1amu přečtené 1094

Filmové povídky Ladislava Pecháčka 1991, Ladislav Pecháček

Série s "Básníky" byla ve své době něčím jako osvěžujícím vánkem, který pronikal nechutnými exhalacemi vyrobenými vedoucí stranou společnosti. Výborná typologie postav a cesta původně študáků Štěpána a Kendyho přes maturitu k medicíně a filmové tvorbě. Jenže ! Máme zde XXI.století a dějí se okolo nás věci. Má to vztah i k těmto 3.dílům. Jde o postavu původně studenta jménem Numira Cassa Thombe - samozřejmě sympaťák Mireček . Kdo by ho z nás nemiloval ? Díky studiu v ČSSR udělal ve své zemi kariéru. Ale na tomto podivném světě se vyskytují i podivní lidé, kteří zadělávají na hromadné průšvihy a neodhadnutelnou budoucnost. Částí z nich jsou t.č. "bourači soch", alias demonstranti a násilníci, kteří se domnívají, že ignorace státem přijatých pravidel by měla být ignorována . Ono se to doufám nestane, ale pokud by tato kniha vyšla třeba ve Wisconsinu, či Minnessotě, může zde být záminka výše uvedených, že postava Mirečka je zesměšňující karikaturou. a možná by prodávanou knihu pálili. Inu, když někomu vadí Lady Agatha Christie se svými 10-ti malými černoušky ?... celý text

Růže od Stalina 2015, Monika Zgustová

Nešťastná životní pouť půvabné Gruzínky, která jako mnoho dětí vysokých sovětských politiků byla vychovávána chůvou a své rodiče vídala jen sporadicky. Její matka zemřela 9. listopadu 1932, kdy spáchala sebevraždu, což u "voždě" nepřicházelo v úvahu. A jak to tak bývá - historie byla ohnuta . Oficiální příčinou bylo zanícení slepého střeva. Velký Džugašvili zasahoval do soukromí své dcery, protože mohl vše. Proto i ty následné rozvody, plynoucí z její duševní nevyrovnanosti. Monika Zgustová je vždy zárukou, že nebudeme číst bulvární povídačky, protože autorka je vždy pečlivě připravená a vychází z ověřených faktů. Úmrtí otce v roce 1953 bylo nejspíše pro Světlanu ulehčením, přijala příjmení své matky a pracovala jako učitelka a překladatelka v Moskvě. Kromě ruštiny hovořila plynule francouzsky, německy a anglicky. Roku 1963 přijala v pravoslavné církvi křest, roku 1982 konvertovala ke katolictví. V roce 1982 se přestěhovala se svou dcerou do Cambridge ve Velké Británii. V roce 1984 se vrátila do Sovětského svazu, ale po necelých dvou letech se po neshodách s příbuznými vrátila do Spojených států. Na sklonku života údajně odmítala hovořit rusky. Žila ve Wisconsinu, kde 22. listopadu 2011 zemřela. Paní Světlana neprožila šťastný život. Duševní nevyrovnanost a její sňatky nejprve ze zamilovanosti, posléze se synem papaláše, či indickým komunistou to dosvědčují. Přesto jí bylo dopřáno dožít se vysokého věku. Můžeme si položit spekulativní otázku - byla by její životní pouť šťastnější, pokud by žila v obyčejné rodině ?... celý text

Betonová blondýna 2020, Michael Connelly

Po přečtení mám rozpačité pocity. Michael Connelly se snažil, ale proti jeho dřívějším příběhům mě nepřesvědčil. O zklamání nelze hovořit . Polovinu knihy považuji za kvalitní, zejména popis soudního jednání, kde je žalobcem rodina zastřeleného podezřelého Churche. Za nejlépe napsanou postavu považuji doktora Johna Locke-ho, univerzitního profesora a experta na defektní sexuální chování. Ve své výpovědi svědka-znalce je výtečný, vtipný a na rozdíl od jiných plkajících vědátorů strhne přítomné v soudní síni k zaujatému poslechu a hlubokému tichu k potěšení Jeho Ctihodnosti soudce jménem Keys. Harry Bosch, obvyklý hlavní postava detektivek M.C. mi vadil svým neustálým "hulením". Vypadalo to, že když si neví autor rady s tím o čem psát dále, tak mu strčí do úst cigaretu. A těch se čtenář nedopočítá. Při dočítání knihy jsem si říkal, jak to můj oblíbený autor válí. Přechválil jsem ho. "Furt" naznačuje, že končí, ale ono pořád nic. V mém případě slabší průměr.... celý text

Hrací hodiny 1996, Viktor Fischl

Karty na stole 2002, Agatha Christie

V pořadí 27.kniha autorky, napsaná po 17-ti létech pilné práce. Můžeme tedy konstatovat, že k sepsání tohoto příběhu přistoupila zkušená, vědoma si oblíbenosti mezi svými příznivci. Samozřejmě nejen ve Spojeném království a v kultivovaných zemích Evropy ale i tam kde je zaručená maximální prodejnost, tedy v USA. Autorka si připravila na čtenáře nejen chytáky, překvápka, ale i pasti. Nezasvěcený čtenář přistupuje k četbě s tím, že o vrahovi bude mít brzy jasno, vždyť je tam na detektivku omezený počet osob, bude to nejspíše brnkačka ! Ti zkušenější a znalí, ale ví své a s potěšením převracejí list po listu . Mají zde pozvaného Poirota, ale zjevuje se se premiérově žena, Ariadne Oliver . Říká se, že v této postavě Lady Agatha s potěšením představila cosi jako svou karikaturu . I ona píše knihy o zločinu, její detektiv je Fin (i když nemá finské jméno) a paní Ariadne ani Agatha předtím nikdy ve Finsku nebyly. Další dva hosté jsou též bezpochyby počestní – vrchní policejní inspektor Battle a plukovník Race. Jako lahůdka se představí trojice, ze které má každý důvod si s hostitelem vyřídit své trable. Každá ze čtveřic zasedne k jednomu stolu a rozehrají partii bridže. Hostitel sedí opodál u krbu. Hra začíná ... Samozřejmě velká šéfka přes detektivky drží kormidlo pevně v ruce s tím, že jako obvykle elegantní Hercule Poirot vypátrá vraha, kterým je ? (Samozřejmě ten nejméně očekávaný).... celý text

Lásky a lijavce 2018, Olga Jeřábková

Hovory s Aničkou 2009, Viktor Fischl

Útlá knížka vtipného Viktora Fischla glosátora, diplomata, ale také věrného přítele spisovatele, lékaře, legionáře a také vojáka, který to dotáhl až na generála - Františka Langera . Jde o rozhovor s manželkou F.Langera - Annou Ludmilou Langerovou, zvanou Anička. Ti dva se seznámili v březnu roku 1939 v Paříži, následoval Londýn a po skončení války Praha. F.Langer byl "pátečník" přítel bratrů Čapkových. Po r.1948 pro komunisty spíše neexistoval, ač byl prohlášen národním umělcem. Krásně to napsal v nekrologu k úmrtí F.Langera (+2.8.1965) Jan Werich: Mnoho vynikajících osobností si stěží vzpomínalo, kdo je ten Langer ? A ti méně vynikající poslušně zapomněli, kdo je a co vykonal. Musel platit daň za to, že ho dějiny postavili poblíž T.G.Masaryka a Karla Čapka. Proto se jeho hry nehrály a netiskly. My Češi se dobře umíme vypořádat s minulostí. Na svou historii jsme pyšní, ale jsme i přísní. I usmyslelo se, že František Langer nebyl, nepsal, nejestvoval. Ale on si nestěžoval, ale také nikdy nediskutoval s omezenci. Rád žil, do poslední chvíle... Tuto knihu si vychutnají ti, kteří mají rádi bratry Čapky, Vančuru, předválečnou poezii V.Nezvala a dalších. Je ironií, že poctu F.Langerovi složil touto knihou bývalý Čech, později žijící v Izraeli, kde pracoval v diplomacii, pan Viktor Fischl.... celý text

Veselá cesta životem 2011, Jiří Žák

Zajímavá kniha rozhovorů dvou přátel, kdy ten první ví na co se ptát a ten druhý odpovídá tak, že čtenář "chytá druhý dech". Nejdříve je nutno říci, že Adolf Born byl celý život přesvědčený monarchista. Miloval Rakousko-Uhersko, možná dílem tím, že se narodil v Českých Velenicích, což byla půlka města, na druhé straně byl rakouský Gmünd. Jeho jedna babička byla Rakušanka, která se nikdy nenaučila česky. Strýcové a bratranci byli z druhé půlky města a vzájemně se až do r.1948 navštěvovali. A.B. miloval Turecko, kde měl jednak mnoho přátel a také mnoho výstav. Proto se to hemží v jeho kresbách sultány. Sděluje, že Turci a Češi mají stejný humor. Ovlivnilo jej Španělsko: Takovou diktaturu mít, tak skáčeme radostí po ulici (1956). Franco svým způsobem zachránil zemi, aby se nestala ruskou kolonií, což se stalo s námi. Miloval malíře F.Tichého, J.Zrzavého a K.Lhotáka, každý z nich prý vytvořil svůj vlastní svět. Když se seznámil s B.Hrabalem, ten jej upoutal hned na začátku : Trest, kterej potkal Němce hned po II.sv.válce je kuriózní, nemusí s tím každý souhlasit, ale že jim to patří, protože kvůli nim přišli do Evropy takoví záhadní lidé, jako jsou Rusové. Předtím nic takového nepřicházelo v úvahu a takový trest je pro Němce z tohoto hlediska nedostačující. Vůbec jsem neznal některé z jeho obrazů: František Josef se svým ochráncem pozorují lyžařský styl K.H.Borovského, kterej je míjí na běžkách. Snídaně v trávě s Magdalenou, Dobromilou Rettigovou (mimochodem prý vůbec neuměla česky). Turecký velvyslanec přilétá vzducholodí do Benátek v době karnevalu . František Palacký učí cisařovnu Sisi bruslit a zamračeně je sleduje pan manžel, císař F.J. Úžasné nápady, ohromná fantazie, pohlednice prý šly na dračku, nedivím se. A na závěr něco, co by mohlo potěšit ty, kteří se pohybují na Databázi knih: Knižní kultura oslovuje tak nejvíce 10 % lidí, i to je hodně. Myslím, že to je odkaz právě těch statečných pionýrů I.republiky, jako Vilímka, Borového,Štorcha-Mariena, kteří dělali ty krásný knihy... Moudrý pán a já se jdu pídit po těch jeho pohlednicích (už jednu mám - Císař Rudolf II. pomáhá (drží deštník) svému oblíbenému malíři H.A.Aachenovi, který kreslí v dešti dle modelu akt). Protože Adolf Born byl vskutku originál, ne se všemi jeho názory souhlasím (což je normální, třeba názor na V+W). Ale jde o osobnost, kterou respektuji.... celý text

Vražda na faře 1998, Agatha Christie

U oběda na faře v městečku St Mary Mead vypravěč příběhu vikář Leonard Clement prohlásí, že „kdo by zabil plukovníka Protheroa, prokázal by lidstvu velkou službu“. Není to krásné ? Cosi jako dozorce nad mravností vyřkne hříšnou větu v rozporu s oním známým přikázáním "NEZABIJEŠ !" A na potvoru se mu přání splní. To je krásné na příbězích velké dámy přes detektivní příběhy, že ji nestačil mužíček s knírem a šedými mozkovými buňkami. Jako králíci z klobouku V.Jiránka, vložila do klobouku ručku a pravačka vytáhla ? Vesničku St Mary Mead, která tak vstupuje de dějin literatury. Pochází odtud Miss Jane Marple. (Nesnáším přechylování-typu Osakaová). Slečna Jane se může jevit jako typická anglická dáma. Je vždy elegantně oblečená a většinu času tráví pletením nebo prací na zahrádce. Její chování se občas může zdát potrhlé, ale při řešení záhad se projevuje jako velmi inteligentní žena. Je znalec lidské povahy a všech jejích lepších i horších stránek, slabostí a výstředností. Jak je v detektivním žánru zvykem, slečna Marple slaví větší úspěchy než policejní vyšetřovatelé a "kliďánko želvička" řeší záhady, se kterými si policajti neví rady . Slečna Jane se nikdy neprovdala. Jejím nejbližším žijícím příbuzným je její synovec, „známý spisovatel“ Raymond West, který zde byl též poprvé představen. Samozřejmě, že případ je vyřešen a slečna Jane se následně objeví úspěšně v 11-ti dalších knihách.... celý text

Vražda Rogera Ackroyda 2001, Agatha Christie

Kniha, která rozbouřila britskou společnost, která tolik miluje detektivní příběhy a pokud jsou ještě z domoviny autorky, tím lépe. Lady Agatha porušila jedno z jasně stanovených pravidel co smí a nesmí autor ve svém díle použít. Francouzský list Le Monde na jaře r.1999 uspořádal mezi čtenáři anketu "100 nejdůležitějších knih 20. století podle Le Monde". Protože známe hrdost občanů "trikolóry" je úspěchem Spojeného království a A.CH., že tato kniha obsadila 49.místo ! Přitom víme, že odjakživa vztahy Britů a Francouzů nikdy nepatřily mezi ty přátelské. Tento příběh není zrovna pro každého, ale pochutnají si na něm labužníci.... celý text

Vražda v Orient-expresu 2003, Agatha Christie

Tato kniha autorky se v celosvětovém hlasování o nejoblíbenější autorčinu knihu pořádaném v roce 2015 při příležitosti 125 let od jejího narození stala druhou nejvyhledávanější ! Zřejmě byla napsána v ten pravý čas. Děj knihy se do jisté míry opírá o skutečné události. V roce 1927 se proslavil Charles A. Lindbergh, který podnikl první samostatný přelet přes Atlantik. O pět let později se Lindberghovi a jeho ženě, spisovatelce Anne Morrow, narodil syn. Ten byl však zanedlouho z jejich domu v Hopewellu (New Jersey) unesen a bylo požadováno výkupné. Rodiče sice zaplatili 50 000 dolarů, ale o několik dnů později bylo poblíž Hopewellu nalezeno zabité mrtvé tělíčko malého chlapce. V roce 1933 policie zadržela původem německého tesaře Hauptmanna, u kterého našla část výkupného. Hauptmann obvinění odmítal, ale v roce 1936 byl popraven na elektrickém křesle. Když v roce 1933 psala Agatha Christie zmíněnou knihu, plnil stále případ únosu dítěte stránky novin a probíhalo usilovné pátrání po pachateli. Lindbergh i jeho choť pocházeli z prominentních kruhů a podobně situovala Agatha Christie i rodinu Armstrongů z Vraždy v Orient-expresu, jen je poněkud přiblížila britskému prostředí (John Armstrong je v knize britským plukovníkem) a jejich tragédii o něco více vyhrotila. A bylo jasno ! Byl napsán příběh, který vzbudil rozruch mezi filmaři. I sami pisatelé komentářů dodávají, kolik verzí zpracování viděli. Osobně bych sice tento případ (i když je napsán výtečně) nedal na druhé místo. Těch úžasných knih autorky je mnoho, potřeboval bych spíše poradit od židovského krále Šalamouna. Žil sice mnoho let před autorkou, ale jeho moudrost prý obdivovala samotná Královna ze Sáby .... celý text

Intimní slasti 1996, Lawrence Sanders

Můj oblíbený autor nezklamal. Napsal hit . Kouzlo knih, které čteme je v tom, že nás buď přesvědčí, nebo dříve či později zjistíme, že to není ono. Lawrence Sanders již nežije, ale napsal dost věcí, které se mu náramně povedly. Tato kniha je jednou z nich. Místo děje : menší město na Floridě, kde jsou Výzkumné laboratoře, které se zabývají vývojem sedativ, stimulantů, ale zejména syntetických hormonů - testosteronu a oxytocinu. O ten první se zajímá armáda, protože tuší možnost jeho využití, pokud se výzkumem dosáhne vysoké agresivity zkoumaných. Ten druhý je hormon lásky. V centru děje jsou dvě 3-členné rodiny, kde manžel v jedné a manželka z druhé rodiny pracují na výzkumu (on u testosteronu, ona u oxytocinu). Samozřejmě zejména ten první je ve středu zájmu šéfa laboratoří a potažmo grázlů, kteří by věděli, jak si s "novými pilulkami" poradit. Umění autora je v rozdělení rolí: Hlavní šéf je bodrý taťulda, který si navíc vydržuje luxusní "kočku", které koupil vilku s bazénem. Manžel 1. je geniální chemik, ale v rodinném životě ňouma. Manžel 2. je ochlasta a děvkař. Obě manželky jsou mimo zájmy manželů. Četba začne být akční, když se vývoj mutací hormonů blíží do finiše . Děj nabere neuvěřitelné grády a já zjistil, že 4* jsou málo. Jak ubíhaly přečtené stránky, bavil jsem se čím dál, tím více. Skvostné finále je čímsi jako karnevalem chytrých nápadů. Samozřejmě, že autor přehání. To je dobře, protože jde o potřebné koření !... celý text

Umění renesance a baroku 1970, kolektiv autorů

Asi nejkrásnější doba pro umělce, kterým přál zejména Vatikán a bohatí mecenáši. Proto ti největší umělci pocházejí z Itálie a jejich díla miluji nejvíce. Také se této fantastické (pro umění) době říká v Itálii : Qutrocento a Cinquecento. Je zajímavé, že v oné době již neměla prvenství Florencie, ale pod patronací papežů Julia II. a Lva X. se vrcholná renezance rozvíjela v Římě (do r.1521). Bohužel jak tomu bývá i zde začali drancovat barbaři. Pouze Benátky si udržely svou nezávislost v čele s Tizianem a Veronesem. On vždy sever této země je nám přístupnější. Proto bylo logické, že se objevují géniové v Německu, Holandsku a zejména ve Francii, kde se zámek Versaille stává čímsi jako normou pro oficiální umění celé Evropy. Bohudík i ve Španělsku si pořizuje král Filip IV. dvorní malíře (Velázquez vydržel 40 roků) a tato chvályhodná tradice se v této zemi stala tradiční. Anglie díky rozvinutému mořeplavectví proniká do světa. Špičková muzea zde vystavují nádherný nábytek, nebyl zhotoven za kanálem La Manche, byl přivážen loďstvem (jako úžasný byznys) z Číny-zejména ze Šanghaje. Ale Angličané byli dobrými žáky, poučeni krásou čínské keramiky a pocelánu vytvořili ekvivalent Wedgwood. My můžeme být rádi, že naši šikovní lidé se vydávali "na učení" do světa. Proto nádherné české sklo ze severu Čech a vůbec blízko hranic s Německem, zejména v Novém Boru, kde se tvořilo cosi jako český Rosenthal , dále Dubí u Teplic a Thun v Nové Roli.... celý text

Umění středověku 1969, kolektiv autorů

Ještě, že se psal teprve rok 1969 a Odeon stačil vydat dlouho připravovaných pár knih z edice LAROUSSE. Sice k tomu došlo až 11 let po vydání originálu v Paříži, ale můžeme být rádi, že se to podařilo. Jde o reprezentativní přehlídku toho nejkrásnějšího ze středověku od počátku umění křesťanského, přes Byzanc, Orient až po umění gotické. Jsou zde překrásné ukázky umění Ruského (Chrám Vasilije Blaženého, mnohými považován bohužel za kýč, z let 1555-1560). Ovšem nejvíce jsem byl uchvácen tím, co bylo v této době vytvořeno v Indii, Burmě, Kambodži, Číně a Japonsku. Jsem rád, že tuto řadu mám ve své knihovně.... celý text

Vraždy podle abecedy 1970, Agatha Christie

Kdysi dávno přišli chytří lidé v nakladatelství Odeon na chytrý nápad vydávat od známých autorů detektivek sérii tří z nich. Kdo jiný mohl být první, než Lady Agatha. Nevím to určitě, ale prý byl duší nápadu Josef Škvorecký. A tak se objevila v knihkupectvích tato kniha a byla ihned vyprodána (jak tomu bylo v ony památné čtvrtky zvykem. Pamatuji si pouze, že poslední v řadě těch tří - byly Vraždy podle abecedy. Vím, že při čtení jsem si připomenul citát Sókrata : „Vím, že nic nevím". Ďábelsky chytrá autorka si se čtenáři pohrává jako kočka s myší, až nakonec zjišťuji, jak byla její finta jednoduchá. Proto se tento příběh udržuje v TOP 10 jejich knih. A když jsem začal citátem velkého mistra, skončím podobným dalšího génia z východu- Konfucia: "Vědět, že víme, to co víme, a vědět, že nevíme to, co nevíme, je opravdové vědění.“... celý text

Oznamuje se vražda 2008, Agatha Christie

Obdivuji dvorní komentátorku Lady Agathy - kap66, která vždy napíše to zásadní. A tak mi nezbývá než se zaměřit na hlavní Star této řady Miss Marple . Ze záznamů pořízených v polovině 60. let vyplývá, že předlohou pro postavu slečny Marplové (dále slečna M.) byla částečně babička autorky, ale jako předloha pro povahu slečny M. sloužilo více osob. Agatha Christie o slečně M. řekla, že je to stará dáma, která se trochu podobá přítelkyním její babičky Ealing, s jimiž se setkala v mnoha vesnicích, kam jako děvče jezdila. Není však jasné, jak vzniklo samotné jméno postavy. Nejčastěji se uvádí, že jméno bylo převzato z názvu železniční stanice Marple ve Stockportu, kterou Christie projížděla. Podle jiných zdrojů se Christie inspirovala u rodiny Marplových, která žila v domě Marple Hall nedaleko její sestry Madge. Příběhy se slečnou M. čtu ještě raději, žež se slovutným Herculem P. Zejména tento . Při řešení zločinů slečně M. pomáhá nejen její inteligence, ale i skutečnost, že během svého života již viděla nesčetně příkladů špatných lidských vlastností. Není případu, který by u slečny M. nevyvolal vzpomínku na podobnou příhodu. I když slečna M. často nudí své známé analogiemi mezi aktuálním případem a lidmi či událostmi ze St. Mary Mead. Jsou to však právě tyto analogie, které jí pomáhají k lepšímu pochopení podstaty zločinu. Má rovněž dar všimnout si i nevědomky prohozených poznámek a spojit si je s daným případem. Ačkoli vypadá jako roztomilá křehká stařenka, nemá z ničeho strach a nenechá se snadno zastrašit. Tato kniha je v sérii slečny M. třetí v pořadí.... celý text

Osamělý stříbrný déšť 1994, John D. MacDonald

Poslední příběh (21.v pořadí) u nás oblíbeného "havarijního poradce" z Floridy . Původně se měl jmenovat Dallas Mc Gee, a to když autor začal psát první knihu z uvažované série. Byly prázdniny roku 1963 a svět nebyl připraven na nejbližší tragickou událost. Atentát v listopadu téhož roku na JFK (prezidenta USA Kennedyho) přiměl Johna Mc Donalda změnit křestní jméno hlavní postavy plánované série. To nesmělo být tuctové. Kamarád z vojny mu poradil, aby se porozhlédl po leteckých základnách v Kalifornii (jejich četnost byla nejvyšší) a vybraný Travis se jevil jako nejlepší řešení. V r.1964 vyšla kniha DEEP BLUE GOOD BYE - Tmavomodré sbohem a hned následovaly další dva příběhy. Na trhu detektivek vybuchla nečekaná bomba ! Vše ihned vyprodáno a následovaly dotisky. Propracování postavy se věnoval autor pečlivě. Nesměl to být policajt, ani soukromé očko, natož advokát. Vznikl originál - havarijní poradce. Musel se nacházet tam, kde se houfují starší zbohatlíci, odjíždějící za teplem. Po jejich penězích jdou gauneři, zejména narko -mafiáni. Pracháči hledají pomoc a platí cash (v hotovosti) ihned. Hrdina musí začínat od nuly. V pokru se mu daří - vyhraje za jeden večer velkým blufem nádhernou jachtu, kterou pojmenuje dle poslední hry na "Červenou sedmu". K tomu si pořídí stařičký Rolls Royce z r.1936, který uvede do pojízdného stavu. Mladý chlap jako hora, opálený, svalnatý je ihned středem pozornosti tamního něžného pohlaví. Poslední příběh se autorovi povedl. I když těžce nemocný se srdcem, si zřejmě uvědomil, že píše svou poslední knihu. Travis je pozván starým milionářem (má krásnou mladou ženu), aby vypátral ukradenou luxusní jachtu. Travis účtuje svých 50% ze současné ceny. Brzy se mu podaří jachtu ve zuboženém stavu vypátrat, ale objeví se obrovské potíže. Přibývá mrtvol, život Travise je ohrožen . Pašeráci kokainu z Peru, Kolumbie a Mexika fachčí na plné pecky, protože je ohrožen jejich miliardový byznys. Ale tak jak to má být v takovém čteníčku, story nemůže skončit špatně. Kniha byla vydána v USA 1,5 roku před jeho úmrtím (28.12.1986). John Dann Mc Donald se rozloučil se čtenáři důstojným způsobem.... celý text

Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet 1991, Bohumil Hrabal

Škoda, že tato útlá knížka je povídková. Stačí ji porovnat s filmem Skřivánci na niti, který natočil podle vybraných částí povídek úžasným způsobem v SONP Kladno Jiří Menzel v r.1969. Samozřejmě, že se "vedoucí síle společnosti nelíbil" a tak film strčili na dlouhá léta do trezoru. Šlo o výběr povídek: Divní lidé, Anděl, Ingot a Ingoti, či Krásná Poldi. ..."Krásná Poldi je také výkřik, kterým trhá brigádník na cucky nápisy a hesla. A noviny zatím krasopisně líčí jak brigádník, když jde z práce, tančí kozáčka, posílá v duchu děkovné telegramy straně a vládě, i když ve skutečnosti plivá dehet a po příchodu na ubytovnu se kácí do pelechu..." Když to čtu, pomyslím si (hloupě), že je možná dobře, že autor utrpěl v Poldince těžký úraz hlavy, musel skončit a začal psát a jak ! Krásná Poldi byla shromáždištěm lidiček všeho druhu. Od gaunerů, přes politické vězně (včetně "dobrovolných" brigádníků a "kopečkářek") k úderníkům, z nichž mnozí prozřeli. Občas je navštívil předem filmový štáb, aby pečlivě zaznamenal bouřlivé uvítání potentáta nadšeným lidem. Na rozdíl od nacistických koncentráků se zde projevila občas dobrá vůle a tolerance bachařů. A na vstupní bráně nebylo napsáno "ARBEIT MACHT FREI" , nýbrž "S ES ES ES ÉR NA VĚČNÉ ČASY" a pracující šli hned radostněji budovat sociálizmus. Bohumil Hrabal je mistr detailu, z nenápadné příhody stvoří hit, který čtenář nezapomene. Je dobře, že se dali dohromady právě on a Jiří Menzel.... celý text

Harlekýnovy miliony 1981, Bohumil Hrabal

Tato nostalgická kniha je půvabná v tom, že každý máme vzpomínky. A čím nám přibývá let, tím je jich více. Tak je tomu u i maminky, kdysi Maryšky a dvou bratrů-dobráků (i když každý jim byl jiným způsobem a Francin budoucího spisovatele vlastně vyženil). Kniha je smutná, protože "dožívají" v Domově důchodců . Tedy v zařízení, která jsou nejspíše potřebná, ale pro poslední etapu života člověka i tím nejhorším řešením. Maxim Gorkij prý jednou řekl : Člověk to zní hrdě ! (Opravdu je tomu tak ?) On ještě také dodal : Být sobecký neznamená žít, jak se nám líbí, ale chtít na jiných, aby žili, jak nám to vyhovuje.... celý text

Balady a jiné básně věčného studenta Roberta Davida 1988, Vítězslav Nezval

Sbírka "52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida" vyšla v rozmezí let 1936 a 1937 a okamžitě po svém vydání se stala doslova senzací literárního světa. Nyní by studenti řekli, že "je to pecka" ! A nastaly nápady, rozbory a úvahy, kdo se za touto sbírkou skrývá. Jde o cosi, čemu se říkalo "villonské balady". Literáti nechtěli "se svou kůží" na trh a přítrž všem dohadům učinil až Karel Čapek (kdo jiný, že ?) Z pohledu více než 80 let od této události, lze pouze závidět našim předchůdcům jejich zájmy, jejich četbu, také i to, že nebyli ovlivňování masmédii v podobě, jaká dnes ovlivňuje (v tom nejhorším slova smyslu) veřejnost tohoto státu. Já osobně jim nejvíce závidím právě Karla Čapka a k tomu přidejme několik chytrých lidí, kteří se pohybovali okolo něj.... celý text