LenRan oblíbené citáty

„ Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
— Antoine de Saint-Exupéry

„ - Co to znamená ochočit? - Je to něco, na co se nezapomíná. Znamená to vyvořit pouta.“
— Antoine de Saint-Exupéry

„ Není to snadné. Je k tomu potřeba dřina, víra a srdce plné naděje. A je potřeba zapomenout na bolest. Protože se nemůžeš uzavřít před jednou emocí, aniž by ses uzavřel i před všemi emocemi. Pokud chceš cítit radost,musíš také cítit bolest. Tak to prostě funguje.“
— Mia Sheridan

„ Nevybral jsem si ji,zadrhne se mu dech. Láska není logická. Spadneš do ní jako do černé díry. A pak tam uvízneš. Umíráš láskou víc, než v ní žiješ. Past lží, Caleb“
— Tarryn Fisher

„ Někde po cestě ztratil duši a já byla jen další kasička, kterou zatřásl, aby zjistil, jestli se uvnitř neskrývá to, co hledá.(Barva půlnoci)“
— L. J. Shen

„ Nejlepší člověk je ten, který mě obdaří svou nepřítomností.“
— Charles Bukowski

„ Nejdrsnější na životě je, že člověk furt musí řešit problémy druhejch lidí.“
— Charles Bukowski

„ Svět patří těm, co se neposerou.“
— Charles Bukowski

„ Dneska je vážně den blbec. Hodně, hodně špatný den. V životě takový občas potřebujeme zažít, abychom pak viděli ty dobrý dny ve správný perspektivě. (Možná jednou)“
— Colleen Hoover

„ Myslím, že když uplyne dost dlouhá doba, když přežiješ to, co sis ani nikdy nedovedl představit, že bys zvládl, pak je v tom určitá důstojnost. Něco, se stane tvojí součástí. Člověk je pak silnější, když ví, s jakou hrdostí tu bolest přestál. Bolest, která tě donutila bojovat až do konce. Jednoho dne, až budu žít svůj sen, si vzpomenu na všechno, co mi kdy zlomilo srdce, budu za to vděčná.“
— Mia Sheridan

„ Vidím zaraženou postavu s rukama v kapsách, jak stojí pod blikající lampou. Je to anděl probíjející se temnotou, anebo ďábel, který se probojoval na světlo? Nejsem si jistá. Stojí tam, moje soukromé peklo, a sleduje mě, dokud nezahnu za roh a nezmizím mu z očí. (Rychle a smyslně)“
— Kristy Bromberg

„ Do hrudníku a dál do těla mi prosakuje teplá, uklidňující bolest. Vypnu mozek a jenom cítím. Vychutnávám si pocity, které ve mně vyvolává. Je můj oheň za chladné noci, slunce, které mi prohřívá kůži za chladného jarního rána, vítr, který mě hladí po obličeji za podzimního dne - je všechno, co vě mně vyvolává chuť žít. (Rychle a smyslně)“
— Kristy Bromberg

„ A někdy se k nám dostanou příběhy jiných lidí, jindy ne, ale za každým příběhem se vždy ukrývá jiný příběh a za ním zase další. Všechny příběhy jsou navzájem propojeny, ale my z toho řetězu vidíme jen malinký kousek, protože ten řetěz tu byl před naším narozením a bude pokračovat po naší smrti. A copak lze během jednoho života pochopit všechno? (Skye - Papírová labuť)“
— Leylah Attar

„ Každý v sobě nese svůj příběh. Ten příběh z nás dělá to, kdo jsme, určuje naše rozhodnutí i naše omyly. Pokud je váš příběh plný pocitu viny, strachu a nenávisti k sobě samému, může být život dost mizerný. Ale jestli máte štěstí, najdete člověka, který vám poví hezčí příběh. Takový, který se usídlí ve vaší duši a zní hlasitěji než vše, o čem jste sami sebe přesvědčili. Pokud ten příběh uložíte do svého srdce, stane se vaší vášní a důvodem, proč žít. A to je na tom to dobré, to nejlepší. Protože tohle je sama podstata lásky, a nic míň.“
— Mia Sheridan

„ Soucit a lítost nejsou totéž. Lítost znamená dívat se na člověka svrchu, jen ho plytce litovat a nic za to nenabízet. Soucit znamená vnímat jeho bolest a nabízet porozumění. (Topím se v tobě)“
— Jasinda Wilder

„ Myslíte si, že tady zůstanu, když potom pro vás nebudu znamenat nic. Copak si myslíte, že jsem stroj a že nemám cit? (…) Myslíte si, že když jsem chudá, neurozená, nehezká a malá, že nemám duši a srdce? To jste na omylu. Mám právě tak duši jako vy. A stejně tak bijící srdce jako vy. Kdyby mě byl bůh obdařil jenom trochou krásy a bohatstvím, byla bych se postarala, aby pro vás bylo stejně tak těžké mě opustit, jako je pro mě teď těžké opustit Vás. (Jana Eyrová)“
— Charlotte Brontë

„ Až do rána jsem se zmítala na rozbouřeném moři, na němž se vzdutý příboj radostí převaloval přes vlny nepokoje. Občas se mi zdálo, že těmi divoce vzdutými vlnami vidím břeh, líbezný jako pahorky Beulahu, a chvílemi, jako by mi občerstvující vítr probuzený mou nadějí vítězně unášel duši k té pevné zemi, ale nemohla k ní doletět, ani v obrazotvornosti - od země vanul větřík a ustavičně ji zaháněl zpátky. To se rozum bránil blouznění, střízlivý úsudek výstražně krotil vášeň. (Jana Eyrová)“
— Charlotte Brontë