DriftBooks
přečtené 420
Amerika 1927
2014,
Bill Bryson
Billa Brysona mám rád – jako autora. Jeho knihy – zejména ty netradičně cestopisné – čtu s chutí a vím, že se pobavím. Zároveň se dozvím spoustu informací. A to ze značně nevšedního úhlu pohledu. Proto jsem sáhnul i po této knize. Ne že bych byl fanoušek historie. Ale protože jsem fanoušek Brysona. A opět mě nezklamal. Smál jsem se už od první kapitoly. To, jak Bryson umí s informacemi pracovat, jak je umí poskládat, a jak je umí jemně okořenit ironií, je úžasné. Ústředním tématem je sice Lindbergh, jeho slavný Spirit of St. Louis a především první přelet Atlantického oceánu. Ovšem zároveň v knize ožívá fascinující a barevný obraz Ameriky. Prohibice. Politika. Sex. Zločin. Bulvární tisk. Rasismus. Eugenika. Kino. Literatura. Sport… Právě se rodí rozhlas a televize. To vše propojené a propletené do leckdy značně absurdních podob. Já se bavil. Není to asi kniha pro suché historiky. Pro puntičkáře a detailisty. Bryson umí ze strohých faktů uplést nádherný pestrobarevný gobelín. Umí najít a svázat nitky příběhů, které málokdo vidí. Umí si z vážných věcí udělat legraci, ale nezesměšňuje. Jen se tak lišácky chichotá pod vousy.... celý text
Druhý věk strojů
2015,
Erik Brynjolfsson
Lidstvo se předpovídání budoucnosti věnuje od nepaměti. Je to nejen fascinující, ale občas také životně důležité. Postřehnout právě ten moment změny. Bod zlomu… Pravdou ale je, že budoucnost většinou už žijeme… Leckdy si prostě ve všedním rytmu svého života ani nevšimneme, že svět poskočil o další krok vpřed. V nekonečné záplavě informací se stáváme zajatci své vlastní bubliny. Není nic těžkého se zacyklit ve svých pochybných pravdách a představách. Zejména dnes, kdy nám internet umožňuje stát se členem jakýchsi informačních sekt... Tato kniha vykresluje budoucnost ve vcelku příznivém světle, pastelově růžovou, jemně digitálně vrnící. Exponenciální růst umělé inteligence přináší netušené možnosti. Už dnes. Ostatně – už jsem to zmínil – budoucnost už dávno žijeme, jen ji ještě nedokážeme dostatečně akceptovat. „Druhý věk strojů“ znásobí sílu lidské mysli a inteligence – a bude to mít podobně obrovské a nepředvídatelné důsledky. Toliko ta dobrá zpráva. Schopnosti umělé inteligence připraví spousty lidí o práci. Toliko ta (zdánlivě) špatná zpráva. V této chvíli však přichází čas začít se zabývat věcmi, které jsou momentálně ještě utopií. Jako je třeba garantovaný základní příjem. Komentátor Financial Times Martin Wolf napsal v recenzi právě na knihu Druhý věk strojů, že „vzestup inteligentních strojů nabízí, aby více lidí žilo v odpočinku, aniž by někoho vykořisťovali. Dnes převládající puritánství takovou zahálku odmítá, avšak odpočinek může být i aktivní. Ale co jiného by mělo být cílem vzestupu prosperity, kterého lidstvo dosáhlo?“ Říkal to ostatně už expert na budoucnost A. C. Clarke: „Naším cílem by měla být stoprocentní nezaměstnanost, abychom si všichni mohli jen hrát.“ Inu tak... :-)... celý text
Kybernemoc!
2016,
Manfred Spitzer
Mno… ten pán se zdá drobátko umanutý a uzamčený ve své informační sektě – bublině. Nemyslím to ale tentokrát nikterak pejorativně… Spitzer to schytal od „digitální“ většiny už v případě své knihy Digitální demence. Přesto umanutě pokračuje v sázení argumentů, proč je škodlivé to a ono, zejména pak sledování televize, používaní internetu prostřednictvím digitálních technologií a také obyčejného přejídání a nedostatek pohybu dnešních dětí. Ve všem má v víceméně pravdu. Většina rodičů – včetně mě – ví, že bychom měli naše děti více brát ven, nenechat je bez dozoru brouzdat temnými vlnami internetu a čučet na bednu. Měli by sportovat, zdravě jíst, smát se, být neustále v dobrém, motivujícím prostředí. Knihu jsem přečet a u většiny věcí souhlasně pokyvoval hlavou. Měl jsem tendenci si říkat: nojo, to za našich mladejch let bylo všechno jinak. Věčně venku, žádná televize (kdo by se také koukal na ten jeden nudný komunistický program), žádný mobily, internet, socky – prostě jsme seděli před barákem na lavičce a kecali, dokud nás nerozehnal nerudný domovník ze třetího patra. Jsem přesvědčený, že by se využívání digitálních technologií a televize – zejména dětmi – mělo rozumně regulovat. A jsem přesvědčen, že je dobré podobně kontroverzním způsobem na to společnost upozornit. Jenomže jak to tak píšu, uvědomuji si, že zatímco ve svém komentáři kážu vodu, doma docela chlastáme víno… :-D... celý text
Muž, který hledal svůj stín
2017,
David Lagercrantz
Prequel a sequel… ta slova zní skoro záhadně, až exoticky. Trochu jako „vúdú“ zaklínadlo. Pátý díl Milénia je prequel a sequel zároveň. Postava Lisbeth Salanderové dostává v tomto díle další rozměr. Není přehnané tvrdit, že se pomalu, ale jistě, probojovává (a to doslova a do písmene) do předních řad mezi nesmrtelné literární celebrity typu Sherlocka Holmese, Phila Marlowa, Supermana atd. Jenomže zda se Lisbeth na literárním výsluní udrží, bude velmi záležet na jejím novém tvůrci. Tím je momentálně Lagercrantz. A ten z ní – bohužel stejně jako v předchozím díle – dělá komiksovou superhrdinku. Kreslených superhrdinů máme přehršel. Není tak důvod přidávat k nim právě Salanderovou. Díky tomuto zjednodušování a nerespektování reality mě kniha tu a tam docela nudila. Pátý díl tedy buduje svět kolem této punkové bojovnice z obou stran dějové linky. Vnáší světlo do jejího dětství a do rodinných vztahů. A vytváří kontury dalšího levelu. Připravuje nás na novou hru, nové dobrodružství, novou zápletku. Děj je docela košatý a zabývá se tématy, která jsou aktuální a zajímavá. Má v sobě dost pasáží, která stojí za přečtení a za zamyšlení. Líbí se mi práce s motivem hudby a její role v samotném příběhu. Někdy jsem měl ale pocit, jako by se Lagercrantz zalekl svých myšlenek a dějových propletenců. Jakoby měl pocit, že to bude na čtenáře až příliš. Že je nutná přízemní akce, brutalita, jednoduchost. Jakoby se nedokázal rozhodnou, pro jakou kategorii čtenářů bude kniha vlastně určena. Bude to akční „béčko“? Nebo kvalitní kyber-thriller s přesahem do téměř filozoficky laděné literatury? Já bych se – prosím – pro příště přimlouval za variantu „bééé“…... celý text
1Q84: Kniha 1 a 2
2012,
Haruki Murakami
Jak už to u mě bývá, příběhy, které vypráví Haruki Murakami se jakýmsi záhadným způsobem proplétají s příběhy, které žiji. I já a moje žena momentálně žijeme v různých světech. Spojuje nás pouze tenká stříbrná nit silné lásky. Já žiji u Vltavy. V „Kočičím“ městě. A vím, že je nejvyšší čas zmizet, dokud to ještě jde. Dokud tady ještě staví vlaky. Ona žije u Dunaje. A na její obloze visí měsíce dva. Je to její svět 2Q17. Oba víme, že je třeba najít únikový východ. Že musíme utéct zpátky do reality, kde na obloze uvidíme totéž. A oba víme, že to nebude ten svět, kde jsme se potkali a poprvé drželi za ruku. Tak pevně… Na setkání Tenga a Aomame jsem si musel počkat pár týdnů. Než jsem se pročetl na konec. Oni na sebe čekali dvacet let… Když jsem dočetl, zavřel jsem knihu a vyšel na balkon našeho slovenského bytu. Okamžitě mnou zacloumal silný vítr – dozvuk orkánu Xavier, který v Německu zabil sedm lidí. Díval jsem se do divoké řeky mraků, které vítr hnal po tmavé obloze, a hledal… Měsíc byl v úplňku a tu a tam probleskl zkrze tu černou masu… Ještě plný toho podivuhodného příběhu jsem zašel do kina na Blade Runnera 2049. A jako bych vstoupil do další dimenze Murakamiho knihy… Do další reality. Seběhl jsem po úzkých únikových schodech z ucpané magistrály do brebentícího labyrintu „kočičího“ Tokia… Už původní Blade Runner mě fascinoval svou atmosférou a svou vizí budoucího světa. Tíživou atmosférou. Přirozenou nejednoznačností. Nekonvenční láskou. Nesmiřitelností. Ale hlavně jakousi jednoznačnou všedností. To vše podbarvené skvělým Vangelisovým soundtrackem. I nové pokračování si částečně zachovává většinu zmiňovaných atributů. Ve spojení s příběhem 1Q84 jsem měl zážitek ještě intenzivnější. Ostatně – vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby pod úvodní titulky začala hrát Janáčkova Synfonietta…... celý text
Dešťová hůl
2016,
Jiří Hájíček
Přiznávám se bez mučení. Tohle je první kniha Jiřího Hájíčka, kterou jsem dočetl do konce. Jeho příběhy jsou na můj vkus příliš pomalé a příliš svázané s půdou. Jsou prostě „echt“ jihočeské. Já pocházím ze severních Čech. Z Mostu. Z města, které chtivá nenasytná společnost srovnala se zemí. Kvůli uhlí. A zcela nové bylo postaveno pár metrů vedle. Celý život v paneláku. Namísto rybníků kalové nádrže. Namísto zalesněných kopečků haldy a výsypky. Za barákem chemička. Do starýho Mostu, do těch rozvalin, jsme chodili sledovat natáčení válečnejch filmů. Na západní frontě klid tu točili Amíci. Boj o Moskvu Rusáci. Mé dětství byla válka, do které jsme jezdili tramvají… Pocházím z města horníků, co přišli ze všech koutů republiky. Nikdo tu nic nevlastnil. Beton, smog, prach z povrchových dolů. Roztěkané nové město. Hukot rafinérie. Nekonečné ševelení dopravníkových pásů na uhlí. Na horizontu komíny, dým, pařáty velkorypadel. Jsem celoživotní bezzemek a jihočeská idyla blat a rybníků a statků, ve kterých desítky generací bydlí jedna a tatáž rodina, je pro mě sci-fi… Bydlím tu sice už přes deset let, ale stále jsem ještě nezpomalil. Musím ale říct, že jsem tentokrát té Hájíčkově pomalosti a téměř až něžnosti, která z textu sálá, propadl. Ne, zápletka kolem pozemků mi nic neříká. Ale ta forma, styl, nálada… to všechno mě přimělo číst dál a dál. Ta děsivá nespavost… a skvěle podaný příběh jedné lásky i nelásky… to mě bavilo.... celý text
Řeznickej kluk
1999,
Patrick McCabe
Značně zadumaná kniha. Intenzivní. Nenápadně zalézá pod nehty. Což drobátko bolí… Toho malýho hajzlíka má člověk tendenci nenávidět a zároveň obdivovat. Snad trochu litovat. Tu a tam mu fandit. Taková drobná zvrácená solidarita. Jakési podprahové porozumění. Přestože víte, že je to všechno špatně a značně pokroucené. Ale kdo je oběť? Kdo je pachatel? Kde je původ všeho toho zla? Kde se bere? Ecce homo… je povzdech, který bych u těchto otázek vyloudil bez jakékoliv snahy o vysvětlení.... celý text
Špinavý kšefty na North Ganson Street
2017,
S. Craig Zahler
Mám rád překvapení. A tato kniha mě překvapila. Hned od první strany. Opravdu svižný a vtipný rozjezd. Akce, střih, dobrý hlášky… tetelil jsem se a těšil na další jízdu. Americká drsná škola jednadvacátého století. Nadupanej, béčkovej biják… Ano, béčkovej… a v tom byl nakonec ten drobný zádrhel. Kniha postupně sklouzla do jakési futuristické, téměř dystopické a brutální urban fantasy. Příběh sice šlape stejně svižně a vtipně, ale z reality nenápadně sklouznete do komiksu. Bavíte se… tedy pokud vás oslovuje akční „marvelovský“ svět, případně drsné filmy z hongkongské provenience například pod taktovkou Johna Woo. Rychlá, dobře nastříhaná záležitost, kde sviští kulky a stříká krev. Kniha plná bolesti, únavy a vyhrocených emocí. Dobře napsaná a přes všechnu brutalitu paradoxně docela vtipná. Kdyby se autor dokázal udržet v realitě, mohla by to být zajímavá výpověď o úpadku západní civilizace - jako je třeba kniha Sráči. Takhle je to "jenom" – výbornej béčkovej biják.... celý text
V mrazivých časech
2016,
Fred Vargas (p)
Je tomu pár týdnů, co jsem při nočním přepínáním televize narazil na starý černobílý seriál Bouvard a Pécuchet aneb Byli jednou dva písaři v němž hlavní role ztvárnili nezapomenutelní Miroslav Horníček a Jiří Sovák. Kdysi dávno jsem viděl pár dílů a řekl si, že jednou… no znáte to. Jednou už bude minimálně třicet let a já si nepřečetl ani knižní předlohu, ani si neudělal čas na to, zkouknout všechny díly. Proč o tom ale mluvím… Do knihy V mrazivých časech jsem se zprvu nedokázal začíst. Neměl jsem žádná očekávání. E-knihu jsem koupil v balíčku dalších zlevněných knih. Takže jsem se u čtení neklidně vrtěl a měl tendenci ji navěky odložit do hlubin mého hard disku. Ale ten styl, ten podivný humor a jakýsi slabý nádech zajímavé absurdity mě stále nutil se do děje vracet. A jsem tomu rád. Když jsem se konečně naladil na tu správnou vlnu, bylo to jako vstoupit do černobílého seriálu Bouvard a Pécuchet. Jen místo písařů tu máme komisaře Adamsberga a majora Danglarda. Jemný, ale zároveň uštěpačně ironický humor. Chytré až chytrolínské. Vskutku zábavné a přitom poučné. Kniha má totiž i svou druhou, neméně zajímavou podobu… Fred Vargas (vlastním jménem Frédérique Audouin-Rouzeauová) je pseudonym vystudované historičky. A ta své rozsáhlé historické znalosti dokáže výborně využít v zápletkách svých detektivních příběhů. Naši „písaři“ se tak během vyšetřování octnou „v mrazivých časech“ Francouzské revoluce, v měsíci Thermidoru, v době nejtvrdšího teroru a hrůzovlády neúplatného Maximiliena Robespierra. V době, kdy se schyluje i k jeho popravě… a v současnosti k vraždám jeho následovníků. Revoluci – s tím profláknutým heslem „Liberté, égalité, fraternité“ (Volnost, rovnost, bratrství) – jsem měl spojenou s jakousi romantickou představou o vítězství dobra nad zlem, svobody nad útlakem. Slavné dobytí Bastilly, vznik republiky. Obdivuhodné vítězství prostého lidu nad zlým feudalismem… Ono to tak samozřejmě částečně i bylo, ale… Z onoho vzletného hesla se postupem doby ztratil dovětek „ou la mort“ – nebo smrt. A té přináší téměř každá revoluce většinou až přespříliš. A každá revoluce se nakonec zvrtne do podoby, o kterou nikdo nestojí. Z Výboru pro veřejné blaho až ke Kultu Nejvyšší Bytosti. Veškerá romantika a úžas z nových možností se nakonec utopí v… Teroru. Veškeré vznešené ideály se ztratí v osobních sporech, v touze po moci a po náhle uvolněném bohatství. A celý ten kolotoč začíná nanovo… Kniha mě tak nakonec vcelku nadchla. Tím, že mě nenásilně provedla kouskem francouzské historie. Pobavila mě značně netradičními vyšetřovacími metodami, za kterými stojí značně netradiční tým kriminalistů pod vedením komisaře Adamsbera. Bavil mě trochu netradiční rytmus knihy. Často se mluví o „suchém anglickém humoru“. V tomto případě bych se nebál použít termín „typický francouzský humor v lanýžové omáčce, se špetkou dobrého Beaujolais, prokládaný lyonskými bramboráčky…“... celý text
Do vody
2017,
Paula Hawkins
Dívka ve vlaku mi přišla přeceněná. A film byl propadák. Tedy alespoň pro mě. Nevím samozřejmě, jak dopadl všeobecně. Na ČSFD nasbíral 67%. Já ho nedokoukal. K nové knize Pauly Hawkinsové přistupuji tedy se střízlivou opatrností. V prvé řadě jsem se malinko ztrácel v příběhu. Co kapitola, to jiná postava, jiný úhel pohledu a jiná časová linka. Než se zorientuji, je třetina knihy fuč. A když už se konečně v příběhu uvelebím, zjistím, že mě zas až tak nebaví. Malinko mi to připomnělo Vraždy v Midsomeru. Seriál, na který s manželkou příležitostně koukneme o víkendovém odpoledni. Taková venkovská poklidná záležitost, kde v pozadí bublají napjaté mezilidské vztahy. Jediné, co mě v knize opravdu vzalo… – ale to bych vám vlastně prozradil jednu ze zásadních věcí z příběhu. Takže jinak. Je tam jedna linka příběhu, která se mi nepříjemně zavrtala do mozku. Protože přichází na svět tak lehko. Protože dokáže proplouvat celým životem jako hnusná slizká mlha. Protože pokroutí zcela nenapravitelně vztahy v rodině, mezi přáteli, či v partnerství. Je řešitelná neuvěřitelně snadno. Ale jak známo – jednoduché věci jsou ty nejtěžší. Knihu jsem přečetl a neměl při tom potřebu přestat. Předpokládám, že si i vy příběhu najde tu linku, tu část, která vás zaujme, osloví. Je jich tam několik, takže na každého se dostane -:)... celý text
Osm
2017,
Radka Třeštíková
Pamatuji si, jak jsem si jako dítě koupil kaleidoskop (koukl jsem na Google – stále se prodává). Dokázal jsem tím válcem kroutit celé věky. Nořit se do těch obrazů. Unikat. Prchat do jiných světů… Česky se tomu říká krasohled. Krasohled… nádherné slovo, které evokuje klid, harmonii, krásno. Ve spojitosti s Osmičkou mi naskočilo slovo kaleidoskop. Ale krasohled? Ne, to není to pravé. Obrazy, které Třeštíková v knize kreslí, nejsou klidné, harmonické a víceméně ani krásné. Jsou naopak silné a burcující. Jsou plné emocí. Jsou plné lásky. Ale i nenávisti, zloby a žárlivosti. Plné takové každodenní obyčejnosti. Plné každodenní velkoleposti. Velkoleposti, jakou dokážou přinést drobné střípky úsměvů, doteků, pohlazení, laskavého slova. Každodenní nasranosti, jakou rozdmýchají drobné střípky nervozity, nepochopení, únavy, sobeckosti. Třeštíková nepíše. Kreslí tu jemné tahy, tu silné čáry, tu stíny, tam začmárané fleky, kde pastelky téměř protrhnou stránky. Ale přes veškerou vážnost, která se příběhem vine, přes všechny ty vyhrocené emoce, kdy máte slzy na krajíčku, umí Třeštíková i pobavit. Jemným, nevtíravým humorem. Který však nenaruší to zásadní, co knihou rezonuje. Nekonečný příběh lásky. Lásky mezi partnery, dětmi a rodiči, mezi lidmi obecně. Té šťastné i nešťastné. Naplněné i nenaplněné. Nekonečný příběh touhy po porozumění. Po harmonii. Po krásnu. Touhy po tom, aby náš život byl jako ten krasohled. Aby se nám pokaždé skládaly jen krásné, barevné, harmonické obrázky…... celý text
