Thanyss komentáře u knih

Jo, tak tohle si nechám líbit. Po dlouhé době kniha, která mě dokázala napnout jako dědečkovy kšandy a přitom nahlas rozesmát. Že je tam dost technických "termitů", výpočtů zarytého matfyzáka a všude samý rezavý marsovský prach? No a co? Neměla jsem pocit, že bych něčemu z toho nerozuměla, bylo to srozumitelně popsáno a kdo má aspoň základní ponětí o technice a vesmíru, neměl by mít problém a může si tuhle meziplanetární robinsonádu užít naplno.
A hlavního hrdinu prostě miluju. I když tvrdí, že o botaniky se ženský neperou, hned bych ho pozvala na kafe! A to kávu prakticky nepiju...

43 12.03.2015

Ať chcete nebo ne, musíte si Sinuheta zamilovat stejně jako já, i když je to člověk velmi osamělý. Čím je vlastně tahle kniha tak vyjímečná? Pro mě je to tím, že vypravěč ukazuje tehdejší dobu zcela bez příkras a my tak můžeme nahlédnout do srdcí a duší těch, kteří žili před tisíciletími.

Vzhledem k tomu, že Sinuhetovo vyprávění pochází z doby vlády faraona Achnatona, nenašla jsem na těch osmiset stránkách jediné hluché místo. Navíc se mi moc líbil styl, jakým je kniha napsána. Z vyprávění je cítit atmosféra tehdejší doby a není problém, představit si ulice Vesetu a cítit sluneční žár, jež byl v zemi Kemet.

Egypťan Sinuhet se jednoznačně stal mou citovou záležitostí.

31 19.06.2013

Nejsem vdaná, přesto jsem si díky téhle knize dokázala představit, jak hrozné to musí být, když si máte vzít někoho, kdo je vám odporný.
Nikdy jsem na sobě neměla baletní špičky, přesto jsem si při čtení dokázala představit tu bolest a pocítila ten takřka fanatismus, když se balet pro vás stane jediným smyslem života. Co smyslem - životem samým.
Nemám děti a i tak jsem doslova cítila chlad Galiny Petrovny, když se podívala na své nechtěné dítě a zároveň si dokázala vybavit touhu nebohé Lidočky po šťastném rodinném životě s rozesmátými potomky.
Nejsem matematický génius, ale Lazarovy ženy mi ukázaly, že věda může pro někoho být zdrojem zábavy, vášně a celoživotním posláním.
O tom všem Lazarovy ženy jsou. Ale skrývá se v nich mnohem více, co se nedá vypsat na pár řádků.
Jedinečné, silné, bolestné.
Neopakovatelné.

27 28.06.2015

Představte si svět, kde se lidé nerodí, ale jsou dekantováni. Svět, kde lidské bytosti nejsou vychovávány, ale predestinovány a adaptovány. Rodinné vazby neexistují, slova otec a matka jsou vulgárními výrazy, při jejichž vyslovení lidé rudnou až po kořínky vlasů, sex a promiskuita jsou na denním pořádku; city jako vášeň, láska, nenávist jsou neznámými stavy mysli, většinová ženská populace je cíleně neplodná. Věda je cenzurována, pokrok má jasně vytyčený směr. Smrt se stala lhostejnou součástí života. Civilizace je stabilizovaná a šťastná. Každý má své místo, své zaměstnání, ve volném čase se věnuje zábavě a nikdo si ani nevzpomene, že to dříve mohlo být jinak.
Přesto se najde několik jedinců, kteří nejsou tak úplně spokojeni. Nadčasové dílo, ukazující, jak člověk smýšlející „postaru“, uvízl ve víru šťastné pokrokové civilizace. Divoch nakonec požaduje právo na to být nešťastný, právo být nemocný, právo být sám. Být svobodný. Vězení má mnoho podob. Nejhorší jsou ta, jejichž mříže kolem sebe nevidíme.
Těžko věřit, že vizionářský Konec civilizace vznikl v první polovině 20. století.

25 30.10.2013

Jeden z nejsilnějších příběhů, který jsem měla tu čest číst. Silnějším o to více, že vypráví skutečnost a prostřednictvím autora a Oskara Schindlera se vracíme zpět do temné doby II. světové války a k masovému vyhlazování nižších ras. V tomto šíleném kolotoči smrti vyniká Oskar právě tím, že se rozhodl plivnout tehdejšímu režimu do tváře a zachránit alespoň hrstku Židů, z nichž by většina nepřežila válečné útrapy a koncentrační tábory.
Způsob, jak je kniha napsaná ještě podtrhuje neskutečnou a pro nás těžko uvěřitelnou surovost, bezohlednost a bestialitu v podání německých vojáků, dozorců apod. v kontrastu s lidským a odvážným způsobem záchrany hromady nevinných obětí v osobě Oskara.
Kniha plná hrůzostrašných, dojemných, mrazivých i nepochopitelných výpovědí o tehdejší době. Kniha, která i přes velké množství utrpení, jímž je prodchnuta, poskytuje naději, že i v takových situacích se najdou lidé, kteří nebudou jen nečinně přihlížet, ale aktivně se pokusí zabránit bezpráví.
"Zachraň jeden život a zachráníš svět."

23 17.09.2013

Absolutně děsivé čtení. Mráz mi bude po zádech běhat asi ještě hodně dlouho.
Orwell popsal politický režim Angsocu do nejmenších podrobností, takže je velmi snadné se do děje vcítit. Zvláštní je, že mě ani tak neděsila postava Velkého bratra, jako pouhé slovo Angsoc, přesněji tedy to, co vyjadřuje. Velký bratr je vlastně takový obal knihy, Angsoc je obsah... Dodatek k newspeaku není o nic méně děsivější, o to víc, že to má svou hlavu a patu.
Doporučuji všem, kteří si stěžují na současný vládní režim v zemi - mohlo by být totiž mnohem hůř.

23 18.06.2013

Vskutku hodně netradiční kniha a vůbec se nedivím, že nesedne úplně každému. Na Salingerovo dílo musíte být naladěni na té správné vlně, protože to chce trochu času, než si v tom prapodivném tlachání pubertálního výrostka najdete ony pověstné perly.
Kdo chytá v žitě se možná na první pohled tváří jako nezáživná banalita, jenže je to opravdu jen na ten první pohled. Když se podíváte o něco hlouběji, uvidíte hloubkovou a přitom velmi dobře formulovanou sondu do duše jednoho deprimovaného a věčně nespokojeného kluka, který si horko těžko hledá místo na tomhle světě. A k tomu všemu vám ještě stihne popsat setkání s širokou plejádou různých charakterů.
A taky se to celé vlastně strašně lehce čte.
Salinger u mě očividně brnká na tu správnou strunu.

21 27.11.2017

Marně si snažím vybavit knihu, která by ve mně vyvolala takovou salvu pocitů a emocí jako právě Hlava XXII. Smála jsem se, když major Major Major opouštěl svou úřadovnu stylově oknem nebo když Washington Irving vyhlásil válku přídavným jménům v dopisech (nebo to byl Irving Washington?). Popadala jsem se za hlavu při absurdních situacích a při dalším zvýšení počtu absolvovaných letů se mi na tváři počínal objevovat lehce šílený úsměv. Mrazilo mě v zádech, když jsem s Yossarianem nalétávala na Boloňu a kolem se to jen hemžilo smrtícím flakem, toužícím strhnout ta okřídlená monstra zpět na zem. Obdivovala jsem i nenáviděla provianťáka (jeho egyptská bavlna obalená v čokoládě je prostě nezapomenutelná), soucítila a litovala kaplana (jenž bohužel nikdy nepřišel na kloub záhadnému zjevení naháče na stromě za hřbitovem), prožívala jsem poslední chvíle nešťastného bláznivého pilota McWatta a radovala se ze znovuobjevení podivného Orra, který si vycpával tváře pláňaty (protože vždycky chtěl mít ducaté tvářičky).
Kniha o válce trochu jinak. Zábavně i smutně, absurdně i ledově. Zkrátka koktejl všeho možného, který ve výsledku chutná prostě skvěle.

21 04.11.2013

Neskutečné! Abych se u druhé světové války smála tak, až jsem místy slzela, to by mě nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech. Tuhle knížku si budu muset zase brzy zopakovat, i když většina scén mi v paměti uvízla zřejmě natrvalo. Tleskám, pane Ryane, tleskám. Donutil jste mě prskat smíchy i na místech, kde to nebylo tak úplně vhodné (třeba v práci) a mám dojem, že jsem si vysloužila i pověst mírného podivína. Ale stálo to za to!

20 19.05.2014

Nemohu popsat své pocity jinek než jako uchvácení. Zabiják se mi nesmazatelně vryl do paměti. Obdivuji autora za jeho neuvěřitelný talent vypravěčství a skvělého popisu, které způsobují, že tu knihu nečtete, ale žijete. Ve svém důsledku mrazivý příběh podávající svědectví o plíživých, ale devastujících účincích alkoholu, který lidem postupně bere sny, důstojnost a nakonec i život.

20 19.06.2013

Naprosto netradiční sci-fi dílo, které si jde svou svéráznou cestou, zcela postrádající jakoukoli větší akci, potoky krve a nesmiřitelné mimozemšťany. Solaris není kniha, která by vám tep vystřelila do infarktových výšin, míří spíše na vaše intelektuální schopnosti a především vás nutí se zamyslet nad tím, jaké by to bylo, kdybychom jednoho krásného dne narazili na inteligentní formu života. A to na takovou, jež se zcela abnormálně vymyká jakýmkoli našim představám do takové míry, že bychom nebyli schopni jí porozumět. A vlastně ani ona nám.
Zapeklitý oříšek s hloubkovou sondou do lidské duše, odehrávající se na vzdálené planetě, obydlené "živým" a vnímajícím oceánem, který vlastně ani oceánem není.
Pokud čekáte plasmová děla, skoky červí dírou, warpový pohon, tak se na Solaris raději vybodněte. Nic z toho tady nenajdete a příběh by pro vás byl nejspíše zklamáním.
Pro ty ostatní je to skvělé knižní pochutnání.

19 28.06.2015

Kdyby si starej Lemke otevřel dietologickou poradnu, hromada lidí by mu za jeho služby utrhla ruce. Přeci jen mít tu moc, kdy pouhým dotekem a jedním jediným slůvkem "zhubni", dokážete odpálit takovou metabolickou reakci, že sebevětší megakalorické bomby s vámi ani nehnou a vy naopak hubnete bez jakéhokoli úsilí... Hmmm, to zní dobře. Jenže to zní dobře jen do té doby, než si uvědomíte, že hubnete pořád dál a dál, takže zatímco na start jste se postavili jako slušná hora tuku, postupně jste se prodrali dopředu jako dobře udržovaný sportovec, ve finiši jste začali lapat po dechu jako rezident koncentračního tábora, cílovou pásku jste protrhli jako hromádka pěkně chrastících kostí.
Pro bachmanovky mám slabost (snad jen s výjimkou Srovnáno se zemí), přestože už na začátku je mi jasné, že to s hlavními protagonisty nedopadne dobře. Bránila bych se označením jako "slabší kingovka", tohle přeci nepsal pan King, ale jeho alter ego, ta temnější a cyničtější část jeho já. Proto pana Bachmana se Štěpánem neporovnávám.
Zhubni v sobě nese jednoduché poselství, kdy se zhýčkaný jedinec, který má spoustu vlivných přátel, vykašle na morálku a odmítá uznat svůj díl viny i přesto, že zcela průkazně zabil jinou lidskou bytost. Ovšem spravedlnost může mít mnoho podob, například v podobě naštvaného romského kmeta s rakovinou kůže a s nadáním na kletby.

19 25.02.2014

Je to Bible a je zcela bez debat jednoduše boží! Po dlouhé době se mi do rukou dostala kniha téměř hraničící s dokonalostí. Strhující příběh plný nostalgických odkazů na počítačové dinosaury, až jsem málem musela zatlačit slzu, když jsem si vzpomněla na naše stařičké Atari 130XE, u něhož jsem strávila nekonečné moře času s hrami, které možná byly primitivní, ale neuvěřitelně zábavné.
A přesně takový je i tenhle příběh. Neuvěřitelně zábavný, návykový a nedá vám vydechnout, dokud se nedostanete na konec hry.
Ready player one je zcela nepochybně velmi povedeným dílem, u něhož radostí zaplesá srdce každého geeka. Já se vznášela v sedmém nebi.

18 23.05.2016

Jak mě Dmitry zklamal s Metrem 2033, tak si to u mě vyžehlil s Budoucností. Protentokrát navařil úplně jinou krmi než nám servíroval v moskevském metru. Zřejmě potřeboval opačný extrém, takže místo hrstky přeživších lidí, kteří mají mizivý výhled na dlouhý život, si zahrál na marnotratného boha a rozházel lidi po celé zemi plnými hrstmi. A ještě jim dal nesmrtelnost. Lidé se tak postavili na roveň bohům. Ale tahle světlá budoucnost má i své temné stránky a člověk tak musí činit nepříjemná rozhodnutí. Například volit mezi svým životem a životem svého potomka.
Glukhovsky si se svou novou dystopickou utopií pěkně vyhrál a celá kniha místy děsí svou šílenou pravděpodobností. Přelidněná a nesmrtelná Evropa. Peklo a ráj v jedné věži. V tisících věží po celém kontinentě.
Jakou cenu má vlastně nesmrtelnost?

18 29.10.2015

Nebudu si nic nalhávat, ke knížce jsem přistupovala s mírným skepticismem, ale řekla jsem si, že když už je to taková klasika, nemůže mi uniknout. A jak bylo ve finále dobře, že se mi dostala do spárů.
Tohle totiž není typický sladký romantický příběh. Ne, to vůbec ne. Tolik nenávisti, zákeřnosti a intrik na jednom místě a potažmo v jedné osobě, to se jen tak nevidí. Ano, je tu i láska, ale ta je sobecká, kouska romantiky v ní není - je to posedlost.
Fanatismus a pomsta jdoucí přes generace, skvělá psychologická kresba postav a dobrý styl vyprávění mi zaručili výborné počtení, v němž jsem se místy doslova ztrácela a těžko opět navazovala kontakt s realitou.
A zřejmě už navždy, když někde zaslechnu spojení Větrná hůrka, hned mi naskočí husí kůže. To prostředí, nešlo to jinak, při čtení mi byla zima i přesto, že v ději zrovna svítilo slunce a byl krásný srpnový den.

18 22.10.2014

Milionkrát omílané téma - láska. Dá se vůbec ještě najít něco, co by bylo zase trochu jiné a nenudilo to svou všedností? Inu, očividně dá.
Přiznávám, že jsem se k Lásce za časů cholery odhodlávala poměrně dlouho a to i přesto, že už jsem se s Márquzem seznámila u několika jeho počinů. Ovšem tady hrála roli má přirozená averze snad ke všemu, co má v názvu tak prvoplánově působící slovo "láska" a je jedno, že tentokrát mu poněkud kazí dojem ta strašidelná cholera.
Mé obavy se však ukázaly jako naprosto liché, jelikož se mi do rukou dostal místy až snově lyrický příběh, který je sice od začátku do konce prodchnut právě tím neustále propíraným citem, ale ne jen láskou jedinou. Přes životní lásku a odloučení se tak čtenář podívá na zoubek lásce mladického poblouznění, lásce manželské, lásce tělesné i té poněkud perverzní. A to vše na pozadí bouřlivého technického pokroku, kdy se od kočárů tažených koňmi dostáváme k motorovým ořům a nebe začínají dobývat malá letadélka.
Asi to nebude příběh pro každého, jelikož v celém příběhu je těch dramatických okamžiků vskutku poskrovnu, ale pro čtenáře jako jsem já, se mezi řádky ukrývá něco těžce definovatelného, co mě drželo u knihy celou dobu, přičemž jsem ji z ruky odkládala jen na nezbytně dlouhou dobu a co nejrychleji se k ní opět vracela.

17 09.04.2016

Ach pane Zolo, opět jsme se spolu setkali, abyste mi představil další ze svých úžasných příběhů. A znovu jste nezklamal. Byl jste bravurní vypravěč, schopný zkoumat hlubiny lidské duše a nezalekl jste se ani těch nejčernějších lidských pohnutek a myšlenek. Naturalismus ve vašem podání mrazí do morku kostí, návštěva v pařížské pitevně děsí a utopencův přízrak znepokojuje.
Tereza Raquinová je úžasnou studií zločinu a to od úplného prapočátku, kdy shoda okolností zrodí myšlenku, myšlenka vede k plánu, plán k vraždě a vražda k postupnému úpadku zločinecké mysli až se zcela zhroutí pod tíhou výčitek. Člověk se tak v konečném důsledku potrestá sám, přestože světská spravedlnost po něm sklouzla pohledem bez povšimnutí.

17 23.09.2014

Jedním slovem??? Dokonalé! Vrah je vyšinutý blázen se smyslem pro spravedlnost. Ale je to geniální blázen. Atmosféra je děsivá a tajuplná díky dětské říkance o černoušcích a mizející sošky jen podtrhují šílenost celé situace. Deset lidí na opuštěném ostrově. Jeden z nich je vrah. Ale kdo? S přibývajícím počtem obětí se výběr zužuje. Nikdo nemůže věřit nikomu. Smekám klobouk před autorkou, já bych nic podobného nevymyslela.

17 18.06.2013

Ó, vy smetanový květe potulného rytířstva done Quijote, věrný zbrojnoši Sancho a neporovnatelná Dulcineo z Tobosa. Naše společné putování bylo dlouhé a plné nejneuvěřitelnějších dobrodružství, ale vše jednou končí a tak se i my musíme rozloučit. Nicméně vzpomínky zůstanou.
Myslím, že se nenajde nikdo, kdo by alepoň jednou v životě neslyšel o zvláštním a bláznivém rytíři a jeho boji s větrnými mlýny. Kniha je však podobnými událostmi doslova napěchovaná a přes všechny absurdní situace si nemůže čtenář nevšimnout vlastností, jež příběh vyzdvihuje, jako například čest, odvaha, věrnost, oddanost a kavalírství. Co mi přesto postupně začalo vadit, byla přílišná rozvláčnost děje, počínající mě nudit někdy v polovině knihy, proto jsem musela na hodnocení ubrat.
V souhrnu je to však krásný rytířský příběh o cestě za svými sny, který mě pobavil a místy i zaskočil (a to především chováním ostatních lidí, tropících si z nebohého dona Quijota, a neméně z jeho prostého zbrojnoše, chvílemi až kruté žerty).
Mějte se, mí hrdinové, krásně v tom svém knižním světě a děkuji za čas s vámi strávený, i když se našly i chvíle, kdy jsem vás musela na čas opustit a odpočinout si, abych se pak mohla vrátit plná sil k dalším pokračování v nespočetných příhodách.

16 21.11.2013

Ach Vy nešťastná, melancholická a nespokojená paní Bovaryová! Chtěla jste příliš, chtěla jste více, než jste měla. A nakonec jste za to vše zaplatila a přitom poznamenala i své okolí a nejvíce ublížila těm, kteří vás bezvýhradně milovali.
Romantismus se vším všudy. Setkáváme se s hrdinkou, toužící prožít život plný dobrodružství a vášně, místo toho ji osud do cesty přivedl provinčního doktůrka, neprůbojného človíčka, který svou láskou mladou paní nejdříve nudí a nakonec se jí zprotiví natolik, že se z počestné ženy stane cizoložnice. A navíc ještě zadlužená cizoložnice.
Emu můžete milovat, nenávidět, chápat nebo jí pohrdat. Vše je v pořádku. Paní Bovaryová je obrazem tehdejší doby, kdy dámy mezi domácími pracemi povzbuzovaly svou fantazii četbou románů a v skrytu duše čekaly na ten všepohlcující plamen lásky, který, když už přišel, bral vše.
Závěrem bych chtěla ocenit autora za jeho vcítění se do mysli ženy, jež se rozhodl zachytit na stránkách své knihy. Nemohu než hodnotit plným počtem hvězd.

16 30.09.2013