ZiPur komentáře u knih
Je zajímavé otevřít knihu, která byla povinnou četbou a najít takové verše jako "a kde někde stály buky, sotva jaký hnije kořen" nebo "Žel bohu, kde můj tatíček? Již na něm roste trávníček!" Milé :).
Rvavá řeka, která je tak silná, že si vymele koryto sama a díky tomu sílu ztratí mnohem dříve než tok v březích.
Jeden týden v životě studenta, pro kterého díky depresi (melancholii) je každý odžitý den malým vítězstvím nad sebou samým. Jak najít smysl a oporu pro život, když déšť ve vnějším světě jen dokresluje šeď a tíhu světa vnitřního a když venku zuří hladomor vedoucí k kanibalismu, takže lidský rozum nahrazují pověry. Poetický příběh, velmi jemně, ale přesně vykreslený svět deprese a v neposlední řadě povedený vhled do úrovně akademických znalostí a života v 17. století.
Vyhrát nemusí vždy znamenat přežít. Vyhrát může znamenat zachovat si vlastní lidskou důstojnost, svobodu a schopnost držet svůj osud ve svých rukách nebo se o to alespoň pokoušet do posledního dechu. A tak vyhrát sám nad sebou i nad jinými.
Nevědomí je mnoha způsoby odděleno od vědomí a je k tomu mnoho dobrých důvodů. Stigmata duše jsou sondou o tom, co se stane, pokud se nevědomí prolamuje do vědomí, až převezme vládu a propukne psychická nemoc.
Myslím, že je to silná kniha, i když na převtělování nevěřím. Ale oba příběhy jsou o lásce, schopnosti v lásce dát svobodu, o touze a snaze překonat osud, určit si vlastní cestu, i o schopnosti nechat druhého jít jeho vlastní cestou. Hovoří také hodně o bolesti, té kterou si způsobujeme sami i té, kterou nám způsobují jiní. A nakonec i o společenských normách a kulturním pozadí, do něhož se rodíme, které nás formuje a se kterým jsme spojeni a z něhož se někdy snažíme vymanit, což ale v důsledku může znamenat přetnutí svých vlastních kořenů.
Knihu jsem četla velmi záhy po přečtení Pana Theodora Mundstocka, který mne nadchl a ztrhl. Možná i proto jsem se do ni nedokázala začíst, motivy naznačené v panu Mundstockovi mi zde přišly nadbytečné a použité pro použití samotné. Kniha pro mne vytvářela nejasný a zmatený svět, do něhož jsem nedokázala být vtažena ani ho s láskou pozorovat.
Šílená kniha, při jejímž čtení se mi místy dělalo špatně. Šílená kniha o šíleném světě, kde jediným pravidlem je ukojit hlad kanibalismem neboť společnost již není schopna tvořit, ale jen požírat sama sebe jako pomalu dohasínající perpetum mobile. Kniha o společnosti vykloubené z pantů i lidských kloubů. Člověk se stal zvířetem a jeho maso potravou. Přesto nebo právě proto člověka při čtení napadá jak moc nebo jak málo nás od takové společnosti dělí.
Sbírka pohádek, která rozhodně stojí za přečtení. Kromě známých pohádek obsahuje i pohádky zcela neznámé, z nichž některé jsou zaznamenány tak, jak si je lidé vyprávěli (tedy v hovorové formě). Některé pohádky mají jiný průběh jež je běžně vyprávěn (např. Popelka, Rudovous). Rozhodně stojí za přečtení!
Formou otázek a odpovědí odpovídá na základní otázky ohledně modlitby (v katolické církvi).
Vtipná kniha, která si drží nadhled, věci nezjednodušuje, ale ani je nečiní nemožnými. Obsahuje řadu praktický rad a tipů, jak bojovat sám se sebou a dostat se do pohody.
Cesty Boží jsou nevyzpytatelné, výborné čtení pro všechny, kdo si myslí, že svatí mají cestu jasnou a nemusejí hledat. Silné svědectví i o tom, jak církev na konci 19. století odpovídala na sociální potřeby doby.
První dvě části mne příliš neoslovily, poslední část (Znamení moci) to zcela nahradila, bravurní báseň, která zachycuje dobu padesátých let zcela neuvěřitelně.
Velmi silná báseň. Až po jejím přečtení souhlasím s tím, že Zahradníček byl velký básník, ostatní jeho díla mne o tom tak nepřesvědčila.
Dobré, lehké oddechové čtení. Nejsem do jaké míry je moje hodnocení dáno tím, že nemám fantasy příliš načtenou. Kamarád knihu ani nedočetl, protože mu přišlo, že se jedná jen o spojení nápadů vykradených v jiných fantasy knihách/ságách.
Knihu jsem poprvé četla hned po vydání a to mne neoslovila. Vzala jsem ji do ruky nyní podruhé - v podstatě náhodou - a přečetla ji jedním dechem. Podnětné. Zajímavé je, že v ní je vysloveno (a ne Váchou, ale Satoriou) řada námětů a myšlenek, které Vácha používá, rozvíjí ve své poslední knize "Nevyžádané rady mládeži".
Beleteristicky převyprávěné dětství Terezie z Lisieux, které je ale histograficky nepřesné a vynechává některé podstatné věci ze života Terezie (např. obrácení během Vánoc). Osobně pro mne bylo až příliš růžově laděné (viz předchozí vynechání obrácení na Vánoce, smrti matky jen letmo dotknuté).
Zajímavá kniha, která kromě her (číselné hlavolamy, spojování podobností atd.) obsahuje i řadu zajímavých informací o fungování mozku.
Pro mne osobně bylo zajímavé sledovat přídavná jména a jiná slova, která se dnes již nepoužívají.