Chimamanda Ngozi Adichie

Nová kniha

Co ti svírá hrdlo - Chimamanda Ngozi Adichie

Povídky plné krásy i smutku mapují střet dvou kultur a touhu po jejich sjednocení. Chimamanda Ngozi Adichieová ve své povídkové sbírce upírá zrak nejen na N... detail knihy

Populární knihy

/ všech 7 knih

Amerikána

Půl žlutého slunce

Purpurový ibišek

Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních

Nové komentáře u autorových knih

Co ti svírá hrdlo

„Nejsem moc nadšená z nyní tak populárních afrických autorů, kteří doma už dlouho nežijí a přitom chtějí svoji domovinu tak nějak představit i nám cizozemcům (a podsunout nám své "kosmopolitní" názory). S nigerijskou literaturou se docela roztrhl pytel, jen od této autorky jsem četla už třetí knihu (Purpurový ibišek celkem šel, ale Amerikánu jsem nezdolala). Na život v naprosto odlišné Nigérii jsem vždycky zvědavá, ale nedostávám většinou nic moc obsažného a objevného (např. taky byla zmíněna hned několikrát branná povinnost i pro dívky, ale nic víc - třeba na jak dlouho). Ale jakmile jsme v zahraničí, tj. v Americe, kam většina z nich legálně či ilegálně míří za lepším, moje důvěra ve vyprávění a ochota číst ty nekonečné stesky (vůbec ne po domově, ale spíš, že se v Americe žije jinak než doma ... to snad dá rozum, to dobré se nijak nekomentuje, jen to "špatné", jiné, přitom o rasismus už dávno nejde a konkrétně v těchto povídkách nikdo nijak významně ani fyzicky ani psychicky nestrádá). Takže přes veškerou vypsanost autorky (pěkný jazykový styl, zajímavé obraty, úsporná délka, nesporná čtivost, pointy) mne nakonec zaujaly povídky dvě, které vůbec nebyly "nigerijské", ale prostě všeobecné: Do zítřka daleko (skoro thriller) a Minulé pondělí (malinké psycho).“... celý text
— soukroma

To, čo máš okolo krku

„Je to lehce aktivistické, ale není to v tomto případě naspodu. Velmi hezky vykreslené postavy, jejich vnímání světa. Povídky mě donutily přemýšlet mimo můj zajetý svět.“... celý text
— makovec201

To, čo máš okolo krku

„"Pochopila, že byť rodičom v Amerike znamená žonglovať s úzkosťami a že to súvisí s tým, že majú priveľa jedla. Sýte brucho dávalo Američanom čas na obavy, že ich dieťa by mohlo mať vzácne ochorenie, o ktorom sa práve dočítali, dávalo im pocit, že majú právo na ochranu svojho dieťaťa pred sklamaním, nedostatkom a zlyhaním. Sýte brucho dávalo Američanom a Američankám luxus toho, aby sa mohli chváliť, že sú dobrými rodičmi, ako keby bola starostlivosť o dieťa výnimkou a nie pravidlom." Adichie ma zaujala už svojou bichlou Amerikánka (tých cca 600 strán mi zbehlo ako nič) a aj tento poviedkový výber bol celkom podľa môjho gusta, teda natoľko, ako to už s poviedkami býva; niektoré sadnú viac, iné menej, ďalšie skoro vôbec; pri niektorých by ste boli najradšej, ak by ich autorka pretavila na dlhý román, iné sú skvelé práve v podobe kratšieho textu, niektoré pôsobia skôr ako také náčrty či štylistické cvičenia... Tematicky je to mix toho, čo už autorka ponúkla aj v iných svojich dielach, teda kontrast života v Nigérii a Amerike, postavenie (čiernych) žien v africkej aj západnej spoločnosti, fanatické podoby viery, spoločenské výzvy v nigérijskej spoločnosti.... Postavy väčšinou na jedno kopyto, akurát majú iné mená, ale to nič. Ako celok je to príjemné, vyvážené čítanie, taká typická Chimamanda s podmanivým rozprávačským štýlom, citom pre detaily a temer reportážnym pohľadom na svet, ale, žiaľ, zároveň je to typická Chimamanda aj so svojimi "neduhmi" (v mojej optike), teda dosť z jej textov presvitá, komu v nich "fandí", podobne ako jedna z jej postáv drží palce súťažiacim v televíznych reláciách v takomto poradí: čierne ženy, čierni muži, biele ženy, bieli muži; no a nemôžem sa zbaviť dojmu, že tak je to aj u autorky, čo sa na jednej strane snažím chápať, na druhej mi však už mierne liezlo na nervy, že všetky tie jej čierne hrdinky sú pravidelne nasrdené na zmienené iné typy osôb a už len preto, že čierne ženy sú na čele autorkinhoo súkromného rebríčka, majú právo na všetko od závisti cez odúvanie sa až po nenávisť, klamstvo a (v jednom poviedkovom prípade) zabitie. Tým ma autorka štvala už pri Amerikánke (hlavná hrdinka spôsobila rozpad rodiny, no a čo, lebo veď bola hlavná hrdinka), a áno, viem, že nie so všetkým, o čom autorka píše, musí súhlasiť, ale z jej textov tak nejako cítiť, že sama je trochu nasrdená a svojimi textami ukazuje nielen realitu ľudí, o ktorých sa rozhodla písať, ale aj prostredník. Každopádne, písať vie a aj táto jej kniha sa číta dobre, ľahko.“... celý text
— Starmoon

Purpurový ibišek

„Náboženský fanatismus, rodičovská tyranie a domácí násilí. Tři v lidské historii téměř trvale přítomná zla – o to horší, pokud se setkají v jedné osobě, jak tomu bohužel nezřídka bývá. Adichie musela mít mezi blízkými příbuznými či přáteli podobný případ, jinak by totiž nedokázala tak plasticky popsat chování všech aktérů. Nejhorší na tom je (a v tom je kniha také hluboce pravdivá), že pokud tyran není psychopat, který jiné týrá pro vlastní potěšení, je to často svým způsobem milující rodič nebo manžel, kterého ovšem ovládá a zaslepuje vlastní nejistota a strach z vnějšího, nebezpečného světa, jímž pro něj může být i Bůh. A pak je třeba udělat cokoli, včetně těch nejhorších věcí, abychom nepřišli o Boží přízeň nebo si Boha dokonce nerozhněvali a před jeho nepřízní či hněvem ochránili i své nejbližší. Stejně tak je pravda, že zvláště týrané děti přes všechno to psychické, popřípadě i fyzické násilí své rodiče obvykle mají rády – protože často jiný model chování ani nemají možnost poznat a je to pro ně prostě normální ... I přes určitou chronologickou nepřehlednost je to na prvotinu velmi dobrá kniha.“... celý text
— Taťka Hraboš

Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních

„Epištola původně adresovaná přítelkyni, jíž se narodila dcerka a která autorku prosí o rady, jak dítě vychovat. Stejně jako „Feminismus je pro každého“ se i „Milá Ijeawele“ hlásí k liberální (tj. ne radikální) větvi feminismu. Vychází v podstatě z klasického britského liberalismu s důrazem na práva individua, samozřejmě upraveného pro nigerijskou společnost: „Vnímej, prosím, Chizalum jako jednotlivce. Ne jako dívku.“ / „Nikdy jí neříkej, že by něco měla nebo neměla dělat proto, že je děvče.“ / „Nechala jsem si [po svatbě] svoje jméno proto, že je to moje jméno.“ Některá výchovná doporučení jsou opravdu zaměřená specificky na dívky: Ijeawele, prosím, neuč malou Chizalum spojovat si stud s biologií ženy; podporuj ji ve sportu i po příchodu puberty, kdy většina slečen sportovat přestává; nepokračuj v tradici nigerijských tuhých účesů, které děvčatům poškozují pokožku na hlavě a působí jim bolest. (Tématu obřízky se autorka nedotýká.) Jiné návrhy mají širší platnost: „Místo toho, abys Chizalum učila, jak být roztomilá, uč ji být upřímná. A laskavá. A odvážná. [...] Chval ji zejména tehdy, když zaujme obtížné nebo nepopulární stanovisko, poněvadž to je zrovna její upřímný postoj. [...] Uč ji, že není jen objektem, který se líbí nebo nelíbí, ale také subjektem, jemuž se něco líbí nebo nelíbí.“ Na tuhle knížku byl ideální čas v mých třinácti, kdy jsem nutně potřebovala nějaký materiál pro „zaujímání postojů“ - a kdy mě Afrika, zejména Nigérie, nezměrně fascinovala. Teď ji vnímám jako zajímavý náhled do (africky zabarveného) liberálního feminismu, exotického nejen geograficky, ale také svojí umírněností. Ve Střední Evropě se totiž člověk setkává spíš s feminismem radikálním, dohnaným k absurditě mechanismem perpetuální revoluce. Naopak Chimamanda je fajn. Vlastně jsem si ji šla přečíst bezprostředně poté, co přede mnou můj kamarád prohlásil, že své syny jednou hodlá vychovávat „k síle, odvaze a chytrosti“ a dcery „k slušnosti a ctnosti“, což zvedlo ze židle i mě. xD Spisovatelka jakoby v odpověď nabádá: jednejme s lidmi na základě jejich osobnosti - a kuráž, chytrost i laskavost podporujme u všech.“... celý text
— JulianaH.

Přejít na knížky autora