witiko komentáře u knih

Že Petr Čornej umí psát nejen erudovaně, ale i čtivě, vím od doby, kdy jsem přelouskal jeho osmisetstránkové Velké dějiny zemí Koruny české V. jako ten nejnapínavější román. Také tady autor zúročuje svoji schopnost vyprávět historii faktograficky přesně, objektivně a přitom literárně přitažlivě a s určitou obecně lidskou nadstavbou. Dokáže psát přehledně, vypíchnout hlavní body a zdůraznit motivy, které se budou opakovat, přesně odlišit fakta od možností, domněnek a spekulací a nikdy neztrácí ze zřetele širší nadčasový kontext. Nebojí se ani tu a tam si lidsky povzdechnout a nikdy neztrácí smysl pro dějinnou ironii. To vše v mimořádně poutavém dramatickém oblouku, který vás nenechá knihu odložit, dokud nedospějete k závěru. Jan Žižka se nám tu ze zákulisí dějin postupně vynořuje takřka jako (z různých úhlů nasvěcovaná) divadelní postava. Čím víc se o něm dozvídáme a začínáme chápat jeho motivy, tím víc fascinuje svojí trvalou záhadností. Dovedu si představit, že řada čtenářů může být zklamána tím, že kniha je spíš o husitství než o Žižkovi samotném. Nicméně tak skoupá je řeč historických pramenů. Čornejova kniha je nakonec nejen o Žižkovi a husitství, ale v dalším plánu též o roli jedince v dějinách, o vrženosti člověka do určité doby a prostředí, a také trefně postihuje obecně platné rysy všech revolucí. Že nejde "jen" o biografii, je také díky tomu, že Jan Žižka tu má rovnocenného protihráče v osobě krále Zikmunda, jehož politická strategie (na rozdíl od jeho fatálních vojenských neúspěchů) tu nijak nezaostává za vojenskou genialitou jednookého hejtmana. Je to vyloženě napínavá partie, zvlášť pokud si nejste jistí, komu vlastně fandíte... Kdo víc ničil zemi, husité, nebo křižáci? Co při četbě vyloženě bolí, je poznání, kolik utrpení jsou si lidé schopni způsobovat lpěním na správném výkladu víry. Osobně mě drásá pochybnost, jestli bylo husitství (se všemi následky, které přineslo do dalších století) prokletím, nebo požehnáním našich dějin. Pokud se chcete v jednom z těchto krajních názorů jednoduše utvrdit, toto určitě není kniha pro vás.

28 04.01.2020

Nedočetl jsem, takže nehodnotím, ale komentář si neodpustím. V poslední době se stalo oblíbenou praxí oživovat v literárních i filmových dílech skutečné postavy pod jejich pravými jmény a přitom jim dávat úplně fiktivní příběhy. Zcela bez ohledu na žijící rodinné příslušníky, ale i na památku těchto nedávno žijících lidí. Shodou okolností se mi tato zkušenost zopakovala i u filmu Šarlatán, a to už mě tolik naštvalo, že jsem knihu prostě sklapnul a odmítám jí dávat druhou šanci. Jestli chcete temné dobové drama na atraktivní téma vypjaté jak řemen, knihu si přečtěte, chcete-li se ale dozvědět o fenoménu žítkovských bohyní něco opravdového, raději sáhněte po Žítkovském čarování od Jiřího Jilíka nebo Žítkovských bohyních od Dagmar Pintířové Dobšovičové – pokud vám tedy autenticita nebude připadat nudná. Neupírám autorce literární kvality, ale tvrdím, že svojí takřka thrillerovou stylizací posunula fenomén lidové magie na Kopanicích někam úplně jinam a udělala z ní něco, čím nebyla – příměrem řečeno, udělala z lučního motýla vycpaného netopýra. To si troufám tvrdit i proto, že jsem se právě vrátil z dovolené na Kopanicích, kde jsem poznal, jak jsou z podivné popularity, kterou jim tahle literární fikce přinesla, upřímně nešťastní. Dovedu si představit, že nejen místní, ale i samy žítkovské bohyně by většinu nadšených čtenářů této knihy vyprovodily ze světnice asi tak jako Gabru v (daleko pravdivější) dětské knize Gabra a Málinka v Čarovné zemi.

Triumf zlovůle, bezpráví, lží, manipulace, opojení mocí, strachu, ale i stádní hlouposti. Ach, co všechno mi to jen připomíná..?! Ale i pomník osobní statečnosti několika lidí v dobách, kdy boží mlýny nemlely pomalu, ale vůbec. Z literárního hlediska je to skvost. Autor utahuje dusno a napětí rafinovaně jak losinský kat Jokl svoje palečnice. Pořád si děláte naděje, i když víte, že dobře to skončit nemůže. Skvěle vystižené charaktery, prostředí, situace, zvlášť se mi líbilo i začlenění krajiny v proměnách ročních dob a výborná práce s latinskými a biblickými citáty. Mimořádně autenticky podaný tehdejší způsob myšlení a pohled na svět pomocí pečlivě nastudovaných, a přitom zcela přirozeně zapracovaných reálií. I když jsem se trochu obával, autorův socialismus tu nijak netrčí a žádná dobová ideologie tu neprosakuje. Naopak je jasné, že jde o ostře kritické podobenství politických procesů z 50 let. Po Čtverácích už je to druhá knížka, která mě utvrdila v tom, že Václav Kaplický byl skutečně pan spisovatel a všichni současní pokušitelé historické prózy by se od něj měli učit.

20 10.08.2022

Myslím, že přirozená cesta k této knize vede od prvotní frustrace (kvůli obtížné orientaci v genealogických vztazích a geografických údajích), přes rostoucí okouzlení, které člověka povzbuzuje číst dál a dál, až k naprostému úžasu, který dává chuť se ke knize vracet a žít z ní. Je obdivuhodné, jak dokázal Tolkien mytologické motivy nejrůznějších tradic přetavit do tak uceleného a hlubokého literárního eposu, aniž by tyto motivy vyloženě kopíroval nebo sklouzával k časově podmíněné nebo významově ploché alegorii. Jeho dílo je autentické a nesmrtelné v tom, jak silně rezonuje s nejhlubšími, archetypálními vrstvami naší mysli. Pro zmírnění počátečních obtíží doporučuji genealogickou tabulku všech postav, která krásně ukazuje, jak se pramínky jednotlivých postav a jejich dílčích příběhů slévají do velkolepého finále (vkládám do Zajímavostí). Naprosto souhlasím, že pět hvězdiček je u Silmarillionu tak nějak nepřípadných. Je to zkrátka úplně jiná třída, jako by z jiného světa (snad dokonce z "přímé cesty" na Západ?), takže dejme tomu třeba 200%.

20 17.08.2021

Kafkova Proměna se většinou vnímá jako hrůzný, horečnatý sen. Nezapomeňte si ale také všimnout všudypřítomného absurdního humoru, který je do té zdánlivé děsivosti a hnusu namíchán. Člověk se ráno probudí jako brouk a místo toho, aby se divil a nevěřil, usilovně přemýšlí nad tím, jak se teď dostane do práce... Není to k smíchu?!

18 13.06.2017

Nejsem pravidelným Ziburovým čtenářem a vlastně ani cestopisy skoro nečtu. Po knize jsem sáhl proto, že rád chodím po starých cestách a zajímalo mě, jak se/to na takové staré poutní cestě vlastně chodí. Takže nemohu a ani nemusím srovnávat, nebyl jsem nezatížený jakýmkoli očekáváním, překvapením nebo zklamáním. Kniha mě nadchla a přesně vím proč. Myslím, že všichni, kdo píšou, že je to autorova zatím nejlepší kniha, oceňují stejně jako já, jak v knize tiše a nenápadně, s každou další etapou, přibývá niternosti, aniž by tím současně ubývalo nadhledu a humoru. Jak ve vnitřních úvahách, tak i rozhovorech a situacích. Postupně se vynořují fragmenty mnoha lidských příběhů a slévají se do jedné velmi hluboké výpovědi o životě. Nakonec je nejdůležitější to, co Zibura píše na straně 228, totiž že mu tahle cesta vrací víru v lidi. V dnešní době tolika děsivých zpráv o tom, čeho je člověk schopen, je to přesně to, co tolik potřebujeme! Děkuji autorovi za to, že za nás ušel cestu, která člověka vrací zpátky k člověku. A dokázal to předat dál. A zvlášť bych pochválil skvělé ilustrace – mají mnohem silnější náladu a větší hloubku, než by dokázaly fotografie.

15 10.11.2023

Kniha s plným počtem hvězdiček (100%) znamená asi něco v tom smyslu, že přesně naplnila očekávání a účel. Ale u tohoto opusu je to málo, protože dalece přesahuje, co by čtenář očekával a jde nad rámec i té nejbujnější představivosti. Nejen obsahem a tím, co všechno může obnášet být člověkem, ale i skvělou koncepcí (konečně někdo v těch "kulturních univerzáliích" udělal pořádek), obrazovou přílohou a velice čtivě až "výživně" napsaným textem (zvlášť oceňuju vtipně formulované tituly jednotlivých kapitol). Autor se v předchozích knihách věnoval na můj vkus spíš dílčím, přiznejme si, že trochu efektním vnějším bizarnostem, až jsem si říkal, jestli to není škoda, ale v téhle knize jde k něčemu podstatnému a velmi základnímu. Ta kniha zavání člověčinou od začátku do konce. Ono totiž být člověkem je samo o sobě jedna velká bizarnost. Občas se vám z toho smrádku bude dělat špatně a budete se chtít nadechnout čerstvého vzduchu, ale jindy zas zjistíte, že v tom našem čerstvém vzduchu spousta vůní chybí... A nakonec, že i to je prostě jen náš vlastní smrádek. Takže čichejte, čichejte člověčinu a sami uvidíte, co to s vámi udělá. Snad jen jednu výtku bych měl. V závěru autor uvádí i další srovnatelné pokusy hledání kulturních shod, ale mě tam dost chybí kulturně univerzální sedmero lidských ctností, ke kterým v roce 2019 dospěl výzkumný tým antropologů na Oxfordské univerzitě pod vedením Olivera Scotta Curryho (přidávám do Zajímavostí). Jinak ale kniha ve své koncepci, záměru a záběru nemá chybu.

15 20.10.2022

Abych to napsal hezky česky, lidově a od podlahy, toto je skutečný biografický majstrštyk. Navzdory podtitulu nejde o žádný laciný bulvár odhalující slabé lidské stránky slavných osobností, ale o hluboký a vrstevnatý román postavený na velice pečlivě, až obdivuhodně nastudovaných faktech. Obdivuju lehkost, s jakou se autorovi podařilo propojit Erbenův osobní život s jeho prací a literárními inspiracemi a to vše na pozadí skvěle vykreslené doby a témat, která se tenkrát mezi českými obrozenci řešila, žila a vášnivě diskutovala. V románu najdete Erbenův portrét (nejen ten vědomý, ale i podvědomý na základě jeho snů a vizí), ale setkáte se tu i s Čelakovským, Němcovou (ach, nešťastná to žena...), Palackým (kdybychom toho neměli, museli bychom si ho prostě vymyslet), Šafaříkem, Sabinou, Havlíčkem (velký sympaťák!) a zvlášť do kontrastu jsou postaveny osobnostní i tvůrčí naturely Erbena a Máchy jako dvou vrcholů českého romantismu, které si přitom vzájemně nemohly příliš porozumět. Všichni jsou vylíčeni velice plasticky a autenticky, nejde o žádné povrchní karikatury. Smekám přede všemi, kteří tenkrát pro identitu národa tolik udělali. Kniha mě úplně motivovala něco si k tomuto období našich dějin pořádně nastudovat. Ve škole se o ní učíme v podobě muzejní chodby s řadou kamenných bust na piedestalu, ale tento román odkývá vnitřní dramata, spory a konflikty, která ta doba s sebou nesla. Je vlastně škoda, že kniha nevyšla v nějakém významnějším nakladatelství, pak by totiž podle mého názoru vzbudila daleko větší pozornost a ohlas, který by jí správně náležel.

15 09.06.2020

Havlíčka jsem si oblíbil z jeho povídek a je možná trochu zvláštní, že k jeho vrcholným románům se dostávám až teď. A teprve teď vidím jeho psychologické i vypravěčské mistrovství rozehrané na větší ploše. Tento román je jeden z nejlepších, které jsem kdy četl. Je to skutečný psychologický thriller, napínavý až k prasknutí. Nemohl jsem se od něj odtrhnout, i když jsem tušil, že dobře to dopadnout nemůže. Autor dokáže vyhrotit situace až na samotnou hranici snesitelnosti, pak konečně nastane nějaký obrat, ale i ten se zase po čase dostane na stejnou mez. A tak dál, až k závěru, který je vším možným, jen ne katarzí. O hlavní postavě vypravěče se často píše, jak je rozporuplná (kdo z nás není?), ale já osobně jsem jí naprosto rozuměl a dokázal se s ní zcela sžít. A to i se všemi slabinami a nectnostmi, které má. Tím spíš mě její životní příběh přesvědčil a zajímal. Líbí se mi, jak autor dokázal postavu Neviditelného v závěru abstrahovat z konkrétního člověka v osudovou danost, která stále stojí v pozadí a směje se nám přes rameno... Tím román dostává širší a ještě děsivější dosah. A ještě další rozměry dostává román díky rozborům ve vydání z roku 2006 (mimo jiné i autorova syna, psychiatra Zbyňka Havlíčka), z nichž mimo jiné vyplývá, že bludná, zdánlivě dětinská moc neviditelnosti je odvrácenou stranou základního existenciálního traumatu a úzkosti z přílišné viditelnosti a strachu být stále na očích a pozorován... Geniální, nadčasové a mnoharozměrné dílo!

14 20.09.2023

Nedávno jsem přečetl v anglickém překladu, takže můžu rovnou prohlásit, že jde zatím o nejlepší a také nejaktuálnější publikaci o archeogenetice v češtině. Velká pochvala nakladateli, že ji tak rychle vydal, protože knihy na toto téma velice rychle stárnou. Kniha je velice čtivá a přitom odborná a seriózní, J. Krause je jednou z největších kapacit ve svém oboru. Dovedu si představit (už to slyším...), že některým lidem bude vadit zdánlivá snaha o senzační aktualizaci, takže chci rovnou zdůraznit, že když autoři v roce 2018 psali o roli šíření infekčních nemocí v (pre)historické Evropě, bylo to až neuvěřitelně prorocké, žádná laciná aktualizace. Velké emoce možná vzbudí i téma migrace a jak autoři správně píšou, přináší vlastně argumenty oběma stranám. Takže toto je prostě věda a na čtenářích je, jestli si z toho chtějí mermomocí vytvořit nějakou ideologii a dávat faktům znaménka plus, nebo minus. Perfektní kniha, čtěte co nejdřív, než se sama stane prehistorií našeho vědění. Zatím shrnuje dosavadní poznání o osidlování Evropy zcela přesně, aktuálně a poutavě. 110% nejen za knihu samotnou, ale i za nakladatelský počin.

12 19.09.2022

Pokud jste zvyklí brát s rezervou nadšené ohlasy na obálkách knižních novinek, tady můžete svou zdravou skepsi klidně odložit. Alespoň mě kniha dostala, jako dlouho už žádná jiná. Za prvé, skvělý nápad dosadit legendární postavu Enšpígla do doby třicetileté války. Geniální blázen na pozadí šílené doby je vlastně trochu švejkovský motiv. Za druhé, způsob vyprávění je úžasně strhující a evokující. Autor používá hemingwayovskou metodu ledovce – stručné, úsečné věty a dialogy a pod tím spousta vnitřního napětí a přesně, ale jen zhruba načrtnutých obrazů, do kterých si čtenář může dosadit svou vlastní představu. Ačkoli jde o knihu drsně syrovou, autor si nijak nelibuje v naturalistickém líčení hrůz, pouze suše konstatuje a jde dál. Záleží na vás, jak moc si to ne/chcete vybavit na vlastní oči. Jak říká jedna postava: "Už nikdy nebudu takový, jako dřív, pomyslel si, zatímco si razili cestu k městské bráně, a pak: Jsou to přece pouhé obrazy, nemohou mi ublížit, netýkají se mě, pouhé obrazy. A představoval si, že je někdo jiný a ten, neviditelný, kráčí vedle nich a nemusí se dívat na to, co vidí." Hrůza je tu vykoupena očistným nadhledem a všudypřítomným lehkým humorem, ve kterém je úlevný cynismus přesně namíchán s hlubokým lidstvím. A za třetí, je to skvělá povídková kompozice románu, který má v sobě hodně z magického realismu – nejen tím, jaké kousky Tyll občas předvádí, ale také podivuhodným křížením časových rovin, vzpomínek a představ vynořujících se z vědomí i podvědomí. Jednotlivé části románu se postupně skládají do jasné chronologie a odkazují na sebe, samy o sobě jsou literárně vyšperkované a dohromady vytvářejí geniální celek. Takže za mě jde o literární událost číslo jedna. P.S. Pro našince je kniha přitažlivá také proto, že hodně těží i z českého prostředí.

12 20.08.2019

Z dětství si už moc nepamatuju, ale můj syn knihu hltá právě tak, jako já před třiceti lety. Když si spolu s ním knihou znovu listuju, začínám chápat její plný rozměr. Ve své podstatě je to velkolepá kniha o tom, že když se k lidské inteligenci, vynalézavosti a důmyslnosti přidá přátelství, soudržnost, věrnost a úcta, není nic, co by mohlo člověka položit na kolena. K tomu je jako koření přidáno napětí, tajemství, dobrodružství a spousta poznatků v přesně namíchaném poměru. Obdivuji na Vernovi jeho schopnost neopájet se jen technologií, pokrokem a vědou, ale dohlédnout také až na samotnou dřeň toho, co znamená být člověkem. Právě v tom jsou jeho knihy neopakovatelné a nesmrtelné.

12 20.07.2017

Opravdu špičková sci-fi neposouvá jen meze technologicky nebo fyzikálně možného, ale také překračuje hranice naší představivosti a lidského porozumění. Právě to se Lemovi v tomto románu podařilo, a proto jde o nesmrtelnou klasiku. Základní téma jeho děl – člověk objevuje daleký vesmír, ale přitom nezná sám sebe, svůj vlastní vnitřní vesmír – je tu podané v té nejčistší a nejpalčivější podobě. To už není jen sci-fi, ale hluboká, zneklidňující filosofie s otevřeným koncem.

12 16.06.2017

Naprosto pronikavá diagnóza doby, ze které si sednete na zadek a vlasy se vám budou ježit z toho, do jakých temných zákoutí našeho společenského nevědomí tento německý filosof korejského původu vidí. Kniha se nečte snadno, je postavena na odkazech a citacích jiných literárních děl, ale formulace jsou pregnantní a přesné jak řez skalpelem. Vyplatí se ji pročítat pomalu, jen tak po doušcích (krátké kapitoly tomu nahrávají). Konečně filosofická kniha, která jen nepřežvykuje to, co si mysleli jiní filosofové. Jeden z nemnohých příkladů toho, že i filosofům bychom měli naslouchat, protože někteří mají co říct k problémům, kterými právě teď žijeme. Kniha, která mi v mnohém otevřela oči, formulovala moje nejvnitřejší pocity, tušení a úzkosti ze současného životního stylu a tím mi ohromně pomohla. Je to kniha, která ozdravuje tím, že nám před oči staví to, co vidět nechceme, nebo kam jsme dosud nedohlédli. V tom jej její obrovský terapeutický, katarzní rozměr a naděje do budoucna.

12 17.04.2017

Zatímco Pád Gondolinu vytvořil Christopher Tolkien z odlišných verzí, které jsou položeny vedle sebe a občas se chronologicky překrývají, Pád Númenoru je sestaven Brianem Sibleyem z různých zdrojů tak, aby chronologicky navazovaly a dávaly souvislý příběh, což je čtenářsky bezpochyby příjemnější varianta. Tato rozmanitost zdrojů se mi líbí, protože napodobuje až jakési autentické kouzlo starých letopisů, jež jsou někde podrobnější, jindy více děravé, stylově nejednotné atd.. Zajímavý nápad je do těchto zdrojů zahrnout i budoucí vyprávění z Pána Prstenů, kdy se teprve zpětně vzpomíná a hodnotí to, co bylo kdysi, což časovou plastičnost knihy obohacuje o další zajímavou rovinu. Takto sestavená kniha obsahuje řadu prvků, které v Akallabêth (v Silmarillionu) nejsou, takže ve výsledku je to daleko detailnější vzhled do dějin bájného Númenoru. (I když přiznávám, že jsem nečetl Nedokončené příběhy, ze kterých se tu také hodně čerpá, takže je možná pro mě nové i to, co už obeznámenější čtenáři Tolkiena znají.) Určitou slabinou je, že styl vyprávění je většinou letopisecký, tedy spíše informativně strohý, naštěstí je tu ale vložený souvislý příběh o Aldarionovi a Erendis, ve kterém se může plně rozvinout a projevit krása Tolkienova literárního jazyka a obraznosti. Také na závěr vložené "númenorské kapitoly" ze Ztracené cesty jsou skvělou tečkou za příběhem, který je tu shrnutý v literárně působivém dialogu. Poměrně kuriózní je zeměpisný, přírodovědný a etnologický popis ostrova Númenoru z doby před událostmi, který představuje jakési Tolkienovo snění o lepším a ideálním světě. Zvlášť mě tu zaujalo, že ačkoli lidem vytvořili a darovali ostrov Númenor všichni Valar, Tolkien zdůrazňuje přísný monoteismus ostrovanů vůči nejvyššímu Eru Ilúvatarovi bez chrámů či soch, aby se z nich nestaly pouhé modly a zdroje totalizující moci - docela zajímavý dialog mezi Tolkienovým mytologickým a křesťanským světonázorem. Také vztahy mezi muži a ženami nebo rodiči a dětmi poskytují zajímavý obrázek o tom, čeho si na nich Tolkien všímal a co asi považoval za správné. Dlouhověkost ostrovanů (zhruba třikrát prodlužující běžný lidský věk) viděl Tolkien jako ideální dar pro seberealizaci lidských zájmů, tvorby a poznání a zcela zjevně je v tom cítit Tolkienova lítost nad tím, jak málo měl času k tomu dokončit vše, co začal. Tak jako všechny utopie se ani tato tolkienovská samozřejmě nevyhne poněkud nudné neživotnosti a věrohodně ožívá teprve dramatickými událostmi Druhého věku. Takže teprve v dějinách začne tento ideální svět upadat a tím k nám hodnověrně promlouvat. Kniha je vlastně nejobecněji platným příběhem o tom, jak se v lidském světě vše ideální má sklon postupně kazit, upadat, obracet se vniveč či ve svůj opak a propadat do totální zkázy. O tom, jak ráj začne být po určité době vězením a požehnání prokletím. Krásná kniha, kterou jsem četl s velkou chutí.

11 09.10.2023

Krásný baladický příběh vystavěný po vzoru antické tragédie. Základním hybným momentem je tu neodvratitelné naplňování sudby podobně jako např. v mýtu o Oidipovi, i když v této verzi je několik výraznějších možností jejího odvrácení. Oproti jednodušší a mnohem kratší verzi v Silmarillionu je příběh daleko více rozpracovaný, významově hlubší a nadčasový, obohacený o výborně napsané, mnohovrstevnaté dialogy, ve kterých hrdinové lépe odkrývají své nitro, rozhodnutí a motivace, a také o detailnější popisy krajiny, putování a klíčových situací. Zasazení příběhu do kontextu širších dějin Středozemě tu lépe vynikne. Všechny tři klíčové příběhy Silmarillionu (o Túrinovi a Nienor, o Berenovi a Lútien a o Tuorovi a Idril v Pádu Gondolinu) jsou pozoruhodně propojené. Zvlášť silný moment je pro mě už jen to to, že cesty bratranců Túrina a Tuora se během jejich putování letmo protnou u zamrzlých Ivrinských tůní, ale Túrin o tom neví a Tuor vůbec netuší, o koho jde, ačkoli jejich osudy spolu tak těsně souvisí. Ve všech třech příbězích je důležitým tématem hluboké pouto (milostné a přátelské) mezi člověkem a elfem a také rozdíl v povaze a údělu obou rodů. Vlastně se dá říct, že tragický příběh o Túrinovi a Nienor tvoří kontrapunkt ke šťastnému příběhu o Berenovi a Lútien, zatímco Pád Gondolinu je jejich katastrofickým a současně vítězným vyústěním. Takže si nemyslím, že by tento příběh o Húrinových dětech měl čtenáře odrazovat svojí tragičností (a pokud by přeci jen z knihy padala beznaděj, doporučuju pointu, kterou jsem vložil do Zajímavostí...). Oběť Túrina a Nienor není marná, protože jejich otec Húrin svým heroickým odpíráním zlu i za cenu rodinné tragédie oddálí Pád Gondolinu. Jen díky němu tam ještě může přijít Tuor, zplodit s Idril budoucího Morgothova přemožitele "Půlelfa" Eärendila a vyvést zbytek elfů do bezpečí. Túrina tu snad nejlépe vystihují jeho vlastní slova: "Nemůžeme-li zlo nadobro přemoci, můžeme ho aspoň zraňovat a překážet mu. Vítězství je totiž vítězství, i když je sebemenší, a jeho cena netkví jen v tom, co z něj vyplyne." Tuhle "holou odvahu a vůli" čelit silám, které nelze přemoci, ostatně Tolkien ve svém slavném eseji o Béowulfovi "Netvoři a kritikové" spatřuje jako základní prvek severské mytologické tradice. Túrin je nejen oidipovský, ale i sysifovský hrdina, který nepolevuje ve svém úsilí ani tehdy, kdy naděje není na dohled a vše se zdá marné. (Prostě ne proto, že "to dobře dopadne, ale proto, že to má smysl", jak by řekl Václav Havel). Ano, to vytrvalé odpírání zlu i za cenu těžkých obětí, ale i fatálních omylů a selhání má pro mě až politické a dějinné konotace. Knihu lze číst i jako filosofickou meditaci nad vztahem předurčenosti a svobodné vůle, pro mě je však především úžasným příběhem o povaze lidského srdce, o jeho obrovské síle, ale i slabosti a zranitelnosti.

11 02.09.2021

Trochu jsem udělal chybu, že jsem si po přečtení prošel předchozí komentáře a teď mám pocit, že nemám co říct... Ale to může být i z knihy samotné, protože ten úžas z ní může přecházet až do oněmění. Určitě jedna z nejsilnějších knih, která mě kdy potkala. Odvážil jsem se k ní až po přečtení Nepřátel lidstva, takže se mi oba díly propojily zpětně, což bylo možná ještě lepší, protože je zajímavé číst úvahy hlavního hrdiny a přitom vědět, co ho čeká. Tím to dostává další rozměr. Nejvíc mě překvapilo, jak jsou si oba díly žánrově nepodobné – druhý na mě dělal dojem výpravného velkofilmu (který svojí efektností občas až přebíjí a znejasňuje vypravěčovu psychologii), zatímco tento je spíš komorní psychologické drama s prvky cestopisu. Skočíte do velikonočních událostí a všemu, co jim přecházelo i následovalo, doslova po hlavě. Vše je neuvěřitelně živé – postavy, prostředí i reálie. Bloudíte uličkami Jeruzaléma a nestačíte se divit. Když vyjdete z města, olivová krajina krásně voní, slunce praží do zad, oslí hřbet po boku se líně pohupuje, z cest pod nohama se jen práší a nabídnutá čistá voda chladí... A za tím vším hluboké otázky, pochybnosti, ale i zrající naděje. Autor se evangelií nejen drží, ale je i vhodně doplňuje a rozvádí – třeba to, co hlavní hrdina vidí v Ježíšově prázdném hrobě, je obraz, který už nikdy nezapomenu a vždy si ho už budu se Vzkříšením spojovat. Děj se posouvá spíš v poměrně dlouhých, ale až na kost opravdových dialozích (i monolozích), které vůbec nejsou nudné, protože v nich s trochou úleku poznáváte sebe sama. Setkání s Ním jsou tak živě skutečná a dojemná, že (stejně jako hlavní hrdina) už prostě nelze zůstat stejný. SPOILER: Ale přeci jen jedno překvapení, ne-li malé zklamání. Pořád jsem čekal, že vedle spousty biblických postav se hlavní hrdina setká i s Ježíšovou matkou, dokonce jsem v tom tušil možnou závěrečnou pointu, ale nestalo se – pouze ji dvakrát letmo zahlédneme. Ale nakonec si říkám, jestli i to nebyl záměr – Jeho království se před vámi otevírá, ale Její tajemství zůstává.

11 05.04.2021

Na mayovkách jsem vyrostl, tak jsem právě tuto kratší nabídl svému synovi. A baví ho úplně stejně jako mě před třiceti lety. Když neodolám a znovu zalistuju, překvapuje mě, jak je to pořád dobře napsané. Má to vše, co má literatura tohoto typu mít – působivé popisy prostředí, jasné charaktery, živé dialogy, postupně budovanou zápletku a napětí, vypjatě akční situace, ale také odlehčující humor a všudypřítomné humanistické poselství. Děkuji Karlu Mayovi za to lepší, co ve mně je.

11 16.07.2017

Z dětství už si knihu nepamatuji, ale když jsem o verneovkách vyprávěl synovi, začal se zajímat o Dvacet tisíc mil pod mořem, protože ho všechno kolem moře baví. Dlouho, hodně dlouho jsem váhal a zvažoval, jestli mu nabídnout tuto starší originální verzi, nebo modernější převyprávění Ondřeje Neffa. Nakonec jsem zvolil původní verzi a udělal jsem dobře. Syn je z ní nadšený a už se těší na další verneovku. Adaptace Ondřeje Neffa neznám a nemohu tedy tvrdit, že jsou špatné, ale ze své zkušenosti mohu říct, že jeho předpoklad, že původní verneovky jsou pro dnešní děti zastaralé a nudné, neplatí. Pořád jsou děti, kteří Vernovi propadnou právě tak, jako kdysi jejich tátové...

11 10.06.2017

Když jsem dočítal Temného anděla, chyběla mi na závěr jen malá tečka, která by to uzavřela. To jsem ale netušil, že celý román Pád Cařihradu je vlastně takovou tečkou. Kupodivu ale tečkou za dílem, které asi mělo zůstat nepublikované, což soudím z toho, že Temný anděl, ač Pádu Cařihradu předchází, vyšel až posmrtně. V Pádu Cařihradu je na začátku plno retrospektivních vyprávění ke klíčovým situacím, které hlavní hrdina v Temném andělu prožil a autor o ně zjevně nechtěl postavu v Pádu Cařihradu ochudit (naopak jiné klíčové události, jako byla třeba jeho první láska v Cařihradu, si hrdina v Pádu Cařihradu kupodivu vůbec nepřipomíná). Jsou tu ale i odkazy k událostem, které v Temném andělu nejsou a dokonce se tu ukáže i pár podstatných tajemství, které nám o sobě hlavní hrdina v Temném andělu zatajil. Ten vztah obou románů je poněkud záhadný a s odstupem mohu říct, že mě sice dráždil a provokoval, ale současně i bavil. Svým vztahem ke  svému předchůdci totiž Pád Cařihradu dostává zvláštní dynamiku. Přitom vývoj hlavního hrdiny je zcela pochopitelný, je to pořád on a vlastně by mě zajímalo, jestli čtenář, který začal číst Pád Cařihradu bez Temného anděla si vůbec může hlavního hrdinu oblíbit, naučit se ho mít rád a chápat ho. Ale teď už konečně k románu samotnému. Waltari mě opět nezklamal, vylíčení poměrů v obleženém a dobývaném městě je skvělé a také i tady je řada nezapomenutelných obrazů a situací, které jsou jakoby prozářené mystickým světlem. Moc se mi líbilo, jak bytostně je tu propojen život a smrt města s hlavním hrdinou. Jako by i jeho duch stále dlel nad dnešním Istanbulem... Líčení událostí je historicky velmi věrné, jak se ukázalo, když jsem si k četbě vypůjčil i pěknou publikaci Konstantinopol 1453 (z edice Válečná tažení) plnou fotografií, starých vyobrazení a map (což všem budoucím čtenářům velmi doporučuji). Zajímavé je, že Waltari dobytí Konstantinopole pojal jako předěl dvou epoch (doba ideálů vystřídaná dobou opojení mocí a totalitarismem), i když ve skutečnosti uvadající Konstantinopol po osmanském dobytí začala opět významně vzkvétat a stala se otevřenou multikulturní a mezináboženskou křižovatkou. Na takovou autorskou stylizaci ale měl Waltari, zvlášť po čerstvé zkušenosti se sovětskou invazí do Finska, samozřejmě nárok. Čtenářský zážitek bohužel utrpěl vinou knihokazů z nakladatelství (vyd. 2003), kteří považovali za nutné veškerý děj včetně všeho, co čeká a nemine hlavní postavy, převyprávět rovnou na přední chlopni obálky. To je neskutečný spoiler, který je ze strany nakladatelství nepochopitelnou podpásovkou. Kdyby místo toho knihu vybavili mapkou Konstantinopole nebo aspoň opravili časté překlepy v sazbě, udělali by lépe. Závěrem stojí za zmínku, že knihu jsem začal číst shodou okolností v době, kdy Putin vtrhl na Ukrajinu a začal ji dobývat. To, jak se historie opakuje, mě až děsí. Úplně mě mrazí, když se hlavní hrdina loučí s latinskými loděmi prchajícími z dobytého města: "Dovezte křesťanskou zvěst o smrti! Rozechvějte Západ! Po nás jde na řadě vy! Nevidíte temnoty, které se vám v patách řítí do Evropy?" Už jen v tom, že lze do knihy projektovat nejrůznější soudobé události, svědčí o jejím nadčasovém poselství.

10 26.03.2022