tereza0319 komentáře u knih
pavel9410 psal, že mu Mirek připadal jako Dušín, já jsem si na Foglara vzpomněla taky, při popisech života v klášterní škole. A bohužel taky na Lanczovou. Přišlo mi to jako takový temný román pro mládež. Některé zápletky byly předvídatelné, a ta ohledně vztahu Mirka a Veroniky tak násilná, až to bolelo.
Na druhou stranu mi přijde, že dojem krutosti i něhy se mu podařilo vyvolat dokonale, problémy i pocity postav byly uvěřitelné, zejména ta pasáž o Martinových úzkostech. K postavám jsem si dokázala vytvořit vztah a přemýšlím o nich doteď. Ale ten konec, ten se neměl stát...!
Člověka to až fysicky bolí, když cítí, že se ho to týká.
Jak psala Aaron Lewis, taky jsem to četla kvůli škole a taky nejméně třikrát, psala jsem na to seminárku. A taky byl s každým dalším přečtením zážitek větší a větší. Dost dobrá knížka.
Promyšlený postmoderní kousek. Zezačátku jsem měla obavy, že nedám to pražské nářečí. Ale naštěstí to po čase ustoupilo do pozadí. Takové japonsky posmutnělé, ale zároveň se mi to četlo strašně lehce. Příběh ve mně vzbudil chuť přečíst si něco z japonské literatury.
Vůbec jsem to nepochopila a to nemám ráda. :-D Taky mě tam štvaly ty vševědoucí věty o životě, kterých tam bylo jako máku. Smilla byla přechytralá, chladná a ano, jak píšou všichni, nezničitelná. Ale na druhé straně dlužno přiznat, že to bylo napínavé a exkurs do grónské duše stál taky za to.
Celou knihu jen náznaky, mlhavost, nerozuměla jsem, o čem to je, a na konci do sebe všechno zapadne. Dokonalé. A ty popisy!
Vždycky jsem se toho jako dítě strašně bála, některé příběhy jsou úplné horory. Mám moc ráda tu rozmanitost, říkadla, básničky... Taky ta různá nářečí mě vždycky fascinovala. Jedno z nejlepších čtení mého dětství.
Afektované a didaktické. Jediné, co se mi líbilo, byla obálka a první listy, velmi zajímavé.
Tady mi docházejí slova. Mám pocit, že jsem přečetla něco, co pochází z Marsu. :-O
U těchto memoárů psaných románovou formou bych striktně odlišovala formu a obsah. Forma je dle mého dost děs, je to psáno tak, aby tomu porozuměl průměrný Američan, nejhorší pro mě byl začátek, kdy jsem jí to uvažování šestileté holčičky vůbec nevěřila, navíc za každou větou na sílu nějaký vtip. Na druhou stranu to tam muselo být, aby člověk pochopil, jak nekriticky děti ke svým rodičům přistupují a za normální považují i to, co takové vůbec není. Jakmile Jennette přejde do dospělosti, styl psaní sedí víc, i černý humor je občas vtipný, během čtení jsem často měla pocit bolestivého mrazení v těle, jako když si přejedete po zubním kazu. Jsou tu dokonale popsány mechanismy dysfunkční rodiny, že každý hraje svou roli, a nikdo nedokáže být „zachránce", ani okolí ne, to radši dává ruce pryč. Ukazuje i to, že když trapič vyklidí scénu, neznamená to, že je všechno hned růžové. Poměry ve filmovém průmyslu jsou vyobrazeny moc pěkně, hned to jednoho odradí, aby tam strkal dítě. Ostatní tu hodně píšou, že kdo je na nějaké z témat citlivý, nemá po knize sahat, já si naopak myslím, že může být terapeutická. Kdyby se jednalo jen o obsah, dala bych pět hvězd.
Nádhera, moje surrealistické srdce přetéká rozkoší. Dokonalé jak po jazykové, tak po výtvarné stránce. Mám chuť si tu knížku koupit, a to to zásadně nedělám.
Stejně jako někteří čtenáři přede mnou mám pocit, že se spousta příběhů podobá, mateřská temnota má určitě ještě i nějaké jiné varianty a projevy, než jaké byly v knize předestřeny. Celkové vyznění, poselství, je v rámci možností povzbudivé, „ezobláboly" mi přišly podnětné, pomohla mi, jsem spokojená.
Autor mi svým stylem velice připomíná Milana Kunderu. V jedné z povídek k němu taky explicitně odkazuje, a tady jsem narazila na jednu věc, která mi vadí. Významně na mě v textech mrká, abych si všimla, k čemu z reality se právě vztahuje. To jednak uráží moji čtenářskou inteligenci (ne, že bych všechna vyústění pochopila), jednak nestojím o to, aby byla literatura tak pevně zakotvena ve skutečnosti. Líbil se mi svižný ráz a z něj vyplývající koncentrovanost povídek, na druhé straně si říkám, jestli by zakončení nebyla pozvolnější a promyšlenější, kdyby byly o něco delší. Protože o zajímavá témata nouze nebyla.
Knížka mi dokázala dát pocit, že nejsem až tak divná, jak jsem si celé dětství a dospívání myslela, takže mě mrzí, že se ke mně nedostala daleko dřív. Naopak člověk může být na sebe hrdý v oblastech, o kterých by ho snad ani nenapadlo přemýšlet, autorka přesvědčivě ukazuje, proč svět potřebuje oba typy lidí (i zvířat). Hemžilo se to tam amygdalou a neokortexem, to mám ráda, když je v takové publikaci i pár vědecky podložených výzkumů. Nemile mě ale překvapilo, že asi z 95 % se Susan Cain věnuje pracovní oblasti, a to ještě krajně specifické, až v závěru to dohání statí o tom, jak přistupovat k introvertním dětem, a popisem manželské hádky, to mi tedy připadá jako dost chabé pokrytí osobního života. Otevřené a jmenovité pomlouvání práce a děl svých kolegů, byť evidentně odůvodněné, mi přijde hluboko za hranicí vkusu.
Když se člověk oprostí od self-help hesel a levicově liberálního balastu, najde i zajímavé myšlenky. Oceňuju popis emocí a uvažování člověka v klinické depresi. Velká škoda, že je to všechno předžvýkané jako pro mimina, nedá se v tom už nic dalšího najít.
Politicky korektní, didaktická kniha pro mládež o tom, co si má myslet, jak se chovat, co číst, a co poslouchat. Kýčovitá sloučenina Forresta Gumpa a Kdo chytá v žitě. Nenašla jsem nic, co by se mi na tom líbilo.