witiko komentáře u knih

Krásně napsané, jasnozřivé a překvapivě aktuální, protože to míří nejen ke Kunderově současnosti, ale i k naší budoucnosti. Autor tu nepopisuje jen specifika, vzestup a tehdejší pád střední Evropy, ale hrozí se budoucího úpadku celé Evropy. V tomto smyslu si troufám nesouhlasit s Apo73, neboť název "Unesený Západ" tu má podstatně širší význam - jde tu o vizi Evropy původně "založené na myslícím a pochybujícím já, charakterizovaného kulturní tvorbou pojatou jako výraz tohoto jedinečného a nenapodobitelného já", jež postoupila tuto někdejší roli kultury (definované jako "realizace svrchovaných hodnot") už jen žurnalistice, médiím a popkultuře. To je riziko srovnatelné s ruským totalitarismem, protože obojí "unáší" tvůrčí rozmanitost Evropy. Uneseným Západem je tu tedy unesená kultura. Podle Kundery jen kultura jako jediná odůvodňuje (jak nás naučila zkušenost Střední Evropy, zejména když nám šlo o přežití) existenci národa nebo celého nadnárodního kulturního prostoru. A jen s tímto únosem kultury z našich životů může dojít i k únosu celé Evropy.

5 01.04.2024

Kdybych nečetl "Jeho království" od Waltariho, asi bych dal plný počet hvězdiček, ale pod jeho dojmem mám chuť dát jen hvězdičky tři. Kniha je výborně vyprávěná, děj pěkně šlape, prostředí i dobový způsob myšlení jsou dobře vylíčené, ale ten silný dojem, který se mě zmocnil u Waltariho, tu vůbec nenastává. Autor se soustředí spíš na děj než na vnitřní prožitky postav, takže zatímco Waltari je niterný a poctivě prožitý, jeho postavy jsou plné trýznivých otázek a děj se odehrává v téměř detektivních dialozích a společných pochybnostech, tady jde vesměs o hotové typy, které prostě zažijí obrácení a začnou pronášet věroučné fráze. Některé dokonce (např. Marie z Magdaly) už všechno předem ví a ještě před Ježíšovým ukřižováním mluví jako farář z kazatelny. Přitom z evangelií víme, jak byli Ježíšovi učedníci natvrdlí a jak dlouho nechápali, než se jim učení teprve s jeho smrtí a vzkříšením začalo skládat a dávat smysl. Dokonce i Ježíš tady pouze mluví "podivné věci", ale nemá žádné zvláštní charisma, kterým by si čtenáře získal. Je zažíván spíš z povzdálí a z doslechu. Zatímco Waltari je prodchnutý zvláštním, až mystickým světlem a setkání hlavního hrdiny se vzkříšeným Ježíšem mají intimní neopakovatelnou atmosféru (která nutí se k těmto částem knihy stále vracet), tady se člověk "jen začte" do jednoho z mnoha čtivých románů o velikonočních událostech. Osobně mi z románu silněji utkvěla jen závěrečná symbolika Longinova kopí jako Mojžíšovy hole vyvádějící vodu (a krev) pro ostatní... Možná je to dost, ale možná je to málo. Dávám tedy čtyři hvězdičky, abych neodrazoval, ale současně vyjádřil, že něco důležitého mi chybělo. A to byly pochybnosti, otázky a tajemství.

4 30.03.2024

Nepříliš nápaditá, zato však o to křiklavější obálka spolu s podivně všeobjasňujícícm názvem a především bombastická reklama ve stylu "Ve škole vás to učili špatně a vše je úplně jinak" může odrazovat nebo aspoň svádět k nedůvěře. Tak to bylo v mém případě. Teď jsem se však do knihy zakousnul a nemohu se pustit, ačkoli mi občas padá čelist údivem a mysl se plní nadšením z poznání i radostí při sledování argumentů. Abych to zkrátil, tuto knihu je jen obtížné přecenit a skutečně způsobuje přesně to zásadní kognitivní zemětřesení, kterou slibuje. Kromě inovativního přístupu, postupně se rozvíjející argumentační linie podložené příklady také přináší celou řadu zajímavostí a případových studií z historie i prehistorie, u kterých se prostě nedá nudit. Propojení nejaktuálnějších poznatků z archeologie, antropologie, historie a dějin politického myšlení a nezpochybnitelná erudice obou autorů spolu se svěžím a čtivým stylem dělá z této knižní cihly povinnou literaturu pro každého, kdo má o tyto obory zájem. Je to další cihla do porozumění světu, který žijeme. Knihu je třeba číst velmi pomalu – ne proto, že by nebyla čtivá, ale proto, cihličky našeho porozumění je třeba nově přeskládat postupně jednu po druhé, aby se nám to naráz úplně nezřítilo. Základní myšlenkou je, že lidským dějinám je třeba vrátit jejich lidský a tedy bytostně tvořivý a improvizovaný rozměr, který se mnohdy zcela vymyká zažitým teoretickým šablonám a učebnicovým modelům. Na první pohled se může jevit zaměření autorů na otázku dějinného vývoje ne/rovnosti a ne/svobody jako dost úzké, ve skutečnosti se ale otevírá do celé řady podstatně širších souvislostí. Zvlášť bych ocenil i zajímavý nápad, kdy názvy kapitol vlastně shrnují to, co v nich bude probíráno, což velice napomáhá sledování široce, přes několik set stran rozklenuté myšlenkové linie. Takže ačkoli jsem se ještě ani zdaleka nedobral závěrečné kapitoly, která vysvětluje, proč se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje, zakončím zvoláním "Lidé čtěte (to)!" a jdu si zase číst. Dávám 120 % nejen knize samotné, ale i nakladatelství za to, že přináší českým čtenářům právě takto zásadní knihy (jako je Diamond, Krause nebo právě Graeber s Wengrowem) v perfektním redakčním zpracování.

6 26.03.2024

Předchozí komentáře opěvující tuto knihu jako ve své podstatě poetický počin, jak poeticky psát o poetice, jsou přesné, já tedy dodám jen jiný příměr – je to úžasná sbírka motýlů, kteří však nejsou připíchnutí na špendlík, ale můžete si je zblízka prohlédnout a potěšit se s nimi i v jejich (ale i svém) zcela svobodném poletování z květu na květ.

2 14.03.2024

Našel jsem v hloubi knihovny, což je už totéž jako na dně paměti – už kdysi dávno mě jako veršujícího studentíka inspirovala a teď jsem si na ni vzpomněl. V zásadě k ní nelze říct nic dalšího než to, co je trefně vyjádřeno v anotaci, kterou jsem sem právě ze zadní záložky knihy doplnil. Snad jedním slovem "geniální".

3 07.03.2024

Ideální kniha pro předvelikonoční postní období, kdy si má člověk připomínat svoji konečnost a současně naději na věčnost. Mám moc rád tuto edici, protože je to (nepostní) pastva pro oči i pro mysl a autoři jsou velice vlídní a přívětiví průvodci. V této knize srozumitelně a čtivě načrtávají dlouhý příběh postupně se vyvíjejícího vztahu mezi zakrytostí a odkrytostí, abstraktním a doslovným, jen tajemně naznačeným a až na "kost" explicitním – a také mezi životem a smrtí. Jen u barokního období si nejsem jistý, jestli autoři patřičně zvážili i zcela jinou emotivitu a expresivní barokní obraznost ostře zdůrazňující lidskou nicotnost a pomíjivost. Nejsou ti nazdobení kostlivci ve vitrínách současně i paradoxním vyjádřením tohoto kontrastu a připomínky naší konečnosti? Nějak se mi nechce věřit, že u barokních lidí nevzbuzovali ani stopu odporu a nepromlouvali k nim i jazykem memento mori. A také bych měl jen drobnou výhradu k používání sousloví "kočovné národy", které se staly římské říši osudné a nakonec převzaly její dědictví. Ve skutečnosti přece nešlo o národy tradičně žijící kočovným způsobem života, ale kmeny a družiny, které se v 5. a 6. století daly do pohybu vlivem populační a možná i klimatické nestability. Ano, tento pohyb byl mimo jiné nastartován i typickými kočovníky z Východu, ale ti uvedli do pohybu i do té doby usedlé zemědělské skupiny. Převážně tedy nešlo o kočovníky, ale spíše o migranty, kteří jen hledali místo, kde se usadit. To je jen otázka vhodné antropologické (nikoli kunsthistorické) terminologie, jinak kniha perfektně splnila moje očekávání a těším se na další z téže edice.

4 04.03.2024

Nebudu hvězdičkovat, protože jsem nečetl, nicméně jsem o tomto tématu slyšel autora mluvit v několika pořadech a udělal jsem si zcela jasný obrázek. Je to naprosté plivnutí do tváře všem těm nespravedlivě umučeným i upáleným. Ono stačí jen navštívit v Losinách ten strohý pomník na místě popraviště v dnešním lázeňském parku a člověka se zmocní lítost, ne-li tiché zoufalství. To, že někdo projde historické písemné prameny, zjevně vůbec neznamená, že je bude správně interpretovat a dokáže je kriticky zhodnotit v širším kontextu a zasadit je do doby a účelu, kdy vznikaly. Zvlášť když k tomu přistupuje tak "senzačně" jako Čechura. Je to příklad toho, že ani nezpochybnitelná erudice, odbornost a badatelský talent neuchrání před občasným (nebo definitivním?) badatelským vyšinutím. Přitěžujícími faktory a spouštěči tu bude asi hlavně snaha o vyniknutí a originalitu za každou cenu, upoutání pozornosti chytlavými tématy a vábivou silou mediálních zkratek. A aby zazněl i názor odborné veřejnosti (doporučuji ale i diskuzi pod blogem), přidávám do recenzí jeden takový ohlas.

Popisy nálezových okolností jsou velice čtivé a poutavé, autor pěkně vykresluje i prostředí jutských bažin. Detailní popisy lidí zde nalezených jsou ohromně zajímavé (zaujmou i překvapivě kvalitní černobílé fotografie), i když současná interpretace ostatků se občas odlišuje (např. stopy násilí se v některých případech jeví spíš dodatečné, způsobené nálezci při těžbě rašeliny). I když u některých nálezů autor zvažuje i trest smrti za různé prohřešky, převážně interpretuje těla záměrně utopená v bažinách jako pravděpodobné oběti bohyni země a plodnosti Nerthus. To pozoruhodně dokládají i dvojitě točené nákrčníky na pravděpodobných zpodobeních této bohyně, nálezy právě takových kovových kruhů v bažinách, jakož i podobně točené smyčky na krku obětí, ale i o rituální vozíky (na které tato bohyně měla být převážena) uložené do bažin. Na druhou stranu, poněkud nelogická je jeho argumentace významu slavného keltského Gundestrupského kotle – na jednu stranu přiznává, že byl vyroben někde úplně jinde a patrně dovezen velmi zdaleka, ale současně jej používá pro poměrně detailní výklad podoby místního kultu germánské bohyně Nerthus. Také souvislost islandské ságy s tímto kultem a obětováním do bažin (s. 147-149) jsem úplně nepochopil. Jinak jde ale o srdcem psanou a širokému čtenářstvu věnovanou knihu, která mi tématem, regionálním zaměřením s širokým kontextem, ale právě i touto schopností zaujmout laickou veřejnost hodně připomněla o třicet let mladší "Hroby předků" od Michala Lutovského, který podobně čtivě představil jihočeská mohylová pohřebiště slovanské doby. Úplně jiná doba, jiná kultura i oblast, ale knihy tak překvapivě podobné... A na obě se tak výstižně vztahuje krásná úvodní báseň Thögera Larsena:

Vždyť z ohně, země byli stvořeni
tak jako my, plod jedné tvůrčí síly;
jsme z dávna minulého vzbuzeni,
na stromě smrti květ pro tuto chvíli.

4 22.02.2024

Opět výborná, obohacující kniha ze skvělé edice. Nejvíc mě překvapilo, že téma věštění a prorokování je daleko širší a zahrnuje spoustu jevů, které by člověka hned nenapadly – tak např. se nemusí vztahovat jen do budoucnosti (věštba nejen perspektivní, ale i retrospektivní a prospektivní), velmi často slouží jako politická legitimizace či potvrzení správnosti rozhodnutí nebo jeho načasování, ale také může být soudem o ne/vině a trestu (tzv. ordál), způsobem, jak "správně" zvolit z vícera možností, usměrněním nebo vyloženým ovlivněním vůle vyšších sil ve prospěch tazatele, ale dává i možnost, jak v kontextu předurčení chápat současný stav. A vedle toho ční jako monument tradice starozákonních (ale i islámských) proroků jako těch, kdo ustavují Bohem seslanou smlouvu nebo pranýřují její porušování. Zásadním dělením je inspirované či přímo extatické (intuitivní) proroctví oproti induktivní či technické (analytické) věštbě, byť je toto dělení v řadě případů hrubě schematické a nedostačující, jak autoři na mnoha příkladech dokládají. Věštění a prorokování je pozoruhodný způsob, jak se každá kultura vypořádává s tím, co neví a nemůže vědět, nicméně kuriózní je, že "náhodě" či spíše boží vůli se jen málokdy přenechává naprosto volné pole působnosti. Ve skutečnosti člověk do toho vždy velice výrazně promítá svoje potřeby, zájmy a chtění – ať už zvolenou metodou kladení otázek, technologií toho, jak tyto otázky převést do "zjevených" odpovědí a především způsobem vyhodnocení a interpretace. Což ale asi všichni známe z vlastní zkušenosti třeba už jen z toho, jak překvapivě nesnadné je hodit si korunou a pak se tím doopravdy řídit. Spíš je takový hod často způsobem, jak si uvědomit, co vlastně ne/chci. Zajímavě tento obecně platný trend vysvětluje autor studie o irském věštění a prorokování, když (v souvislosti s věštěním ze křiku havranů) říká: "Víra v tento způsob získávání informací se totiž zdá být založena spíše na podvědomém tušení, že člověk zná mnohé, ale skutečně se o tom může dozvědět jen prostřednictvím něčeho třetího. Vyslechnutí ptačího skřeku má tedy být spíše návodnou inspirací, protože dosazení lidského slova je nejspíše pouze katalyzátorem obav a nadějí pocházejících z obvyklého naladění na svět, které je tak či onak přítomno u každého člověka".

4 19.02.2024

Nejen krása i jed, ale i velká síla! O básnictví a básnících ve starém Irsku jsem už četl ve vynikající knize "Původ poezie". Už tam mi spadla čelist z toho, jak vážená poezie v Irsku byla (už jen proto, že po christianizaci absorbovala básnická tradice dědictví druidů) a jak silný vliv a účinek (blahodárný i smrtící) se vázané řeči přisuzoval. Tato čtyřverší sice patří mezi ty nejobyčejnější a nejjednodušší básnické formy, ale moderního čtenáře osloví o to víc svojí pádností a silou zkratky. Překladatelé podle svých slov zvolili střední cestu mezi doslovností a přebásněním, a je to znát v tom nejlepším slova smyslu – básně působí. Knihu doplňuje ohromně zajímavá předmluva uvádějící do dobového kontextu, ale také poznámky ke každé básni s řadou zajímavostí a skrytým podtextem. Jen je trochu škoda, že překladatelé nedali zaznít aspoň několika kouskům v originále pro srovnání, i když to by asi obnášelo i seznam základních pravidel výslovnosti staré irštiny. Nebo mohli trochu víc upřesnit překladatelskou metodu – někde používají rým, velmi často asonanci, různé vzorce AABB, ABAB, ABCB, ABCC... a čtenář se bohužel nedozví, jak moc se to shoduje s tím, co používali staroirští básníci. V každém případě se mi moc líbí rozmanitost námětů (byť příjemně seřazených do několika tematických oblastí), z nichž některé jsou až překvapivě nadčasové, jiné mají naopak úzkou souvislost s dobovým kontextem, místopisem, pověstmi a legendami, a jsou tedy i cenným historickým dokumentem. Jako ukázka jedna z básní, a to ve dvou překladech – první je z knihy "Dějiny Irska", druhý z této antologie. Oba jsou krásné tím, že první je věcnější, druhý básnivější:

Dnes večer silný vichr bije,
vlny jsou bílou pěnou vzduté.
Nemám strach, že Irské moře
přinese Vikingy kruté.

Běs vichrů – noc bouřná jak hoře,
pne, zmítá se bílý vlas moře.
Jsem klidný a žehnám ten vír,
dnes Viking mi nevezme mír.

Knižní úprava a typografie je skvostná, akorát je trochu oříšek tak silný knižní blok otevřít a rozevřít. Jako by to souviselo s tím, že symbolem básnické inspirace byla starým Irům líska a schopnost vystihnout prožitek a myšlenku básně se přirovnávala k rozlousknutí ořechu. Ta trocha námahy při louskání tu ale rozhodně za to stojí!

4 11.02.2024

Opravdu skvělý přehled úplně základních otázek toho, co ne/víme a ne/můžeme se dozvědět. Kniha je přesně vyvážená mezi krajně skeptickým a naivně optimistickým přístupem. Koncepčně je skvělý nápad, že ke všem třem tradicím autor přistupuje odlišným způsobem podle typu nejlépe dochovaných nebo spíš nejvíce vypovídajících pramenů, takže Keltové jsou nahlíženi především skrze archeologii, Germáni prostřednictvím mytologie a Baltové pomocí folklóru, čímž se člověk dozví víc i o možnostech a slabinách těchto tří oborů. Současně si ale všímá i jejich vzájemné podmíněnosti, protože "pokud nelze poznatky jedné z těchto disciplín doplnit o informace ze zbývajících dvou, badatel se obvykle ocitá v situaci argumentační nouze" (s. 157). Navíc autor přihlíží i k lingvistice a genetice, což je třeba ocenit, i když především genetika nenávratně pokročila. Dovedu si představit, že novopohané, především novodobí Keltové, budou zklamáni, na jak chatrných základech budují svoji prastarou identitu, ale podle mě je dobré si nejdřív přečíst tuto odborně poctivou knihu a teprve až poté se klidně odvážit více fabulovat, bájit a fantazírovat. Podstatně podrobnějších a "odvážnějších" knih je na to téma dost. Jen mě překvapilo, že navzdory značnému množství zdrojů, převážně cizojazyčných, ze kterých autor vychází, tam některé snadno dostupné úplně chybí, například sborníky z edice Svět archaických kultur, ve kterých je různým aspektům kultury Keltů i Germánů věnovaná řada velmi erudovaných kapitol. Tak například (s. 118) autor píše, že nevíme, jak si vlastně staří Germáni představovali odvíjení osudu a možnosti předvídání budoucnosti, přitom ale ve sborníku "Věštění a prorokování v archaických kulturách" (2006) z této ediční řady je k tomu důkladná kapitola od Jiřího Starého. Divil bych se, že by ji autor neznal, když na jiných místech tohoto nordistu uvádí. Stejně tak nepotřebuje "Encyklopedii keltské mytologie" (2002) a "Encyklopedii mytologie germánských a severských národů" (1999) z ediční řady nakladatelství Libri (avšak hojně používá "Encyklopedii baltské mytologie" z roku 2012), ale proč nezmiňuje ani obsáhlou publikaci Vladimíra Podborského "Náboženství pravěkých Evropanů" (2006), je mi opravdu záhadou, zvlášť když jde o produkci téže univerzity. To jediné mě překvapilo, ale jinak jsem si pročetl a prostudoval s velkou chutí. Revize dosavadních znalostí a domněnek o severoevropských předkřesťanských náboženstvích umožňuje "ideologicky kritičtější a interpretačně opatrnější nakládání s torzovitými fakty, kterými při studiu náboženství disponujeme a které mají evidentně nemalý potenciál probouzet naše mýtotvorné instinkty" (s. 160). Výstižné, trefné, přesné.

5 30.01.2024

Hezký nápad. Běžecké miniatury, jejichž tématem je permanentní pohyb – těla, mysli, ale i světa kolem nás. Nejvíc se mi líbí ty, které mají v sobě až existenciální podtext, jako třeba "NIKDE: Zas je mi jedno, kam běžím. Nechci se někam dostat. Přál bych si zmizet. Na chvíli nebýt nikde, vklínit se do mezery mezi tady a tam, aspoň teď."

2 26.01.2024

Konečně pořádné, důstojné i výrazně přepracované a doplněné vydání! Odborně nejsem schopen tak monumentální opus zhodnotit, ale i tak tento čtyřicet let trvající kolektivní autorský počin chválím a jsem rád, že vyšel v podobě, která mu vzhledem k jeho důležitosti a odvedené mravenčí práci náleží. Je to dobrý doplněk k nesmrtelnému dílu "Hold slunci, dešti, půdě a pluhu" jednoho ze spoluautorů (bohužel už zesnulého). Zbytek komentáře v Diskuzi.

2 24.01.2024

Knihou jsem spíš jen listoval, protože Silmarillion je natolik složitý a náročný k pamatování, že nemám potřebu si to ještě komplikovat probíráním se v jeho nejranějších verzích a prvních nástřelech. Přesto je pro mě tato kniha klíčem ke "ztracenému" Tolkienovi! Zachovala se tu totiž úplně původní koncepce celého legendária, kterou Tolkien (zjevně proti své vůli) musel pod tlakem čtenářských ohlasů i nakladatele opustit ve prospěch Hobita a Pána Prstenů, i když i poté se k ní, jak upozorňuje Christopher Tolkien, stále vracel a pokoušel se ji s hobitovskou koncepcí sjednotit. Klíčovou postavou, skrze kterou se k nám celé legendárium dostává, je tu námořník Eriol neboli "přítel elfů" Aelfwine (otec legendárních anglosaských vůdců Hengesta a Horsy, kteří později měli osídlit Anglii), který se z ostrova Helgolandu v Severním moři (původem ale z dánského poloostrova jako původní vlasti Anglů) dopluje na elfí ostrov Tol Eressëa (který se později stane Británií) a nechává si tu vyprávět původní mytické příběhy. Právě tím chtěl Tolkien výslovně nahradit nedostatek původní anglosaské mytologie, které se oproti skandinávské ztratila pod vlivem brzkého přijetí křesťanství. Později, a to ve druhém díle Ztracených pověstí, které ale v českém překladu zatím nemáme, se z něj stane anglosaský námořník Ælfwine Anglický, který v 10. století vypluje z Anglie sužované Dány a jako první člověk (avšak potomek Eärendila s vrozenou rodovou touhou po moři) objeví ztracenou "přímou cestu" a dopluje do Tol Eressëa, kde si nechává převyprávět od elfů celé legendárium. V paměti jeho potomků se některé motivy příběhů uchovaly i po stech letech, tak jako se Tolkienovi po celý život vracela noční můra ostrova pohlceného mořem (Pád Númenoru). Taková byla Tolkienova původní idea, kterou (pro mě bohužel) později vytlačil Bilbo Pytlík, a tím se celá tato návaznost na naši lidskou historii a místopis zcela ztratila. Jsem ale rád, že právě v této knize jsem si ji mohl ujasnit, a ačkoli to Tolkien nakonec nenapsal, jeho svět je tak pro mě o to úžasnější. Silmarillion, který považuji za jeho nikdy nedokončené opus magnum, tak teprve teď pro mě dostává ty "správné" základy. Konečně svému Tolkienovi plně rozumím a běžní čtenáři nechť se spokojí s hobitími dobrodružstvími...

Skvělá publikace na velmi zajímavé téma, poutavě, srozumitelně a přehledně napsaná (jak pro širokou, tak i odbornou veřejnost), obrazově bohatě vybavená a názorná. Zdaleka ne všichni archeologové umí psát tak, aby to nebyla suchařina. Současně autor píše velmi opatrně a pečlivě zvažuje míru jistoty všech tvrzení. Líbí se mi i střídání regionální (východočeské), české a celoevropské perspektivy a schopnost vypíchnout hlavní trendy a specifika. Uvítal bych podstatně bohatší zapracování výsledků nejnovějších výzkumů z oblasti archeogenetiky a populační genetiky. Různé formy interakce obou populací jsou archeogeneticky dobře sledovatelné a už se jim věnovala řada zahraničních studií. Některé jsou dobře shrnuté i v populárně odborných publikacích (v češtině např. Zrození Evropanů). Stejně tak nejnovější genetické poznatky o schopnosti trávit mléko v dospělosti jsou podstatně jiné, něž kniha předkládá, a posouvají tzv. laktázovou perzistenci u většiny evropské populace do daleko pozdějších období. To je nicméně prozatím dluh celé české archeologie. Jinak jsem se ale spoustu věcí dozvěděl a v tom kniha určitě naplnila moje očekávání i svůj účel.

8 04.01.2024

Někteří čtenáři vyjadřují v komentářích mírné zklamání z toho, že kniha nepřináší k příběhu Beren a Lúthien, tak jak ho už známe, nic nového. S tím rozhodně nesouhlasím, protože to hlavní, co přináší, je básnická síla výrazu. Některé reflexivní pasáže, třeba ta, jak se Beren loučí s Beleriandem při pohledu na Anflauglith a v tušení smrti v Angbandu, jakož i mnohé jiné, jsou prostě skvostné. Skvostný je celý překlad básnické části, za to dlouhé čekání to opravdu stálo! Některé strofy jsem si četl nahlas a vychutnával jsem si je jako literární bonbónek. Škoda, že nemáme možnost rovnou porovnat s originálem, ale chápu, že by tím kniha neúměrně narostla. Druhou věc, kterou kniha přináší, je vývoj příběhu od v podstatě pohádkového Příběhu o Tinúviel, zarámovaného Ztracenými příběhy (kde se Tolkien pokusil pozoruhodně propojit své budoucí legendárium s anglosaskou Británií), přes básnický Zpěv Leithian a shrnutí v Quentě a v Quentě Noldorinwa až po verzi, jak ji známe ze Silmarillionu. Souhlasím s tím, že editor Christopher tuhle návaznost jednotlivých fragmentů občas nepodává dostatečně zřetelně a srozumitelně, nicméně vývoj je jasný. Jak řekl sám Tolkien, nemá tu jít ani tak o nahrazení a definitivní předělávky, jako spíš o rekonstrukci vývoje příběhu, jak se mohl odehrávat a předávat v mnoha lidských myslích a vyprávěních napříč generacemi (s. 11-12). S tím rozdílem, že zatímco v lidové slovesnosti se většinou hrdinské eposy časem zjednodušují v pohádky, tady je to přesně naopak. Od pohádky až k tomu nejsložitějšímu, nejvrstevnatějšímu a nejsilnějšímu příběhu, jak jej známe ze Silmarillionu. Ano, tato poslední verze je úplně nejlepší, ale i ta cesta k ní je nesmírně obohacující a oživující. A části, které se dochovaly ve verších, jí dávají o to větší sílu. Chybičkou na kráse knihy je absence mapy, nicméně použil jsem vloženou mapku ze Silmarillionu a s pomocí poznámek na konci, které vysvětlují občasné starší verze zeměpisných názvů, jsem se zorientoval. Jinak mám čím dál tím silnější pocit zklamání z toho, že nejslavnější Hobit a Pán prstenů tak trochu ukradly Tolkienův čas a pozornost nad dokončením Prvního a Druhého věku, a tedy díla, které bylo pro něj nejpodstatnější. Takže je velká škoda, že se musíme prodírat fragmenty, ale i tak má tato "literární archeologie" něco do sebe. Není to úplně zadarmo, chce to spolupracujícího čtenáře. A čím větší dřina, tím občas i dlouhodobější čtenářský zážitek. Nicméně teď už máme vše podstatné z Tolkienova legendária přeloženo a rád bych se těšil třeba i na jeho převyprávění Béowulfa, Bitvy u Maldonu nebo jiné další exkurzy do anglosaské literární historie.

6 31.12.2023

Knížka je natolik napěchovaná nejrůznějšími zajímavostmi z češtiny (a to nejen čistě lingvistickými, ale i kulturně historickými), že skoro vylučuje, aby si tu někdo pro sebe něco pozoruhodného nenašel, i když třeba nebude číst všechno. Ukazuje mimo jiné, jak mocně nás jazyk ovlivňuje a má schopnost zcela zásadně měnit naše smýšlení o světě. Např. k mediálnímu nešvaru typu "M.P. trpí agresivní povahou" je tu trefný komentář: "Pokud si novinář nedá záležet na výběru vhodných lexikálních prostředků, může se mu třeba i proti jeho vůli stát, že ve svých článcích omlouvá vrahy a drží palce sexuálním násilníkům". Uvítal bych jenom trochu podrobnější a promyšlenější členění jednotlivých příspěvků do většího množství tematických kapitol. Zejména první kapitola (ze tří) docela nelogicky nazvaná "Čeština mezi jazyky" je naprostá všehochuť příspěvků, které spojuje snad jen to, že s názvem kapitoly většinou vůbec nesouvisí. Ale na druhou stranu to má zas tu výhodu, že jde o knihu, kterou si lze pročítat jen průběžně, namátkově a výběrově dle zájmu. Skvělý češtinářský počin!

3 19.12.2023

Další výborná kniha ze skvělé edice, i když jedna věc mi tu docela vadila. Těšil jsem se na průhledy do hodnot, způsobů myšlení a životních zkušeností dávných kultur, ale ne všechny příspěvky mě v tom uspokojily. Některé se totiž spíš než obsahem výroků a snahou o "rekonstrukci dobové moudrosti" natolik zaobírají literárně historickým kontextem (načež rezignovaně konstatují, jak dnešní teoretické koncepty, pojetí a typologie na těchto případech selhávají), že mi to až připomíná onen slavný Tolkienův příměr z eseje o Beowulfovi o badatelích, kteří namísto aby ocenili krásu věže, ji raději strhnou a archeologicky se probírají těmi kameny, ze kterých byla postavena. Na druhou stranu zcela přesně moje očekávání naplnil Egypt, Řecko, do určité míry Sýrie, ale především opravdu výborně napsaná Skandinávie. 90%

4 19.12.2023

Je neuvěřitelné, pod kolika úhly umí Pastoreau nahlédnout zdánlivě úzké téma. A tak se i to nejužší postupně rozprostře do celé palety aspektů a souvislostí. Také obrazová příloha je skvostná. Nebudu zastírat, že Medvěd mě bavil podstatně víc, protože jsem během četby zažíval emoce a skoro archetypalní vzpomínky, zatímco Modrá je že své podstaty pocitově utlumená a střídmá, ale i tak je to mistrovské dílo.

3 03.12.2023

Protože jsem o husitství přelouskal už dvě pořádné, i když vynikající bichle (Čornejovy Velké dějiny zemí Koruny české 5. a Jana Žižku), trochu jsem se obával, jestli budu mít sílu i na tento více než sedmi set stránkový román. Ale protože Václav Kaplický si u mě získal obdiv jinými knihami, zakousl jsem se a... už jsem se nepustil. Román mě zcela pohltil a strhnul do víru dějin i lidských příběhů. Vše, co jsem od tohoto pana spisovatele četl, bylo vynikající, ale tady prokazuje svoje mistrovství zase úplně jiným a pro mě novým způsobem. Že dokáže přesně evokovat prostředí, vystihnout tehdejší způsob myšlení, vytvářet napětí, psychologizovat postavy, vést myšlenky v dialozích a pracovat se staršími jazykovými vrstvami... to všechno už vím z předchozích knih a nijak zásadně mě nepřekvapilo. Ale v tomto opus magnum je neuvěřitelné, jak dokázal tak obsáhlý historický materiál zorganizovat, aniž by tam byla hluchá místa, vázlo napětí nebo se čtenář ztrácel v událostech a postavách. Je to neskutečně čtivé a s úplývajícími stránkami víc a víc napínavé – což je obdivuhodnější tím víc, když ze základních znalostí dějin vlastně víme, jak to dopadne. Tohoto napětí autor dosahuje jednak důmyslným a poměrně častým střídáním perspektiv (postav a míst), schopností mísit velké dějiny s individuálními životními osudy a sledovat proměňující se tep doby ve skvěle vystavěných dialozích. I velké dějinné postavy (Jan Žižka, Prokop Holý, Oldřich z Rožmberka, Zikmund Lucemburský...) mají svoji psychologii, nejsou to jen papírové typy. O tom, kolik materiálu si musel Kaplický k tématu nastudovat, svědčí už jen vhodně zvolené citáty z dobových kronik a korespondence uvozující všech téměř padesát kapitol. Stejně jako předchozí komentátoři jsem i já upřímně udiven, jak tato kniha mohla v době ideologicky vykládaného husitství vůbec vyjít – je to totiž dost zřetelná demytizace jiráskovsko-nejedlovské linie. Vidíme tu časné štěpení husitských ideálů, to jak revoluce požírá své vlastní děti, postupný úpadek mravního étosu a vyprázdnění původní myšlenky ve prospěch kořistění, hrabivosti a prospěchářství. Ačkoli jsou tu katolická strana, císař Zikmund a umírněná Praha nahlíženy táborským radikalismem, nic tu není úplně černobílé a schematické, vše má svou odvrácenou stranu. Kniha nesleduje dějiny husitství do všech detailů, chronologické vyprávění je výběrové (tím pádem tu chybí třeba bitva u Malešova nebo Malého Boru), nicméně ohniskem vyprávění je město Tábor, ke kterému se vyprávění průběžně vrací a sleduje jeho stavební, politické i duchovní proměny a životní osudy klíčových postav. Toto město se tak stává lakmusovým papírkem všech těchto postupných proměn, vzestupů, pádů i úpadku celého husitského hnutí. Zvlášť mi dělá radost autorova práce s jazykem, kdy znovu oživuje mnohá dnes už nepoužívaná nebo zapomenutá slova nebo vrací slovům jejich původní starší význam (např. "kluk" ve významu neopeřený, tedy holý šíp; teprve od toho vzešel odvozený a mladší význam bezvousého chlapce). Na druhou stranu je skutečnou kuriozitou (ve vydání z roku 1985) doslov s výmluvným názvem "Táborská republika jako umělecký obraz zápasu o uchování a uhájení lidového obsahu revoluce", kde soudružka literární vědkyně pár let před rokem 1989 píše tak neuvěřitelné ideologické bláboly, že si čtenář upřímně klade otázku, jestli to vůbec četla, pochopila, nebo (a to by bylo mazané!) to takhle hloupě napsala právě proto, aby román mohl vyjít a nevzbudil přílišnou pozornost cenzorů a schvalovatelů. Nakolik sám autor tímto románem kriticky mířil na tehdejší současnost, toť otázka, která se nabízí ve všech jeho knihách. V každém případě Kaplického knihy o historii se zatím historií nestávají, protože nestárnou.

6 02.12.2023