneše či J. Masaryka. Navíc v současné situaci v naší zemi ve mně kniha o to více rezonuje, vidím tam téměř paralely špatných rozhodnutí, které nás nezvratně směřují do "nějakého autoritářského, nesvobodného, izolovaného" režimu. Samozřejmě historie se neopakuje, aktuálně tady nemáme Hitlera, Stalina, apod., nicméně manipulace davů, veřejného mínění je dnes ještě daleko snadnější a lidé se nezměnili, nadále velmi snadno zapomínáme. Knihu bych zařadila do výuky ve školách! P. Albrightové si velice vážím ,dílo, které vytvořila, byť nato nebyla sama, je dokonalou kronikou.... celý text
Pomalý valčík želviček
2012,
Katherine Pancol
Kniha je pokračováním románu "Žluté oči krokodýlů", v popředí se nadále odvíjí příběh dvou sester Iris a Josephine. Ty se na závěr 1.dílu rozešly "ve zlém", neboť díky starší dceři Josephine vyšlo najevo kdo je skutečnou autorkou knihy. Tato skutečnost přinese do domácnosti Josephine dostatek peněz, přestěhuje se do centra Paříže, mezi jiné lidi, jiné sousedy, jejichž životy se stanou vedlejšími dějovými liniemi románu. Její sestře se zhroutí svět, opustí ji manžel, syn, kamarádky. To se bude snažit ve druhé polovině románu napravit, tradičně po svém, což ji nakonec uvrhne do náruče psychopata a vraha. V první polovině knihy jsem se již místy začala nudit, zdálo se mi, že autorka to již přehání s barvitostí, líčením prostředí, rozvětvením děje......., že příliš vkládá do úst Josephine, coby spisovatelky, své dojmy z psaní či to, jak by chtěla psát, zkrátka jsem z toho měla pocit křečovitého psaní. Pak děj naštěstí dostal svůj spád, stal se z něj trochu detektivní příběh, takže konec dobrý, všechno dobré. Uvidíme co přínesou "Veverky v Central parku":-). Když jsem si na závěr přečetla poděkování, se vzpomínkou na svého zemřelého přítele, kterého si asi stále nosí v srdci, tak jsem se nakonec začala dívat trochu jinak na to její psaní a mám nyní pocit jakoby šlo o určitou formu psychoterapie autorky. Ale to je jen mé "pseudofilozofování". Každopádně kniha stojí za přečtení, vyloženě relaxační literatura.... celý text
Zpovědník vrahů
2012,
Slavomil Hubálek
Knihou provází sám autor, jenž nám dovoluje nahlédnout do svého soukromého i profesního života. Je autobiografií od dětských let až po současnost, což u lidí jeho kalibru je vždy dobré čtení a zároveň ukázka toho, že výsledky přichází po letité práci, úsilí, s mnoha odbočkami a překážkami. Stran jeho profese jsem očekávala více psychologických pohledů a rozborů, po této stránce mě to malinko zklamalo, na druhou stranu asi ani nešlo více do knihy vsadit, neboť případy, které jsou tam uvedeny, jsou příliš mediálně známé a mlčenlivost profesionála nezbytná. I tak se čtenář dozví zajímavé postřehy a pohledy na jednotlivé případy a zároveň si uvědomí, jak je tato práce nesmírně zodpovědná a dílem i riziková /pro samotného profesionála/. Životní příběh pana Hubálka má co nabídnout a je dobře, že se k tomu odhodlal.... celý text
Žluté oči krokodýlů
2011,
Katherine Pancol
Kniha je příběhem dvou sester, tolik od sebe odlišných, již od svého dětství, nepochybně za přispění jejich vlastní matky. Ta od počátku preferuje dceru Iris, tolik nadanou, krásnou, noblesní a neskrývá jistou míru opovržení nad její mladší sestrou Jo. Zatímco Iris Dupinová je "zazobaná dámička", žijící si v blahobytu, pohodlí, pevném zázemí svého muže, tak její sestra bojuje na předměstí Paříže s nestálým manželem /truchlícím nad sebou samým/, s nedostatkem financí, se 2 dcerami, z nichž ta starší ji neustále častuje syrovou kritikou a se svou ne moc výnosnou prací historičky, která se specializuje na 12.století. Až jednoho dne přijde plán "znuděné" Iris, která začne toužit po vlastní slávě a pobytu na výsluní, ale tak, aby to nic nestálo, tedy žádné velké úsilí. To spustí kolotoč událostí, který dokáže ustát jen někdo. Kniha je především o vztazích, o rodině, nenajdeme zde žádná moudra, ale to jí neubírá na poutavosti děje a skutečnosti, že se velmi, velmi dobře čte. Je to vyloženě relaxační terapie, čtení pro chvíle pohody, nezávadné antidepresívum. Co považuji za malou vadu na kráse je závěrečné pseudofilozofování a pocit jakoby do závěrečného děje vstoupila sama autorka a vzala slovo svým hlavním postavám. Ale to jsou jen mé osobní pocity. A ještě malilinkatá výtka na závěr- měla si odpustit toho Micka Jaggera - jako přítele na telefonu dcery Jo. To na mě působilo rušivě, jakoby mě z děje někdo vrátil zpět do reality.... celý text
Stalinovy krávy
2012,
Sofi Oksanen
Kniha je pohledem do duše mladé ženy, vzájemným prolínáním dětských vzpomínek, faktů a svědectví její rodiny, příbuzných i okolního světa a nepochybně důsledků jaksi rozervaného života v podobě bulimie, anorexie, zkrátka poruch příjmu potravy. Mladá Anna - hlavní hrdinka příběhu, je velmi citlivá, vnímavá žena, která je od dětství konfrontována střídavě pobytem v totalitním a demokratickém prostředí, "cepovaná" trvale svou matkou jak se má a nemá chovat, co má a nemá říkat, co má tajit, s kým se může stýkat, a tak se stává cizinkou na obou stranách hranice, uzavřenou do sebe, do svých pochybností, které nemá komu sdělit. V knize je popsána nálada a atmosféra, jenž panovala v Estonsku v době ruské nadvlády a myslím si, že kdo alespoň trochu prožil atmosféru totality u nás, tak v tom nachází mnohá podobenství a cítí to co autorka prostřednictvím postav sděluje. Nevím zda je kniha originálním sdělením o výše uvedených nemocech, snad jen to, že nemoc je personifikovaná do osoby "PÁNA", ale více méně je opakovaně popsáno jak ve velkém nakupuje potraviny, jak hoduje a jak pak zvrací. Mně se především líbilo, jak dokázala popsat postupné chřadnutí a stagnaci mladého člověka, jenž prošel tímto životem bez pevného zázemí, proto tolik návratů do minulosti a častých přechodů do různých časových rovin, v tom vidím originalitu a nevšednost.... celý text
Udělej si ráj
2011,
Mariusz Szczygieł
První autorovu knihu Gottland jsem nečetla, protože mě dráždil její název a taky jsem neměla chuť otevírat něco, kde se prohlíželo a hodnotilo 10 miliónů lidí nějakým jednotným závěrem, takto jsem úvod do knihy chápala. Nesnáším paušalizování, házení do "jednoho pytle" či tak nějak. Pak jsem o autorovi něco četla a nepřipadal mi "žádný pitomec", tak jsem sáhla po druhé knize Udělej si ráj. Musím říct, že jsem z ní na zadek nesedla, klidně jsem ji i odložila a místy mě poněkud nudila. Některé pasáže se mi ale líbily, třeba o našem vztahu k bohu, o tom jak pohřbíváme své blízké, jak preferujeme "pohodičku" a odháníme zármutek, to bylo dost trefné, jak jsme za naše hrdiny přijali hokejisty, ať už v roce 1969 či pak Nagano, zatímco naše skutečné hrdiny zapomínáme. Oceňuji autorův příznivý, nekritizující postoj, spíše takové rozprostření tématu, myšlenky, názoru, co se mi nelíbilo a co dle mého soudu pokazilo můj dojem z knihy, bylo to, že rychle přebíhal z jednoho tématu na druhé, že řada kapitol spolu nesouvisela a tak to alespoň na mne působilo chaoticky, jen takové klouzání po povrchu, jako když mám na srdci spoustu "nevyřčeného" a málo času k vyslovení. Tak trochu dílko "spíchlé horkou jehlou". Přesto stojí za přečtení, obsahuje mnoho pravd.... celý text
Černá labuť
2011,
Nassim Nicholas Taleb
Už je to nějaký měsíc, kdy jsem knihu přečetla a vzpomínám si, jak jsem se nemohla od ní odtrhnout, jak jsem se opakovaně vracela k jednotlivým tématům, kapitolám, jak jsem byla okouzlena tím, že jsou na světě lidé, kteří používají hlavně svůj mozek, své poznatky, své zkušenosti, kteří dokážou jít proti proudu, proti všem zaběhaným kolejím, hledají vlastní cesty. Kniha je syrová v tom, jak poukazuje na naši omezenost, hranice, které doposud nikdo nepřeskočil, jak jsme unášeni proudem času a nevíme, netušíme kam nás zanese, jak je náš život nicotný, jak se necháme snadno oklamat, obelstít, jak si naše zážitky, vzpomínky a dění kolem nás zjednodušujeme, abychom si aspoň trochu udělali řád a zvládli ten kolotoč kolem sebe. Líbí se mi jak popisuje jednoduché psychologické testy, které odkrývají naše myšlenkové pochody, jak se přitom člověk může sám na sebe podívat a přikyvovat, že tak skutečně jedná a myslí aniž by si to běžně uvědomoval. Líbí se mi, jak snižuje váhu dnešních analýz a závěrů ekonomů a dalších podobných profesí, protože člověk sám pozoruje, že je to často jen tápání ve tmě, přešlapování na místě, proudy slov, které nepřináší nic podstatného a nelze z toho nic vyvodit. Líbí se mi jak degraduje čtení všech časopisů, novin a dalšího nepodstatného čtiva, kde člověk nenajde nic co by ho obohatilo. Líbí se mi, jak cítí tu krátkou dobu, kterou máme, která nám neumožní vše poznat, pochopit /nepřečtená knihovna Umberta Ecca/.Přitom kniha na mě nepůsobí nijak pesimisticky, ba naopak. Odnesla jsem si z ní mnohá poučení, která mi usnadnila žití, dívat se opět s větším nadhledem a otevírat se životu, který třeba může donést i ty pozitivní labutě. A když ne, není třeba se hroutit. Život je příliš krátký na to, abychom ztráceli čas hořekováním nad našim osudem.:-)... celý text
Smysl lidské existence
2006,
Milan Machovec
Pan Milan Machovec je /záměrně píšu čas přítomný, neboť teď právě vedu s ním dialog nad knihou/ vážně třída, je to člověk, kterého bych chtěla mít ve svém blízkém kruhu, ve svém mikrosvětě, mít možnost s ním povídat, protože jeho kniha je takovým balsámem na duši, on umí vtisknout myšlenkám život, hmotu, pevné obrysy, umí poskládat naši existenci z jednoduchých kostek, bez "tlachání o ničem", s jednoduchými pravidly, logikou.....Jeho kniha je takovou biblí, povinnou četbou, pohádkou na dobrou noc a našla bych i jiná pojmenování, knihou, kterou si dám na noční stolek, do kabelky a nechám se jí provázet. Zvláště v dnešní "přetechnizované" době je naléhavým voláním do svého vlastního nitra a pak také do společnosti i do církevních řad, je směrovkou, kam se vydat ať se v tom vesmírném bludišti neztratíme. Nadále budu vést dialog mezi empirickým a ideálním já, budu to učit své okolí a budu skrze jeho knihy s ním promlouvat. To mě naučil.... celý text
Tradice, která je výzvou
2011,
Dominik Duka
Knihu jsem si koupila, abych si přečetla něco více o pohledu, názorech a myšlenkových pochodech našeho současného hlavního představitele církve. Očekávala jsem sice více osobních názorů, přesto mě kniha nezklamala. Přinesla mi mnoho informací o historii církve na našem území, ale hlavně o době nedávno minulé, tedy období válek / s postoji svatého stolce k nim/, o době komunistické /s odkrytím činností církve, jejich představitelů, jejich názorů, včetně i kolaborace s režimem či naopak osobní statečnosti při podpoře odpůrců režimu/ a pak také návrat "do života", po sametové revoluci.Kniha je nabitá informacemi, takže i složitější k přečtení, zvláště pokud člověk není "z oboru", ale rozhodně stojí za přečtení, už jen k rozšíření vlastního obzoru.... celý text
