vandalka komentáře u knih

Ukázková YA fantasy obsahující většinu žádaných ingrediencí: mladí protagonisté, svět utlačovaných a utlačovatelů, milostné zmatky a vzplanutí, boj proti ohavnému zlu a tak. Trochu mě děsí, že je řada čtenářů schopná napsat, že se jedná o nejlepší knihu, jakou kdy četli. Prosím vás, běžte si přečíst alespoň Jih proti severu, třeba vás zaujme.

10 16.08.2016

Mýty a báje starého Egypta, Mezopotámie a Izraele. Egypt slavil veliký úspěch, po předchozích starých řeckých bájích se sice děti chvíli smiřovaly se změnou Helia a jeho slunečního vozu v Rea se slunečním člunem a podobně, ale jeho báje je zaujaly stejně intenzivně. Mezopotámie byla nejpoutavější asi barvitým vylíčením Gilgamešova příběhu. Celá druhá polovina knihy je věnována nejznámějším příběhům ze Starého zákona. Z toho jsem měla největší radost, že se s nimi děti srozumitelnou formou seznámí, a opravdu to bylo dobré. Až tedy na to, že ty příběhy ze Starého zákona..no.. co si budeme povídat ;) Jahve je žárlivý. Dcera se ke konci knihy s pláčem přiznala, že už to dál nechce číst, že tam jenom někdo pořád umírá.. No, dočetli jsme, mají přehled, jdeme dál.

2 14.08.2016

V dětství jsem četla Mertlíka a mám dojem, že mi to nijak neuškodilo, ale co si budeme povídat - Eduard Petiška je v přepracování bájí a legend pro děti prostě nedostižný. Výborné, srozumitelné zpracování, které zároveň nijak neutlačuje košatost češtiny. Ráda jsem si ty staré příběhy osvěžila a dětem se otevřely nové obzory :))

11 06.08.2016

Romány Toni Morrisonové mě až bolí číst. Už je to dlouho, co jsem od ní četla poslední, takže už jsem zapomněla, jaká to je síla i jaký fantastický jazyk a obrazy používá. Takže ano, opět to bolelo, ale nakonec se to přehouplo k jakémusi druhu vykoupení, jakým na nás autorka naštěstí obvykle nešetří, i když cesta k němu bývá strastiplná a leckdy nepředstavitelná. A taková útlá kniha to je! Och och. Doporučuju!

9 06.08.2016

Klasické pohádky evropského okruhu, variace na známá témata, které nepřekvapí, ale ani nepříjemně nezaskočí. Krásné princezny, nejmladší synové a kouzelní stařečkové.

4 06.08.2016

Výborná sbírka pohádek, které autor shromáždil mezi Eskymáky v Asii. Samozřejmě nejsou hrdinové těchto příběhů žádní humanisté, což může citlivějším povahám trochu vadit, ale moje morbidní děti si četbu užily ;) Dočtete se tu o každodenním životě Inuitů, ale i o magickém vnímání světa, kdy se lidé běžně žení a vdávají za divoká zvířata, některé pohádky jsou vlastně spíše zjednodušené mýty a legendy. Celkově fakt prima knížka pro děti i dospělé.

4 06.08.2016

Asi nejpoužitelnější sbírka japonských pohádek, jakou jsem dosud četla. Ježibaba Jamamba zdatně supluje naše známé čarodějnice a je snad ještě zajímavější. Jinak jsou zde pohádky rozumně krátké k předčítání nahlas a bavily mě i (předškolní) děti. Moc pěkná kniha.

1 06.08.2016

Michel Faber je jedním z těch požehnaných spisovatelů, kteří i na malém prostoru dokážou jít až na dřeň.

7 06.08.2016

Další povedená Mayovka ;) Skála mě dostala víc, ale mám a to, že to bylo dané a) prvním setkáním s Mayovým stylem psaní a s tím atmosférickým prostředím Hebrid, b) tím, že ve Skále se vyskytuje víc kapitol, kde jsem si mohla namlouvat, že je to "jako na Orknejích". Rozhodně si ale nestěžuji, román jsem si náramně užila, nejvíc mě vždy baví ten pohled do všedního života na ostrovech v minulosti a dozvěděla jsem se několik netušených věcí (kterými tu nechci kazit překvapení ostatním). Takže se těším na třetí díl a přidávám na seznam i Entry Island, ve kterém, zdá se, Peter May zachází ještě dál a věnuje se tématu vysídlenectví do Kanady.

8 06.08.2016

Strašný, naprosto strašný.
Další skvělá kniha (respektive jednohubka) od Márqueze, ale ten konec mě prostě dorazil - co Santiagova matka na závěr omylem udělala, to mě srazilo na zem.

3 06.08.2016

Jo, tohle bylo fakt povedené :) Sice pořád chick-lit (i když možná to čtou i kluci), ale tentokrát byl ten příběh okolo dostatečně zajímavý a nosný. A pomohlo mi to přežít dalších pár tropických dní. Knihy Rainbow Rowlandové na mě působí tak trochu jako levná zmrzlina, ale to se snad v létě smí :)

2 06.08.2016

Paškův popis velkého runu je naprosto luxusní, bez pozlátka zachycuje všechny zákeřnosti, strasti i zásahy štěstí, které účastníky této šílené jízdy za pozemkem potkávaly. Jako dítě jsem tuhle knihu milovala, ale i dnes bych si ji určitě ráda ještě jednou přečetla.

5 06.08.2016

Kdybych četla Charlieho dopisy v době, kdy se příběh odehrával, a já byla v Charlieho věku, možná bych byla unešená. V současnosti jsem na rozpacích: kniha je na jednu stranu zvláštně kouzelná, třebaže pojednává o “banálním” tématu dospívání – tedy jednoho z nejkrizovějších a nejformativnějších období lidského života - a ačkoli dokáže být pisatel/hlavní protagonista jímavě sympatický, na mě místy působil tak nějak pasivně a naivně podivně nezdravým způsobem. Ano, celou dobu jsem si říkala, že světem prochází s pohledem zhruba sedmiletého dítěte a i když se v do jisté míry šokujícím vyvrcholení na konci knihy ukázalo, že k tomu má svoje důvody, mně to nestačilo. Skoro je mi líto knihu hodnotit, když ji čtu s takovým “skluzem”, protože se mi skutečně líbila, ale zároveň mě neskutečně iritovala a před tím prostě neuteču.

1 06.08.2016

Taková operetka ze světa Milese Vorkosigana, tentokrát bez Milese. Zato s Ivanem :) Podle mého názoru se jedná o záležitost spíše pro skalní fanoušky, protože je prošpikovaná narážkami na předchozí děje a navíc.. no, postavy jsou tentokrát nějak plošší, méně propracované, ale protože je většinou známe, máme radost, že je vidíme a na zuby jim nehledíme ;)

2 06.08.2016

Moje oblíbená pohádka pro dospělé. K dalším příběhům o Zaklínači jsem po tak dlouhé době přistupovala ostražitě a navíc už jsem pozbyla toho nadšení, se kterým jsem Sapkowského hltala původně, ale nakonec to bylo dobré. Potešilo mě, že ačkoliv Zaklínačovu světu nejsou násilí, špína ni neřest cizí, autor to s nimi zbytečně nepřehání, pořád ještě dokáže překvapit a občas i něco dopadne dobře :)

3 06.08.2016

Celá trilogie by pro mě byla spíše ztráta času, kdybych si nepotřebovala vyčistit hlavu a nestála o knihy, u kterých se nejen nemusí myslet, ale přemýšlení se přímo nedoporučuje. Dvě hvězdičky, protože jsem pořád ještě byla zvědavá na to, co to za zdí vlastně je a co tím vším autorka sleduje, poslední díl mi kupodivu přišel nejméně blbý. Nedporučuji, to už se mi víc líbily Hladové hry od Collinsové.

2 06.08.2016

70%. Kniha je poněkud nevyrovnaná, takže nakonec jsem hodnocení snížila. Prvních asi 75% A.H. popisuje vývoj své běžecké "kariéry" - tj. z gauče přes maratony po pobíhání po nočních kopcích v rámci uměleckého happeningu. Začátky jsou povzbudivé pro každého povaleče - svítá naděje, že to jde. Po čase mi ale toho povzbuzování přišlo příliš - autorka tak moc popisuje své nezdary, propady, krize - že z toho na mě čišela křečovitá snaha uklázat, že běh je sice ohavné utrpení, ale když zatnete zuby a vytrváte, budete moct v baru vyprávět, jak moc vás to vlastně baví. Trochu nadsazuji, ale prostě mi ten styl tolik nesedl. Poslední čtvrtinu knihy tvoří příběhy prvních maratonkyň a jejich boje za právo účastnit se závodů, a pak přehledy častých úrazů, různé rady a tipy atp. Nesourodá sebranka, někdy se opakující, někdy naopak velmi praktická. Celkově je to fajn kniha, ale o tom, že ji běh naplňuje, mě autorka nepřesvědčila.

2 06.08.2016

Další rozpačitý čtenářský zážitek. Nicméně to připisuji i tomu, že jsem knihu četla hodně roztříštěně a neměla jsem šanci se do ní pořádně ponořit. Příběh Zuzany Laukové byl nesporně zajímavý (i když “záhada” jejího odsouzení byla spíše chatrná), víc mě rozptylovaly části věnované studentce Lucíi, která o staré paní psala diplomovou práci. Představuju si, že to byl autorský záměr – předvést nám řadu nejednoznačných a leckdy i značně iritujících postav (Lucía, docent Voknár, místy obě Zuzany), ale mrzí mě, že převládající emoce, kterou ve mně román vyvolal, bylo právě podráždění. Líbilo se mi ale, jak se příběh ve spirálách vracel ke stejným tématům, která do protagonistů nakonec nenápadně zezadu zaťala zuby.

Ne, vážně, nějak si u téhle knihy nejsem vůbec jistá, jestli se mi vlastně líbila či ne, jestli jsou v ní tak skvěle napsané živé postavy, které mě štvaly, nebo jestli to je prostě jen ne úplně podařené psaní. Vypotím ze sebe tři hvězdy a nechám si to rozležet v hlavě.

5 06.08.2016

Kdybych to byla bývala věděla, nebyla bych to bývala četla..

Tedy – ne že by to bylo takové zklamání, ač i tak by se to dalo říct – hlavní kámen úrazu je, že Ysabel volně navazuje na Kayovu trilogii Fionavarská tapiserie (která u nás v době, kdy jsem Ysabel četla - tedy hned jak mile byla na pultech - ještě celá nevyšla) a na straně 228 se nachází pro mě masivní spoiler. V Ysabel se setkáváme s některými postavami z výše zmíněné Kayovy prvotiny a o jiných se něco dozvíme. Na můj vkus až moc – a to jsou zmíněny jen jednou větou – a najednou vím, kdo přežije, kdo ne, kdo.. ale nechme toho. Bylo by pěkné, aby byl čtenář varován, že Ysabel na tuto trilogii volně navazuje. Howg.

Nicméně zpět ke knize. Další zklamání mi již zařídil autor sám – už jsem se u něj namlsala a hodně jsem se na jeho novou knihu těšila. Nevadí mi, že se příběh odehrává v současnosti, ani že hlavní postavou je patnáctiletý puberťák, vadilo mi ale, že celá zápletka se, na rozdíl od Kayových předchozích děl, soustředí spíše na několik málo postav a propletenec mezi nimi a již výrazně opomíjí tu linii, kterou jsem na něm měla vždy nejraději – širší záběr na historické období, jehož se děj týká, plus nějaké to melancholicko-truchlivé vykreslení dějinných událostí, nevyhnutelnosti zklamaných nadějí i nadčasovosti touhy po jednoduchých věcech, které nám složitost světa někdy upírá. Prostě a jednoduše – zklamal mě děj, na Kaye příliš plytký a přímočarý, pro mě příliš málo vtahující a málo zajímavý. Čekala jsem složitou arabesku a dostalo se mi prostého graffiti. Zápolení dvou mužů o přízeň jedné ženy, věčný koloběh, kterému hlavní protagonisté podrobí vše, ač se téměř vždy končí stejně. A do toho pár „civilistů“ ze současnosti. Ne, tohle mě opravdu nijak nevtáhlo. Ale i přes má nadměrná očekávání to není špatná kniha, to ani zdaleka, takže hodnotím 60% a budu se těšit na další díly z Fionavarské tapiserie, třebaže pár zásadních bodů mi již bylo odhaleno. Chjo.

2 06.08.2016

Útlý román, před kterým jsem se zpočátku měla do jisté míry na pozoru. Hlavní protagonista, chlapec Nikita, má zlomené srdce. A tak se vydává na výlety (nikoliv pouť) po své vlasti, a v lidech, které potkává, a v jejich osudech, hledá to “opravdové Rusko”. A právě proto, že to Rusko je, osudy jsou to vesměs neradostné. Chvíli to ve mně budilo obavu, jestli se nejedná o nějakou sbírku klišé typu “co to obnáší být Rusem” (třetí kategorie), ale autorka tuto situaci naštěstí zvládla bravurně. A ano, je to takové “ruské”, s trochou patosu a nadsázky, se zobrazením přízemností i svatostí, kdy se jednu chvíli smějete a pak máte chuť brečet a všechno to tam patří, protože tak to prostě je. Kapitoly zachycující Nikitovo rodné město a jeho přátele se mi líbily snad nejvíc – tedy dokud jsem se nepročetla k fantasmagorickému vyvrcholení, které pro mě bylo po všech těch vzletech Nikitovy naivní, soucitné duše a propadech beznaděje a nevíry hotovou spásou. Tuhle knihu jsem si skutečně užila a velice doufám, že autorce brzy vyjde v českém překladu nějaké další dílo.

1 06.08.2016