Y2T komentáře u knih

Osobní vzpománky ruského lékaře na obléhání velvyslanectev. Kniha popisuje i pronásledování, vyvražďování a olupování čínských křesťanů a cizinců, vojenské výpravy k osvobození velvyslanectev a související události. Osobní a velmi podrobné vzpomínky jsou však právě na obranu velvyslanectev, a to zejména na dění na ruském a sousedním americkém a částečně bitském. Dění na velvyslanectích vzdálenějšíc jen o párset metrů, jako japonska či francie je již popsáno výrazě méně, o dění v ostatních částech Pekingu je ještě méně informac, protože to autor nezažil.

Autor na pár místech knihy projeví své přesvědčení, že Číňané mají raději rusy než jiné cizince, a pochopení pro čínskou frustraci a nenávist k cizincům, bez uvedení jakéhokoliv konkrétního důvodu, ve zbytku však zcela objektivně popisuje chování jednotlivých účastníků, jak evropanů, tak čínských úřadů atd.
Z dnešního pohledu je proto kniha poměrně zajimavá, protože už skoro sto let se tyto věci u nás vykládají spíše v čínské verzi, kde se lid spravedlivě bouří proti cizákům. Ačkoliv na pár místech něco takového autor obecně zmíní, v 95% knihy si můžete počíst svědeství o fanaticích s vymitými mozky věřícími ve svou nezranitelnost, o lůze olupující nevinné čínské křesťany a cizince a o bezradné a kličkující vládě, která se chová značně nečitelně.
Jak jinak označit situaci, kdy vládce není schopen (respektive ochoten) po několik měsíců zajistit bezpěčnost evropských velvyslanectví nacházejících se několik set metrů od jeho přísně střeženého paláce a nechává je na pospas mnoha tisícům ozbrojených bojovníků a profesionálních vojáků? Přitom se ovšem formálně snaží o udržení dobrých vztahů, v úředním věstníku vydává nařízení zakazující utoky, před každé velvyslanectví pošle jednoho neozbrojeného strážného, který si tam lehne na zem a střeží, a uprostřed nejtěžších bojů pošle obleženým dopis, že jim poslal vůz ledu, který bohužel kvůli vzbouřencům nedorazil, a když se přiblíží zahraniční vojsko, pošle i vůz melounů......formálně dokonalá zdvořilost, prakticky nulová pomoc, ponechání volné ruky lůze a čekání, jak se situace vyvine.

Mimojiné je zajimavé, jak z hlediska politické kultury se některé věci v číně mnoho nezměnili, a jistá sebestřednost a arogantní přehlížení ostatních je vlastní čínské politice i dnes. Je až neuvěřitelné, že jak jsou některé věci stále stejné. Třeba když Čínské vládě dojdou jakékoliv argumenty, a chce si obhájit neobhajitelné požadavky či kroky, tak překrucuje události vytáhne frázi o "zraňování citů čínského lidu". Tahle konkrétní formulace, která dnes zaznívá každou chvíli mě v knize opravdu překvapila.

Pokud se chcete rozšířit přehled o čínském chápání diplomacie a jednání s nečíňany, či málo loajálními číňany, jednoznačně doporučuji.

09.03.2019

Tenká propagandistická brožurka. Nejvíc mě na ní zaujalo, jak to autorovi politicky myslí. Šlo patrně o velmi uvědomělého soudruha, kterému to politicky myslí a vše vidí tím jediným správným stranickým úhlem pohledu.

Sun Jat Sen je představen jako extrémně schopný muž z chudých poměrů, který si nejprve uvědomil potřebu odstranit feudalismus a provedl buržoazní revoluci, aby po ní došel k poznání, že je třeba následovat příklad génia Lenina a jediným přítelem je sovětský svaz.

Asi nejvíc mě zaujala část líčící, jak v roce 1923 po setkání se sovětskými vyslanci dojde poznání podstaty imperialismu, a pochopí, že se musí opřít o dělníky a rolníky, a stačí jim rozkázat "Rozdrťte fašisty !" (sic!), a rozkaz je ihned proveden a reakce rozdrcena, a dělníci a rolníci ho "již nikdy nezklamou" (sic) (zemřel v březnu 1925).

Dobu a atmosféru vydání podtrhuje to, že cca 1/3 osob z edice kdo je kdo jsou Rusové, brožuru vytiskla tiskárna v Praze na Stalinově ulici a celá brožurka je hlavně oslavou komunismu a SSSR.

19.12.2018

Zajímavostí je, že na mapě na obálce knihy není Sachalin zakreslen jako součást SSSR. A to ani jeho severní část. Docela by mě zajimalo, jestli to mělo pro grafika nějaké následky.

Kniha je ze srpna 1950, takže je vydaná jen o něco víc než měsíc po vypuknutí války. Navíc jde převážně o překlad ruského textu neuvedeného stáří, doplněného o pár kapitol českým autorem.

Kniha je tuctovou propagandou, která si s fakty hlavu neláme. Je to takový ten sovětský "lidově-demokratický" přístup, kdy všechem demokratický lid jižní koreje podporuje severokorejskou vládu (ti co mají jiný názor nejsou demokrate, ale zaprodanci imperialismu), a pouze statkáři, zrádci, kolaboranti a žoldáci jsou proti. A některé z nich se povedlo odhalit i v orgánech KLDR.

Pokud se ale zajimate o severokorejsky rezim, pak zde muzete videt jeho alternativni historii (či snad mytologii) kratce po jejim zrodu, jeste moc nerozvinutou.

Vitejte ve svete boje demokracie proti agresi. Konkretne osvobozene lidove demokracie a americke imperialni agrese porobujici korejce a menici je v otroky dolaru. Ve svete, kde korejska valka zacala tim, ze velka, vyborne vycvicena armada zoldaku z jihu zautocila na mirumilovny sever, kde se dostala vsak maximalne 1-2 km za demarkacni caru, protože narazila na odpor lidu, ktery ji hnal daleko na jih. Ve svete, kde Kim Ir sen nestravil druhou světovou válu v SSSR v zazemi jako porucik armady SSSR, ale vedl tajny boj proti Japoncům v Koreji. V 16 letech již vedl 1000 bojovníků a v roce 1938 ve 26 letech již 30 000 bojovníků. Japonci byli tak zoufalí, že na něj na na střídačku vypisovali odměny, šířili dezinformace, že je mrtvý a nabízeli mu post JAPONSKÉHO GUVERNÉRA KOREJE!!! .

V knize se samozřejmě u všech jihokorejských politiků připomíná, co dělali za války, ale u severokorejských se o tom mlčí, nebo lže. Moc jsem nepochopil, proc kniha misto skuteckych zlocinu spachanych jihokorejskymi jednotkami, ktere ale nezminuje, resi ruzne okrajove nepokoje, ktere byli vysledkem provokaci mistnich komunistu a počty obětí nadsazené. Přitom o povstání na Čedžu a jeho potlačení tam nic není.

Nic převratného v knize neobjevíte, je to takový soupis komunistického pohledu na věc okořeněný pár absurdními poznámkami o výkonech Kim Ir Sena.

Četl jsem knihu označenou na začátku jako "Pravá tvář Japanu" a letopočtem 1945, na konci knihy je název totožný, nicméně je uveden letopočet 1946. Papírový přebal nebyl k dispozici, nicméně předpokládám, že jde o totožnou knihu a pravděpodobně i stejné vydání.

Hned úvod knihy, kde autor konstatuje, že se nám během války a před ní dostávalo zkresleného obrazu japonska z německé a před tím japonské propagandy a vytičuje za cíl podat nám stručná ale úplný obraz Japonska ve mě vzbudil značná očekávání. Bohužel zůstala převážně nenaplněna. Takže i přes tuto knížku i dnes zůstává český stereotyp (či chcete-li narrativ) o Japoncích ovlivněn silně Japonskou vlastní sebeprezentací a nacistickou propagandou, doplněnou o pár dalších vlivů.

V úvodu autor zmiňuje, že kniha je výsledkem pozorování vlastních a také jiných autorů. Bohužel nikde není uvedeno, co tím myslel, tedy jestli některé kapitoly napsal někdo jiný, dal mu k tomu podklady, nebo tím jen myslí, že někoho citoval.

Kniha, nebo alespoň její podstatná část, je patrně psána v době mezi kapitulací Německa a Japonska, což je jednoznačně zřejmé v několika kapitolách. Na druhou stranu na některých místech působí nejaskými vyjádřeními dojmem, že ani válka v evropě ještě není zkončena a jinde naopak jakoby už i v Asii zkončila.

Knize se moc nedaří udržet naplnit vytčený cíl a vykreslit skutečné Japonsko. V celé řadě věcí je stále zatížena výkladem nacistické propagandy prezentovaným 6 let v protektorátu a odhodlaných Japoncích, na některých místech je cítit i vliv americké protijaponské rasistické propagandy. Celkově má kniha velmi nevyrovnané kapitoly. Některé jsou velmi neosobní a jen přepisují různé statistiky, jiné jsou plné osobních postřehů. Některé jsou objektivní, jiné velmi suběktivní, závěrečná kapitola je velmi politicky angažovaná a autor nám jednoznačně odhaluje, že vidí věci z komunistického úhlu pohledu sociálního. V ostatních kapitolách jen věcně kritizuje sociální nerovnosti a nespravedlivý systém, jako řada dalších zahraničních autorů, ale v poslední kapitole se přímo revolučně odváže.

Někde v knize jsou poznatky věrné, jinde je autor dost mimo mísu.
Obecně je v knize spíš pár povrchních vlastních postřehů a hodně obecných povídání o zemi a statistik, které najdete v takřka každé dobové knižce o Japonsku, a nic se nestane, pokud tuhle knížku číst nebudete. O moc nepřijdete. Většina knihy není moc originální. Ale pár výjimek se najde.

Zaujala mě kapitola o financích, kde autor na rozdíl od ostatních dobových i pozdějších autorů jednak popisuje devalvaci jenu, ale na druhou stranu ji nepropojuje nijak se snahou vytlačit evropské a ameriské zboží z trhů(jak je běžně na západě interpretována), ale uvádí ji do souvislosti se ztrátou schopnosti centrální banky kryt tištěné bankovky zlatem (co vedlo k nutnosti tisku bankovek si lze snadno dovodit vzhledem k tomu, že tato nutnost postihla centrální banku v roce 1937, kdy výrazně vzrostly výdaje na armádní aktivity v číně a jejich financování se statrala významě právě centrální banka, k čemu uvádí i nějaká data).

Autor také správně identifikuje, že země není příliš rozivinutá a přes všechnu propagandu jde o chudý zemědělský stát. Na druhou stranu zaslepen svým politickým viděním vidí za vším zlem nerozlučnou kliku militaristů a velkokapitalistů a uniká mu, že ti druzí na stupňování válečných dobrodružství nijak nevydělávali a objektivně ji neprosazovali. Autor neměl znalosti z Japonské politiky, které máme dnes, zato měl tehdejší středoevropské růžové brýle pro komunizmus.

Přesto jeho kritika sociálních témat zůstává v lecčem aktuální i dnes, stejně jako fakt, že se o tom moc nemluví. V lecčem se mýlí, ale budiž autorovi omluvou, že v tom není sám. Emancipaci japonské ženy věští západní autoři neustále už od 19. století. Ne, že by se Japonská společnost za tu dobu nikam nepohnula ale tak nějak se míjí s očekáváními západních autorů, kteří mají vždy pocit, že to v japonsku dělají špatně a musí to tam brzy pochopit a začít dělat stejně jako na západě. Jenže jak se říká, když dva dělají totéž, není to totéž.Kniha nám napoví i něco o západní společnosti - třeba když porovnává mzdy, tak dochází k závěru, že mizerně jsou tam placení skoro všichni, ovšem pozastavuje se nad nízkámi platy střední třídy (univerzitní profesoři, vyšší důstojníci atd.) - z dnešního pohledu jsou jejich tehdejší platy na úrovni cca 4 násobku dělnických mezd dosti vysoké - zvláčtní jsou spíše jeho očekávání založená na znalosti Evropy a Ameriky, že by měly být třeba na sedminásobku. Zejména u člověka, který kritizuje neustále sociální nerovnost je to trochu překvapující.

V knize mě dost obtěžovali neustálé odbočky od tématu, kdy autor neustále přirovnává Japonsko k (nacistickému) Německu, v kapitole o školství pak úplně odbočil, neovládl se a začal líčit jak za války pracoval jako učitel v jazykové škole, kam chodili krom Čechů i Němci a poplive několik konkrétních německých dětí či studentů, jak jsou neschopné a pochlubí se, jak je vydusil. (Hrdinství, kterým by se člověk mohl pochlubit si představuji poněkud jinak, než jako bezdůvodnou šikanu žáčků kvůli jejich národnosti - lze pochopit, že byla válka, že se neovládl, ale nechápu, proč má autor potřebu tohle nám sdělovat v knize, kterou všichni čtou proto, aby se dozvěděli o Pravé tváži Japanu, a ne o Pravé tváři Karla Gama).

Asi největší pozitivum knihy je, že je tenká, takže její četbou neztratíte moc času. Dobových knih v češtnině o Japonsku je jen v řádu pár desítek, takže pokud si chcete rozšířit obzory o mentalitě jednoho českého středoškolského učitele krátce po porážce nacismu, tak s chutí do četby.

17.10.2018

Kniha mě celkem zklamala. Koupil jsem tohoto průvodce, protože předchozí kniha z edice, kterou jsem měl byla velmi dobrá. Bohužel, základní problém vidím přímo v autorovi. Je to Brit, který Irsko velmi podrobně procestoval. Bohužel se po celou dobu dívá na Irsko očima Angličana, takže neustále vyvrací či potvrzuje vžité anglické předsudky o Irsku (které jinde ve světě lidé nemají a ani neznají), téměř na každé straně vám připoměne, že v Irsku není v hospodách zavírací hodina a proto je to země pití zaslíbená (což může přijít opravdu snad jen člověku svyklému na Anglii), předpoládá výbornou znalost irské kultury a literatury (jasně, kdo jiný, než angličané, kteří t mají za rohem a mají stejný jazyk by ji měl více znát...), v historii neustále zdůrazňuje vztahy s Anglií a místo toho, aby jasně označil hlavní místa, která stojí za to navštívit, tak zabředává do spousty pro většinu turistů poměrně málo zajmavých míst, které však mají vztah k nějaké historické události či osobě, o které mimo Irsko a Anglii skoro nikdo neslyšel.

Velmi svérázný je pak přístup k irské kuchyni, u které neustále naznačuje její mizernou kvalitu, ale opakovaně doporučuje Irsko jako turistickou destinaci kvůli tomu, že v poslední době tam otevřelo mnoho dobrých restaurací mezinárodní kuchyně. Opravdu nevidím důvod jet do Irska kvůli neirským restauracím. Navíc je to v rozporu s výchovnou velmi vágní stránkou o odpovědné turistice, kterou celá kniha začíná, a která je v ní poněkud nadbytečná (byl bych raději, kdyby byla kniha o stránku tenčí a o korunu levnější - zeména, když to sama kniha pak popírá).

Další probém je, že kniha už je dost zastaralá. Od vydání české verze uplynulo už 6 let, ale původní anglický originál je z roku 2004, přičemž posedních změn (které se patrně nepromítly všude) doznal při vydání v roce 2010. Setkáte se tak s dnes dost absurdně působícími neustálými narážkami na to, že Irové schválili Lisabnoskou smlouvu až na podruhé, jakou spoustu peněz dostávají z evropsé unie a že jsou málo loajální Evropané. Chápu, že v té době to tak autr viděl, ale v dnešní době od anglického autora působí takové výčitky poněkud nepatřičně.

Řečeo krátce, je to průvodce napsaný angličanem pro angličany. Všem ostatním by autor posloužil více, kdyby se více zaměřil na Irsko, místo na britské dojmy o něm. U průvodce vydaného National Geographic z Washington D.C. mě to dost překvapilo. Tam jsem čekal garantovanou kvalitu, případně maximálně pohled američana.

Jinak fotky jsou samozřejmě pěkné, ale to u National Geographic, jakož i řady jiných renomovaných průvodců, povžuji za samozřejmost.

07.06.2018

Do čtení knihy jsem se pustil, protože se jedná patrně po Madam Butterfly o druhé nejvíce veřejné mínění o Japonsku ovlivňující dílo v období přelomu 19. a 20. století. Řada z techdejších předsudků přetrvává zejména ve východní Evropě, která byla dlouhou dobu v izolaci, přetrvává v mnohém dodnes.

Ačkoliv se často uvádí, že kniha je román, v zahraničí se uvádí, že jde o poloautobiografický román založený na deníku autora. Osobně na mě kniha působí plně autenticky, a tipl bych, že v ní toho autor mnoho nezměnil. Oběktivně lze doložit, že přejmenoval hlavní postavy a prodloužil svou tvrzenou délku pobytu ze skutečného 1 měsíce na 2,5 měsíce. Autentičnosti velké většiny scén by nasvědčovalo i jednání jednotlivých osob, které se chovají v souladu s kontextem japnského prostředí, ale autor toto jednání nechápe a mylně interpretuje. A také nezveřejňování plných jmen jeho druhů, které by to mohlo poškodit. Zdá se mi, že v knize je více autentického, než v mnohých jiných cestopisech, u nichř si autoři nárokují 100% pravdivost. Zde to působí spíše jako snaha vyhnout se případným polemikám o obsahu knihy - přece jenom, autor byl námořní důstojník, publikoval pod pseudonymem a veřejné mínění by nemuselo všechno strávit. Označíte-li to za román, o čemkoliv můžete prohlásit, že se to nestalo. Autor v knize realisticky vykreslil obchodní vztah bez citu s najatou společnicí. Podobné zážitky o mnoho let později přinesl i Josef Hloucha. Je zajimavé, že všichni, kteří knihu přepracovávali, ať již literárně či dramaticky, meli potřebu do ní dodávat milostný vztah, a to zejména ze strany Chrysantémy, což jde zcela proti autentickému vyznění tohoto díla a sklouzává to ke klišé stereotypů Madam Butterfly a Miss Saigon.

Autor(respeknive hlavní hrdina - příjmeme-li tvrzení, že jde o román) vychází ze zcela neotřesitelného rasového pohledu, kdy na Japonce hledí jako na ošklivé žluté opice bez mozku a bez ducha. Ačkoliv se setkává s uměním, lidmi, a situacemi, které by měli být způsobilé tento názor změnit, je v něm zcela neochvějný a maximálně připustí chvilkový náznak ducha u nějakého jedince. Rasové východisko je pevné a neotřesitelné. Za to ho kritizoval již po vydání knihy Félix Régamey.

Co se mi naopak na knize líbilo byl popis nagasaki, který mi ho hezky připomněl. Nevím ale, jak moc bude pochopitelný pro lidi neznalé reálií. Vydání které jsem četl používá velmi zavádějící formulace, kdy např. bránu torii označuje jako "podloubí". Kdo neví o čem je řeč, nemá čanci si to představit. Nevím, zda jde o chybu autora či překladu. Každopádně kniha věnuje poměrně dost prostoru popisu zátoky a města, který je platný i dnes, byť je dost strojený a květnatý.

Druhá věc, která mě příjemně překvapila je skutečnost, že narozdíl od řady jiných si autor uvědomoval, že lidé se kterými se v přístavu stýká nejsou žádný výkvět společnosti, a že vyšší vrstvy vypadají jinak, než placené společnice, jejich zprostředkovatelé, a lidé okolo nich, doboví taxikáři (rikšové) atd.

Zvažuji, že si přečtu pár dalších děl autora, abych lépe pochopil jeho osobnost a styl a dokázel se lépe rozebrat v této knize.

Celkově mi nepřišlo, že by nějak výrazně ovlivnila vnímání Japonska, pokud, tak možná tím, že přispěla k rozšíření nesmyslných stereotypů, v které autor věřil. Neřekl bych, že se do obecného povědomí dostali jeho konkrétní osobní zkušenosti. To Madam Butterfly má v tomto nepochybně mnohem větší dopad, ačkoliv narozdíl od této knihy je realitě mnohem vzdálenější.

Děj: Námořní důstojník přijíždí bo blokádě Taiwanu do Nagasami, kde bude loď opravována. Před zprostředkovatele si objedná placenou společnici na tuto dobu, při setkání s ní je ale nespokojen s jejím vzhledem a na radu přítele donutí k uzavření smlouvy její známou, která se jim oběma zamlouvá více. Ta mu činí společnost po celou dobu, nicméně jejich vztah je velmi neosobní, a Loti o ni nejeví zájem. Nedokáže ho zaujout ani žádná jiná japonská žena. Jeho příteli, který ho na Chrysanthému upozornil se se patrně líbí více, ale k ničemu nedojde, jelikož respektuje, že patří jeho příteli. Nakonec Loti zaplatí za služby a odjíždí k Pekingu.

Četl jsem české vydání z roku 1905.

29.05.2018

Stručná, ale velmi dobře zpracovaná publikace, představující nejlepší pojednání o Mandžuské otázce v češtině. Kniha obsahuje obecný úvod do otázky, od historie, jednotlivých zemí, politiku a ekonomiku, přes (tehdy) současnou situaci až po celkem rozsáhlý překlady dobových oficiálních dokumentů: Souhrn zpráv mezinárodní vyšetřovací komise Společnosti národů(který prezentuje čínské stanovisko), Vyjádření Japonské vlády k těmto zprávám a Prohlášení samostatnosti Mandžuska mandžuskou vládou. Kniha se snaží o nestranný pohled, což se jí celkem daří. Může sice působit trochu nudným diplomatickým jazykem, ale prezentuje nestranně stanoviska všech stran. Pozdější práce jsou vždy zatíženy jednak oficiálním pohledem, který byl v době napsání knihy považován v srdci Evropy právě za jediný správný, snahou naklonit si (či nerozhněvat) ten či onen stát a zejména vždy znalostí dalšího vývoje. Kniha Vám umožní přenést se do pohledu nestranného autora, který (stejně jako všichni jeho současníci včetně aktérů politiky na dálném východě) nevěděl, jak se věci dál vyvinou , kdo se s kým spojí (a zdiskredituje) a jak to na dlouhá desetiletí dopadne. A dějiny samozřejmě nekončí. Jen pro zajimavost bych podotkl, že v posledním desetiletí se objevil agilní termín "Vnější Mandžusko", který má potenciál se jednou zapsat do dějin.

Pro zájemce o otázku regionu doporučuji knihu "Boj o Tichý oceán".

V knize podává autor ucelený všeobecný přehled o Mandžusku. Sám autor tam strávil 2 roky v rámci Čsl. Legií, takže je se zemí obeznámen a kniha je slušným základem pro utvoření predstavy, jak to v Mandžusku tehdy vypadalo. Dočtete se o základech historie, geografii, obsáhle líčí hospodářský potenciál, neopomene dopravní ifrastrukturum běžnou realitu ulic, , divadel, hostin, oslavy nového roku, dozvíte se neco o ruské komunitě v Mandžusku, i o Čechoslovácích v mandžusku (jen v Charbině jich bylo více než 200!) a o poltice.

Tenká knížka(72 stran), jako všeobecký přehled rozhodně použitelná a dobrá. Česky toho o Mandžusku moc nevyšlo.
Zájemcům o Mandžusko první poloviny 20. století doporučuji knihy Viktora Mussika "Žlutí nastupují" a Aloise Rataje "Japonsko Mandžusko Čína".

Na konci této knihy je zeznam dalších připravovaných děl autora, který mimo jiné zahrnuje i "JAPONSKO-ČÍNSKÝ KONFLIKT (v tisku)". Bohužel jsem zatím tuto knihu nikde nenalezl, ani v katalozích knihoven, ani v antikvariátů, ani jakoukoliv zmínku o ní a je tedy dost pravděpodobné, že vůbec nevyšla. Na druhou stranu u publikací vydávaných vlastním nákladem v malém poštu kusů z této doby jsem se několikrát setkal s tím, že o nich není žádná zmínka v databázích ani na internetu a nemít v ruce jeden z nemnoha výtisků, nevěděl bych, že existuje. Pokud byste tedy někdo měli informace o existenci této knihy nebo alespoň rukopisu, napište je sem prosím, rád bych si ji přečetl.

20.04.2018

Velmi stručná knížka. Sice v ní neobjevíte nic převratně nového, ale vzhledem k tomu, že je velmi stručná, tak celkem stojí za to si vyhradit čas na její přečtení. Myslím, že ten anglický název originálu je výstižnější "You Can´t Win a Fight with Your Client ".
Obecně se to dá ale vztáhnou na mnohem širší spektrum vztahů, než jen mezi 2 soukromými spolešnostmi. Stejně tak lze dle knihy postupovat ve vztazích uvnitř velké korporace s interním klientem, s nadřízeným, ale i státní správa tam může nají inspiraci, jak se chovat ve vztahu k občanům.

Pár dobrých postřehů v té knize je. Asi jsem se nedozvěděl nic nového, ale je někdy dobré si věci zopakovat a utřídit. A znám v ČR hodně lidí, kteří by potřebovali se naučit podle této knihy postupovat. Ale nedělám si iluze , že by pomohlo, pokud by si jen přečetli tuto knihu. Profesionální vztahy jsou běh na dlouhou trať.

11.11.2017

Pěkná čtivá kniha plná zajímavých osudů.
Pozitivně hodnotím, celkem věcný a objektivní přístup autora, kdy kriticky hledí nejen na samotné generály, ale i prezidenty Masaryka, Beneše a další. Kniha nezamlčuje problémy, které v legiích byly (vzpoury atd.) a vykresluje celkem poctivě realitu legií, které byly poslepované z panslavistů, rusofilů, zverbovaných zajatců, oportunistů....a prolezlé komunistickou propagandou (což příliš nezdůrazňuje) a de facto jediné, na čem se byli schopni sjednotit bylo, že po dobu velké války nechtěli padnout do rakouského zajetí (kde by je za zradu popravili) a že po ní chtěli domů.

V dost absurdním kontrastu k tomu však autor s velkým patosem stále dokola oslavuje legionářskou myšlenku, ducha, tradici a podobné nejasné pojmy. Vzhledem k neutěšené realitě legií, kterou autor nepopírá, a velmi kritickému pohledu na politiky mi poněkud uniká, v čem ji vlastně spatřuje, a co že má ten patos oslavovat.

Řekl bych, že minimálně v případě aféry generála Gajdy je autor až příliš kritický k Masarykovi. Nepřijde mi nic tak nepochopitelného na tom, že totožné skutečnosti nepovažoval Masaryk za důvod k odvolání vysoce úspěšného velitele uprostřed války, ale považoval je za překážku jeho dosazení do čela armády v době míru. Pohoršování se nad tím mi přijde poněkud zbytečné a mám za to, že obě rozhodnutí lze chápat nejen jako pochopitelná, ale patrně i rozumná a správná.

06.11.2017

Jedna z nejlepších knih o Japonsku, jakou jsem kdy četl. Osobně ji jednoznačně doporučuji, jako úvod do tématu Japonska pro lidi, kteří s ním zatím nepřišli do styku.
Velmi oceňuji, že autor, narozdíl od řady jiných, prezentuje obyčejné všední Japonsko. Prostě všední svět, v kterém žijí běžní Japonci. Nevnáší tam různé hluboko zakořeněné pro či proti japonské předsudky, nedělá z nich exoty, zrůdy ani supermany. Prostě úplně normální povídání o Japonsku. V malé brožuře pokryje historii, všední život, cestování i kulturu.

06.09.2017

Kniha je zajímavá, ale rozhodně bych ji neřadil do knih, které je třeba číst. Pokud tedy nemáte velký zájem o východní Asii nebo expanzi ruského carského imperialismu do Číny.

Kniha zahrnuje zápisky z cesty, kterou autor, ruský carský důstojník, podnikl na přelomu let 1901 a 1902 po Číně, Japonsku a Indii, s krátkými zastávkami ve významných přístavech Saigon, Singapour atd.

Autor se všude zaměřoval na všechny přítomné vojenské posádky, zejména se věnuje jízdním oddílům. V knize jsou zejména pěkně a velmi podrobně popsané koncese v Tianjin a Hankou.

Kniha vznikla v poměrně krátkém období vrcholného pronikání ruského impéria na dálný východ, v době, kdy Rusko mezi lety 1898 a 1904 drželo rozsáhlé koncese opravňujísí jej k vybudování železnic v Manžusku (dnes severovchodní Čína), měst, zřízení vojenských základen, mělo přístavy Port Arthur a Dálny na Kvantungském poloostrově atd. A za ohroných nákladů zde prbíhala výstavba této železnice a další infrastruktury.
V knize tak zjistíte, jak vypadala dovolená ruské mandžuské honorace v Japonsku (Nagasaki byo velmi oblíbené, jelikož tam až do získání Port arturu zimovala ruská pacifická flotila).

Autor v podstatě celou svou cestu věnoval snaze o získání představ o schopnostech vojáků různých zemí, s tím, že největší pozornost věnoval právě Japonsku. Japonské schopnosti zjevně podceňoval.
Ačkoliv se autor zjevně považuje za velmi racionálně a objektivně kriticky myslícího člověka, a např. při kritice výkonů fakírů tak opravdu postupuje, k hodnocení schopností různých armád přistupuje zjevně dost neobjektivně. Vždy a za všech okolností hodnotí nejlépe ruské vojáky, a pozitivních slov má již jen pro franocuzské (v té době jediní spojenci Ruského impéria). O všech ostatních se vyjadřuje se značným despektem, a o asiských vojeských útvarech až s rasovými předsudky. Zejména Japonce značně podceňuje.

Celkově je kniha zjevně určena ruskému čtenáři (a její český překlad rusofilním panslavistickým Čechům). Autor tak před námi načrtává svět, kde ruští vojáci morálně všechny ostatní převyšují, jsou jediní které domorodci v Asii obdivují, zatímco západními národy pohrdají a ruským obchodníkům a vojákům patří budoucnost v celé Asii. Zatímco angličtí či američtí námořníci se odporně opilí plazí motají po nábřežích, obtěžují místní obyvatele a ti je častují odsuzujícími pohledy, Ruští vojáci nepijí buď vůbec, a nebo jen s mírou, a místní lidé obdivují jejich elegantní vratký krok.

Kniha není žádnou bezduchou agitkou, je plná věcných informací a stojí za to, si ji přečíst, ale ten správný světonázor o nadřazenosti ruského impéria, jehož vojákům není rovno, ji prostě prostupuje celou. Kritika ostatních národů může být někdy oprávněná, ale je to psána v klasickém duchu propagandy: u ostatních vypíchneme vše špatné, u našich o tom špatném nebudem mluvit a budeme mluvit jen o tom dobrém.

Snad jediná kritika na vlast tak míří za skutečnost, že vojáci všech ostatních armád se na posádkách v Asii střídají v pravidelných ročních cyklech, zatímco Rusové jsou tam umísťováni na neurčito s nejistým výhledem, kdy jen důstojníci mají výhled, že po 5 letech dostanou dovolenou a po 7 se vrátí. Což nebylo pro morálku mužstva dobré.

Autor procestoval obvyklá místa ve východní a jihovýchodní Asii, které navštěvoval v podstatě skoro kažný tehdejší cestovatel, z toho pohledu není důvod knihu číst. Pokud ale chcete vědět, jaký pohled na to měli rusové, a vidět věci z jiného úhlu pohledu, z kterého je dokáže vidět (velko)ruský vlastenec, pak stojí kniha za přečtění.

Kniha vás zavede do světa dekoltovaných žen, džigitujících vojáků, (ne)džigit ruských důstojníků, zhýčkaných gentlemanů, bakšiše a to vše krátce před tou první velkou válkou. Do světa globalizovaného, do období, na které zpětně hledíme jako na období míru, kdy ale různé "lokální" války (sino-japonská, rusko-japonská, boxerské povstání, ....) měnili situaci katždých pár let.

02.09.2017

Tuhle knihu je poněkud těžší sehnat. Vzhledem k tomu, že autorem je známý
německý japanolog, tak jsem se na ni dost těšil. Bohužel obsahem je to ale v podstatě zcela tuctová dobová populárně naučná kniha o Japonsku, jakých vyšla řada. není na ní vůbec nic zajímavého. Snad kromě toho, že asi kvůli obalu ji v antikvariátech prodávají obvykle nehorázně draho. Kdybych ji nečetl, o nic bych nepřišel. Věhlas a schopnosti autora se do obsahu knihy nijak nepromítly, a je to jen tuctová tenká knížka představující Japonsko.

Velmi poučné. Zajímavé je mimo jiné, jak aktivní byli čeští četníci, zejména co se cikánské otázky týče. A také to, že zatímco na dokumentech vznikajících na úrovni opcí se rozlišovalo, kdo je spořádaný občan a kdo ne, tak na úrovni okresu již vládla kolektivní vina, bez ohledu na to, že polovina cikánů byla bezproblémová.
Články z českého časopisu Árijský útok připomínají až nepříjemně rétoriku řady dnešních šiřitelů nenávisti.
Dost mě také překvapilo, jak byli rozsáhle využívány židovské obce pro administraci "vysídlení", a jaká administrativní zátěž s tím byla spojena.
Na nařízeních postupně stahujících smyčku kolem židů je dobře vidět, jak v prvním z nich se protektorátní úřady snaží tvářit, že vlastně jim jde jen o zachování veřejného pořádku a oddělení (a snad i ochranu židů), zatímco v dalších se již o nic takového nesnaží a mnohé nelze vykládat jinak, než jako vedené jediným motivem - ještě víc ztížit život židům - jelikož žádný jiný efekt mít nemohou.

27.07.2017

Označení reportážní román je poněkud zavádějící.
Vzhledem k omezené kapacitě komentářů jsem to podrobně rozepsal v recenzi.

Knížka je tenká, zajimavá a poučná, takže rozhodně stojí za přečtení. Většinou se uveřejňují spíše vzpomínky lidí, kteří přežili koncentrační tábory, zde jde o vzpomínky z rodiny, která měla dost předvídavosti, prostředků, kontaktů a štěstí, aby se tomuto osudu vyhnula.
Navíc podrobně popisuje, jak to probíhalo administrativně i finančně, a jak se převáděli transfery majeteku a kolik procent stály, kdo je podvedl a také váhání a těžké rozhodování jestli a kam vycestovat, a jestli ještě nepočkat. Dokonce včetně jednoho návratu do Protektorátu. Vzpomínky paní Votické se tím liší od většiny běžně prezentovaných životních příběhů. Její manžel byl zámožný muž s dobrými kontakty a přehledem, takže se jim povedlo přežít válku relativně slušně, nicméně stálo je to všechen majetek.

Vzpomínky také dobře ilustrují 2 málo známé fakty o holokaustu:
1) až do roku 1941 nebránilo německo a protektorát židům ve vystěhování, ale problém byl, že je nikdo nechtěl příjmout.
2)posedlost likvidací židů byla záležitostí vedení NSDAP, kterou řada jejich spojenců nestílela. I někteří evropští spojenci Německa (např. Finsko, Francie, Maďarsko) odmítali vydat své občany a někteří i uprchlíky k likvidaci. Židé na území pod Japonskou kontrolou měli narozdíl od těch ve většině Evropy to štěstí, že byli mimo dosah možné projekce síly vedení německých národních socialistů.

Stojí za zmínku vzpomínka na to, že Japonsko akceptovalo fakticky pasy zaniklé ČSR v době protektorátu.

V knize jsou sice stížnosti na těžký osud, nicméně autorka velmi objektivně uznává, že se měli lépe, než židé v Evropě, a i než běžní lidé v Číně.

Drobnou zajimavostí je vzpomínka na to, že v ghettu v Šanghaji byla 1/3 lékařů, takže byli opravdu levní a snadno k sehnání.

13.07.2017

Velmi zajmavá kniha - autentické svědectví o velkém zemětřesení v Kanto v roce 1923, jak probíhala skáza města požáry, jak se lidé chovali v následujících dnech, kdy zcela zmizela státní autorita, o evakuaci ciziců, vztazích mezi nimi i bezcitných fanatických šiřitelích křesťanství atd.
Na knize velmi oceňuji, že autorka je na jednu stranu ze svých dřívějších pobytů znalá Japonského prostředí, a nemá k němu žádný negativní vztah, na druhou stranu je velmi objektivní. Nenašel jsem zatím žádný detailnější ani objektivnější záznam událostí. Bohužel dnes je tendence je vykládat značně tendenčně, podle toho, kdo je vykládá.
Pro autorku asi nebylo příliš příjemné muset vyhledat pomoc na Československém velvyslanectví, kde před tím působila a neodcházela odtud v dobrém.

Její svědectví o bezcitném přístupu a náboženském fanatismu šiřitelů křesťanství je dobrým podkladem pro pochopení, proč například ještě dnes propaganda Severní koree dělá z misionářů jedny z největších nestvůr.

Autorka popisuje své zážitky z bezvládí které zavládlo po zemětřesení, v němž se rozmáhají agresivní xenofobní nálady a fámy a kriminální lůzou vedené násilné skupiny které linčují a zabíjejí cizince. Autorka tak popisuje, jak kvůli zhoršující se bezpečnostvní situaci musela pěšky vyrazit do Tokia.

28.06.2017

Na knihu jsem se velmi těšil, protože je na téma, které mě velmi zajimá. Bohužel jako celek mě spíše dost zklamala. Kniha má velmi široký záběr, což vede k tomu, že u ničeho se nejde do hloubky. Navíc na mě působila značně selektivně, dojmem, že autor tahá nahodile z rukávu různé neozdrojovaná tvrzení a z nich si staví obraz, jaký se mu hodí.

Poněkud příliž se věnuje Alžírsku a francouzským koloniím vůbec.

18.06.2017

Pěkný cestopis z jižních moří (dnes se spíš říká Oceánie). Nejen ve své době celkem ojedinělý. Jazyk je trochu šroubovaný, ale rozhodně pozitivně oceňuji, že autor jako přírodovědec dobře líčí tamní faunu a floru, je přesný v popisech (vzhledem k tehdejší úrovni poznatků) i v názvosloví (používá latinské názvy, takže není problém přesně identifikovat konkrétní druhy).

Autor nás zavade do britských a německých vod, konkrétně do zamí Tonga, (německá) Samoa a Fiji. Zejména v Tonga procestoval všechny souostroví. V ostatních spíše širší okolí hlavního města na hlavním ostrovu.

Když jsem četl zážitky typu "jedu na východ, a je zase včera", "jedu na západ, a po neděli je hned úterý" a úvahy jako "Když jsou 2 lidé v jednémlístnosti, kterou prochází 180. poledník, tak každý z nich má jiný den", a ještě lépe "pokud si jeden člověk lehne přesně na 180. poledník, hledí jedním okem do jednoho dne a druhým do jiného - a udělá li to na přelomu století, hledí jedním okem do 19. století a druhým už do 20. století" tak jsem si vzpomněl na Cimrmany a jejich banální "jdu na sever - a už jdu na jih".

16.06.2017

Tahle kniha mě nijak nenadchla. Děj je jen omýlání stereotypů, kresba tuctová. Pro lidi znalé jen české školní verze dějin může být zajimavé, že jinde vidí něco jinak, ale Hetalia nejde nijak moc do hloubky a spíš než odlišný poled na dějiny (který má Japonsko, stejně jako sposta jiných zemí) v ní poznáte spíš autorovu neznalost podrobnějších detailů dějin Evropy. Představte si, že by Středoevropan napkreslil knihu vtipů o národních stereotypech a dějinách národů jihovýchodní Asie, subsaharské Afriky nebo jižní Ameriky. Tak asi tak je to výstižné, vtipné a přesné.

Asi tak nejzajimavější je tam postava japonska, která do značné míry přibližuje, jak se sebevnímají Japonci.

08.06.2017