Tyet komentáře u knih

Útlá knížka od Anny Bolavé je sugestivně popsané umírání jedné osamělé a „jiné“ lidské bytosti. Jak tenká je hranice mezi pouhým podivínstvím a skutečným šílenstvím! Hodina po hodině, den po dni na začátku horkého léta, je popisován tak barvitě, že se úplně snadno ocitnete na rozpálené půdě mezi sesychajícími bylinami, ve šťavnatém kopřivovém houští ve vlhkém stínu opuštěného mlýna, pod nočním nebem osvětleným blesky nebo dokonce pod hladinou rozvodněné řeky. Knížka mě skoro uvrhla do deprese, v některých okamžicích jsem se poznávala. Určitě ji doporučuji k přečtení, podobně zajímavých knížek je málo. Trochu mě ale rušilo, že téma podivínské osamělé ženy, překladatelky, se zvláštním vztahem k přírodě a vraždou na krku nepřekonatelně popsala už před pár lety Olga Tokarczuková ve své nádherné knize Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, ale co, nemůžeme mít všechno.

16 16.06.2017

Druhý díl rozhovorů se samotáři, samorosty a podivíny v podání Aleše Palána. Je to opravdu moc zajímavé, poučné a zábavné čtení, zrovna tak jako první díl. V knize mluví lidé, kteří vám sednou více a také ti, se kterými až tak nesouzníte, ale to je v pořádku a díky tomu je svět tak krásně pestrý. Mně se nejvíce líbil hned ten první a pak úplně poslední rozhovor.
Fotek se tentokrát zhostila Johana Pošová a za mě jsou fotky působivější než od Jana Šibíka v knize první. Je v nich více emocí, citu, ale i klidu a míru, nálady. Opravdu moc povedené dílo, po všech stranách.
Všem samotářům držím palce, aby jim dali úřady pokoj, měli dostatek jídla a tepla a mohli žít jak si přejí.

15 01.11.2022

(SPOILER) Nejprve budu chválit. Za největší přednost knih Žítkovské bohyně a Bílá voda (více jsem od autorky nečetla) považuji přednesení těchto zajímavých témat široké veřejnosti. Odborné publikace sice vycházely a vycházejí, ale čte je zřídkakdy někdo mimo odborníky na danou problematiku. Vždyť kdyby nebylo paní Tučkové, kdo z nás by něco věděl od bohyních na Žítkové či o pronásledování řádů a kongregací v padesátých letech minulého století. To se mi jeví jako záslužná věc.
Druhou věc, kterou musím pochválit a vyzdvihnout, je množství materiálu, které musela autorka vyhledat, shromáždit, nastudovat a vhodně použít, to vyžadovalo jistě velkou píli a trpělivost.
Co se mně osobně nelíbí, je spojovací prvek, tedy příběh alkoholičky Leny, jež se ukrývá v klášteře Bílá Voda. Styl psaní, zápletky, současné reálie, hnutí mysli postav, všechno to, co dělá příběh příběhem, je veskrze plytké, bez hlubší roviny, o ničem. Navíc některá vyústění (nepravděpodobné příbuzenství třech hlavních postav, zázračně vytažené "z klobouku") jsou doslova "vypocená". Sloh snese srovnání s další "dámou" současné literatury pro ženy v ČR, s Michaelou Klevisovou, asi bych dokázala text příběhů a zápletky zaměnit, kdybych neznala autorky.
Ale jak jsem napsala na začátku, velmi oceňuji záměr dostat do povědomí běžných čtenářů (tedy převážně čtenářek) tato témata.

15 15.07.2022

Druhá kniha Khaleda Hosseiniho, která se mi dostala do rukou. První byl Lovec draků, který mě hodně zasáhl a dlouho to bolelo. Tahle knížka je opět z Afghánistánu, děj se odehrává v době, kdy zemi okupují sovětské jednotky a později ji ovládne Tálibán.
I když obálka, použitý font a snad i název knihy mohou vyvolat dojem, že jde o červenou knihovnu, nic není vzdálenější pravdě. Jde o krutý příběh, který však nepostrádá naději. Přivedl mě k myšlence, zda se tisíciletá vláda principu jang nechýlí ke konci. Bylo by na čase.
Název románu pochází z básně Sáiba Tabrízího, perského básníka ze 17. století:
Nedopočítáš se měsíců,
které na jeho střechách pableskují,
ani tisíců planoucích sluncí,
jež kábulské zdi ukrývají.

14 16.06.2017

Skvělá (poslední?) kniha mého spisovatele z nejoblíbenějších. Sarkasmus a břitký humor strefující se přímo "na komoru" zůstal, ale chybí obvyklá beznaděj a hněv. Místo toho do popředí vystupuje láska, která byla v jeho dřívějších knihách sice přítomna, ale pod povrchem, také smíření a pokora. To jsou nevídané atributy, které bych u Houellebecqa v takové míře asi nečekala. Svou autentičností a pravdivostí nezklamal, je to stále on, i když zuby už nemá tak ostré.
Jako vždy nechává dlouhotrvající dojem a spoustu otázek, které si přemíláte v hlavě ještě týdny po dočtení. A někdy i roky.

13 09.03.2023

PTAČÍ DOMEK od Evy Meijerové s velkým citem popisuje život Angličanky Gwendolen Howardové od jejího dětství až do stáří, od začátku 20. století do sedmdesátých let. Příběh této milovnice ptáků, amatérské ornitoložky, která se na ptáky, především sýkorky, začala dívat jinak než vědci i ostatní amatéři té doby, je velmi citlivě a k tomu pečlivě zpracován.
Gwendolen si nastěhovala ptáky, nebo lépe řečeno, nechala je, aby se nastěhovali, do jejího malého domku na anglickém venkově, a tak si s nimi mohla vybudovat blízké vztahy, které popsala v článcích a knihách. Tato klidná, něžná, křehká, samotářská a trochu podivínská uzavřená žena dala přednost společnosti ptáků před lidmi. Nikdy se nevdala, neměla rodinu ani děti, její rodinou a nejbližšími bytostmi byli právě ptáci.
Dodnes je její práce většinově odmítána jako nevědecká a ptáky polidšťující. Zemřela vlastně zapomenutá a sama, její zahradu po její smrti vykáceli navzdory slibům úřadů. To známe. Ptáci zmizeli.
Věřím, že tato vizionářská žena předběhla svou dobu a její způsob pozorování ptáků a vnímání jejich chování ještě přijde. Až pochopíme, že ptáci a ostatní zvířata nejsou objekty, nýbrž subjekty s individuálními povahovými rysy, osobními preferencemi, emocemi, různou inteligencí a temperamentem. A také s různou mírou důvěry k člověku. A že laboratorní zkoumání živých tvorů je velkou chybou.
Jsem moc ráda, že se mi tato vzácná, nádherná kniha dostala do rukou a mohla jsem si ji přečíst, nesmírně mě obohatila.
Citáty z knihy:
„ My se vždycky domníváme, že existuje nějaký cíl, nějaký důvod, že věci nějak dopadnou, že přijde nějaká pointa. Jenže většina životů není nic víc než sbírka náhodných událostí, okamžiků mezi velkými nic.
---
Nesmím se ptát, zda je to, co dělám, nějak k užitku, zda toho dělám dost. Ptáci mi ukazují, že čas není přímka, kterou z něj dělají lidé. Věci nekončí, jenom mění tvar. Z pocitu se stává myšlenka, z myšlenky jednání, z jednání myšlenka, z myšlenky pocit. První myšlenka na chvíli usne, pak se zase objeví. Tak se mísí časy, takhle existujeme v různých okamžicích zároveň.
V posteli mi srdce tluče příliš rychle, alkohol mi kreslí čáry v těle, od rukou do hlavy, k nohám, síť bez struktury, nervy.
Prostěradlo sotva vychladlo. Když přichází spánek, vydávám se na místo, kde zůstávají vzpomínky, když na ně nemyslíme.“

13 05.09.2022

ŠEPOT VČEL od Sofíe Segovie je opravdu moc krásná, melancholická a smutná kniha o dobru a zlu, o dobrých a špatných rozhodnutích, o opravdovosti, a ano, i o pravdě. Z knihy je zřetelně cítit inspirace Garcíou Márquezem, které se autorka zhostila více než důstojně.
Příběh jednoho zvláštního chlapce se odehrává na mexickém venkově na začátku 20. století. Do magického osudu rodiny Moralesových zasahují dějiny - válka, španělská chřipka, politický převrat a znárodňování půdy, ale její osud předurčily do značné míry i včely.
Ďábel může zvítězit vždy pouze dočasně, to je krásné poselství této knihy pro nás.

13 30.08.2022

Tuhle knížku od své oblíbené autorky jsem přečetla za jediné odpoledne. Zpočátku jsem byla rozpačitá, ale na straně 34 mě příběh chytl a už nepustil. Jsem naprosto a dokonale okouzlená, krásnější knihu jsem už dlouho nečetla. Je v ní tolik světla a stínů, tolik letmo zahlédnutých obrazů, tolik hloubky, že dostáváte závrať.

Jméno Piranesi dostala hlavní postava jako odkaz na Giovanni Battistu Piranesiho, malíře, grafika, architekta, archeologa a historika umění zabývajícího se především antickým uměním a architekturou. Jeho soubor grafik s názvem Vězení měl bezesporu vliv na to, jak autorka ztvárnila prostředí Jiného světa. Anebo se jí zjevil ve snu.

V tomto fascinujícím díle psychedelie, okultismus a náboženství tvoří hutnou směs, ve které se brodíte jako v mlžném přílivu narážejícím na mramorové schodiště s křičícími racky nad hlavou. Piranesi osaměle, ale šťastně žije v určité odrůdě snu, ve kterém se stává někým jiným a bizarní věci přijímá se samozřejmostí, kterou známe všichni ze svých vlastních snových příběhů.

"Možná takhle vypadá soužití s lidmi. Možná že i lidé, které máte rádi a nesmírně je obdivujete, vám zprostředkují pohledy na Svět, které úplně neoceníte."

12 27.05.2021

(SPOILER) Olga Tokarczuk je sázka na jistotu. Nikdy jsem nelitovala, když jsem trávila čas nad řádky jejích knih, ani při rozvleklé a často nezáživné knize Knihy Jakubovy. Tokarczuková stárne a zraje, její próza je soucitnější, moudřejší, smířenější. A stále stejně precizně míří přímo do srdce.
Tyhle BIZARNÍ POVÍDKY jsou dalším z klenotů, kterými její knihy bezesporu jsou, a za které v roce 2018 oprávněně dostala Nobelovu cenu za literaturu.
Všechny povídky jsou více či méně fantastické, všechny jsou bezesporu vynikající, a některé nezapomenutelné.
Mě dostala do kolen především poslední povídka, která popisuje každoročně se opakující ukamenování a následně oslavované zmrtvýchvstání s navazující špičkovou péčí o zavražděné mimozemské božstvo, kde nábožensky vzedmutí lidé opakují tento tradiční brutální rituál poukazující na ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista s bestiální a zároveň tupou, zmechanizovanou a plytce zpopularizovanou umanutostí podobně, jako to děláme my sami s našimi Vánocemi a Velikonocemi. Na Krista ukazuje i dobrota, laskavost a naprostá odevzdanost této opakovaně umučené bytosti.
Lidstvo v této ani v dalších povídkách není vykresleno zrovna lichotivě, i když na to jsme už u autorky zvyklí. V závěru se ale přece jen zablýskne naděje, kterou nenajdeme nikde jinde než v nás samých.
Já s obdivem tleskám.

11 20.05.2021

Smutný válečný příběh psaný s citem pro detail a napětí. Slepá francouzská dívka, chytrý, citlivý německý chlapec s dobrým srdcem. Nepřekročit hranici vkusu nebylo jistě lehké, ale podařilo se. Kapitoly jsou extrémně krátké, zřídka přesahují tři strany, i to je důvod, pro který knihu přečtete za chviličku. Válka je vůl a my si žijeme jak prasata v žitě - to je poselství každého dobrého válečného románu, tento nevyjímaje.

11 05.11.2019

Pohádky zabalené ve fantasy kabátku. Jistě ne originální nápad, ale je to zábavné, napínavé a vtipné.

10 17.07.2022

Ve své poslední knize se Michel Houellebecq už ani nesnaží předstírat cynismus a i kdyby to zkusil, sotvakdo mu na to ještě skočí. Já mám autora velmi ráda a vždycky mě dojímal, jeho knihy ve mně pokaždé zanechají hluboký dojem a ani u tohoto příběhu zlomeného muže před padesátkou tomu není jinak. Knížku jsem dočetla večer a dlouho jsem nemohla usnout. Houellebecq je podle všeho posedlý sexem, ale místo aby to působilo eroticky, je to vždycky v důsledku jenom velice, velice smutné. Hlavní hrdina nakonec netouží po ničem jiném než po lásce, trpí pocity viny, opuštěností, doslova umírá smutkem. Vlastně je to takový ňouma, lepší slovo mě nenapadá. Kniha zachycuje poslední rok jeho života a čtenáře naplní tak silným soucitem, že to až bolí.

10 08.03.2020

Velmi zajímavý a čtivý počin Aleše Palána s fotkami Jana Šibíka. Oba se vypravili za lidmi, kteří žijí osamoceně v šumavských kopcích a lesích, s některými se (je to v rozhovorech hodně znát) sblížili víc a s některými méně.
Kniha rozhovorů zavádí čtenáře do zvláštního světa šumavských samotářů, větších či menších podivínů, lidí spíš málomluvných nebo žvanilů, lidí posmutnělých nebo energických. Co vede tyhle lidi k tomu žít v ústraní a nebýt součástí systému? I když je každý z nich jiný, jedno mají společné, chápou své místo uvnitř přírody, vnímají sami sebe jako její součást. Nejracionálnější a nejblíž normě, jak ji chápeme, jsou dvě ženy, které jsou v knize zpovídané. Mně v knížce nejvíc sedli dvojčata Klišíkové, jejich povídání se mnou opravdu rezonovalo, především pro jejich smysl pro humor a energii, která je patrná ze slov i fotek (jeden z bratrů je na obálce). František Klišík třeba říká: Jsem mistr mezi tím a oním. Chci černou a bílou, prostor mezi pravdou a lží. Protože už vím, že nikdy nemám pravdu. Vždycky, když přijdeš na to, že máš pravdu, seš v prdeli.
Moc pěkná, povedená knížka, doporučuju k ní ale přistupovat bez předsudků, bez hodnocení těch lidí, bez použití našich vlastních soudů a normování, které nám neustále šeptají, co je správné a co je špatné, bez snahy schválit nebo zavrhnout život těch lidí.

10 21.05.2018

Sci-fi Temný les Liou Cch'-sina je v mnoha ohledech lepší než první díl trilogie s názvem Problém tří těles. Zpočátku mi trochu vadil přepjatě zářivě futuristicky pojatý popis budoucnosti, připadala jsem si jako v Neználkovi na Měsíci. Postupující děj mě ale vyvedl z omylu a selanka byla ta tam. Jde o to, že chování veškerých vesmírných civilizací funguje na principu Temného lesa – Vzájemně se nevidíme, ale jakmile spatříme světýlko pod stromy (rozuměj lokalizujeme obydlenou planetu ve vesmíru), musíme zabít, nebo budeme sami zabiti. Veškeré alternativy směřují vždy ke shodnému výsledku, jiný scénář není z principu možný. Závěr byl ale přesně takový, jaký mám u dobré a klasické sci-fi ráda. Vlastně to mám ráda třeba i u Predátora se Schwarzeneggerem nebo v knížce Marťan od Andy Weira. Ve všem tom marasmu destrukce a ničení planety Země snad ještě můžeme vykřesat hrdost na lidskou nezdolnost a důvtip. Takže doufám, že to s námi nakonec dobře dopadne a za takovou naději jsem ráda.

10 18.11.2017

V roce 1982 vydalo nakladatelství Odeon výběr z Matthioliho Herbáře, který vyšel poprvé v roce 1544 v Benátkách. Do češtiny jej přeložil a upravil lékař a přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku a vydal jej Jiří Melantrich. Tadeáš Hájek vypustil nebo zkrátil výklady o exotických rostlinách a zároveň vložil do textu množství vlastních zkušeností. Je to tedy dílo obou. Kniha obsahuje veliké množství překrásných dřevořezů v nebývalé kvalitě a velikosti. Jsem uchvácená, je to skutečná nádhera! Takové knihy už dnes nevycházejí, bohužel.
Podívejte, co se tam třeba píše o cibuli:
Pes vzteklý ukousl-li by koho, ztluc cibuli s solí, s routou, s medem a s octem, přikládej na ránu, toť vytáhne jed ven.
Dává se pečená s cukrem aneb s medem proti kašli a dýchavičnosti, přidada něco k tomu másla, nebo hrubé vlhkosti ven z prsí táhne a vyvodí.
No, není to nádherný?!

10 16.06.2017

John Fowles píše bravurně, to víme, tentokrát píše o době přesně před sto lety od vzniku románu. Francouzova milenka je exkurzí do viktoriánské Anglie roku 1869 a těsně poté, kde nejvyšší direktivou a smyslem lidského života je povinnost. Ale lidský duch, alespoň některých z nás, k životu nutně potřebuje svobodu vnější a někdy ještě naléhavěji svobodu vnitřní. Svoboda ale, jak vidíme každodenně i dnes okolo sebe, je draze zaplacená komodita a být skutečně svobodným, na to má koule opravdu jen hrstka lidí. Za osvobození se od konvencí, společenského determinismu, vlastních předsudků a strachu, se platí především osaměním. A kdo z nás může doopravdy poctivě říct, že to je cena přiměřená?
Za přečtení kniha stojí, už jen kvůli krásnému jazyku.

9 04.04.2023

V literatuře existuje široká škála dystopických světů. Od těch nejtemnějších, mezi nimiž vyniká nad jiné Cesta Cormaca McCarthyho, až po ty méně děsivé s jistou kolísavou dávkou naděje. Představitele těch druhých jsem právě dočetla.
Ve světě nepříliš vzdálené budoucnosti v knize Kazua Ishigura se společnost rozdělila na privilegovanou třídu s geneticky vylepšenými dětmi a kariérou, a na ty ostatní, více či méně živořící, žijící v komunitách či jenom na okraji společnosti, jejichž děti nejsou „pozvednuty“.
Školy jako instituce s budovami a žáky neexistují, děti bohatých rodičů se vzdělávají prostřednictvím „obdélníků“ v rukou a stýkají se mezi sebou pouze občas, organizovaně, pod dohledem a s následným vyhodnocením. Aby se stresované, deprivované děti necítily osaměle, rodiče jim kupují nejnovější modely „úpéček“, dětských solárně napájených androidů, kteří jim dělají společnost v jejich osamění. Rodiče pochopitelně celé dny generují prachy v křeččím kolečku.
Klára je jedním z takových biorobotů a jejím posláním a úkolem je být přítelkyní a ochránkyní dospívající Joshii, jež je poškozena prodělanou genetickou manipulací, která s sebou nese značné a onou vyšší třídou akceptované riziko.
Knížka je retrospektivním vyprávěním samotné Kláry vzpomínající na svůj krátký, leč naplněný život, zatímco pomalu vyhasíná na městském sběrném dvoře spolu s ostatními úpéčky.
Klára věří, že Slunce je živá bytost poskytující běžnou a zcela výjimečně i mimořádnou výživu. Svévolně vykoná symbolicko-magický rituál spojený s obětí, aby chřadnoucí Joshii zachránila před smrtí.
Román před nás staví odvěké otázky, kterými se všichni zabýváme – co definuje lidství? Do jaké míry, a zda vůbec, jsme měřítkem všech věcí? Jsme jediní, kdo dokáže vnímat zázrak, když k němu dojde?
Atmosféra knihy by se dala shrnout jedním slovem – dojemná.
V možná až příliš mnohomluvném doslovu překladatelka Alena Dvořáková trefně píše: „Kupodivu nemáme potíž věřit, že existují roboti významně vnímavější a chytřejší, než jsme my sami, a zároveň nepochybovat o tom, že i přesto víme všechno líp než tito roboti.“
A nakonec cituje Simone Weilovou: Je jen jedna vina: neschopnost živit se světlem.
A mě ještě napadá, možná trochu paranoidně – proč vzniká tolik knih stavících umělou inteligenci do tak příznivého světla?

Knihu mám z knihovny, ale uvažuji o jejím zakoupení, je dobrá.

9 22.10.2022

DOBRÁ ZNAMENÍ, kniha vzešlá ze spolupráce dvou legend Terryho Pratchetta a Neila Gaimana je zábavný, rozpustilý příběh o tom, jak samotný Antikrist zabránil Armagedonu. Prostě slušná oddechovka.

9 01.09.2021

Konečně jsem dočetla poslední část rozsáhlé trilogie a jsem okouzlena. Okouzlena bezbřehou imaginací Číňana Liou Cch´- sina, který bez nadsázky stvořil celý vesmír plný života. Myslím si, že tento silný čtenářský zážitek by mohl mnohé z nás vyléčit z našeho nabubřelého antropocentrismu, ale protože se mi při čtení opakovaně vybavovalo Sokratovo “Vím, že nic nevím.”, všechno může být a docela jistě také je úplně jinak než jsme si schopni vůbec představit. Cch´- sinovi se podařilo skvěle vystihnout lidskou povahu. Jak jsme hloupí, naivní, nostalgičtí, posedlí domovem, nedospělí, tak jsme také urputní, agresivní, zároveň bezcitní i plní hlubokého citu. Celý příběh obsažený ve třech knihách od začátku do konce trvá miliony let a nudit se u něj nebudete. Osobně celou trilogii řadím k naprosté špičce žánru sci-fi.
“Věčnou nocí ramene Orionu se jako meteorit mihla jedna civilizace a vesmír si její záři zapamatoval.”

9 16.12.2018

Čínská sci-fi? Ano, přesně tak, a jak skvělá! Liou Cch´- Sin stvořil velmi lidské a přitom vysoce vědecky zasvěcené dílo. Musím se přiznat, že mi udělalo radost a vinou své neznalosti jsem byla překvapená, že v Číně existují lidé, kteří přemýšlí tímhle způsobem. Mně samotné pomohla první část téhle trilogie zorientovat se v některých svých dosud plně neujasněných postojích. Má lidstvo navzdory své krvelačnosti, nevymýtitelnými sklony k destrukci a monstróznímu sobectví právo na ochranu? Má dostat šanci k nápravě? Snad ano. Pohyb zpět totiž možný není, naše civilizace a technologický pokrok se může vyvíjet pouze směrem kupředu. Věda není zlo, technologie nemusí být nositelem zkázy. Naděje umírá poslední.
Netrpělivě čekám na pokračování!

9 01.11.2017