DriftBooks přečtené 420

Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize 2008, Jiří Trávníček

Knihy a jejich lidé: Čtenářské životopisy 2013, Jiří Trávníček

Překnížkováno 2014, Jiří Trávníček

Amerikána 2017, Chimamanda Ngozi Adichie

Hned na začátku knihy zpraží hlavní hrdinku jakýsi dredatý maník v metru odpovědí na její otázku ohledně rasy… „Dneska o rase každej jenom mele, černoši se musejí přestat brát tak vážně. Teď se všechno musí točit kolem tříd – bohatý proti chudejm…“ To mě pobavilo, zejména ve světle různých kauz, které se v poslední době objevují. Ona ta (leckdy bezprecedentní) korektnost – rasová, kulturní, náboženská, genderová – je pravděpodobně v určité míře nutná, ale někdy mi přijde absurdní snad až k smíchu. Ifemelu je blogerka. Africká černoška – z Nigerije – žijící momentálně v Americe. Její blog se jmenuje Rasovna aneb Různé postřehy neamerické černošky o amerických černoších (dříve známí jako negři. S fenoménem „černošství“ se paradoxně poprvé setkává až ve vysněné Americe… Takže… kniha je to skvělá. Skvěle napsaná. S nadhledem, s humorem. Je chytrá. Rozhodně vás přinutí nad všemi těmi věcmi přemýšlet. Ať už se jedná o příběh z Nigérie, nebo z Ameriky. Daleko více raději jsem byl v Nigérii... Pokud tedy chcete nahlédnout do naprosto jiného světa, poznat drobné nuance v rámci jedné rasy a pochopit zřetelné disproporce mezi rasami jako takovými je Amerikána vynikající příležitostí. Jako bonus dostanete zajímavý a jímavý příběh osudové lásky…... celý text

Stručná historie neřesti - Jak zlozvyky budovaly civilizace 2017, Robert Evans

Milá a vtipná záležitost. Okořeněná leckdy bizarními osobními zážitky autora. Včetně podrobných receptů pokud by ho náhodou někdo chtěl následovat… Že dějiny lidstva pohání především alkohol, drogy a nezřízená touha – po moci, po bohatství, po sexu – je asi obecně známé. Že dokonce možná i alkohol přispěl k polidštění opice, není už tak úplně bláznivou myšlenkou. Zvířata a lidé prostě chlastají a fetují, co to jde. A Robert Evans také… samozřejmě pouze a jen kvůli vědeckému bádání. Kvůli knize. Díky němu si tak můžete odpustit třeba takové potěšení, jako je pití vlastní moči s vylouhovaným tabákem, nebo kouření muchomůrek. Nebo naopak – díky němu to všechno můžete vyzkoušet a porovnat si své zážitky s jeho. Prostě milujte se, množte se, chlastejte a fetujte… a hlavně čtěte. Je to zdravé… Popelníček?... celý text

IQ 2017, Joe Ide

Američan s japonskými kořeny píše o Afroameričanech líp než oni sami… se píše v jakési upoutávce a hle – máme tady zase… rasy. Negry, Mechoše, Žluťásky… Máme tu pouliční gangy. A nekonečný vzájemný boj. Rappery ověšené zlatem. Drogy. Násilí. Bělouše s africkými copánky ve vlasech. Černochy s vyžehlenými vlasy a pletí zesvětlenou krémy. Prostě standardní obrázek multikulturní Ameriky. Joe Ide je scénarista a na knize je to znát. Čte se dobře, protože máte pocit, že se koukáte na film. A celá kniha je vlastně především – trailer, obrázek, video, movie. Ulice v oranžovém večerním světle. Z vytuněného auta duní Tupac. Mexikáni si nervózně pohrávají s revolvery. Rapperská hvězda – obklopená obrovským nesmyslným luxusem – je totálně sjetá a totálně v depresi. A to nejen kvůli tomu, že jí chce někdo oddělat. Černý holky ječí. Bílý holky ječí. Psi vrčí. Štěkají automatické pušky. Krade se, loupí se, fet se díluje a fetuje. Uprostřed toho hlavní hrdina – černošský Japonec, skromný, obyčejný, geniální. Do základní filmové dvojice samozřejmě také patří komik, co háže hlášky, věčně do všeho mektá, všechno pokazí a nakonec všechno napraví. Záporák je dostatečně záporný. Vypatlaný sociopat, obklopený bojovými psy a zbrojním arzenálem, se kterým by mohl sám přepadnout Severní Koreu, je dostatečně sociopatický. Já mám tenhle typ bijáku vcelku v oblibě. Mám rád i tu lehkou – až komiksovou – absurditu, s jakou je podávaný. Malinko mě nudila taková ta hollywoodská potřeba to nakonec mírně uhladit. Ta nutnost učinit dobrý skutek, odčinit hříchy a vše zakončit srdceryvným happy endem. Jinak ale opravdu zábavné…... celý text

Šumava domovem 2017, Ivo Stehlík

Les… jaké myšlenky vás napadnou při vyslovení tohoto slova? Stromy, magické přítmí, vůně jehličí, či vůně tlejícího listí, dlouhé procházky, houby… Ale uvažuje někdo z vás o lese jako o živé bytosti? Jako o propojeném komplexu, který je schopný komunikovat a vzájemné si pomáhat, například pomocí tzv. mateřských stromů? Kdo viděl film Avatar, ten si může (alespoň přibližně) představit, jak i náš „obyčejný“ les – třeba právě ten šumavský – funguje. I on má své mateřské stromy, i on komunikuje prostřednictvím spletité sítě podhoubí. Paul Stamets, významný mykolog a propagátor bioremediace (léčení pomocí živých organismů), přirovnal mycelia k přírodnímu internetu. Podle Simardové (bioložka z kanadské Univerzity Britské Kolumbie) jde spíš o společný cévní a nervový systém lesa. Kdo chce, informace si najde. Kdo chce, správný obrázek si poskládá… Pokud ale mluvím o lese, nemyslím jednodruhové smrkové plantáže tzv. hospodářského lesa, které momentálně (třeba právě na Šumavě) za les považujeme. Mluvím o lese plnohodnotném. O různorodém společenství druhů i genotypů. A toho dosáhneme pouze tehdy, necháme-li les si dělat to, co sám uzná za vhodné. Toho dosáhneme, pokud mu necháme čas a prostor, aby se opět stal „divokým“ a svobodným. To je základní smysl oné divočiny, o které se vedou sáhodlouhé debaty v případě Šumavy, ale i dalších oblastí. Ano, dnešní společnost potřebuje i lesy hospodářské. Potřebujeme je, abychom ukojili svou touhu po blahobytu a luxusu. Potřebujeme jeho dřevo. A i zde se vedou vášnivé debaty, jak se o takový les starat. Ale to nechme jiným odborníkům. Lidská touha vše ovládat a zužitkovat je bohužel patologická. A tuto neukojitelnou touhu si dokážeme vždy zdůvodnit. Vysoká životní úroveň je magické zaklínadlo. Divočina, svoboda, nezařazenost, neznámo – to jsou věci, kterých se podvědomě bojíme. Lidstvo se sice umí svorně dojmout a rozhořčeně odsoudit tragédii na planetě Pandora. Ale je jim úplně fuk, že to samé se jim děje za plotem… Co se samotné knihy týče… Jako dílko téměř čtyřiceti autorů je samozřejmě mírně rozkolísaná. Ovšem graficky a typograficky velmi povedená. Jako sjednocující téma se knihou vine kladný postoj nejen k Šumavě, ale především k snaze vytvořit zde onu „divočinu“ prostřednictvím, či s pomocí Národního parku. Z tohoto hlediska byl konkrétně pro mě nejpřínosnější text Martina Bláhy a následně Josefa Pecky. Ale zajímavé jsou samozřejmě všechny, zejména jako ukázka toho, jak je sám život pestrý a divoký. Tendence zarovnat do jednodruhové plantáže nejen les za humny, ale také nás, obyvatele Země, je více než zřejmá. A tak zakládání a fungování podobných společenství jako je třeba právě platforma Šumava domovem, je nesmírně důležité. Les tuto možnost bohužel – nemá…... celý text

Na počátku byl sex 2014, Cacilda Jethá

Mám rád informace, které jdou proti proudu. Protože jít proti proudu znamená, že za sebou necháte smrduté kalné bahýnko v deltě, ve které se tak ráda rochňá letargická většina obyvatel řeky. Znamená to brodit se stále čerstvější vodou a pomalu se blížit k pramenům, k počátku… Znamená to dobrodružství, nové vjemy, nové pohledy… Znamená to najít nová říční ramena, která si razí cestu mimo hlavní řečiště. Ano, znamená to také občas skončit v rameně slepém. To ale rozhodně není případ této knihy. O tendenci zarovnat lidstvo do jednodruhových plantáží a do jasně označených a ohraničených škatulek se zmiňuji v komentáři ke knize Šumava domovem. Co se týče vztahu muž – žena je tato tendence neuvěřitelně silná a táhne se stoletími, tisíciletími, ba možná od počátku věků. I když… a o tom je kniha především – na počátku věků, v dobách lovců a sběračů – bylo vše jinak a přiznat si, že nešlo o temné doby plné válek, nemocí, hladu a bídy je, kdoví proč, pro většinu společnosti problém. Nemá cenu, abych zde složitě popisoval to, co autoři jasně, srozumitelně, s nadhledem, humorem a přesto značně erudovaně sepsali v knize. Za mě platí, že jsem se bavil, že jsem se dozvěděl spoustu nových věcí, že jsem si potvrdil to, co jsem tu a tam tušil, a že jim prostě věřím. Na lidskou sexualitu a na základní vzorec rodiny muž – žena – dítě, se většinová společnost kouká skrze silná skla různých náboženství a pokroucených představ. Základní paradigmata a trendy povětšinou určují sexuálně frustrovaní vědci, či nábožensky – případně politicky – rigidní jedinci, a tyto vzorce je následně značně obtížné měnit. Máme je zažrané již stovky let a sám za sebe říkám, že i já se v těchto vzorcích plácám. Je to přirozené. Být rebelem je obtížný úkol v každé době. Máte-li tedy chuť ponořit se do čerstvé vody bez smradlavých kalů předsudků… Chcete-li se alespoň chvíli brodit proti proudu… Toužíte-li pochopit věci, o kterých většinová společnost svorně mlčí, aby náhodou lidé nezačali žít příliš svobodně a divoce, nebo aby náhodou nepochopili, proč se ty které děje dějí tak i onak, pak si knihu přečtěte. Vyhovuje-li vám ovšem teplé bahýnko v široké deltě společenského konsensu, knihu kolem sebe raději nechte proplout bez povšimnutí.... celý text

Cigaretka na dva ťahy 2017, Dominik Dán

Číst „dánovky“ je jako jít po známé ulici. Vejdete do domu, pak do bytu, v obýváku všem kývnete na pozdrav – vždyť všechny moc dobře znáte. Z kuchyně voní večeře, z pokojíku je slyšet tlumený dětský smích. Rodina. Domov. Naše Město… Idylka ovšem trvá vždy jen chvíli. Pak zazvoní telefon, vy ho zvednete a už to frčí… Je to pár dní, co jsem rozečetl knihu Hadrový panák. Skončil jsem hned na začátku. Ve chvíli, kdy našli jednu mrtvolu, sešitou ze šesti mrtvol a navíc zavěšenou v prostoru na lankách tak, aby prst jedné ruky mířil z okna do okna bytu přes ulici, který patří přivolanému detektivovi. Ten je samozřejmě po tahu, po rozvodu (nebo něco podobného), je nerudný, oblečený do květinových bermud, ale protože je geniální, tak to všichni taktně přehlížejí… JEŽKOVY VOČI… Já chápu, že je překnížkováno, a že je tedy asi třeba neustále vymýšlet co nejbizarnější vraždy s co nejméně pravděpodobným motivem, a že detektiv musí být všechno jiné, jen ne normální. Většina čtenářů si to pravděpodobně žádá. Já mám prostě raději toho „malého pitavala z Našeho Města“. Knihy Dominika Dána mohou leckoho začít nudit. Neustále ty samé vtipy, to samé prostředí, ti samí lidé, zločiny takové – řekněme provinční. Žádné bizarní bestiality, a policajti jsou tady jenom policajti, bez superschopností. Jenomže mě ten domácí smrádek, ta zdánlivá poklidnost, i ta obyčejnost baví. A především je to pro mě (poměrně) realistický vhled do (zejména) porevolučního dění u naší (či slovenské – on to zas tak velký rozdíl nebude)policie, u tajných služeb, v podsvětí i v nejvyšší politice. Většina čtenářů možná mávne rukou… takové báchorky, nic z toho se u nás neděje a dít nemůže. Tady v Našem Městě. Tady – v tom malém, zaprděném „oudolíčku“. To všechno je jen literární fikce. Moc bych si přál, aby tomu tak bylo…... celý text

Chtělo by to nový jména 2015, NoViolet Bulawayo

Takový Hrdý Budžes po africku… Tedy – já tu knihu zatím ještě nečetl. Myslím toho Budžese. Já jen viděl tu skvělou divadelní adaptaci. Tu s tou herečkou. Nepamatuji si, jak se jmenuje. Bára tuším. Na jména já moc nejsem. Možná proto by to chtělo jména nové. Takové ty africké. Ty by se určitě lépe pamatovaly. Třeba jako TaHérečka. Užvaněná. Matka ostatků. Bůhvíco. Štístko. Miláček… Na knihu jsem narazil náhodou v knihovně, a protože jsem právě četl Amerikánu, půjčil jsem si jí. Normálně bych jí asi přehlédl. A to by byla škoda. Další pohled na téma Afrika versus Amerika. Další koláž vzpomínek na domov, na dětství. Ač nostalgických, přesto vtipných, i přes veškeré tragédie, které život v chudé africké zemi, zmítané politickými nepokoji, přináší. Další kamínek do mozaiky zvané emigrace, útěk z domova. Další pohled na svět bílé Ameriky ze dna společnosti. Další pohled na svět jako takový… Někde jsem četl, že kniha je plná klišé. Příliš ublížená. Vůči velké Americe vlastně nevděčná. Já nevím. Já v tom nic takového nenašel. Je to prostě velmi dobře, vtipně a poměrně s nadsázkou napsaný příběh dívky, která vyrůstá ve slumu, kdesi v Zimbabwe. O jejím americkém snu. O americkém snu, jak ho prožívá v podstatě nelegální přistěhovalec. Je to sen o lepším životě. A ten přeci sníme všichni. Jenom kulisy jsou různé. Samozřejmě, že se NoViolet nevyhne steskům a rozčarování. Ale není to otravné, únavné. Není to nudné. Je to… neotřelé. Lyrické až poetické. Neokázale… srdcervoucí.... celý text

Podvolení 2015, Michel Houellebecq

Česká čtenářská republika 2017, Jiří Trávníček

Pokud vás čtení, čtenářství či četba zajímá jako fenomén je tato kniha pro vás tou pravou. Každou chvíli si lámu hlavu, co budu číst. Jakou knihu si vybrat? Zítra, pozítří, za měsíc… Za ten čas se mi v rukou octnou další knížky, které si přeci také přečíst musím… Nestíhám. Čtu v průměru 80 knih ročně. Dnes je ale doba, kdy se prý více píše, než čte. Prostě na to množství napsaného textu není dostatek čtenářů. A ti co čtou, nestíhají. Já nestíhám. Možná také proto, že píšu… hmm. V jedné „svěrákovské“ písničce se zpívá: statistika nuda je, má však přesné údaje. V knize Česká čtenářská republika není statistika nudou. Skrze statistiku buduje Jiří Trávníček příběh českého čtení v průběhu čtyř generací. A tenhle příběh mě osobně chytil za srdce. A vzbudil ve mně potřebu vytvořit si podobný příběh mého vlastního čtenářství...... celý text

Kosmonaut z Čech 2017, Jaroslav Kalfař

Tato kniha má zajímavý příběh a ten – jak by vám marketéři řekli – prostě funguje. Čech, který žije v Americe, tam vydá knihu, která je o Česku. Tento literární debut okouzlí kritiky renomovaných deníků New York Times či Guardian atd. a kniha je promptně přeložena do češtiny. Navíc řeší trauma, kterým trpí celá bývalá východní Evropa. Kdo a jak a kolik se ušpinil za minulého režimu. Možná nový Kundera… se dokonce objevuje tu a tam v ohlasech. Kdyby Kosmonaut z Čech vyšel jako první u nás, v češtině, a od domácího českého autora, asi by se kolem knihy nestrhla taková mediální bouře. Se spisovatelem by novináři nevedli žádné rozhovory, nebyl by zajímavý. Nebyl by za ním… příběh. Inu, takhle prostě šoubyznys funguje. Jen díky příběhu může Damien Hirst prodat žraloka naloženého v láku za dvanáct mega dolarů… No – chodím kolem toho jak kolem horké kaše… Co vlastně říkám samotné knize? Inu, vcelku se mi líbila. Milé absurdní drama proložené společensky citlivým tématem a okořeněné „utrpením mladého Werthera“. To vše sepsáno s lehkou elegancí, jemným humorem a poeticky – někdy trochu příliš. Navíc dobře ukočírované a vyvážené. Jenomže – jak jsem již kdysi kdesi napsal – pro mě je důležitý celkový prožitek. Emoce, kterou kniha vyvolá. A tady nevytrysklo nic tak silného jako například z Jezera Bianci Bellové. Místy mě pošimrala dojemná nostalgie, vzpomínky na dětství. Místy mě pobavil lehký dadaismus. Toť víceméně vše. O Kalfařovi určitě ještě uslyšíme. Prý bude tentokrát psát o Americe. Pravděpodobně o českém imigrantovi za Velikou louží… inu… opět… PŘÍBĚH.... celý text

Sráči 2017, Richard Price

Chvilku mi trvalo, než jsem se v té knize uvelebil. Bylo to zřejmě důsledkem dlouhých pauz mezi čtením. Člověk se pak vracel zpět do ulic nočního New Yorku a musel se tam opět zorientovat. Až v šesté kapitole jsem konečně usedl do služebního auta a vyrazil (udomácněn) k další noční vraždě… Jako bych tam cítil atmosféru filmu Pevnost Apačů v Bronxu… – ostatně Price se o tomto filmu v knize zmiňuje – vrátil se mi ten záběr, kdy „žiletková“ prostituka Charlotta odbouchne dva poldy… a samozřejmě hláška „Pusťte bratry domů!“, tu jsme používali jako študáci docela často. Kniha tou ušpiněnou atmosférou smrdí. Smrdí potem unavenejch poldů. Smrdí zfetovanejma smažkama. Smrdí bezbřehým násilím. Páchne, jako když se po bouřce vyvalí všechen ten městskej bordel skrze mříže kanálů. Páchne ranním panákem, který vás nemá probrat, ale naopak umrtvit. Po další dlouhé noční… Sráči… Každej polda má toho svýho… Poldové a odvrácená strana zákona. Stejně jako ta měsíční, je i tato pustá, tmavá, plná kráterů. Jizev. Špatných rozhodnutí. Tahle kniha ve vás vzbudí extrémní touhu žít na té osvětlené straně Měsíce. Někde na předměstí – v ulici pravděpodobně Javorové. Kde největší grázl je sousedův pes, který vám tu a tam nakadí do záhonu vzácných růží. Máte krásnou ženu, slušné děti, hypotéku splácíte bez problémů. Žijete tak, jak se má. Daleko od hranic temné strany… O temné straně vlastně vůbec netušíte. Ve vašem světě stále jen svítí Slunce a kvetou ty vzácné růže. Policajti jezdí v nablýskaných fárech, jsou usměvaví a zbraně nenosí… Jo asi jsem to neřekl. Kniha je skvělá. Pokud žijete ve Slunečném městě, v ulici Javorová, je to dobrý sci-fi příběh na letní dny u bazénu. Jinak je to vlastně dost smutná procházka realitou… drsně reálná…... celý text

Dobře utajené housle 2005, Miroslav Horníček

Dobře utajené housle – to je úžasný koncert laskavosti, lásky a chytrého humoru. Koncert pro jazyk český. Knihu jsem kdysi četl, ale až nyní mohu říct – spolu s jedním čtenářem, kterého autor cituje v závěru knihy – Děkuji Vám. Nechci pátrat po tom, odkdy a jak znáte mou ženu, ale znáte ji dokonale… :_) Jsou knihy, které prostě oceníte až s věkem. U této jsem se smál i plakal. Více smál. Smíchem očistným. Smíchem, který odplavuje z těla poťouchlé křivdy, nesmyslné ješitnosti, prostě lety nahromaděné negativní smetí. Četl jsem ji ve vlaku – cestou od své drobné ženy s útlým zápěstím – a pouze tato skutečnost mi zabránila nad některými větami hlasitě ryčet a halekat. Radostí a údivem. Dojetím. Pochopením… Celou dobu jsem při čtení slyšel v hlavě hlas Miroslava Horníčka, tak jak ho znám z televize, z Hovorů H, ze Dvou písařů, a měl jsem pocit, že mi knihu čte sám autor. Přizpůsobil jsem se tedy jeho rytmu, jeho dikci a celý zážitek ze čtení tím byl umocněn… A tak ještě jednou… Děkuji Vám za ten skvělý koncert.... celý text

Chvalozpěvy 1995, Miroslav Horníček

Chvála čtení. Chvála čtenářství. Přemýšlím, jestli vůbec existuje kniha, o které bych dokázal zasvěceně mluvit. Kterou bych dokázal procházet lehkými krůčky a zasvěceně tak, jak to dělá Miroslav Horníček. Přemýšlím o knize. Jedné… a on se přitom skrze své psaní prochází po desítkách knih s grácií literárního bonvivána. Ne jako kritik, či recenzent, ale jako – čtenář. Mám tento tip knížek v oblibě. O čtení si rád povídám, ale také rád o něm čtu. Je známou pravdou, že každý čtenář si v té které knize najde své. A já hltám to, co v knihách vidí právě Miroslav Horníček. Čtu věty, které si on ve svých oblíbených titulech označil, podtrhl, opsal, které bych možná přešel bez většího povšimnutí. Je to povídání opět milé, laskavé, pokorné. Vtipné. Zasvěcené. A já stále v paměti pátrám, o jaké knize bych dokázal mluvit já? Kterou knihou bych se mohl procházet jako známou zahradou? K jakým slovům bych chtěl vonět znovu a znovu? Nevím. Nemám vlastně moc ve zvyku se k přečteným knihám vracet. Mám jakýsi neodbytný pocit, že není čas něco číst dvakrát. Že na mě kdesi čeká další a ještě lepší kniha. Lepší příběh. Lepší zážitek. Silnější emoce… Ale možná se to bude měnit. Možná dojdu do bodu, řekněme zlomu, kdy se začnu vracet po cestě svého čtenářského života a rekapitulovat… Možná ho právě prožívám…... celý text

Jablko je vinno 2016, Miroslav Horníček

Horníček si opět skvostně hraje s drobnými nuancemi, které umí vytvořit jen dlouhodobý vztah jednoho muže a jedné ženy. Manželství, dnes spíše partnerství. Zároveň si pohrává – lehce, s jemnou ironií a přesto bez jakéhokoliv náznaku škarohlídství, se vztahem muž versus žena obecně. Dnes se říká korektně a genderově vyváženě… ovšem ta slova sama o sobě jsou hrubá a kostrbatá a do světa Miroslava Horníčka nepatří. Nepotřebuje je. Ví, že je zbytečné si cokoliv vynucovat a cokoliv generalizovat. A o tom je ta kniha asi nejvíce. Alespoň pro mě. A tak nezbývá než dodat – chápu, mistře, jestliže tak dokonale znáte mou drobnou ženu (s útlým zápěstím), je samozřejmé, že dokonale znáte i mé manželství… :-)... celý text

Jezero 2016, Bianca Bellová

Jedu na emocích. Pokud mě autorka (či autor) dokáže vtáhnout do svého světa, vstoupím rád. Bianca Bellová mnou smýkla a vystrčila mě ze smrdutého dobytčáku drkotajícího po transsibiřské magistrále do ještě smradlavější rybářské vesnice kdesi u břehů Aralu, Bajkalu, Titicacy, či jezera Čadského. Škrábu si – spolu s Namim – ekzém na ruce. Přímo bytostně cítím ten zmar a kalné bezčasí. Čas stojí a zároveň se šíleně točí – kousla ho snad tarantule nebo co…? – a honí svůj vlastní začátek… nebo konec. Uroborové i Uroboros. O knize Jezero se toho v recenzích napsalo spousty. Iniciační. Bildungsroman. Taková. Maková. Nudná. Skvělá. Erotická. Sprostá… Já nevím. Já jsem – myslím – po svém pochopil, co tím básnířka chtěla říci. A způsob, jakým to udělala, mi byl po chuti. A na ta místa v knize, která mi úplně nevoněla, jsem už dávno zapomněl. Ale v tom mém bláznivém vnitřním obraze přibyla další šmouha. Šmouha, která navazuje na jinou šmouhu podobného ražení. A těch šmouh je již několik desítek, ba stovek. A i přes svou abstraktnost mi evokují naprosto konkrétní obraz… A taky se pořád nemůžu zbavit toho ekzému na rukou…... celý text

Totální rauš – Drogy ve třetí říši 2016, Norman Ohler

Na historii lze nahlížet z mnoha pohledů. A tohle je pohled zbavený nánosů patosu. Nesmyslná válka ve své nestydaté nahotě. Ne – nejedná se pokus bulvarizovat historii. Všechny zmíněné drogy byly ve své době zcela legální. Německé chemické a farmaceutické továrny je chrlily jak na běžícím páse. Pervitin se třeba prodával jako náplň čokoládových pralinek a měl zahánět únavu žen v domácnosti. Byla to svým způsobem opojná doba, kdy ty – dle dnešního měřítka – nejtvrdší drogy byly běžně k dostání v samoobsluze. Kniha je postavená na historických faktech, především na lékařských záznamech Hitlerova osobního lékaře Morella. Nečetl jsem žádnou životopisnou knihu o Hitlerovi. Ale obrázek, který Ohler vytvořil právě na základě zmíněných faktů je excelentní a myslím, že víceméně přesný. Hitler jako zajatec své vlastní velikosti. Své ideologie. Posedlý sám sebou. Ač vegetarián, permanentně nadopovaný zvířecími hormony. Trpící silnou zácpou a chronickým nadýmáním. Radující se, když bez problému stráví listový salát, či špenát. Šťastný, když se dobře vys..re. Nervózní z toho, že mu bude třeba bzdít uprostřed důležitého jednání. Uzavřený ve svém Vlčím doupěti – vlhkém tmavém bunkru, odříznutý od reality. Paranoidní. Chybující. A poslední měsíce války závislý na těch nejtvrdších drogách. A kolem něj klaka bizarních generálů a poskoků. A tahle zfetovaná partička bez mrknutí oka vraždí miliony lidí – nejen své údajné „nepřátele“, ale i své vojáky díky nesmyslným rozkazům. Důkazů, že lidstvo ženou do záhuby podobní bizarní týpci jako byl Hitler, jsou mraky. V poslední době třeba spor Trumpa a Kim Čong-Ila o to, kdo má větší červené tlačítko, které odpálí jaderné rakety. Člověk by se nad tím snad i zasmál… jenomže ten úsměv by třeba také mohl být drobet „zářivý“!... celý text

Spisovatel jako povolání 2017, Haruki Murakami

Murakami rozhodně patří mezi mé „best of“. Takže možnost nakouknout do zákulisí jeho světa a myšlenek mě samozřejmě lákala. Stephen King – další můj oblíbenec – mi to umožnil v knize „O psaní“. A já se těšil na něco podobného. Jenomže… Jenomže Haruki Murakami si ani své nejvěrnější čtenáře nepouští k tělu. Zatímco King vás pozve až k sobě domů a vcelku familiárně s vámi klábosí, Murakami zůstává stát za oknem svého uzavřeného světa, napůl skrytý závěsem a pouze nenápadně svým fanouškům mává. Skoro bych řekl, že to trochu zavání onou nakladatelskou „účelovkou“. Kniha mě tedy moc neoslovila. Samozřejmě, ona to kniha jako taková ani není. Je to vlastně jen sbírka neuspořádaných textů. Raději si počkám na další skutečnou knihu. Na další neskutečný příběh…... celý text