tereza0319
přečtené 917
Anna z Avonlea
1991,
Lucy Maud Montgomery
Lucy Maud Montgomeryová měla jedinečné pochopení pro ty nejmenší záchvěvy dívčí duše a dovedla ho pozoruhodně vyjádřit. V tomto případě vůbec nezáleží na tom, jestli je rok 1909 nebo 2024. Trochu mě štvaly jen výchovné pasáže. Čteno ve slovenštině, takže o to větší požitek.... celý text
Ach, vy dívky mládím zmítané 1
2023,
Mari Okada
Tady mi docházejí slova. Mám pocit, že jsem přečetla něco, co pochází z Marsu. :-O
A přesto říci životu ano: Psycholog prožívá koncentrační tábor
2006,
Viktor Emil Frankl
Pro ty, kterým připadá, že jejich život postrádá smysl. A pro ty, kterým dělá problém cítit vděčnost.
Pláňata
2023,
Petra Dvořáková
Četla jsem Vrány, u kterých jsem oceňovala uvěřitelnost a drama, které dokázaly vyvolat. Ačkoli jsou Pláňata na podobné neřkuli stejné téma, obojí mi u nich chybělo. Postavy byly tak nějak moc papírové, popis devadesátých let klouzal po povrchu, některé pasáže mi připadaly až kýčovité (poetické úvody kapitol, popis, jak tatínek s maminkou zpívali svou oblíbenou píseň). Prostě taková „plochá historka okresního formátu". Konec to u mě zazdil úplně. Ale proč to tak dopadlo, když autorka umí? Obálka je krásná.... celý text
Jsem ráda, že moje matka zemřela
2023,
Jennette McCurdy
U těchto memoárů psaných románovou formou bych striktně odlišovala formu a obsah. Forma je dle mého dost děs, je to psáno tak, aby tomu porozuměl průměrný Američan, nejhorší pro mě byl začátek, kdy jsem jí to uvažování šestileté holčičky vůbec nevěřila, navíc za každou větou na sílu nějaký vtip. Na druhou stranu to tam muselo být, aby člověk pochopil, jak nekriticky děti ke svým rodičům přistupují a za normální považují i to, co takové vůbec není. Jakmile Jennette přejde do dospělosti, styl psaní sedí víc, i černý humor je občas vtipný, během čtení jsem často měla pocit bolestivého mrazení v těle, jako když si přejedete po zubním kazu. Jsou tu dokonale popsány mechanismy dysfunkční rodiny, že každý hraje svou roli, a nikdo nedokáže být „zachránce", ani okolí ne, to radši dává ruce pryč. Ukazuje i to, že když trapič vyklidí scénu, neznamená to, že je všechno hned růžové. Poměry ve filmovém průmyslu jsou vyobrazeny moc pěkně, hned to jednoho odradí, aby tam strkal dítě. Ostatní tu hodně píšou, že kdo je na nějaké z témat citlivý, nemá po knize sahat, já si naopak myslím, že může být terapeutická. Kdyby se jednalo jen o obsah, dala bych pět hvězd.... celý text
Tam uvnitř něco je
2023,
Tomáš Peřina
Nádhera, moje surrealistické srdce přetéká rozkoší. Dokonalé jak po jazykové, tak po výtvarné stránce. Mám chuť si tu knížku koupit, a to to zásadně nedělám.
Na Zemi jsme na okamžik nádherní
2021,
Ocean Vuong (p)
Těžká témata předestřená bez patosu, skláním se před každým, komu se to podaří. Jak je možné zachovat si lásku a úctu k rodiči, který vás týrá? Nebo jak pečovat o starého člověka, který neovládá své tělo, doma až do poslední chvíle, a nezbavit ho při tom důstojnosti? Máme se od Vietnamců hodně co učit.... celý text
Devadesátky!
2019,
Johana Fundová
Je to nostalgická knížka devadesátkových dětí pro... devadesátkové děti. Pokud se tedy spisovatel sejde se čtenářem, stačí jedno slovo a modří už vědí. Mnozí knize vyčítají povrchnost, ale jakou hloubku byste chtěli od dítěte? Mě v té době taky víc zajímal Family Frost (i když jsme tam nenakupovali, protože to bylo drahé :-) ) než kuponová privatisace. Existuje spousta věcí a jevů, které zůstaly nezmíněny, ale to by z toho musela být bichle encyklopedického ražení. Zaujaly mě rozdíly ve vnímání i v reáliích, jak hodně už se děti narozené ještě v osmdesátkách lišily od těch narozených těsně po revoluci, o těch devadesátkových nemluvě. Zajímavé vzpomínky pamětníků, jasně, některé samožerné, ale z jiných jsem byla nadšená. Krásně jsem si zavzpomínala a taky nevycházela z údivu nad tím, co všechno bylo tehdy možné. Kniha si ale rozhodně zasloužila větší pečlivost při zpracování, než jaké se jí dostalo.... celý text
Quo vadis
1969,
Henryk Sienkiewicz
Sdělení, proč byla křesťanská filosofie ve své době tak přelomová, nemá chybu. Ale ta forma! Černobílí krutí a zpovykaní Římané, proti nim už zde na zemi „svatí", ve všem ušlechtilí a neochvějní křesťané. No a ty ženy tam, ve mně se úplně vařila moje ženská hrdost. :-D Střídavě pořád jen červenají a blednou, na jedinou samostatnou myšlenku se nezmůže žádná, zvládnou jen oddaně upírat zrak ke svému pánu a vládci. Ano, já vím, že to bylo napsáno v devatenáctém století, ale co je moc, to je moc. Ze schematicky pojatých postav vyčnívá snad jen Petronius, který k tomu dostal patřičný prostor. Je to sice hajzl, ale sympatický, a je znát, že ho tak pojímal i sám autor. Děj nabere spád až v poslední čtvrtině, no aspoň že tak. Jednu hvězdu za myšlenku a jednu za přehršel římských reálií a vysvětlivek k nim, člověk to pak hezky plasticky vidí před sebou. Ale dostat to tak do ruky Loukotková... No nic.... celý text
