Tyet komentáře u knih

LÉKAŘ UMÍRAJÍCÍHO ČASU od Vladimíra Kornera vyšel v roce 1987, to mně bylo 19 let. Je to zkrátka dost dávno
Zřetelně pocítíte jako čtenář rozdíl oproti dnes psaným knihám. Mnoho věcí je nejasných, řečených jen v náznaku a musíte se víc zamýšlet, hodnotit, vzpomínat. Dříve se tolik nepsalo pro blbce, to si člověk zřetelně uvědomí, když porovnává staré a nové knihy. Orientaci v textu nezlepšují ani pomlčky místo uvozovek v přímé řeči či děj přecházející ostře ve zcela jinou scénu bez jakéhokoliv dělení, třeba jen prostým novým odstavcem.
Tenhle historický román s ústřední postavou Jana Jessenia nás provede obdobím panování Rudolfa Druhého, úpadkem jeho vlády zakončené osamělou smrtí vysmívaného blázna na pozadí neustávajících sporů katolíků a protestantů, jež jsou zakončeny přeslavnou pražskou defenestrací, při níž nikdo nezahynul, ale která byla vlastně poslední kapkou vedoucí k prohrané bitvě na Bílé Hoře a k následné tragické události známé jako Staroměstská exekuce 27 českých pánů, mezi nimiž skončil krutou smrtí i sám Jessenius.
Jestli si chcete užít skutečnou depku, přečtěte si tuhle knihu, není v ní ani kapka naděje pro národ, pro společnost ani pro jednotlivce. Kniha končí předzvěstí Třicetileté války.
Citace:
"Kladivo na čarodějnice teď vyšlo i v němčině, zlidovělo, není pouze v latině pro vyvolené soudce. Inkvizitoři i reformátoři mohou bez rozdílu víry pronásledovat nejubožejší tvorečky tohoto světa. V tom se spojili: mučit pomatené stařenky, sotva odrostlé panenky týrat ohněm a krutými rozkošemi, tak to trvá staletí a potrvá věčně. Jsou lidé oběti a lidé kati, ti vládnou beztrestně , a ubozí trpící jen věří ve své vůdce a spasitele. Luther přibil v říjnu 1517 devadesát pět tezí svého učení na vrata kostela. Proč si jich nevymyslel rovnou sto? Sto a tisíc strašlivých zločinů na těch, kdo uvěřili, stačí jediný výrok Mistra, jak říhnutí mezi jídlem, že čarodějnice se nemají nechávat naživu. Výrok navíc překroucený, protože ten nacpaný řvoun neuměl pořádně hebrejsky, když hledal novoty z prastarého slova Zákona. Seznam umučených má být tištěn ve stylu Guttenbergovy bible, onoho údajného nového světla lidstva, z té nejstarší a nejkrutější knihy, která v dějinách lidí vznikla. Té se koří svět, neboť je v ní obhajoba každého zla, každého ukrutenství, návod i výklad pro ubíjení a trápení těch nejbezbrannějších. "
A ještě jeden citát vhodný do dnešních dnů: "Malé duše, a chtějí dělat dějiny!"

4 20.03.2022

Další z knih mého milého "gurua" Wolfa-Dietera Storla mě jako obvykle velice potěšila. Důležitost mýtů a pohádek je v dnešních časech odsunuta do pozadí, ale myslím si, že právě dnes bychom jim měli věnovat zvýšenou pozornost. Leccos by se nám osvětlilo.
Zaujalo mě namátkou těchto pár věcí:
"1. srpen církev slavila jako svátek Petra v okovech (st. Peter ad Vincula), který měl být uvězněný v Jeruzalémě, kde ho osvobodil anděl. Ve stejný den měl být z nebe vypovězený i světlonoš Lucifer. Tak klerikové chtěli potlačit pohanského boha ohnivého žáru Luga (nebo Lodur). Člověk narozený 1. srpna uměl rozpoznávat duchy a byl čarodějem, jak se tenkrát všeobecně věřilo.
---
Stará bohyně Pan Zima nehlídá jen semena, klíčící na jaře, neposílá nahoru duše zvířat, kde přijmou podobu těla z masa, kostí a krve, kromě toho posílá do nové inkarnace i duše lidí. Vezme je do svého klína a nakonec je pošle jako děti zpátky do života. Celá příroda je neustále se opakujícím koloběhem, proč by měli být lidé výjimkou? Rodí se, žijí a umírají, vrací se zpět.
I řeč prozrazuje tyto představy našich pohanských předků. Slovo vnuk (německy: Enkel) pochází ze slova předek Ano (starohornoněmecky: Ahne) + zdrobnělina - chen; vnuk je pak vlastně malý předek, který se znovu narodil.
---
Tři sudičky, tři aspekty jedné bohyně, se jmenují Urd, Werdandi a Skuld. První představuje záhadný původ všech věcí; dokonce ani bůh šamanů Odin nemohl proniknout do takové hloubky. Druhá je změna, deroucí se vpřed, která znenadání vystupuje z prazákladu. Její anglosaské jméno je Wyrd a dodnes Angličané vše nepředstavitelné nebo neočekávané označují slovem "weird". Třetí přede to, co je třeba bezpodmínečně udělat, tedy to, co živé bytosti dluží budoucnosti. Její jméno neznamená dluh v křesťanském pojetí, ale spíš úkol.
---
Hlavní postavou některých mýtů a pohádek ze starší doby kamenné býval medvěd. Všude, kde žil, býval uctíván jako syn nebe nebo zemské bohyně. Kolem Arktidy (řecky: Arktos, medvěd) od Skandinávie až po Nový svět lidé hvězdnou konstelaci, obklopující Polárku, považovali za medvěda (Arkturus, Velký a Malý medvěd)."

1 12.03.2022

Mírně nadprůměrná, poměrně předvídatelná kniha s tématem přírodních démonů. Neurazí, nenadchne, za měsíc si nevzpomenete.

3 03.03.2022

Literárně špatná, ovšem obsahově důležitá kniha, která obsahuje myšlenky a informace, které jsme už všichni někdy někde četli, ale které je třeba si čas od času zopakovat.
Žij beze strachu, buď sám k sobě upřímný. Bůh je stav bytí, nikoliv entita. Čas není lineární.

7 03.03.2022

Ve jménu Metody je filozofický román čapkovsko-kafkovského typu. Jde o ledově děsivý příběh z budoucnosti, kdy společnost zavrhla všechny dosavadní ideologie a náboženství a instalovala novou, nejděsivější ze všech, totiž totalitu ve jménu nuceného zdraví (psáno v roce 2009!). Všichni musí žít podle předepsaných pravidel, osobní svoboda je nebezpečný výstřelek, dokonce i spontánní láska je postavena mimo zákon, výlety do nehygienické přírody, kouření, sebepoškození, nebo dokonce prosté potřesení rukou bez ochranných rukavic taktéž. Roušky jsou samozřejmostí. Žádný občan už nemá žádné právo tuto ideologii zpochybnit, i kdyby ho to mělo zabít. Iniciativa Právo na Nemoc je postavena mimo zákon a potírána jako nebezpečná teroristická organizace.
No, dopadne to špatně, co jiného.
"Víš, kdy bude náš svět konečně bezpečný? Až budou všichni lidé ležet ve zkumavkách, naloženi ve výživném roztoku a zbaveni možnosti vzájemných dotyků! Jaký má mít takové bezpečí smysl? Živoření ve smyslu mylně chápané normality? Teprve když ideu bezpečí přesáhne jedna jediná myšlenka, teprve tam, kde duch zapomene na svou tělesnost a obrátí se k tomu nadosobnímu, začíná jediný důstojný, ve vyšším smyslu tedy jediný normální stav!"
- a pod tento citát se, milí přátelé, podepisuji.

3 27.02.2022

Redaktoři Michal Plzák a Lucie Vopálenská v téhle zajímavé knize rozhovorů probírali se šestadvaceti respondenty téma smrti a umírání. Mluvili s lidmi, kteří mají tím či oním způsobem k tomuto tématu blízko - s duchovními, filozofy, s hrobníkem, s lékaři, s pohřebákem, psychiatrem, žoldákem, ale i s umělci: básníky, hudebníky a výtvarníky. Tuto profesní a názorovou všehochuť doplnili o zástupce dvou u nás nejpočetnějších národnostních menšin - o Roma a Vietnamce, abychom se dozvěděli o kulturních odlišnostech při umírání a pohřbívání.
Oba dva tázající ve mně vzbuzovali větší či menší nechuť, která ke konci dokonce gradovala, a to i přesto, že je zřejmé, jak přepečlivě se na každého zpovídaného připravili. Úplně první otázka na pana Davida Stejskala zněla: "Nedávno ti umřel otec. Na covid?" Po této tristní, hloupé a naprosto neslušné otázce by si zasloužili, aby je rychle vyprovodil ze svého domu, leč nestalo se tak. Svou covidovou obsesi dávají najevo téměř v každém rozhovoru, a tato psychóza se vine celou knihou jako červená nit.
Každý jednotlivý člověk, který se v knize otevřel a promluvil o svém vztahu k posledním věcem člověka, si zaslouží úctu a díky, nicméně někteří z respondentů vyčnívali nad jiné, jako například pan profesor Komárek se svým darem slova, humorem, nadhledem a moudrostí, biskup Václav Malý pro svůj klid, pokoru a laskavost, malířka a sochařka Věra Nováková pro svou přímost a pozitivní energii, britský filozof Peter Wilberg pro svou autenticitu a upřímnost, spoluzakladatelka Cesty domů Martina Špinková pro svou sílu, něhu a pokoru. Ale pro mne byl mému vnímání a srdci nejblíže básník Petr Hruška, kterého budu citovat (odpovídá zde na otázku, zda někdy uvažoval o sebevraždě a zmiňuje v té souvislosti Braunovy sochy ctností a neřestí na Kuksu):
"Stojí tam mezi pýchou, hamižností, smilstvem a tak dále socha ženy, která si vráží dýku do hrudi – alegorie zoufalství. Zoufalství jako neřest! Uvědomil jsem si, že to, co barokní doba ještě za neřest pokládala, by dnes sotvakdo vnímal jako cosi nemravného, jako svého druhu selhání. Zoufalství se prostě stalo běžným a samozřejmým ´rovnoprávným´ životním postojem, čas od času (zvláště v špatné literatuře, zvláště v špatné poezii), dokonce módou, čímsi snad úctyhodným. Jako by ten, kdo není patřičně zoufalý, byl hned podezřelý z naivity, povrchní existence, filozofické nedospělosti. Jako by zoufalství bylo viděním, nikoliv slepotou.
Dodnes nevím úplně přesně, co bylo rozhodující, že jsem tu myšlenku na sebevraždu tehdy zavrhnul. Tohle se bude vysvětlovat těžko. Díval jsem se pozorně na svoje tělo. Já vím, že to bude asi znít přihlouple narcistně, ale nemá to s tím nic společného. Snad mi budete rozumět: viděl jsem nádheru těla. Tohohle kloubu, ohbí ruky, kolena. Jako nějaký biolog nebo anatom jsem vnímal jeho funkčnost a přes tu funkčnost jeho odhodlání být. Zdálo se mi, že cítím vis vitalis, která se ukrývá v buňkách kůže, představoval jsem si orgány a krevní oběh, vazby prvků, všechen ten vápník a draslík a uhlík držící u sebe. Duše jako by v tu chvíli oněměla, přesněji – jako by byla přítomna právě v těch buňkách, nádherně zapadajících do sebe a souvisejících spolu… Najednou bylo nesmírně těžké to zrušit. Lépe to říci neumím.“
A básník Hruška toho řekl ještě mnoho krásného, jen si to přečtěte!
Byli ale i respondenti, kteří mi byli nesympatičtí a se kterými jsem nenašla společnou řeč. Jedna osoba na mě dokonce působila jako člověk natolik odpudivě, že jsem její zpověď dočetla jen s velkým sebezapřením. Ale zmiňovat ji nebudu, proč také.
Knihu doporučuji všem nad padesát let, nebo všem, kdo se se smrtí tak či onak setkávají.

7 18.02.2022

Tahle knížka doopravdy krásně odsejpá, navzdory rozsahu jsem ji přečetla za dva dny. Námětem a celkovým vyzněním (zničený život v důsledku "mladické nerozvážnosti") mi příběh velmi připomněl Tajnou historii od Donny Tartt. Vzhledem k žánru jsem nečekala nic světoborného, a také jsem to nedostala. Je to zkrátka dobře napsaný napínavý příběh.

2 02.02.2022

Jedna z mých oblíbených knih o bylinách. Často z ní čerpám hlavně historické a tradiční použití bylin v oblasti magického využití. Velice se mi líbí rovněž názor autorek na magické rituály s použitím rostlin, protože s ním ve všem všudy souhlasím a lépe bych to napsat nedokázala. Snad tohle moudré sdělení alespoň někteří pochopíte opravdu do hloubky:
V současné době pochopilo staré učení o rostlinách jen několik západních mágů, a také se jím řídí. Naproti tomu tak zvané "magické bylináře" dávají nejrůznější novodobé návody jak sbírat rostliny: doporučují načrtnout kolem nich magický kruh, odříkat před vlastním sběrem nějaké verše, nebo nechat na místě penízek či špetku tabáku jako náhradu za trauma způsobené rostlinám. Zůstává však záhadou, co dobrého to přinese.
Některé z těchto knih vám poradí, že máte stromy a byliny před sběrem napřed požádat o souhlas - např. třikrát je obejít a poprosit: "mohu si kousek vzít?". Kolik lidí kdy dostalo odpověď? Slyší to vůbec rostlina? Právě tak jste si ji mohli místo toho koupit v obchodě, nebo sebrat uschlé větvičky v lese ze země. Tyto pokyny patří do folkloru nebo k lidovým pověrám, které jen znehodnocují zpola zapomenutou podobu skutečných znalostí.
K rostlinám a stromům musíme pokaždé přistoupit jako k individualitě a respektovat je jako živé cítící organismy. Žádné dva duby totiž nezosobňují úplně totéž, žádné dvě rostliny řebříčku nemají tytéž vlastnosti. A obrazně řečeno: některé rostliny se vám vzdávají ochotně, o jiné se musíte dlouho ucházet, za dalšími se dokonce musíte honit, a o některé se budete téměř rvát. Některé vůbec nikdy nedostanete.
Dnes je snad zřejmé, že stromy, keře a byliny ve skutečnosti vůbec nemohou být kouzelným prostředkem nějaké "magie", i když taková slova v této knize obrazně používáme. Zacházíme-li s rostlinami správně, mohou nám jen poskytnout něco ze své životní síly, ze své "duše". Opravdová bylinářská magie skutečně není zacházení s recepty jako podle nějaké kuchařky - dej špetku toho a špetku onoho. Jediné kouzlo se skrývá uvnitř rostlin, v jejich vlastnostech, a přijmeme-li rostliny za své učitele, získá tím své kouzlo i dlouholeté intimní studium jejich vlastností.

5 20.01.2022

Od Colina Falconera jsem četla jeho román Nebezpečný, jenž se stal mou trvalou noční můrou. Nepochybovala jsem tudíž o jeho spisovatelských schopnostech, jen jsem se trochu bála, co ve mně jeho další kniha zanechá. Aztécká perla se mylně tváří jako červená knihovna, je to ovšem historický román o lačném, lstivém ctižádostivém a nevypočitatelném dobrodruhovi jménem Hernán Cortés. Je to příběh smrtelné chamtivosti, nekonečné krutosti, ale i velkorysosti a naděje.
Pokoření Aztéků a zničení jejich říše bylo ustanoveno proroctvím a děj knihy bez samoúčelných krutostí, ale s tíživou osudovostí jde tomu zničení vstříc odstavec za odstavcem, stránku za stránkou.
Příběh má pouze dvě kladné postavy, a není to pochopitelně ani "Opeřený had", ani jeho Perla, jejíž motivací je nejprve msta a později i láska ke Cortésovi. Je nejspíš pravdou, že bez pomoci této ženy a jejího loajálního postoje by "Bohové hromu", jak jsou Španělé nazýváni, nezískali Moctezumovo císařství tak snadno.
Mlýn osudu je skutečně neúprosný a neunikneme mu nejen my lidé, ale ani celé národy a kontinenty. Vše pomine...
"Jednou jsi mi řekla, že život je jako sen, trvá jen chvíli, a že všechny naše strachy jsou jen stíny na zdi, které na ni vrhá dětská ruka. Proto musíme jít za svým srdcem . nakonec stejně na ničem nezáleží."

1 19.01.2022

Autor téhle knihy David Icke je pro mnohé lidi nepřijatelný a jen přiznat se k četbě jeho knih se rovná málem společenské sebevraždě. A o tom je částečně i tahle kniha. Oprostit se od strachu z toho, co si o nás myslí druzí, je prvním (a velmi těžkým) krokem ke svobodě.
Kniha je plná (podle očekávání) rozkrývání manipulací, lží, mechanismů ovládání a zločinů mocných lidí i nelidí. Vysvětluje vznik a udržování našeho světa přeludů, mechanismus toho, jak jsme jako lidé drženi v nevědomosti a otroctví. Některé informace jsou pro mne přijatelné a bez problémů akceptovatelné, jiné nikoliv (třeba teorie o tom, že žijeme na „špatné kopii“ skutečné země stvořené Demiurgem).
Některé věci mě zaujaly více než jiné a tak sem opíšu pár citátů. Podotýkám, že kniha byla napsána v roce 2016.

„Pokud potřebujete drtit obyvatelstvo, přinutit ho k uskrovnění a chcete obhájit to, že mu ukradnete jeho peníze, potom potřebujete finanční kolaps jako ten z roku 2008 a další, které jsou v plánu. Pokud chcete zavést povinné vakcíny toxického svinstva, které ničí imunitní systém, potom vypustíte virus (nebo si ho vymyslíte) a prohlásíte, že podle zákona se musí všichni nechat očkovat, aby se ochránili proti viru a přežili.
---
Lidé hledají řešení situace ve světě v podobě akce – Co máme dělat? Ale kde se bere „dělání“. Z vašeho stavu bytí. Tato skutečnost je neustále zoufale opomíjena, v neposlední řadě většinou alternativních médií a výzkumných komunit. Náš kolektivní stav bytí – vnímání, postoje – se projevuje jako svět, který „vidíme“. Pokud se naše postoje a vnímání nezmění, nemůže se změnit ani nic jiného. Pokud chceme laskavý svět, musíme být laskaví. Pokud chceme svět bez válek, musíme být mírumilovní. Pokud chceme svět lásky, musíme být milující. To není žádné ezoterické sebestředné blábolení, to je jednoduchý, daný fakt. Náš svět je takový jaký je, protože je tu velké množství lidí, kteří nejsou laskaví, mírumilovní a milující. Jak taky jinak by to mohlo být?
---
… všechno se změní teprve tehdy, když začnete vyzařovat svou vlastní frekvenci, místo toho, abyste přejímali frekvence všude kolem vás. Tehdy, když začínáte otiskovat svůj záměr do Univerza místo toho, abyste jen dál přejímali otisk z existence. A to je podstata všeho, to je to rozcestí, konečná zásadní volba a cesta vedoucí buďto do vězení nebo do ráje.
---
Popsal jsem v této knize, jak je viditelný svět tvořen a řízen z neviditelných sfér. Usilovat o změnu viditelného ze sféry viditelného je marná snaha. To je jenom pokus změnit symptom, aniž byste řešili příčinu. Odpovědi neleží ve viditelné sféře. Konspirace jsou fajn pro dlouhé analýzy v alternativních médiích, které hledají odpovědi ve viditelném světě. Jenomže tam je nalézt nelze. Odpovědi leží v neviditelné sféře – v našem vnímání, v naší frekvenci, v našich srdcích.“

Závěr knihy mě zaujal nejvíce, ale bez předchozího textu by to bylo jen další motivační omílání notoricky známých pouček. K podobnému poznání se zkrátka člověk musí dopracovat pěkně smrdutou bažinou.
Knihu rozhodně doporučuji k přečtení všem otevřeným a zvědavým lidem.

3 11.01.2022

Nic jsem neočekávala a tak jsem nemohla být zklamaná. Tahle nekomplikovaná, jednoduchá dobrodružná pohádka mi poskytla zábavu a odreagování, a to mi v tu chvíli úplně stačilo.

1 05.12.2021

Tahle knížka je první, kterou jsem od autorů četla a určitě ne poslední. Je v ní všechno, co od nekomplikované oddechovky očekávám: napětí, jakžtakž smysluplný děj a absence zbytečných keců. Od chvíle, kdy se děj přesunul do Brazílie, začala být kniha poněkud škobrtavá, prvoplánová a nelogická, ale co už, přečetla jsem si to s chutí.

23.11.2021

Průměrný plytký příběh s kriminální zápletkou pro nenáročného čtenáře, ideální do vlaku nebo do kdekoliv potřebujete zabít čas. Za měsíc už nebudete vědět, že jste to četli, natož o čem to bylo.

6 20.11.2021

Knížku jsem si koupila na základě nadšeného doporučení. Bohužel já jsem tak nadšená nebyla. Krátký příběh z dovolené na Sibiři v roce 2000 obsahuje dvě části. První polovina knihy je v zásadě lovecký deník, a ačkoliv samozřejmě vím, že na Sibiři je lov jedním z nejdůležitějších forem obživy, tento druh literatury nevyhledávám.
Ve druhé části je vylíčeno poselství jakéhosi ochranného ducha lékaře a šamana a zároveň autorova přítele, ve kterém se píše o příčinách krize naší civilizace, o pradávném boji dobra se zlem a končí predikcí až do roku 2028, kdy bude na zpustošené Zemi pouhých 700 milionů lidí a Stvořitel konečně zasáhne. Bude to doslova za minutu dvanáct, protože svým zásahem zabrání jadernému zničení světa.
Tento zápis byl údajně vytvořen v letech 1995 - 1996 a autor jej četl v roce 2000. Jeho úkolem prý bylo zachránit a probudit lidi. Proč knihu tedy vydal až o 19 let později?
Tolik k obsahu poselství, které mi připadalo jako kompilace nejrůznější duchovní literatury, Anastasií počínaje a konče popisy výletů za ayahuascou. Opravdu jsem se snažila na knížce najít něco pěkného. Tři hvězdy dávám za popis sibiřské přírody a zvyklostí původních obyvatel.
Forma je horší obsahu, kniha zjevně neprošla sebemenším zásahem a kontrolou korektora či redaktora, je v ní spousta chyb a nesmyslů (např. bérec = stehenní kost - což bych zrovna u doktora medicíny neočekávala). Obálka je katastrofální, o té se snad ani nedá nic hezkého napsat.
Vím, že je to příkré hodnocení, snad mi autor odpustí, pokud ho bude číst :) Manželovi se knížka líbila, tak to bude třeba mnou.

2 16.11.2021

(SPOILER) Po pěti letech konečně vyšlo pokračování série Mycelium, které jsem s napětím a radostí otevírala. Ale ouha. Mnoho názvů, jmen, zápletek a dějů se mi po těch letech vykouřilo z hlavy a nikde není žádné shrnutí předchozích dílů, které by čtenářům to rozvzpomínání trochu ulehčilo. Na několika místech v knize jsem se zkrátka nechytala. Vůbec jsem netušila, o čem je řeč. To je myslím velká škoda. Nevím, proč vydání Vrstvy ticha trvalo tak neskutečně dlouho, ale zdá se, že to autorka i nakladatelství trochu prováhalo.
Příběh, který mi učaroval v minulých dílech, mi najednou už tak zajímavý nepřišel, nadšení ochladlo, trochu jsem se tím prokousávala. Kromě Aš-šáda a Lucase mi ostatní postavy přijdou poměrně ploché a závěrečné scény s Odrodilou a se záchranou Aš-šáda mi přišly už dokonce maličko dětinské. Rozhodně mi v knihách chybí slovníček pojmů a jmen.
A také mě ne poprvé napadlo, jaké je vlastně poselství tohoto monumentálního díla? Co nám chce autorka říct? Co si vlastně myslí? Nikomu nevěřte? Vše je jinak než se zdá? Dobro zvítězí? Zlo zvítězí?
Každopádně je celá série v tomto žánru nadprůměrná a autorka si zaslouží obdiv za takovou imaginaci a kus života, který tomu věnovala.

6 07.11.2021

DOBRÁ ZNAMENÍ, kniha vzešlá ze spolupráce dvou legend Terryho Pratchetta a Neila Gaimana je zábavný, rozpustilý příběh o tom, jak samotný Antikrist zabránil Armagedonu. Prostě slušná oddechovka.

9 01.09.2021

Vtipně a poutavě napsané, ne nadarmo se Adam Kay živí jako autor scénářů. Jako člověk na mě působil ale až odpudivě, nemohu se zbavit pocitu, že je to bezcitný a samolibý misogyn, který přesně ví, jak čtenáře dostat tam, kam chce. Z jeho soucitnějších příběhů jsem mu nevěřila ani slovo, zato ty cynické (interrupce nebo babičky s inkontinencí) byly velice autentické. Rozhodně bych nechtěla být jeho pacientkou a je dobře, že už jako lékař nepracuje.

4 15.08.2021

Opět jsem se nechala zlákat anotací a těšila se na historický román s určitou hloubkou a nějakým tím moudrým poselstvím. Přečetla jsem místo toho plytký příběh z červené knihovny zasazený do doby Ježíše. Ani jediné zanoření se pod hladinu se nekonalo, ani drobná vlnka slov, která by čtenáře nějak zasáhla, tuto hladinu vlažného rybníčku nerozvířila. Ach, klaním se, Nikosi Kazantzakisi!

1 10.08.2021

Když člověk trochu zná současné ruské autory, musí mu styl téhle knihy, která se tak velmi snaží být "ruská", připadat úsměvný. Dostaneme tak akorát poučení o tom, jak si Američané představují ruskou mentalitu. V knize nenajdeme ani typicky ruskou hořkosladkou poetiku, ani charakteristickou sebeironii, kterou na ruské literatuře tak obdivujeme. Vinou jisté křečovitosti a odhodlanosti autora popsat čtenářům duši ruského aristokrata, děj neplyne, ale spíš drkotá po rovné, avšak hrbolaté cestě jednoduchoučkého příběhu. Závěr mě maličko ukonejšil, už jsem se bála, že se tam nestane zhola nic.

9 13.07.2021

Naprostá stupidní slátanina, dočetla jsem to pouze kvůli tomu, že jsem si tuhle blbost koupila, za což si spílám. Strašný, opravdu zoufale špatný, namouduši. Nelogická zápletka, dialogy dutých hlav, nepravděpodobné charaktery, jejichž konání postrádá elementární dějové zákonitosti a jako třešnička na dortu lehkost, s jakou hlavní, "kladné" postavy rozbíjí druhým lidem lebku krumpáčem nebo kladívkem. Jo, půl stránky vám autor popisuje, jak vypadá krumpáč.
Z hlouposti se vám někdy může udělat i fyzicky zle, víte to?