trudoš komentáře u knih

Román s nevyužitým potenciálem, hrajícím na notu příčin a následků. Nejde ani tak o to, že obsah neodpovídá rozsahu (na těch pěti stech stranách se toho stane skutečně málo), protože autorka bez problémů dokáže děj utáhnout, ale když to srovnám s tematicky podobnými romány - Podoba či Vybrané okruhy z mechaniky pohrom -, jež se Donnou Tarttovou očividně inspirovaly, nemá Tajná historie na můj vkus dotaženou zápletku. V důsledku totiž rozehraje ústřední motiv a pak nechá vše plavat. Události vyšumí do ztracena a hrdinové se sice mezi sebou popasují, popřípadě podlehnou svému svědomí, ale podle všeho by ke konfrontaci události dospěly i bez toho, že by muselo dojít k nějakému zločinu.
Jazykově ovšem perfektní, přičemž nejvíc člověk podlehne nostalgické atmosféře studentských let a především pak přátelskému kolektivu, jehož svět se točí podle pravidel maličko jiných, než platí u ostatních smrtelníků. Jen těch morálních rozprav bylo možná zbytečně moc, třebaže chápu jejich opodstatnění.

38 29.08.2023

Jak mě předchozí svazek bavil kvůli skvěle rozehrané partii dvou stejně inteligentních protihráčů, kteří se vzájemně snaží trumfnout, tak tenhle díl na to naopak dojel. I když se představí nová postava, která ve hře způsobí takřka dámský gambit, celý příběh se vlastně točí kolem toho stejného - jeden se snaží přechytračit druhého, ale zároveň se bojí učinit jakkoliv agresivní tah, ze strachu, aby to pro něj neznamenalo šach mat. Geniální detektiv sice slušně vede, ale padouch mu zdárně sekunduje, takže na konci čtvrté knihy jsme zase tam, kde na začátku. Zároveň mě trochu mrzí, že pro objevení nového problému se chvílemi zapomíná na ten starý.
V tomhle díle mi jednoduše chyběla akce, autoři si v podstatě jen připravují půdu pro další zvraty, přičemž některé z nich jsou trochu okaté, jiné zajisté překvapí. A třebaže jsem z celé řady stále nadšen, začínám se bát, že tenhle status quo potrvá až do jedenáctého dílu. Doufám, že se pletu, protože dosud byla tahle série jen a jen ohromující.

21 28.08.2023

"Tohle by se na chalupě nestalo!"
Tentokrát má vyprávění charakter příběhu, nejde jen o nezávazné fejetony, a musím říct, že to autorovi svědčí. Neopakuje se ve vtipech (teda až na lehátka a Jindřichovo opalování) a příběh graduje ve správných obrátkách. Pořád to má sice podobu zbytečných sekvencí na určitá témata - vybrat dovolenou, sbalit si, ubytovat se a tak podobně - ale jak to není skákání odněkud někam, tak mi to vlastně ani nevadilo.
Na druhou stranu, Dominik Landsman vlastně nepředvede nic, co by od něj čtenář nečekal. Párek "typických" čecháčků přijede k moři a teď se tomu budeme smát. Naneštěstí není moc čemu. Úsměvné to je, o tom žádná, ale že by mě autor srazil do kolen, to zrovna ne. Navíc mu ženská ich-forma moc dobře nejde, příliš okatě se snaží o humor, kterému chybí opravdovost. Vlastně jediné, co jsem na změně vypravěče ocenil, je ukázka rychlosti s jakou se navazují a trhají dívčí přátelství. Jenže to je stejně spíš takové mužské zhodnocení ženského způsobu uvažování.

35 20.08.2023

Podobně jako u titulu Čas a Batman, i v případě Návratu Bruce Waynea je dobré znát kontinuitu celého působení Granta Morrisona v Netopýrově univerzu. Jde o vyvrcholení dlouhodobého projektu, který když jej máte možnost sledovat od počátku, ohromí svou propracovaností a nápaditostí, nemluvě o tisíci odkazů na stará čísla Batmana. V opačném případě jste jednoduše... v pytli.
Kromě toho, že jen máloco vám bude dávat smysl, jistě naštve i zkratkovitost jednotlivých kapitol, jež sice mají potenciál vlastních zápletek, ale než se z nich stihne rozvinout něco zajímavého, společně s hrdinou se ocitnete na jiném místě, v jiné době. A čím více se vyprávění blíží ke konci, tím důkladněji je třeba znát souvislosti s předchozími událostmi a to nejen v základní řadě, ale také v u nás dosud nevydané Final Crisis. Takže jako další dovětek super, třebaže to polopaticky nevysvětlí, jakým způsobem se Batman ocitl zpátky mezi živými, ale jako samostatné album jde pouze o střípek mnohem rozsáhlejší skládačky.

29 19.08.2023

Nebudu titul hodnotit jako pátou přečtenou knihu tohoto autora, ale jako druhou jím napsanou, protože v tomhle kontextu se mi hodnotí lépe. V opačném případě bych musel vzít v potaz nepodstatné odbočky v podobě vedlejších linií, všudypřítomnou korupci, která pokaždé zabrání uvěznění viníka a nakonec stereotypní vnímání bohatých a nadřízených. Ovšem přiznávám, že stylistika Dominika Dána se mi postupem času dostala pod kůži a i když je mi stále protivný buranský způsob chování policejních příslušníků, čtu-li ty romány ve slovenčině, užívám si odlehčení v podobě zvukomalebného jazyka, jež z vážně míněné kriminálky dělá neúmyslně komedii.
Nehanebné neviniatko je naštěstí prosté vsuvek z osobního života hrdinů a jakmile se přejde k jádru vyšetřování, je autor v sedle a poměrně atraktivně navádí detektivy zdárně k cíli. Snad jen, že klíčové figury zločinu působí jako sloučeniny vícero postav a finální odhalení nijak zásadně nepřekvapí, protože podobný zvrat byl použit i v jiných románech.

42 18.08.2023

Civilní příběh o ztrátě starých rodičů; momentu, který je neměnným milníkem v životě každého z nás. Milníku, kdy vzpomínáme na dětství, dumáme nad tím, co jsme mohli pro své rodiče udělat jinak a zároveň jsme plni odhodlání udržet jejich památku na věčné časy. O rok později se prakticky nic nezmění, protože náš kolotoč života se točí pořád dál a na pořadu dne jsou tisíce věcí, jež je potřeba udělat dřív, než začneme lenivě rozjímat nad minulostí. A tak to jde pořád dál a dál, dokud se mi sami neocitneme ve stejných rolích, jako kdysi naši staří rodiče...
Komiks Dom španělského umělce Paco Roca je otevřenou tryznou za mrtvého otce a zároveň dojemnou poctou muži, který pro velký svět nijak významný nebyl. Nemluví přitom pouze sám za sebe, ale také skrze své sourozence, přičemž význam je i přes občasnou hořkost v hlase jasný - otec žil dobře, miloval svou ženu a do světa uvedl tři děti. Epitaf možná pro někoho příliš skromný, ale sám za sebe přiznám, že na sklonku života bych si nepřál víc.

29 17.08.2023

Stylová urban fantasy, ve které není nouze o vtipné metafory i cynické postřehy. Žánrově připomíná něco mezi stylem Jima Butchera a Simona R. Greena, přičemž má pohodovou atmosféru, sympatický drajv, hezké nápady a až na pár drobností i slušně odehranou zápletku. Nejsem sice přílišný vyznavač vyprávění, která tyjí z příběhů jiných (tj. jejich svět je postaven na literatuře či filmu), ale tady to funguje perfektně a Shigor Birdman se zbytečně nezdržuje se složitým vysvětlováním, což mu umožňuje průběžně si dělat, co chce. Vypravování přitom operuje s očividnou nadsázkou, pracující s množstvím skrytých odkazů na jiná díla, avšak když je nezaregistrujete, přijdete maximálně jen o potěšení z jejich odhalení.
Nejvýraznější slabinou tak pro mě byla pouze délka - na to, že jde o detektivku, trvá poměrně dlouho, než hrdina začne vůbec něco vyšetřovat. To je ovšem malá cena za jinak nečekaně milé překvapení roku. Jsem zvědav, s čím přijdou další knihy, protože teď už je přečíst zkrátka musím.

34 16.08.2023

Nebýt skutečně mizerné kresby (o které se v rámci dobrého vychování už nebudu dál rozepisovat) a nepříliš dobře zvládnutého scénáře, mohl to být vážně dobrý komiksový horor. Proti hraje pouze skutečnost, že se tvůrci mermomocí snaží příběh předložit malým dětem, což občas působí dojmem, jako by se pokoušel o slasher horor, který by nepřekračoval věkovou hranici šesti let, Jaroslav Němeček se Čtyřlístkem.
Přesto nemohu Stříbrné oči zcela zatratit, protože celý model historky má úžasně strašidelný potenciál - kulisy opuštěné pizzerie, partu dospívajících hrdinů a vcelku nekompromisního zabijáka v pozadí, což ještě korunují duše mrtvých dětí, jež uvažují děsivě přímočarým způsobem. Naneštěstí scénář až příliš spoléhá na znalost hry, nebo knižní předlohy, podle níž je konkrétně tento komiks nakreslen, takže jednotlivé scénky občas končí značně nedohraně nebo zcela postrádají smysl, popřípadě klíčové nápady zůstanou nevyužity, nemluvě o základních kopancích v minulosti Freddyho pizzerie.

26 15.08.2023

Oproti předchozímu dílu ubylo na humoru, ale zas má Zrádné loviště asi nejblíže k tradiční detektivce ze všech prozatím vydaných knih. Ovšem v případě Dany Stabenowé musíte brát slova o detektivce s rezervou, protože opětovně se zločinem přijde až někdy po straně sto. Kompenzuje to jednoduchým motivem zabití té nejnenáviděnější postavy v okolí, pročež příliv podezřelých se podobá táhnoucímu hejnu lososů, jež jsou v důsledku leitmotivem celého vyprávění. Nezbytným kořením příběhu je pak samozřejmě živý popis Aljašské přírody, kterou autorka dokáže pokaždé vykreslit jinými barvami. Podobně postupuje i ohledně konstrukce zločinu a nevymýšlí žádné nepravděpodobné scénáře, jen aby čtenáře šokovala originálním odhalením. Tohle je ve svém důsledku kraj na konci světa a mentalita obyvatel tomu tak nějak odpovídá. Jediné, od čeho jsem čekal víc, bylo důvodné podezření na jednu z Kateiných tetiček, kolem níž se možná až zbytečně moc dlouho nejistě přešlapuje. Jinak ale maximální spokojenost.

47 14.08.2023

"Život je příliš krátký na to, abys nebyl Batman."
On je pragmatik, využívající síly rozumu k rozklíčování záhad života, vesmíru a vůbec, přičemž už dávno pochopil, že bez jisté dávky cynismu a tvrdého alkoholu to nikdy nepůjde. Ono je absurdně naivní, veselé a touží po jediném - bavit se až do skonání věků. A teď si představte, že ti dva musí spolupracovat, minutu od minuty, hodinu k hodině, dny, měsíce, roky, dekády, do nekonečna a ještě dál (dokud vás neschvátí infarkt nebo mrtvice). To je Mozek a Srdce, dva lidské orgány; každý fungujíc zcela po svém.
Nick Seluk dal dohromady sérii stripů, které pojednávají o rozporech našeho myšlení, aneb po čem touží naše horkokrevná hruď a co tomu říká chladně uvažující hlava. Zpočátku vtipy působí roztomile, trefně a nápaditě, jenže čím víc stran uteče, tím častěji narážíte na stále ty stejné pointy. Přesto nemůžu říct, že by mě komiks nenadchl, jen je bohužel pravdou, že dech mu dojde stejně rychle, jako času zabere přečtení tohoto komentáře.

27 10.08.2023

Povedený gamebook s tématikou Lovecraftova Mýtu Cthulhu, přičemž hned zkraje bych chtěl nakladateli vyjádřit poděkování, že knihu nejen vydal, ale postaral se i o důstojnou podobu, kterou si titul zaslouží. Sama hra pak překvapí nejen důmyslným herním systémem, který znemožní v klíčových momentech přeskočit problém jako vyřešený, ale také pobaví stylově vyprávěným dobrodružstvím, jež ani na sekundu nenudí. Graham Plowman není ten typ autora, který by suše přeříkával text a nechal na hráči, aby se o zbytek postaral sám. Buduje perfektní dobovou atmosféru, zápletku prokládá nečekanými zvraty a finále zasazuje do fascinujícího prostředí neznámé planety. Disponujete-li špetkou fantazie, máte bez problémů na pár večerů o zábavu postaráno. Což je zároveň jediná slabina celé knihy. Tohle dobrodružství nedává moc na výběr a neuděláte-li všechno přesně jak máte, není šance, abyste splnili misi na výbornou. S tím bych neměl takový problém, kdyby skutečnost, že něco postrádám, byla nezvratná.

36 09.08.2023

Nejsme hrdinové. Jsme lovci.
Dětská vyvražďovačka, která netrpí hluchými momenty a umí zaujmout rozporuplnými postavami. V detailech pak připomíná díla jako Jujutsu Kaisen, Noční můra v Elm Street nebo Resident Evil a to jak konkrétními scénami, tak celkovou brutalitou. Sympatický je autorův odpor k jakémukoliv druhu vysvětlování, takže souvislosti si musíte postupně domyslet sami, což zdaleka není takový problém, jak by se mohlo zdát. Ono totiž k chápání moc není, venku zkrátka žijí monstra, která mohou vidět jenom děti, protože mají na rozdíl od dospělých fantazii čistou. A tyhle příšery mají tu nepěknou vlastnost pojídat lidské maso - čím mladší, tím lepší. Děj se následně točí kolem jednoho takového útoku, zkomplikovaný potřebou celou věc utajit před veřejností, aby se předešlo panice. V důsledku tak nejde o nijak sofistikované dílo, ale tempo, jakým děj plyne, udržuje čtenáře v napětí až do úplného konce, který je i přes rozsah celé série uzavřený jako jedna seriálová sezóna.

35 07.08.2023

Právnická detektivka, v dílčích detailech úmorně zdlouhavá. Než se vůbec rozehraje zápletka, uteče polovina románu a to si pořád ještě nejste jisti, o čem ta druhá půlka vlastně bude. Množství odboček, ilustrujících život obyčejného soudce mimo soudní síň, které se pak ve finále ukazují jako zbytečné, protože neodhalují nic, co by mělo jakoukoliv informační hodnotu. K tomu si přihoďte ještě spoustu řečí o autorských právech, jež také neodhalují nic nového pod sluncem, ale prostoru přitom zabírají tolik, že by jeden čekal pravý opak. Ostatně rozsah je jedna velká Achillova pata celé knihy.
Přesto má Dvojí život zvláštní kouzlo, které člověka nutí číst dál a dál, aby přišel všem skrytým záhadám na kloub. Zklamání, že Lisa Scottoline vystavěla příběh na okoukaných klišé, třebaže všechno započne netradičním motivem, je pak o to sžíravější. Jenže celý ten taneček kolem dvojího života jsem nakonec příliš nepochopil, neboť v příběhu nejen že nehraje roli, ale ani nějak zásadně neřeší pointu.

31 06.08.2023

V městečku Eden žije 2198 lidí. A jeden z nich je vrah... Hotový námět na reportáž, kdyby celá věc neměla jeden malý háček. Lépe řečeno přesně 2198 háčků. Protože Eden je místo, kde se schovávají zločinci všeho druhu před světem i spravedlností. Teď mezi nimi hledejte predátora.
Matt Hawkins a Bryan Hill rozehrávají strhující thriller plný lží, intrik a násilí, to celé okořeněné notnou dávkou mystiky. Až jsem s láskou zavzpomínal na seriál Twin Peaks, ke kterému má Pošťák v mnoha ohledech hodně blízko. Naneštěstí doplácí na jasnou tvůrčí představu o začátku a finále, přičemž vše mezi tím působí bezděčně jako řemeslné pletichaření, které má pouze vyplnit prostor. Jednotlivé epizody tak častokrát končí ve slepé uličce, operují s nedůležitými postavami, přehlížejí očividné skutečnosti, nebo zůstávají s otevřeným koncem, protože nic z toho není ve svém důsledku pro hlavní dějovou linku podstatné. Přesto si nemohu stěžovat, neboť jsem se na více než sedmi stech stránkách bavil naprosto skvěle.

35 05.08.2023

Siri Pettersenová vytvořila komplexní svět, do kterého se těžko proniká, ale jakmile překonáte počáteční nechuť porozumět nesrozumitelnému, snadno se vám kulisy dostanou pod kůži. Autorka to vzala pěkně od podlahy a pomalu vás seznamuje s nezvyklým prostředím a neotřelými postavami, přičemž jakmile události naberou spád, nemáte problém s orientací v jednom ani v druhém. Tradičně však Ódinovo dítě trpí nešvarem valné části fantasy - jde o první díl trilogie; díl, který sám o sobě čítá něco málo přes pět set padesát stran. Výhodou je, že co se rozehraje, to se uzavře, ovšem všechny ty nejzajímavější otázky zůstanou nezodpovězeny a závěrečný cliffhanger vás jen navnadí k otevření dalšího svazku. S dějem je to přitom jak na houpačce - o čem si myslíte, že by mělo zabrat pár stran, je roztaženo na stovky a obráceně. I tak ale musím uznat, že i bez velkých bitev a megalomanských výjevů sehrála spisovatelka podmanivé divadlo, zajímavé především svými svéráznými nápady a neobvyklou mytologii.

32 02.08.2023

Na to, že mi tvorba Michaela Moorcocka nikdy neimponovala, komiksové zpracování Elrika to zvládlo na první dobrou. Primárně za to může trojice výtvarníků, podepsaná pod kresbou a barvami, přičemž nebýt jich, věřím, že by album zdaleka nebylo tak působivé. Nechci ovšem upírat zásluhy ani dvojici scenáristů, v jejichž podání působí Elrikova odyssea naprosto plynule, až jednoho zaskočí, že jde vlastně o adaptaci. Žádné zvraty, kterým by neznalec originálu nerozuměl, žádné skoky v ději, jež by měly urychlit tempo děje, ale bez předlohy nedávají smysl. A že je tu děje k vyprávění víc, než by jiným stačilo na tři pentalogie.
První dva díly Elrika jsou zcela osobitým výtvorem, v mnohém překračujícím původní možnosti románu. Tak proč tedy čtyři hvězdy? Protože Elrik z Melniboné je ve své podstatě strašně nesympatický hrdina - arogantní, zaslepený, morálně i emočně pokřivený. Smrtící kombinace; přitom v kontrastu s ostatními protagonisty vychází z celého toho portfolia Melniboňanů ještě dobře.

29 01.08.2023

Jde o autorovu prvotinu a jako taková má nárok na pár nešvarů. Přesto už tady je znát potenciál vystačit si s jednoduchým motivem a pár postavami, a s tím následně uhrát adrenalinové divadlo. Ideální počet stran, ideální zápletka, ideální zvraty. Pravda, hrdinové jsou tak trochu nezmaři, co s prostřelenou plící vesele skotačí mezi kaktusy, ovšem proč ne, akční literatura umí divy. Zábavné je, že jak mi u thrilleru Není úniku vyhovovali hrdinové a vadili padouši, tady to bylo přesně obráceně. A malý škraloup u mě autor má za zabití prvních obětí - jistě, je to kabrňák, že překročil zapovězené tabu mrtvého dítěte, ale nějak se mu do toho nepodařilo dát ty potřebné emoce, aby to celé nevyznělo jako kalkul k získání pozornosti. Pravdou ale je, že dějová linka se soustředí jen na akci a vše ostatní jde stranou. Žádné dojemné osudy, které by vytvářely umělou výplň k jinak prostému obsahu. Tohle je o absurdní situaci, která vás opakovaně nutí ptát se sebe sama - jak bych asi reagoval já?

38 28.07.2023

Ústřední motiv je perfektní, alespoň dokud se držel lehce fantaskního vyznění. Vím, že to bude znít absurdně, ale v rámci díla Eda Brubakera to byla minimálně příjemná změna. Jakmile se však ke konci začalo rýsovat racionální vysvětlení, pocítil jsem pouze zklamání, přestože podobný vývoj se dal očekávat. Naštěstí není všem dnům konec, druhá kniha může ještě lecčíms překvapit.
Jinak ale klasický Brubaker - nejednoznačný hrdina, jenž se dostane do zapeklité situace, která má jediné řešení. A to samozřejmě znamená to nejhorší možné, jaké vás může napadnout. Postupně tak sledujete jeho cestu do totálního pekla, přičemž bezděčně doufáte, že právě on se z toho nějak vylíže. K tomu si připočtěte obligátní femme fatale, o níž si po většinu času nevíte co myslet, ale tušíte, že její úloha v příběhu bude klíčová, a máte na světě další parádní noirovku od zaběhnutého mistra. Výtvarné zpracování Seana Philipse je pak už jen třešnička na dortu ovšem ani ne tak překvapivá, jako spíš samozřejmá.

32 27.07.2023

Legenda patří již po takřka čtyřicet let k základním kamenům tzv. heroic fantasy. V přímočaré zápletce, popisující obranu nedobytného hradu, naleznete mnoho motivů připomínajících Trojskou válku či Bitvu u Thermopyl, ovšem očividnou inspiraci najdete i ve slavných dobrodružných románech jako Ivanhoe nebo Robin Hood. David Gemmell hraje na chlapské cítění, kdy dává najevo přesvědčení, že v každém se skrývá bojovník za spravedlnost, jen je otázkou, co jej dokáže přimět k činům. Ostatně, aktéři jeho příběhu nejsou žádní dobráci, o své místo v životě se častokrát museli prát nefér způsobem. Možná právě proto přirostou k srdci mnohem víc než leckterý horlivý zastánce morálky.
Jak už jsem naznačil, vývoj událostí je v případě Legendy jednoznačný. Deset tisíc vojáků, čelících půlmilionové přesile. Výsledek bitvy musí být jasný i tomu největšímu optimistovi, přesto do poslední strany držíte palce zoufalcům bojujících o vše. A vysloveně toužíte stát s hrdiny na hradbách a zemřít po jejich boku.

38 26.07.2023

Kniha dvou protichůdných scenáristů, z nichž každý pojal ikonického barbara jinak. Zatímco Roy Thomas, harcovník píšící Conana už od roku 1970, zvolil tradiční podobu neohroženého válečníka, mladší Brian Wood, mimo jiné tvůrce kontroverzní DMZ, se vydal cestou zádumčivého seveřana, jež umí pocítit strach ze smrti a propadnout lásce. Těžko přitom říct, která verze je lepší, protože každá z nich má něco do sebe. Ale také každá trpí žánrovými neduhy, které si s dobrodruhem Roberta E. Howarda jen těžko umíte spojit.
V případě Roye Thomase jsou to zmatené zápletky, které často mají jednoduchý základ, aby se následně nesmyslně větvily, přičemž mnoho těch odboček je pouze pro potěchu oka. Na druhou stranu Brian Wood umí rozehrát nápadité příběhy, jež však současně mají vachrlaté základy a bohužel nečekané množství emocí.
Ani s jedním jsem ve finále spokojen úplně nebyl, třebaže u čtení jsem se nijak nenudil. Jen to zdaleka není taková jízda, jakou rozjel Kurt Busiek u Dark Horse v roce 2003.

32 24.07.2023