V_M komentáře u knih

Bezpochyby jedna z nejpůsobivějších knih (ba patrně ta nejpůsobivější) z Hrabalovy - jak to nazvat: zralé, vrcholné, pozdní? - tvorby. Snad proto, že je jednou z jeho knih nejelegičtějších, nejsmutnějších, byť nepostrádá humor ani celkovou prostoupenost typicky hrabalovským zjemněním i těch nejtragičtějších momentů a pocitů. Text na rozdíl od řady jiných autorových knih tolik neškobrtá a vcelku koherentně melancholicky plyne až k zběsilému kolážovitému proudu vědomí v závěru, okořeněném absurditou až temně idylického snu o sebevraždě v "presu" a jeho znicotňujícího vyznění do rozhrabaného maceškového záhonu a písku cestiček na Karláku. Právě toto koncové prolínání všeho a všech je pro mě - vedle příběhu o cikánce, která se k vypravěči nastěhovala - jednoznačně nejsilnějším momentem této knihy. Inu, jsme jako olivy: teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.

6 03.02.2022

Mám doma třetí, aktualizované vydání z roku 2021, na kterém spolupracoval i ornitolog Karel Šťastný, a knihu rozhodně doporučuju všem zájemcům o živou přírodu, a to nejen k listování, ale i (byť k tomu formát atlasu většinou nesvádí) k zevrubnému přečtení a studiu od začátku až do konce. Přesně to jsem totiž u příležitosti letošní ptačí hodinky udělal - tedy ne, že bych potřeboval kvůli těm několika ptáčkům u krmítka znát všech 400 v tomto atlase popsaných a nádherně zobrazených (často včetně vajec, mláďat, různých variací barevnosti a vypodobení v letu) ptačích druhů, ale člověk se - ve zhutnělé, ale precizní formě - dozví spoustu zajímavostí nejednou dost překvapivých. Věděli jste, že u nás mohou hnízdit papoušci, že sem vzácně zalétá ibis, plameňák i sup mrchožravý, anebo že jsme vlivem vlastní nešetrnosti a neschopnosti ochránit zejména nížinné oblasti přišli v době poměrně nedávné o spoustu pozoruhodných ptáků - např. nádherného mandelíka hajního, dropa velkého či několik druhů slavíků a ťuhýků? Obecně je smutné a alarmující, že u mnoha druhů je, pokud jde o početnost, uvedeno "silně se snižuje", ba co hůř - těch, jejich početnost stoupá anebo je alespoň stabilní, je v knížce minimum. Právě s početností a rozšířením souvisí má jediná výtka, potažmo pochybnost: vlevo na okraji stránky jsou u všech druhů, které se u nás nevyskytují jen raritně, připojeny mapky výskytu (hnízdění, zimování apod.) - domnívám se, že je nikdo nekontroloval a neredigoval, protože v mnoha případech jsou naprosto identické třeba pro deset druhů za sebou, i když se habitat příslušných ptáků poněkud liší, jindy kupříkladu u druhů horských nebo u druhů s nepatrnou početností zahrnují celé naše území, ač je zřejmé z podstaty věci, že se nemohou vyskytovat všude. Snad by mi autoři, jinak samozřejmě přední znalci našeho ptactva, nějak oponovali, ale podle mě je zkrátka jistější tyto mapky vnímat jen velmi orientačně a relevantnější informace získat třeba v nedávno (2021) vydaném novém hnízdním atlase nebo jiných podobných specializovanějších příručkách.

6 13.01.2022

Pozoruhodné, ba kuriózní téma, zároveň podepřené autorovými solidními znalostmi českobudějovické historie a topografie; svěží, místy úsměvné, příjemně cynické podání; překvapivé zvraty a zároveň nepřímočará mnohoznačnost pěkně odkazující k nejednoznačnosti a nespolehlivosti dějin a paměti: celkově vydařená a v určitých ohledech až ojedinělá knížka, co stojí za přečtení.

6 06.09.2021

Tvorbu a aktivity Miloše Doležala sleduju pravidelně a dlouhodobě (i když se mi ne vše daří sehnat a zejména číst), zpráva o nenadálém úmrtí jeho ženy mě tudíž zasáhla. Sbírka nénií, jak ji přiléhavě označuje v textu na záložce editor Jan Wiendl, se mi ovšem dostala do ruky až poměrně dlouho po jejím vydání a poté, co si vydobyla významné ocenění a značný ohlas. Ty si autor i jeho zesnulá manželka bezpochyby zasloužili, u sbírky samotné mám z čistě literárního hlediska jisté pochybnosti.

Jako asi nejlepší texty se mi paradoxně jeví Janiny záznamy snů (předpokládám, že autorem nějak upravené – minimálně do básňové podoby) a také úvodní erbenovský citát. Zbytek básní je působivý, známe-li mimoliterární okolnost jejich vzniku (smrt blízké osoby a následná beznaděj a truchlení, místa a data zmíněná v básních ve vtahu k datu Janiny smrti atp.), ale jinak jsou výrazově málo originální. Ty lepší z nich (např. Veselka) navazují na dle mého soudu nejsilnější polohu Doležalovy tvorby, jak ji představil ve sbírkách jako Podivice nebo Obec. Jiné (např. Čtvrtek po poledni, Obrácená pieta, Uplynulo šest neděl) jsou výrazově hodně závislé na Reynkovi a jeho následovnících, což samozřejmě nemusí být minus, Reynek je velikán, ale mám pocit, že je jaksi dostatečný sám o sobě a nepřekonatelný. Aluze v této podobě – dobrá, zajímavé, ale asi ne na Magnesiu Literu. Totéž platí o bezmála archaické stylizaci prostoru a jazyka v řadě dalších básní, k čemuž přispívá i silná bibličnost. Kdyby to byl básnický svět Zahradníčkův či Hrubínův z dob kolem druhé světové války, beze všeho, ale toto je sbírka z roku 2022, pojednávající o světě víceméně od 90. let po současnost. Přitom to působí, jako by Doležal s manželkou žili na nějaké venkovské výspě teleportované bratru sto dvacet let nazpět. Bezesporu má na takové ladění (potažmo silně výběrový přístup k realitě a prostoru) právo, ale je otázkou, nakolik to není romantizující idealizace. Jistě, Vysočina dovede být krásná, ale jejími hlavními rysy posledních let jsou zprzněná architektura, nedozírné holoseče někdejších smrčin, rozlehlé polnosti obhospodařované ne zrovna ekologicky, všude spousta aut na úzkých silničkách a celkově vlastně taková usmolená českomoravská průměrnost, kdy tu není ani dramatický zánik a tragičnost jako v Sudetech či ve Slezsku, ani malebnost a zpřítomnění paměti jako na jihu Čech či v Podkrkonoší. A druhá otázka je, nakolik má takovýto typ idealizace, až téměř idyly v současné poezii opodstatnění. Zda toho čirou náhodou víc nezakrývá, než odhaluje a objevuje.

Sbírka má pochopitelně řadu silných momentů, vyplatí se ji přečíst a popřemítat nad ní v klidu a usebranosti. Nicméně nedovedu říci, zda je to skutečně vyvoláno verši samotnými, anebo vědomím osudu a pocity vztahujícími se ke skutečnosti mimoliterární. I proto jsem v hodnocení váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec se přiklonil k tomu vyššímu počtu. Hlavně tedy z ryze lidské sympatie, ale i to je koneckonců jeden z aspektů četby a recepce uměleckých děl... Závěrem jeden sen na ukázku:

Její sen z 11. na 12. června

Plácla jsem komára
neslyšně padal na zem
chtěla jsem se přesvědčit
zda je mrtvý –
na zemi už neležel komár
ale malý dřevěný ptáček.
Začal se proměňovat
zvětšovat, růst
a ožil.
Seděl mi na předloktí
hladila jsem ho, cítila
měkká poddajná zádíčka
a tlukot srdce.

5 10.12.2023

Výtečná knížka nejen o kuchyni, jídle a kuchařském umu ve vztahu k ruské politice, dějinám a společnosti, ale také obecně o člověku a jeho strategiích, jak se vyrovnat s bizarní realitou Sovětského svazu/Ruska a jak v ní přežít. Szabłowski má neocenitelný dar dostat se k pozoruhodným postavám, které stály na pozadí velkých dějinných událostí typu jaltská konference, podepsání dokumentu o rozpadu SSSR, genocidní hladomor na Ukrajině, perzekuce a deportace krymských Tatarů, sovětská válka v Afghánistánu nebo likvidace černobylské jaderné katastrofy, anebo patřili k nejužším spolupracovníkům diktátorů a funkcionářů typu Stalina či Brežněva. A umí s nimi hovořit. Líbí se mi, že v duchu nejlepších tradic polské literární reportáže Szabłowski jako subjekt z textu nemizí někam do pozadí, a naopak v řadě reportáží figuruje jako jedna z postav, která s respondentem sedí, pojídá různé domácí dobroty, leckdy poněkud svérázné, a - v bývalém SSSR už to asi jinak být nemůže - zpravidla to zapíjí nemalým množstvím vodky. Navíc od nich většinou vyzví nějaký ten zajímavý recept, o něž se na konci každé kapitoly se čtenáři podělí. Nejsem bohužel žádný velký kuchař, ale bavilo mě to i jen číst a chuť těch jídel a ingrediencí si živě představovat (malý tip - nečtěte to hladoví!).

Navzdory tomu, že popisované situace jsou leckdy kuriózní a prakticky od žádného z protagonistů (snad až na zástupce krymských Tatarů) nezazní kritika sovětského totalitního režimu (naopak na něj většinou nostalgicky vzpomínají), odkrývá kniha zároveň velmi pěkně a názorně zrůdnost tohoto systému. Opulentní hostiny v dobách, kdy obyvatelstvo hladovělo, olbřímí protekčnost a současně paranoidní nejistotu, jež panovaly ve všech sférách kolem tehdejších mocných (a samozřejmě nejen tam), ale i rafinované a cynické zneužívání jídla či naopak jeho nedostatku k dosahování reálných politicko-ideologických cílů. Kniha je napsaná strhujícím stylem, čte se jedním dechem, řada situací je v podstatě zábavná a úsměvná, když se však hlouběji zamyslíme nad jejich povahou, důsledky a kontextem, zamrazí nás. Kéž by se dalo říct: ještě že už je to pryč... Ale k popisovaným osobnostem patří i Vladimir Putin a jeho nejspíš víceméně vylhaný dědeček-šéfkuchař Spiridon. A právě tento Vladimir nám v tom brání.

5 24.11.2023

Skvělá, srozumitelně a poutavě napsaná kniha o zásadních otázkách problematiky rovnosti pohlaví, feminismu, genderu a samozřejmě i všeho toho, co nese ve svém podtitulu (politika, péče, sex, násilí a společenská pozice žen). Autorka shromažďuje precizní a přesvědčivou argumentaci, proč jsou výše uvedená témata důležitá, proč máme v ČR stále k rovnému a férovému přístupu k lidem stále ještě daleko a proč je potřeba o takový přístup usilovat. Měla by to být bez nadsázky povinná četba všech našich politiků od komunální až po celostátní úroveň, pedagogů, manažerů a ředitelů. A samozřejmě nejen jich. Kniha totiž má potenciál otevírat oči v oblastech, kde je řada z nás (zpravidla neúmyslně a ne vlastní vinou) stále ještě limitována omezující perspektivou, která nám znemožňuje uvažovat a jednat spravedlivěji. Líbilo by se mi, kdyby časem vznikla nějaká zestručněná a přehlednější verze této publikace pro studenty a žáky škol. Nikoli proto, aby došlo k nějaké "převýchově", nýbrž k myšlenkovému obohacení, rozšíření obzorů a prohloubení empatického přístupu k druhým (zdaleka ne jenom ženám).

5 05.10.2023

Cením si toho, že autor zasadil děj své knihy do jednoho z nejkrásnějších (a pro mě už od dětství nejmilejších) koutů Čech do severní části Jizerských hor a na Frýdlantsko. Cením si i toho, že při tom využil nejkrásnějších (a nejděsivějších) tamních pověstí, nejen regionálním čtenářům už řadu let dobře známých díky knihám M. Nevrlého a M. Řeháčka. Pro příznivce žánru řekněme historické detektivky s tajemstvím je to próza bezesporu atraktivní, čtivá, tematicky zajímavá a vcelku kultivovaně napsaná (troufám si říct, že v rámci žánru stylisticky nadprůměr).

I já si ji coby milovník regionu rád přečetl, nicméně literárně a stylově bohužel mám co vytknout: Předně je ta kniha dějově snad až příliš slátaná ze spousty různých narativních linek, které sice povětšinou jsou uváděny do vzájemné souvislosti, ale poněkud násilně. Část z nich pak v knize vysloveně trčí bez útěšného dokončení. Stačilo by si vybrat pár z nich a trochu víc je propracovat. To samé platí o psychologii postav, která chybí zcela nebo je črtaná jen tak letmo. Krom slátanosti se narace vyznačuje nerealističností. Děj tak místy nabývá spíše parametrů lidové pohádky či pověsti.

To by ovšem s ohledem na přiznanou inspiraci v krajových legendách a s ohledem na žánr historické detektivky, která líčí-li dobu středověku či raného novověku, často jaksi přirozeně obsahuje i rozličné fantastické prvky (ty zběsilé jízdy do hor jsou jako vystřižené z pověstí!) a nikdo se nad tím nepozastavuje. Potíž je, že tato nerealističnost a slátanost není kompenzována ani mocnými dojmy, které by vyvolala, ani poetickou kvalitou podání, což jsou myslím nezastupitelné rysy dobře zpracovaných lidových pohádek a pověstí.

Druhá potíž pro čtenáře zaměřené historičtěji, a ne tolik literárně asi závažnější je přítomnost řady anachronismů a historických kiksů: Ne, v zájezdním hostinci 18. století opravdu nebyli "recepční". Podobně si lze těžko představit, že se tam všichni prohánějí na lyžích, které znají od třicetileté války od Švédů, když počátek lyžování spadá patrně až do 19. století a k nám se dostaly až kolem roku 1887. Obávám se, že i štrůdl, šlehačka a alžírská káva budou záležitostí pozdější. A podobných věcí je tam vícero.

Samostatnou kapitolou je prapodivné nakládání s jazyky, jmény a místními názvy. Proč jsou některé vsuvky německy, potažmo deformovaně německy, ale většinou se mluví česky, když je historicky zřejmé, že německy museli hovořit všechny postavy knihy ve všech situacích? Čili stačilo by zkrátka nechat je v knize mluvit česky s tím, že si to čtenáři buď domyslí, anebo to tam tematizovat (podobně jako to tam zčásti je: ten mluvil vídeňskou, onen zase drážďanskou němčinou, jiný sudetským horalským nářečím). Netrvám pochopitelně v takovéto knize na přísné důslednosti, ale použije-li autor u některých postav v některých situacích (deformovanou) němčinu, mělo by to být nějak sémanticky či narativně motivované. Což zde není. To samé platí o jménech: je naprosto zcestnou představou, že by se koncem 18. století na Frýdlantsku vyskytlo tolik lidí s českými jmény typu Čermák či Beneš. Ten kraj byl jeden z našich nejněmečtějších (jinak řečeno: nikdy nebyl českojazyčný), navíc s mizivou výměnou obyvatelstva s vnitrozemím. Ještě podivněji přistupuje autor k místním jménům: proč Friedland, Reichenberg, Weissbach, ale Hejnice, Raspenava, Jizerka či Bukovec? Zvlášť v situaci, kdy jazykově vždy spíše české pevnostní město zapisuje německy Terezienstadt (navíc s chybou, přesněji dvěma chybami)... Nejhorší a nejvíc do očí bijící je ovšem ta Wolimierz v závěru knihy, což je anachronismus par excellence, protože Polsko získalo tuto oblast (poprvé ve svých dějinách) až v roce 1945 a místní jména tam vznikala až postupně a často bez jakékoli návaznosti na původní německá (konkrétně Wolimerz byla Volkersdorf a žádné jazykové alternativy k tomu až do roku 1945 neexistovaly). Podobně i ten kiks s pašováním polského zboží (namísto zboží slezského/pruského/německého), když Polsko bylo tehdy již neexistujícím státem rozděleným mezi tři mocnosti, navíc nejbližší polskojazyčné území bylo od Jizerek zatraceně daleko.

Většině čtenářů, kteří nepocházejí z regionu, resp. se o něj nezajímají (těch ovšem nebude málo), výše uvedené nejspíš vadit nebude. Rozhodne-li se však autor psát historickou detektivku, očekával bych pečlivější heuristickou přípravu. Nečekám samozřejmě, že čtenářům předloží opoznámkovanou zbeletrizovanou monografii, ale předpokládal bych, že povědomí o určitých důležitých souvislostech mít bude (a že má-li jej, nebude jej ignorovat). V opačném případě měl asi knihu koncipovat v nějakém jiném žánru - např. více směrem k historickému fantasy. Takto je třeba konstatovat, že prvotní české zpracování těchto legend z pera Miloslava Nevrlého v jeho Knize o Jizerských horách zůstalo nepřekonáno jak literárně a stylisticky, tak i z hlediska děje a napětí. Troufám si dokonce říct, že kdyby měl Nevrlý důvod a ambici přetavit tyto legendy v román, byl by mnohonásobně lepší než tento Horníčkův.

5 21.09.2023

Užitečná a pěkně vypravená přehledová práce o dějinách Českých zemí (zasazených do patřičného kontextu) v dobách barokního "temna" sepsaná jednou z našich předních odbornic. Text je čtivý a srozumitelný, obrazový doprovod i seznam doporučené literatury vyvážený a reprezentativní, jen škoda různých drobných nepřesností a překlepů v textu: např. protestantský kostel byl roku 1617 zbořen v severočeském Hrobu, nikoli v Hrobech - to je vesnice a leží jinde; klášter na okraji Olomouce je Hradisko, nikoli Hradiště (ač jsem našel, že obě místa se vzácně označují i takto, ale proč volit - navíc u pouhé zmínky bez patřičného širšího kontextu - řídce používaný a dvojznačný název?); rijswijská smlouva byla uzavřena o sto let dříve - roku 1697; Jankov leží spíš u Benešova, kam patří i okresně, nikoli u Tábora; město Sárospatak je v češtině v souvislosti s Komenským tradičně známější jako Blatný Potok, nikoli Šarišský potok, což navíc matoucně odkazuje k regionu Šariš nad Prešovem atp. Pečlivější odborná nebo i jazyková redakce tyto drobnosti mohla odstranit.

5 10.07.2022

Graficky mimořádně povedená knížka - pěkná a nápaditá, jak již ostatně uvedl můj hodnotitelský předchůdce níže. Obsahově hodnotím vysoko především celkový koncept této sbírky důsledně ukotvené v Jizerských horách. Činím tak nejen jako jejich velký příznivec, rodák a patriot, dlouhá léta (podobně jako autor sbírky) podnikající toulky skrz naskrz tímto pohořím, ale i jako vděčný čtenář tamějších autorů, jako jsou zejména Miloslav Nevrlý a Marek Řeháček, ze starších třeba Gustav Leutelt a řada dalších, menších. Pokud jde o jednotliviny, leccos pokulhává a asi bych při výběru básní byl poněkud přísnější a sbírku tak o čtvrtinu zeštíhlil. Ze čtyř oddílů mě oslovují především dva: ten prvý (I na tento příběh se jednou zapomene), psaný silně prozaizovaným volným veršem, v podstatě formou jakýchsi kronikářských záznamů přepsaných do básní, vypointovaných tu účinněji, tu hůře s cílem dodat daným příběhům, událostem patřičnou hloubku a přesah. Většinou se to autorovi daří a leckdy je to až překvapivě působivé (např. Starý Harcov, Historie výzkumu mechů, Napoleonské války 1813); a pak mne oslovuje oddíl poslední (Jizerské ticho), v němž velká část básní nějakým způsobem pojednává střet civilizace a (jizerskohorské) přírody, tu konkrétněji, tu obecněji, a implicitní hodnocení výsledného stavu tu pochopitelně většinou vyznívá pro lidské zásahy nepříznivě (s čímž se s autorem plně ztotožňuju a díky mu za tuhle vkusnou, nenápadnou, nijak křiklavou, ale o to výmluvnější "angažovanost"). Jinak řečeno, Jizerky jsou zde škrceny asfaltem, káceny, vysbírávány, a především zašlapávány a drceny houfy cyklistů, běžců, turistů, kteří si z nich udělali jednu velkou venkovní posilovnu, a schází jim nejen pokora a ohleduplnost, ale i (což je nedílně spjato) schopnost vnímat jejich genia loci, krásu a hodnotu. Není to tedy úplně ve všech básních tohoto oddílu, ale těch textů, co se tohoto střetu nějak dotýkají, si u Miroslava Stuchlého vážím asi nejvíc (např. Smědava, Cyklista, který přejel motýla, Jizerské ticho, Pýchavka, Asfalt). Prostřední dva oddíly (Nad hladinou visí dvě modré vážky, Prach na mých botách) mě zaujaly o poznání méně a vyzdvihl bych z nich jen několik jednotlivých básní (např. Čihadla, Přešel jsem pohoří, ale především skladbu Poutník - uhrančivé vyznání o síle a kouzlu pěšího procházení našimi krajinami). Ostatní jistě nejsou vysloveně špatné a nezajímavé, leč asi by mi nevadilo, kdyby v knížce nebyly. Oba oddíly (přičemž ten druhý - Prach... - pokládám za lepší) jsou lyričtější, impresivnější, ale právě tato poloha autorovi podle sedí nejmíň. Je to myslím tím, že byť je dobrý pozorovatel, dovede vybrat, komponovat a vypíchnout, hůře se mu daří při jemnocitné práci s jazykem, s jednotlivými slovy, zvuky, detaily. Výsledkem jsou pak imprese snad leckdy bystré a překvapivé, ale svým zpracováním jaksi toporné, nepřiléhavé, ba leckdy až zbanalizované.

*

Sbírku bych určitě doporučil všem milovníkům Jizerských hor a Liberecka, ač třeba zatím poezii moc nečetli nebo nemusejí (nebojte!), jakož i všem, kdo rádi obcují s reflexemi vztahu krajiny a duše, kdo putují a čtou, čtou a putují a při tom zkoumají a ohledávají genia loci míst, spojitosti mezi jejich pamětí a krásou a tak dál. A v neposlední řadě i všem, kdo by se podepsali pod devízu z autorovy básně Jizerka v červnu: "konečně začínám / rozumět: byl jsem okraden / o všechen čas, který / jsem neprožil v horách".

5 10.02.2022

U příležitosti stého výročí narození jsem se po dlouhých letech vrátil ke Skácelovu básnickému dílu, hlavně abych si ozkoušel, nakolik jeho dávná působivost (ne)vyvanula. Jeho poezii jsem si objevil už kdysi dávno na gymnáziu - a to je dobře, protože u mě jaksi formovala vědomí toho, co je poetično: kvalitní, silné a kultivované poetično. Později jsem si sehnal jeho básnické spisy, Kožmínovu monografii, ale vlastně už jsem ho tolik nečetl. Dokonce jsem postupem doby nabyl dojmu, že v dějinách literatury (i těch živých) mnohem víc rezonují úplně jiní básníci a že na Skácela se ti opravdu znalí čtenáři poezie (a literární vědci) dívají tak trochu skrz prsty. Že je to tak trochu kýč (potěšilo mě, když jsem totožnou myšlenku včera zaznamenal i v úvaze Jonáše Zbořila), nebo v lepším případě nijak výbojný a vzrušující tradicionalista, populární klasik, hojně čtený a velebený lidem, ale nic pro fajnšmekry. Něco jako Ota Pavel v próze nebo třeba Verdi v klasice. A o to víc jsem se zaradoval, když jsem se k jeho dílu po tolika letech vrátil (a začal jsem právě jeho "Růží") a zjistil, že to tak není. Nebo vlastně možná i je, ale že i přesto dokážu ve Skácelovi - ještě teď - najít a číst mnohem víc.

*

A co všechno tedy v té sbírce je? - Především silné, řekl bych až klasické poetické vidění všednosti rodem z Wolkra, Hrubína, ale i Halase (a katalyzátorem tu byl asi Mikulášek). Onen civilismus asi souzní s poezií všedního dne druhé poloviny padesátých let, zatímco ta poetičnost má i důležitý zdroj folklórní, písňový. Jižní Morava a jihomoravská krajina je v této Skácelově knize přítomna ještě relativně slaběji než v knihách pozdějších (co se pamatuju), ale je to pro mě asi nejsilnější (a ke zprofanovanosti a kýčovitosti, např. skrze různá zhudebnění, asi nejnáchylnější) linka. Teď při posledním čtení ovšem tuto linku - u Skácela příjemně, nekonfliktně a "krásně" nostalgickou - vnímám se zřetelnou příměsí tragiky, protože při svých cestách jsem viděl, jak zohavený, ba vymiškovaný moravský venkov a krajina v současnosti jsou. Nedělám si iluze, že to v dobách sklonku Skácelova života bylo nějak výrazně lepší, ale i tak tam ještě bylo hmatatelných zdrojnic pro ponor do jakéhosi dávného, starého ne snad času, ale harmonického bezčasí (což je skácelovský časoprostor par excellence) vcelku dost. Navíc Skácel dobře pamatoval to dědinské prostředí hlavně z prvních dvou dekád svého života, kdy to bylo tuplem archaické (pak už myslím žil jen v Brně). Dnes už je to - mimo skanzeny a pár rezervací (to ale není krajinný celek) - bída. A obávám se, že při četbě dalších jeho sbírek, k nimž se taky chystám vrátit, bude tahle emoce ještě narůstat, přestože Skácel sám s pocity nenávratné ztráty a s kontrasty minulého (a jaksi trvalejšího až věčného) a současného (efemérnějšího, leč leckdy fascinujícího) pracoval poněkud jinak.

*

Nejsilnější básně: Halali, Déšť, Čas zabijaček, Vesnická pieta, Kde máme doma sůl, Kohouti, Strach

(Myslím, že dnes vybírám úplně jiné, než když mě Skácel fascinoval před více než patnácti lety, kdy bych asi vyzdvihoval třeba skladby Babí léto, Betonáře na procházce, Kresba, Rozhovor, Dům, Kolik příležitostí má růže či Modrý pták.)

5 08.02.2022

Knížka v podstatě dosti podobná jako byl její autor, kterého jsem měl tu čest znát osobně. Skromná, nekřiklavá, existující jakoby na okraji, ale hluboká a moudrá, prožitá, ba doslova vychozená, místy kultivovaná bezmála klasicky, vyzařující niterný smír a harmonii, zatímco jinde probublává nepopiratelné dobrodružství a drásavost... Bezpochyby platí, že jde spíše o marginální texty tohoto mimořádného člověka, tvůrce a překladatele, ale o to větší dík patří ostravskému Protimluvu, že se jich ujal a v graficky velmi zdařilé podobě je vydal. I z těchto povětšinou vzpomínkových a reflexivních črt se totiž dozvíme mnohé nejen o pozoruhodném životě a cestách Jiřího Červenky, ale i o polské, litevské, ukrajinské (huculské), běloruské a ruské kultuře a historii, zpravidla ve vztahu ke kontextu našemu a k autorům, které do něj Jiří coby překladatel a interpret uváděl. Pro mě osobně jsou však nejcennější a nejsilnější závěrečné básně a esej věnovaná putování českou a moravskou krajinou. V pokročilém věku, v posledních letech svého života, totiž Jiří Červenka každoročně podnikal pěší pouť z jihomoravského Znojma, kam na stáří přesídlil, do podkrkonošského městečka Pecky, kde dlouhá léta působil jako kastelán. Vzdálenost přibližně 250 kilometrů zdolal vždy trochu jinou trasou jen tak nalehko, s malým batůžkem, nenosil s sebou telefon (ani jej nevlastnil), přespával u přátel či v levných noclehárnách, vyhýbal se silnicím a nejraději chodil po neznačených cestách nebo úplně mimo ně. Pozoroval krajinu, bavil se s lidmi, naplno vnímal a své dojmy si čas od času (mnohdy jako verše) poznamenal do zápisníčku. Byla to putování v pravém slova smyslu a Jiří byl poutník jako z jiného času, ale - snad právě proto - to celé je nesmírně naléhavé a aktuální. Hodně se poslední dobou mluví o různých digitálních detoxech, hledají se různé způsoby, jak se zklidnit, naučit se znovu pořádně prožívat a prociťovat, vymýšlí se rozličné meditace, aby se člověk dovedl aspoň nakrátko zastavit a usebrat v tom neuvěřitelném životním a pracovním tempu, s nímž máme do činění. Jiří Červenka tohle dovedl, on to žil. A četba jeho básní a esejistických črt nás i v tomto ohledu k lecčemus může inspirovat.

5 06.02.2022

Jedna z nejkultovnějších Hrabalových knih, ovšem jak jsem se k ní po letech konečně dostal, nutkavě kolem mě krouží pocit, že vlastně silnější a lákavější je její legenda (potažmo legenda Boudníka, Bondyho, Libně a Hrabala z padesátých let) nežli text knihy samotný. Sled historek pochopitelně skvostný, podobně jako řada metafor a stylistických postupů - ale právě v tom spatřuju i dílčí slabinu: jde totiž tolik o sled a z těch metafor a slohových řešení nemá patřičnou sílu, působivost a kvalitu zdaleka vše... Kompozičně, narativní linkou celek knihy nijak neoslní. To je samozřejmě u Hrabala spíš pravidlem než výjimkou a člověk si říká, zda má vůbec smysl mu to vytýkat, nicméně při četbě se nedovedu zbavit kacířské otázky "kolik takového psaní se dá vydržet?" Dvě tři knížky jistě, ale pokud bych měl krátce po sobě zhltnout tohoto sice vybroušeného, ale v podstatě hospodského skazu třeba pět svazků, tak by to asi byla vcelku otrava. Snad to čtu jen málo subtilně (a s dost chabou - nedostatečnou či pozapomenutou - znalostí ostatních Hrabalových knih), ale i když připustím tuhle možnost, stále to prostě není dílo "největšího českého spisovatele" (jak píše A. Kaczorowski, autor obšírné hrabalovské biografie), ale knížka sice barvitá, poetická, nicméně jen tak "hozená" na papír, možná ne lehce (a asi tím hůř), nepochybně po dlouhých letech vývoje a dřiny, nicméně stále "hozená" - nekoncepčně a nekomplexně. Dobře se to ukazuje i na neprávem opomíjeném filmu Něžný barbar z roku 1989, jenž je navzdory svému hvězdnému obsazení a vizuální pozoruhodnosti také spíše pouhým sledem zajímavých, dílem komických, dílem tragických (většinou ve vzájemné kombinaci) scének a výroků, ale pohromadě vlastně moc nedrží, nepůsobí dojmem celistvosti, v díle filmovém i literárním podle mě žádoucím. Boudníka, Bondyho (má oblíbená postava v knize i filmu), Hrabala a Libeň nejen let padesátých samozřejmě nepřestávám mít rád, ale zjišťuju, že je preferuju spíš jako jistý mýtus "něžného barbarství" než coby zdroj, jenž tento mýtus zrodil.

5 26.01.2022

Knížečka všemožných textů (nejen esejistických, ale i vzpomínkových či básnických) věnovaných geniu loci především Novohradských hor a Vitorazska, v menší míře i Šumavy a rakouského Waldviertelu určitě osloví každého milovníka tohoto kusu naší (a rakouské a bavorské) země. Kroutvor píše kultivovaným jazykem a prezentuje kultivovaně tradicionalistické (v tom nejlepším slova smyslu) hodnoty, odkrývá čtenářům celou řadu pozoruhodných, málo známých míst a souvislostí. Je znát, jak moc má tuto krajinu rád a jak moc jej fascinuje její duše - literáti, výtvarníci, dějiny, mytologie... Témata a motivy se sice v různých textech, které vycházely v různých periodikách a publikacích (a hrstka z nich vychází tiskem poprvé zde), opakují a prolínají, osobně jsem to však nevnímal jako negativum. A nebylo to jen proto, že jsem knihu povětšinou četl během cest veřejnou dopravou a určité zopakování se mi tedy hodilo. Autor totiž často nasvěcuje stejná fakta a myšlenky v různých textech z různých úhlů, klade je do nových kontextů atp. A pokud tomu v některých případech tak není, získává kniha touto repetitivností specifický rytmus, který jí - byť je to výbor - dodává punc jistého komponovaného celku. Kéž by si i jiné opomíjené horské celky našly podobného esejistu, jakého mají Novohradské hory v Kroutvorovi.

5 19.10.2021

Pozoruhodná vztahová a niterná próza v pravém slova smyslu, čtivá a z hlediska kontextuálního ukotvení na irské maloměsto a dublinské univerzity pro mě nová a obohacující. Tematicky obsahuje celou řadu silných motivů a momentů: obrazy vnitřní změti, mladistvého hledání sebe sama, tíživého potácení se světem zvratů, deprese a určitá nesmělá katarze. Jen má člověk zvláštní - a při jediném a vcelku rychlém přečtení (a až zpětném sepisování tohoto hodnocení) těžko argumentovatelný - pocit, že autorka nejde při popisu vztahů a pocitů postav dostatečně do hloubky, na dřeň. Nemusí to nutně být chyba a nedostatek knihy, která je snad díky tomu dynamičtější, snáze se čte a udržuje pozornost, ale stopu na čtenáři zanechává mělčí, krátkodobější, mlhavější. Jako by klouzala, prokluzovala v náznacích, které však v sobě inherentně nenesou takovou tíži, jako to znám od jiných autorů (jimž je, ač třeba píšou prózu, vlastní básničtější prožívání světa).

5 12.10.2021

Silná kniha jednoho z našich největších současných prozaiků a básníků zároveň, který v ní stvrdil naléhavost a hloubku svého poetického stylu i vidění a prožívání světa, které se snad ještě intenzivněji (protože sevřeněji a důsledněji) prosadily už v jeho předchozí knize Pálenka. Mezipřistání je svou strukturou, aspoň pokud si správně vzpomínám na Pálenku, rozvolněnější, texty jsou méně vzájemně provázané, jazyk je civilnější a méně subjektivní, ale o to širší rejstřík témat a motivů se zde rozehrává. Není však rozkročen až příliš, neruší tím pádem nijak celkový dojem koherentního a uzavřeného díla.

Tematicky povídky krouží kolem fenoménů, pocitů a míst, jako jsou vykořeněnost a hledání kořenů, vzpomínky, dětství, rodina, alkohol, spiritualita, Gruzie, Brdy, Morava, Polabí, Ústí, rumunský Banát, bavorské Řezno... Jednotlivé texty často začínají jako pouhé záznamy či etudy, budí dojem, že jsou často vystavěny spíše intuitivně až improvizovaně, črtovitě než s rafinovaným formálně-sémantickým konstruktérstvím, přesto jsou skvěle pointovány a čtenář nemá pocit, že by zachycovaly jen letmo a povrchně banální či svéúčelné obsahy.

Kniha možná (jak ji vytýkají někteří kritici) neznamená v autorově sporadické a vytříbené tvorbě žádný zřetelný posun jinam či "výše" a možná ani formálně nevykřesala z pojednaných témat maximum (jak zní jiné výtky kritiky), přesto se však jedná o svrchované dílo, které patří k nejzdařilejším a nejpřesvědčivějším počinům české prózy v roce 2020.

Při čtení jsem se nedokázal zbavit pocitu, že je mi vypravěč (jehož v tomto případě bezpochyby oprávněně ztotožňuji s autorem) někým velice blízkým, a to dokonce spíš nějakým pokrevním příbuzným nežli pouhým spřízněncem. Nejsem si jist, zda knížka takto zapůsobí i na jiné čtenáře, ale pro tuto mimořádnou empatickou otevřenost, jakousi transcendentální intimitu se vyplatí do ní začíst a vracet se k ní.

5 04.03.2021

Na knihu jsem se nesmírně těšil, téma i kontroverzní nádech s ní spjatý mě už delší dobu velice lákalo. Využil jsem tedy letošního Světa knihy a na slovenském stánku (jsem rád, že tam ještě cenzurní praktiky ministryně Šimkovičové nedosáhly) si ji pořídil ve slovenštině. Knížku jsem tedy četl v originále, ale nedaří se mi jej tady na Databázi najít (to se to tu automaticky nějak spojuje?), a tak své hodnocení píšu sem, pod české vydání z Hosta, ač o hodnocení překladu nejde (ani jsem jím nelistoval).

Musím říct, že jsem byl překvapen hned v několika ohledech. Jednak je to debut skutečně kvalitní a působivý. Čekal jsem spíš, že půjde hlavně o kontroverzní téma-tabu, a že umělecky (koncepčně, stylisticky) to nebude žádný zázrak, ale Hochholczerová nabídla suverénní styl (nakolik jsem schopen posoudit jej coby nerodilý mluvčí slovenštiny), přerývavou, trhanou perspektivu, zdatnou práci se zámlkou, nevyslovením a nevýslovným, putováním motivů aj. Takže překvapen jsem byl velmi příznivě.

Zároveň mě překvapilo, že věkově a mocensky nerovný poměr je líčen vlastně dost cudně, bez expresivity, skandální drásavosti. Čekal jsem, že bude mnohem jednoznačněji vykreslen jako manipulace působící nezhojitelné jizvy, ale reálně (alespoň tak jsem to jako čtenář vnímal) se to skrývalo hluboko mezi řádky, v pozadí, a vlastně to v sobě nemělo ani tu nezhojitelnost. Právě to mě na ději zaskočilo asi nejvíc: postava Terezy jako by onen vztah ani nevnímala jako něco zásadně anomálního a postupně se z jejího srdce/života vytratil jako jakákoli jiná silná zamilovanost či láska. Jistě, přinesl nezdravou fixaci, s ní spojené následné zmatky, tápání, neschopnost navázání trvalejšího, zdravého vztahu posléze. Ale nebývá toto důsledkem téměř každého raného dlouhodobějšího vztahu, i když jsou partneři věkově souměřitelní a mocensky na rovni? A tím naprosto nechci bagatelizovat zneužívání pozice ze strany učitele, trenéra, sbormistra či kohokoli staršího v podobném postavení, přijde mi však, že zrovna tady k tomu hlavní postava přistupovala s vyzrálostí větší než v leckterém dospělém vztahu. Terezou nebylo jen manipulováno, ale sama občas měla prostor rozhodovat a nasměrovávat dění dle svých představ – a využívala toho. Nelze v tomto ohledu vyloučit, že k tomuto zachycení nerovného vztahu přispělo psaní knihy z odstupu let. Návazných – a závažných – témat je v knize samozřejmě řada (nezájem rodičů, šikana a vyloučení kvůli jinakosti, bezútěšnost slovenského maloměsta a obecně hodnotové a mravní potácení tamní společnosti), ale právě hlavní motiv mě překvapil tím, že vůbec nenaplnil mou představu o prožívání, rozuzlení a reflexi takového citu a poměru.

Otázkou, kterou si kladu nejen u Hochholczerové, ale u mladé víceméně autofikční literatury vůbec, ovšem je, kam se tito tvůrci budou dále vyvíjet? V daném tématu a způsobu (resp. jednom ze způsobů) jeho zachycení totiž Hochholczerová dosáhla v podstatě svrchovanosti. Troufám si říct, že lépe se to napsat nedalo (jinak – a srovnatelně dobře – bezesporu ano, ale ve zvoleném pohledu a modu to bylo perfektní). Nicméně je-li pravda, že téma pohlcuje autorku podobnou měrou jako hrdinku její knihy, o čem bude psát příště? A podaří se jí dosáhnout obdobné sugestivity?

4 31.05.2024

Čerstvý a suverénní hlas nejnovější české prózy. Román Praskliny je mnohdy až mrazivě dystopické dílo, jakkoli vlastně – a to je na tom asi nejmrazivější – často ani nejde o dystopii, jakési sci-fi o budoucnu, nýbrž o fenomény, které už tu s námi jsou. Možná ne tak plošně a vyhraněně, ale v těchto ohledech se jedná bezmála o realistickou prózu ze současnosti. Celé se to nese v duchu napjaté, nervní nejistoty, letargie plné marnosti a očekávání, jehož jádrem je podvědomí velikého klamu. Próza tísnivá jako prožitek uzavření, uvězněnosti v kouli, kdy se nejsme schopni zmátořit k rozhodnému úderu (jež by vytvořil jednu, dvě, tři praskliny), a tedy úniku.

Má sice své potíže: narativně je to trochu rozklížené, místy připomíná spíše sled epizod, ba výjevů, provázaných mezi sebou poněkud násilně, než sevřeně komponovaný prozaický útvar. Některé motivy (pocity, ideje, obrazy) by mohly být promyšleny a rozpracovány důkladněji, takhle to až příliš zavání črtou, jež má nakročeno k analytičnosti, leč nedotáhne to k ní. Nicméně jako celek je to zdařilé, čtivé a plodně zneklidňující.

4 05.02.2024

Jednoznačně jde o zdařilý a tematicky velmi potřebný počin, působivý obsahem i formou.

Měl bych ovšem dvě drobné výtky: na několika místech jsem měl pocit, že se ztrácím, respektive že ne zcela rozumím autorčině motivaci zařadit v daném místě (a sledu) určitou promluvu a/nebo vyobrazení. Nicméně nejsem příliš zvyklý číst knižní komiksy, tudíž připouštím, že zde může být na vině mé nedostatečné či chybné nastavení na ten to typ četby.

Druhá výhrada je univerzálnější: nedokážu se zbavit pocitu, že jakkoli byla první půlka (možná i dvě třetiny) skvělá, pak to začalo ztrácet dynamiku. Zařadit do knihy bezmála odborné poučky o tom, co je „limerence“ či „magické myšlení“ (mimochodem nepříliš šťastně a málo názorně formulované, navíc – takhle obsáhlé úryvky se do komiksu prostě nehodí) a následně věnovat celou kapitolu rozebírání teorie citové vazby (to už bylo srozumitelnější) je dozajista nápad zajímavý, ale celku to neprospělo. Vznikl tím jakýsi hybrid mezi komiksovým příběhem a ilustrovanou příručkou. To by a priori nemuselo být na škodu, ale zde to podle mě nefunguje. Děj příběhu byl rozjetý, ale autorka jej retarduje vlastně hned třikrát: odbočkou k Michalovi a jeho osobní historii a osobnostnímu vývoji, a to v podání na můj vkus příliš lapidárním a zúženém; pak ta neobratná vysvětlování pojmů a posléze ještě několikastránkový výklad teorie citové vazby.

V následné závěrečné části příběhu pak jako by se vytrácela logika a znejasňovaly příčiny dění a motivace jednání. Jako by toho až příliš zůstalo nevysloveno/nenakresleno, jinak řečeno, jako by autorka ze své autofikce nechtěla či nemohla prozradit víc (a dostatečně k tomu, aby to bylo srozumitelnější). Popřípadě jako by (což by byla nejhorší varianta) měla stanovený nějaký limit rozsahu komiksu, a musela se tedy narychlo proklouzat k závěru, aby nepřekročila počet stránek. Je mi zřejmé, že autobiografické zážitky a prožitky nemusí mít vždy zcela zřetelnou logiku a uspokojivě uchopitelné příčinně-následkové vztahy, chceme-li je však prezentovat jako příběh (a nikoli jako záznam, dokument), pak bychom je měli umět v tomto duchu podat, pospojovat. Otazníky a nespojitosti závěrečné části tedy v tomto případě celku knihy nesvědčí, neboť to čtenáře nevybízí k plodnějším úvahám směřujícím nad (mimo) úroveň textu, ale jen k pouhému vnitrotextovému ujišťování se typu „Pochopil jsem to správně? Jedná se o zprávu tomu a tomu/dopis té či oné postavě?“ nebo „Co se v ní či s ní odehrálo, že nahodilá návštěva tanečního klubu nebyla vnitřně fiaskem?“ atp. Čili na rovině sdělné (která jistě nemusí být vždy explicitní, „pro blbce“) tu dle mého soudu cosi selhalo, co minimálně části čtenářů (mě nevyjímaje) brání uspokojivě přijmout narativní linku příběhu a nutí tyto čtenáře pohlížet na něj (v rámci očekávání spjatého se žánrem – tj. komiksový příběh prostě není Holan) jako na příběh v něčem defektní.

Ale to jsou jen takové drobnější úvahy nad konstrukcí a koncepcí knihy, kterou jinak všem upřímně doporučuji.

4 08.01.2024

Poutavé svědectví někdejšího elitního policisty a tvůrce ÚOOZ Zdeňka Macháčka, dovedně zaznamenané zkušeným novinářem Jaroslavem Spurným je nejenom pozoruhodnou – a díky uchování rysů mluveného vyprávění i nesmírně živou, neakademickou – sondou do historie české kriminalistiky po roce 1989, ale i jedinečným pohledem na postupné prorůstání vlivu ruských (resp. postsovětských) mafií do české politiky, byznysu i bezpečnostních složek. Tomu se Zdeněk Macháček s hrstkou podobných zapálenců snažili bránit, což vyvrcholilo zásahem proti zhruba dvěma stovkám mafiánů v legendární restauraci U Holubů (tam se mj. nechávala zvát část tehdejších našich politických "elit", ale i třeba Karel Gott), který si vydobyl uznání i u západních policií a tajných služeb. Opoziční smlouva a vlády premiérů Miloše Zemana a Stanislava Grosse však tomuto slibnému rozjezdu učinily přítrž, ostatně nijak příchylně na aktivity ÚOOZ předtím nehleděl ani premiér Klaus (to jen kdyby stále někdo pochyboval o tom, která část politického spektra u nás dlouhodobě pracuje proti naší zemi...), Zdeněk Macháček si to odskákal zatčením a pobytem ve vazbě na základě vykonstruovaného obvinění, což byla pomsta ruských mafií skrze jejich spojky v české politice, bezpečnostních složkách a justici. Následně byl sice očištěn, ale ztráta jistoty, podpory a řady kolegů jej znechutila natolik, že odešel do soukromé sféry.

Knihu se tedy vyplatí číst krom jiného proto, že
1) je pozoruhodným obrazem pozadí a podhoubí devadesátkových zločinů, k nimž se v poslední době vrací řada publicistů, literátů, ale i tvůrců seriálů a filmů, rozhlasových pořadů či podcastů.

2) je smutným, leč výmluvným svědectvím, že navzdory veškerým snahám Havla, Rumla, Fendrycha a lidí jako byl Zdeněk Macháček nebo část tehdejších investigativních novinářů (zejména Respekt) se vlivy ruské mafie v ČR nepodařilo zcela potlačit a od dob opoziční smlouvy u nás začaly opět silně bujet

3) názorně dokládá, že ruská mafie má ve srovnání s jinými (jugoslávská, bulharská, albánská, italská, vietnamská atp.) mimořádně nebezpečnou vlastnost v tom, že většina jejích bossů byla nějak navázána na ruský stát, ať už SSSR, nebo jelcinovské či putinovské Rusko (zpravidla na oba) a jeho tajné služby a bezpečnostní složky (KGB, sovětskou armádu). Tím pádem jim u nás nešlo "jen" o byznys typu pašování, praní špinavých peněz, obchod s drogami, zbraněmi či bílým masem, ale už od začátku usilovali o získání vlivů v české politice a návrat ČR do ruské sféry vlivu. Řada těchto ruských mafiánů zde koneckonců nějak fungovala už po roce 1968 v rámci "bratrské pomoci" nebo coby agenti v různých podobách (třeba mající na starost dohled nad uranovou těžbou). Po zásahu U Holubů se část z nich stáhla do Maďarska, Budapešť totiž byla už předtím druhou z jejich středoevropských základen. Důsledky toho spatřuje Macháček, dle mého názoru velice trefně, v aktuální podobě orbánovského polototalitního režimu, úzce provázaného s "byznysovými" elitami a bezmezně oddaného totalitnímu putinovskému Rusku.

4) lze v knize vysledovat jistou důležitou, ale často opomíjenou skutečnost, že hlavní nedostatky a tragické aspekty českých devadesátých let a transformace nebyly vyvolány demokracií, svobodou ani lidmi, kteří o konsolidaci nových liberálních poměrů usilovali, nýbrž starými totalitními kádry spjatými s komunistickým SSSR nebo ČSSR. Ať už šlo o mafiány, v naprosté většině předtím nějak napojené na KGB nebo komunistickou věrchušku, jejich české prodloužené ruce (jako třeba bývalý komunistický poslanec, posléze lobbista a tvůrce Zemana-prezidenta Miroslav Šlouf), anebo část zákonodárců, kteří záměrně otáleli se vznikem zákonů proti novým formám korupce, podvodů, tunelování či praní špinavých peněz. A také policistů: Macháček popisuje, kolik bývalých příslušníků SNB, a dokonce i StB tehdy v policii (jakkoli po nezbytných prověrkách) zůstalo a jak si tam vedli. V lepším případě byly jejich pracovní návyky a morálka vpravdě socialistické, čili metody předpotopní a výkonnost téměř nulová, v horším případě se snadno nechali zlanařit podsvětím a při sledování a vyšetřování kriminálních aktivit škodili, jak jen mohli. A nejde o to, že by to tak bylo jen proto, že si to myslí a chce to tak vidět Macháček (byť celá kniha reflektuje pochopitelně zejména jeho perspektivu, tu a tam obohacenou cennými vstupy v podobě dobových článků z Respektu, které poskytují vhled do širšího kontextu). Ta minulost všech výše zmíněných mafiánů a jejich pomocníků, jejich napojení na komunistické elity, tajné služby či totalitní bezpečnostní aparát – to vše je dohledatelné a ověřitelné.

Knížce lze vytknout snad jen lehce bulvární titul a pár redakčních drobností (na jednom místě, kde Macháček vyjmenovává své kolegy, je týž člověk jednou označen jako Jirka a podruhé jako Jarda, ale upřímně řečeno ten výčet tam vůbec být nemusel), celkový přínos knihy je ovšem neoddiskutovatelně pozitivní.

4 14.12.2023

Bavilo mě to. Alžbětě Stančákové se podařilo napsat sbírku poutavou. Nevím, nakolik hlubokou, nakolik vyzrálou, ale do svého básnického světa, ač vyhraněně subjektivního (či subjektivizovaného), dovede vtáhnout. A daří se jí to i přes rozdílnost perspektiv (pohlaví, věku, zkušeností, prožitků atp.). To bohužel zdaleka není samozřejmost a jsem jí za to vděčný.

Určitě je to zčásti podpořeno i tím, že její poezie je značně narativní (část textů dokonce tvoří prozaizované imprese). Druhou pozitivní devizou je, že humor, který se básníkům většinou nedaří, u ní docela funguje. Méně už to platí pro různé slovní hříčky, tu více, tu méně samoúčelné (typu puky na kalhotách vs. hokejové puky na ledě), ale i ty se občas povedou (spíš na úrovni opakování celých frází ve změněných kontextech). Navíc by se asi nemusela tolik chlubit tím, kde všude byla, co si tam dala, že zná/se učí rumunsky atp., ty básně by obstály i bez toho, ale vnímám to jako daň za jakýsi mladistvý elán z volnosti (který je mi jinak lidsky sympatický). Předností sbírky je pak něco, co bych z nedostatku lepších nápadů označil jako „náctiletý tón“, okořeněný v jistém smyslu feministickou perspektivou (leč neprvoplánově) a leckdy i temnou, varovnou disonancí vespod. Ta prostupuje podle mě nejlepšími texty Nech si narůst, Respirace, Telefonát, Supermarket a Kšefty. No a celkově je tam nesporný talent a cit pro jazyk, což u básníků taky bohužel není samozřejmost.

Něco by se jistě dalo vypustit, něco zkrátit, tak je to nakonec téměř vždycky. Nicméně těším se, až si přečtu její další sbírku Čačak (jen ji tedy někde sehnat...), jsem velice zvědav, jakým směrem se její tvorba ubírala dál. A na ukázku již zmíněný Telefonát (zde bohužel bez významotvorné kurzívy, ale co s tím...):

Telefonovala jsem s matkou
Říkala mi že se jí o mně zdál hroznej sen

Viděla jsem tě v nějaký čekárně
a tys brečela
Ptala jsem se tě
co se děje
a tys mi ukázala
že seš celá pořezaná
poškrábaná

No to jsou teda věci
řikám

A mezi našimi telefony
visej nebývalý emoce
(Nemám sílu jí říct
že se mi zdál odpornej sen o otci
ve kterým se ke mně choval chlípně
měl žlutý tričko s jogínem
a pak ho neměl
Slipy
už prořídlý věkem
Říkal mi
ať se hezky učím
a něco ze mě bude)

No to teda jo
řiká mi
Buď ráda žes to neviděla

Buď ráda žes to neviděla
řikám si
když pokládám telefon

4 07.12.2023