Bassquiat
přečtené 387
Žalostící stehlík
2019,
Anna Maria Ortese
To, že zatím nemáme výklad, který by podal transparentní obraz tohoto románu, je vskutku potěšující - pokud totiž s jeho pochopením mají problémy literární vědci, co potom mají dělat obyčejní čtenáři. Velmi osobitá záležitost, v kontextu (nejenom) italské literatury asi zcela originální počin. Jedná se o dosti komplikovanou mystic telenovelu, kde ožívají mrtví a děti mají 300 let, umí létat a proměňují se ve zvířata. Velmi melancholická poetika, děj plynulý ale éterický, každá pravda nesčetněkrát popřená a přepsaná. Frustrující je i to, že krizí identity netrpí jen postavy, ale i hlavní vypravěčka, která - ačkoliv je vševědoucí - bývá často vývojem více překvapena než samotný čtenář. Náročné, literární zážitek však zaručen. Za zmínku stojí i zdařilý Pelánův doslov.... celý text
Dějiny Mexika
2009,
Oldřich Kašpar
Kniha sice dokáže o dějinách Mexika poskytnout nadprůměrné znalosti, v porovnání s Barešovými Dějinami Egypta či Klímovými Dějinami Brazílie však působí dost laciným dojmem. Zatímco předkolumboská doba je podána relativně detailně, další kapitoly jsou docela odfláknuté. Např. koloniální období a nejnovější dějiny jsou popsány zcela stručně až na úrovni encyklopedických hesel (některým partikularitám je naopak věnováno zbytečně velké množství, např. jen vyhnání jezuitů spolkne přes 15 stran). Shrnuto: samotný text není špatný; tak veliká země, jakou Mexiko je, by si však zasloužila alespoň 600 stránek čistého textu (tak jako v případě Egypta, Brazílie či Iráku). Každá dějinná epocha by tak byla popsána opravdu podrobně, a čtenář by o ní mohl získat vskutku komplexní představu.... celý text
Cherokee
1996,
Jean Echenoz
Echenoz tradiční koncept detektivky (původní labyrint se pomalu rozmotává a čtenáři působí potěšení, když si postupně vyjasňuje příčiny, motivy a identitu viníků) zcela vědomě obrátil vzhůru nohama. Každá další kapitola totiž přináší stále nové postavy a vrství nové otazníky. Číst Cherokee je proto vskutku frustrující. Každou stránkou jsem se těšil, že se už konečně dozvím, o co tam vlastně běží. Na konci se čtenář ale dozví, že si s ním Echenoz jen pohrával. Na druhou stranu je třeba říci, že se opravdu jednalo o zajímavé až fascinující čtení - jen místo vyjasňování byl čtenář nemilosrdně obmotáván pavučinou událostí, kterým, ačkoliv vykazovaly jistou logiku, jaksi nestíhal porozumět. Kdo má rád Panoptikum Města pražského, Sherloka, Balzaca či soudkyni Barbaru, ať se raději takovým knihám vyhne.... celý text
Tagesordnung. Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech
2018,
Éric Vuillard
Naprosté zklamání. Že kniha nebude mít kdovíjakou literární hodnotu, jsem tak nějak čekal. Taky jsem však čekal, že tento deficit bude vyvážen popisem anšlusu pomocí nejrůznějších zajímavostí a paradoxů, které tradiční historiografie často nebere v potaz. Realita je ale taková, že kniha je dokonce pod úrovní encyklopedických hesel: přečtěte si na wikipedii články "Anšlus", "Schuschnigg" a "Seyss-Inquart" a dozvíte se toho o obsazení Rakouska mnohem víc než u Vuillarda. Navíc knížka je neuvěřitelným až buranským zjednodušením daných událostí. Vysmívat se Schuschniggovi a Miklasovi a popisovat je jako natvrdlé zbabělce, lze považovat za nepovedený vtip. Kniha je navíc plná klasických klišé: emocionální křupan Hitler, naivní Rakušané, neschopný gentleman Chamberlain. Pokud máte alespoň základní představu o tom, co se v roce 1938 stalo, určitě si ji četbou Vuillarda nijak zvlášť nerozšíříte. Zatím nejslabší Prix Goncourt, co jsem četl.... celý text
Slon na Zemplíne
2018,
Andrej Bán
Tentokrát slabší absyntovka. Některé kapitoly (arizace, Jánošík, kauza Karola Sendreia ad.) nepřesahují rámec wikipedie, novinářského článku či jedné odborné práce. Z toho, že se starostka Humenného pohádá s představiteli místní umělecké školy, bych taky nedělal senzaci. Za zdařilé kapitoly považuji ty o německé menšině či agrodotační mafii (tady už jde vysledovat kvalitní reportérskou práci).... celý text
Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu
1999,
Peter Handke
Evropa podstoupila mnoho dopravních revolucí. Jednou z posledních je jistě okamžik, kdy se v polovině 90. let podtunelovaly Alpy a údolí se protkla kilometrovými viadukty. Poprvé tak bylo možno projet za den třeba půl kontinentu, dostat se z Rakouska do Francie nově zabralo jen pár hodin. Pro nás věc přirozená, pro současníky jistě fascinující. Tento civilizační skok je v novele Za temné noci neustále přitomen, stále však spíše jen tak nějak v pozadí. Handkeho totiž zajímal jeho přesný antipod, tj. kontrární dobový trend týkající se rostoucí obliby pěších tůr. V době masových "poutí" do italských resortů Handke předložil něco ryze "staromilského", totiž snahu poznat Evropu mnohem subtilněji než jen z dálnic a benzinek. Pro současníky oslavující dálniční síť a dychtících po plážích v Rimini či hotelech Monte Carla musel Handkeho popis vesnických slavností či stepní flóry působit jistě nepatřičně. Na druhou stranu však Handke předložil i něco ryze moderního: dávno před oblibou všech cest do Compostely či pacifických a apalačských trailů ukázal - podle známého stereotypu - , že i "cesta může být cíl". Dnes vychází o transkontinentálních tůrách stovky knih, Handkeho novela je v tomto ohledu vskutku manifestační (jistě by stálo za to, srovnat ji s deníky, které si psal František Skála, když šel v roce 1993 pěšky do Benátek).... celý text
Modlitba za déšť
2018,
Wojciech Jagielski
Obsah v jedné větě: v polovině 90. let bylo v Afghánistánu nejméně 16 vzájemně neuznávajících se vlád, jejichž milice se neustále mezi sebou masakrovaly. Bylo-li Jagielskiho cílem zpřístupnit čtenářům tento fascinující labyrint, lze říci, že se mu to povedlo (je samozřejmě občas nutné nahlédnou do wikipedie). Zatímco reálie sovětské okupace (79-89) a invaze západních vojsk (01-doposud) jsou v textu jen načrtnuty, milieu let 1989-2001 je probráno opravdu důkladně. Kladem je určitě i to, že Jagielski nikoho nefavorizuje a nikomu nestraní, dokonce ani talibáncům. Reportáž na úrovni odborné historiografické knihy. Každopádně: je to dost politické a vojenské, nic pro ty, kteří chtějí spíš "příběhy ze života".... celý text
Tichý dům
2014,
Orhan Pamuk
Vyprávění je zasazeno do několika srpnových dní roku 1980, kdy v Turecku eskalovala vlna násilí ukončená vojenským převratem z 12. září. Tím, že se děj odehrává ve městě Gebze a tedy daleko od centra dění v Istanbulu, je politická rovina knihy vcelku zastřená a neprojevuje se nijak explicitně a křiklavě. Struktura knihy je vskutku zajímavá: nejstarší z pěti vypravěčů, psychicky narušená Fatma, posouvá horizont knihy daleko do minulosti a rozkrývá tak mnoho rodinných tragédií; jejím protipólem je politicky naivní teenager Hasan, který naopak prodlužuje osu vyprávění do nedaleké budoucnosti, čímž rozkrývá dobový politický rozkol v turecké společnosti. Politická a rodinná rovina románu se dlouho vyvíjí samostatně. To, že spolem úzce souvisí, je však čtenářům od začátku sugerováno. Vrcholem knihy je pak zákonitě okamžik, kdy dojde ke zkřížení těchto dvou sfér. Za výraznější defekt knihy považuji jen absenci jakékoliv lyriky. Prostředí maloměsta u Marmarského moře by si zasloužilo lepší popis, než jaké mu věnoval Pamuk. Města u Istanbulu navíc v posledních desetiletích raketově rostou a mnohé z dob Osmanské říše již přestává existovat. Popis dobových reálií by knihu určitě posunul o úroveň výš. Pamuka očividně více zajímala výstavba příběhu než poetika místa. Škoda.... celý text
Norské dřevo
2005,
Haruki Murakami
Naprostá literární popina. Cca 10 postav, z toho 9 křehkých duší, které netouží (samozřejmě kromě sexu) po ničem jiném než po "láskyplném obětí", což se týká i hlavního hrdiny, promiskuitního teenagera, stylisticky vystavěného tak, aby byl pro 99 čtenářů ze 100 sympatický. Murakami příběh nijak neproblematizuje - když neví, jak s postavou naložit, nechá ji spáchat "random" sebevraždu (napočítal jsem jich 5). Vše postaveno na tradičním a již tisíckrát omletém konceptu bezelstné melancholické duše uvězněné v technokratickém světě. Stylisticky nijaké, sled jednoduchý vět. Literárních figur tak na prstech jedné ruky. Četba pro středoškoláky či jednodušší čtenáře hledající nějaké kvazi duchovno. Nechápu, jak někdo vůbec může uvažovat o Murakamim jako o čekateli na Nobelovu cenu.... celý text
