VikyKleinik komentáře u knih

Filmová adaptace je tak dobrá i proto, že tato kniha je napsaná tak, že ji lze velmi snadno lze převést do jiného médie (narozdíl třeba od Duny). Nemám k tomuto neo-westernu moc co nového říci, páč kniha je prakticky totožná s filmem (resp. film je stejný jako kniha - akorát že film je prostě ještě působivější díky hercům, obrazu a zvuku.)

1 18.03.2024

Moliérovi hry bývají dramaticky poměrně schématické, ale vůbec to nevadí, když děj obsahuje zábavné postavy. Takovým příkladem je třeba Lakomec, což je hamižnej dědek, kterej si myslí, že ho každej chce jenom ošidit, a tak na každého útočí. To shledávám dost humorným.
Misantrop je zas cynik, což je jaksi širší rys, intelektuálně bohatší rys než úzké a přízemní lakomství. Dialogy tam jsou nejkvalitnější a tematicky nejbohatší.
Tartuffe je však spíše otravný než zábavný. Vystupují tam postavy, které jsou svým způsobem vyj*bané, ale z té jejich vyj*banosti pramení spíše frustrace než humor. Situace je totiž taková, že pán od rodiny k sobě vezme muže, Tartuffa, kterého shledává ušlechtilým, protože má plnou hubu Boha a vznešených řečí, kterým otec fanaticky propadl, což Tartuffovi umožňuje parazitovat. Rodina se otci snaží vysvětlit, jaký je Tartuffe pokrytec, ale je to boj, k jehož rozhřešení spěje děj.
Máme zde tedy pokrytce a zaslepeného panovačného otce od rodiny, která je jeho stupiditou utiskována. Moc jsem se tedy nebavil. Naopak mě celá ta situace jen otravovala.

1 06.06.2023

Tehdy to pro mě bylo velmi útrpné. Nikoli kvůli obsahu, nýbrž kvůli slohu, na nějž jsem se nedokázal naladit. Přišlo mi to takové stroze popisné, nenořící se do nitra postav. Kvůli tomu jsem se tou knihou pronudil a zaklapl jí s tím, že konec je stejně vyprázdněnej jako zbytek. Nebylo tam pro mě, čeho se chytit, ale uznávám, že to byla má chyba. Po letech jsem narazil na nějaké interpretace a musím říct, že tam je řada zajímavých témat mezi řádky, ale já to tehdy neobjevil, protože mě ta kniha prostě obtěžovala, čímž do mě její rozměr nikterak neprostupoval. I teď po letech si však stále myslím, že bych si Krvavý Poledník neužil, protože mi prostě nevyhovuje ten zvláštně odměřenej styl psaní. Hrozně rád bych to však chtěl vidět zfilmované...

1 28.04.2023

Teatrální nuda. Líbilo se mi pouze tři momenty.
1. Jak zdegenerovaný a proradný Richard III. popisuje na začátku sám sebe.
2. Jak manipuluje se ženou, jíž zavraždil manžela.
3. Jak uvědoměle popisuje svou proradnost, zákeřnost a faleš.

Zbytek mě docela otravoval. Hromada postav přibíhá a odbíhá, přitom zajímavá není žádná. Snad teda kromě toho Richarda III., ač ani zde nemůže být řeč o nějaké psychologii, páč on si na začátku řekne, že půjde přes mrtvoly za mocí, protože mu příroda nenadělila zdravé a hezké tělo a mnohá potěšení jsou mu tak odepřena. Od té doby se protagonista pro prodírá k moci, což ale ve výsledku není ani zdaleka tak zajímavé, jaké by být mohlo. Koncept mocichtivého degeneráta je totiž skvělý, ale po většinu doby se děj topí v monotónnosti. Kvůli nudě mě přestalo zajímalo, co se tam odehrává a jak to skončí. Po čase mi začal i onen vytříbený jazyk připadat otravný svou teatrálností. A on teatrální je, vím. Je to ostatně divadelní hra. Moliérova Misantropa třeba ale zbožňuji.

1 15.03.2023

Původně jsem na knihu hleděl trochu skrz prsty, protože mi takové ty prvoplánové knihy manipulativních technik pro prodejce aut a makléře (předsudky) přijdou poněkud pokleslé. To jsem nevěděl, do jaké knihy se to vlastně chystám. Caldini byl totiž profesor psychologie a marketingu, jehož těžkosti ze skutečnosti, že se stával obětí mnoho podomních projektů a souhlasil s odběrem časáků, které vlastně nechtěl, z něj udělal zájemce o studium vyhovění.

Oficiální text:
Robert Cialdini se více jak třicet pět let věnuje výzkumu vyjednávání, přesvědčování a problematice vyhovění. V rámci svého výzkumu se nechával inkognito najímat jako podomní obchodník, dealer drogistického zboží, prodejce automobilů nebo pracovník PR agentury. Absolvoval školení obchodních firem, kurzy prodejních dovedností, analyzoval postupy nejúspěšnějších prodejců. Výsledkem jeho neobvyklého úsilí je dokonalá pomůcka pro každého, kdo chce mít svůj život, ať již profesní či soukromý, pevně ve svých rukou.

Výsledkem toho je kniha, která jde poměrně hluboko. Na začátku je předestřena situace s krůtou, která mechanisky reaguje na specifický zvuk svých mláďat. Jakmile mládě vydá "číp číp", matka se o něj bude starat. Tento mechanismus je tak silný, že když vědci ke krůtě dali vycpaného tchoře (přirozený nepřítel) s přehrávající nahrávou onoho specifického zvuku, tak matka krůta přehlédla všechny ostatní okolnosti (zjev) a začala se o vycpaného tchoře starat jako o své mládě. Můžeme se tomu smát, ale ono je to vlastně velmi evolučně racionální, protože při běžných okolnostech (do nichž nezapadá takéto šťourání výzkumníka) by tento zvuk vydávalo jen zdravé mládě, které má smysl upřednostnit nad tím, které by zdravé nebylo. Zvířata jsou jednodušší životčišnou formou než lidé, jenže i ti mají podle Cialdiniho tyto mechanismy, při nichž dojde k jakémusi zapadnutí do sebe (klap a cvak). U člověka však jsou tyto mechanismy více komplikované a získané, spíše než-li vrozené.

To, jak je Cialdini při svém studiu a pozorování lidských interakcí vyšťoural, zanalyzoval a osvětlil, proč k nečemu takovému dochází, čemu to slouží a jak je to zneužívané, je fascinující.
Nakonec to pro mě nebyla kniha, která mě učila manipulativním technikám, ale kniha, která mi dala hlouběji nahlédnout do toho, co je nemilou součástí toho, být člověkem.

1 30.05.2022

Nemá to hlavu ani patu.

Jako audioknihu poslouchal ji během práce. Nikdy jsem si žádný takový obsah neprocházel a obecně jsem byl zvědavý, s čím autor přijde. Obával jsem se zcestných pouček k úspěchu ne nepodobným motivačním řečníků, ale nakonec to tak hrozné nebylo.

Jistým mužům to asi pomůže zvýšit šance. Některé poučky jsou univerzálně platné. Mnohdy je to však zcestné a praxe by rychle poskytla reality check. Onu "hravou drzost" si nemůže dovolit každý a ne všem ženám bude sympatická. Kdybych byl inteligentní slečnou čtoucí si Kouzelný Vrch a nějaký normie, co v životě přečetl jen tweety a Beránka, na mě začal oprskle dotírat, tak bych mu měl sto chutí říct: "Poslouchej, pako. Ocenila bych, kdybys byl alespoň tak uvědomělý, abys uznal, že vše, co mi řekneš, bude víceméně bezpředmětné a tak není důvodu, abys mě rušil od Thomase Manna. Nemáme si co říct. ?Možná si jdi sednou do jiného kupéčka."
Bylo by fajn zachovat nějakou etiketu, být trochu uvědomělý, nedotírat za každou cenu na každou a nepachtit se tak za sexem.
Občas je milé jen prohodit pár slov. Kdyby se mě onen ňouma pouze zeptal: "Promiň, že tě ruším, ale vidím, že čteš Kouzelný Vrch. Já čtenář nejsem, ale chci to napravit a na tuhle knihu jsem kdysi slyšel chválu. Bohužel už nevím jak zněla. Byla bys ochotná sdělit mi své stávající dojmy? Třeba ve mě zažehnou jiskru, která zapříčiní, že zítra už budu do knihy taky ponořen." tak bych mu to ochotně, snad i rád sdělil. Kdyby mi pak jenom poděkoval a nechal mě dále číst, byla by celá kratičká malá událost poměrně příjemná.

Kalkul, který nabízí tato kniha, je poměrně odpudivý. Na druhou stranu je fakt, že většina žen není sečtělá, inteligentní a toliko rázná v odmítání a autor věru pracuje spíš s tupkami (soudě dle předpokládaných reakcí), kterym onen přístup třeba nebude tak proti srsti. Těchto tupek je přirozeně většina a já sám nevím, co bych od nich měl jiného chtít, než ten sex. Sám bych rád řekl: "Chci tě jen poznat. Něčím mě prostě zajímáš." jenže u většiny příslušnic něžného pohlaví bych si musel vymýšlet, kdyby po mě chtěly, abych to konkretizoval. Nejsem misogyn - muži na tom přirozeně nejsou o moc lépe. Jedná se o problém obecně lidský. Každý chce být doceněn, každý se chce vyšvihnout nad druhé, ale takřka nikdo nepečuje o svůj vnitřní svět, nízkost je jejich železnou koulí u nohy a průměrnost je tak magnetická.

Raději bych, kdyby množství orientovalo svůj zájem k rozsahu vlastního vnitřního světa, spíše než k nabalování. Žijeme v nejvíce propojené době, ale lidé jsou statisticky osamělejší. Mnohdy říkají, že neví kde se seznámit nebo jak. Soudím, že ta bariéra, pokud není iluzorní, leží v něčem jiném. Hádám, že iluzorní není, když vidím jaký kvanta incelů jsou ochotný platit takovým špínám přes OnlyFans jen za trochu vstřícné konverzace a uspokojení.

Otázkou pak také je, jakou mezigenerační platnost bude tato kniha mít: mileniálka může být vůči Beránkově přístupu vstřícnější než zoomerka.

Závěrem bych se ještě vyjádřil k té Beránkově předkládané technice kmitočetu (zvyšovat zájem samičky tím, že muže bude střídat projevy zájmu s projevy nezájmu, aby se jí udržel na mysli a vzbudil o sebe zájem).

Mně kniha nic moc hodnotného nedala (snad krom námětů k zamyšlení). Beránkův humor je mi pak taky protivný. Kolikrát jsem si řekl, že je autor debílek.

1 19.09.2021

Skvělá hra, jejíž postavy jsou živoucí, dialogy mezi nimi jsou přestřelkami a Moliérovu práce s jazykem mě příjemně stimulovala.

1 19.09.2021

Není to tak zajímavá literatura, abych ji četl tolik hodin. Poslouchal jsem ji během práce. Vzpomínám si, že mě v souvislosti s okolnostmi relativně bavila, ale nic mi nedala a dnes si druhý díl Milénia už téměř nepamatuju.

Říkal jsem si, že by to vzhledem k sebevraždě autora krátce po předání rukopisu mohla být podmětná kniha, jelikož autor musel psát o tom, co se ho jistě hluboko dotýkalo. Autor píše ve druhé osobě příteli, jenž se zabil. Pravděpodobně pujde o dialog sám se sebou. Dialog, plný otázek typu: "Bude ti tvá žena dávat za vinu, žes jí tu nechal?" nebo "Definovala tvá smrt tvůj život?" a žádných odpovědí. Kniha je monologem fragmentů přítelova života, které mi řekli jen to, že přítel život nevychytal co se biochemie týká. Nemá důvod být nešťastný, ale prostě je. I to se stává. Člověk nemohl být šťastný, tak se vypsal ze své melancholie a ukončil. Napadá mě, že dílko to je relevantní hlavně pro ty, jenž jsou na tom stejně jako Levé, či pro ty, jenž tíhnou k melancholii. Mně však daná melancholie a absence příběhu těžce nudila. Teď jsem se asi nevyjádřil dost správně. Nepotřebuji příběh k tomu, abych si knihu užil. Bavit mě můžou jednotlivé odstavce. A bavit mě může i melancholie textem prostoupená. Nevyžaduji jen humor. Zde mě však melancholiické vyznění, spolu s obsahem odstavců jen nudilo a věty níže citované mě jen odpuzují.
"Spolu s tím, jak se přibližovala přáž, opouštěl jsi bdělý sen, do nějž tě ponořily vlny."
"Tvá mysl plula touto scenérií kamenů zjemnělých tmou, jako bys byl na pomezí života a smrti."
Nedokážu hned říci, proč jsou mi takové výroky proti srsti. Proč mi to zní tak blbě? Zdá se mi to jen o trošku míň nevkusné než tweety nějaké depressed hoe. Nedokážu do takových stavů proniknout? Vlastně pochybuji, že do toho lze proniknout. Zní mi to uměle, směšně a hloupě. Nezpochybňuji, že autor cítil melancholii a přemítal nad smrtí. Pochybuji však, že byl dost dobrý spisovatel na to, aby to byl schopný vkusně zaznamenat v textové podobě.

Osobně s knihou nemám žádný intelektuální ani morální problém. Jsem však jiný člověk, pro kterého je takýto obsah zcela nepodstatný. Nic mi těch 90 stran nedalo (trojverší posledních 10 stran jsem ani nečetl).

1 01.10.2020

Krvavé Země jsou popisným zmapováním let/desetiletí zmaru lidských životů v důsledku bezohlednosti, zákeřnosti a hlouposti škůdců na vrcholu moci. Určitě je to velmi kvalitní po informativní stánce, ale po většinu doby jsem moc zaujat nebyl. Stalinem uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině byla skvělá kapitola, která mě bavila a navíc mi utkvěla v paměti, protože lidské utrpení tam bylo líčeno nejbarvitěji, dopodrobna a vesměs po celou dobu. Po většinu těch cca 25 hodin mnou ale spíše procházela řada informací, z nichž jsem si vzal to obecné, ale řada podrobností mi v záplavě unikala, protože autor popisuje, co se dělo a jak se to dělo, ale nesnaží se široce pojmout i proč a v důsledku čeho (alespoň ne dostatečně). Chvílema jsem se ztrácel. Chvílema mnou informace jenom proplouvaly, ale uvnitř nic neutkvělo. Chvílema jsem se nudil protože mi to přišlo už moc monotóní.
Totální Rauš pojednávající o drogách ve Třetí Říši, byl mnohem zábavnější, více strhující i překvapující a uchopitelnější. To však proto, že Ohler nemusel pojímat tak obrovský prostor, téma je atraktivnější a postoupnost mnohem přehlednější. Krvavé Země dle mého u čtenáře předpokládají větší obeznámení s tématem, jinak hrozí, že ve čtenářově mysli vše dokonale nezapadne na příslušné místo.

Pokud bych potřeboval informaci, jistě bych po této knize šáhl a dohledal si ji mezi stránky. Je to opravdu mistrně zpracovaná práce a určitě by se jí mělo prolouskat, protože poskytne obraz o tom, co válka/moc v rukou zmrdů znamenala (a v budoucnu opět může znamenat) pro milióny lidí.
Poslouchat to (natož číst) však byla častokrát nuda, ze které mne vytrhávaly převážně podrobné popisy násilí, jenž zde v mých očích figurovalo jako prvek atraktivity, které zvyšovalo můj zájem.

1 11.06.2020

(SPOILER) Fuks pečlivě poskládal slova jedno vedle druhého. Čte se to fakt pěkně. Z formální stránky je mi milejší než z té obsahové a to mám rád, když vypravěčem a protagonistou je záporná postava.
Mám totiž problém se záporným přerodem pana Kopfrkingla.
Ten je sice v knize lepší, než ve filmu, ale stejně se mi zdá nedostačující. Rozumím tomu, že Karel K. je pomatený už ze začátku. Vzhledek k tomu, jak se kniha vyvine, je nutno přisoudit jeho výstřednostem větší váhu, jinak by to an tomto poli fungovalo ještě méně.
Když hrdý Němec Wilhelm Reinke začne Karla ovlivňovat, tak apeluje an jeho jednu kapku germánské krve. Fuks naťukne skrz rozhovor mezi těmito postavami, že pravý Němec totiž cítí i tu jednu kapku a pokud né, tak je odroděnec. Pokud nechce pomoc Němcům, tak je slaboch.
Kdyby však na postavě Karla vytvořil komplex méněcenosti a přehnaný zájem o tom, co si o něm druzí myslí, tak by do sebe jednotlivé části krásně zapadly. Spolu s jeho názorem na utrpení, obdivem ke smrti samotné a podivností by to fungovalo dobře. Z hlediska narace mi takto změna z pozorného manžela a otce na udavače a vraha nesedí.

Ono na tom ale tolik nezáleží. Autor umí psát, takže kniha je to atmosférická. Dle mého ale nemá velký tah na branku, aby mě svým závěrem posadila na prdel. Přecijen je to krátká knížka a já do postav nebyl nikterak zainteresován.

Film je poměrně věrný, ale mně se líbil ještě o něco málo méně.

1 09.04.2020

Ryzí americkej román dvacátého století, pro který je typická "chlapskost".
Kdybych se zničehonič octnul v arizonské poušti, nebyl bych teď tak bezrazdný.

1 05.04.2020

Trefilo se mi to do vkusu svým pivním frajerstvím, postavami i hospodskými kulisami. Je to taková hříčka české literatury.
Pasáže s Bondym mě rozesmívali, ačkoliv on sám tvrdil, že to, co o něm Hrabal psal, je smyšlené a jen minimum má co dočinění s pravdou. Přitom je to něco, na co má jistě každý umělec právo. Upravit skutečnost tak, aby lépe zapadla do uměleckého záměru.

/+

1 25.03.2020

Narazil jsem na Otroky Sexu v podobě audioknihy. Zprvu to vypadalo, že se v ní budou řešit nejrůznější oblasti sexu z hlediska historického a možná i filosofického. Kniha se však skládá hlavně z výpovědí lidí, kteří jsou otroky své chlípnosti. Mě ty životní příběhy úchylů, deviantů či obětí zneužití fascinovali. Někdy jsem se divil, jaké příběhy píše sám život. Někdy jsem byl znechucen (živá spíž), někdy udiven (dětské homosexuální orgie, zrod zoofila) a někdy pobaven (povýšený sběratel moči). Hlavně však bylo zajímavé podrobně nahlédnout pod pokličku takových jedinců.
Poskytlo mi to jistou perspektivu.

Viděl jsem zde názor, který knihu odsoudil, protože se mu zdála vylhaná.
Výpovědi jsou častokrát natolik podivuhodné až šokující, že člověk z omezeným ponětím o lidských perverzích může setrvat v nedůvěryhodnosti. Já však viděl na webech jako "Návrat do reality", čeho se lidé dopouští a mám poměrně nastudovanou odvrácenou stránku lidství. Některé podivuhodné případy jsem znal i osobně (Roman Zaytsev), tudíž pro mě nebyl problém uvěřit.

PS: Knihy jsem poslouchal jako audioknihu a následně si ji i objednal, což mě vede k - Co je to za hnusnou obálku?

1 26.02.2020

Vonnegutovi je zde přikládána k dobru experimentálnost a nápaditost. Mně to však přišlo slohově i obsahově jednoduché natolik, že mě to nemělo šanci nijak okouzlit ani zainteresovat. Jedná s epřesně o případ Malého Prince. Exupéry taky napsal podivnou knihu plnou nápadů, ale já bych to dal číct jenom svému malému bráchovi. Hádám však, že ani ten by z toho nic moc neměl. Ony ty autorovi nápady vyjdou na prázdno, když jsou vykonstruované a přitom jednoduché až co celé vrhá jenom hloupost.
Je to blbina. Spíše fraška nežli groteska.
Vložím sem jeden konktrétní příklad: Hlavní postava se stane prezidentem a rozhodne vytvořit umělé rodiny po celé zemi, že přisvojí lidem prostřední jména, která je májí...já ani nevim. To je tak blbej nápad, že cokoliv dalšího v návaznosti na to je prostě blbý. Takových "nápadů" je tam celá řada.

Dobrodružnější díl série, ve kterém se vztahy i svět Středosvěta poměrně vyjasňují. Já však od Temné Věže čekal atypičtější počtení. Chvílema je to takovej mišmaš. Co se Kingovi hodí, to tam zrovna dá. Kybernetickej medvěd, šílenej počítač/vlak Blain, ztroskotané nacistické letadlo, roztomilé zvířátko brumlák...
Lituji, že Temná Věž je takové průměrné počteníčko pro puberťáky, které by si rádi přečetli nějaké fantasy. Očekával jsem temnější atmosféru, jasnější a komplexnější vizi autora v prostoru dění a atypičtější povahy postav. Ono to však zklouzává do kingovského průměru, ze kterého na mě občas zasvítí světlejší moment.

1 20.02.2020

Roland je po celou dobu knihy fyzicky neschopný. Bojuje o čas a snaží se přivést do svého světa své budoucí parťáky ve zbrani. Skrz portál dostane své vědomí do hlavy vězně heroinu a snaží se s ním domluvit, pomoci mu a dostat ho k sobě. Podobné případy se opakují. Dějově se to docela atraktivní, protože to většinou vytyčí nějakou vízvu. Postavy se ocitají v prékerních situací a musí se s ní nějak vypořádat - domluvit se, ačkoliv to né vždy jde hladce. Vznikají tak docela úsměvné situace.

Pistolník: "Zapomněl si tvář svého otce. "
Eddie: "Nech si ty kecy. Já na svýho otce seru."

Roland tedy sežene parťáky a v dalším díle se až bude pořádně pokračovat dál v cestě. Přesto mi byli Tři Vyvolení v jistých mezích atraktivnější než třeba dobrodružné Pustiny nebo prequelový Čaroděj a Sklo.

1 20.02.2020

Přijde mi, že zde se King snažil o něco jiného. Pistolník je trochu atypickej, stále neurčitej, ale přesto atraktivní tím, v jakym světě se odehrává. Mix vznešeného rytíře a kovboje divokého západu, jenž se kloubí na postavě Rolanda, mi je též sympatický.
Kámoš mi nadhodil, že je to asi dobrá sága, protože hned v prvním díle se ten pistolník sjede halucinogenem.
"Staří Bohové nachcali na poušť a tak vznikl meskalin"

Momentálně se chystál na pátý díl, ale série mě baví čím dál tím míň. Jednak knihy propadli poměrně průměrné kingovštině (jistému schématu skrz které autor píše) a svět i postava Rolanda mi už nepřijdou natolik atraktivní s tím, jak se věci vyjasňují.

1 20.02.2020

Začatek knihy navazuje přesně tam, lde skončily Pustiny. Úsek s šíleným Blainem byl super, ale Čaroděj a Sklo je hlavně o Rolandově mládí. Ten příběh mi nepřišel natolik zábavný a mladistvá láska nikterak zvlášť půvabná. Celé to mladistvé dobrodružství v mých očích prosvětlovala jen ohavná čarodějnice Rhea a vztah Susan s její sviní tetou. Vůbec mě ale nezajímalo, jak to skončí a kdybych to měl číst a neposlouchal bych to v práci jako audioknihu, tak bych s tím asi přestal ztrácet čas a Temná Věž by tím pro mne skončila.

1 19.02.2020