Eidalon přečtené 251

Vlak do pekla 1992, * antologie

Vlak do pekla je výběr 13 povídek žánru sci-fi předních autorů tohoto žánru - jen na okraj podotýkám, že žánr science fiction – sci-fi, to jsou dílka, kde hrají hlavní roli spekulativní technologie a nejrůznější známé i méně známé přírodní jevy, neznámé formy života, děj se odehrává ve vesmíru, v budoucnosti či alternativní historii. Tam, kde naopak vládne magie či fyzická síla, stříká krev či srší laserové zbraně patří do žánru fantasty (Dark fantasty), který je sci-fi blízký, ale je zdaleka někde jinde. A pak jsou zde nejrůznější další nuance, které prorůstají navzájem a tvoří spektrum příběhů - od hvězdných válek až po upíroviny, či dnes tolik oblíbená Young adult (Divergence, Rezistence, Hunger Games). Ale zpět ke knize. Byla vydána v roce 1992 a zahrnuje povídky, které byly napsány převážně v padesátých a šedesátých letech minulého století. Tedy před více jak 50 lety. Je velmi zajímavé sledovat, jak se technologie mění a jak mnohé povídky tzv. morálně zastaraly. Výběr zahrnuje povídky, které vyšly v celé řadě jiných antologií, v tomto ohledu se jedná o jakési čtenářské sci-fi medley, jenž "autor výběru" předkládá právě v této podobě. Troufám si říci, že kvalita je mírně nadprůměrná, zahrnující různá témata – Vonnegutovo – Zítra, pozítří, popozítří je odrazem blízké budoucnosti, kde zcela vybydlená Země řeší své přelidněné problémy. Země se změnila, ale lidské vlastnosti zůstávají – milé a úsměvné. Chronoklasmus pana Wyndhama, stejně jako Finneovo – Tak už přestaň mávat těma rukama, si bere na paškál cestování v čase, jednou jako romantický příběh a podruhé jako okamžiky, jenž mají změnit dějiny. Vtipálek pana Asimova je již trochu překonaný, ale hlavní motiv zůstává zcela originální. Narapoia pana Nelsona či Texaský týden od Alberta Hernhuttera, to jsou příběhy k neuvěření z běžného denního života, kde jsou přírodní zákony trochu naruby. Za zcela originální a zatím velmi nadčasové považuji dílko pana Heinleina – Postavil si domeček – myšlenka Teseraku mne stále uchvacuje, stejně jak povídka sama, i když jsem ji četl již mnohokrát (stejně jako třeba povídku - Möbiova páska). Růže pro Algeron je žánrová klasika od pana Keyese – zhmotnělé touhy plné lidství a pravdy, která stále platí – pokud jste něčím vyjímeční, lidé Vás odvrhnou, ať plni opovržení či na druhé straně plni strachu. Nejdelší plavba pana Andersona mne přišla jako nejslabší – příliš mnoho papíru bylo popsáno pro vyjádření základní myšlenky – svůj osud si musíme vybojovat sami. Jdi na východ, mladý muži Williama Tenna, to je postapokalyptická americká společnost naruby, kde se v pozadí skrývá myšlenka, že v okamžiku, kdy se lidem vezmou jejich technologické hračky, jsou vlastně v přírodním světě zcela bezradní a bezmocní, proto se nelze divit, že vládu převezmou ti, kteří k přírodnímu stylu života mají nejblíže – hned tu máte historii osidlování amerického kontinentu zcela naopak. Kdyby tak pan Tenn v době psaní této povídky věděl, jak blízko jsou jeho myšlenky dnešní realitě. A nebo byste se denně obešli bez elektřiny, svých telefonů, tabletů, aut, letadel, internetu . . . Blochova povídečka Lidé jsou jiní je naopak nejkratší a přesto nese velkou myšlenku, lidé jsou jiní a nelze je vypnout a znovu zapnout . . . jak neopatrné a marnotratné . . . Marťan a kouzelník, to je dnes přeci jen trochu mimo realitu, Martani nás dnes již nestraší, ale ještě 60 let zpět tu jisté pochybnosti byly, i když taková paštička . . . Závěrečná povídka – Vlak do pekla z pera pana Blocha, to je opět mistrně vyjádřeno, jak je veškeré lidské myšlení ovlivněno řadou okolností a schopnost poznat ten správný okamžik štěstí je stírána čekáním na něco dalšího, lepšího . . . žij dnes a žij hned, to je základní poslání celé povídky, které je více, než pravdivé . . . Celý soubor povídek je ale jen trochu již mimo dnešní svět, dnes se píše a žije přeci jen jinak a tak hodnocení dávám jen průměrné.... celý text

Agentura 2011, Pavel Frýbort

Pavel Frýbort (1946) patří k mým oblíbeným českým autorům, především pro své knihy napsané v devadesátých letech, bohužel svou sbírku již nerozšíří, zemřel v roce 2007. Troufám si tvrdit, že jeho knihy jsou velmi přesným obrazem naší před a porevoluční společnosti se všemi neduhy a skrytými korupcemi, které spojuje řada společných prvků – politika, průmyslová lobby, policie a rychle zbohatnuvší novodobá oligarchie, představovaná a v reálném životě potvrzující skupinu lidí (stačí jen zavzpomínat, či se pozorněji dívat kolem sebe), kterým nebylo nic svaté a kteří využili systému politických změn k tomu, aby se "napakovali" a stali se novodobou vládnoucí silou za každou cenu (někdo to udělat musel, tak proč ne oni). A jelikož na podobné chování potřebujete opravdu silný žaludek a nervy s odhodláním „jít přes mrtvoly“ bez ohledu na cokoli, prosadili se jen ti nejagresivnější. To vše postupně prorostlo a bylo uchopeno organizovaným zločinem a výsledek je, bohužel, dnešní realita, ať již v podobně vládních afér, postavě prezidentů, vojenských kauz, policejních rošád, či celostátní prohibice, když se míchači „trochu sekli“ a otevřeli pandořinu skříňku s tématem černý trh s alkoholem (cigaretami, pohonnými hmotami), který, nikým nepotírán, kvete, neb ti, co mohou rozhodnout jsou na výplatních listinách. A o všem ví prostý občan jen proto, že se do toho vložili ti, co na výplatních listinách nejsou a chtějí být. A nebo zcela nepokrytým umělým navýšením kurzu koruny s odůvodněním deflace, které se až podezřele kryje s nákupem Telefoniky O2. Oněch 4 – 5 miliard získaných na kurzových rozdílech jistě neskončilo v kapsách prostých občanů, ale nejspíše právě na účtech těch, kteří rozhodli a ještě dnes se bijí v prsa, jak správně. A to představují autority v tomto státě nejvyšší. Je to hnus – velebnosti – jak praví klasik. Aféry typu Nečas – Nagyová, MUS, Diag Human, Promopo, Lehké topné oleje, účty vrcholných politiků v zahraničních bankách, Open card, Rath, Rittig, Gross, Janoušek či půtky ve vrcholovém managementu policie, to vše v knihách Pavla Frýborta najdete. Je to věrně popsáno a odhaleno a to mnohem dříve a dle mne i mnohem lépe, než popsal např. pan Viewegh ve svým knihách Mafie v Praze a spol. Pavel Frýbort měl „jen smůlu“ na dobu, kdy knihy vznikaly – předrevoluční období nedalo možnost psát o těchto tématech a doba těsně porevoluční byla značně nepřehledná, internet a sociální sítě v nedohlednu, sdílení mezi prostými lidmi jen velice omezeno a oficiální media byla pod patronací dvou vládnoucích stran, které si předem rozdělily sféry zájmu a před svými voliči hrály divadlo s názvem – hájíme Vaše zájmy, milí občané – voliči, ale jinak jde o koryta hodně plná, do kterých Vám nic není – vy musíte jen pracovat a odvádět daně, které my využijeme především k upevnění moci a svého bohatství a vše podpoříme životem na dluh, který Vy později zaplatíte. A proto mnohem větší povědomí a znalost jeho knih možná široké veřejnosti zatím tak trochu unikají, což je určitě škoda. Snad až dnes se některé „pravdy z minulosti“ rozkrývají, ale vězte, je to jen úplně vrcholová špička pomyslného ledovce, ale i tak se Vám z odhalovaných praktik točí panenky o 360 stupňů. A dle mého osobního pocitu si stejně myslím, že jsou zase jen obětovány ty nejprovařenější kauzy a umlčeni ti největší křiklouni, aby lidé nabrali přesvědčení, že se poměry mění. Agentura je jedna z posledních knih pana Frýborta (2006) a plně odráží výše popsanou skutečnost. Bebe, hlavní hrdina nejedné z knih Pavla Frýborta, zaměstnanec Agentury – organizace těžící ze situace, která pod rouškou reklamních aktivit dovede zařídit vše a všechno, stačí mít jen hodně peněz a nebo dostatečný politický či jiný mocenský vliv, znovu rozehrává scénář dle zadání svých objednavatelů. Bebe umě využívá hrubou sílu i nitky zákulisních informací držící navzájem v šachu všechny aktéry. Je schopný manipulátor, klasický Frýbortův hrdina, muž, který se spoléhá především sám na sebe a který se v prostředí, kde vládne a vítězí silnější a bezohlednější pohybuje jako doma. A sám pod rouškou Agentury vytváří situace, které by jinak možná nevznikly, ale jsou tak potřebné pro vývoj událostí, jenž lze velmi dobře zpeněžit či využít . . . a neb sám vlkem v dračím doupěti. V knize Agentura nejde o nic menšího, než využití sociálního napětí k prosazení sebe sama a získání ještě větší moci, vlivu a bohatství. A chcete-li vědět více, čtěte . . . A pokud Vás knihy Pavla Frýborta minuly, neváhejte a doplňte si své knižní znalosti, Frýbort, to je český autor, píšící ryze v českých reáliích, které jsou reálné víc, než si myslíme. Opět velmi poučné čtení, které možná pootevře oči všem, kteří ještě věří v to, že pravda a láska vítězí . . . Přesto je Agentura až moc "přitažená za vlasy", věci se dějí až příliš snadno z pohledu hlavního hrdiny, dávám 3,5 hvězdy, nakonec tedy 4 ale spíše slabší . . .... celý text

Drž hubu a pádluj! 2011, * antologie

Kenyho volej – literární soutěž v oblasti vodácké povídky, kterou píší zpravidla autoři, kterým je téma povídek životním motem, než jejich literární ctižádostí. Trampové mají Trapsavce, Vodáci Kenyho volej a dohromady mají vždy jedno společné – lásku k přírodě, k vodě, lásku k člověku, k přátelství. Při společných prožitcích jsou prověřována letitá přátelství, jsou rozděleny nerozlučné dvojice a nové se tvoří, je zde kormidelník a jeho háček, je zde loď a řeka a výzva . . . V době, kdy mladší generace má spoustu přepychových hraček a je obklopena technologiemi, kde virtuální realita vítězí nad tou pravou skutečností a které hodně berou a málo dávají, je podobná kniha takovým malým zázrakem. Bohužel je novou generací vše nové kolem nás bráno jako standard a mobilní telefon, tablet či sociální sítě vnímají, že tu byly odjakživa, ale ti z Vás, kteří ještě pamatují jak voní seno na podhorských lukách, znají večery plné hvězd a oči jim neslzí jen od kouře ohýnků, ti všichni ví své . . . Pro tyto kamarády jsou napsány povídky, aby při dlouhých zimních večerech mohli vzpomenout na léto, řeky, les, ozvěnu kytar od večerních ohňů, šum deště . . . Povídky knih Trosečníci řek a Drž hubu a pádluj jsou střípky zážitků z cest, z vodáckých akcí, psané lidmi, kteří jsou jen romantickými dušemi a možná poslední vodáckou či trampskou generací. Mnohdy perem neumělým, ale o to upřímnějším a nemyslete si, že zde nenajdete krásu slova. Ba naopak,čtete a spolu s autory pijete lačně mléko mlh pod jiskřícím vesmírem s šálou Mléčné dráhy . . . Pokud patříte k lidem, kteří nezapomněli jak hřeje letní slunce, chladí voda z řek a povzbuzuje rum, když Vás zima roztřese, pak si povídky určitě rádi přečtete, i když nenarazíte na složité zápletky, litry krve či dramatické přestřelky. Najdete zde něco o lidské duši, snech a přáních, která se dneska zdají být tak naivní . . . a přesto se pro mnohé z nás staly životním krédem . . . PS: Tu vodáckou holku si navěky nech, netop ji, nezaháněj, svou víru, svou sílu, svý štěstí i pech, svý strachy, svý prachy, svůj poslední dech jí poctivě odevzdávej a lásku za lásku dávej . . .... celý text

Poslední aristokratka 2013, Evžen Boček

Evžen Boček, kastelán Milotického zámku (od roku 1992), osmačtyřicetiletý autor (1966) a kyjovský rodák, který se se svými texty prý moc nevnucuje. Věřící, konzervativní a svou Poslední aristokratku tvořil celých osm let. A kastelán Josef z jeho tak povedené knihy trpí silnou autobiografií . . . alespoň „Mufloni“ a jeho žena to tvrdí . . . Ani se to nechce věřit. Milotický zámek znám již dlouho, Evžena Bočka ale znám jen pár měsíců. To, když jsem v početných odkazech kolem knih neustále „zakopával“ o jeho Marii III. z Kostky a nejrůznější recenze na jeho literární počin - Poslední aristokratku. A jelikož mne zvědavost nedala, nezbylo, než si knihu přečíst. Hned zkraje jsem ale narazil, když jsem při rezervování dílka v oblíbené knihovně zjistil, že jsem 18. v pořadí a k textu se jen tak rychle nedostanu (knihy již nekupuji, pouze je čtu). A tak jsem oprášil své znalosti virtuální reality a sehnal si zvukovou podobu tohoto povídání. A pak stačilo jen usednou a poslouchat . . . Na úvod mohu potvrdit, Evžen Boček je velmi vtipným současným českým prozaikem a zcela po právu obdržel cenu Miloslava Švandrlíka. Jeho texty (Poslední Aristokratka má již i druhý díl – Aristokratka ve varu a další díly prý na sebe taky nenechají dlouho čekat) mne právě humorné povídání a knihy pana Švandrlíka dost připomínají. Poslední Aristokratka je kniha, která si neklade jiný cíl, než pobavit a rozesmát. Reálie dílka – pomyslný, mírně zdevastovaný a časem nahlodaný zámek Kostka někde v Čechách – jsou panu kastelánovi velmi blízké, a tak jeho glosy a vtipné postřehy ze života na zámku jsou založeny na pravdivých poznatcích a osobních prožitcích. Jeho poznatky přenesené i do knihy, co návštěvníci při prohlídkách chtějí a co ne, vycházejí z reality, a pravda, moc lichotivě pro českého návštěvníka nevyznívají. Celá kniha je pojata jako deník, vyprávění devatenáctileté dcery Marie, která se jako rodilá Američanka stěhuje do Čech, aby se zde se svojí celkem naivní americkou matkou a nepraktickým otcem, potomkem šlechtického rodu z Čech, ujali rodinného majetku a pokračovali v rodové linii české šlechty. Ani jeden z hrdinů není na tuto roli připraven a tak hned od úvodu – odjezdu z Ameriky do Čech a nastěhování se na zámek – je celá rodina neustále konfrontována s realitou, se kterou si nedovede účinně poradit. To vše přináší komické situace, které zde autor vrší jednu za druhou a tak Vás neustále nutí k úsměvu na tváři a mnohdy až k hlasitému smíchu. Postupně se ale děj v knize již moc neposouvá kupředu a vlastně se tak trochu utápí v opakujících se legračních situacích, které nese hospodaření na zámku a komunikaci se služebnictvem či osůbkami v okolí, které od vrátivších se Američanů očekávají víc, než tito mohou dát. Spolu s hlavními hrdiny prožijeme vánoce, silvestra, pravou českou zabijačku a další dobrodružství. Kniha je zcela určitě zábavné a neškodné humoristické čtení bez větších literárních ambicí, které ale v dnešní době plné špatných zpráv vnáší do duše radost, klid a pohodu . . . Všem trudomyslným doporučuji jako povinnou četbu, obzvláště po chmurné zimě . . .... celý text

Trosečníci řek 2013, * antologie

Kenyho volej – literární soutěž v oblasti vodácké povídky, kterou píší zpravidla autoři, kterým je téma povídek životním motem, než jejich literární ctižádostí. Trampové mají Trapsavce, Vodáci Kenyho volej a dohromady mají vždy jedno společné – lásku k přírodě, k vodě, lásku k člověku, k přátelství. Při společných prožitcích jsou prověřována letitá přátelství, jsou rozděleny nerozlučné dvojice a nové se tvoří, je zde kormidelník a jeho háček, je zde loď a řeka a výzva . . . V době, kdy mladší generace má spoustu přepychových hraček a je obklopena technologiemi, kde virtuální realita vítězí nad tou pravou skutečností a které hodně berou a málo dávají, je podobná kniha takovým malým zázrakem. Bohužel je novou generací vše nové kolem nás bráno jako standard a mobilní telefon, tablet či sociální sítě vnímají, že tu byly odjakživa, ale ti z Vás, kteří ještě pamatují jak voní seno na podhorských lukách, znají večery plné hvězd a oči jim neslzí jen od kouře ohýnků, ti všichni ví své . . . Pro tyto kamarády jsou napsány povídky, aby při dlouhých zimních večerech mohli vzpomenout na léto, řeky, les, ozvěnu kytar od večerních ohňů, šum deště . . . Povídky knih Trosečníci řek a Drž hubu a pádluj jsou střípky zážitků z cest, z vodáckých akcí, psané lidmi, kteří jsou jen romantickými dušemi a možná poslední vodáckou či trampskou generací. Mnohdy perem neumělým, ale o to upřímnějším a nemyslete si, že zde nenajdete krásu slova. Ba naopak,čtete a spolu s autory pijete lačně mléko mlh pod jiskřícím vesmírem s šálou Mléčné dráhy . . . Pokud patříte k lidem, kteří nezapomněli jak hřeje letní slunce, chladí voda z řek a povzbuzuje rum, když Vás zima roztřese, pak si povídky určitě rádi přečtete, i když nenarazíte na složité zápletky, litry krve či dramatické přestřelky. Najdete zde něco o lidské duši, snech a přáních, která se dneska zdají být tak naivní . . . a přesto se pro mnohé z nás staly životním krédem . . . PS: Až vlasy nám odbarví nebeskej král a vrásky nám počmáraj´ kůži, svý holce dej pusu a řekni "jdem dál" a na pádlo polož jí růži . . .... celý text

Složka 64 2013, Jussi Adler-Olsen

Složka 64 – čtvrtá kniha pana Olsena s Carlem Mørckem z oddělení Q - a jeho dvěma nevyzpytatelnými kolegy (Rose a Asad), s nimiž tvoří tak různorodou trojici vyšetřovatelů. A na úvod je třeba říci, že silný lidský příběh tentokrát zcela zastínil samotné kriminální chování hlavního pachatele . . . i když, ten konec je zcela famózní. Pokud jste měli co do činění s předchozími knihami pana Olsena, není třeba více dodávat. Žena v kleci, Zabijáci, Vzkaz v láhvi (a připravovaná další kniha s názvem Marco, která se teprve k vydání chystá – 2014), mají hodně společného. Přesto je Složka 64, dle mého mínění, ještě o cosi více děsivějším příběhem o lidském osudu, než v předchozích knihách, kde kriminalistické pozadí je jen logickým vyústěním celkové situace. Předně je ale nutno opět podotknout, že série o kodaňském oddělení Q má svůj vývoj a pozadí, znalost reálií předchozích knih se tak trochu autorem předpokládá. V knize se mimo hlavní příběh setkáváte s Carlovým starým traumatickým případem ( popisovaným v předchozích dílech), který stál za jeho další kariérou, za tím, že vzniklo oddělení Q i za tím, že je Carl takový, jaký je a dělá to, co dělá. Ale hlavní osou knihy je tentokrát neuvěřitelný příběh „hlavní postavy“, který představuje „peklo na zemi“ a který nepřímo zatáhne Carla a jeho kolegy někam, co je již hluboko za hranicí běžného kriminálního vyšetřování. V celku „nevinné“ prošetřování starého případu pohřešovaných osob dá do chodu mašinérii, která má děsivé vyústění, které se přímo dotkne i samotných vyšetřovatelů. V knize se opět rozbíhají, pro Olsenovy knihy tak typické, dvě časové roviny. Rok 1985 – 1987 (1955) a rok 2010. V obou se toho děje dost a dost, aby Vás kniha a příběhy zcela pohltily. Sociální nespravedlnosti okořeněné politickou ctižádostí a neonacistickými myšlenkami v historii obětí i hlavních aktérů vyšetřování jsou základem pro strhující zápletku, která Vás překvapuje v průběhu celého příběhu. Obě dvě časové roviny jsou pro pochopení děje důležité a mají své mnohem starší pozadí, které se vyhrocuje v současnosti. Mají své postavy, které se prolínají v obou dvou časových rovinách . . . aby se protly v závěru knihy a opět překvapí svým závěrem a vyústěním. V té starší (1987) „hraje hlavní roli“ postava, která je sama obětí samotného státního společenského systému, který není schopen včas pomoci. Osud jí dal již při narození velký hendicap. Od útlého věku vyrůstá v neúplné a nezralé rodině, ve zcela asociálním prostředí dospělých, chování, život a zcela nevhodné sociální zázemí předkládá dětskému myšlení situace, které si dětský rozum vyhodnocuje jako standardní chování lidské smečky. Brzy se má ale přesvědčit, že je všechno jinak. Dítě ale nechápe, co dělá špatně a proč se samo stává terčem výsměchu a krutosti, ponižování a zneužívání. A než si to všechno věkem uvědomí, stává se z něj vyvrženec, který je systémem a všemi kolem jen opakovaně zneužíván . . . Přirozená inteligence není nijak podpořena, nedostatečné znalosti a chybějící základní sociální návyky se zcela obracejí proti svému nositeli a jsou okolím špatně vyhodnoceny. Postupně jste seznamováni s osudem a životem hlavního aktéra a dalších postav, které negativně ovlivnily jeho další život. Když se pak vlastní pílí a snahou „vyhrabe z bahna“, je mu minulost krutě připomenuta a znamená další pád na samotné dno společnosti. Přesto dále rozhodne náhoda a další nabídnutou šanci uchopí postava již zcela po svém. Místo herce se stane režisérem . . . ale představení má zcela nečekaný závěr. V té současné časové rovině (2010) pak vedle starého Carlova případu, při kterém přišel o život jeho kolega a další byl celoživotně odkázán na lůžko, autor knihy ještě Carlovo vyšetřování vyšperkovává dalším starým případem, kde sehrál Carl hlavní roli v pozici ne právě lichotivé – v pozici hlavního podezřelého. Ale vyšetřování pohřešovaných osob z roku 1987 je prioritní a zcela banální případ začne nabývat zcela reálných rozměrů . . . Carlovi se oklikou vrací tento starý případ „na stůl“, případ, který je propojen s reáliemi mnohem staršími a děsivějšími, než se na první pohled Carlovi zprvu zdá. Všechny osudy a nitky, zprvu oddělené se opět potkávají a vytváří zápletku, která straší svou tajemností a především tím, že odhalením malé pravdy se Carl propracovává k něčemu mnohem většímu, k nejhoršímu zneužívání moci, které navíc neustále pokračuje . . . Carl se do případů zakousne s tvrdohlavostí sobě vlastní a velkou podporou svých dvou kolegů a čelí nejen situaci samotné, ale i snahou vše zastavit. Kdo a proč má zájem všechna fakta utajit? A jak to všechno dopadne? Čtěte sami příběh o 536 stránkách, při kterém se nudit nebudete. Potřebujete jen přes dvacet hodin volného času a trochu otrlosti, když se před vámi vyjeví hrůzné pravdy, kterým se nechce ani věřit . . . a závěr, ten Vás jistě překvapí, po té, co jste přesvědčeni, že Víte a chápete vše, se objeví nový úhel pohledu při kterém se dozvíte věci, které je někdy líp nevědět . . . Dobrá práce, původně jsem měl nachystané 4 hvězdy, ale ten závěr mne dostal . . . dávám pět hvězdiček, asi z uvedených Olsenových knih je Složeka 64 tou nejlepší.... celý text

Hořící drát 2010, Jeffery Deaver

Hořící drát – devátý případ Lincolna Rhyma, klasická deaverovka s datem uvedení na svět roku 2010, co dodat . . . Elektřina je všudy přítomná a nezbytná pro naše žití, ale uvědomujeme si její sílu a nebezpečnost, možnost z ní udělat dokonale smrtící zbraň? V drátech se pohybují elektrony jako voda v potrubí, vodovodní tlak vytváří čerpadlo, které pohybuje určitým objemem vody trubkami, v elektrickém obvodu je pomyslným čerpadlem generátor napětí či baterie. Tlaku pohybujícímu elektrony v drátech říkáme napětí (Volty), objemu elektronů pohybující se elektrickou soustavou říkáme proud (Ampéry), dráty a vše čím elektřina projde vytváří proudu odpor (Ohmy) . . . Elektřina je hloupá a současně geniální, hloupá proto, že jakmile se vytvoří, přeje si vrátit se do země a geniální proto, že instinktivně pozná nejlepší způsob, jak toho dosáhnout . . . Můžete si sáhnout na drát s napětím sto tisíc voltů, ale pokud je pro elektřinu snazší dál protékat přes drát, jste v naprostém bezpečí, ale pokud jste nejlepším vodičem do země vy . . . a stačí desetina ampéru, aby se každý z nás stal nebožtíkem a přitom obyčejný vysoušeč vlasů to vytáhne na 10 ampérů. Výše uvedené informace patřily kdysi k základní výbavě každého žáka osmé třídy základní školy, kde že ty loňské sněhy jsou, ale . . . nejsme v tom sami. O nebezpečnosti a jednoduchosti této pravdy se má přesvědčit sám Lincoln Rhym a s ním celé policejní oddělení města New York, kteří jsou zataženi přímo do víru událostí, či lépe do víru mohutného obloukového výboje, který doslova rozžhaví autobus a s ním i jeho cestující. Sofistikovaný útok na newyorskou elektrickou soustavu, její přesměrování a manipulace s ní ukazují, že pachatelem je nyní člověk, který pistole a nože nahradil proudem elektronů, navýšil jejich objem na neskutečnou hodnotu a pak dal elektřině možnost, aby projevila svoji genialitu . . . které ale tak trochu pomohl, jak jednoduché a efektivní. Statisíce voltů a obrovský proud se stal zbraní téměř hromadného ničení. Lincoln je postaven tváří v tvář člověku, který stupňuje své požadavky, jejichž splnitelnost není reálná a nesplnění trestá vytvářením obvodů, kdy součástí se stanou desítky lidí. Určit jak a kde uhodí příště je téměř nemožné, elektrické kabely jsou doslova všude. Jaký to má smysl, co za tím stojí? Kriminalisté pátrají a krůček po krůčku se dopracovávají k řešení. Je odhalen motiv, je identifikována osoba, jsou podezřelí, ale mezi tím umírá mnoho dalších nevinných obětí . . . ale opravdu nevinných? – spoustu úvah Vám pan Deaver předkládá, tak jako v každém svém díle, aby nakonec bylo vše úplně jinak. Druhý případ, který při svém vyšetřování ampérového maniaka Lincoln sleduje jakoby z povinnosti a ve vazbě na jeho nositele – Hodináře (pokud jste knihu Hodinář četli víte své, pokud ne, tak to máte blbý . . . ) se najednou dostává do popředí a oba dva případy postupně splynou v naprosto nečekané vyústění. Dalších 500 stránek kvalitního čtení, s originální myšlenkou smrtící zbraně i motivem, který opravdu neuhodnete ani pár stránek před koncem příběhu, přesto je tento román tak trochu tím méně zdařilým. Ale přátelé vězte, i méně zdařilé Deaverovo dílo to stále představuje velmi kvalitní detektivku – thriller, který Vás chytí a doslova Vám chvílemi přináší elektrické šoky v podobě husí kůže či ježení chloupků na zátylku, ze kterého mrazí . . Dávám lepší tři body, ale kniha by klidně snesla i čtyři, ale chceme-li udržet srovnatelnost, zůstávám u těch tří. Dobrá poctivá práce, která jen kousek zůstala za největšími Deaverovými skvosty . . .... celý text

Levhart 2013, Jo Nesbø

Levhart – je opět skvělá Holeovka pan Nesba, která Vám nabídne 722 stránek, kdy se ani při jedné nebudete nudit. Autor zde předkládá promyšlený a zapeklitý příběh plný zvratů, hrůzné minulosti, děsivé přítomnosti, akce, kde nechybí krásné ženy, závist, boj o moc, frustrace, kdy se vražednou zbraní stane dokonce příroda sama . . . a pokud někdo bude tvrdit, že v půlce knihy tušil pachatele, tak mu nevěřte . . ., neboť, ikdyž se podaří pachatele zatknout, zbývá ještě čtvrtina knihy, a to by nebyl Nesbo, aby ji vyplnil planým tlacháním. A tak se dozvíte, jak to vlastně všechno bylo . . . Ale . . . pokud jste četli knihy krátce po sobě a nesly název Nemesis, Pentagram, Spasitel, Sněhulák, pak si po přečtení Levharta řekne, ale tohle je mi nějak povědomé. Ano, ty knihy jsou psány jakoby podle „jedné šablony“, sice dost rozvolněné, ale přece jen se zde schematicky opakují stejné věci. A tak mne přijde, že pan Nesbo tak trochu vykrádá sám sebe, budiž mu připsáno ke cti, že ale i tak se ty knihy čtou báječně! Zde si dovolím jen malou odbočku. Levhart je osmou Holeovkou – tedy příběhem, kde hlavní roli vyšetřovatele sehrává Harry Hole, postava osamnělého vrchního detektiva a neřízená střela, jehož život minulý i současný skrývá spoustu traumat, jizev na těle i duši, které Harry léčí alkoholem, cigaretami, opiem a krásnými kolegyněmi, které jeho činy „likvidují“ v jejich kariéře či dalším životě . . . První Holeovka spatřila světlo světa před 17 lety (v roce 1997) a Levhart je již osmou knihou (HH1 – Netopýr, HH2 – Švábi, HH3 – Červenka, HH4 – Nemesis, HH5 – Pentagram, HH6 – Spasitel, HH7 – Sněhulák, HH8 – Levhart a vězte, že jsou již napsány HH9 – Přízrak a HH10 – Policie). A proč ta všechna knihografie? No, protože všechny ty knihy na sebe tak trochu navazují, minimálně v čase, postavy se vrací, vyvíjejí, hrdinové stárnou, stejně, jak jednotlivé díly serie s Harry Holeem. A proto je nejlépe začíst číst knihy v časové posloupnosti, jak byly psány a nebo alespoň od Pentagramu výše. Všechny díly již byly až po HH08 – vydány i v češtině. Pokud začínáte Levhartem či Sněhulákem, nelze dost dobře myšlení a kroky hlavního hrdiny a jeho přátel pochopit a užít si je, ony mají své kořeny v předchozích dílech a situacích. I v Levhartovi autor v řadě případů předpokládá u čtenáře znalost osudů jednotlivých postav, tak, jak byly popsány v předchozích knihách. V řadě pasáží sehraje i v Levhartovi Sněhulák svoji roli, jakou? – čtěte . . . a že jste Sněhuláka ještě nečetli, tak to máte blbý . . . Samotný příběh Levharta začíná tam, kde Sněhulák končí. Harry je případem Sněhuláka natolik frustrován, že opouští řady policie a utíká na druhý konec světa – do Hongkongu – kde se oddává neřestem alkoholu, drog a nelegálních sázek, aby zapomněl. Jeho „sněhuláková“ kolegyně končí v psychiatrické léčebně a ze silného dua vyšetřovatelů Hole – Brattová zůstává jen legenda na oddělení vražd . . . Ale nový sériový vrah, který sofistikovaně a krutě sadisticky předkládá jednu oběť za druhou a až v závěru pochopíte, jaký to má vlastně smysl, dává podmět ke znovuvzkříšení Harryho Holea. Harry je v Hongkongu složitě vypátrán, vyplacen z dluhů za podmínky, že se ujme vyšetřování. Umírající Holeův otec je další silný důvod, proč se Harry po půl roce vrací z „bahna“ neřesti zpět do Norska a malým důvodem je i jistě samotná Kaja, jeho vlastně co ? - čtěte . . . Čeká na něj složité vyšetřování, kterému se Harry zprvu brání, ale postupně vítězí jeho policajtská nátura a tvrdohlavost, a rozbíhá se další hrůzný příběh, který sahá hluboko do „skříně kostlivců“ jednotlivých aktérů. Vše je okořeněno vnitřním bojem o moc v samotném vyšetřovacím týmu a vyšperkováno exotickými mučícími nástroji a minulostí temnou, jak polární noc a spletitou jak zrcadlové bludiště. Harry je součástí složité mašinérie, ze které nakonec vyjde opět vítězně, tj. že hlavní aktéři dojdou zatracení, ale jak již to u postavy Harryho bývá, s dalšími nočními můrami a děsivými sny, které dovede zahnat jen alkohol, cigarety a opium. A k chybějícímu prstu přibude i vyskakovací čelist, pozůstatek jeho hongkongského šílenství, která sehraje svou hlavní roli až v závěru příběhu. Svým způsobem si tentokrát „zahraje“ i samotná příroda, když nejdříve dechem ledovým a posléze horoucím rozetne patovou situaci a děj se může odvíjet dále. Dozvíte se proč, dozvíte se jak, zjistíte, že minulost může každého dohnat i po dlouhých letech čekání, zažijete nejednu prekérní situaci. A Happy End? Harry se vrací do lůna neřesti, aby opět zapomněl, jeho kolegové ke své práci a jeho šéfové (ano Harry jich má v knize vícero) se diplomaticky dohodnou, neboť každý ví na toho druhého tolik špíny, že se drží vzájemně v šachu. S úsměvem a cukrbliky si jdou dále po krku, ale veřejnost je lakována na růžovo . . . Přátelé, nepřipomíná Vám tohle to něco? No snad jen, je to všude stejné, ale Levhart je jen jeden a stojí za to si ho přečíst, vymezte si cca 25 hodin času a vzhůru do toho, troufnu si tvrdit, že budete spokojeni . . .... celý text

Přechod 2010, Justin Cronin

Již dlouho jsem nečetl knihu, která by ve mně nechala tolik pocitů, smutku a mrazení po přečtení poslední stránky textu. Přechod Justina Cronina je dílo rozsáhlé nejen počtem stran (686), ale i dobou, kterou zachycuje – cca 1.000 let v lidské „historii – budoucnosti“. Třetí dílo autora, které napsal v roce 2010 a které jako první výrazněji zaujalo odbornou a širokou veřejnost natolik, že se kniha nejen vydává a čte, ale již se také prodala práva k natočení filmu. Dílo, které je svým způsobem velmi sugestivní a depresivní s otevřeným koncem, i když s predikcí happyendu. Po knize jsem „sáhl“ na základě anotací, které slibovaly témata, jenž mne vždy lákala. Jako fanoušek sci-fi literatury a nejrůznějších záhad a vizí budoucího světa, jsem vždy vítal seriály typu Akta X, Seriál o seriálu (ti dříve narození ví) či knihy a filmy s podobnými náměty. Hlavní dění není v případě Croninova Přechodu nijak nové ani originální. Téma, kdy se lidstvo a především pár „vyvolených“ snaží manipulovat s nejzákladnějšími postuláty přírody, ať již prostřednictvím genového inženýrství, modifikací zoo virů a nebo hledání té nejúčinnější biologické zbraně, která by likvidovala armády a civilisty a přitom zanechala hodnoty, se objevuje již řadu let, mnohdy vyšperkované tajemným virem (bakterií či bytostí) z vesmíru a to nejen v knihách, ale i filmech. Průběh dění bývá vždy podobný. Řízené se stane neřízeným a následky jsou vždy zcela fatální, zničení kontinentu, lidstva, či celé planety Země. Přesto je Croninův Přechod tak trochu jinou knihou. Hlavní a nosný děj se odehrává zhruba 100 let od okamžiku zkázy, kdy se boj o přežití stává dennodenním chlebem hlavních hrdinů, kteří musejí žít své životy v době, kterou zdědili po svých předcích a bez vlastního zavinění nesou hrůzné důsledky jejich počínání. Popis apokalyptické budoucnosti je děsivý, prokládaný mnoha akčními scénami, kde je umírání na denním pořádku a je bráno jako nevyhnutelnost bytí s vizí téměř beznadějnou. Hned na začátku Vás autor vtáhne do děje – do blízké budoucnosti, kde se v přísně utajené vojenské laboratoři „zkoumá“ zoovir získaný ze samotného lůna přírody. Že se jedná o virus z neznámého agresivního kmene netopírů, žijících v neprozkoumaných oblastí bolivijské džungle, virus který přežívá v zooříši miliony let, se dozvíte hned na začátku, ale jen náznakově. Stejně tak o jeho modifikaci a nasazení na pokusné osoby – vězně odsouzené k smrti se autor zmiňuje jen jakoby mimochodem. Již při experimentování s různými mutacemi viru se začnou v laboratoři „dít věci“, které jen naznačují a vinou se celou knihou, aby se opět v náznaku „potkaly“ na konci knihy včetně jejich aktérů. Představivost čtenáře, o co vlastně jde, je zcela otevřená. Ona děsivá tajemnost Vás drží u knihy až do konce, přestože se musíte prodírat mnoha stránkami až tak ne zcela zajímavými popisy charakterů a životů hlavních hrdinů z doby před a po apokalypse. Vše autor prokládá velkou akcí především v druhé polovině knihy, scény jsou ale velmi nepřehledné, děje se toho moc, ale vlastně jen zhruba tušíte proč se dějí věci tak, jak se dějí. Popisné pasáže knihy a zdlouhavé vyjádření pravidel života malé hrstky lidí žijících v kolonii příběh brzdí a čtenáře uondává. Taktéž roztříštěnost osudů jednotlivých hlavních hrdinů, které se autor snaží sledovat na několika frontách je knize spíše na škodu. Pořád si říkáte, proč právě v této fázi autor klade důraz na tuto či onu postavu, když na další děj to moc vlivu nemá. Dle mého názoru je vedle hlavní dějové linky příběhu zbytečně „moc vaty“, kterou se sice v závěru knihy pan Cronin snaží obhájit, ale ne zcela vždy se mu to daří. Jistá beznaděj v počínání hlavních hrdinů se přenáší i na čtenáře. V závěru knihy se leccos objasní, ale řada nedotažeností je ale i tak dost zřetelná. Kniha končí, boj lidstva o přežití však teprve začíná. Zásluhou neohroženosti hlavních hrdinů, trochou náhody a štěstí, kterou autor ale přísně dávkuje, však začíná mít boj přesná pravidla a strategii. Lidské pokolení a jeho následovníky čekají ještě stovky let, desítky prohraných bitev, tisíce obětí a bezejmenných hrdinů, než se podaří zvrátit stav věcí. Ideální půda pro další díly příběhu, které se údajně již chystají. Kdo jsem . . . jsem Babcock – Morrison – Cháves – Baffes – Turrell – Winston - Sosa – Echols – Lambright – Martinez – Reinhardt – Carter . . . A vlastně Babcock již ne . . . a s ním i jeho Mnozí, vždy vracející se domů . . . Ve svém hodnocení jsem poprvé zcela rozpolcen. Kniha má řadu nedotažeností, logických vybočení, které její hodnocení strhují zpátky k menšímu počtu hvězdiček, hlavní myšlenka není zdaleka originální a osamocená, ani zde nemohu hodnotit originalitu příliš vysoko, přesto mne příběh „děsí“ ještě teď, kdy je již kniha pár dnů dočtena a to značí velkou sugesci. Tento apokalyptický příběh a ukázka jiného světa dění se jen tak nezapomene! Nakonec dávám 4 hvězdy a ani sám netuším zdali je to dobře, ale kniha Vás opravdu může pohltit a provést temnou vizí jedné z možných budoucností. A na závěr – ti co čekají klasickou upírovinu – ne, tak o tom kniha určitě není.... celý text

Lobbista 2006, John Grisham

John Grisham – patří k americkým autorům, jejichž dílo mohu jen doporučit. Napsal spoustu knih, mnohé byly zfilmovány a většinou byly nadprůměrné až skvělé. Firma, Klient či Případ Pelikán mluví samy za sebe. Lobbista je však průměrnou Grishamovou knihou, alespoň dle mého názoru, napsanou 2005, tedy svými reáliemi není zas tak zastaralá. Knihu jsem se rozhodl přečíst především na základě jejího námětu – lobbing je „v naší kotlině“ stále tak trochu sprosté slovo, chtěl jsem tudíž získat pohled ze strany, kde se praktikuje již spousty let. Příběh je ale dost jednoduchý a tak trochu mimo realitu. Je cítit, že ve špionážních textech, pravidlech a technikách se autor moc nepohybuje a tak se v knize objevují reálie, které jsou tak trochu rozporuplné. Taktéž právnické pozadí, v němž je Grisham naopak doma, ustupuje z hlavní role a tak je Lobbista vlastně knihou o muži na útěku, o muži, který měl být obětován, o muži, který žongloval s jinými, až se sám stal figurkou na šachovnici špionážních agentů a tajných služeb všech velkých mocností. Kniha se čte sice příjemně, ale když jí dočtete, musíte konstatovat, že příběh není nijak strhující a přesvědčivý. Zápletka v podobě špičkového satelitního systému Neptun, o kterém nikdo neví, nikdo se k němu nehlásí a jeho ovládání je v rukou pár lidí v podobě softwaru BLOCK je zcela mimo dnešní realitu. Stejně tak i vyústění příběhu, kdy se Lobbista zásluhou svých schopností pouští do boje s celým světem a jak to tak bývá, výsledek toho boje je nasnadě. V době, kdy technika umožňuje sledovat kohokoli, cokoli a kdykoli je podobná realita v knize popisovaná opravdu jen fikcí v mysli autora, které čtenář jen stěží může přijmout. Stejně tak i „chování“ všech zvláštní agentů, kteří Joela mají hlídat a monitorovat, ať již zastupují jakýkoli státní zájem. Joel Backman alias Marco, muž číslo jedna ve světě politických půtek, vyjednávání či šarvátek se dostává k velmi citlivému softwaru, který se rozhodne prodat nejvyšší nabídce. Představa, že může vodit „za nos“ ruskou, čínskou, izraelskou, saúdskou rozvědku včetně celé FBI a CIA je již v tomto ohledu megalomanská, Joelovi spolupracovníci jsou umlčeni, sám Joel se dobrovolně ukrývá ve vězení. Neočekávaná milost a následná manipulace s Joelem a jeho novou identitou dává rozběhnout příběhu jeho ukrývání a poznávání nových stránek života. Kniha z 80% popisuje prostřední italských měst a je „skrytou reklamou“ na italskou módu, jídlo, kávu či pamětihodnosti. Příběhu nechybí krásná žena, láska, akčnosti a dramatičnosti však mnoho není, což ale tentokrát vůbec nevadí. Příběh má na špionážní tematiku vcelku laické vyústění a tak knihu dočtete s pocitem, že vše dopadlo dle vašich představ, odložíte a již se k ní nejspíše nikdy nevrátíte. Milé a nenáročné čtení za průměrné 3 hvězdy, nejlépe na letní dovolenou k vodě. Přesto Grisham opět ukazuje, že politika a státní zájem, dezinformace a právní svět to jsou úplné jiné světy oproti životu prostého občana. Vše je v podstatě přetvářka a boj o moc, vliv, peníze a neomezenou vládu, nekonečná hra s pravidly - vše je dovoleno, svědkové se nepřipouštějí. Z tohoto pohledu je kniha pro českého čtenáře jistě poučná, možná si snad uvědomí, že myslet si, že politici a vládní představitelé "zastupují občana a jeho zájmy" je jen hra, které nelze nikdy věřit. Lidé musí žít ve strachu ze všeho, aby se s nimi dalo manipulovat a vést je tam, kam je třeba. Neustálé zaručené zprávy o tom či onom nás o tom dennodenně přesvědčují.... celý text

Spása templářů 2011, Raymond Khoury

Knihy Raymonda Khouryho (zatím jich napsal celkem šest, nepočítaje jeho díla scenáristická) mne vždy zaujaly (přečetl jsem čtyři). Vedle Svatyně a Ďáblova elixíru knihu Poslední templář a dále Spásu Templářů, tu jako poslední. Knihy si drží vysokou laťku, ale i mezi nimi lze rozlišovat ty lepší a ty horší (coby ale jiní dali za to, napsat i tu horší knihu). V knize Poslední Templář i jeho pokračování - Spása Templářů sází Khoury na dnes populární téma zpochybňování kořenů křesťanství a jejich nejzákladnějších postulátů. V literatuře není zdaleka sám, toto téma láká celou řadu jiných autorů. Zajímavé je, že zápletku knih vymyslel Khoury údajně ještě dříve, než byla předložena velmi podobná panem Brownem v Knize Da Vinciho kod. Toto téma přímo láká dnešní autory (Berry, Toyne, Brown či O´Bryan). Samotné časové nesrovnalosti a různé výklady jednoho a téhož, které se v Bibli objevují, stejně tak i skutečnost, že i ty nejstarší dochované svazky kolem podstaty křesťanství jsou jen překlady, navádí autory „splétat nejrůznější scénáře“, které ústí vždy v jediný závěr. S Ježíšem Kristem to zdaleka nebylo tak, jak je popisováno v Bibli. A samotná legenda jeho narození, ukřižování a vzkříšení není nic, než uměle vytvořený příběh někdy v polovině čtvrtého století sloužící ke sjednocení nejrůznějších evropských odnoží náboženství se stejnou podstatou, sjednocení pod „vlajkou“ křesťanské víry. Údajně právě v této době došlo k překládání a upravování starších textů k obrazu církve a křesťanské víry do podoby současné Bible. Tyto spekulace lze jen těžko vyvrátit a stejně tak neexistuje ani žádný důkaz, který by dokázal opak. Alespoň dle těchto autorů (skutečnost jsem nikdy nestudoval a erudovaných textů se nepídil). A pan Khoury své spekulace rozvíjí ještě dále a to ve spojení s Templáři, řádem, který vznikl z ničeho a který si během relativně krátké doby vydobyl výsadní postavení bohatého a silného řádu v Evropě. Co Templáři na tehdejší církev a její hodnostáře věděli, že jim šla samotná církev „na ruku“ a řád získal neslýchaná privilegia? Jaký „poklad“ vědění vlastnili, že si dovedli získat tak výsadní postavení? Právě tato odhalení řeší pan Khoury ve svým dvou knihách, které na sebe jen lehce navazují. Spása Templářů je řemeslně perfektně zpracované dílo. Má svého kladného nezničitelného hrdinu, krásnou ženu po jeho boku a vzájemnou náklonnost, nelítostného záporáka a především společný cíl, kterého chtějí obě dvě strany dosáhnout. Vše se odehrává v exteriérech dnešního Turecka, Khoury ale promyšleně pracuje i s obrazy odehrávajíce se v dávné historii, to aby posunul děj kupředu, dovysvětlil proč právě takhle a dal příběhu větší zajímavost. A tak vedle současnosti prožíváte dramatické chvíle v polovině čtvrtého století, na počátku 13. a pak i 14. století. Dozvíte se něco málo i o křivdách páchaných na obyvatelích dnešního Iráku, Iránu či Turecka z poloviny let minulého století. Vše je podtrženo neustálou akcí v nejrůznějších zemích, za hlavními hrdiny zůstává jen zkáza a hromady mrtvých. Obě dvě strany jdou za svým cílem, jejich vzájemná setkávání končí nelítostnými souboji, kde praskají kosti, krvácí sečná i střelná zranění, ale hrdinové jsou zcela nezničitelní a s odhodláním se vrhají do dalších půtek. Až do poslední čtvrtiny se ani čtenář ani hlavní hrdinové nedozví, co je oním tajemstvím, po kterém tak prahnou a pak najednou sám autor předloží rozsáhlé vysvětlení v podobě čtyř stran historického výkladu. Vše je objasněno, rozklíčováno - čtenář ale neví, jde-li o fikci či historická data, ale nejspíše o ta data, která mají celý příběh posunout více do reálné roviny - osobně nedovedu posoudit. Kniha končí a stejně tak jak v prvním dílu jsou nakonec všechna odhalení a pravdy ztraceny v nenávratnu – anebo ne? Částečně otevřený konec dává možnost autorovi se k tématu vždy vrátit. Spása Templářů je především akční kniha, která se dobře čte, a určitě přinese potěšení všem, kteří se v podobných dobrodružných příbězích vyžívají. Téma a zápletka je dostatečně tajemná, i když svojí náplní se jedná o tematiku, která již trochu čpí vykrádáním sebe sama či jiných podobně píšících autorů. V hodnocení váhám mezi 3 – 4 hvězdy, nakonec dávám 3 s ohledem na má předchozí hodnocení.... celý text

Písečný muž 2013, Lars Kepler

Písečný muž je již čtvrtým počinem (Hypnotizér, Paganiniho smlouva, Svědkyně ohně a Písečný muž) manželské dvojice Alexandry(1966) a Alexandra(1967) Ahndorilových, kteří tvoří své detektivní romány pod pseudonymem Lars Kepler - to aby se jejich předchozí samostatné spisovatelské aktivity rozlišily od společného psaní. Všechny romány napsali za poslední čtyři roky a všechny představovaly značný úspěch a ohlas. Jako první jsem četl Svědkyně ohně a hned vzápětí Písečného muže, který ze Svědkyně ohně nepřímo vychází a tak mne něco říká, že i předchozí díla jsou nepřímo propojeny. Písečný muž mne přijde méně komplikovaný a více přímočarý, než Svědkyně ohně, mnohým čtenářům se pak kniha může zdát méně zdařilá. Za sebe mohu říci, že to bylo opět skvělé čtení, i když Svědkyně ohně měla mnohem více rovin „záhad a obrazů“, které musel čtenář zpracovat. Z tohoto pohledu je Písečný muž o něco slabší knihou. Styl psaní ale zůstává, krátké kapitoly, různé střihy, vystupňované napětí, jen těch rovin je přece jen méně. Jednou z rovin, které se v knize Svědkyně ohně objevuje (a vcelku bez dalších souvislostí si kladete otázku proč) je i soukromé trauma jednoho z hlavních hrdinů, komisaře Joona Linny, které však s případem a vyšetřováním případu Svědkyně ohně vlastně přímo nesouviselo. Zde si autoři „vytvořili půdu“ pro další díl série - Písečného muže, když odkazují na historii únosů, které jsou spojeny s postavou Jurka Waltera a jinou činností Linnova života. Tento mysteriózní sériový vrah, kterého Linna zatkl při činu a který se ukázal značným manipulátorem, předpověděl další únosy, které Linnu dovedly k rozhodnutí ochránit svou rodinu tak, že ji nechá zemřít. To vše se událo 14 let zpět. Svědkyně ohně končí posledním obrazem, kterému porozumíte teprve, když sáhnete po další knize – stejným obrazem Písečný muž totiž začíná. Na scéně se objevují staří známí, Linna, Saga, Carlos, Jurek Walter a celá řada dalších postav známých již z předchozích knih – příběh se rozbíhá. Znovu objevení 14 let nezvěstné osoby za zcela záhadných okolností přiměje Linnu a jeho kolegy znovu otevřít starý případ mnohačetných únosů, kde únosce – Jurek Walter je již dávno dopaden a přísně střežen. Co to vše má znamenat? Znovu nalezený Mikael, který zmizel společně se svojí sestrou vnáší naději, že i druhá oběť únosu Felicie je stále ještě naživu. Linnovi se oživují nepříjemné vzpomínky na události, které stály za ztrátou jeho nejbližších. Rozbíhá se příběh na jehož začátku se autoři opět vracejí k traumatu komisaře Linny, které již popisovali v knize Svědkyně ohně. Nyní tedy opakují vše napsané a dále rozvíjejí do pokračování děsivého děje. Celé znovuobnovené vyšetřování má jediný cíl, najít Felicii, sestru Mikaela dříve, než zemře. Přes veškeré snahy se však nedaří posunout případ ani o píď dále. Hlavní viník je 14 let pod zámkem, kdo tedy drží jeho oběti? Jak se dá vysvětlit jeho přítomnost tam, kde nemohl být? Linna se rozhodne nasadit do cely k Jurkovi Sagu, jejímž úkolem je pod jinou identitou navázat s Jurkem kontakt a získat další informace. Jak bláhové to bylo počínání se v knize dočtete, stejně tak se rozvine životní příběh Jurka Waltera, který vlastně Jurek není. Jeho životní osudy, které ovlivnily jeho chování jsou na závěr knihy rozklíčovány, záhady jsou vyjasněny. Zdánlivé nelogické chování má naopak přísnou linku logična, Jurkovi se podaří utéci a naplňuje svá „proroctví“ vynesená mnoho let zpět. Motivy a důvody únosů a držení obětí v celách a hrobech v podobě sudů mají svá pravidla a důvody, které se v knize dozvíte. Přestože je na závěr vše objasněno, ztrácí se na poslední straně románu sám komisař Linna, nejspíše další otevřený konec pro další pokračování. Příběh Písečného muže mne přijde realističtější, než předchozí kniha – Svědkyně ohně – tak nějak se to skutečně mohlo stát, i když závěr románu je dle mého zbytečně „vyšperkován“ značným počtem mrtvol a až mysteriózní konec je dle mého přece jen trochu již kách. Kniha je ale další ukázkou kvalitní severské detektivky, dávám 4 hvězdy, ale jak jsem již uvedl Svědkyně ohně je dle mého názoru asi o půl hvězdy lepší. Pokud se rozhodnete číst Písečného muže, doporučuji nejdříve přečíst předchozí dílka – osudy jednotlivých postav se zřejmě prolínají všemi čtyřmi knihami a dovedou tak lépe pochopit celé dění. a charaktery jednotlivých postav.... celý text

Síť 2012, Håkan Nesser

Kniha Hakana Nessera Síť byla mou první od tohoto autora. Ikdyž u nás vyšla v roce 2012 s nálepkou nejlepší švédský román a celkem přitažlivým názvem, kniha nenaplnila mé očekávání další severské kriminální pecky. Vydavatel zde úmyslně staví na „popularitě“ severské detektivky a předkládá čtenáři něco, co zdaleka nedosahuje úrovně knih, které tuto popularitu vytvořily. Předně je kniha dvacet let „stará“ neb autor ji napsal již v roce 1993 a popisuje období z počátku devadesátých let, tedy v době, kdy technologické vychytávky dnešní doby coby mobilní telefony, internet, sociální sítě byly zatím jen nápady v hlavách svých stvořitelů. Děj má sice svoji zajímavou zápletku, ale odvíjí se zcela volně, nasazení a pracovitost komisaře Van Veeterena zdaleka neodpovídá jeho literárním kolegům z děl pana Nesba, Stiega, Olsona, Keplera a dalších. Podobá se snad jen svou urputností objasnit případ, který se zdá na začátku děje přece tak jasný. Příběh začíná vraždou - Janek Mitter – manžel zavražděné Evy Marie Ringmarové – ji nachází utopenou ve vaně po bláznivém večeru, ze kterého si nic nepamatuje. Janek je hlavní podezřelý, vše svědčí proti němu a bez dlouhých cavyků je odsouzen a zavřen. Vše je jasné, ale hlavnímu komisaři Vanovi Veeterenovi se přece jen něco nezdá. Jeho pochybnosti pak podpoří zcela nečekaný vývoj událostí kolem Jankovy postavy. Veeteren se pouští do vyšetřování případu, jehož objasnění má své kořeny hluboko v minulosti. Jednotlivé střípky se nakonec podaří složit a případ je objasněn i s jasným vysvětlením pro méně chápající čtenáře. Jsou objasněny osoby a důvody, proč se dělo tak, jak se dělo. Kniha opět ukazuje, jak může být běžný život mnohdy velmi zapeklitý a složitý a zcela nevypočitatelný. Pokud patříte k vyznavačům detektivního žánru a severskou detektivku máte v malíčku, pak vás kniha nejspíše zklame. K dílků současných hvězd žánru se totiž jen letmo přibližuje. Pokud ale na ni narazíte, aniž byste byli přílišní fanoušci žánru, pak se jedná o slušné průměrné čtení. Kvalit děl Nesba atd. však zdaleka nedosahuje ani svojí zápletkou, tajemností či dynamičností.... celý text

A pavouk přichází 1996, James Patterson

James Patterson – opět můj oblíbenec, šedesáti šestiletý (2013), stále tvořící americký spisovatel, píšící od roku 1976, který již napsal 95 románů či knih, řada děl byla zfilmována. Krátká, ale výstižná vizitka tohoto velmi plodného autora. Kniha „A pavouk přichází“ je jeho další detektivní román (taktéž zfilmovaný), kde „řádí“ Pettersonovův oblíbený hrdina Alex Cross – policista, ale také psycholog, černoch, inteligence nadprůměrná. Časové reálie příběhu – počátek devadesátých let minulého století (1990 – 1993). Knize nechybí inteligentní detektiv, přátelství, krásná žena, láska, nevraživost policejních složek a FBI, dokonalý psychopat, manipulátor, reálie amerického života a spousta dalších záhad. Knihou se vine silný příběh s nečekaným rozuzlením. V půlce čtení jakoby ději "spadl řemen", ale vzápětí Vás vše opět uchvátí a vtáhne zpět až do nečekaného konce, kde se vše propojí a vyplynou na povrch všechny souvislosti. Střídání obrazů, různých pohledů, popisování z pohledu první osoby, to všechno jsou skutečnosti, které z knihy dělají nadprůměrné čtení. První část knihy, to je klasická americká realita – drsné prostředí černošského ghetta v hlavním městě Washingtonu, vysoká kriminalita, malý zájem „bílé veřejnosti“ a nikdy nekončící práce dvou detektivů Crosse a Samsona z oddělení vražd, kterým se den nevyhne, aby neřešili další případ zmarněných lidských životů, zpravidla černochů žijící na okraji společnosti, jejichž osud nikoho nezajímá a jejichž smrt se stává jen další položkou ve statistikách. Alex v ghettu žije a působí jako policajt, psycholog, dobrovolník, který pomáhá v Armádě spásy, otec dvou dětí, jejichž matka se stala obětí náhodné přestřelky a především se užírá nevšímavostí vlivných a mocných nad osudy jeho komunity. Děj knihy se rozbíhá, Alex a Samson jsou povoláni k další vraždě černošské neúplné rodiny, kde modus operandy ukazuje na psychopata, jehož „dílka“ měli možnost vyšetřovat i v minulosti. Jejich dennodenní rutinu však naruší únos dvou dětí, které jsou naopak nejvýše v žebříčku priorit (syn ministra a dcera známé herečky) a k nimž jsou odvoláni. Vedle policie se to na případu hemží agenty tajné služby a vším, co lze do vyšetřování zapojit. Ale na „scénu“ vstupuje Garry Soneji/Murphy. Vždy si přál být slavný, být na předních stránkách novin, být hrdinou televizních zpráv, být někdo. Únos dvou dětí předních amerických celebrit je přesně to, co mu splní jeho sny. Garry je ale i skvělý manipulátor, muž vysoce inteligentní, ale předně další oběť amerického stylu života, kde neutěšené dětství, týrání fyzické i psychické „vytvořilo“ monstrum, jehož jedinou radostí je manipulovat, zabíjet a ubližovat a být přitom slavným. Základním předpokladem je neviditelnost, Garry Soneji žije i život Garryho Murphyho, který je dalším kolečkem v soukolí šedého amerického života. Schopnost změnit se z vraždícího šílence v absolutního svatouška je základním předpokladem nevypátratelnosti. Rozbíhá se příběh, kde se odehraje spousta věcí. Garry unese děti, skrývá je, požaduje výkupné, nenechává stopy, pátrání nikam nevede. Předání peněz je vysoce profesionální, všichni vyšetřovatelé jsou bezradní, tlak veřejnosti stoupá. Děti jsou nezvěstné, výkupné pryč, pak se najde mrtvola chlapce, insignie jsou zvláštní. Čas běží, počet zainteresovaných vyšetřovatelů stoupá, výsledky nejsou. A najednou je Garry chycen. Půlka knihy a příběh končí? Nikoliv. Garry Soneji se mění na Murphyho a všichni si kladou otázku – jedná se o oběť rozštěpené osobnosti nebo geniálního manipulátora. Pachatel je za mřížemi, ale jasno kolem případu není o nic více. Co se za vším tím skrývá? Podaří se najít unesené děvče, objevit, jak to bylo s výkupným a celý příběh rozplést? Proč se Garry vlastně nechal chytit? Měl komplice? Proč najednou obrací? Jeho útěk a touha se pomstít těm, co ho vypekli je další rovina příběhu. V půlce knihy máte pocit, že jste dočetli a dále není co řešit. Ale pan Patterson Vás vyvede rychle z omylu. Vše se teprve rozbíhá, nitky vedou rozmanitě všemi směry včetně řad tajné služby, odehraje se krátká love story a na závěr se vše vyřeší. Happyend ale nečekejte. Spravedlnosti je sice učiněno zadost, ale Alex Cross je opět bohatší o další jizvy na těle i duchu. Skvělá práce za 4,5 hvězdy, nakonec velmi silné 4 hvězdičky.... celý text

Zkamenělá krev 2012, Johan Theorin

Tato kniha je mou druhou od Johana Theorina (tou první byla Smršť) a mohu říci, že mé očekávání dost zklamala. Ikdyž je deklarována jako detektivní román, spíše by se dala nazvat Žití a vzpomínání na Ölandu prostřednictvím několika hlavních hrdinů a neb nemáme to jednoduché. Spíše psychologická sonda, kde detektivní zápletečka je jen jakýmsi malým zpestřením. Románu schází akce, dominuje jen jedna až velmi jednoduchá zápletka, hlavní vražedný motiv, který je důvodem k činům, je hodně slabý, celkové vyznění je velmi ponuré, příběh prolínají životní osudy osob, které s hlavním tématem knihy moc nesouvisí a na jeho děj nemají žádný přímý vliv. Prostřednictvím několika postav a časových rovin líčí autor současný i minulý život na tomto švédském ostrově. Vedle starého vysloužilého námořníka Gerlofa, který se navrací na své rodné sídlo z domova důchodců, aby bilancoval svůj život a odhalil poslední nijak záhadné tajemství své zemřelé manželky, je to žena středního věku Vendela, která se oklikou vrátila do kraje svého dětství a vzpomínání na něj není zrovna radostné, a pak hlavní postava Pera, která se do kraje dostává náhodně, jako dědic nemovitosti zde stojící a která si prožívá svá rodinná traumata kolem manželství či vážné nemoci své dcery. Skrytým žolíkem je postava Perova otce a osob kolem jeho minulosti, jehož život a podnikání v oblasti pornografických aktivit dává vznik hlavní zápletky. Jerry, Perův otec, je na sklonku svého života postižen výpadky paměti, za dramatických okolností je zničeno jeho studio, sám Jerry posléze cíleně zabit. Pery, jeho syn, se vydává po stopách jeho minulých aktivit spíše z povinnosti, neb vztah k otci je veskrze negativní, a toto se mu stane málem osudným. A pak jsou zde víly a trollové a mýty kolem nich, téma, které českému čtenáři není zas tak blízké a tradiční, ale které sehrávají v životě hlavních hrdinů nemalou roli. Čtete knihu o rozsahu téměř 450 stran a na 250 straně se stále nic neděje. Jste seznamováni s životy hlavních hrdinů, spousta informací položených na papír nemá na samotný děj žádný přímý vliv. Prolíná se současnost s minulostí, nejvíce brousíte v dětství Vendely, která si prožila opravdu krušné roky svého dospívání vedle chudého otce společně s postiženým bratrem, bez matky a kamarádek. Její jedinou nadějí jsou víly a trollové, kterým Vendela přičítá přehnanou řadu zásahů do svého života, aby na konci příběhu prozřela a odhalila svůj omyl. Vše je ponuré, pesimistické až přehnaně traumatizující, přičemž hlavní motiv vražd je velmi velmi slabý a ani odhalení motivů vedoucích k vražedným činům na konci knihy Vás nemůže nijak přesvědčit, natož tak nadchnout. Čekal jsem pod vlivem reklamních sdělení mnohem více, kniha mne zklamala, možná pro ta celkem velká očekávání a image severské detektivky, se kterými má český čtenář poslední dobu jen ty nejlepší zkušenosti. Toto dílko Johana Theorina je dle mého názoru mnohem horší, než Smršť, i když i tato kniha není žádným trhákem. Prostě mne autor nepřesvědčil a nezískal. Celková pochmurná atmosféra díla se slabým dějem Vás těžko donutí si knihu zapamatovat či sáhnout po znovupřečtení. Dle uvedených hodnocení jiných čtenářů je vidět, že Theorinům styl psaní má své obdivovatele i odpůrce, záleží jen na Vás, ke kterým se zařadíte. Pokud od knihy čekáte perfektní detektivní čtení nesené na severské vlně, tak to Vás kniha asi zklame, pokud spíše hloubáte na filosofickými úvahami o bytí či nebytí, možná Theorin zaboduje. Je to jen na Vás . . . PS: Teprve později po napsání komentáře odhaluji, že Gerlof vystupuje i v předchozích knihách, takže mne možná něco uteklo, ale věřte, že moje chyba to není. Návaznost není nikde deklarována, za znalce díla pana Theorina se nepovažuji.... celý text

Sanctus 2011, Simon Toyne

Na počátku byl svět a svět byl Bůh, a svět byl dobrý . . . Sanctus, první díl trilogie (Sanctus, Klíč, Věž) označované jako Ruinská, a přitom prvotina Simona Toyna. Dříve než Sanctus jsem přečetl Klíč a jeho hodnocení ode mne již zde na webu je. Předně je opravdu potřeba zdůraznit, že trilogii je nutno číst chronologicky, jinak Vám řada faktů uniká a zůstává nepochopena. Autor Vás v první knize seznamuje s hlavními postavami, jejich charakteristikami i důvody, proč konají, jak konají. Ve svém druhém díle Klíč již volně navazuje s předpokladem znalosti daných faktů. V prvním díle trilogie se dozvíte, co je Sakrament (což v Klíči jen tušíte) – dozvíte se, jak mohlo dojít k naplnění proroctví a proč se Klíčem stává osoba zdánlivě s dějem v Citadele nesouvisející. Taky její nepochopitelné představy a znalosti, kterými v Klíči disponuje, se po přečtení první knihy zcela objasnily. Co se nedovíte je, proč došlo k záhadné epidemii, kterou druhý díl začíná, a která decimuje „vyvolené“ i celý ekologický systém Citadely. Středem dění prvního dílu je Citadela a tajemný mnišský řád v ní sídlící a jeho odvěká minulost, tvrdý řeholní život a rozličná a bohatá hierarchie jeho členů. Plná soběstačnost řádu „uzavřeném“ ve svém vězení – Citadele, která se nachází uprostřed tureckého města Ruina mu dává nepřístupnost a odvěkou tajemnost, jeho historie sahá hluboko před datum narození Krista. Rozsáhlé knihovny shromažďují pomyslné bohatství lidstva a jsou řádem přísně chráněny. Nad vším stojí tajemství Sakramentu, které smí znát jen pár vyvolených mnichů, jakékoli pokusy opustit řád jsou přísně trestány. Smrt nemine nikoho, kdo se jen k tajemství Sakramentu přiblíží a není schopen unést jeho pravdu po celá staletí. A právě snahou opustit řád jedním z mnichů nejvýše postavených kniha začíná, neunesl tajemství Sakramentu a udělal vše proto, aby bylo odhaleno . . . Tomu musí být zabráněno stůj co stůj! V tomto prostředí, až mysteriózním, rozehrává autor příběh dvou sourozenců Liv a Samuela, jejichž zrození bylo nadmíru neobvyklé, ale svou neobvyklostí velmi důležité pro děj knihy, ale i dalších hrdinů, představující potomky dávných znepřátelených kmenů. Liv Adamsenová, Gabriel Mann, David Arkadian, Kathryn Manová, její otec, Samuel – zdaleka ne všichni tito hrdinové dožijí konec prvního dílu, a přestože bylo tajemství Sakramentu odhaleno a začaly „odtikávat“ hodiny dávného proroctví, nevíte vlastně, co bude dál . . . . . . nestárla, nechřadla, začal jí závidět, na Zemi se objeví jediný pravý kříž – Sakrament, svaté tajemství . . . Podobné věty se v knize kupí vedle sebe a nechávají Vás v napětí, mnohdy na můj vkus až přehnaně mysteriózním, ale nakonec má kniha mít další díly a na ty je třeba čtenáře nalákat. . . . Světlo Boží, uzavřené v temnotě, nikoli svatá hora ale prokleté vězení . . . S tímto vědomím se pročtete ke konci prvního dílu a v mysli Vám zvoní tajemné slovo . . . KuShikaaM . . . Dobře a řemeslně zpracováno, přesto mne na tom všem ději v knihách (Sancus, Klíč) k dokonalosti mnoho chybí a mnohé závěry sklouzávají až do oblasti bujné fantazie, bez logičtějšího podkladu. Určitě zajímavé čtení, pokud podobnému tipu literatury holdujete. Přesto zůstává mé hodnocení uprostřed, tzn. za tři hvězdy. První díl trilogie – Sanctus – je zajímavější právě o navození celé atmosféry kolem hlavního děje knihy, druhý díl Klíč pak nese větší prvky mysteriózna. Oba dva díly jsou zajímavé, lepším se zdá být díl první – vše je zde poprvé, záhadné, v Klíči se řada věcí opakuje, ale děj se rozvíjí a jeho kontinuitu uchopíte teprve, když dodržíte chronologii čtení dílů po sobě.... celý text

Svědkyně ohně 2012, Lars Kepler

Další skvěle napsaný a vygradovaný příběh z prostřední mladých recidivistů, jejichž napravování není až tak košer. Příběh má spád, tajemno, řadu zvratů a nakonec pointu, která všechno obrací. Dílko tvůrčí dvojice se řadí k té plejádě dalších, kterým pojmenování - dobrá detektivka – je přece jen málo. Jedná se o něco víc, než jen o hledání vraha či pobavení čtenáře. Je to příběh o lidech, společnosti, jejich problémech, mnohdy zůstává rozum stát. Určitě přečtením neuděláte nic špatně, obzvláště, pokud jste si styl severských autorů, dneska tak populárních, trochu zažili a oblíbili. Mé hodnocení 4,5 hvězdy, ale nechme si i místo na mety vyšší – dává 4, ale hodně nadprůměrné.... celý text

Istanbulská mozaika 2013, Laurence O'Bryan

Opět pro mne nový autor, kterého jsem objevil díky tomuto webu. Istambulská mozaika je jeho prvotinou, řekl bych, že celkem vydařenou, ikdyž fenoménu mistrů svého žánru zatím nedosahuje. Kniha, která kombinuje prvky detektivní se špionážními, tématicky obsahuje vděčný námět podobných příběhů – nic menšího, než celkové ohrožením lidstva a jeho podstaty, trochu šmrnclá i historií, takový kompilát toho, co v žánru „letělo a letí nyní“. Celkem přímočarý příběh, jen s lehkým náznakem složitější zápletky. Hlavní hrdina Sean Ryan, představitel britského institutu zabývajícího se aplikovaným výzkumem historických památek je nucen identifikovat tělo svého blízkého spolupracovníka a dobrého přítele, který byl za nejasných okolností rituálně popraven v Istanbulu, když zde vykonával běžný výzkum významné historické památky – posvátného chrámu Hagia Sofia. Objevené fotky zcela neznámých prostor, které Seanovi kolega záhadně předal a celková nejasnost kolem jeho smrti vedou Seana k přesvědčení, že zde zdaleka není všechno v pořádku. Rozbíhá vlastní „vyšetřování“, co jeho přítel ve skutečnosti fotil a kam se připletl, že musel být zavražděn a to způsobem, který jednoznačně připomínal otevřenou hrozbu všem ostatním „zvídavým“ nepovolaným šťouralům. Postupně odhaluje tajemná zákoutí kolem významné historické památky, lidé se kterými konzultuje svoje kroky mají najednou vysokou úmrtnost. Ve svém pátrání spolupracuje s pracovnicí britského konzulátu (další běžný prvek - krásná žena a spolu-hrdinka), se kterou se mu podaří odhalit tajemné spiknutí, nalézt historickou památku a prožít neuvěřitelná pronásledování a nakonec odhalit, že největšího predátora na Zemi – člověka ohrožuje vlastní nezodpovědnost, kterou se sám člověk v osobně „jiných vyvolených“ rozhodne vyřešit zcela zásadně. Zdecimováním vlastní populace pomocí rafinovaného a geneticky upraveného viru má vést k nastolení nových pořádků, má to být cesta k novému, čistšímu světu, který má dále pokračovat a zbavit se všech nadbytečných a nepotřebných. A to vše se má stát pod rouškou náboženského fanatismu. Knize se nedá upřít napětí a čtivost, autor Vás vtáhne do děje, využívajíce střídání obrazů vždy v pravou chvíli. Autor taktéž část knihy píše v první osobě (z pohledu postavy Seana Ryana), ale v jiných obrazech se drží obecné roviny. Toto střídání prvků přidává na knize zajímavosti, i když mne místy přijde, že je zde snaha „použít všechny prvky žánru naráz“ čímž vzniká slepenec ne vždy dotažený ve všech náznacích do konce. Závěr knihy je již standardní, v řadě případů si říkáte, proč ten či onen obraz, který byl nastíněn autor vůbec použil, neboť s dějem knihy pro její chod a rozuzlení nemá moc co do činění. Ale třeba se rozuzlení dočkáme v dalších dílech, neb na Istambulskou mozaiku mají navazovat další dvě knihy „pokračování“ Jeruzalémská mozaika (2013) a Newyorská mozaika (2014). Jedná se o napínavé čtení, spíše oddechového typu na dovolenkové odpočívání. Kniha mne nezklamala, ale jak jsem psal na úvod, fenoménu jiných podobných děl ještě nedosahuje. Poctivé tři hvězdy. PS: v knize se objevuje skrytý fenomén náboženského fanatismu a především pravdivá realita, jak je Evropský kontinent postupně "zaplavován" muslimskou komunitou. S určitou tolerancí této skutečnosti osobně nesouhlasím a stejně jak autor tvrdím, chce-li někdo žít v našem světě, ať ho přijme takový jaký je. Nenechme si vnucovat kulturu a náboženské praktiky od populace, která historicky do Evropy nepatří, a neustále zneužívá demokratických principů k prosazování vlastních zájmů, když "doma" by museli držet "hubu a krok"... celý text

Mrazivé ticho 2013, Wulf Dorn

Taková B detektivka. Mělo to všechno co by kniha na podobné téma měla mít, ale nějak to nebylo sladěno a nebo alespoň mne to tak připadalo. Příliš mnoho mrtvol, od každého kelímku (napětí, sex, krásná žena, honička v autech, negativní postava atd.) trochu ochutnáno, ale celek je jen produkt, který určitě nestojí za opakované čtení. Již je to chvilka, co jsem to dočetl a těžko se mne vybavuje o čem kniha vlastně byla.... celý text

Můj život po životě 2013, Michal Viewegh

Bude to někoho zajímat? Bude tuhle litanii někdo číst? Koupí si takovou knihu někdo? Otázky, které si sám autor klade pár měsíců zpět (srpen 2013) před tím, než dvacátá šestá kniha vyjde a „zaplaví“ knižní trh. Tématem knihy jsou opět životní denní prožitky pana Wievegha, tak jak je známe z jeho deníků (2005, 2011), jen je jaksi všechno jinak . . . Životní příběh - osud pana Michala Wievegha v podstatě před rokem naplnil zpravodajské servery, do myslí mnoha lidí se v tu chvíli vloudily myšlenky na jeho osobu. Většinou chápající, překvapené, strachující se, se snahou pomoci, smířlivé, ale určitě se našly i takové, které si s úšklebkem „řekly“ konečně bude pokoj od jeho útoků, sarkastických narážek a vůbec víření vody v našem politickém rybníčku. A nejspíše i řada pomstychtivých závistivců, kteří si po přečtení a znalosti jeho deníků v duchu řekli, patří mu to. Bral od života mnohem víc, než mám já, jaká je tohle spravedlnost. Ale určitě převážná většina byla těch, kteří s panem Wieveghem soucítí a tak v koutku duše žehrají, ještě, že se to nestalo mně. A lidské neštěstí přitahuje, neštěstí celebrit obzvláště, osud známého českého spisovatele, který se poslední dobou stal kontroverzní osobou, jehož poslední knihy byly 100 % přijímány, ale i mnohdy důrazně odmítány a kritizovány, určitě přiláká řadu nových čtenářů, kteří si rádi počtou o neštěstí jiných. Konečnou odpověď však dají až prodejní čísla, nová kniha v černobílém image ale vévodí všem výlohám. Samotná náplň knihy je ale výpovědí člověka, který si prochází peklem. Ze dne na den se mu zhroutil svět, jeho život se otočil o 180 stupňů, spíše vyjímečný život naplněný krásnými okamžiky, které byly brány jako samozřejmost, se najednou rozplynul v nenávratno s vizí, že se možná již nikdy nepodaří vrátit se zpět do starých kolejí. Přetrvává zahořklost, deprese, pocit křivdy a smutné vzpomínky na to, jak vše ještě před rokem bylo jiné. V knize však najdete vůli poprat se se situací a vypsat se ze všech těchto trablů. Životní děj posledních pár měsíců po „přežití své smrti“ píše Michal Wievegh zcela otevřeně, bez jakéhokoli kalkulu s útokem na city čtenářů. Kdo zná jeho knihy, ví, že v řadě z nich byla spousta autobiografie, deníky pak skutečnou výpovědí jeho života. Jaké srovnání se nabízí, když položíte vedle sebe – Báječný rok (2005,2006), Další báječný rok (2011) a Můj život po životě (2013). Jakoby znal svůj osud dopředu, dal Wievegh v plén svůj úspěšný život, stejně tak jak ten svůj současný. Kniha se tak může stát „životním příběhem“ řady serverů, které neustále nabádají – myslete na zadní kolečka, s cílem, prodat Vám svůj produkt. Jaký dát závěr – použiji slova jeho nakladatele – text se zdá poněkud cyklický, monotónní; není vyloučeno, že i trpělivý čtenář zažije pocit zmaru, který zná autor z posledních dlouhých měsíců tak zblízka a osobně . . . Netroufám si hodnotit tuto knihu, ona to není kniha, je to výpověď přesně v duchu svého názvu a ve svém důsledku . . . je knihou očistnou (Martin Reiner). A nebo jinak – velmi reálné, kdyby to samo nebylo realitou. Ale i to je život ve svých neskonalých podobách, ať Vám přečtení dá vzpomenout na řadu těch zbytečných a denodeních rozmíšek, starostí a trablů s kolegy, obchodními partnery či partnery životními, neboť jak praví klasik, pokud nejde o život, jde o hovno . . .... celý text