VikyKleinik komentáře u knih

Jeden z mých nejoblíbenějších románových příběhů. Často na něj myslím.

Důvod, proč se mi Malevil tak líbí tkví v autorově schopnosti přesného vedení čtenáře svým brilantně vybroušeným a rozvětveným příběhem. V případě, že autor nenudí, v ději nemá díry a zdařile navozuje pocit, že vše v knize je přesně takové, jaké má být, pak je čtenář opravdu vtáhnut. Příběh má zajímavou zápletku, je skvěle vyprávěn, postavy táhnout, emocionálně si to čtenáře zaháčkuje... Podobné potěšení z kvalit a postupujícího děje mi přineslo jen To (jako jediná z Kingových knih) a Havlíčkův Neviditelný.

Kéž by Malevil někdo schopný zfilmoval.

Ženám může vadit, že je kniha poplatná své době a ženské postavy tu jsou docela ploché, ale mě to nikterak nevadilo, protože příběh má až skoro sociologický charakter, ač jde o fiktivní postapokalyptickou prózu v rámci představy - co kdyby současný řád vlivem katastrofy padl a o zdroje najednou začaly bojovat různé přeživší tlupy. Jako malý jsem četl komiksy The Walking Dead i hrál adventury na motivy komiksu. Přeživší byli obklopeni zombíky, ale nejhoršími nepřáteli vždy byli jiní lidé, jiní skupiny lidí. Merle práve brilantně rozpracovává nepřátelství a rivalitu mezi dvěmi skupinami, z nichž kazdá své společenství mocensky/hierarchicky/politicky uchopila jinak. Nedivil bych se, kdyby autor byl přesvědčený komunista, protože protagonistická skupina je komunitou sobě rovných lidí, jejichž kompetence přežít je založena na vzájemných dobrých vztazích. Často jsem si totiž říkal, že by se skupině nezadařilo, kdyby nebylo pečováno o tento aspekt - kdyby vztahy byly zlé, kdyby se na sebe postavy nemohly spolehnout. Už chápete, proč to tak stavím vedle Kingova TO? Dalším sdíleným prvkem je kvalita vyprávění. King někte říkal, že nemá pocit, jako by příběh stavěl/vymýšlel/konstruoval - spíše mu připadá, jako by příběh už byl napsán a on ho jenom musel "vycítit" a sepsat... I příběh Malevilu jako by měl měl svou vlastní dokonalou soudržnost, jež činí dílo býti něčím velkým. Přitom je to ale odvyprávěno s takovou přirozeností a lehkostí - takto je to odvyprávěno až do samotného velkého vyvrcholení mezi oněmi dvěmi skupinami.

Na jednu stranu zlá a opovrženíhodná kniha, která má za cíl upevnit zkrat vědomí té anti-intelektuálně naladěné části společnosti, jež Babiše volí.

Na druhou stranu jistě zajímavý materiál ke studiu propagandy. Tak například ta "Babišova" lidovost v projevu je vhodná pro komunikaci a zisk sympatií jeho cílovky - tedy té nevzdělané a nesoudné masy, která se ohání selským rozumem, jež se opírá o osobní zkušenosti, která je na poli politiky a vedení státu zcela nedostatečná. Právě takoví lidé slyší na prostá pořekadla, fráze lidové moudrosti a banální prupovídky o upečených koláčích.

PS: Babiš tu knihu samozřejmě nenapsal. Napsala mu ji mějaká m*dka z PR oddělení.

Představuji si, jak se mě kamarád táže: "Jaká je dle tebe nejlepší literární postava?" a poté, co odvětím, že jím je Ignácius J. Reilly, se oba zasmějem.

Tlustej intelektuál s doktorátem, jenž není schopnej žít důstojnej život a přesto je schopnej se neustále zaštiťovat svrchovaností své intelektuální úrovně. Ignácius se nechává vyživovat svou matkou, protože on sám je determinován svým neblahým fyzickým stavem a předurčen větším cílům než je průměrné chození do práce. Píše knihu (spíše nesouvislé pojednání) o tom, jak svět jenom morálně hnije a to zhruba od doby středověku.

V příběhu vystupuje několik různě ztřeštěných postav, z nichž každá je chytrá jako rádio, ačkoliv jsou to jen variace hlupců. Jejich životy se protkáváj ve více či méně humoricko-satirických situacích.
Já mám slabost, pro atypické chyraktery a solidní prozaickej sloh, takže jsem se bavil, ale nevěděl jsem, jak si tento román, vyložit/interpretovat. To tenkrát jistě nevěděli ani vydavatelé a Toole byl odmítán. Já bych takovou chybu neudělal, protože román je to čtivej, zábavnej a dostatečně jinej, aby si mezi lidmi našel zalíbení.
Přesto se objeví tací, kteří Spolčení hlupců odhodí kvůli nesympatičnosti postav. Je pravdou, že Toole netlačil na grotesknost tak moc, jak by jistě mohl. Román si totiž stále zachovál míru opravdovosti, v níž lze najít východisko.
Když ignácius v převleku piráta prodává párky na ulici šedesátých let přístavního města New Oreals, tak je člověku evokována jistá karikaturní verze moderního piráta, kterým J. Reilly vskutku je a mě vyloženě bavilo, jak ten tlustý imbecil svým pokrouceným povýšeneckým smyšlením vše převrací ku svému pohodlí.

Román byl vydán až po 11 letech a dnes jsme schopni zpětně reflektovat šedesátky. Román vypovídá o roztříštěnosti doby, období flámu tehdejší Ameriky. Byl to vyostřelý konflikt způsobů života, společenských norem, morálním kódů i obecných světonázorů. V každé oblasti kulturního života byly staré idee zpochybňovány a doba sama o sobě byla schopnější ve zpochybňování starých zásad než ve vytváření nových. Ukazuje to svět poznamenáných bláznivých individuí a já byl jenom rád, že mi próza zábavnou cestou přiblížila jednu z tragikomických skutečností šedesátých let.

12 08.02.2020

Bombardéry lítaj nad hlavami, ale nikoho nijak zvlášť nezajímá, že probíhá válka. Lidi jsou mnohem spokojenější, když nemusí přemýšlet nad nepěknými věcmi. Život je mnohem jednoduší a snazší s arogancí a ignorancí. lepší si zapnout nějaký hloupý pořad v bedně a brát prášky na spaní. Pozor však na ty, jenž by chtěli něco víc! Inteligence není žádána, proto se pálí knihy, které však společnost sama zavrhla.
Ta myšlenka zdegenerované společnosti je na knize to nejpoutavější, jelikož je to stále aktuální. I dnes v roce 2019 mohu pozorovat, jak spoluobčané konzervují do svých bublin názorů, jenž jim vyhovují. Jsou líní, zpohodlnělý a neudrží dlouhodobou pozornost, na čemž mají podíl sociální sítě, které předhazují rychlý, intenzivní, zábavný ale vesměs prázdný obsah a na lidech se to nevědomky podepisuje.
Mám rád dystopické vize budoucnosti. jednak mi ta myšlenka mi vždy přišla fascinující a druhak to sebou nese varování, nad jehož validitou je dobré se pozastavit. A taky je dobré číst knihy, protože dobré příběhy nám rozšiřují emoční inteligenci. Empatická a vzdělaná společnost je pak nejhorším nebezpečím pro totalitní režim - nebo pro dystopii.

11 18.07.2019

Někdo '12 Pravidel pro život' odsoudí, jakožto další seberozvojovou příručku plnou zbytečných "rad", z nichž některé jsou zcestné a druhé obecně známé. Já sám nenávidím motivační řečníky a ezoterismus 'Čtyři dohody' je mi odporný. Peterson na mě ale dělá jiný dojem:

Kdysi mi kamarád řekl, že nemá smysl opakovat to, co bylo řečeno. Možná jsme oba mysleli na něco jiného, avšak já věřím, že určité věci je nutné opakovat a variovat, protože jakmile se s tím přestane, lidé začnou zapomínat. Vidím dnes a denně jak lidé propadají sebeklamu a nosí lež jako deštník. K tomu se však uchýlit nechci. Věřím v jisté univerzálie. Věřím, že jistá jednání budou směřovat k dobru a jiná ke zlu. Zkrátka na tom záleží a nutné je najít tu správnou perspektivu, ten správný způsob smýšlení, z něhož to dobré jednání bude vycházet.
Jordan Peterson je jeden z těch, co s tím může pomoci a mělo pro mě smysl věnovat mu pozornost. Současně to bylo intelektuálně stimulující, protože Peterson krouží kolem 12 témat skrze psychologii, náboženství, literaturu, filosofii, historii i osobní život. Bez toho by to pro mě nebylo ani zdaleka tak působivé. Sedla mi tedy i forma, kterou mi autor zprostředkoval svá sdělení, které se snoubí pod tezí:
"Život je utrpení, tak se dej dohromady."
Něco podobného psal si Descrates princezně Falcké, kterou tížily rány osudu. Tvrdil, že náležitý člověk ponese své trápení statečně a pak mu útěchou může být odbiv k sobě samému.
Zdá se mi, že lidé se mnohdy příliš snadno vzdávají i nechávají se zmáhat negacemi, páč nemají zformované správné způsoby smýšlení, načež se upínají k vadným perspektivám. Kritický rozum mě však neupozornil na to, že by se v této knize Peterson snažil vnutit čtenáři nějaký klam, nebo se mu vlichotit. Působil na mě spíš jako otcovská figura, která to myslí dobře, která ti řekne, co potřebuješ slyšet a ještě to podloží, aby ti to dávalo smysl.

9 04.06.2021

Lidé často pronáší: “I Orwell by se divil” přičemž Huxleyho vize je nám na západě bližší. Orwell měl větší literární talent, a tak je průchod jeho literární vizí i přes tíhu obsahu příjemnější. Ač Huxleyho předestřenou vizi považuji v současné době za zajímavější, protože nastiňuje humanitní regres, kterého by západ mohl dosáhnout, kdyby zapomněl na své ideály a ještě více se oddal výkonu a slastem, tak jsem si ji toliko neužíval číst, jelikož Huxley nebyl dost dobrým spisovatelem:
Hned zpočátku se střídají časoprostorové linky děje po odstavcích - Snad by pomohl vypravěč, který by napomáhal k plynulejším přechodům mezi linkami se společnými tematickými plochy, dokud by jedna linka nevypointovala druhou a naopak. - To se ale neděje, a tak je to poněkud matoucí a nepříjemné. Krom toho věty po celou dobu trochu drhnou, páč sloh není tak ladný.

Literární neduhy však vynahrazuje podmětnost obsahu.
Lidé se nerodí, nýbrž jsou eugeneticky šlechtění do náležitých společenských kast, v nichž budou dle svého předefinovaného charakteru a inteligence nejšťastnější (viz. Dělníci jsou predestinovány s nižším IQ a s odporem k přírodě, protože láska k přírodě neni žádoucí) . Takto bude každé jedinec v mechanismu společnosti odvádět svůj díl práce dobře a celá společnost je tak udržovaná v naprosté stabilitě. Nasnadě je však ptát se - ale za jakou cenu?

Věřím, že každý jedinec má potenciál přispívat celku a při správné systémové podpoře a apelu na humanitní vzdělání bychom snad mohli napravit systémové chyby z nichž vyrůstají devianti, kteří celku škodí. Takový systém je stabilní jen relativně, avšak stále je to lepší, než vize, kterou nám předestřel Huxley, kde umění není žádoucí, protože vnáší do duše člověka duševní rozsah, jenž by byl rozvracel stabilitu civilizace postavenou na nesvobodě. Pravda a krása je nahrazena pohodlím a štěstím. Jedinci nemají právo býti nespokojení. Jedinec není “někdo”.
Jedinec je infantilní jednorozměrný hňup, plytké osobnosti, kterou mu zformovalo okolí a on žije na volnoběh ve své nízkosti, udržujíc se šťastný dávkami somy a ušetřujíc se čehokoliv, co by ho vyvádělo z “rovnováhy”. Rovnováhy, která je slabostí, ale za cenu všeho toho, co lze považovat za dobré a lidské. Vždyť člověka definuje to, nakolik je schopen překračovat vlastní stín.

8 06.04.2021

Ohler skvěle doplnil historickou skutečnost, o které se tak podrobně zatím nemluvilo. Je to neuvěřitelné a přitom tomu lze tak snadno uvěřit, prootže to do už známých skutečností pěkně zapadá.
Pro mě jako velkého fanouška drog to navíc byla slušná jízda.
Hrozně rád bych to i viděl zfilmované jako takovou faktickou drogovou grotesku. Párnem sjetej Wermacht dobývající křížem krážem Francii. Ano, blesková válka stála na amfetaminu. Já myslel, že jim elán dodal nacionalismus, ale nikoli. Byl to pervitin - ten zázračný všelék, který udrží člověka svěžího. Obecně je známo, že člověk na perníku dělá věci rychleji, ale méně přesně.
Hitler pak jako těžkej narkoman ujíždějící na eukodalu (krom jiného). Adolfův osobní lékař Theodor Morell svého pacienta číslo jedna dopoval zvířečími steroidy, vitamíny i tvrdými drogami, aby vůdce s jeho chatrným zdravím (zažívací potíže) udržel v běhu. Tedy spíš na megalomanském tripu. V iluzi, že průběh války lze zvrátit a tím stále nechávat umírat Němce, kteří musí mít druhý nejsilnější důvod, proč tu přefetovanou uprděnou trosku zavrhovat.

8 08.03.2020

Činy, kterých se dopustíme, poznamenávají naší persónu.
O tom ta kniha je, o rozkladu charakteru.
Obraz Doriana Graye je poměrně profláklý, ale o to víc mě překvapilo, jaká zlá kniha to vlastně je. Obzvláště sympatická mi byla postava Lorda Henryho, aristokrata, jenž žije jen pro svou vlastní rozkoš. Jeho pohled na svět je sice naprosto amorální, ale právě to mě fascinovalo. - "Ženy jsou pohlaví ozdobné. Nemají co říct, ale říkají to roztomile." Nevychází tento sexismus z Wildeovo homosexuality? Přeci jen Dorian je zprvu představován jako nádherný mladík, tabula rasa/nepopsaný list, takové čisté poupátko, v němž se odráží sebemenší podmět. Toho se chytí Lord Henry a začne na jeho duši tisknout svou vlastní zkaženost. Tím se zhostí role Mefistofela. Jednak mu dělá radost, jaký vliv na Doriana má a druhak si tím i vytvoří společníka. Takto sebestředný člověk neměl důvod to neudělat.

8 01.08.2019

Uf...tohle teda bylo něco. Bytostně mě uspokojuje, když čtu dílo, které naplňuje svůj úplný potenciál a je přesně tím, čím být chce. zde si mě Havlíček vedl krásným slohem, šíleným i šíleně vygradovaným příběhem a já neměl klidu, dokud jsem nedočetl poslední řádky této 80 let staré deprese.
Bravůrně rozehraná hra uvnitř rodinného kruhu, do něhož se přižení protagonista a vypravěč, Petr Švajcar, jenž je sám o sobě zajímavou postavou. Člověk, který je schopný tvrdé dřiny, ale všech svých cílů dosahuje kalkulem. Jedná jako sociopat. Já mu ale přál, ať mu život vyjde, protože... no nepřemýšlí snad do jisté míry takhle každý? Nesnažíme se všichni hrát takovou psychologickou hru s ostatními jednotkami této společnosti? Snad mi ten Švajcar byl i sympatický, páč díky svému vhledu do jiných a vydedukování jejich záměrů dokázal předvídat kroky, vyčkat si a pak sám vhodně táhnout. Dokázal ostatní psychologicky obehrát a já ho vnímal jako intelektuálně nadřazeného. Nebyla snad větší svině ta babizna, jenž sebe samou pasovala na hlavu rodiny a umožněno jí to bylo, protože Sonin otec nebyl rázné povahy. Celá kniha je pak podána jako Švajcarova výpověď o tom, co se mu v životě stalo, takže je i dobrým spisovatelem. Nelze si však myslet, že nemá chyby. Postrádá smysl pro humor a neumí se povznést nad sebe samého, takže v momentě, kdy se nad něj povyšuje dlouholetý schopný zaměstnanec švagrovo firmy, tak místo toho, aby hledal společnou řeč a oba si dopomohli k lepším pracovním výsledkům, tak ho bere jako nepřítele a typicky švajcarovsky ho vyšachuje ze hry. Kdyby však zaměstnanec neměl prořízlou hubu, tak by o práci nepřišel. "Co by kdyby" - takhle Švajcar v závěru reflektuje vlastní jednání, které ho nakonec dostalo tam, kde skončil.
Nenutí to člověka k přemýšlení nad vlastním jednáním a nad tím, jaké to může mít v budoucnu následky? Nenutí to jen člověka uvažovat nad tím, aby s rozvahou volil mezi citem a přísnou logikou, páč přílišná přemíra jednoho nad druhým ho může do zmaru vrhnout.

PS: Nerad bych, aby mi takhle s karty zamíchal nějaký Neviditelný.

Dost možná má nejoblíbenější kniha. Bukiho mě přivedl ke čtení a tenhle román mě od něj baví nejvíc, protože je neucelenější a nezábavnější. Jasně, je to detektivka, ale já proti schématu nic nemám, když ho dobrej autor použije jako kostru, na kterou navleče vlastní přirozenost. Snad díky tomu do knihy skvěle zapadly i ty fantaskní prvky.

Soukromej detektiv Belane z Los Angeles je skvělá postava. Zbožňuju jak se v té knize mezi sebou postavy baví. Ty dialogy, ten popis. To je ryzí Charles Bukowski, poslední chlap starýho Hollywoodu. Byl jsem baven každou stránkou.

Doufám, že někdy uvidím filmovou adaptaci Škváru, která se předlohy bude držet tak jako v případě Klubu Rváčů.

Proces má svojí atmosféru. Je to divné svým vlastním kouzelným způsobem. V mysli se mi to dění v textu krásně vizualizovalo. Občas lituji, že nemohu projektovat své představy druhým jako film.
Josef K. častokrát reaguje zvláštně a pokládá nesprávné otázky, ale to jen tvoří dojem jisté komplexnosti spiknutí okolí, jenž je šito přesně na míru toho ubohého človíčka.
Věděl jsem, že protagonista v závěru přijme vinu, ale těn dějový oblouk, v němž k tomu dojde není dle mého tak propracovaný a kniha tedy neřízla tak hluboko. Zdálo se mi to jenom ajko takový náčrt. Kéž by to mělo silnejší psychologickou rovinu.

Během těch let, co jsem o Procesu věděl, se mi v představách vytvořila jistá představa. Říkal jsem si, že pujde o projekce Kafkovi sebelítosti. Ví se, že byl velmi senzitivní. Okolí Josefu K. bude dávat najevo, že udělal něco špatně a je vinen. Vzdor se pozvolna mění do úvah a relevantnosti své viny právě skrz lítost nad sebou samým, kterou v něm vyvolají ostatní tím, jak dobře na něj hrají (viz. spiknutí).
Teď po skončení knihy spíš tvrdím, že jde hlavně o projekci té byrokratické tahanice, kterou si prožil, když byl proces věděl proti němu jeho bývalou snoubenkou.

7 15.02.2020

Když jsem byl ještě malý poseroutka, byla tato kniha moje bible, jenže ted už jsem velký kluk, je mi skoro osmnáct a cítím že snad brzy přijde první sex, a proto se této knihy musím zbavit.

7 03.11.2016

(SPOILER) První díl Vzpomínky na Zemi, Problém Tří Těles, je brán poměrně ze široka, což obecně neberu jako žádný problém - vlastně je to devíza literatury a taky platí; čím větší build-up tí silnější pay-off.
Pozornost je ovšem soustředěna hlavně na záhadu a to já nemusím. Proto třeba nemám rád detektivky, kde byl (často off-screen) spáchán zločin a já bych měl celou dobu jevit zájem o to, who done it, ačkoliv je mi to fuk, k oběti jsem neměl žádný vztah a sledovat, jak se detektiv nimrá v důkazech a svědectvích mě fakt netankuje. Raději dávám pozornost tomu, co mě baví svými postavami, humorem a tématy/myšlenkami, než abych byl tažen na tom, kdo to udělal.
V PTT se před čtenářem postupně rozplétá, oč jde. Postavy slouží hlavně onomu rozplétání záhady a osobnostně zůstávají spíše opomenuty; nejsou moc zajímavé, což je škoda, protože každý příběh funguje lépe, když je čtenář/divák/posluchač více zainteresovaný do postav, které ho tím příběhem provází. Tenhle příběh (který je úvodem trilogie), drží čtenáře právě onou záhadou. Autor vybudil ve čtenáři zvědavost o to, co se děje, k čemu děj dospěje, co je před námi ukryto. Někteří vypravěči umí dobře hrát na tuhle strunu a udržet si tak zájem, ale pokud nenabídnou mnoho jiného, tak je to trochu dvojsečné. Já si kupříkladu řekl, že to jako bylo svým tématem a nějakými fyzikálními teoriemi relativně zajímavý, ale asi ne tolik, abych takhle zpětně uznal, že to stálo za 440 stran/13h pozornosti.

Co se týká děje, který je o kontaktu mezi dvěma vesmírnými civilizacemi a následné snaze té cizí si podmanit tu naši, respektive důvodech, proč jsou k tomu Trisolarané nuceni. Jak ale říkám, tohle je jen úvod a v této knize se "hra" pouze rozehraje. Každopádně Trisolaranská situace je taková, že se vyvinuli uprostřed trojhvězdí Alfa Centauri (proto ten problém tří těles), které jim poskytuje velmi nepříznivé podmínky k životu a já si říkal, že bych raději sledoval to, jak se jejich společnosti vyvíjí, jak zanikaj, jak se snaží přežívat, než abych rozplétal záhadu o tom, proč lidi na Zemi začali vidět odpočet, který jiní lidé nevidí, a na konci dostal fyzikální vysvětlení, že mimozemská civilizace, dokáže promítat na sítnici obrazy dle své libosti, protože... No prej to má základ v nějaké teorii, ale já to nepochopil a nedokážu to vysvětlit. Asi bych se tím musel více zabývat a snažit se tomu porozumět, ale nevím, k čemu by mi to bylo, takže tu motivaci nemám. Pokud člověk není zrovna nadšenost do fyzikálních teorií, s nimiž autor hojně operuje a o něž se opírá, tak si může odečíst další potencionální potěšení, které kniha asi může nabízet.

Také; jako poslouchač audioknihu, jsem měl problém rozeznávat, kdo je kdo, protože čínská jména mi zní podobně a musel jsem tedy nahlížet do seznamu postav, který jsem si našel na netu. To je ale ovšem moje chyba.

6 24.04.2024

2x jsem se pousmál nad nějakými situacemi nebo myšlenkami, které však nemají příliš valnou hodnotu. Zbytečná novela o zbytečnosti.

6 22.12.2020

Jistě zajímavá vize budoucnosti o tom, jak se z Francie stane muslimský stát, ale mě to přišlo nepřesvědčivé. Politické dění je čtenáři zprostředkováno levicovým intelktuálem, mužem citově vyprahlým, kterému už ani sex nijak zvlášť nenaplňuje. Musel jsem však vyprsknout, když tahle mírná postavička začně zprostředkovávat svůj milostný život:

Miriam mi řekla: "Vykouřím tě. Moc pěkně tě vykouřim," tak jsem si sedl an gauč a ona mi začala lízat anál.

Nemůžu se zbavit toho, že téma je prostě dobré, vzbudí zájem a diskuzí, ale jako dílo mi to přišlo jenom jako pokus, který na mě osobně nikterak nezapůsobil. Možná kdybych měl větší přehled o politice Francie, možná kdybych četl Huysmanse... Možná kdyby byly politické změny v knize zprostředkovávány pohledy více různých lidí a postupně by to do popředí vynášelo nějaké větší dění v narativu (To však na autora klade vyšší nároky a já nevím, jestli by tohohle byl zrovna Houellebecq schopný, takže možná dobře, že to mělo jen 250 stran a je to takovou načrtnutou kritikou západního Evropada, vyhoření a úpadku hodnot s ním spojenými.

6 26.02.2020

Jako výpověď člověka, který jako mladý nastoupil na frontu a byl válkou změněn tak, že už nebyl schopný znovu navázat na běžný život, to funguje skvěle. Je to čtivé, občas dokonce milé, když protagonista vzpomíná, jak ukradl (husu), udělal si jí nad ohněm se svými přáteli ve zbrani a však jim to pochutnání kouzlilo úsměvy na tváři jako malym klukům.
Jinak ale čtenář pochopí, že válka je chladné, zžíravé, nespravedlivé svinstvo, která nebere v potaz jednotlivce, ačkoliv se její hrůzy do každého jednotlivce promítnou.

6 29.09.2019

Lidské s citem pro portrét osobnosti a zahalené v hávu posmutnělé nostalgie. ten den jsem zrovna maloval obraz a chtěl jsem při tom něco poslouchat. Audiokniha měla 10 hodin a celou jsem jí slyšel vkuse. Nejde o žádné velké dílo, nebo nějakou originální střelu, ale je to důstojný milostný příběh, který nemá slabé místo a který mi malování zpříjemnil. Vlastně mi i dopomohl k tomu, abych na plátně odvedl dost práce, jelikož je lepší u audioknihy něco dělat (pokud to nerozptyluje). Zkrátka jsem se od toho nechtěl odtrhnout. Jednotlivé postavy mě zajímaly a jejich vzájemná interakce mě bavila, což je dle mého pěkné poznávací znamení dobrého spisovatele. Mnohem víc mě baví nižší narativ s dobře vyprofilovanými postavami, jenž pronáší solidní dialogy, než vysoký narativ s nezábavnými či nevěrohodnými postavami.

6 18.07.2019

Obsahově hutné, pečlivě rozvrstvené a rozvážně napsané.
Duna vyžaduje pečlivější čtení. Když jsem ji prvně poslouchal jako audioknihu při práci, docela jsem se v ní ztrácel, ale později jsem se k ní vrátil a docenil její kvality.

Jedná se asi o první fikční svět, jehož kouzlu jsem propadl. Filmovou trilogii Pána Prstenů jsem si velmi užil, ale nikdy mě toliko nezaujal lore. Seriálová Hra o Trůny mě bavila kvůli postavám a ději a víc informací o různých náboženstvích nebo historii jsem si nezjišťoval.
Duna však nemá moc charismatické postavy. Nemám pocit, že by si je čtenář mohl příliš oblíbit. Například Duncan Idaho (kterého hrál ve filmu Jason Momoa), zde není prakticky vůbec povahově vykreslený a jeho oběť nemá žádný emocionální náboj. Neříkám však, že postavy nejsou zajímavé nebo že neprožívají zajímavé události. Obojí by byla lež. Problém je v tom, že se s nimi čtenář prostě příliš nesžije. Herbert zkrátka neumožnil čtenáři se k postavám více přiblížit. Vypravěč sice umožňuje čtenářovi nahlédnout do Paulových vizí a obavy z džihádu vedeném v jeho jméně...

"Někde v jeho budoucnosti si fanatické hordy jeho jménem klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zelený a černý atreidský prapor se stane symbolem teroru. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem Muad´Dib!"

...ale přesto mi nepřijde, že bych ho lidštěji poznal, že bych chápal, proč se zamiluje do fremenky Chani nebo co se myslí o jiných lidech, co ho odpuzuje, co ho přitahuje, co ho baví, co má rád a proč, jaký má smysl pro humor, po čem touží a co obdivuje a jaké malichernosti se třeba oddává... Postavy jsou spíše figurkami na šachovnici, které čtenář se zájmem sleduje proto, že tyhle figurky prožívají velké události a mění podobu a historii velmi působivého fikčního světa.
Právě ten fikční svět (jehož uvěřitelnost je skvěle vykreslována třeba i tím, že na začátku každé kapitoly Frank Herbert zanechal úryvek z fiktivní literatury) s řadou soupeřících frakcí a rozsah interesantních témat a motivů, jež mají značný přesah a odráží leccos toho, co nacházíme ve vlastní skutečnosti.
- ekologie (vykořišťování a bezohledná těžba nerostného bohatství)
- antropologie (kultura pouštního lidu)
- psychedelika (látka rozšiřující vědomí)

Duně jsem tedy propadl, protože mi přijde velmi zajímavá (nejen obsahově, ale i esteticky). Plný počet jí však nedám, protože mě to prostě dějově nesemlelo.

5 10.10.2022

Je to velmi srozumitelná kniha, která prezentuje obraz české společnosti a politického dění velmi prozíravě a správně. Autor svými řádky textu jen sbíral mé souhlasné uznání jeho slov. Na druhou stranu jsem nikterak nadšen nebyl a pocitově bych knihu hodnotil jen na 3/5, protože jsem byl s valnou většinou předkládaných tezí a faktů už obeznámen. Nyní je však rok 2022 a já na knihu z roku 2017 narazil tedy docela pozdě, čímž jsem nebyl obohacen novými uvědoměními. Vždyť už jsem přečetl i toho Kmentu...
Velmi však uznávám, jak dokázal Tabery celou rozplést jednotlivá klubka problematik, srovnat fakta, vyvodit teze a srozumitelně je podat. V tomto mi to velmi připomínalo "Život na naší planetě" od Davida Attenborougha. Pokud bych byl člověk, který by měl v pojednávaných tématech bordel, nic moc o nich nevěděl a nebyl si tak ani jist, čemu lze věřit, tak by mi obě tyto knihy byly velmi nápomocné. To je jejich největší přínos. Nelze tedy vyčítat knize jistou jednoduchost. Nepochybuji však, že by mi kniha dala podstatně více, kdybych jí četl v době jejího vydání.

5 22.02.2022

Rozhodně slabší než Homo Sapiens a Homo Deus, ale přesto to má své místo.
Autor je historik a zdá se mi být sečtělým pokorným dobrým člověkem, který se příliš nenechává unášet afekty a tak je schopen nacházet vycentrované pozice v komplexech problematik, které lemují dnešní dobu. Ač se mi název knihy nelíbí, tak odpovídá obsahu. Harari z historie vyextrahoval 21 pouček, které náležitě podporuje dějinnými událostmi i zkušenostmi lidí minulých. Též předestírá nějaké predikce do budoucna. Pokrok nezastavíš a už dnes můžeme dumat nad nejrůznějšími vyhlídkami do budoucna. To, co se však nemění, jsou stále stejně zhovadilí “lidé”. Příliš se nemění, protože jsou to stále ty afektované, sebestředné a krátkozraké opice, a tak se nyní k lidství povznáší jen s velkými obtížemi, ačkoliv nám dějiny nabízí stovky a stovky násilných příkladů toho, kam to spěje, když se lidé nepovznáší nad své nízkosti.
Pokud bychom si ony lekce vzali k srdci, tak by následující staletí nemusela být tak hrozná jako ta minulá. Zatím to ale moc světle nevidím.

“Lidská blbost je největší hybnou silou dějin.”

5 23.01.2022