thorir komentáře u knih

„Zákon, že entropie vždy roste, má, myslím, nejvyšší postavení mezi přírodními zákony. Pokud vás někdo upozorní, že vaše oblíbená teorie vesmíru je v rozporu s Maxwellovými rovnicemi – tím hůř pro Maxwellovy rovnice. Pokud se ukáže, že je v rozporu s pozorováním – no, oni ti experimentátoři taky občas něco zpackají. Ale pokud se zjistí, že vaše teorie je v rozporu s druhým zákonem termodynamiky, nemohu vám dát žádnou naději; nezbývá jí nic jiného než se sesypat v nejhlubším ponížení.“
-- Arthur Eddington

„Pro teoretické fyziky jsou všechny krávy sférické, to z nich dělá bystré myslitele, ale jako farmáři stojí většinou za starou bačkoru.“

V dubnu letošního roku jsem navštívil přednášku Briana Coxe „Horizons: A 21st Century Space Odyssey“ v pražském Kongresovém centru. Snad první vědec, fyzik a popularizátor světového formátu, který do svého světového turné zařadil Prahu, nebo o nikom dalším nevím. V každém případě v hledišti bylo vyprodáno a přednáška naprostá pecka. O této knize jsem v tu dobu věděl, přednáška jen urychlila objednání a přednostní zařazení do seznamu „chci číst (hned)“.

Kniha je populárně naučná, přesto, aniž bych chtěl komukoliv upírat četbu, základem kvalitního zážitku je pozitivní vztah k fyzice a matematice. Text je vlastně podstatným doplněním a rozšířením přednášky, nebo naopak, přednáška je kondenzovaná kniha. Úvodní část je shrnutí historie objevování černých děr a zejména akceptace konceptu vědeckou / fyzikální komunitou a dále pokračuje v hlavním tématu. Následně autoři postupně staví jeviště pro stále složitější a složitější scény. Trpělivě budují základy, vysvětlují koncepty, odbornosti a obtížnosti se sice není třeba příliš obávat, přesto je nutné upozornit, že text vyžaduje pozornost, trpělivost, zastavení se, přemýšlení o probírané látce. Čtenáři se postupně seznámí se základními fyzikálními modely, Newtonem, Einsteinem a jeho teoriemi relativity, speciální i obecnou, prostoročasovým intervalem, světočárami, světelnými kužely, dále Penroseovými diagramy a dalšími a dalšími jednotlivostmi studia černých děr. Obtížnost postupně roste a rozhodně se vyplatí dávat pozor. Poslední kapitoly se věnují nejnovějším poznatkům ohledně termodynamiky a vyzařování černých děr, kvantové gravitaci, kvantovému provázání, konceptu holografického principu a teorii kvantové informace. Autoři tak ukazují, jakým neočekávaným směrem v tuto chvíli míří poslední vývoj studia černých děr. A pohled je to skutečně fascinující.

Text je čtivý, tedy do té míry, do jaké si lze užít úvahy o podstatě prostoročasu. Kdo Briana Coxe zná, ví, že občas mluví jak básník, jak poeta, romanticky popisující fyzikální a matematickou realitu. V knize se občas podobné obraty nalézají také, například když popisuje planety, na kterých se vyvinuly darwinovské „nekonečné formy“. Vědecká rigorozita skrytá v básnickém jazyce krásné literatury.

Kniha obsahuje některá naprosto neuvěřitelná a pozoruhodná tvrzení, která pohladí srdce každého fyzika, matematika, ale i srdce scifisty. Text jsem si užil, ale v žádném případě nebudu tvrdit, že jsem pobral vše. Zejména závěrečné úvahy jsou obtížné, neintuitivní a vyžadují od čtenáře značnou účast a pozornost. Ať je to jakkoliv, tahle výprava do světa singularit, nekonečen a k podstatě prostoročasu je mimořádně zajímavá a fascinující. Zájemcům doporučuji.

6 06.05.2024

„Pro dělníky zhypnotizované komunistickou propagandou však nebylo žádné varování dost důrazné. Výstrahám nevěřili. Pro ně to byly jen lži třídního nepřítele, který se snažil pošpinit Sovětský svaz. Často však stačilo jen pár měsíců života v komuně, a lidé stáli přede dveřmi zatracovaných československých úřadů a prosili o pomoc. Prozření však muselo teprve přijít.“

Kniha se věnuje méně známému příběhu Českých, respektive Československých dějin, vysídleneckým projektům do tehdejšího Sovětského svazu. Jakkoliv migrace Čechů / Čechoslováků směřovala většinově na západ, našlo se několik stovek / tisícovek jedinců, kteří se rozhodli migrovat na východ, do tehdejšího „komunistického“ ráje, do Sovětského svazu, v rámci soudružské pomoci v budování socialismu a komunismu. Kniha se věnuje primárně komuně Interhelpo, okrajově jsou však zmíněny i další vystěhovalecké projekty. Historie je to nesmírně zajímavá.

Příběh začíná v roce 1924, v počátcích formování komun v Čechách, autor jmenuje důležité jedince, hlavní organizátory vystěhovaleckého hnutí, pokouší se odhalovat / odhadovat jejich motivace, napojení na tehdejší SSSR a mezinárodní komunismus, roli tehdy čerstvě zformované KSČ. Dále popisuje organizaci prvních komun, boje s Československými státními úřady, první hromadné transporty do zahraničí a s tím spojené útrapy, dojezd do cíle – v případě komuny Interhelpo předaleký a zaostalý Kyrgyzstán, město Pišpek, později Frunze, dnes hlavní město Biškek. Dále se čtenář v detailu dozvídá o budování komuny, o nepopiratelných úspěších a prvenstvích, stejně tak o nevyhnutelných nezdarech. Dále jakási konsolidace komuny, jakýsi vrchol, a později nevyhnutelný úpadek, rozpad a zánik v důsledku inherentně nepřejícího a nepřátelského prostředí období stalinismu.

Příběh je to tragický a tragédie se prohlubuje zejména v průběhu třicátých let, v období stalinismu, v době velkého teroru – ježovštiny, v období všeobecné nedůvěry vůči cizincům. Represe se nevyhýbají ani Interhelpu. Nejde pouze o to, že komuny jsou v podstatě zestátněny, zatýkáno je množství komunardů – nechvalně známý článek 58, z nichž mnozí jsou popraveni, další byli odesláni do gulagu. Ti, kteří nevyužili možnost se včas vrátit do tehdejšího Československa, toho později často litovali.

Nelze si nevytvořit dojem obrovské naivity, až hlouposti, a ideologické zaslepenosti na straně komunardů, která stála v počátku toho všeho. Pravda, byly hromadně oklamáni organizátory, komunistickými agitátory a komunistickou stranou. Ať je to jakkoliv, úsudek byl neoddiskutovatelně chybný. A Sovětský svaz se opět ukázal jako gangsterský stát, kterým byl po celou svou historii a je jím dodnes. Přesto, ta rétorika, to fanatické odmítání oficiálních varování tehdejších státních úředníků mi připomíná dnešní dobu a totální zaslepenost současných fanoušků Ruska. Mnohým to obhajování vystěhovaleckého projektu a budování socialismu zůstalo až do konce, soudě alespoň dle rozhovorů s pamětníky a jejich potomky a dalších střípků, které autor dokázal sesbírat.

Text je v každém případě čtivý, autor nijak nehodnotí, nemoralizuje, nesoudí, uvádí historická fakta – alespoň v té míře, v jaké se mu je povedlo dohledat, události popisuje s maximální snahou o objektivitu, hodnocení nechává na čtenáři. Kniha čtenářům zpřístupňuje zajímavou kapitolu Českých / Československých dějin s mnoha souvislostmi a s přesahem do dějin komunismu a Sovětského svazu. Zájemcům o historii doporučuji.

6 03.05.2024

Legie Alfa. Hydra. Tohle bylo super. Špionážní thriller ve světě Wh40k. Chytlo mě to od začátku a nepustilo až do konce. Je to plné tajemství, tajných znalostí, tajemných mystérií, lží, dvojakostí a manipulací. Je to možná přehnaně komplikované a zamotané, ale to jsem příběhu snadno odpustil. Legie Alfa a Hydra mě úplně pohltila. Lidské postavy jsou tentokrát parádní, ať už jde o hejtmany a latentně psykerské uxor Geno 52 Chiliad, nebo o tajemného a nebezpečného Johna Grammatica. Za legii Alfa pak jednoznačně tajemný Alpharius / Omegon. V textu je množství zajímavých historických poznámek k období sjednocení Terry. Chaos, primordiální ničitel, zde hraje naprosto ústřední roli. Chaos, starobylá xenosská frakce Cabal a dávné proroctví. Závěrečné dilema je nezáviděníhodné. Text je svižný a mimořádně čtivý, koneckonců autorem je Abnett. Skvělý kousek.

4 03.05.2024

Další příběh z dob Horova kacířství, nebo vlastně tentokrát ne, tentokrát se čtenář podívá do vzdálenější minulosti, na planetu Caliban, vražedný svět plný lesů, smrtících bestií a roztroušených lidských osad bojujících o každodenní přežití. Svět před příchodem Impéria. Budoucí domovský svět legie Temných andělů, tedy to, co z něho zbylo. Je to však také svět starobylých rytířských řádů, určených ochránců lidstva, jejichž vzestup byl nevyhnutelným důsledkem izolace Calibanu během Věku svárů a dlouhé noci. Jeden takový řád rytířů – hrdinů je v centru příběhu. Vlastně je to řád největší, pojmenovaný prostě Řád.

Příběh sleduje cestu dvou mladíků, přátel, protagonistů – Zachariela a Nemiela, od vstupu do řádu, iniciaci, přes tvrdý výcvik, setkání s bestiemi, hodnost rytíře. Cesta Zachariela je vlastně archetypální cesta hrdiny. Neméně důležitý je pochopitelně též základ legendy primarchy Liona El Johnsona a jeho pobočníka Luthera.

První část, odehrávající si na Calibanu, je nepopiratelně zajímavá, četl jsem se zájmem. Osudy Zachariela a Nemiela a celková historie Temných andělů zaujme, tempo je uměřené. Závěr je naopak výrazně větší nářez, civilizace na planetě Sarosh, skrytá nákaza chaosem, paráda.

Celkově tentokrát spíš průměr a tomu odpovídá hodnocení, jakkoliv to má své výrazné momenty a sympatické postavy. Semínka legendárního sváru a rozkolu v řadách Temných andělů jsou zaseta, náznaky lze vystopovat v průběhu celého textu. Závěrečné rozhodnutí Liona by si sice zasloužilo obsáhlejší komentář, náhodné je pouze zdánlivě a k vysvětlení motivace se dojde v průběhu dalších instancí příběhu. Pochopitelně lze taktéž dohledat dostupných rozsáhlých databázích historie univerza Wh40k.

2 03.05.2024

„Což není člověk pouhý květ nesený větrem a jen hory, moře, hvězdy a tato země našich bohů jsou skutečné a věčné?“

Monumentální román, o kterém bylo napsáno snad již vše a cokoliv dalšího je pravděpodobně nadbytečné. Přesto bych si dovolil zde přidat několik svých dojmů a tímto zakončit tento zcela výjimečný čtenářský zážitek. Příběh netřeba příliš komentovat, je dostatečně známý. Píše se rok 1600, anglický lodivod John Blackthorne přežije ztroskotání lodi u japonských břehů, je zachráněn a zajat, a následně se stává účastníkem zásadních politických událostí, svou odvahou a výjimečnými schopnostmi si získává přátele i nepřátele. Je figurkou na šachovnici japonských feudálních lordů. Poznává a učí se japonskou kulturu, tolik odlišnou od té západní, evropské. Je součástí epického boje o moc a vládu nad ostrovní říší.

Příběh je fenomenální. Naprosto mě to odzbrojilo a nenacházím další superlativy. Protagonisté jsou vykreslení do nejmenšího detailu, zejména pochopitelně John Blackthorne, neboli Andžin-san, lodivod. Postupné odhalování a poznávání japonských reálií té doby, poznávání kulturních odlišností, poznávání zcela jiné morálky a jiné životní filozofie, postavené na budhistických zásadách, tvoří neoddělitelnou část příběhu a je jedním z klíčových prvků výjimečnosti textu. Při čtení jsem ten kulturní šok místy sám pociťoval velmi silně. Dalším klíčovým prvkem jsou neuvěřitelně silné charaktery, předně, jak jsem již zmínil, Andžin-san, ale též Mariko-san, Toranaga-sama, Jabu-san. Ti všichni mají úlohu na šachovnici. Ti všichni, a mnozí další, čtenáře velmi silně chytnou a nepustí. Mimochodem, dalším zcela klíčovým prvkem příběhu je vztah Andžina a Mariko, aniž bych chtěl cokoliv prozrazovat, protože to postupné odhalování je stejně tak součástí zážitku, jako příběh samotný. V každém případě je tato příběhová linie to nejsilnější z celé knihy. Vlastně, charakter Mariko-san často září tak, že zastiňuje ostatní, vč. Andžina, až si čtenář klade otázku, kdo je vlastně protagonistou.

Výprava do říše samurajů a rozkvetlých sakur pod posvátnou horou Fudži je ve všech ohledech mimořádně silným čtenářským zážitkem. Příběh je nezapomenutelný, odzbrojující, povznášející a naplňující. Text je nesmírně čtivý. Všudypřítomný kontrast mezi banální krutostí a japonskou poetikou, mezi životem a smrtí, mezi svobodou a povinností, odvahou a odhodláním, tradicí a odpovědností je intenzivní a nelítostný. Japonská estetika, etika, morálka, tradice, oddanost, střet budhismu a křesťanství, karma a bušidó dýchají z každé stránky. Je to dlouhá kniha a patří k těm, u kterých se po přečtení sice dostaví oprávněný pocit naplněnosti, ale zároveň též pocit jakéhosi prázdna, ve smyslu „co dál“? Sedíte a přemýšlíte kam dál, protože svět se změnil, vaše vnímání se změnilo, vy jste se změnili. Jste úplnější, jste bohatší, je to jedinečný zážitek, výjimečný zážitek. Doporučuji všem.

„Život je jenom sen uprostřed snu.“

19 02.05.2024

Kniha známé a respektované sovětoložky Sheily Fitzpatrick. Název je vše vypovídající, základní charakteristikou textu je maximální stručnost. Autorka čtenáře velmi stručně provází dějinami Sovětského svazu, od jeho počátku, počínaje bolševickou revolucí 1917, přes formální rozpad v roce 1991 a další události až do roku 2022. Text je nesmírně zhuštěný a stručný. Čtenář doslova proletí všemi zásadními obdobími, všemi formativními okamžiky. Od bolševické revoluce, přes první roky diktatury proletariátu, přes krvavkou občanskou válku, smrt Lenina, následný boj o moc a konsolidace moci Stalinem, stalinismus, hladomory, čistky a velký teror, druhou světovou válku – velkou vlasteneckou válku, poválečné období, smrt Stalina, následný triumvirát, poté Chruščov, Brežněv, následně období Gorbačova, glasnosť, perestrojka a neodvratný pád. Poslední kapitola se věnuje situaci po rozpadu SSSR, divokému kapitalismu, extrémnímu rozčarování běžných Rusů, vládě Jelcina, nástupu Putina, postupnému odklonu od – zdánlivé – demokratizace, opět směrem k utužení systému, nárůst represí, proměnu v novodobou diktaturu. V několika posledních odstavcích jsou komentovány současné imperiální choutky, vč. anexe Jižní Osetie, Krymu a rozpoutání agresivní války na Ukrajině. Za zmínku stojí několik krátkých poznámek o enormních problémech s alkoholismem v mužské populaci a s tím související klesající doba dožití – to jen na okraj k současnému stavu.

Všechny podstatné události jsou krátce komentovány, doplněno je několik málo analytických postřehů, nelze čekat přílišnou hloubku, postačí opravdu pouze pro základní přehled. Výklad je podáván se snahou o maximální objektivitu, i za cenu eroze některých historických mýtů. Autorka vyjadřuje záměr vyprávět příběh „odspodu“, nicméně s ohledem na rozsah knihy je tato snaha předem odsouzena k neúspěchu – na detail prostě nezbývá místo. Nicméně je to čtivé, svižné a celkově se to čte dobře.

Při čtení jsem si kladl otázku, pro koho je kniha vlastně určena? Zájemce, který o Rusku už něco přečetl, tam mnoho nového nenajde. Snad jen někdy lehce odlišný pohled autorky na některé historické události, popřípadě jinou interpretaci běhu dějin, než zná z předchozího studia. Trochu paradoxně, nebo právě naopak, se mi hůře četli události, kde mám již něco načteno, tj. v mém případě zejména kolem bolševické revoluce, občanské války, a třicátá léta. Ta zahuštěnost a stručnost opravdu neuspokojí. Naopak dobře se mi četli období, která načtené nemám, jmenovitě, až na pár výjimek, téměř vše po Stalinově smrti. Z toho soudím, že kniha by mohla být vhodná pro laiky, vhodná pro čtenáře teprve se seznamující s dějinami molochu Sovětského svazu.

Rozumím kritice stručnosti, chápu, že někomu může výklad připadat frustrující, zjednodušený, nesrozumitelný. Náročného čtenáře kniha pravděpodobně neuspokojí, ten si však jistě najde specializovanější publikace. Naopak laický čtenář se může občas cítit ztracen, zahlcen informacemi. Přesto jsem přesvědčen, že, s trochou čtenářské trpělivosti, má kniha šanci oslovit širší publikum.

5 30.04.2024

„Řada za řadou, pluk za plukem. Figury bez tváře, ověšené zbrojí a zakryté hrbatými stanovými dílci. Šli v před, pomalu, neodvratně se přibližujíce k vlastní smrti. Generace odcházející na věčnost. Bylo v tom tolik zobecňujícího smyslu, tolik apokalyptické hrůzy … Pocítil jsem celou relativnost bytí a bezcitnost chodu dějin. Ocitli jsme se v roli drobného hmyzu, který je odsouzen tomu, aby shořel beze stopy v pekelném ohni války.“

„Ve válce pro mě byl asi nejhorší věcí život v duševním vakuu přízemnosti a ničemnosti.“

Vzpomínky ruského řadového vojáka na východní frontě. Vzpomínky z první linie. Text je vlastně množství více či méně nesouvisejících vzpomínek a poznámek. Nesouvisejících, časově však ukotvených v běhu bojů na východní frontě během druhé světové války. Počínaje povoláním na frontu, prvním výcvikem, dále pokračuje boji při obraně / obléhání tehdejšího Leningradu, v podstatě otřesná zákopová válka, dále postupný ústup Němců, boje v Pobaltí, v Polsku, nakonec v samotném srdci třetí říše – v Berlíně.

Autorovy vzpomínky jsou nesmírně silné, celá zpověď je prodchnuta značnou kritikou ruského / sovětského stylu velení a vedení boje. Autor popisuje pověstnou taktiku zahlcení nepřátelské obrany čirým množstvím těl, naprostou neúctu k životu vlastních vojáků, nekompetenci ruských velitelů. Na výběr mezi smrtí v předu z rukou nepřátel nebo smrtí vzadu, v týle, z rukou velitelů, komisařů, zádržných oddílů. Šílenost. Muselo to být strašné, otřesné, chybí slova.

Tímto však téma není vyčerpáno, jakkoliv se nese jako hlavní myšlenka celým textem. Autor vzpomíná a zmiňuje další a další věci. Mimo jiné obrovský problém s alkoholem – tak jako Němci provedli blitzkrieg na pervitinu, tak Rusové se do Evropy přiřítili na chlastu, permanentně opilé důstojníky a vojáky, rozkrádání eráru, nekompetentní a neschopné velení, posty za loajalitu, hrozné podmínky pro řadové vojáky, nedostatek jídla, nedostatek vybavení. Dále naprosto otřesné chování ruských / sovětských vojáků a armády jako celku k civilnímu obyvatelstvu – krádeže, násilí, znásilňování, bez ohledu na věk a cokoliv dalšího. Některé příběhy jsou doslova neuvěřitelné. Absolutní buranství a barbarství, absence humanity a jakékoliv morálky.

Příběh je vyprávěn z ruského pohledu, kritizuje primárně ruské válečné a bojové chování, nijak nehodnotí a nekomentuje pravděpodobně stejně otřesné „výkony“ ze strany Němců, i když jistému srovnání, např. v zacházení s řadovými vojáky ze strany německých versus ruských velitelů, se autor samozřejmě neubrání. A samozřejmě úplně pomíjí hrůzy německého "vyhlazování", o tom kniha vůbec není.

Kniha má nesmírnou výpovědní hodnotu, autor a spolu s ním všichni jeho spolubojovníci prožili nesmírné utrpení, tváří v tvář nelítostnému nepříteli, stejně tak tváří v tvář nekompetentnímu velení ruské armády, fanatickým a krutým politickým komisařům, jednotkám Smerš, nelidským zádržným oddílům. Sám autor v závěru přiznává, že ty největší hrůzy a zvěrstva vlastně ani nezmiňuje, ze strachu, z důvodu autocenzury, a zpětně toho lituje.

Knihu je těžké hodnotit, přes vše výše uvedené, přes zásadní svědectví, které text přináší, alespoň pro mě bylo velmi obtížné se začíst. Kompozice je rozdrobená, autor přeskakuje od vzpomínky ke vzpomínce, čtivé to prostě není, alespoň tedy pro mě. A druhá věc, přes nespornou inteligenci, citlivost a humanismus autora, jakkoliv ten nepochybně patří k těm nemnoha zástupcům ruské inteligence, kterým nebyl lhostejný humanismus, lidskost a západní přístup k civilizačním a morálním hodnotám, je v závěru textu stále cítit jakási nostalgie po sovětském zřízení – nicméně zase tak moc to nelze odsuzovat, prožil v tom celý život.

V komentáři nemám v úmyslu jakkoliv znevažovat oběti ruských/sovětských vojáků a jejich úlohu při porážce nacistického Německa, na druhou stranu je však nutné si uvědomit, že ty enormní ztráty pravděpodobně nebyly nutné a dnešní chvástání Ruska rolí mučedníka je často bezpředmětné. Smrt milionů vlastních vojáků byla jak dílem agresivity nacistického Německa, tak dílem nekompetence ruského velení, nadutosti a hlouposti ruských důstojníků, krutosti politických komisařů, prosté neúcty k lidskému životu, neúcty k životu obyčejných vojáků. V souvislosti se současnou odpornou ruskou agresí a agresivitou, neomluvitelným útočením na civilní objekty a hlášenými zvěrstvy vůči civilistům je dnes autorovo svědectví o to silnější a důležitější. Doporučuji.

15 29.04.2024

Adaptace dvou historických příběhů do podoby komiksů s lehkou příměsí Manarovské nahoty a erotiky.

Indiánské léto je jednoduchý příběh z dob osidlování severní Ameriky, asi 17.-18. stol. Příběh je celkem přímočarý a jednoduchý: dva indiáni znásilní bílou dívku, následně je zločin pomstěn rukou a puškou dalšího kolonisty. Nevyhnutelně se roztáčí kolotoč násilí a nekonečné krvavé msty. Celé je to děsně divné až bizarní. Středobodem je incestní rodinka a vedle toho perverzní a zároveň puritánský pastor, nechybí vesničané a indiáni. Příběh plný incestu otevírá témata náboženské bigotnosti, viny a trestu, odpovědnosti, násilí, sexuálního násilí, a mnoho dalšího. Kresba je parádní, ženy jsou klasické Manarovské, krásné, štíhlé, sexuálně emancipované, provokativní. Sexu, nahoty a oplzlostí zase tolik není, spíš je víc násilí, zabíjení, bojů mezi indiány a bělochy. Celkově mě to bavilo.

El Gaucho je příběh z Argentiny 19. stol., zpracovává události kolem přítomnosti britské flotily v ústí řeky Rio de la Plata a vylodění v Buenos Aires. Protagonistou je britský voják, bubeník, Tom Brown. Vlivem událostí se dostává na břeh a sleduje svůj mikropříběh na pozadí výrazně větších událostí. Scénář je podobně jednoduchý jako u předchozího příběhu. A stejně jako tam, i zde autoři otevírají hlubší témata, politiku, válku, otroctví a boj za svobodu, nevolnictví, kolonie katolického Španělska, boj za nezávislost. I zde s lehkou příměsí nahoty a erotiky, i zde krásné, štíhlé, výrazně emancipované ženy, i zde místy bizarní, např. správně úchylné irské kurvičky v britské flotile. Kresba pochopitelně zcela typická, Manarovská.

Oba příběhy mě svým způsobem zaujaly, Indiánské léto přesto hodnotím o fous výše.

8 29.04.2024

Další příběh z ledového světa, ze světa neustálé zimy, mrazu a chladu. Protagonisty nacházíme tam, kde jsme se s nimi v předchozí části rozloučili. Lien žije s kmenem zrzavých lidí, stará se o syna. Události tentokrát nicméně nabírají velmi rychlý spád, veškeré jistoty a zdánlivý klid je pryč a Lien je opět nucen bojovat proti represím tyranského systému Společnosti, Bezpečnosti a Neokatolíků. Hlavním tématem je tentokrát útěk, pronásledování, skrývání se, záchrana vlastního dítěte. Děj je výrazně víc akční, napětí na útěku všudypřítomné, čtenář se rozhodně nenudí. Příběh se dále zamotává, objevují se další střípky „mytologie“ světa, zrzavců, a proč je zakázáno studovat a rozvíjet astronomii a proč jsou astronomové nejvýše v seznamu hledaných Bezpečností, dokonce ještě výše než přátelé „Zrzavců“. Tentokrát mě to bavilo.

2 29.04.2024

Tohle je zvláštní počin, je to spíš taková komiksová sbírka povídek, příběhů, povzdechů, vzpomínek. Jednotlivé povídky jsou vytvořeny na motivy skutečných příběhů několika vybraných vojáků sloužících v zákopech první světové války, vytvořeny na motivy příběhů jejich smrtí. Celek je silný protiválečný manifest, vyprávěný ústy protagonistů – obyčejných vojáků – výrazně zpochybňující smysl vedení válek, národů, států, pohledem od spodu. V centru všeho je bahno, strach, smrt, hnus, hnijící mrtvoly, ostnatý drát, zákopy, bláto, smrad, nemoci, nekonečná hrůza, nekončící utrpení. Kresba je syrová, černobílá, vojáci jsou karikatury, celá válečná existence je v podání autora vlastně karikaturou na život. Vytknul bych tomu snad jen krátký rozsah, těch příběhů mohlo být víc.

6 29.04.2024

„Politici dávali jednoznačně přednost tomu, aby nepoddajná individua šířila civilizaci někde mezi hvězdami, než revoluci tady dole na zemi.“

Komiksová adaptace slavného sci-fi příběhu. Na úvod přiznám, že mě to bavilo mnohem víc než původní novela. Nebo jsem možná po všech těch letech schopný vidět víc než jen ten silný protiválečný apel spojený s autorovými zážitky z války ve Vietnamu. Dnes na mě příběh působí jinak, hlouběji, silněji. Více jsem vnímal ten přesah do politicko-společenské a civilizační roviny – vládní tyranie, globální vláda, sociální skóre, nesvoboda, cenzura, manipulace, civilizační potíže spojené s hrozbou přelidnění, environmentální hrozby, vojáci = otroci, to vše tam lze nalézt. Ten protiválečný apel tam samozřejmě je také. Celkově to na mě působí mnohem silněji než před lety.

Komiks je v každém případě parádní, kresba je syrová, explicitní, expresivní. Příběh je jednoduchý, zásadním aspektem jsou relativistické časové skoky, které mě nepřestávají fascinovat. Vlastně je to celé svým způsobem dost depresivní, samé ztráty, samí mrtví. Nekompromisní smrt je na každém rohu, na každé stránce, je náhodná, nevybíravá, všeobjímající, přesně taková, jaká by byla ve skutečné věčné válce. Prostě válka, netřeba dodávat nic dalšího. Doporučuji čtenářům předlohy i všem ostatním.

2 29.04.2024

„Stěny tu byly rudé jako syrové maso lesknoucí se krví. Byly i žebrované jako svalovina. Obklopoval je odporný puch. Vycházel z hluboké nádrže uprostřed místnosti. Nad ní byl rozkročen obrovský zmučený stroj. Celý pokroucený a s trčícími ostny nepřipomínal nic, co Culcis dosud viděl. Bylo to něco jako vrtná plošina, částečně kovová, částečně tvořená organickou hmotou. Měla čtyři pseudotesáky, zaryté hluboko do půdy a pumpovala a nasávala do té krvavé břečky čirou kapalinu.“

„Muž se zapotácel, rukama si sevřel ránu a zřítil se z cestičky do krvavé břečky. Okamžitě se potopil, jako kdyby ho jeho velká váha nebo něco stáhlo dolů. Čarodějnice zavřískala potěšením. Další oběť pro Ničivé síly.“

Hodnocení knih z oblíbených sérií je někdy zatraceně těžké. Gauntovi duchové bez debat patří oprávněně k tomu nejlepšímu, co lze ve Warhammeru 40k nalézt. Člověk chce dát téměř automaticky nejvyšší hodnocení, už jen kvůli tomu univerzu, kvůli známým a oblíbeným postavám a příběhům. Tato povídková sbírka rozšiřuje některé stávající příběhy, přidává některé nové a celkově vyplňuje některá bílá místa ságy Gauntových Důchů. Ve srovnání s posledními přírůstky a naprostými peckami jako „Jedině smrtí“, „Krvavý spolek“ nebo „Dosah spásy“ však zůstává spíš v průměru. V úvodu Dan Abnett osvětluje motivace a důvody proč sbírka vznikla. Před každou povídkou je pak krátká poznámka, taktéž z pera Abnetta, stručně představující autora povídky, uvozující příběh do kontextu nějakého většího schématu, komentující vznik, apod. Tyto poznámky jsem vždy se zájmem přečetl, prozrazují další střípky na pozadí tvorby oblíbeného univerza. Samotné povídky, jak bývá obvyklé, mají kolísavou kvalitu. Kladně hodnotím zejména ty, kde mě nějakým způsobem zaujala nějaká zajímavá nebo výrazná postava nebo událost, tj. tam kde si přes krátký formát vytvořit k protagonistům nějaký vztah. Za sebe bych vyzdvihl „Krédo Apoštolů“, „Královražda“ a „Modrá krev“. Zbytek je spíše průměr. Fandové Warhammeru 40k a zejména fandové ságy Gauntových Duchů by sbírku nicméně vynechat neměli. Více u jednotlivých povídek.

„Takto jsou ničeny sny a dobré úmysly upadají v zapomnění. Všechno se obrací v prach a zbývá jen slepé válčení v ruinách měst proti mužům, kteří bývali bratry, dokud je o rozum nepřipravilo šílenství.“

10 21.02.2024

„„Hoši, potřebujem pohnojit tenhle dub. Skočte do té jámy u kořenů a já vás zasypu hlínou.“ Udělali bychom to. Kdokoliv z nás. A starý pán by nás pohřbil zaživa, kdyby byl přesvědčen o alespoň třiapadesátiprocentní pravděpodobnosti, že je to Strom svobody, který hnojí.“

Pro tenhle nadčasový kousek z dílny jednoho z mistrů velké trojky mám slabost. Jedno z prvních sci-fi, které jsem kdysi dávno koupil. Dá se říct, že je to typický Heinlein, svižný, akční, místy hororový, často neortodoxní, zároveň s velkým důrazem na svobodu lidí, liberalismus, libertarianismus, individualismus a ve svém konečném důsledku symbolizující boj lidstva za své svobodné a nezávislé místo ve vesmíru.

Příběh je téměř klasický, sleduje průběh mimozemské invaze na planetu Zemi a boj lidstva, tedy Ameriky, proti nezvaným a nevítaným parazitickým vetřelcům. Mimozemské potvory jsou příkladně zákeřné a způsob infiltrace a postupného ovládnutí kořisti mimořádně odpudivý, název novely prozradí mnohé. Protagonisté jsou sympatičtí, odvážní, neústupní, ale často též velmi svéhlaví. Představují naprosto typické Heinleinovské archetypy: sympatický, nadaný a nezávislý hrdina, krásná sexy rusovláska, stejně sympatická, talentovaná a nezávislá, a nakonec moudrý, zkušený a rozvážný stařec, poskytující nejen metaforické vedení. Nechybí romantická linka s parádní chemií. Nechybí hororové okamžiky a paranoia, nechybí mimozemské odpornosti, nechybí náznaky mrazivých konců pozemšťanů - průzkumníků. Motivem je boj proti tyranii, proti ovládání lidí a myslí, snadno si lze domyslet dobové paralely z tehdejší reality. Fascinující jsou události spojené s posouváním hranic, průzkumem neznáma a smrtí v černočerné temnotě studeného vesmíru – linka Mary. Technicky je novela objektivně jednoznačně zastaralá, nelze se divit, originál je z roku 1951. Úroveň techniky, objevů a představ o dalším vývoji jsou zásadně limitovány dobou vzniku, jakkoliv byl zrovna Heinlein téměř prorok ohledně mnoha společenských otázek. Přesto je to stále čtivé, zábavné, otázky a nesrovnalosti, které text dnes nevyhnutelně vyvolá – a není jich málo – lze naneštěstí snadno ignorovat a do příběhu se plně ponořit. Závěrečná kapitola je pak doslova jako z jiné doby, z jiného světa – opět téměř klasická výzva lidstvu k ovládnutí vesmíru, jakýsi apel na objevitelskou morálku a předurčenost vládnout a nebýt ovládán. Lidstvo nezdolné, nezničitelné, houževnaté, nevyvratitelné! Jak říkám – z jiné doby.

Mám tyhle starodávné příběhy ve velké oblibě. Příběhy z doby kolem zlatého věku sci-fi. Jsou psané tak nějak svobodněji, uvolněněji, bez současných útlocitných pravidel (mluvím o západní sci-fi), bez obav, že někoho urazí. Je to znát na textu, na vtipech, na celkové atmosféře. Někomu se to líbí, jinému ne, někoho to baví, jiný to nečte, a tak je to v naprostém pořádku, neboť vždy jde o svobodu volby. Lze parádně vidět, jak se postupně mění ideály.

Čte se to skvěle, text rozhodně patří mezi mistrovská díla SF. Doporučuji.

„Odpojil jsem sluch; svoboda projevu umožňuje člověku mluvit o psychologii améby, ale to ještě neznamená, že já ho musím poslouchat.“

16 21.02.2024

Jodorowsky je téměř vždy sázka na jistotu. Nejinak tomu je u tohoto eposu. Příběh čtenáře zavádí do Tibetu, časově neurčeno, ale řekněme někde začátek 20. stol. Protagonistou je Gabriel, potomek návštěvníků z Evropy, bílý láma, hrou osudu vychovávaný v Tibetské rodině, tulku předurčený jako nádoba k převtělení lámy Mipama. Vyrůstá, učí se, chlapec se mění v muže. Příběh je cesta, životní cesta neustálého rozvoje, učení se, příprava dle lamaistické tradice, posilování těla i mysli, snaha přemoci emoce, tužby, žádosti a zlobu, jakási východní obdoba stoicismu. Cesta pomíjivostí je série zkoušek, plná trýzně, utrpení a strastiplných muk každodenního zoufalství. Moc neznamená vítězství.

V podání autora je Tibet drsné místo, kruté místo, místo plné intrik, krve, násilí a zabíjení. Jedním z nosných témat je boj proti tyranii zlovolného uzurpátora Migmara. Pak je tu samozřejmě reinkarnace, samsára, nekonečný cyklus smrti a znovuzrození, mýtické hledání vysvobození.

Protagonista má na své cestě samozřejmě též spojence, kromě učitelů, duchovního vedení předchozí inkarnace, též mystické kočky, strážkyně chrámů. Příběh je epický, závěr monumentální. Pomsta, očista, všechno je iluze, ale i sen lze očistit od zla. Jodorowski je mistr, děj je plný kontrastů: život / smrt, krása / ošklivost, násilí / mír, osvícení / zatracení. Tibetské a budhistické tradice a mystika se tu propojuje se staršími formami, démony, magií, šamanismem a pradávným tibetským animistickým náboženstvím „bön“. Nechybí vize zkázy spojená s neodvratnými a osudovými událostmi 20. století.

Kresba je parádní, ostrá, někdy kontrastní, někdy syrová, nekompromisní. Sníh, hory, chrámy, prostředí je přitažlivé a exotické. Kniha obsahuje též celkem povedený závěrečný komentář vydavatele, osvětlující některé další prvky příběhu.

Trochu lituji, že jsem před začtením se neměl přečteno víc o budhismu, lamaismu a tibetských tradicích. Jestli to někdy napravím, pravděpodobně se k příběhu vrátím.

13 21.02.2024

Kniha se zabývá vlivem neziskového sektoru na formování politických rozhodnutí na všech úrovních státní správy, ale též vlivem na další instituce vč. soukromých subjektů. Téma je mimořádně důležité, neziskový sektor je často v samotném středu zásadních, často extrémně nepopulárních, politických, kulturních i právních rozhodnutí. Ne bezdůvodně tak existuje často velmi silná averze až otevřené nepřátelství části běžné populace vůči neziskovkám a jejich financování z veřejných rozpočtů.

Na úvod poznamenám, že kniha se zabývá výhradně „politickými neziskovkami“, tedy organizacemi věnujícími se velkým tématům s přesahem do politiky, kultury, ovlivňující celou společnost: (radikální) environmentalismus, migrace, menšiny vč. sexuálních, gender, (radikální) feminismus, dnes velmi moderní a často naneštěstí zideologizovaný „fact checking“, apod. Autor to v úvodu dostatečně vysvětluje a vymezuje. Rozhodně nekritizuje všechny neziskové organizace, rozhodně nehází všechny do jednoho pytle.

V úvodu popisuje způsob práce, lobbing, taktiku prosazování svých cílů, salámovou metodu, obecné ideologické bolístky, zásadní netransparentnost a mlhu kolem financování. Ukazuje metody práce NGOs a jejich sílu v prosazování ideologické agendy formou právních sporů, formou soudů proti institucím a státu a pomalém, postupném a trpělivém prosazování svých obskurních zájmů. Následně se pouští do konkrétních témat, komentuje práci vybraných konkrétních neziskovek u konkrétních medializovaných případů, zvlášť zásadní jsou poznatky ohledně účasti neziskovek u soudů důležitých společenských kauz, nebo např. v závěru knihy informace o personálním napojení největších světových NGOs na Evropský soudní dvůr. Témat i příkladů je mnoho. Často je to strašidelné čtení, člověk žasne, jak je možné, že tu něco podobného a inherentně nedemokratického vyrostlo – vyloučení veřejnosti z procesu prosazování cílů, neviditelné lobbování, zideologizované expertizy a stejně zideologizovaný tlak na zvolené politiky. Prosazování cílů, s nimiž, troufám si tvrdit, valná většina obyvatel prostě nesouhlasí a souhlasit nebude. Všechna tvrzení a příklady jsou v knize řádně ozdrojována.

Ohledně tématu a zaměření textu není co vytknout, autor zcela správně identifikuje a pojmenovává problematické oblasti: nedostatek transparentnosti financování, propojení s politikou, businessem, soudy. Absolutní netransparentnost financování ze soukromých zdrojů. Častý nesoulad prosazovaných agend s tím, co očekává veřejnost – neříkám, že vždy, ale často. Současné politické neziskové organizace bych v žádném případě nepovažoval za zdravý znak fungující občanské společnosti, jejich cíle jsou často obskurní a ještě častěji nepochopitelně protizápadní. Woke kult rozhodně není univerzální cesta do vysněného ráje.

Knize bych vytknul několik věcí. S textem mám potíž ne proto, že bych nesouhlasil s premisou, souhlasím naprosto – Západ je pod objektivním útokem progresivistických ideologií. Problém mám se způsobem, jakým je kniha napsána. Závažnost tématu vyžaduje důkladnost a rigorozitu. V tom má autor co dohánět. Třeba i rozumím, proč v textu často používá výbušná slova jako „neomarxismus“, ale vidět pak všude možně v dalších diskuzích tato slova používat v různých blábolech lidi, kteří evidentně netuší, co říkají, vyloženě bolí. Chybí detailnější historické napojení mezi současnými progresivními ideologickými trendy a právě třeba marxismem. Zmíněn je sice Gramsci a Marcuse – z rychlíku, ale již je opomenuto vysvětlení konceptů mocenské dynamiky a hierarchií, což je naprostý základ pro pochopení kultu „woke“ a moderního intersekcionalismu. Škoda.

Naopak vyzdvihuji povedené „překlady“ z „progresivštiny“, jasné překlady progresivního „newspeaku“ do češtiny, demaskuje – použiji-li tento slovník – progresivistické názvy programů, názvy neziskovek samotných, vyjádření jejich představitelů. Překládá je do lidské řeči, ukazuje eufemismy, manipulaci s jazykem. Čtenář se neubrání dojmu jisté neupřímnosti, možná dokonce zlovolnosti agendy mající za cíl zamaskovat skutečnou podstatu zamýšlených a vytoužených společenských a systémových změn.

Nesouhlasím s autorem, že konečným cílem aktivistů je revoluce. Tedy, revoluce je cílem, ale rozhodně ne konečným. Konečným cílem revolucionářů je uzurpace moci skrze revoluci. Tedy skrze destrukci a demoralizaci Západu vytvořit nespokojenou společnost, vyvolat dostatečně silné společenské otřesy a tím připravit podhoubí revoluce, během revoluce se chopit moci, a poté železnou pěstí vládnout krásnému novému světu. Je naprosto paradoxní, že státy obecně platí vlastní rozvrat, z vlastních veřejných peněz, skrze dotace neziskovému sektoru, který se následně prosazuje rozvratné „systémové změny“. Ano, děje se to i u nás. Ne vždy, ale často. Pochopitelně je to pouze můj názor.

Závěrečná výzva k opuštění EU je dnes naprosto bezpředmětná a nesmyslná, v tomto nelze souhlasit a kniha nezestárla dobře. Rozhodně je na místě větší kontrola financování NGO, vč. financování ze soukromých zdrojů, větší kontrola programů, témat a cílů. Proč si často platíme vlastní demoralizaci a rozvrat? Naopak rozhodně není na místě spoléhání se na řešení nabízená různými antisystémovými stranami, subjekty a populistickými žvanily, kteří ve finále představují ještě větší riziko postupné eroze demokracie, než ony zatracované neziskovky. A naneštěstí, čím víc ultraprogresivního tlaku na jedné straně, tím bohužel víc dezolátní protireakce na straně druhé. Je to začarovaný kruh, nevím jak z toho ven.

Téma považuji za nesmírně důležité, možná klíčové pro budoucnost Západu, a naneštěstí též nesmírně polarizující. Rozumím zastáncům a snaze věci měnit, ale též odpůrcům a snaze věci naopak uchovat. Přesto, pokud si chcete přečíst profesionálněji zpracované knihy věnující se podobnému, tak doporučuji spíše cokoliv od Douglase Murrayho.

9 19.02.2024

Název knihy může mnohé zarazit. Jaká válka? Vždyť nejsme ve válce, nebo? Název knihy je provokativní, uznávám. Nicméně s ohledem na současný stav světa a zejména stav Západu je zvolen velmi trefně. Západ se skutečně nachází ve stavu obležení. Nejedná se o obležení vnějšími nepřáteli, i když lze diskutovat faktory jako Rusko, Čína, Blízký východ, neřízená migrace. Západ je v obležení vnitřních nepřátel, v obležení na kulturní a ideologické frontě. Leckdo se může pousmát, ušklíbnout, leckdo může mávnout rukou a odsoudit tvrzení jako snůšku nesmyslů a blábolů šiřitelů dezinformací, konspirací, fake news, nenávisti, a dalších moderních pojmů. Autor pro svá tvrzení nicméně v knize předkládá množství solidních argumentů a jednoznačně ukazuje, že je třeba tématu věnovat maximální pozornost.

Text je nesmírně čtivý, plynulý, podmanivý, autor má dar vyjadřovat se velmi jasně, srozumitelně a úderně. Kdo znáte jeho předchozí dvě knihy, tato pokračuje v nastaveném trendu. Kniha je rozdělena do několika hlavních témat / kapitol a několik „meziher“, doplňující hlavní látku, doplňující kontext. Celý text je nesmírně silnou a zcela oprávněnou kritikou současného „woke“ kultu a s tím souvisejícího západního „ultraprogresivního“ šílenství. Ukazuje totiž, stejně jako v předchozích svých knihách, absolutní pokrytectví „woke“ elit a dalších vyznavačů kultu a stejně tak absolutní nekonzistenci „woke“ ideologie. Co hůř, jednoznačně identifikuje zlý úmysl „woke“ aktivistů a věřících. V neposlední řadě ukazuje na společného jmenovatele, totiž nezměrnou nenávist a sžíravý resentiment kultistů vůči Západu, vůči jeho kultuře, historii a neoddiskutovatelným historickým úspěchům.

Autor svůj výklad začíná něčím u nás téměř neviditelným: rasou, systémovým rasismem, antirasismem a kritickou rasovou teorií. Není to viditelné, protože stále ještě žijeme v relativně velmi homogenním státě. Nicméně Západ a zejména anglosaský svět dnes antirasismem žije. Autor v textu ukazuje, jak moc se posunula diskuze od dob Martina Luthera Kinga. Je to šílenství a z mnohých příběhů jímá hrůza. Nebo ne hrůza, spíš smutek, beznaděj a extrémní demoralizace z naprosté iracionality současné veřejné debaty. Z textu je zřejmé, že víc než jakákoliv snaha o nastolení rovnováhy jde o bezprecedentní ideologický útok na bílé – a mrzí mě, že to takto musím napsat.

Následuje extrémně důležité intermezzo o Číně, o tom, jak celé to Západní zmatení a zatemnění rozumu umně využívá ve svůj prospěch, pro násobení svých propagandistických cílů, pro posilování vlastní morálky na úkor morálky Západní. Čína není přítelem Západu. A pojďme se klidně bavit o tom, jakou roli v demoralizaci hraje třeba algoritmus čínského TikToku.

Dalším hlavním okruhem je Západní historie a s tím související snahy woke progresivistů o rozložení a likvidaci západního intelektuálního dědictví a pokusy o naprosto bezskrupulózní, zlovolný, záměrně manipulativní a podlý historický revizionismus a snaha vykreslit Západ jako tu nejhorší civilizaci – přičemž historická realita je úplně opačná. V této souvislosti nelze nevzpomenout známé Orwellovo: „Kdo ovládá současnost, ovládá minulost, kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost“.

Následuje intermezzo o otroctví a požadavcích, zejména v Americe, na reparace potomků otroků. Jde o parádní historický exkurz a opět ukazuje, jak je dnešní debata pokřivená, plná lží a ideologického balastu.

Jedna hlavní kapitola je pak věnována progresivním útokům na Západní náboženství, člověk až žasne nad drzostí, neomaleností, ignorantstvím a opět naprostým opomíjením objektivních historických faktů.

Důležité intermezzo je věnováno emoci resentimentu, zatrpklosti a sžíravé nenávisti, kombinované se závistí a neukojitelnou touhou po pomstě. Autor argumentuje, že právě resentiment se nachází v samém středu emoční bouře většiny „woke“ věřících.

Posledním velkým tématem je útok na západní kulturu, jakýsi souhrn předchozího, opět ve znamení boje proti racionalitě, jako přísně západnímu konceptu myšlení.

Příběhů je mnoho. Celým textem se jako společná linie táhne demonstrativní a zlá nenávist vyznavačů „woke“ vůči Západu a všemu co představuje, snaha o jeho likvidaci, nebo alespoň diskreditaci a rozložení všeho dobrého, co přinesl světu. V neposlední řadě též manipulativní snaha o nevratnou demoralizaci jeho obyvatel a podsouvání viny za jakési „hříchy minulosti“. V hlavní roli jsou lži, manipulace, polopravdy, bezskrupulózní odmítání faktů, překrucování historie, útoky na objektivní pravdu, útoky na realitu, útoky na samotný rozum, racionalitu a hodnoty osvícenství, tedy útoky na samotné základy toho, proč byl Západ historicky tak úspěšný. Lze jednoznačně vidět zlou, zlovolnou a podlou podstatu samotných aktivistů. „Woke“ je rakovina, v tomto ohledu je to nesmírně depresivní kniha.

Na druhou stranu lze text vnímat i pozitivně. Autor všechny uvedené progresivistické „woke“ lži a manipulace uvádí na pravou míru, poukazuje na díry v progresivní argumentaci a identifikuje zásadní rozpory ve „woke“ ideologii. Knihu tak lze brát jako obhajobu historických úspěchů Západu.

Jedna podstatná věc na závěr. Přes veškerou oprávněnou kritiku módních společenských trendů přicházejících ze západu rozhodně není řešením příklon k východu. Ano, myslím tím přesně to co je zřejmé. Rusko není žádný zachránce civilizace, jestli něco, tak je to její hrobník, a pohřbívá ji zaživa, a navrch ukradne splachovací záchody a pračky. Rusko není žádný zastánce a zachránce světového slovanstva, existuje-li vůbec něco takového, jak se lze mnohde dočíst. Právě naopak, jediné co umí – umělo po většinu své moderní historie, a pravděpodobně mnohem déle – je rozsévat hlad, zmar a beznaděj. Ne, zcela vážně, kritizujme a braňme se absurditám západním, a stejně tak kritizujme krutost, bezskrupulóznost, barbarství a amorálnost východní. Z tohoto pohledu není naše geografická poloha optimální. Vše je dnes hnáno do extrémů a tak politický střed pláče. Knihu rozhodně doporučuji.

19 09.02.2024

Hrůzný sovětský komunistický systém je oprávněně předmětem nekonečných fascinací – a nemyslím v obdivném smyslu – a historických přezkumů. Jedním z jeho nejkrutějších aspektů byl systém pracovních táborů, systém otrocké práce, známý pod ikonickou zkratkou Gulag. Kniha představuje monumentální epos historie tohoto nelidského systému.

Autorka se hned v úvodu zamýšlí nad sovětským systémem jako kolébkou gulagu. Zcela trefně popisuje sovětský stát jako systém absolutně bezcitný, inherentně nelidský a záměrně krutý. Tento zřetelný, záměrný a téměř zlovolný antihumanismus je zřejmě tak těsně spjatý s Ruskem a ruským národem, že ho nelze omezit pouze na dobu existence sovětského svazu. Existoval předtím, za carského Ruska, a existuje evidentně dodnes. Úvodní úvahy se následně stáčí na srovnání toho, co se nabízí, tedy dehumanizace vnitřních nepřátel v Sovětském svazu a v nacistickém Německu. Skrze celý úvod je zřetelný smutný postesk z rozdílů vnímání sovětského a nacistického systému u světové (odborné) veřejnosti, kdy ten nacistický je po zásluze jednoznačně a nekompromisně odsuzován a na druhé straně ten sovětský, komunistický, je naopak zcela nepochopitelně mnohými na západě dodnes adorován a omlouván, neřkuli povoláván k nové, opakované implementaci. Přičemž oba jsou zcela stejné, srovnatelné nelidské a zrůdné zlo, oba jsou plní stejné sžíravé a nekonečné nenávisti a oba dokázali stejně efektivně vyvraždit miliony nevinných a způsobit nezměrné utrpení u mnoha a mnoha dalších.

Kniha je o historii a autorka tak svůj příběh začíná záhy po bolševické revoluci, prvními rozkazy pro Čeku, prvními vězeními pro vnitřní nepřátele, tehdy ještě ne pracovní tábory. Kniha je rozdělena do několika hlavních částí, první je historická, mapuje založení a vývoj vězeňského systému, hlavní události, první tábory, Solovecké ostrovy, první megaprojekty – Bělomořsko Baltický kanál, železnice, Kolyma, Vorkuta, Dalstroj, těžba nerosných surovin, zlata, dřeva, šarašky – „výzkumné lágry“ pro vědce, techniky, konstruktéry, politické změny smyslu vězeňského systému – z prostého uvěznění a snahy o ideologickou převýchovu vnitřních nepřátel, směrem k zavedení otrockého systému – uvěznit, využít, spotřebovat, vyhodit, pohřbít – vysněného a prosazeného zřejmě samotným Stalinem, jako výhodné kombinace Stalinovi posedlosti represemi a jeho zlovolnou vírou ve vykoupení skrze otrocké práce a současně ekonomického prospěchu. První část končí přibližně v období Velkého teroru.

Následuje část charakterizující vše kolem táborů z pohledu vězňů a dozorčího a podpůrného personálu, životní cyklus vězně – pověstný „mlýnek na maso“. Strukturou ne nepodobně Solženicynově Souostroví Gulag, tak stejně zde autorka mapuje všechny aspekty systému: zatčení, uvěznění, obvinění, odsouzení, naprosto otřesné transporty, příjezd, ubytování, otrocká práce, jídlo nebo spíš jeho nedostatek a hlad, zima, hygiena, nemoci a lékařská péče, dozorci, podpůrný personál, útěky, smrt.

Poslední část je opět historická, mapuje postupnou konsolidaci systému, druhou světovou válku, vrchol v padesátých letech, Stalinovu smrt a následný postupný rozklad systému a jeho úplný konec po rozpadu Sovětského svazu.

Autorka je nesmírně důkladná a všemu věnuje detailní pozornost. Text je plný příběhů vězňů, příběhů přeživších i zemřelých, někdejších otroků, historických faktů a archivních materiálů, střípků z lágrové literatury známých i neznámých autorů – Solženicyna, Šalamova, Ginzburgové, Dolguna, Herlinga-Grudzinského a dalších. Příběhy jsou to pohnuté, často kruté a tragické, pocit všudypřítomného šílenství a absolutní nespravedlnosti je všeobjímající a přetrvávající. Systém byl záměrně nelidský, nastaven s úmyslem dehumanizovat a vyvolat co největšího ponížení vězně a co nejsnazší použití a následnou likvidaci dehumanizované pracovní jednotky - otroka, procesy často kafkovské, absurdní a naprosto surrealistické. Nejhlubší peklo a vrchol lidského utrpení. Systém pracoval se svými lidmi naprosto nelidsky a kromě lágrů probíhali nucené deportace, nucené přesídlení celých skupin, celých etnik, do těch nejopuštěnějších a nejzaostalejších oblastí Ruska, bez vybavení, bez ničeho, často i bez jídla, což způsobilo další a další nezměrné utrpení a strádání. Celý Sovětský svaz je vlastně symbol řízeného nedostatku a absurdního lidského utrpení.

Jedna věc k zamyšlení. Autorka knihu napsala právě včas, ve vzácném okně všeobecného tání, možná zdánlivého, možná opravdového, pokusu Ruska o posun směrem k liberálnější společnosti. Platí to o této knize, stejně tak o „Rudém hladomoru“. Dnes, s ohledem na současné události a agresivitu Rusáka, by návštěvy a bádání v ruských archivech byly nesrovnatelně obtížnější, ne-li nemožné.

Kniha je mimořádně zásadní pro pochopení ruských dějin. V závěru se autorka zamýšlí nad neschopností a neochotou Ruska přijmout za svou historii odpovědnost a odsoudit sovětský režim jako soubor lží a jeho představitele jako vládu bezskrupulózních gaunerů a gangsterů, čímž ve skutečnosti opravdu byli. Paměť je prevence proti podobným hrůzám, absence této národní paměti jsou pak otevřené dveře k jejich opakování. Rusko nikdy nevyvinulo větší úsilí si pamatovat, vyšetřit, zmapovat. Příliš mnoho lidí se na hrůzách podílelo, příliš mnoho lidí ztratilo postavení, příliš mnoho lidí pociťuje nostalgii po kolektivismu a společných cílech, které jsou ztraceny. Příliš mnoho lidí lituje rozpadu, ztráty moci a prestiže – jakkoliv iluzorní a stojící na hliněných nohách. Lidé sice neskutečně trpěli, ale zároveň vesele a radostně mávali rudými prapory. Varování před absencí ruské národní paměti v závěru knihy je prorocké. Rusko je dnes opět přesně tou říší zla, kterou bylo po větší část dvacátého století, přesně týmž odporným tyranským režimem a impériem lží. Knihu jednoznačně doporučuji.

15 08.02.2024

Sbírka hororových povídek z let 1927 až 1989, z nichž některé obsahují sci-fi prvky. Záměrně takto, protože toho sci-fi je tam spíš méně než více, to ovšem ani náhodou neznamená, že sbírka neobsahuje některé naprosto exkluzivní kousky. Kvalita jednotlivých příspěvků je, jak to u podobných sbírek bývá obvyklé, kolísavá. Některé texty jsou pak vyloženě zastaralé, vědecky překonané, absolutně nedosahující šokových kvalit moderního hororu, přesto tam vidím kouzlo a mnohdy víc než to. Čtenář zde nalezne několik naprosto fenomenálních kousků, např. bez diskuze nejlepší text sbírky „Oranžová je bolest, modrá šílenství“, též nezapomenutelná „Kdo je tam? (Věc)“ nebo za mě taktéž hrůzostrašná „Sklepení v Yoh-Vombis“. Je zde ještě několik dalších nějakým způsobem nadprůměrných textů např. „Metastáze“ nebo „Otec, ta věc“, zbytek je pak spíše průměr nebo dokonce zapomenutelný průměr. Zcela nakonec bych zařadil „Oheň pekelný“, což snad ani není povídka. Je sice od jednoho z nejzásadnějších a nejvlivnějších autorů sci-fi, ale za sebe jsem v podstatě nepochopil, proč je vůbec součástí sbírky. Více jsem se pokusil rozepsat u jednotlivých vybraných povídek.

13 07.02.2024

„To je ono. Už je to tady. Zatracené kolo osudu. Tohle je splátka. Smrt. Smrt právě teď. Smrt teď –“

Další příběh ze Sabbatiných světů, další příběh z nikdy nekončící války ve čtyřicátém prvním miléniu, další střípek z nekonečné války Impéria lidí proti Chaosu. Tentokrát je to trochu jiný pohled na oblíbené univerzum. Příběh je vyprávěn pohledem pilotů, imperiálních letců a jejich strojů, ale též pohledem pozemního personálu základen. Je to rozhodně něco jiného než obvyklý kontaktní a krvavý Warhammer. Děj se soustředí na leteckou válku stíhačů na planetě Enothis. Je to trochu zvláštní. Téměř bych řekl, že je to jakási pocta druhoválečným leteckým soubojům na blízko a hrdinům – stíhacím esům – slavných leteckých bitev (sic! ve světě Wh40k). Je to trochu jiná válka, pořád intenzivní, ale taková podivně izolovaná – asi pochopitelně, piloti nahoře, sami v kokpitu, obklopeni pouze nekonečným prostorem mezi nebem a vzdálenou zemí. Letecké souboje jsou poněkud jednotvárné, lety na misi, souboje, zásahy cíle, nebo naopak nezásahy, nějaké ztráty, návrat, život na základně, nějaké letmé vztahy s civilisty, nebo vztahy mezi jednotkami, rivalita pilotů, arogance leteckých es. Démoni utopení v chlastu. Vlastně je to celé takové monotónní. A navíc je tam málo chaosu, málo krve, málo odporných kacířských kultů, tohle mi chybělo nejvíc. Smrt je sice klasicky jako vždy blízko, ale je neosobní, většinou hluboko dole v malé kouli oranžového ohně a černého kouře.

Popravdě mě to úplně nezaujalo, vyloženě zklamaný ale nakonec nejsem. Rád jsem poznal imperiální letectvo v akci. Závěrečná třetina je znatelně lepší než první dvě třetiny. Víc intenzity, víc bojů, zmatek a nástup sil chaosu / krvavého spolku. Zní to mnohem víc jako ta správná věčná válka. Závěrečná bitva je epická, plná klasického warhammerovského hrdinství. Příběh ukazuje svět Wh40k z jiného úhlu, z neobvyklého úhlu. Věřím nicméně, že i přes lehkou kritiku výše si kniha své čtenáře najde.

7 06.02.2024

Skvělá knížečka o sopkách, vulkanologii, geologii, společensko-vědních aspektech a historických souvislostech sopečných erupcí, jejich dopadů na svět, život a civilizaci. Autoři text pojali jako historický exkurz na Island v letech 1783-84 a tehdejší erupci sopky Laki, události detailně zaznamenané přímým účastníkem, knězem a kronikářem Jónem Steingrímssonem. Kromě této historické linky se však čtenář též seznámí se základy vulkanologie, základy geologie a deskové tektoniky, se supervulkány, indexem sopečné explozivity (VEI) a s dalšími souvislostmi. Vše je psané čtenářsky velmi přístupnou formou, kniha je určena laikům. Český překlad je doplněn o poznámky recenzenta, doplňující a aktualizující text, ukazující často další posun ve vědeckém poznání.

Text je velmi čtivý a nesmírně zajímavý. S ohledem na téma není nouze o téměř pekelné obrazy. Kapitola o supervulkánech je mimořádně fascinující, potenciál destrukce je dech beroucí. Autoři mimo jiné krátce komentují zásadní erupce v minulosti a jejich dopady na svět, od prehistorie, po současnost, např. Toba, Vesuv, Tambora, Krakatoa. Velmi zajímavé je téměř detektivní pátrání po dopadech erupce Laki na tehdejší Evropu a svět – evropský rok divů. Dopady byly značné, souvislosti mnohé překvapí, a přitom to vlastně vůbec nebyla velká vulkanická událost – pohledem hodnoty VEI. Osobně mě též velmi zaujala kapitola s výčtem způsobů, jakým sopky a vulkanická činnost zabíjí, opět ve všech souvislostech – zdaleka ne jen láva, lahary a pyroklastické proudy.

Knížka je útlá, čtenář se však dozví mnoho. Historické souvislosti jsou nesmírně široké a celosvětové dopady enormní a mnohé bezesporu překvapí. Síla skrytá pod povrchem je strašlivá a je jen otázkou času, kdy se znovu projeví. Zájemcům doporučuji.

14 19.01.2024