Fantasysvet
přečtené 241
Podzim 1152
2016,
David Petersen
Technický scenár a následná inscenácia upriamujú zámerne vašu pozornosť k jednotlivým ilustráciám. Tie nie sú, tak ako sme väčšinou zvyknutí, čiernobiele, ale farebné. A práve farby sú ďalším výrazným prvkom Petersenovho rukopisu. Pomáhajú vašej predstavivosti zhmotniť si čokoľvek, čo na papieri vizuálne vnímate, čím sa príjemne pošteklia iné vaše zmysly. A vy odrazu vo vzduchu jeseň nielen cítite, ale aj počujete. Spolu s hlavnými hrdinami tak môžete naozaj ochutnať miestne špeciality Kůrkovej Kamenice, pocítiť ostrie hrdzavého meča na vlastnej koži, od hlavy po päty sa ušpiniť ľadovým blatom, vnímať opojné bzučanie včiel či nechať sa vystrašiť ťaživou atmosférou, ktorú so sebou prináša zrada a zradca stojaci pred bránami tajnej základne myšej hliadky. Pri strate uroníte nejednu krokodíliu slzu, a rovnako tak sa bojíte prichádzajúcej bitky, pretože nechcete, aby sa ktokoľvek zranil. A to či už z tých dobrých, alebo tých zlých postáv, aj keď prítomná povahokresba vlastne aj z prehnitého člena myšej hliadky urobí hrdinu, s ktorým súcitíte. Ani postavy teda nie sú čiernobiele. Myši preberajú všetky ľudské vlastnosti a s ich pomocou nútia čitateľa zamýšľať sa aj nad bežnými otázkami etického a morálneho charakteru. Výrazná, nie však okázalá typizácia, prirodzená expresivita i rétorická konvergencia dodávajú Petersenovým ilustráciám realistickosť, po ktorej čitateľ hlavne epickej fantasy prahne, a, paradoxne, pomáhajú aj detskému príjemcovi porozumieť významovej zložitosti predkladaného príbehu. Takže dieťa rozprávanie o jednej neobyčajnej myšej hliadke spoznáva prostredníctvom zmyslovosti, konkrétnosti, názornosti, obraznosti i fantastickosti ukrytej v obraze, ktorý len minimálne dopĺňa text samotný. A podobné vlastnosti nesie akákoľvek rozprávková kniha. Myší hlídka 1: Podzim 1152 bola, je a aj bude správnou voľbou, pokiaľ aj vy hľadáte presne to, čo vám Comics Centrum ponúka. Nemusíte zachádzať do hĺbky, aby ste si ju užili. Ak sa však predsa len rozhodnete preskúmať ju detailnejšie, dajte si pozor iba na to, aby ste na nej neostali závislí. Nezáleží na tom, že ste už z rozprávok vyrástli. A nie je dôležité ani to, k akému fantastickému podžánru vás to ťahá. Či máte v obľube komiksy, alebo sa ich stránite. Myší hlídka zbúra akékoľvek predsudky a hoci vás nebude mraziť tak živelne ako Maus od Arta Spiegelmana, zanechá vo vás hlbokú stopu.... celý text
Ódinovo dítě
2016,
Siri Pettersen
Kniha je psána ve stylu klasických epických fantasy románů, takže v ní nechybí jak politické intriky, tak boje, mytologie a vše, co k tomu patří. Začátek může někomu přijít mírně zmatečný, neboť autorka čtenáře vhodí rovnou do děje a spoustu termínů vysvětluje až během příběhu. Toto však osobně považuji za pozitivum, protože se ze začátku nemusíme zdržovat načítáním slovníčků a vysvětlivek, ale vše je nenásilně vysvětleno přímo při čtení. Za další pozitivum považuji fakt, že ačkoli se jedná o knihu zařazenou do kategorie young adult a její hrdinové jsou mladí (jak už bylo řečeno výše), nedochází ke klasické zápletce, kdy se hrdinovi řekne, aby něco nedělal, on to udělá a pak celou knihu napravuje svou chybu. Naopak Hirka je na svůj věk vyspělá a je vhozena do víru událostí, kterým stěží rozumí. I přesto se snaží z nastalých problémů vybruslit a vydat se cestou nejmenšího odporu. Autorce se u svých postav podařilo vykreslit zdařilou psychologii a motivaci, takže má čtenář pocit, že čte o osudech někoho staršího, ale najednou se objeví scéna, díky níž si uvědomí, že Hirce je teprve patnáct. Tyto scény jsou naštěstí nenásilné a lidsky napsané, takže kniha jako celek působí velmi příjemným a vyzrálým dojmem. K její komplexnosti přispívá i závěr, díky kterému se Ódinovo dítě dá číst i jako samostatný román s uzavřeným příběhem (ačkoli některé otázky zůstávají nezodpovězené a čtenář se může těšit na pokračování).... celý text
Krajinou mrtvých mužů
2015,
Robert Ryan
Ryanov román má 464 strán a dva mínusy. Pre niekoho veľké, pre niekoho úplne štandardné. Podobne tak ako detektívne romány J. K. Rowlingovej aj tie od Roberta Ryana strácajú body pri svojej dĺžke. Dnes nie je problém prečítať takmer 500-stranovú knihu do niekoľkých dní (aj skôr), pokiaľ je vystavaná pútavo. Ryanov román pútavý je, ak ide o historické pozadie, miestami trošku prikrášlené, ako na to upozorňuje autor v doslove, čo sa však už nedá povedať o všetkých jeho kapitolách. Na jednej strane ako čitateľ a milovník dobrej detektívky, aj tej historickej, si uvedomujem, že isté aspekty, ktoré so sebou vojna vo všeobecnosti prináša, je potrebné rozviesť. Na druhej strane dejová odbočka v podobe nemeckého ostreľovača s určitým cieľom bola jednoducho zbytočná. Okrem istých sympatií k nepriateľom na druhej strane zákopov, ktorých už od prvej kapitoly vnímate ako ľudí z mäsa a kostí, s vlastnými pocitmi, ilúziami, útrapami aj povinnosťami, nevniesla do príbehu žiadne nové skutočnosti, zistenia ani stopy. Príbeh skôr brzdila. Nikam ho neposúvala, a to aj napriek tomu, že rozvíjala isté konšpiračné dohady o možnom plánovanom atentáte na Winstona Churchilla.... celý text
Lars, šťavnatá lebka
2016,
Jaroslav Mostecký
Atmosféra časů, kdy se po světě proháněli vikingové na svých dračích lodích, plenili křesťanské kláštery a nechávali za sebou hromady mrtvých, vtáhne čtenáře už od první stránky. Je to svět, který se s nikým nemazlí a zdánlivě neporazitelný hrdina může být v příští chvíli zajat, zraněn, nebo rovnou usmrcen. Ani něžnější pohlaví se zde nesetká se zvláštním zacházením, a když už získáváte dojem, že víte, jak to bude dál, hned na další straně jste vyvedeni z omylu. Vykreslení prostředí se střídá s hojnými akčními scénami a myšlenkovými pochody postav. Ať už se jedná o touhu po slávě a kořisti většiny válečníků, nebo o Leifovu snahu zapomenout na svou záhadnou milou v náručí jiných žen, postavy působí velmi realisticky.... celý text
Krajina kanibalov
2016,
Mark E. Pocha (p)
Niet pochýb, že Mark sa už dávno stihol vypísať a k dokonalosti mu zostáva už len napísať niečo originálnejšie a hlavne s chladnou hlavou. Autor sa totiž zhruba od polovici knihy akosi zvláštne „rozbehne“ a začne sa čoraz častejšie opakovať. Možno sa mu ten opis brutalít tak zapáčil, až sa rozhodol nám ich niekoľko ráz pripomenúť. Alebo len jednoducho horel termín, či jeho dvorný editor zaspal na vavrínoch... to vlastne nevedno. No je to škoda, pretože príbeh sa jednoducho vďaka tomuto nikam neposúva. Nečudo, že čitatelia omámení úvodom, ktorý je naozaj umne napísaný a vtiahne vás okamžite do svojho obsahu i svojej vízie, vkladajú do tejto zbierky také veľké očakávania. A dostanú, bohužiaľ, iba nejaké ľudožrútske béčkové orgie. Kniha navyše stráca na atmosfére a uveriteľnosti práve tam, kde je to najviac potrebné a praktiky kanibalského kmeňa pripomínajú skôr referát ako beletrizovaný text, a tým pádom sa to negatívne odráža aj na postavách či exotickom prostredí. Postavy aj prostredie pôsobia veľmi zaujímavo, no zatieňujú práve autorov zámer – zámer vystrašiť kanibalskými praktikami čitateľa až na smrť. Takže odstránenie semenníkov a znásilnenie bezbrannej dievčiny tesne pred tým, ako sa bude pitvať zaživa, pôsobia fádne. A tým, že nie sú témami pre každého a menej zručne spracované, čitatelia vlastne pohoršia a nie zaujmú. Na druhej strane treba autorovi uznať, že zámerne vzbudiť v čitateľoch znechutenie až odpor, nie je také jednoduché, ako sa na prvý pohľad môže zdať (a za to klobúk dole). Veruže je menej niekedy naozaj viac a nejedného čitateľa zamrzí, ak záver knihy síce na jednej strane prekvapí, ale na tej druhej vlastne sklame tým, že vôbec neprináša to, čo sa o zbierke autorom vyhlásilo a na čo vlastne celý jej názov odkazuje. Finále je samo o sebe grandiózne a nejeden raz mi pri ňom skrútilo žalúdok.... celý text
Vodní nůž
2016,
Paolo Bacigalupi
Paolo Bacigalupi se narodil v Coloradu a studoval na St. Berlin College v Ohiu, kde si jako hlavní obor zvolil čínštinu. Po studiu se začal živit tvorbou webových stránek. Netrvalo dlouho a napsal svou první sci-fi povídku Plná kapsa dharmy, ovšem na radu Harlana Ellisona se začal věnovat mainstreamu. Když v něm stále nemohl uspět, vrátil se k fantastice. Ta mu rychle poskytla doslova žeň všech možných literárních cen (Hugo, Nebula, Compton Crook Award, Theodore Sturgeon Award, John W. Campbell Memorial Awards…) a nominací (National Book Award). Jeho povídky otiskují prestižní časopisy zabývající se literární fantastikou, například Asimov´s Science Fiction nebo The Magazine of Fantasy and Science Fiction. Na fantastické scéně debutoval roku 2008 sbírkou povídek Čerpadlo 6. Svět jeho povídek je krutý. 21 století je dobou kdy svět ovládly kalorické korporace, ropný věk pominul a díky genetickým zásahům do základní struktury rostlin a potravin se svět dostal do potravinové krize. Tomuto světu blízké budoucnosti zůstal věrný i ve svém prvním románu Dívka na klíček. V následujících knihách Prachožrouti a Potopená města si odskočil k dnes tak populárnímu žánru Young adoult fantasy. V novince Vodní nůž se vrací k dospělým čtenářům. V příběhu sice opustil svou oblíbenou Asii, ale nabídl čtenářům neutěšené prostředí Phoenixu, který stejně jako Las Vegas a mnoho jiných amerických měst zápasí o jediný zdroj vody, jenž je představován řekou Colorado. Velká korporace řízená tvrdou a nemilosrdnou rukou Catherine Caseové má své právníky a ti získávají vodní práva. Tedy práva čerpání vody z řeky Colorado. Kdo prohraje soudní spor, ten je od zdroje životodárné tekutiny odstřižen. Pokud se brání a dělá problémy, pošle za ním Catherine Caseová své elitní zabijáky - Vodní nože. A právě do Phoenixu přijíždí nejlepší z vodních nožů - Angel Velasguez. Úkol je prostý, pomoci tamnímu zástupci korporace s jeho problémy. Jenže nic není tak jednoduché jak se na první pohled zdá... Musím uznat, že vykreslení umírajícího města se všemi jeho slumy, revivalovými stany a beznadějí je natolik strhující a barvitý, že jsem neměl problém fikčnímu světu uvěřit. Vlastně i postavy jsou uvěřitelné, a to ať už jde o zabijáka Angela, který je se svým osobním morálním kodexem ne nepodobný noirovým hrdinům, tak i novinářku Lucy, která přišla o Phoenixu napsat jen pár článků a město ji prostě pohltilo. Stejně tak i „prostá“ dívka Maria které v umírajícím městě uvízla je vykreslena hodně dobře. Zápletka sama je naopak dost prostá a vlastně jakoby vypadla z již zmíněných noirových detektivek. Na rozdíl od autorova románu Dívka na klíček je příběh (a to kvituji s nadšením) svižný a má spád. Dokonce i rozjezd, který v předchozím románu autorovi dělal problémy, je tady mnohem svižnější, což je jen a jen dobře. I přes hezkou dynamiku jsem měl dojem, že akčních scén je přesně tak akorát a přirozeně se střídají s poklidnějšími částmi. Ano, je pravdou, že na rozdíl od předchozích knih Baciagalupi zvolil možná (a to nejen díky japonským anime) příliš ohrané téma, tedy boj o vodu, a někomu to může připadat jako vykalkulovaný tah na branku, ale já si myslím, že téma vody uchopil hodně neotřele a většině fanoušků postapo žánru jeho odklon od tématu kalorické krize zas až tak vadit nebude. Ve své podstatě je Vodní nůž klasickou noirovou gangsterskou zasazenou do postapokalyptického světa. Což je možná něco, co ctitelům Čerpadla 6 a Dívky na klíček možná nebude vyhovovat, ale většina fanoušků postapo žánru bude z knihy nadšena.... celý text
Měsíc nad Soho
2016,
Ben Aaronovitch
Jmenuje se Peter Grant a ještě nedávno byl obyčejným četnickým zelenáčem v řadách londýnské Metropolitní policie. Jedné noci se však při vyšetřování vraždy zapletl s duchem, a díky tomu si ho všiml vrchní inspektor Nightingale - poslední čaroděj Anglie. A teď stojí jako člen dvoučlenné speciální policejní jednotky v márnici nad tělem zavražděného jazzmana a snaží se z jeho mrtvého těla získat záznam melodie. Tedy důležitou stopu ve vyšetřování jeho vraždy. To fakt umí. A nejen to. A tak ví, že v Soho řádí vrah, který má nadpřirozené schopnosti a jedině on je schopen ho zastavit. Měsíc nad Soho sice přímo navazuje na předchozí Řeky Londýna, ale je v mnohém jiný a díky Mámě Temži lepší. Stejně jako v Řekách nás celým příběhem provází policejní konstábl Peter Grant, rodilý Londýňan, čarodějnický elév a syn kdysi opravdu dobrého jazzového muzikanta. A o jazz tu jde především. Protože „Hudba, stejně jako zločin, nikdy nespí.“ Zdá se, jako by se Ben Aaronovitch poučil z předchozích chyb a ubral hodně ze zdlouhavých exkurzí do historie metropole nad Temží. Navíc jsou zmíněné exkurze prodchnuty ironickými a suchými komentáři pana Granta. Právě humor a úcta k jazzu jsou největší devizou knihy. Autor pochopil, že v tom je jeho síla, a já si vlastně až při čtení této knihy uvědomil, že Peteru Grantovi ich forma perfektně sedne. K detektivní zápletce snad jen několik poznámek: moc se mi líbilo zasazení příběhu do známé čtvrti Soho a celá ta záležitost s úmrtími jazzových hudebníků mi přišla jako skvělý nápad. Jen mi trochu vadilo, že se Ben neudržel a rozjel dva případy zároveň. Dva případy, a tudíž i dvě vyšetřování a do toho ještě exkurze do minulosti Peterova čarodějnického mentora Nightingalea, to už je podle mého skromného úsudku na jednoho čtenáře trochu moc a občas se může ztratit. Dozvědět se něco o historii čarodějnické komunity, jejíž součástí Peter Grant je, by bylo fajn a já jsem rád, že se mi Měsíc nad Soho poodhalil nejen kouskem jazzovým, ale i kouskem magickým. To a jedna detektivní linie by mi ke štěstí bohatě stačilo. Hodně čtenářů si chválí popis policejních postupů a vhled do policejní mašinerie. To považuji u detektivky (byť fantasy) za standart. Naopak s nadšením jsem kvitoval těch několik akčních scén a honiček, které celému příběhu dodaly správný spád. Navíc autor svůj svět obohatil o skvělou jazzovou kapelu, či úžasnou femme fatale Simone. Vypadá to, že Ben Aaronovitch autorsky dospěl a stává se z něj suverénní vypravěč, stejně jako se z četnického ucha Petera Granta stává ostřílený policajt, který dokáže bez větší pomoci svého učitele či kolegyně Lesly vyřešit zapeklitý případ. Osobně se těším na Šepot podzemí.... celý text
Procitnutí
2015,
Russell Blake
Příběh je svižný a po té co si odbudeme pár vysvětlujících flashbacků, rozjede se takřka detektivní pátrání a ačkoli čtenář ví kdo je záporák, je zábavné sledovat, kterak Jet a její bývalý šéf a milenec David postupně odkrývají, kdo za celou věcí stojí. Finální bitva člověku nedá vydechnout a závěrečný cliffhanger je nejen velkým překvapením, ale zároveň otevírá vrátka dalšímu dílu. Přesto bych ocenil více špičkování a humoru mezi ústředním párem a výraznějšího záporného hrdinu. Který nedostal v příběhu příliš prostoru. To jsou však jen malé skvrnky na veskrze dobrém příběhu. Díky hrdince Jet se nám do rukou dostává svěží odpočinkový akční thriller, který díky milostné lince možná ocení nejen drsní muži, ale i něžné paní a dívky. Také musím pochválit pány grafiky za luxusní plasticky vyvedenou obálku, která lahodí čtenářovu oku.... celý text
Posledný policajt
2016,
Ben H. Winters
Originálny príbeh, sympatický hlavný hrdina, skvelé nápady a na slovenské pomery aj veľmi dobrý preklad od Jany Seichertovej činia z knihy skutočne zaujímavú detektívku, ktorá sa odohráva na pozadí neodvrátiteľnej katastrofy. Na druhej strane ale autor chodí zbytočne okolo horúcej kaše a jednotlivé lokality príbehu omieľa neustále dookola. Vedľajšie postavy, hoci ich nie je najmenej, pôsobia až príliš rovnako. Jednou z najväčších chýb knihy, ako aj prekladateľky, je oslovovanie. Predstavte si, že každá druhá postava nazýva vášho hrdinu „chlapče,“ alebo „synak“. Po takom päťdesiatom oslovení má už čitateľ naozaj problém rozoznať, s kým má kedy náš hlavný hrdina dočinenia. V knihe, samozrejme, narazíte aj na preklepy (je ich málo, no jeden extra), ale ako som už spomínal, v porovnaní s ostatnými slovenskými prekladmi, ide naozaj o dobre zvládnuté remeslo. Ben H. Winters sa v príbehu vyhol prehnaným fantáziám a vesmírnym lodiam, čiže na poriadne sci-fi motívy si budete musieť ešte počkať, pretože, ako naznačuje vedľajšia dejová linka, tá možnosť tu je. Viac už vám ale prezrádzať nebudem, pretože by som vás nerád ubral o rozuzlenia a nápady, ktorými Ben H. Winters takpovediac šetril. Keď ich však použil, nepochybne stáli za to, no už len z princípu som ich čakal viac. Je to v podstate kniha so zaujímavou témou, ktorá ponúka mnoho alternatív no, nevyužíva priestor, ktorý sa jej ponúka. To by bolo asi tak všetko. Za normálnych okolností by som podobnú knihu nedočítal, avšak Posledný policajt v sebe ukrýva čosi, čo vás donúti knihu dočítať až do konca. Keďže je príbeh prvého dielu prevažne uzavretý, zostáva len na mne, či dáte šancu celej trilógii alebo sa pustíte do niečoho nového. Podľa doterajších ohlasov na druhý diel (zo susedných Čiech) s názvom Koniec sa blíži, je Posledný policajt len akýmsi predkrmom, a to hlavné ešte len príde. Takže teraz my nezostáva nič iné, než počkať, ako sa s pokračovaním Wintersovej trilógie popasuje IKAR, a pokiaľ bude stáť ako celok naozaj za to, určite vám o tom veľmi rád napíšem...... celý text
Prvorozený
2015,
Filip Alexanderson
Vedecko-fantastický román Prvorodený nám ponúka odvrátenú tvár spoločnosti. Nie je to nič významné, ojedinelé, unikátne ani inak prekvapujúce, pretože podobná byrokracia vládne všade. A práve to, akým prirodzeným a vecným tónom nám dokáže autor sprostredkovať bežný deň človeka topiaceho sa v dlhoch a snažiaceho sa nájsť si rýchlo prácu, prebúdza o príbeh okamžite čitateľov záujem. Na jednej strane za to môže mýtus, ktorý vyvracia vašu ideálnu predstavu o krásach Štokholmu, na druhej strane veci, ktoré ste si už raz niekedy sami odžili... Nájdu sa čitatelia, ktorým prítomnosť tzv. soft science-fiction môže prekážať. V tomto románe bola tým správnym krokom, ako príbeh oživiť a neurobiť z neho niečo tuctové. S radosťou si necháte vysvetliť, na akom princípe bytosti z iného sveta fungujú, a s ešte väčšou radosťou si pri tom zaspomínate na kultové filmy súrodeneckého dua sestier Wachovských. A existujú aj takí čitatelia, ktorí sa s vybočením z klasickej štruktúry detektívnych a aj kriminálnych románov nedokážu stotožniť. Vzhľadom na koncept príbehu inakosť vyšetrovania a voľba nestereotypného typu vyšetrovateľa príbehu opäť prospela, a to aj napriek tomu, že sa sem-tam vo vyšetrovacích technikách, postupoch a myšlienkových pochodoch hlavnej vyšetrovateľky nájdu drobné nedostatky. Ide predsa o populárne čítanie, severský mainstream, zmes niekoľkých žánrov a čítanie pre trošku náročnejšie čitateľské publikum od 15 do X rokov, a v takomto prípade si kniha svoj štandard a kvalitu zachovala. Neodporúčame vám iba jedno – slovenský preklad. Ak váhate medzi českým a slovenským prekladom, naozaj siahnite po tom českom. Ten slovenský, bohužiaľ, znehodnocuje text natoľko, až máte problém venovať sa príbehu a nehľadať na každej strane nejakú chybu. Prvorodený od Filipa Alexandersona to síce v kategórii preklad a jazyková úprava nevyhral, ale v tých ostatných skóroval takmer na plnej čiare (aj obálka mohla byť o trošku lepšie prepracovaná). Medzi zaujímavými knižnými počinmi za minulý rok sa bude naozaj vynímať, ak ho teda ešte nemáte, napravte to. Investovaný čas do severskej akčnej vedecko-fantastickej krimi neoľutujete.... celý text
Řeky Londýna
2015,
Ben Aaronovitch
Na knihu Řeky Londýna jsem se hodně těšil a ještě více od ní očekával. Je to způsobeno tím, že urban fantasy mám rád a Londýn od dob Gaimanova Nikdykde doslova miluji. Přesto musím říci, že po přečtení Aaronovitchovy prvotiny nešílím nadšením. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá - hlavní hrdina je na můj vkus příliš pasivní, nechává se okolnostmi vláčet sem a tam, a i když žije ve světě, kde je magie tabu a doposud se s ní nikdy nesetkal, nemá absolutně žádný problém ji akceptovat. To i Harry Potter blahé paměti ze sebe vypotil víc emocí, než pouhé smíření se s tím, že je „čarodějovým učněm“. Detektivní zápletka je sice zábavná a k městu nad Temží pasuje jako přilba na hlavu londýnského strážníka, ale než se pátrání pořádně rozjede, trvá to dost dlouho a i pak působí spíš jako pěna pohupující se na hladině řeky, než silný dravý proud schopný čtenáře strhnout. A tak nám zůstává jen Londýn se svým geniem loci, řeky Londýna se svými bohy a bohyněmi a anglický humor. To první se často utápí v suchopárných místopisných a historických vsuvkách, to druhé zůstává až trestuhodně nevyužito. Protože jestli něco mohlo z průměrné urban fantasy udělat nadprůměrnou urban fantasy, je to právě personifikace řeky Temže a jejích přítoků. Matka Temže, otec Temže a jejich synové a dcery jsou to, co je na celé knize nejzábavnější a nejoriginálnější. Právě jim měl Aaronovitch dopřát mnohem více prostoru. Zkrátka a dobře - docela chápu, že se v Anglii stala kniha i celá série, kterou odstartovala, bestselerem. (Já také hltám každou novou knihu odehrávající se v Praze). Ale na mě řeky Londýna působily, jako kdyby mě někdo naložil do doubledeckeru, vozil po Londýně a k tomu mi nadšený a erudovaný průvodce vyprávěl zanícený výklad, ale často zapomínal na to, kde je hranice mezi kvalitním románem a bedekrem. Přesto si myslím, že si Řeky Londýna najdou své čtenáře i u nás a sám dám konstáblu Grantovi šanci, až vyjde Měsíc nad Soho.... celý text
Vražedná léčba
2015,
James Dashner
Z čoho som bola trochu sklamaná (aby som len neglorifikovala) bolo, že mi kniha prišla trochu krátka. Ja osobne by som asi posledný diel napísala najdlhší, no v tomto prípade to bolo úplne naopak. Dokonca sa mi zdalo, že síce dej plynul a obsahoval aj napínavé momenty, v porovnaní s koncom bol taký nijaký...alebo žeby práve ten koniec bol prirýchly? Taktiež sa mi nepáčil úplný záver Smrteľnej liečby, keby som ja bola Jamesom, inšpirovala by som sa Johnom Greenom a ukončila dej kdesi uprostred. To by bolo brutálne, aj keď by to pravdepodobne nahnevalo 90% čitateľov, no na druhej strane by to nechalo priestor pre fanúšikov, aby sa realizovali a knihu dopísali sami. Nevedeli by sme, kto prežil, či všetko malo zmysel,... ale, tak to bohužiaľ nie je. Na konečné zhodnotenie knihy by som povedala, že celá séria sa skladá z 3 rovnocenných kníh, ktoré pokazil film (ako vždy), no ktoré by si mal každý prečítať. A pre bežného čitateľa bude Smrteľná liečba príjemným a napínavým ukončením príbehu a pre nás ostatných (večných fanúšikov) je to len ďalšia zastávka, pretože ďalšie príbehy o Thomasovi si buď nájdeme alebo napíšeme vlastný.... celý text
Pod křídly vran
2016,
Jacob Grey
Celá kniha je psána velmi čtivě a stále se něco děje. Čtenář pořádně ani neví, kdy smí knihu odložit, protože události na sebe krásně navazují a člověk se tím nechá příjemně unášet. Za to patří dík určitě nejen autorovi, ale i skvělému překladu Denisy Streublové (přeložená jména sice někdy zabolí, ale stále musíme počítat s tím, že je kniha psána pro mladší věkovou kategorii). Příběhem se prolíná krásně popsaná magie soužití lidí a zvířat a láska mezi nimi. Bojové scény vás vrhnou přímo na bitevní pole, až se z toho trochu přikrčíte, protože nechcete, aby vás něco, nebo někdo trefil. Dokonce dojde i na různé příběhové zvraty a neuvěřitelně otevřený konec, který přímo křičí do světa, že bude další díl plný akce. Nevýhodu vidím v tom, že přehnaná a příliš rychle nabývající síla hlavního hrdiny může být trochu nepříjemná či trochu přehnaná, čemuž odpovídá i velmi zrychlený trénink a výcvik. Knize by určitě nevadilo rozrůst se o pár desítek stran a nevynechávat dny. Děj ovšem potřeboval Kráka v plné síle a do příběhu to celkem pěkně pasuje. Nemyslím si však, že by to bylo až tak na škodu. Vždyť obdobné prvky s nabytím úžasné a velkolepé síly známe z mnoha příběhů. (Komiksoví fanoušci si jistě všimli drobné paralely). Samozřejmě, kniha nepřináší žádné těžké a složité myšlenky, ale příjemnou oddechovou zábavu na zvednutí nálady. Nečíhají tu sáhodlouhé popisy, či nudné neubíhající rozhovory o ničem. Knížka je mířena na mladší čtenáře straší 10 let, čemuž odpovídá i zpracování, ale potěší i dospěláka, který chce na chvíli utéct do příjemně napsaného kouzelného světa.... celý text
Vlci
2015,
František Kotleta (p)
Příběh, jak už to u řezníka z Bruntálu bývá zvykem, nepostrádá akci, erotiku a především hektolitry krve. Hlášek citelně ubylo, což mnozí z jeho ctitelů budou nejspíše cítit jako velkou újmu. Ale jak říká sám autor „Je to jiné, protože je to v er formě, tím pádem tam nemohou mít žádné hlášky, komentáře a podobně. Hlavní hlášky vznikají tím, že si hrdina něco myslí, něco glosuje. V ich formě to jde prostě mnohem snadněji.“ Ostatně hlášky, které ve Vlcích přeci jen jsou (stačí se pořádně dívat), stojí za to. Ve své podstatě jsou Vlci starým prostým akčním příběhem o zradě a pomstě zasazeným do vzdálené minulosti. Ale hlavní devizou je, že nám Vlci vysvětlí, kterak Gerhard ke svému jménu přišel a jak vznikla slovanská větev upírské rodiny, čímž pěkně doplňuje trilogii Bratrstvo krve. Možná někomu bude vadit změna formy, vcelku krátký rozsah knihy či absence hlášek, ale pokud František říká: „Chtěl jsem si vyzkoušet něco jiného, zkusit trošku jiný styl,“ tak já říkám: „Ano!“ Je fajn, když autor experimentuje. Zvlášť, když to je v rámci jednoho univerza. To je ještě lepší. A já se těším na pokračování. Říká se, že se příště budou Jan Bezzemek s Gerhardem řezat u Stalingradu.... celý text
Napálený
2014,
Kevin Hearne
Príbeh o druidovi možno nie je vo fantastike niečím novým. Ale spôsob podania úsmevných útrap, jedinečných zážitkov, ako aj neprikrášlenej konfrontácie s magickým silami prastarých národov či božstiev, áno. Aj keď sa podobne ladené texty vyskytujú i u nás v požehnanej miere (tak napr. Rick Riordan a jeho knižná séria o Percym Jacksonovi, Trója z pera Davida a Stelly Gemmelovcov, Čierny Rogan v podaní Juraja Červenáka, atď.), len máloktorý z nich si dokáže udržať svoj štandard či posúvať sa v deji prirodzene ďalej, tak ako je to v prípade Kevina Hearna. Sčasti za to môže zasadenie príbehu do dnešnej doby, takže aj prejav postáv je vám veľmi blízky, pretože ste naň navyknutí a stretávate sa s ním denne pri bežnej komunikácii. Sčasti umné prelínanie sa dejových línií, ktorých príbehy siahajú ďaleko do minulosti, kedy po svete chodili obri, na oblohe lietali draci, zem zmáčali križiacke výpravy a ľudstvo sa snažilo jednoducho prežiť. A v neposlednom rade autenticita pozadia konkrétneho dobrodružstva. Kevin Hearne postavil svoje dielo na mytológii. A to nie na jednej konkrétnej, ale rovno na všetkých, čo existujú. Zručne ju dávkuje a ešte zručnejšie s jej pomocou filozofuje. Nebojí sa ani stretu s náboženskými dogmami, či vyvrátiť vám zidealizovanú predstavu o tom, aký jednotvárny fiktívny svet je. Rád hľadá, objavuje, báda i modeluje svoje rozprávanie tak, aby ste si ho na jednej strane dokázali vychutnať, na strane druhej sa aj niečomu priučili a spoznali tak obrovský kus Nového sveta menom Amerika. Viac-menej by sa dalo povedať, že Kroniky železného druida spĺňajú funkciu moderného populárneho cestopisu s prvkami fantasy, ktorý vám predstaví zaujímavé zákutia, výborné lokálne jedlá i atrakcie, čo mestá, mestečká aj rezervácie v okolí Arizony a časom aj mimo nej ponúkajú. Kroniky železného druida sa radia k tzv. urban fantasy a dokázali svoj subžáner spopularizovať natoľko, až mu prišiel na chuť snáď každý. Na nič sa nehrajú, preto vás nesklamú. Predstavujú ten typ oddychového čítania, po ktorom radi siahnete kedykoľvek, pretože viete, že je jednoducho kvalitné. Isteže, nebudeme sa pohybovať vo sfére klasickej fantasy, budeme sa skôr držať pri zemi a užívať si kultové popkultúrne hlášky z nášho detstva, v ktorom sa rodili nielen hrdinovia vesmírnej lode Enterprise. Kevin Hearne je svetový. Tak buďte svetoví aj vy. Kroniky železného druida, aj keď z Nového sveta, by ste nemali prehliadnuť a dať im minimálne jednu šancu. Prišli by ste o veľa!... celý text