Terasa v Římě přehled

dnes

"Když člověk uvádí důvod, ničí lásku.
Opatřit smyslem to, co milujeme, znamená lhát.
Neboť žádná lidská bytost v okamžiku, kdy intenzivně cítí, že je naživu, nezakouší žádnou jinou radost.
A jiného života není."

Extáze a trápení, dalo by se říci. 'Terasa v Římě' v útržkovitých krátkých částech, skoro až odstavcích, předkládá dílky skládačky jednoho života. Rytec Meaume, který se během 17. století zamiluje do mladé dívky, se brzy stane jejím milencem... ale její žárlivý snoubenec mu pak kyselinou poleptá obličej. Dívka pak už o znetvořeného Meaumeho nemá zájem, ale snoubenci stejně řekne, že ho miluje, aby jej přinutila Meaumeho zabít. A tak se rytec vydává na přeskáčkovité putování tam a zpátky po celé Evropě. Tvoří, trpí ("Trpím, když se ocitám v přítomnosti jistých obrazů" ), přemýšlí, občas se dostává do lepších, občas do horších situací. Ačkoliv je to takový obraz života, první polovina mě bavila více, ta tragédie, která tolik ovlivnila život, jako někdo, kdo s kůží má taky problémy to dokážu pochopit, jak to člověka ovlivní v odtažitosti vůči lidem, i když nechce, lidé to zmíní a vám to pak hraje v hlavě.

"Láska spočívá v obrazech, které trýzní ducha. K těmto neodbytným vidinám se připojuje nekonečná promluva k jediné bytosti, jíž je věnováno vše, co člověk zažívá. Tato bytost může být živá nebo mrtvá. Její popis je dán ve snech, neboť v nich nevládne ani vůle ani úmysl. Sny jsou tedy obrazy, Dokonce, přesněji řečeno, sny jsou zároveň předkové a vládci obrazů. Jsem člověk, na kterého obrazy útočí. Vytvářím obrazy, které vystupují z noci. Byl jsem zaslíben jedné dávné lásce, jejíž tělo sice ve skutečnosti nezmizelo, avšak jejíž vidina již nebyla možná, protože jsem ji zakusil v ještě krásnější podobě."

"V určitém věku se už nesetkáváme se životem, ale s časem. Přestáváme vidět, že život se žije. Vidíme čas, který prožívá život zaživa. A to nám svírá srdce. Člověk se chytá kusů dřeva, aby ještě chvíli mohl sledovat to krvavé představení na obou koncích světa a zároveň do něho nespadl."

"Všichni nešťastníci se narodili z hněvu svých zploditelů, který neuhasila následná rozkoš."

"Meaume začne znenadání promlouvat k jakési zesnulé. Vysloví jméno Nanni. Říká: "Ach, tajemstvím mých snů bylo tělo, které se bez přestání vrací. Kdysi se jedna žena zděsila, když spatřila mou tvář. Nenávratně jsem tehdy ztratil to nejpodstatnější ze svého života. Uchoval jsem pohled jejích očí, které na mě obracela. Odmítla však se mnou sdílet svůj život. Musel jsem cestovat po jiných světech, než byl ten její, ale v každém snu, v každém obrazu, v každé vlně, ve všech krajinách viděl jsem něco z ní nebo něco, co ji připomínalo. Vypadal jsem jinak, když jsem ji k sobě přivábil a svedl. " (...) "Jaktěživa jsem neviděla muže, kteří by se cele oddali ženě, kterou milují. A nikdy neviděla muže, kteří by u své družky hledali něco jiného než poslušnost, laskavost, vůni, stravu, pochvalu, vřelé a něžné pohlazení, součást svého rozplozování, vzpomínku na matku. Chybějící ženy jsou stále tady. Nepřítomnost těch, které tolik schází, je den ode dne větší a jejich stín čím dál tmavší. Pravdu má vždycky to, co se vytratilo. Láska je pro mě prachsprostým podvodem."

Rozhovor s mouchou.

7/10

14.11.2023

Něco mezi beletrií a poezií. Taková literatura se mi nečte lehce a nerozumím jí. Některé části jsou poetické a některé erotické... :-) Ale celkový dojem na mě kniha nezanechala, nemám z ní vlastně žádný dojezd, který by mi vrtal hlavou... přečetla jsem, odložila jsem.