zedir komentáře u knih

(SPOILER) Thrillery moc nečtu, takže nejsem schopný srovnávat nějaké kvantum titulů, ale ze Šelmy jsem byl nadšený, líbil se mi její styl i zápletka a především hra na kočku a myš, kterou spolu hrají "vyšetřovatel" Cray, u nějž jsem si liboval v jeho podivínskosti, která poráží zažitý a trapný vzorec "bývalý policista a rozvedený alkoholik" v jednom. Nesmírně se mi líbily i neortodoxní metody vyšetřování za použití nezvyklých vědeckých postupů, které by mě vůbec nenapadly, ale jsem si jistý, že buď se někde opravdu využívají, nebo je to reálné, takže ani v tomto nemám knize co vytknout, ani celkové rozuzlení případu. Jen bych si přál, aby hlavní padouch pokračoval i v dalších knihách, protože z této série je právě tento zdaleka nejlepší.

2 09.08.2023

Jedná se o perfektní knihu díky tomu, že příběh Titanicu se před námi neodvíjí tak, jak jej zformulovali historikové v dekádách následujících po katastrofě, ale poznáváme ho z bezprostředních výpovědí svědků krátce poté, bez ohledu na to, jak přesná, mylná nebo mlhavá tato svědectví byla. Jsou jednoduše historickým dokumentem, z nějž dnes čerpáme své znalosti o Titanicu a snažíme se porovnáváním dopídit, jak se události asi vyvíjely.

Jediné své výtky bych směřoval na to, že je škoda, že kniha neobsahuje celý přepis amerického vyšetřování (ano, vím, že by poté byla dvojnásobně silná) a také to, že i vybraná svědectví nejsou zobrazena v celé své šíři (ale chápu, že by mnoho stran knihy bylo "nezáživných" otázek typu na pozici daného člověka na lodi, poděkování za svědectví, jedna otázka opakovaná několikrát ve snaze daného člověka zmást při křížovém výslechu apod.). K českému vydání mám také dvě výtky, a to jednak onen slavný, ale značně nepřesný obraz potápění Titanicu na obálce, a také do určité míry bulvární překlad titulu, i když je mi opět jasné, že "Titanic: Přepisy z roku 1912" či nějak podobně by neznělo dost úderně na to, aby přitáhlo pozornost. Dávám tedy čtyři hvězdy za polovičatost obsahu, ale zpracováním si kniha zaslouží určitě pět.

2 08.08.2023

Četl jsem kdysi dávno a tehdy se mi, nadšenému laikovi do vesmíru, velmi líbila a bez váhání bych dal pět hvězd. Vrátil jsem se k ní nedávno, již mnohem více poučen, a zvládl jsem jen první tři kapitoly, protože to neuvěřitelné množství chyb a překlepů, co v ní je, jinak velmi hodnotnou myšlenku díla sráží. Proto dávám jen tři hvězdy. Pokud hledáte knihu, kde vám jde jen o podstatu sdělovaného (hvězda je větší než planeta, Saturn je dále než Jupiter nebo že výbuch Yellowstonu by způsobil velkou pohromu), ale ne o to, jestli sedí všechna čísla a přirovnání, která nám jinak mají přiblížit obrovské a miniaturní rozměry makrosvěta i mikrosvěta, pak je to velmi dobrá kniha. Pokud jste však náročnější čtenář, který již leccos na podobná témata přečetl, pak se jí vyhněte. Místo ní bych rozhodně doporučil od Miroslava Veverky knihu Evoluce svým vlastním tvůrcem.

Jen pro představu několik chyb (ne všechny) ze druhé a třetí kapitoly:
str. 27: Pluto bylo objeveno v roce 1970 (správně 1930)
str. 30: cesta zpět bude pro New Horizons dlouhá (vždyť se přece vůbec nejedná o návratovou sondu!)
str. 31: kdyby Země měla velikost hrášku, Pluto by mělo velikost neviditelné bakterie (dejme tomu, že hrášek má průměr 1 cm, vážně bychom neviděli asi 2mm kouli, když tolik měří zhruba na výšku malá písmena knihy, v níž je to psáno?)
str. 38: Zwicky a Baade měli prezentaci v roce 1904 (Zwicky sice byl nadaný astronom, ale v době prezentace by měl asi 6 let a Baade 11)
str. 42: Betelgeuse je vzdálena od nás 50 tisíc světelných let (přitom se odhaduje řádově někde mezi 400-600 světelnými lety, tedy o dva řády méně!)
str. 43: opakuje se zde neustále uváděný mýtus, že Hoyle vymyslel pojem "velký třesk" jako výsměch či urážku, i když to sám později popíral

Kniha je psaná velmi čtivě, ale nemám v úmyslu se zastavovat u každého faktu a ověřovat si jej, nebo si rovnou uvědomovat, jaká je to hloupost. Škoda, jinak by to byla opravdu skvělá kniha pro někoho, kdo má zájem o vesmír, evoluci, kvantovou teorii apod. Snad se kniha dočká nějakého pořádně upraveného a zdařilého vydání.

Knihu jsem dostal doporučenou, ale vůbec mi nesedl její styl a s lecčím jsem nesouhlasil. Autoři vybízejí k rozlišování mezi asertivitou a agresivitou, ale jakkoliv zdůrazňují, že musíme být klidní, tak zrovna "gramofonová deska" bude vždy působit agresivně. Některé testy byly nepoužitelné (např. č. 2, kdy máme zaznamenávat, kolikrát za uplynulý měsíc se stala nějaká situace a jak jsme se při ní cítili, přičemž těžko můžu popisovat, jak jsem se cítil, když jsem u většiny situací neustále psal, že se nestala, ale chyběla bodová varianta této možnosti). Velká část fiktivních a názorných učebních dialogů působila moc uměle a nereálně. "Otevřené dveře" mi nepřijde jako vhodná taktika, jak reagovat na neoprávněnou kritiku, vždyť jen ustupuji potížistovi, který bude utvrzen ve své "pravdě", což se mi zaručeně vrátí i s úroky, protože potížistovi stoupne sebevědomí. Když něco nesplníme, nemáme se vymlouvat na vyšší moc (třeba zpoždění dopravy), jakkoliv relevantní naše omluva je. Místo toho se máme omlouvat, ano, udělali jsme to špatně, mrzí mě to... U některých pasáží jsem nechápal, co je pointou. Ne, prostě a jednoduše jsem si z knihy nevzal téměř nic, protože jsem tam neviděl téměř nic, co by bylo v reálném životě použitelné.

1 30.08.2023

Vzpomínám, jak mě při čtení povídky upřímně překvapilo její až existenciální ladění a připomínalo mi Kafku, což je už co říci, protože Kafkův styl je tak specifický, že neexistuje autor, k němuž bych ho přirovnal. Podobně jako Bílá velryba i Písař Bartleby v sobě obsahuje více, než by se na první pohled mohlo zdát, a Melville zřejmě opravdu předběhl svou dobu.

1 20.08.2023

Nemám rád překlad "Amerika", protože tento název nesděluje vůbec nic. Zato naopak "Nezvěstný" sděluje typický motiv veškerého Kafkova díla - člověk ztracený v nějakém obludném aparátu, ať už byrokratického či společenského rázu. Je to typický Kafka se vším všudy, s absurdností se setkáváme na každém kroku, ale zde celkové vyznění díla nebylo tak temné a depresivní jako například v Procesu nebo Zámku, které na mě obojí zapůsobily mnohem více, podobně jako mnoho krátkých Kafkových textů. Každopádně určitě stojí za přečtení a také mám v plánu se ke knize vrátit.

1 20.08.2023

Nádherná kniha sloužící trochu jako encyklopedie a dějepisné povídání o Ardě, Beleriandu, Středozemi, Temných pánech, Valar apod., ale hlavně jako pastva pro oči plynoucí z množství úžasných ilustrací a kreseb jednoho z posvátného triumvirátu Tolkienových ilustrátorů, a to Johna Howea (zbylí dva Alan Lee a Ted Nasmith).

1 20.08.2023

Kniha plná nádherných dobových ilustrací, ale často byly některé alchymisticko-filozoficko-symbolické přesahy vnímání určitých bytostí bez nějakého bližšího přiblížení laikovi až příliš složité a neuchopitelné. Ocenil jsem ale například i heraldické zmínky a význam jednotlivých bytostí na tomto poli.

1 18.08.2023

Mám doma hned první vydání z roku 1894, které je v naprostém salátovém stavu, kdy sotva několik stran drží vedle sebe, ale předává se v naší rodině z generace na generaci (knihu nejspíše kupoval můj prapraděda, takže díky této přidané hodnotě bych ji v žádném případě nevyměnil za zachovalejší). V době, kdy ještě nebyly ty internety, mi byla po celou ZŠ věrným a spolehlivým zdrojem informací do všech povinných referátů, které jsme museli mít. V žádné jiné novější knize jsem v případě potřeby nenašel konkrétní hledané téma zpracované tak poctivě, jako u Dolenského. Vše pak korunuje jeho starý básnický jazyk...

Z úcty k autorovi, od nějž zbožňuji Hlavu XXII a Golda za všechny peníze, nedávám odpad, ale za mě se tato kniha vůbec ani trochu nepovedla. Většinu času jsem jen nechápal, co vlastně čtu a ptal jsem se sám sebe, kam se poděl ten Heller z Hlavy XXII. Za sebe jsem se rozhodl předstírat, že tato kniha neexistuje a Hlava XXII žádné "pokračování" nemá.

1 14.08.2023

Zaujalo mě slovo "saudade" na obálce knihy, tak jsem ji otevřel, abych zjistil, co to vlastně znamená a když jsem zjistil, že je to melancholický pocit touhy po někom nebo něčem, co je v tuto chvíli nepřítomné anebo že si dokonce můžeme i uvědomovat, že se s tímto objektem již nikdy nesetkáme, byl jsem chycen (jsem melancholik). Začal jsem si listovat knihou a když se mi zdála neuvěřitelně čitelná, neváhal jsem a koupil jsem si ji. A i když jsem očekával pohodové čtení, kniha se mi líbila ještě mnohem více, než jsem čekal. Vzhledem k tomu, že v době, kdy se autor na cesty vydal, měl teprve 24 let, neočekával jsem takovou vyzrálost v názorech, prioritách a zamyšleních nad světem a životem, z nichž jsem mnohé cítil stejně, a neměl jsem nikdy pocit, že se svým filozofováním autor snaží jen "chytře" vypadat. Jeho závěry působí skromně a upřímně, poznává nové země a lidi, užívá si cizí končiny, ale zároveň se tu objevuje i stesk po domově, dostává se do nebezpečí a zase z nich vyklouzává a v každém případě a na každém kroku zůstává velkým romantikem a snílkem, v čemž mi chvílemi připomínal Richarda Halliburtona, což ode mě je největší pocta, kterou ke knize mohu napsat (je to můj nejoblíbenější cestopisný autor). Pokud jste ryze racionální lidé nebo držící se při zemi, tato kniha nebude pro vás, ale pokud se se svou představivostí rádi vznášíte do oblak, mohu určitě doporučit.

1 14.08.2023

Tak tuto knihu jsem četl asi měsíc, jak nesmírně propracovaná a rozvrstvená je. Jedná se opravdu o monumentální práci, která se jen tak nevidí a přesně toho typu, které se mi líbí, tedy ty, které dokáží srozumitelně a logicky propojit nejrůznější vědy (kvantová fyzika řídí vlastnosti a pohyby chemických molekul, z nichž se skládají biologické systémy, které vytváří sociální systémy, z nichž povstávají systémy kulturní, ekonomické, politické apod.).

Pro mě osobně byla nejsrozumitelnější a nejuchopitelnější první část, tedy stratigrafie, kde se Veverka věnuje postupně různým vrstvám (mikrosvět, makrosvět, vesmír, evoluce, život apod.), zatímco v dalších částech postupuje přes singularity k dualitám a nakonec pluralitám. Byly to ale právě tyto části, z nichž jsem se dozvěděl nejvíce nových informací a získal zcela nový náhled na spoustu běžných věcí a procesů kolem sebe, které si najednou mohu vysvětlit dle pojmů jako jsou tok, gradient, chaos, pole, systém, řetěz, pozitivní a negativní zpětná vazba, homeostáze, atraktor, disipativní struktura... a tak by se dalo pokračovat ještě velmi, velmi dlouho, protože množství odborných pojmů, které Veverka zvládl do knihy zapracovat, je na knižního Oscara. Přitom je kniha stále čitelná, jen opravdu vyžaduje i velkou spolupráci čtenáře a pokud se ji rozhodnete rychle přelouskat během pár dní, asi se nesetkáte s úspěchem.

Občas se sice objevila nějaká část, kde bych s autorem polemizoval, ale na tak obrovském rozsahu se jednalo jen o několik případů, např. jeho rezolutní kritika redukcionismu, s níž by asi nesouhlasil např. takový Brian Greene (redukcionista dle Veverky pro stromy nevidí les, neboť se emergencí objevují z celku nové vlastnosti, což je sice pravda, ale čistý holismus podle mě také nezodpoví všechny otázky, ideální je propojovat oba pohledy). V každém případě ale naprosto unikátní a mamutí počin a povinnost pro každého vědeckého fandu.

Kniha se mi dostala náhodou do rukou nedávno a když jsem se zadíval na rok vydání originálu (1993), řekl jsem si, že ji budu muset brát hodně s rezervou, ale kupodivu jeho stáří nebylo zase tak moc znát. V knize jsou obsaženy různé přednášky a úvahy mezi lety 1977-1993 a také i několik kapitol o životě Hawkinga a jeho boji s ALS, i když o sobě obvykle nerad mluvil a dával přednost vědě. Značný rozptyl jednotlivých přednášek vytváří ale nesourodou směsici, kdy chvíli máte radost, že jednu chápete, abyste tu příští ale neměli vůbec ponětí, o čem je řeč. V každém případě jako celek je ale kniha přínosná a určitě může posloužit jako doplněk k ostatním Hawkingovým knihám.

1 12.08.2023

Pokud vás zajímá spíše Hawking jako člověk, mohu doporučit. Pokud vás zajímá spíše jeho vědecká práce a laické vysvětlení jeho přínosu, mohu doporučit. Kniha totiž obsahuje obojí a já osobně velmi oceňoval nezvyklý styl biografie, která je psána pozpátku, takže začíná smrtí a končí narozením. Autor se jistě inspiroval Hawkingovým životopisným filmem a jeho závěrečnou scénou, ale také Hawkingovými úvahami nad imaginárním časem (z nichž zřejmě ona scéna pochází).

Někteří životopisci mají tendence vytahovat na světlo zbytečně moc toho negativního, někteří naopak ze svého objektu zájmu činí hotové anděly. Seife naštěstí nečiní ani jedno a ukazuje Hawkinga především jako omylného člověka, který se stal vědcem a dopouštěl se omylů na obou frontách. Ukazuje jeho dobré i špatné stránky a závěr nechává na čtenáři. Kniha se určitě hodí jako doplněk k Hawkingovým odborným pracem.

Jako synonyma pro sousloví "Richard Halliburton" by se mohla užívat šťastný člověk, šťastlivec či dobrodruh. Člověk, který vyhledával výzvy, prošlapával stezky, kterými se dosud nikdo nebo téměř nikdo nevydal, čelil nesnázím nevyčerpatelným optimismem a snažil se na všem vidět něco pozitivního (když loď, na níž se plavil, přepadli piráti, užíval si "nádherné dobrodružství"). Halliburton se narodil ve správné době. Vyrůstal ještě v době před první světovou válkou, která tak otřásla lidstvem, a na své cesty se vydával v meziválečném období, kdy lidé sice již vystřízlivěli z humanistických očekávání 20. století, ale stále existovala víra, že lidé po tak hrozné válce něco podobného již nedopustí. Podobně, jako cimrmanologové dlouho soudili, že Cimrmanovy stopy mizí před první světovou válkou, Halliburton se zcela symbolicky ztrácí ze světa v předvečer té druhé. A troufám si říci, že jiný způsob než zahynout na jedné ze svých dobrodružných výprav by si ani nepřál. Zemřel mladý, ale na vrcholu sil, takže to beru jako jakýsi dar osudu, že mu nebyl "dopřán" dar zestárnout, kdy by se již nemohl nikam vypravit a zatímco duch by byl mladý, tělo by stárlo. Zemřel při tom, co měl rád a kdyby žil i po druhé světové válce, ten svět by již asi nepoznal. Po těch dlouhých šesti letech se svět o tolik více naplnil nenávistí, smrtí, hořkostí, smutkem a deziluzemi, že si už neumím představit tu lehkost, s níž Halliburton pochodoval se slonem přes Alpy, kdy letěl přes Saharu, koupil si flašinet a opičku a z toho, co vydělal, procestoval Jižní Ameriku, nechal se zavřít v Tádž Mahalu, zdolal bez výcviku Matterhorn, vmísil se do cizinecké legie, nechal se zavřít do vězení na Ďábelský ostrov, nechal se zapsat jako loď, kvůli níž otevřeli Panamský průplav, opakovaně skočil do mayské obětní studny smrti a až poté začal přemýšlet, jak z ní vylézt ven a mnoho dalšího.

Halliburton byl neskutečný romantik, který ať už byl kdekoliv, vždy vnímal genia loci a jak je při čtení vidět, tento genius jej za to vždy chránil, všude tam, kde třeba i lhostejně ostatní lidé jen bez zájmu procházeli kolem. Halliburtonův jazyk je básnický, styl čtivý, pohled na svět snílkovský, nevinný, až jsem mu ho kolikrát záviděl. Pro mě jednoznačně nejlepší cestopisec, kterého jsem kdy četl.

1 12.08.2023

(SPOILER) Četl jsem Marťana, Spasitele i Artemis a právě posledně jmenovaná kniha se mi bezkonkurenčně líbila nejméně. Spíše než líbila bych měl uvést nelíbila. Tři hvězdy dávám jen s přivřenýma očima, zatímco Marťan i Spasitel se mi líbili a bavili. Všechny tři knihy mají motiv jednoho jediného člověka, který je v situaci, v níž může spoléhat jen na sebe (jakkoliv se to v průběhu příběhu mění), ale Marťan i Spasitel měli něco navíc a hlavní hrdinové byli sympatičtí a fandil jsem jim, v Artemis mě Jazz stále vytáčela (nebo respektive Weir) zcela zbytečnými vztahovými záležitostmi, až jsem si říkal "Čtu sci-fi, nebo nějakou romantiku?" Postupně jsem se dostal do fáze, že jsem knihu četl už mechanicky bez pořádného zájmu. Až ke konci začala být kniha zajímavá (nestává se každý den, abyste téměř zavinili smrt všech lidí ve městě), ale ten sluníčkový happy end, kdy se nikomu nic nestalo, Jazz našla lásku, všichni jí odpustili málem vyhlazení města a stále zůstává občankou Artemidy, mi přišlo hrozně nereálné a odbyté, a tak jsem knihu trochu konsternovaně dočetl s tím, že Weir má na víc.

1 12.08.2023

Ke čtení této knihy jsem se uchýlil po čtení Kakua, Greena či Hawkinga jako k takovému vědeckému odlehčení, takže jsem neočekával žádnou velkou "korektní" vědu, ale i tak jsem očekával trochu více. Na můj vkus byla kniha místy "praštěná" až moc a autorův humor se u mě sem tam míjel účinkem. Měl jsem představu, že tu budou podány absurdní otázky (což jsou), ale jejich vědecká vysvětlení budou přece jen o něco více a lépe zpracovaná. V každém případě za mě slušné tři hvězdy.

1 12.08.2023

Docela hezké zpracování informací o Titanicu, i když se tu a tam objevují drobné překlepy, chyby, nesrovnalosti a zavádějící informace (Samson je uveden jako nejpravděpodobnější kandidát na záhadnou loď, ale tato teorie již byla vyvrácena) apod. Zpracováno je to spíše pro někoho, kdo o Titanicu mnoho neví, ten, kdo toho má již načteno více, ocení ne ani tolik z větší části již známé informace, ale množství nádherných fotografií a dobových dokumentů dokreslujících příběh Titanicu. Na to, že se jedná "jen" o bookazine, tak jeho kvalita je nesporně mnohem větší než mnohých knih o Titanicu, jako např. Butlerových.

1 09.08.2023

Titanic je odmala mou srdcovou záležitostí a první knihou, kterou jsem kdy na toto téma četl, byla právě tato. Jedná se o perfektní knihu, z níž je patrný nejen opravdu hluboký vhled autora do celého tragického příběhu této lodi snů, ale rovněž i jeho respekt k jejímu odkazu. Události nepodává - jak se v tomto případě často dělo a děje - bulvárním způsobem, ale zachovává nesmírnou čtivost právě díky úctě, kterou Titanicu a příběhům jeho posádky a pasažérů věnuje. Už jsem ji dlouho nečetl, ale opakovaně se k ní vracím, abych si přečetl jen nějakou krátkou konkrétní pasáž, nebo když si chci něco porovnat s jinými knihami. To, co také činí knihu tak jedinečnou, je zásadní fakt, že autor nespekuluje a i přesto, že se kolem Titanicu vyrojila záplava lží, dezinformací, polopravd, nepřesností a manipulací, velmi obratně mezi nimi proplouvá a pokud je něco neověřenou verzí určité chvíle na Titanicu, tak to autor sděluje a nevydává jako fakt. To, co by mělo být při psaní literatury faktu základním pravidlem číslo jedna, však mnoho autorů zcela ignoruje, jako např. Daniel Butler, jehož "knihu" jsem měl tu nesmírnou smůlu číst. Butler by se měl přiučit u Hubáčka, jak se píše kniha o Titanicu.

1 08.08.2023

Přiznám se, že vůbec nejsem technický typ, ale i přesto jsem si knihu velmi užil a mnoho užitečných informací jsem si z ní odnesl. Jsem moc rád, že vedle plejády knih o Titanicu, kdy jedna často kompiluje jen všechny předchozí, existuje i takto vysoce specializovaná, plná fotografií, které jsem coby nadšenec do Titanicu do té doby nikdy nikde neviděl. Nedočtete se tu příběhy Johna Jacoba Astora nebo nepotopitelné Molly Brownové, ale to ani není cílem knihy. Jejím cílem a dojmem, které si z četby odnesete, je nezměrný obdiv k Harland & Wolff a všem jejím konstruktérům a všem dělníkům, kteří byli schopni postavit tak úžasnou loď, jíž Titanic byl. Ne nadarmo jej firma stále pokládá za jeden ze svých největších skvostů v celé své dlouhé historii.

1 08.08.2023