witiko komentáře u knih

Škoda přeškoda, těšil jsem se, jak se začtu, ale vůbec se mi to nepovedlo. Knihu odkládám. Autorův způsob učeného spekulování s pomocí (někdy i hodně vzdálených) analogií, jejichž adekvátnost nemohu posoudit, je pro mě nepřehledný, kostrbatý a obtížně sledovatelný, což při velké pravděpodobnosti, že pravda těchto dávných příběhů leží někde úplně jinde, je dost demotivační. Takže jsem usoudil, že to za tu čtenářskou dřinu asi úplně nestojí. Ale nebudu hodnotit a budu se těšit na komentář někoho, kdo se opravdu dokáže začíst. A především jsem zvědav, jaké budou ohlasy autorových hodně odvážných interpretací (třeba, že Avaři vnutili českým předákům uctívat Mithru) v odborných recenzích. Jinak mě překvapilo, že autor vůbec nezmiňuje knihu Petra Maška "Prastaré pověsti české". Ten se sice zabývá různými mladšími variantami syžetů a jejich vývojem, ale spíš to na mě dělá dojem, že autor o téhle knize vůbec neví, což mi poněkud oslabuje důvěru v jeho erudici. V kapitole pokoušející se doložit trvalý kulturní vliv Langobardů na přicházející Slovany zase kupodivu vůbec nezmiňuje asi rok starý objev dokladu slovanského přejetí germánských run... Je toho však víc, co mě zarazilo – např. i velmi zjednodušující interpretace genetických výzkumů. Ale nenechte si kazit dojem, čtěte a pište. Možná tomu ještě dám druhou šanci.

Velice čtivě, čtenářsky vlídně až laskavě a přitom hluboce napsaná kniha. Je radost sledovat autorův tok myšlenek a argumentů, a to dokonce i tehdy, když nesouhlasíte a máte pocit, že občas vám autor posouvá oblíbeného Tolkiena někam jinam, než ho sami máte a chcete mít. Já jsem ten pocit měl na několika místech. Tak třeba nemohu souhlasit s tím, že metafory slova a světla při stvoření Ardy jednoznačně odkazují na křesťanskou biblickou tradici, protože ve skutečnosti jde o vcelku univerzálně rozšířený kosmogonický motiv. Stejně tak nesouhlasím, že v Tolkienově legendáriu není nikde uvedeno, že vše dobře skončí a zlo bude nakonec poraženo. Tady autor vůbec nezohlednil Mandosovo proroctví v Quentě Noldorinwa (obsažené v Pádu Gondolinu), že Morgoth bude poražen černým mečem Túrina Turambara a všichni lidé budou pomstěni. Tentýž motiv Tolkien využil i v nepublikovaném fragmentu koncem svého života, jak Christopher Tolkien uvádí v komentáři k Legendě o Sigurdovi a Gudrún, takže je zjevné, jak moc bylo toto nadějeplné proroctví pro Tolkiena důležité. Dále když autor píše o tom, že smrt je pro lidský rod v Tolkienově pojetí návratem do ztraceného ráje, v Silmarillionu se naopak výslovně píše, že to, kam lidé po smrti odcházejí, je veliká záhada, kterou neznají nejen elfové, ale možná ani Valar. S tím souvisí i to, že autor vůbec nezmiňuje, že podle Silmarillionu byla smrt pro lidský rod Ilúvatarovým darem, který měl člověku přinést možnost osvobození, ale Morgoth tento dar smrtelnosti změnil na břímě a bolest. Jinak se ale autor velice dobře vyrovnává s příliš jednoduchými, symbolickými až alegorickými výklady a dobře dokáže proplouvat všemi rozpory a nejednoznačnostmi Tolkienova díla. Zatímco v Garthově knize Světy J. R. R. Tolkiena mi zcela chyběly křesťanské inspirační zdroje, tady mi občas až přebývaly, ale velmi si cením autorova silně formulovaného přesvědčení, že jakékoli dokladování "křesťanskosti" dělá Tolkienově dílu medvědí službu a ničí svébytné kouzlo Středozemě. Pro mě je právě zajímavé to napětí mezi prvotní Tolkienovou snahou navrátit Anglii ztracenou mytologii a současně své dílo v průběhu života kormidlovat do vod křesťanské teologické tradice. To s sebou přineslo spousty koncepčních a ideových komplikací, se kterými se musel Tolkien jako tvůrce vyrovnávat, ale také nevyčerpatelnou hloubku, která nikdy nebude moci být definitivně zastřešena. Závěrem jedna trefná citace, které mnou pohnula. Tolkienova tzv. úniková literatura není "útěk od skutečnosti do oblasti chimér a přeludů. Je to únik ze žaláře nepravé pseudo-skutečnosti (moderního, vědecko-technického světa užitku, účelovosti a prospěchu, zbaveného smyslu a kouzla) ke skutečnosti, jaká vpravdě jest". Neboli pro Tolkiena nebyla fantazie únikem od reality, ale nástrojem jejího hlubšího poznání a metodou, jak se dobrat její skryté podstaty. Takže, jak je patrné, mám ke knize pár zásadních výhrad a přitom ji obdivuji a vřele doporučuji... To už svědčí za vše.

9 09.05.2022

Knihařsky skvostný, obrazově nádherný i informačně poučný katalog. Artefakty jsou uspořádány do příslušných tematických kapitol, i když občas ne úplně logicky.

2 02.05.2022

K vlastnímu tématu hrdinského mýtu jako iniciační cesty "do jiného světa a zpět" autor dospívá velmi postupně až v druhé třetině knihy, což některé přímočarejší čtenáře může zaskočit. V tom nejužším pojetí se o monomýtu píše vlastně jen v rozmezí stran 191–216 + Apendix (ten je ve své hutnosti možná tou úplně nejpřínosnější částí celé knihy). Vše, co předchází, ale i následuje, je velmi důkladná teoretická průprava, doširoka rozhozená síť vazeb a souvislostí, ale i praktických a kulturotvorných důsledků. Skoro bych koncepci knihy vyjádřil příměrem – autor se k vlastnímu tématu postupně přibližuje spirálovitým kroužením kolem něj (soustředné kruhy se postupně zužují, ale často i všelijak protínají), aby se zase od něj tímto pohybem začal záhy vzdalovat. Ve všech těchto kruzích se ale čtenář dozvídá mnoho pozoruhodného a přichází na souvislosti, které by ho předtím nenapadly. Nic z toho není samoúčelné či nesouvisející, protože právě v takovém průsečíku vzájemně se křížících rovin se mýtus odehrává i působí. Pokud tedy chceme porozumět mýtům, je třeba se otevřít "kořenovitému propletenci" nekauzálních vazeb a vztahů. Na druhou stranu je velmi pravděpodobné, že na některé čtenáře bude kniha působit jako "těžko stravitelný bujón", jak autor shrnuje v poslední kapitole. Velmi oceňuji, že se autor i přes obtížnost tématu nevyjadřuje suše akademicky, ale pokud možno lidsky, a to i se spoustou příkladů. Zvlášť bych také ocenil jeho vyvážený a vstřícný postoj ke všem dnes už na staré haraburdí vyhazovaným klasikům (Freud, Eliade, Lévi-Strauss...), takže četbou si čtenář připomene a oživí celou řadu učebnicových koncepcí (včetně tak "ujetých" autorů, jako byl např. Géza Róheim). Autor i z nich dokáže vytěžit trvale inspirativní jádro. Jediné, co bych jednoznačně vytknul, je přemíra rozsáhlých citací Slavoje Žižka (hlavně v poslední části knihy), jež je až únavná, ne-li otravná, zvlášť když je patrné, že sám autor dokáže myšlenky formulovat daleko srozumitelněji a neustřeluje do takové míry obtížně vstřebatelné abstrakce filosofického žargonu. V každém případě je to sympaticky přemýšlivá kniha, kde možná neudržíte krok s autorem úplně ve všech tematických nitích, ale určitě zaujme a poučí – přinejmenším o tom, že "mýty se odehrávají na samé hranici toho, kam dohlédneme". Na závěr jen malé upozornění pro studijně zaměřené čtenáře, kteří by si chtěli přečíst něco z toho, na čem autor staví – ačkoli v seznamu literatury jsou uvedena i díla v českém překladu, u dvou titulů (Geertz, Lévy-Bruhl) česká vydání chybí.

3 25.04.2022

Malá velká kniha. Už dlouho se mi nestalo, že bych si nějakou knížku tolik šetřil a oddaloval okamžik, kdy už ji budu mít přečtenou. Jenže ona by ani nemohla být tlustší, pak už by to nebyla ona. Tahle kniha je jako lehký polibek. Je skutečně hluboce básnická, jak se píše na obálce, ovšem ne tak, jak si běžně představujeme – ta poezie je tu hluboko skrytá. Na pozadí zdánlivě obyčejného vyprávění a všedního jazyka se odehrávají situace, rozhovory a obrazy, které jakoby míří do věčnosti nebo aspoň do trvalé individuální paměti. Vše tu má zvláštní náladu posledních letních dnů, srpnové trávy, lehkého humoru, nadhledu a přitom nevysloveného smutku nad traumatem, o kterém nemá smysl mluvit, ale je třeba ho prostě "odžít" a převrstvit drobnými radostmi. Během měsíce na venkově se vše usazuje zpátky na své správné místo – věci, vztahy, práce i naděje. Čas tu plyne dopředu i nazpátek a v tom průsečíku mezi tehdy a potom se otevírá trvalá hodnota každého zažitého okamžiku. Nenápadné, nevtíravé a přitom tak působivé dílko!

6 07.04.2022

Knihu jsem nečetl od začátku do konce, ale vybíral jsem si, co mě zajímalo. I tak ale nechápu dost nízké hodnocení. Snad že to řadě čtenářů zcela nepotvrzuje jejich představy, sny a ideály? Knih o Keltech je (oproti podstatně zanedbávanějším Germánům) jen v češtině tolik, že vždy najdete něco, co vám v některé z nich přebývá, zatímco něco jiného chybí. Tady je třeba dost překvapivě na okraji zájmu český prostor, ale zase je tu "keltství" představeno ve spoustě jeho evropských variant. Především je ale v této knize fascinující a velmi podrobná kapitola o keltských jazycích a dále rovněž skvělé kapitoly o dějinách literatury, právu, folklóru a "druhém životě" neboli keltském obrození. V tom je kniha jedinečná a plná informací, které, troufám si tvrdit, v jiných nenajdete.

6 31.03.2022

Po mých výhradách k prvnímu dílu (druhý jsem si zatím ani nepořizoval) jsem tímto nerozhodně listoval v knihkupectví a uvažoval, jestli bych tomuto průvodci přeci jen neměl dát druhou šanci. Když jsem si ale u Černé věže přečetl, že zvon Bumerin je možná třetím největším zvonem v Česku, zase jsem ji zaklapl a s díky vrátil do regálu. To je tak těžké v dnešní době internetu jen pár kliky zjistit, že ve skutečnosti se nachází až na 22. místě? Takové informace, které bych si musel stále ověřovat, nakolik jsou spolehlivé, opravdu nepotřebuju. Nečetl jsem, takže nebudu hodnotit hvězdičkami, ale upřímně mě mrzí, že tak ambiciózní průvodce je tak zoufale maloměstský.

Když jsem dočítal Temného anděla, chyběla mi na závěr jen malá tečka, která by to uzavřela. To jsem ale netušil, že celý román Pád Cařihradu je vlastně takovou tečkou. Kupodivu ale tečkou za dílem, které asi mělo zůstat nepublikované, což soudím z toho, že Temný anděl, ač Pádu Cařihradu předchází, vyšel až posmrtně. V Pádu Cařihradu je na začátku plno retrospektivních vyprávění ke klíčovým situacím, které hlavní hrdina v Temném andělu prožil a autor o ně zjevně nechtěl postavu v Pádu Cařihradu ochudit (naopak jiné klíčové události, jako byla třeba jeho první láska v Cařihradu, si hrdina v Pádu Cařihradu kupodivu vůbec nepřipomíná). Jsou tu ale i odkazy k událostem, které v Temném andělu nejsou a dokonce se tu ukáže i pár podstatných tajemství, které nám o sobě hlavní hrdina v Temném andělu zatajil. Ten vztah obou románů je poněkud záhadný a s odstupem mohu říct, že mě sice dráždil a provokoval, ale současně i bavil. Svým vztahem ke  svému předchůdci totiž Pád Cařihradu dostává zvláštní dynamiku. Přitom vývoj hlavního hrdiny je zcela pochopitelný, je to pořád on a vlastně by mě zajímalo, jestli čtenář, který začal číst Pád Cařihradu bez Temného anděla si vůbec může hlavního hrdinu oblíbit, naučit se ho mít rád a chápat ho. Ale teď už konečně k románu samotnému. Waltari mě opět nezklamal, vylíčení poměrů v obleženém a dobývaném městě je skvělé a také i tady je řada nezapomenutelných obrazů a situací, které jsou jakoby prozářené mystickým světlem. Moc se mi líbilo, jak bytostně je tu propojen život a smrt města s hlavním hrdinou. Jako by i jeho duch stále dlel nad dnešním Istanbulem... Líčení událostí je historicky velmi věrné, jak se ukázalo, když jsem si k četbě vypůjčil i pěknou publikaci Konstantinopol 1453 (z edice Válečná tažení) plnou fotografií, starých vyobrazení a map (což všem budoucím čtenářům velmi doporučuji). Zajímavé je, že Waltari dobytí Konstantinopole pojal jako předěl dvou epoch (doba ideálů vystřídaná dobou opojení mocí a totalitarismem), i když ve skutečnosti uvadající Konstantinopol po osmanském dobytí začala opět významně vzkvétat a stala se otevřenou multikulturní a mezináboženskou křižovatkou. Na takovou autorskou stylizaci ale měl Waltari, zvlášť po čerstvé zkušenosti se sovětskou invazí do Finska, samozřejmě nárok. Čtenářský zážitek bohužel utrpěl vinou knihokazů z nakladatelství (vyd. 2003), kteří považovali za nutné veškerý děj včetně všeho, co čeká a nemine hlavní postavy, převyprávět rovnou na přední chlopni obálky. To je neskutečný spoiler, který je ze strany nakladatelství nepochopitelnou podpásovkou. Kdyby místo toho knihu vybavili mapkou Konstantinopole nebo aspoň opravili časté překlepy v sazbě, udělali by lépe. Závěrem stojí za zmínku, že knihu jsem začal číst shodou okolností v době, kdy Putin vtrhl na Ukrajinu a začal ji dobývat. To, jak se historie opakuje, mě až děsí. Úplně mě mrazí, když se hlavní hrdina loučí s latinskými loděmi prchajícími z dobytého města: "Dovezte křesťanskou zvěst o smrti! Rozechvějte Západ! Po nás jde na řadě vy! Nevidíte temnoty, které se vám v patách řítí do Evropy?" Už jen v tom, že lze do knihy projektovat nejrůznější soudobé události, svědčí o jejím nadčasovém poselství.

10 26.03.2022

Zpočátku jsem byl nadšený, jak je to čtivá, chytře i vtipně napsaná kniha, ale postupně se začaly vkrádat rozpaky. Především v první části knihy, která chce čtenáře seznámit s lidskými dějinami, jak nám je vyprávějí naše vlastní geny, jsem začal nacházet chybné nebo překonané informace (např. že anatomicky moderní člověk se začal z Afriky šířit před více než sto tisíci lety – ve skutečnosti se dnes uvádí cca o polovinu kratší doba), vzájemně se vylučující tvrzení (např. v kapitole o tom, kdy jsme jako Evropané získali mutaci umožňující trávit mléko i v dospělém věku), občas uniká pointa (např. archeologické doklady o konzumaci medu jsou v kapitole věnované trávení mléka jen proto, aby kapitolu mohla zakončit oblíbená snídaně, nebo proč?) nebo nit výkladu zůstává jaksi nedotažená (v kapitole o bílé barvě kůže je nakonec jen letmá zmínka, že se do Evropy rozšířila z východu, ale kdy a proč právě odtud?)... Mojí důvěrou v kompetentnost autora na poli prehistorie značně otřásla věta, že Keltové, kteří osídlili západní pobřeží Británie (ve skutečnosti sem ale byli spíš zahnáni během anglosaské invaze), "jsou na severu známi jako Piktové, na východě jako Sasové". Co je to za pitomost? Výsledně se mi jeví, že zajímavost tématu, snaha o čtivost a určitou dávku humoru v první části knihy občas převažuje nad spolehlivostí a přesností. V tomto smyslu s informacemi o genetické prehistorii Evropy lépe zachází vědecká novinářka Karin Bojsová (viz Podobné knihy). Na druhou stranu, další kapitola o možnostech, ale hlavně limitech osobního genetického testování je výborná a trefně formulovaná. Stejně tak kapitola o identifikaci královských kostí Richarda III. a rozkrývání příbuzenských sňatků v habsburském rodokmenu pomocí DNA je nesmírně zajímavá. Druhá část knihy o nejrůznějších mýtech a stereotypech v souvislosti s genetikou (pro kterou máme, jak autor píše, přímo kulturně naprogramované nepochopení) je skvělá – např. kapitola o neexistenci "rasy" je mimořádně důležitá, protože spousta úplně obyčejných lidí to stále nechápe, aniž by nutně byli rasisté. Stejně tak důležitá je kapitola o složitostech a nejednoznačnostech hledání genetických příčin vloh, nemocí a psychopatických projevů. V kapitole o čtení celého lidského genomu jsem se moc nechytal, přestože se autor snaží o populární výklad. Genetika vyjadřovaná v písmenkách už přesahuje moji představivost. Takže celkově hodnotím asi tak na 85% přínosu. Závěrem si neodpustím jednu výhradu k nakladatelství – takovéto knihy z oblasti evoluce, genetiky a původu člověka, které stárnou (jak sám autor píše) už ne v řádu měsíců, natož pak let, ale přímo týdnů, by se měly přeložit a vydat co nejdříve, nikoli pět nebo šest let po vydání... Pro čtenáře z toho vyplývá jediná rada – přečtěte si co nejdříve, romány snadno počkají a jen tak nezestárnou, ale u této literatury je třeba aspoň běžet za vzdalujícím se vlakem, když už se nemůžeme vézt ani na zadním nárazníku. A nakonec ještě jedna drobnost – grafická podoba knihy je příjemná a zvolený font se hezky čte, ale opravdu by nešla vymyslet trochu nápaditější a chytřejší obálka?

7 03.03.2022

Jsem strašně rád, že jsem se s touto nenápadnou brožurkou setkal. Neprobádané a zanedbávané pomezí mezi archeologií a folkloristikou je nesmírně zajímavé a podmanivé. Zdánlivá bizarnost lidových výkladů, interpretací, pověstí a etymologií se tu volně snoubí se skutečnou vědeckou záhadou, a to vše má svoje nakažlivé kouzlo. A právě od něj kdysi archeologie začínala. Autor (jehož studium nejrůznějších zapomenutých, často amatérských článků ve starých časopisech nebo ročenkách je skutečně obdivuhodné a záslužné) se přesně trefil do mého zájmu a našel jsem tu spousta podnětů, na které jsme ještě nikde nenarazil – třeba že pojem "mohyla" souvisí patrně jako přesmyčka se slovem "homole", že keltské "duhovky" získaly svůj název od představy, že poklady se nacházejí tam, kam ukazuje duha (v knize o starých Germánech jsem četl, že je to proto, že v jejich miskovitých prohlubních zůstávaly kapky vody, takže lidé je na zemi často nacházeli díky duhovému odlesku, který odrážely – což je výklad, který není v rozporu) nebo proč se sekeromlatům z doby kamenné říká "hromoklín"... Nehledě na spoustu odkazů k archeologicky zajímavým místům nebo nálezům, které se třeba dnes už ani nezachovaly. Pro mě byla tato knížka skutečný bonbónek a ačkoli je tak útlá, cumlal jsem si ji pro radost asi měsíc. A díky ní se mi urodil tajný sen (který tu klidně zveřejním, třeba se mi tím spíš splní) – najít někde na poli nebo v kořenech vyvráceného stromu nějaký takový kamenný sekeromlat... Možná bych s ním samou radostí taky začal čarovat.

3 21.02.2022

Klostermannovy povídky nestárnou a nezastárnou. Díky své opravdovosti, úžasné dokumentární hodnotě, vypravěčskému talentu a touze vyprávět, lidským charakterům z masa a kostí, nadčasovým lidským situacím, barvitým popisům krajiny a přírody v proměnách ročních dob i dějin, soucitu a lidskosti, moudrému nadhledu a hodnotám, které teprve v drsném zápolení člověka s přírodou oživují a stále zůstávají živé.

8 20.02.2022

Zpočátku jsem byl z této druhé várky povídek stejně nadšený jako z první knihy, ale postupně začaly moje dojmy kolísat. Co bych zvlášť ocenil nad rámec toho, co jsem chválil už u první knihy, je obrovská lidskost, kterou autor dokáže ze všech svých, zdánlivě i hodně technických nápadů, dostat. Tady je to snad ještě nápadnější. První povídka o cestování časem a ne/možnostech napravit své činy mě vyloženě dojala. Také titulní "Výdech" mě naprosto usadil svojí filosofickou hloubkou. Pozoruhodná krátká povídka "Co se od nás čeká" mi se svým podivným udělátkem způsobujícím kognitivně-existenciální paralýzu opět připomněla Franze Kafku (konkrétně povídku "Starost hlavy rodiny"). Také "Pravda faktů, pravda pocitů" je výborná a skvěle napsaná. Naopak "Životní cyklus softwarových objektů" mě vyloženě nebavil a musel jsem se hodně nutit. "Pupek světa" byl zajímavý literárně, protože je psaný formou osobní modlitby, ale dost mi tu překáželo, že tu musíte přistoupit na kreacionistický nesmysl a jen sledovat, co dalšího bizarního z něj bude vyplývat. Poslední povídku už jsem vůbec nedokázal dočíst, protože to už se mi zdálo jako taková ptákovina, že jsem v tom nedokázal nacházet radost ani životní poučení. Takže abych to shrnul Ted Chiang je skvělý autor a budu se moc těšit na něco dalšího, jeho slabina je ale v tom, že ne na všechny své skvělé nápady dokáže své čtenáře účinně nalákat. Vždycky musíte spolknout obrovskou porci "co by bylo, kdyby" a ne vždy se to zcela povede. To je riziko, se kterým je asi nutné u vizionáře Chianga počítat.

7 01.02.2022

Skvělý počin v podobě turisticko-archeologického průvodce, který je nejen úžasně praktický, názorný, dobře napsaný a informačně nabitý, ale také krásný a působivý. Vyloženě zve na cestu krajinou s jejími různými kulturními vrstvami a učí čtenáře/chodce číst její skryté zprávy, ale i ctít její tajemství.

5 27.01.2022

Svým způsobem je to kniha poněkud frustrující, protože popis, typologie a geografická distribuce megalitických staveb tu musí (megaliticky řečeno) až "drtivě" převažovat nad interpretací a pochopením jejich významu. Na druhou stranu jde o knihu napsanou velmi čtivě, která nijak zásadně nezestárla (i když jednu aktualitu do Zajímavostí přidávám). Výborně napsaná je kritika přehnaných archeoastronomických teorií. Především ale závěrečná kapitola, která přeci jen přináší zajímavé zobecňující poznatky, ze kterých ten smysl a účel můžeme začít přinejmenším tušit, je skvělá, a ten poněkud frustrující dojem určitě napravuje. Velice dobrá kniha – naučná v tom nejlepším slova smyslu.

1 24.01.2022

Uvažoval  jsem, jestli si nejdřív nepřečíst původní literární zdroje, ze kterých Tolkien tuto legendu upletl. Nakonec jsem přeci jen začal Tolkienem a myslím, že to byla dobrá volba. Zlomky hrdinských písní z básnické Eddy, prozaická Edda Snorriho Sturlusona i Sága o Völsunzích, natož pak pozdější Píseň o Nibelunzích jsou natolik vzájemně rozporné, fragmentární nebo naopak oblepené pozdějšími dodatky, že přečíst si Tolkiena znamená získat základ, ze kterého lze později konat dobrodružné výpravy přímo ke zdrojům, aniž by člověk rovnou zabloudil v houštině prastaré ústně-literární tradice. Tolkien se s badatelskou erudicí i tvůrčí intuicí velice zručně probírá jednotlivými verzemi, kombinuje je, případně doplňuje a snaží se dobrat literárně nejpůsobivějšího a přitom autentického vyznění. Snad jen v prvním a druhém oddílu Písně o Völsunzích občas vynechává motivy, bez kterých není úplně snadné zvratům v ději a motivacím hrdinů jasně porozumět. K tomu je zapotřebí komentář. Podobně v závěru Písně o Gudrún není zcela jasné, jak chce (zajatý) Gunnar utopit před Atlim poklad v Rýně. Jinak je ale právě jeho verze podle mě nejlepší. V každém případě velmi doporučuji číst text i s erudovaným komentářem Christophera Tolkiena – je to sice pomalejší a čtenářsky náročnější, ale budete tak mít z četby i větší zážitek, protože tím příběh dostává další vrstvy. Například se tak dozvíte, že do Písně o Völsunzích vložil Tolkien i typický motiv své silmarillionovské mytologie  – člověka vyvoleného bohy či sudbou k tomu, aby jednou, na konci věků, zachránil svět. Tím tomu heroickému, ale trochu bezvýchodnému koloběhu lásky, kouzel, předtuch, zabíjení, odplat, mamonu a sudeb dodal další, nadčasový rozměr. Podobně v Písni o Gudrún vyznívá velmi tolkienovsky motiv uchovávání Gudrúnina žalu v dlouhodobé lidské paměti jako věčný archetyp lidského utrpení a zmaru. Takže oceňuju na jedné straně Tolkienovu úctu k originálům, která ho však neomezila ve vlastní tvořivosti a schopnosti dodat původním příběhům svoji vlastní nadstavbu. Závěrečné dodatky o původu legendy, to je skutečná karamelka pro milovníky těchto starých příběhů. Konečně je třeba smeknout před kongeniálním českým překladem. Čeština je sice vůči starogermánské aliteraci trochu hluchá, ale překladatel se snaží, seč může, aby nám aspoň stopu čtenářského zážitku z ní zprostředkoval. Občas mě rušilo, že aliterační hlásku někdy dává na konec druhého verše (a to i v těch případech, kde by velmi dobře mohla stát tam, kde správně – dle Tolkiena – být má, tedy na jeho začátku, aniž by to působilo formalistně) ale ctím jeho záměr a důvody, které vysvětluje v komentáři. Na druhou stranu se mu občas povede takový překladatelský majstrštyk jako např. "Upředla umně / úradky mocné – mrazivé mámení / a měnivá kouzla." Nebo ve druhé písni "Žehů dým hubne / hroutí se hranice – ve větru popel / vznáší se zchladlý." Není to krása? V každém případě je ale takovým majstrštykem celá tato kniha – jak po stránce autorské, editační, překladatelské, tak i knižní (krásné miniatury Billa Sandersona vycházející z řezby  na vratech norského kostela). Z hlediska čtenářského je to záležitost pro (nejen) tolkienovské fajnšmekry.   

3 05.01.2022

Opět další prvotřídní historicko-místopisná práce Jana Šimánka. Zvlášť se mi líbí, jak autor dokáže jídelní zvyklosti pojmout jako ohnisko daleko širších kulturně dějinných souvislostí, takže čtenář se skrze zdánlivě úzké téma dozvídá spoustu zajímavostí z mnohem obecnějšího místopisného kontextu.

2 01.01.2022

Původní vydání prvního dílu jsem zdědil ještě po dědovi, takže o to větší radost, když jsem letos pod stromečkem našel tento dosud nevydaný (!) druhý díl. Krkonošské koledy jsou krásné a nadčasové tím, že se v nich odráží prostota srdce a opravdovost citu: "Tu ty děvčátka plakaly / do Betléma přece šly / když jsou přišly před jesličky / na svá kolena padly. / Ježíšek byl milostivý /nad nimi se slitoval / že jsou mu to věrně nesly / a na cestě o to přišly / za to každý nebe dal." Ale taky místní jadrný kolorit, humor a dobové reálie, včetně vzpomínky na skutečné a konkrétní, kdysi žijící lidi: "Honza Šírů z chudobince / vydal se na cestu hned / nese Ježíškoj dvě housky / cestou měl hlad / tak je sněd." Myslím, že není nic krásnějšího než být takto zvěčněn v lidové písni!

2 01.01.2022

Nedokážu úplně posoudit, v čem tato už dvacet let stará encyklopedie nezbytně zastarala a na které novější poznatky a nálezy se už nedostalo, ale vůbec nelituji, že jsem si knihu za nemalý peníz obstaral. Myslím, že ve svém základním, encyklopedicky přehledném záběru je pořád velmi užitečná a zatím nenahrazená. Koho zajímá určité období do větších detailů, sáhne pak po několikadílné sérii Archeologie pravěkých Čech.

1 31.12.2021

Moje první knížka od Klostermanna, která mi všemi těmi sněhovými závějemi, klečí zarostlými bažinami, zavátými cestami přes hory a doly, z krátkých dnů do dlouhé tmy, kterou jen tu a tam prosvětlí okna vzdálených chalup, k němu konečně prošlápla cestu! Jen je škoda, že tahle půvabná (před)vánoční knížka nemá aspoň vázanou podobu, mohla by to být pěkná bibliofilie.

3 05.12.2021

Vynikající, geniálně promyšlené a zručně napsané povídky. Autorova strategie spočívá v tom, že vytvoří určitý momentálně nereálný (ale teoreticky možný) rámec a začne prozkoumávat možnosti, které z něj vyplývají. Kupodivu ale všechno to, co z takto uměle vytvořených kontextů plyne, je až znepokojivě reálné. V tomto smyslu jde skutečně o "příběhy našeho života". Z každého nápadu dokáže vytěžit maximum a neopomine žádný dílčí aspekt, možnost nebo otázku. (V této své schopnosti mikroanalýzy mi občas připomíná Franze Kafku). Přitom ale vůbec nejde jen o jakási intelektuální cvičení nebo vědecko-technologické etudy, autor je současně i skvělý pozorovatel a psycholog. Často jde až na samotnou existenciální dřeň. Každá povídka využívá jiných literárních prostředků, má odlišnou strukturu, kompozici a vyprávěcí postup a tato forma se vždy prolíná s vlastním nápadem a tématem povídky natolik, že ji nejen umocňuje, ale tvoří i novou kvalitu a další podtexty. Příběh je vždy tak poutavý, že vtáhne do děje ještě předtím, než na uměle vytvořený kontext vůbec přistoupíte, a pak už v tom jedete až do konce. (Jedinou výjimkou je pro mě Dvaasedmdesát písmen, do které jsem se nedokázal začíst a přeskočil jsem ji). Naopak třeba povídka Peklo je nepřítomnost Boha je snad nejlepší literární text o podstatě náboženské víry, který jsem kdy četl – s laboratorně vyváženou tragikomičností ukazuje celé rozpětí mezi totální trýzní i absolutní blažeností, jež sebou toto hledání smyslu ve světě, který je nepochopitelný, nezbytně nese. Poslední povídka o technologii umožňující odstranit vnímání/odlišování krásy a ošklivosti zase natolik přesně vystihuje současné trendy politické hyperkorektnosti a diskuze s tím spojené, že se až reálně bojím, že se tak jednou doopravdy stane. Zkrátka jsem nadšen a těším se na druhou sbírku Výdech.    

9 20.11.2021