Y2T komentáře u knih

Celkem tuctový laický cestopis turisty. Popisuje podrobně plavbu z Evropy do Japonska s krátkou návštěvou mnoha přístavů, kde loď stavěla, a pak Tokyo, Yokohamu a pár turisticky nejoblíběnějších destinací v blízkém okolí (Hakkone, Nikko, Kamakura,...).

Zajmavé je to tak z hlediska soudobé cestovní kultury. Co ale odlišuje tuhle knihu od jiných dobových českých cestopisů, které jsou většinou kvalitnější, je že autor byl zámožný člověk a cestoval pouze první třídou, spal v hotelech v západním stylu atd. Většina ostatních tuzemských autorů cestopisů měla hluboko do kapsy a také toužila poznat místní mravy, a tak využívala služby nižších úrovní, jezdila nižší třídou, bydlela v levnějších japonských ubytovacích zařízeních, a maximálně si najala rikšu s jedním člověkem. Autor ale využíval v horách i 3 běžce, nebo i drožku. Celkově se jeho zkušenost a zážitek z Japonska tak mnohem víc blíží tomu, jak Japonsko v té době poznávaly stovky a tisíce turistů z bohatých zemí, zejména Ameriky (a částečně západní Evropy), kteří využívaly výlučně služeb určených pro západní turisty a na japonský život koukali pouze jako na kuriozitu.

Trochu mě zklamalo, že ačkoliv se o autorovi uvádí, že je ornitolog, tak o ptactvu se zmiňuje minimálně. Více se věnuje flóře, když navštívil cestou četné botanické zahrady, ale u toho mám poněkud podezření, že jím uváděné názvy rostlin jsou značně nepřesné, a používá označení pro rostliny jemu známé z Evropy, které se nevíce blíží rostlinám, které neznal.

Příjemně mě překvapilo, jakou pozornost věnoval měnám používaným v jednotlivých zemích kde zastavoval a jejich nákupu - kniha obsahuje i tabulku mnoha měn a dobových kurzů.

Cesta byla podniknuta od června do října 1909, s tím, že v Japonsku pobýval o trochu déle než 1 měsíc - konkrétně tam strávil srpen. Autorovi tehdy bylo 25 let. Data jsou v knize uváděna spíše příležitostně, takže návštěvu řady míst nelze datovat zcela přesně.

Asi nejzajímavější poznatek tak může přinést osobnost mladého autora, jehož rod žil po staletí na Moravě, považoval se jednoznačně za Rakušana (a považuje všechny poddané císaře za své krajany), knihu napsal krásnou dobovou češtinou. Vzhledem k tomu, že v té době neexistoval Ústav pro jazyk český, který by diktoval, které formy češtiny jsou ty jediné správné spisovné, byli si tehdy všechny dialekty rovny a v knize je tak dost výrazů typických pro okolí Zlína. Zejména nenucené "tož" je používáno často. (ono jde také o nejlepší překlad německého slova "tja", jenže od doby, co je tož v češtině nespisovné a tlačí se na jeho neužívání se musí tohle slovo překládat nějakým méně přesným výrazem - např. tak nebo tedy - nebo je prostě ignorováno - "tja" ve většině slovníků ani nenajdete).

1 09.06.2017

Na knize, stejně jako na ostatích z této cesty, je dost znát, že Václav novák v zemi dlouhodobě nepobýval, ale potřeboval jen získat materiál pro své další cestovatelské přednášky a proto si naplánoval několikaměsíční cestu, během které procestuje co možná nejvíc zemí, bez možnosti se v nich zorientovat a porozumět jim. Autor převážně jen objížděl známé turistické cíle, které si našel v průvodcích v evropě když plánoval cestu.

Často přespával v ubytovacích zařízeních, poskytujících i jiné služby, aby se neustále nad tím pozastavoval a zdůrazňoval, že jich ctnostně nevyužil.

Je důležité si uvědomit, že sám se považoval za cestovatele a autora erotických povídek. Cílem jeho cesty tedy bylo hlavně "ofotografovat" co nejvíc známých památek, aby měl co promítat na svých přednáškách a místo toho, aby se snažil místním porozumět má tendenci je vykreslovat jako co největší exoty, aby to mělo šťávu. A má tendenci prezentovat každý pohled či úsměv ženy jako vyzývavý a žádostivý, což je zcela mimo realitu a jen zdůrazňuje neznalost místních kultur.


Na druhou stranu stále není úplně špatné si ji přečíst, protože zachycuje, co autor viděl, byť to obvykle zcela špatně interpretuje, což lze ale ignorovat.V knize je celá řada fotografií, nicméně značně uměle strojených a pohlednicových. Což je ale pořád celkem zajimavé, protože moc jiných cestopisů v češtině z dané oblasti nevyšelo, a ani v jiných jazycích nebylo této oblasti popřáváno o moc víc pozornosti.

Z knihy je také velmi patrné silné levicové zaměření autora, a řadu věcí interpretuje dost ideologicky (v této knize je to výrazně nejsilnější). Je dobré vědět, že po únoru 1948 si již nezacestoval a jeho vydavatelská a spisovatelská kariéra byla ukončena.

1 12.04.2017

Kniha je patrně v originále dvojdílná, a Slzy mé duše jsou pouze prvním dílem dvojdílného díla, jehož název by se snad dal přeložit "Teď chci být znovu dívkou". Ačkoliv autorka vydala několik knih, do angličtiny byla bohužel přeložena jen tato jedna, a to bohužel jen první díl. A z angličtiny následně i do češtiny (čímž někdy překlad trochu trpí).
Doufám, že někdy budu mít možnost přečíst si u druhou část "이제 여자가 되고 싶어요 제2부:꿈꾸는 허수아비".

Kniha je již starší (cca 1991) a autorka opustila KLDR ještě o několik let dříve, v době, před koncem zahraničních subencí a zhroucením hospodářství, navíc patřila minimálně ke střední třídě. Dnes je realita KLDR zas někde dost jinde. Nejen ekonomicky, ale i společensky - autorka zemi opustila, když byl režim u moci "jen" 42 let. Takže třeba její babička ještě pamatovala jiné časy (i když o tom nemluvila) Dnes je režim u moci 74 let, což v zemi kde se lidé průměrně dožívají jen něco málo přes 60 let znamená, že nikdo nic jiného ani nepamatuje.

Knihu bych nechápal jako 100% přesné objektivní svěděctví, což ze své podstaty ani být nemůže. Takovéto dílo musí vždy myslet i na ochranu některých jiných osob, autora, i know-how tajných služeb. Knihu chápu jako spíše soukromé svědectví v osobním rozměru, kde popisuje takové podmínky, za kterých by asi většina lidí konala stejně, a v rozměru osobních tragédií a bídy. V tomto směru nevidím na knize nic nedůvěryhodného.

Tak nějak mi není zřejmé, proč má někdo potřebu napsat fiktivní dopisy skutečné osoby. Ještě chápu historické romány, ale dávat tomu podobu fiktivních dopisů, navíc u osoby z nedávné historie mi příjde dost zvláští. Skoro bych řekl, že většina čtenářů si to přečte omylem, protože si nevšimnou, že jde o fikci.

Sovětská propaganda, ale zároveň překvapivě kvalitně zpracovaná kniha pojednávající zejména o boji o moc v Číně v první polovině 20. století.

Sice se to v ní jen hemží "agresivními imperialisty" a podobnými výrazy, a každému z nich se podsouvá, že vše co koná, koná s hlavním cílem poškodit SSSR, ale z hlediska popisu událostí a situace totálního rozkladu v Číně za desítky let trvající občanské války a neefektivní snahy různých světových politiků nastolit mír střídavou podporou rozličných čínských hnutí, je to výborná kniha. Používané politické a diplomatické fráze, i ekonomické a vojenské prostředky působí velmi soudobě. Samozřejmě jakákoliv role SSSR je zamlčena. Sovětskou okupaci pobaltí zvládnou eufemisticky označit za uzavření smlouvy o přátelství atd. Celkově ale nejde o propagandistický blábol, jako většina tehdejší podobné literatury, ale o kvalitně a detailně napsané dílo, které má hlavu a patu a prezentuje sovětský úhel pohledu, který není v mnohémo nic méně neobjektivní, než úhel pohledu kterékoliv z jiných zemí. Informace nevhodné pro SSSR však buď uvádí v pro ně příznivém světle, bez jakéhokoliv důvodu je neuvádí nebo je uvádí v irelevantním kontextu. Je to dost nápadné v kontrastu s tím, jak v jiných ohledech je kniha precizně zpracována.
Kniha například bystře upozorňuje, na podstatu územních sporů mezi Čínou a Japonskem na Okinavu, ale vůbec je nezmiňuje u Sachalinu (Karafuta). Obdobně vymezení termínu "Japonské kolonie" jak je v knize použit působí, že vzniklo až ex post po druhé světové válce a autor za kolonie označuje jakékoliv území, které se rozhodl někdo jiný nárokovat, respektive za Japonsko ve smyslu Jaltské konference považuje jen 4 hlavní ostrovy. V Kapitole o vystěhovalectví tak podrobně rozebírá japonské "vystěhovalectví" mimojiné do "kolonií", které ovšem z Japonského pohledu nebyly žádným vystěhovalectvím do kolonií, ale jen přesunem v rámci Japonska, jehož byla dotčená území nedílnou součástí. Přitom u většiny z nich byly součástí japonska na základě mezinárodně všeobecně uznanávaných smluv, které nikdo před koncem WWII nezpochybňoval(str. 266).



Kniha je psána překvapivě komplikovaným jazykem. Termíny jako "půl druhého sta tisíc osob" patří k těm jednodužším a srozumitelnějším.

Je vemi zajímavé, že metody i diplomatická vyjádření západního světa jsou i dnes velmi podobné. A postupy, kterými se Japonsko snažilo získat vliv před válkou v jihovýchodní Asii jsou takřka totožné s těmi, které dnes uplatňuje Čína. Až na to, že ta je uplatňuje v mnohem větším množství států, některé i v ČR.

Jediná trochu srovnatelná kniha mě napadá "Žlutí nastupují".

1 04.01.2017

Výborně zpracovaná a napsaná kniha.

1 03.01.2017

Kniha je svědectvím o osobní zkušenosti jednoho člověka s prací v konkrétní velké japonské korporaci. Čte se výborně, je pěkně napsaná se snalostí místních reálií a i celkem s dobrou vůlí a nadhledem.

Rozhodně bych ji nesrovnával s knihou Strach a chvění, což je beletrie - tedy nikoliv svědectví o skutečnosti, ale autorovo uměleké dílo líčící cíleně fiktivní utrpení.

Knihu rozhodně vřele doporučuji k přečtení. Snad jen s tou připomínkou, aby z ní lidé nedělali ukvapené závěry. Líčí opravdu pouze zkušenost jednoho člověka, jeho pohledem a navíc z poměrně specifickéh prostředí velké korporace. Řada věcí v knize líčená tak není zdaleka typická pro ostatní japonské společnosti, zejména ty menší, ale naopak řada je všcí podobná jiným velkým korporacím po světě.

Překlad by mohl být trochu lepší, ale v rámci toho, co je obvyklé v ČR mezi knihami s tématikou dálného východu je celkem kvalitní. Největší výtku bych tak měl paradoxně k překladu názvu a podtitulu. Přeložit název "The Blue-Eyed Salaryman: From World Traveller to Lifer at Mitsubishi" jako "Modrooký zaměstnanec japonské firmy - Váženým doživotním hostem Mitsubishi" je velmi zavádějící. Myslím, že salarymana v názvu mohli nechat - i v angličtině je to cizí slovo, které se použív pouze ve spojitosti s japonskem. Hlavní chyba je ale překlad podtitulu - český překlad znamená něco úplně jiného. Anglický název poukazuje na to, že ze světoběžníka se stal usedlý zaměstnanec s definitivou. Český muví o váženém hostu, což je zcela mimo, protože autor sám se naopak velmi vyhraňuje proti cizincům, kteří jsou v japonských firmách jen na ozdobu a nic nedělají a v celé knize lýčí, jak musel pracovat stejně, nebo víc, než Japonci. Ani o hostovi, ani o váženosti nemůže být ani řeč. A s tou doživotností to také není tak žhavé, jak se dočtete (vlastně jde jen o smlouvu na dobu neurčitou, jen v japonsku je zvyk tomu říkat jinak, protože dřív se to většinou vzhledem k nízké fluktuaci rovnalo doživotnímu zaměstnání. Ty časy jsou pryč a bylo by na místě nepřekládat to otrocky doslovně). Ten podtitul je zcela nesmyslný.
Druhou výtku mám k překladateli za to že kdykoliv je v knize zmíněn nějaký překlad něčeho mezi angličtinou a japonštinou, přeložil anglická slova do češtiny. Tím zcela zmizela podstata textu. Když například autor popisuje diskusi o překladu, zda je laserový paprsek "vykmitáván" "vyzařován" i "emitován", bylo by pro čtenáře rozhodně lepší, pokud by anglická slova ponechal alespoň v poznámce. Překladatel však anglické termíny (narozdíl od japonských) přeložil, takže si tenář vůbec nemůže udělat úsudek o tom, jak moc dobrý či podivný to byl překlad. Původní termíny mohl uvést překladatel alespoň do poznámky. Odstranil tak z knihy podstatu sdělení a nechal tam jen rozhoření autora nad nesprávností překladu.

1 22.09.2016

Nasmál jsem se u toho víc, než u samotných Černých baronů.
Vzhledem k tomu, že se při četbě knihy hodí znalost černých baronů, tak bych doporučoval přečíst si nejdříve ty.

1 18.04.2016

Kniha rozhodně stojí za přečtení. Ačkoliv jde o populárně historickou publikaci, vzniklou v souvislosti s tvorbou TV dokumentů, je opravdu dobře a poctivě zpracována. V čtivé a celkem krátké knize prezentuje dobový společenský vývoj, a to jak v Německu, tak koloniích. Navíc poměrně objektivně. K tomu bych měl jen jednu výtku - u genocidy Hererů uvádí pro Německo o dost příznivější nižší čísla než anglojazyčné zdroje. Anglická literatura tradičně uvádí, že z 80-100 tisíc přežili 2. V této knize je nejvyšší odhad počtu Hererů tuším 60 tisíc, ale jsou tam i bez zdrojů informace uvedené výrazně nižší odhady, dokonce i jen 26.000. Naopak počet přeživších je uváděn až na 12.000, u toho je alespoň uvedeno, že 2000 jsou jen početěch, kteří uprchli do anglických kolonií, a ten rozdíl navíc jsou ti co uprchli jinam, nebo přežili genocidu v Namibii. Je zajímavé, jak i tehdy se údaji v různých zemých pružně pracovalo, podle toho, co se komu hodilo, a ten rozdíl v interpretaci událostí přetrvává dodnes. Některá čísla uváděná v knize jsou ale až příliš extrémní (což autor nezapírá), jen neuvádí, odkud je vzal.
Až na toto je ale kniha zpracována velmi poctivě a nestranně.

Bohužel se věnuje jen Namibii, Tanzanii a tichomoří. Další německé kolonie Togo a kamerun v ní nejsou zahrnuty.

A je třeba ocenit i kvalitní grafické a materiálové zpracování knihy a dobrou cenu.

Na knize mě zaujalo ještě pár věcí, které se netákají přímo německých kolonií, ale spíše obecně politiky a kolonializmu. Kniha otevřeně popisuje, jak se z Bismarka, který odmítal kolonie jako drahý nesmysl (o který v případě války s angliíí hned přijdou), stal Bismark budující koloniální říši. Stačily vyhlídky na blížící se volby, které asi nevyhraje, a najednou se téma kolonií hodilo. Co na tom, že je to pořád stejný nesmysl, hlavně že vyhraje volby. Mnozí tak přemýší i dnes. A na voliče to zabírá úplně stejně jako před lety. Z knihy si člověk uvědomí, že Německo přišlo tak snadno ke "koloniální říši" díky tomu, že všem ostatním velmocem nabídlo slušný podíl na porcování medvěda - tedy Afriky. Bez ohledu na místní obyvatele a státy (a bez jejich vědomí) si na Berlínské konferenci Evropské země rozdělili Afriku hranicemi, jak se jim hodilo, a s těmito hranicemi se Africké země trápí do dnes. A pak se každý z účastníků jal dobývat svou část Afriky. Do čela se postavila skupina dobrodruhů, kteří toužili dosahovat velkých zisků, ale extrémní náklady na zajištění bezpečnosti v kolonii, kterou jejich honba za zisky dál podkopávala, musela nakonec nést Evropská mocnost. je to vzorec privatizace zisků a socializace ztrát opakující se v koloniích všude po světě. V okamžiku, kdy by kolonie nebyla závislá na mateřském státě, přicházelo volání po samostatnosti. Tenhle problém Němci neměli, protože s vyjímkou maličného Toga byli všechny jejich kolonie vždy ztrátové.

Kniha dobře ilustruje problémy kolonialismu společné řadě jiných koloniálních. Vzhledem k tomu, že tohle téma se v českých školách vůbec neučí, jednoznačně doporučuji knihu k rozšíření si obzorů.

1 14.04.2016

Zase další kniha od pana Skřivana na stejné téma. Hodně knih, a všechny stejně slabé. Je to jen další zopakování stereotypního negativního líčení Japonců, bez bližších souvislostí a snahy o pochopení v širších souvislostech (bez pochopení vidění a motivace není možné jednání lidí porozumět, pochopit a poučit se z něj, ale stává se z knihy jen další tupý protijaponský propagační pamflet, jakých vzniklo již za komunismu bezpočet).

Rozhodně doporučuji věnovat čas spíše knize: "Japonsko ve válce - Velký pacifický konflikt". Ta je na úplně jiné úrovni.

Musím přiznat, že ačkoliv má kniha jen 110 stran textu, tak mi její přečtení dost trvalo. A to zdaleka nejen proto, že je psaná poměrně drobným písmem. Kniha snad neprošla žádnou korekturou, je v ní opravdu hodně gramaticky prapodivných vět. Navíc by klidně mohla být třetinová, protože těch nemnoho informací, které k Rose Hof jsou se v ní neustále opakuje dokola, a se spoustou obecného mlácení prázdné slámy, kdy se autor stále dokola zamýšlí nad tím, co si asi mohla myslet R.H., a opakuje stereotypy o postavení žen v té době. Tyhle pasáže jsou dost na začátku knihy, a málem jsem ji kvůli nim odložil nedočtenou. Ale to by byla škoda, protože kniha obsahuje i řadu zajímavých informací o R.H. - cenným zdrojem jsou zejména citáty z korespondence. Je škoda, že jich kniha neobsahuje více, případně nejlépe celé přepisy a reprodukce dopisů, protože jde v podstatě o jediné autentické prameny, a autorovy domněnky a dohady mě zdaleka tolik nezaujaly, zejména když má problém udržet myšlenku a často se opakuje.
Je ale velmi zajímavé sledovat paní Rosa Hof (AKA Rosa Holub - Rosa Holubová - Růžena Holubovou) i jejího chotě, jak se vyvíjí jejich vztah Čechám, národnosti, státní příslušnosti....tedy ze se můžeme spíše jen dohadovat, ale je zřejmé, že to češství chápali jinak, než se to začalo vykládat od WWI, a že se do konceptu první republiky moc nehodili. Tím spíš je s podivem, že paní R.H: získala kromě rakouské i československou penzi. A ještě více mě zaujalo, že až v této souvislosti dvě desetiletí po manželově smrti se začala označovat jako Růžena (a začala najednou psát dopisy dokonalou češtinou, ale zcela jiným a výrazně méně vypsaným rukopisem:)

20.02.2022

Moc mě to nenadchlo, ale číst se to dá a nejmenší fanoušky Minecraftu to baví. U CG komixů mám vždy takový divný pocit, že si někdo šetří práci až příliš.

Zamrzí, že v ačkoliv jde vlastně o první díl, tak v češtině jde také o díl jediný. Konec volá po pokračování dobrodružství, které pro českého čtenáře nepřišlo.
V originále na to navazuje kniha "The Big Book of Graphic Novels for Minecrafters ", která obsahuje další 3 dobrodružství Alex.

oprava: tak další díly v češtině vyšly, ale nenašel jsem je původně, protože mají uváděnou jinou autorku i ilustrátora. Následují Pomsta nemrtvých mnichů, Proroctví náhrdelníku a Bitva o dračí chrám od Cara J. Stevens.

13.12.2021

Celkem lehká a zábavná četba. Rozhodně doporučuji. I když nějaké připomínky bych k ní měl. Poněkud schizofrenní je vztah k operetě (komické opeře/zpěvohře), kdy na jednu stranu ji autor zesměšňuje za nepravděpodobné a přepjaté jednání, ale sám se dopouští stejného. Proč by se lidé nemohli těšit nereálným světem operety, ale mohou se těšit stejně nereálným světem této knihy? Logiku v tom nevidím, ale při čtení knihy mi to nějak zásadně nevadilo, spíš mě mrzelo, že kniha je příliš krátká a zápletku nenechává pořádně gradovat. Fantóm Ludva si vlastně zas tak moc nezafantómuje a je v nejlepším utnut. Zbytek knihy, kde jsou jen zmatky z neschopnosti nekompetentních lidí je poměrně nudný a zdlouhavý, Naštěstí rozsahem není zas tak dlouhý. Potenciál knihy se mi zdá trochu nevyužitý a zbytečně předčasně utnutý (v tomto bych to trochu přirovnal ke knize "Kluci, hurá za ním"). Také způsob komunikace mezi Ludvou a Lolinkou je až poněkud příliš přehnaný a nepříjemný. Člověk marně přemýšlí, co by ty dva drželo spolu.

Poznámka k 1. vydání z roku 1945: Na začátku a konci knihy je značně politicky aktivistické doprovodné slovo nakladatele J. Dolejšího. Vyzdvihuje tam záslužnost tepání nešvarů úpadkového žánru operety.

Nejšťavnatější závěrečnou část zacituji: "Tentokrát pak je zásluha satyry násobena snahou vysvětlit lidu, který se konečně dostal ke svým právům a který shlédl na jevišti hloupou věc, PROČ byla ta věc hloupá, a proč je třeba generální čistky v záležitosti tak důležité, jakou je lidová zábava."

Velmi rád bych se někdy dozvěděl, jestli oním J. Dolejším, byl pan Josef Dolejší, nakladatel textů operet, muzikálů a dobových romantických komedií. A také jak dopadl v následujících letech. A jaké byli jeho motivy k tomuto volání po čistce, a jak byl spokojen s novými poměry, které přišly. Nebo zda si jen snažil vylepšit pozici v nadcházející době, kdy pod záminkou trestání kolaborantů probíhaly čistky v kultuře, a kde se odstraňovali politicky nepohodlní lidé, likvidovali úspěšné kariéry i vyřizovali osobní účty.

Podotýkám, že pan Fiker v románu nijak radikální není, a ač operetu kritizuje neustále, alespoň forma a obsah kritiky jsou vcelku přijatelné, a románem uváděné poměry a nešvary lze snadno vztáhnout i na dnešní muzikálovou tvorbu v Praze. Jen pan nakladatel si zjevně osvojil slovník nových politických poměrů.

03.10.2021

Kvalitní a velmi poctivě zpracovaná kniha, určená zejména pro lidi, kteří prošli českým školstvím, jehož osnovy se dějinám Moravy příliš nevěnují. Tato kniha výborně vyplňuje tato bílá místa. Pro mnohé to bude čtení značně překvapující. Zároveň je třeba říct, že kniha je čtivá, jde o podařenou moderní učebnici dějepisu, a je třeba zejména ocenit, že kniha je opravdu poctivě zpracovaná tak, aby jí nabylo možno cokoliv vytknout nebo ji přistihnout při nějaké nepřesnosti.

Za pozornost rozhodně stojí i doprovodná publikace s přílohami "PROBA FIDES MORAVORUM" - na kterou s ohledem na to, že má jiného autora, ne každý čtenář narazí (cca 300 Kč).

Jde o první díl, koncem roku 2021 měl být vydaný i druhý díl "Moderní dějiny Moravy po roce 1860“, k čemuž zatím nedošlo. Kniha má poněkud atypickou cenotvorbu, kdy v současné době pro školní účely se dá za koupit ve větším objemu za cca 140Kč, pro individuální za cca 270 Kč, a kromě brožované existuje i verze v pevné vazbě, která vyjde na cca 430 Kč. Bohužel dostupnost knihy je značně omezená, reálně na cca 2 e-shopy (z nichž jeden nenabízí ani doprovodnou knihu a vázanou verzi, ale zase nabízí sníženou cenu pro vzdělávací účely). Pozor, ani jeden z nich není na Heurece, tam je jen dumknihy.cz, kde se kniha ukazuje jako nedostupná, ale když dáte hledat název přes google vyhledávání, tak se vám objeví 2 výše zmíněné e-shopy, které knihu stále mají.

28.09.2021

(SPOILER) Kniha je v současné době asi nejlepším zdrojem informací o Joe Hlouchovi. Ničím mě ale výrazně nepřekvapila, leda tím, jak moc se můj dojem z Hlouchy získaný četbou jeho knih shoduje s obrazem, který podává tato kniha (viz můj komentář u knihy "Moje paní Chrysanthema").

Kniha má k Hlouchovi přiměřeně kritický přístup. Je škoda, že některé domněnky nejsou ničím konkrétním podkládány - nová pro mne byla např. zmínka o jeho zálibě v mužích v uniformě. Na druhou stranu by mnohé i vysvětlovala. Knihu bylo vzhledem k nákladu pouhých 500 kusů trochu těžší sehnat. Je škoda, že v obrazové části je jen velmi malá část sbírky, a jen minimum z předmětů zmiňovaných v textové části knihy.

Že je Hloucha kulturní ignorant jsem tušil již po přečtení jeho první knihy, a potvrdily mi to citace z jeho deníků na adresu B.M. Eliášové, takže skutečnost, že 90% jeho sbírky dřevotisků jsou jen novodobé kopie či patisky mě moc nepřekvapila. Velmi rád bych ale věděl, čím byl živ. Jestli stále z dědictví, nebo zvládal nacházet dost ještě naivnějších movitých kupců pro předměty ze své sbírky.
V jistém smyslu mi Joe Hloucha připomíná jiné prodavače exotismu, jako V. A. Nováka nebo Daniela (Ne)Konečného. Nezajímá ho, jak věci jsou a proč, protože realita je tak nudná, cílem je jen udělat ohromnou exotickou šou pro neinformované masy.

Rozhodně nejzajímavější částí jsou přetištění korespondence se Sigismundem Bouškou a dalšími.

Kniha mě ale (v kombinaci s pár dalšími, které jsem četl v poslední době) přiměla k zamyšlení, jak nakládali sběratelé se svými sbírkami, jaká měli očekávání a jak to dopadlo - např.:
1)Hloucha si patrně přál, aby jeho sbírka byla vystavena jako celek, a přenechal ji Náprstkovu muzeu výměnou za důchod, který si moc neužil, ale sbírka skončila rozdělena do různých fondů a je očím veřejnosti skryta a jen tu a tam z ní vyberou předměty do nějaké krátkodobé výstavy o Japonsku.
2)R. A. Nykl věnoval svou pozůstalost Náprstkovu muzeu i s penězi na zaměstnání pracovníka, který ji setřídí a zpracuje. Místo toho zůstala ve zcela nepřístupném depozitáři dalších 50 let, než se jí začal věnovat první člověk. Placený z evropských fondů, protože peníze, které museum dostalo skončili kdoví kde.
3)Emil Holub chtěl nezištně věnovat sbírky Národnímu museu v Praze, ale to ho odmítlo (snad z osobních důvodů). Tak je rozdal po pár kusech do stovek institucí, čímž sbírka přestala existovat.
4)Rosa Hoff/Růžena Holubová odkázala zbytek Holubovi pozůstalosti městu Holice, které mu během pouhých osmi let postavilo museum. Je vhodné zmínit, že Emil Holub věnoval předtím městu svůj rodný dům jako pozemek na stavbu školy.
5)Sigismund Bouška věnoval své rozsáhlé kvalitní sbírky Umělecko-průmyslovému museu - vystaveny nejsou a kde jsou nevím. Na svět se asi podívají méně často, než mizerné sbírky Hlouchovy. Přitom si přál, aby byly přístupné českým lidem.

....chápu, že nelze vystavovat vše, ale trochu to budí dojem, že odkázat věci některým velkým institucím není zajištěním jejich cesty do výstavních síní, ale spíše do zapomnění v depozitářích.

19.09.2021

(SPOILER) Brožura prodávaná v muzeu Emila Holuba v Holicích, představuje stručný úvod do Života Emiliana Carla Johanna Holuba a jeho ženy Rosy Hoff. Má jen mírně kritický přístup k charakterovým rysům Dr. Holuba, i k dobové české společnosti, jež ho přiměly k přestěhování do Vídně. Celkově ale jen opakuje zažitý stereotyp MIMOŘÁDNÉHO ČESKÉHO VĚDCE a VÝBORNÉHO studenta, a snaží se ho uchránit před vší kritikou a kontroverzí, aby bylo možno umístit si dokonalého Dr. Holuba na český národní Pantheon. Avšak každé z tučně napsaných slov je ve skutečnosti více než sporné. Kniha tak buď taktně zamlží, a mnohem častěji zcela zatají mnohé z Holubova života.

V této knize nepadne ani slovo o Bertě Novákové, se kterou měl 12 let známost a která pro něj po celou dobu nezištně pracovala a 7 let od zasnoubení čekala, než se vrátí ze své "dvouleté" cesty do Afriky, aby pak dostala košem. Ani slovo o skandálu s tím spojeným. Ani slovo o bečuánské dětské "služce" Belle, kterou Holub přivezl do Evropy, evidoval ji v seznamu inventáře, a proti její vůli ji odvezl po 4 letech poté co se naučila česky a německy zpět do Afriky a vrátil ji majitelce. Jen velmi kusé informace o vztahu se 14 letou Rosou Hoff a jejím otcem mezi lety 1879 - 1883 a nic o okolnostech jejich svatby. A také extrémně zamlžený průběh Holubových středoškolských studií, kdy je před čtenářem umně skryt fakt, že chodil na německé gymnázium, kde hned v primě propadl ze 2 předmětů a měl problémy s němčinou, a na českou školu na venkově přestoupil právě z tohoto důvodu, aby si tam zopakoval ročník. Že psal své první české snoubence dopisy německy. Že s českou verzí cestopisů mu musel pomáhat Jindřich Metelka, což se ovšem taktně připisovalo tomu, že česky v Africe zapomněl.

Zajímavé je, že kniha přejímá nekriticky narativ XIX. století ve vztahu k Africe. V západní Evropě a zejména Africe samotné by autor asi za to schytal značnou kritiku. Neříkám, že to je nutně špatně, ale co mě zarazilo bylo, že z mnoha desítek vyznamenání a řádů které Dr. Holub dostal, je v knize přetištěno jediné - listina od belgického krále Leopolda II. A ještě je dáváno do kontrastu, že v Praze nenašel žádnou podporu a ocenění, a ve Vídni málo. Jasně, že Leopold II. měl o něj zájem - vždyť je to ten pán, co si jen pár let na to udělal z konga osobní kolonii, kterou vykořisťoval krutým terorem, který je dnes u nás zcela neznámý a nepředstavitelný. Kongo opravdu nebyla žádná fešácká anglická kolonie. Za 20 let jeho vlády vyvraždili většino obyvatelstva. Nestíhals plnit normu daní na odevzdání kaučuku? Tak ti královi lidé z anglo-belgické společnosti zabili a snědli dceru a nechali ti z ní jen useknuté dlaně a chodidla. Leopold II. se může směle řadit mezi největší masové vrahy 19. a 20. století. Bylo to moc i na současníky, a tak byl po dvaceti letech donucen svou soukromou kolonii odprodat belgické vládě, což přineslo jisté zlepšení. Na koloniální minulosti obecně nevidím nic a priori negativního, ale najít ve světě kohokoliv, kdo by se jen vzdáleně blížil Leopoldovi II. je docela těžké. Diplomem od tohoto pána bych se opravdu nechlubil, a jeho zájem bych asi nestavěl na piedestal v kontrastu s nezájmem c. a k monarchie. Císař navíc na závěr Holubova života udělal velmi štědré gesto s jeho mimořádnou penzí.

Rozhodně doporučuji zakoupit při návštěvě musea spíše trochu dražší a větší publikaci "Dr. Emil Holub 7.10.1847–21.2.1902", která se sice vyhýbá nejskandálnějším informacím, ale dává mnohem lepší přehled o celkové osobnosti Holuba, a ukáže vám lépe, kam zaměřit pozornost. Je docela zajímavé přečíst si obě brožury a porovnat, jak pomocí stejných fotografií, informací a citací lze vykládat zcela odlišné příběhy. Kupodivu i ty doslovné citace stejného zdroje se mohou lišit a dají se jinak interpretovat.

Holuba dnes lidé znají jen z učebnic, či z pop-kulturních odkazů u Cimrmanů či Tří sester. Tato představa o něm je značně zkreslená, ale tato kniha vám od ní nepomůže.

Člověk si chtě nechtě položí otázku, jaký to byl člověk, jakých schopností, jakou měl osobnost a charakter, jak se choval ke svému okolí, či jaký by měl pocit, kdyby si chtěl vzít jeho dceru. A zda není veliký geniální český vědec a cestovatel Emil Holub spíše iluzí.

30.08.2021

Trochu jiná kniha pro děti, ale proč ne - tak polovině dětí se to líbí, ale některé to dost nudí. Mě se líbilo, že děj jde velmi rychle kupředu. U dětských knih to je celkem netypické. Je z ní dost cítit doba kolonialismu, takže celkem čekám, kdy bude podrobena zdrcující politické kritice.
Je škoda, že česky nevyšla celá série.
btw: Jásemtytam je anglicky "Pushmi-Pullyu" a naopak Dr. Dolittel byl ve dvacátých letech překládán jako Máloděl.

26.08.2021

Kniha mě dost zklamala. První cca 3/4 mi přišly dost mimo, a zejména pro začínající investory až nebezpečné. Poslední 1/4 je lepší, a snad i je dobré si ji přečíst, ale Ameriku v ní rozhodně neobjevíte. Jinak knize moc nepomáhá překlad, který místy patrně obsahuje logické chyby a nerespektuje obvyklé ekonomické české názvosloví. Taky uváděné příklady mi přišly dost extrémní a styl psaní až poněkud manipulativní, aby donutil čtenáře souhlasit bez výhrad s předkládanými názory. Ačkoliv ty si samy někdy protiřečí. Neumím posoudit, do jaké míry autor trhu rozumí, a jen myšlenky né moc šťastně formuloval, a do jaké míry jde jen o tlučení prázdné slámy ve snaze vytáhnout z lidí peníze za knihu.
Na rozdíl od autora si nemyslím, že vůbec nic nelze předvídat, ani že gembling je stejný jako investování. Ale kniha mi snad pomohla lépe nahlédnout do mysli lidí, kteří se snaží zbohatnout na dailytradingu s vysokou pákou, s shortováním či podobných hazardérů, kteří to zkouší v hernách. Celkem mě překvapilo, jak často autor zabrousil do vod sběratelskách (starožitnosti, filatelistika, umění), ale nic se o nich nedozvíte. Kniha by mohla svádět k nezdravému fatalismu, že je jedno do čeho investujete, protože všechno může jít nahoru nebo dolů, a tím k rezignaci na přiměřenou opatrnost. Není mi blízká představa chápání hazardních her jako investice. Jsem názoru, že co je dělí je právě míra rizika a jakás-takás předvídatelnost, kdy vidíme alespoň trochu o krok či dva před sebe.

Rozhodně to není kniha, o které bych řekl, že by měla patřit do povinné četby. Spíše bych řekl, že pokud se tématem zabýváte, a nemáte zrovna co jiného na práci, není špatné si ji přečíst, pokud se jí nebudete snažit doslovně řídit. Začínající investory bych před ní naopak spíše varoval.

Pokud si přečtete historii burzovních bublin a krizí za posledních pár set let, nebo vzpomínky nějakého velmi starého úspěšného investora, případně dobový tisk z minulých krizí, pravděpodobně vám to dá víc. Lidé jsou alespoň částečně předvídatelní, a v některých oblastech i docela dobře - proto existují behaviorální vědy, nebo třeba marketing.

26.08.2021

Je zajímavé, že kniha patrně vyšla ve 3 různých verzích: nejmenší je Malé vydání s 256 stranami, ale jsou i verze s 343 nebo 614 stranami. Kniha je míněna jako pokročilejší učebnice a podklad k procvičování a konversaci. Nejde tedy o příručku "konversace" v dnešním smyslu, ve formě "ready-made" instantních vět, které bez znalosti jazyka přečtete. Vět v přímé řeči je v ní jen nepatrně. Z dnešního pohledu by se spíše jednalo o knihu reálií či miniaturní jazykový korpus. Kniha je dnes velmi zajímavá už tím, že hezky uvádí do dobových reálií a všedních věcí. Jde i o vhodnou pomůcku k učení se čtení "šwabachu", protože text je psán v něm jen v němčině a čtením v české verzi si lze dobře porovnat text a poznat znaky. Kniha je trochu jak dnešní knihy dvoujazyčného čtení.

Na textu je dobře vidět, jak se čeština za posledních 100 let proměnila mnohem víc, než němčina. Kniha pomůže pomůže pochopit dobový význam řady českých slov, a to buď přes kontext, nebo německou verzi. Jen ty věty jsou mnohdy poněkud méně prakticky použitelné, ale to ani nebyl cíl autora.

Autor napsal i extrémně rozsáhlý "Encyklopedický" slovník, který má přes 6000 stran, a zachycuje opravdu velmi široké množství slovních spojení. Dá se najít i on-line, a pokud jste někdy s překladem v koncích, lze zkusit nahlédnout do něj.

btw: Už od dob první republiky je se stále masovější dostupností vzdělání široce rozšířené pohoršování se nad stále klesající kvalitou studentů středních (a dnes i vysokých) škol. Nikdo si ale kupodivu nestěžuje, že úplně stejně klesá i úroveň středoškolských pedagogů. Bývaly doby, kdy středoškolský profesor byl vážený a vzdělaný člověk, a především člověk s vědeckými výsledky a řadou publikací, který by hravě strčili do kapsy většinu dnešních vysokoškolských pedagogů. Autor této knihy je jedním z nich. Dnes takové najdete stěží.

15.06.2021

Knihu vřele doporučuji, zejména pro náhled na to, jak se z Čechů (Bohemian) a Slováků stali Čechoslováci, jak se z váhajícího intelektuála Masaryka stal geniální neomylný vůdce Čechoslováků, jak se vyběhlo s Němci, Maďary, Slováky, obyvateli Moravy, Poláky a řadou dalších, a jak si funkcionáři kteří vedli odboj z bezpečné vzdálenosti hezky rozdělovali trafiky v nové ČSR. Kniha také ukazuje dobrý vhled do americké presidenské volební kampaně a jejích praktik. Mnohé věci jsou stále stejné. Více jsem vzhledem k osahu popsal v recenzi.

14.04.2021