tereza0319
přečtené 924
Quo vadis
1969,
Henryk Sienkiewicz
Sdělení, proč byla křesťanská filosofie ve své době tak přelomová, nemá chybu. Ale ta forma! Černobílí krutí a zpovykaní Římané, proti nim už zde na zemi „svatí", ve všem ušlechtilí a neochvějní křesťané. No a ty ženy tam, ve mně se úplně vařila moje ženská hrdost. :-D Střídavě pořád jen červenají a blednou, na jedinou samostatnou myšlenku se nezmůže žádná, zvládnou jen oddaně upírat zrak ke svému pánu a vládci. Ano, já vím, že to bylo napsáno v devatenáctém století, ale co je moc, to je moc. Ze schematicky pojatých postav vyčnívá snad jen Petronius, který k tomu dostal patřičný prostor. Je to sice hajzl, ale sympatický, a je znát, že ho tak pojímal i sám autor. Děj nabere spád až v poslední čtvrtině, no aspoň že tak. Jednu hvězdu za myšlenku a jednu za přehršel římských reálií a vysvětlivek k nim, člověk to pak hezky plasticky vidí před sebou. Ale dostat to tak do ruky Loukotková... No nic.... celý text
Srdcovka
2023,
Štěpánka Jislová
To, co jsem teď přečetla, mi nepřipadá jako příběh jednotlivce, ale příběh současné společnosti, že je celá přesně takovým způsobem traumatizovaná. Ráda bych věřila, že člověku se zdí mezi sebou a druhým stačí přečíst si několik psychologických příruček, aby změnil svůj pohled na svět a své prožívání. Pokud se to autorce povedlo, tak jí to z celého srdce přeju. Mně takový závěr připadá přece jen trochu příliš optimistický. Štěpánka v komiksu píše, že prožila spoustu času ve vymyšlených příbězích, což jí pokřivilo pohled na realitu. Samozřejmě, spousta knih a filmů taková je, ale pak jsou i takové, které vám vyjeví příběh vašeho života. Třeba zrovna film 500 dní se Summer, v díle zmíněný, je jeden z nich, alespoň pro mě. Tento komiks v sobě obsahuje velký kus pravdy o tom, jak dnes žijeme, díky za něj. Kvůli zkratkovité formě je to jen takové načrtnutí, ale určitě stačí k tomu, aby na sobě člověk začal pracovat.... celý text
Middlemarch
2006,
George Eliot (p)
Volejte sláva a tři dny se radujte, já jsem to dočetla! Touto knížkou jsem si definitivně potvrdila, že společenské romány nejsou nic pro mě. Trápila jsem se už s Jane Austen, tak jsem tomu chtěla dát šanci s George Eliot, ale ne. Rozumím tomu, že zobrazení života mnoha různých postav nám má dát jednak představu o historickém období, jednak poznání, že člověk a jeho problémy jsou pořád stejné. Mně se to ale neskutečně táhlo a nebavilo mě to (ale když se to líbilo Virginii Woolf, tak to přece musí být dobré!). Za každou desátou větou nějaký zobecněný poznatek o životě, aby se čtenář zamyslel. Ne, že by to nesedělo, ale tak často by to zase být nemuselo. Charaktery byly vykresleny s až neobvyklým pozorovacím talentem a citlivostí, psychologie postav jí šla náramně, to uznávám. Oblíbila jsem si Willa Ladislawa. Nemám moc s čím srovnávat, jen s nedočteným Zločinem a trestem a Annou Kareninou, připadá mi, že v obou zmíněných dílech jde společenský román do větší hloubky, je v něm víc filosofie a tolerance k lidským slabostem, nesnaží se vychovávat jako Middlemarch. George Eliot vládne něčím, co by se asi dalo nazvat společenskou podvratností, mám tím na mysli ženskou podřadnost a podřízenost muži devatenáctého století. Její jasnozřivost a sarkasmus co se tohoto tématu týče, pro mě patří k tomu nejlepšímu v románu. Takže abych to shrnula, rozumím tomu, co se ostatním může na žánru společenského románu líbit, ale pro mě to není. Velice mě zaujala pasáž o předepisování léků, která je, zdá se, opravdu nadčasová: Aby si vydělali na živobytí, musejí královským poddaným předepisovat víc léků, než je zapotřebí, a to nemá daleko k velezradě, pane Mawmsey - máloco škodí lidské konstituci víc. Ještě k obálce. Kdyby se člověk podle ní měl řídit, myslel by si, že má před sebou milostný román odehrávající se v první třetině 20. století. To se nepovedlo.... celý text
Temné matky a jejich dcery
2019,
Lucie Jandová
Stejně jako někteří čtenáři přede mnou mám pocit, že se spousta příběhů podobá, mateřská temnota má určitě ještě i nějaké jiné varianty a projevy, než jaké byly v knize předestřeny. Celkové vyznění, poselství, je v rámci možností povzbudivé, „ezobláboly" mi přišly podnětné, pomohla mi, jsem spokojená.... celý text
Cesta k billboardu
2022,
Ondřej Škrabal
Autor mi svým stylem velice připomíná Milana Kunderu. V jedné z povídek k němu taky explicitně odkazuje, a tady jsem narazila na jednu věc, která mi vadí. Významně na mě v textech mrká, abych si všimla, k čemu z reality se právě vztahuje. To jednak uráží moji čtenářskou inteligenci (ne, že bych všechna vyústění pochopila), jednak nestojím o to, aby byla literatura tak pevně zakotvena ve skutečnosti. Líbil se mi svižný ráz a z něj vyplývající koncentrovanost povídek, na druhé straně si říkám, jestli by zakončení nebyla pozvolnější a promyšlenější, kdyby byly o něco delší. Protože o zajímavá témata nouze nebyla.... celý text
Slova
1965,
Jean-Paul Sartre
Být ironický se musí umět. Být ironický tak, aby to bylo vtipné, to už chce talent. Upřímnost je vzácná, tady jí najdeme hodně. Jsem zvědavá na Sartrovu beletrii.
Il Boemo: Průvodce po životě a díle Josefa Myslivečka
2021,
Daniel E. Freeman
Jeden z nejzajímavějších životních příběhů, jaký jsem kdy četla. Film Petra Václava bohužel vůbec nevyužil jeho potenciál, možná kvůli nedostatku financí. Jak se v knize píše, film o něm by býval rád natočil už Miloš Forman, jenže si spočítal, že by se mu to nevyplatilo. To by bylo tak zajímavé, plné děje, a ta pestrobarevná Myslivečkova osobnost! Měla jsem to štěstí, že jsem se o něm dozvěděla už na gymplu, utkvěl mi, protože paní profesorka nám o něm nadiktovala celou áčtyřku, místo dvou řádků u ostatních. Takže díky ní jsem okamžitě zavětřila, když jsem se doslechla o připravovaném filmu, a tak se dostala i ke knížce. Chystám se na Arbesovo romaneto.... celý text
Vzdělaná
2020,
Tara Westover
odpad!
Tohle je tak bezostyšná nalejvárna, že to snad nemá cenu ani dál komentovat.
Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit
2012,
Susan Cain
Knížka mi dokázala dát pocit, že nejsem až tak divná, jak jsem si celé dětství a dospívání myslela, takže mě mrzí, že se ke mně nedostala daleko dřív. Naopak člověk může být na sebe hrdý v oblastech, o kterých by ho snad ani nenapadlo přemýšlet, autorka přesvědčivě ukazuje, proč svět potřebuje oba typy lidí (i zvířat). Hemžilo se to tam amygdalou a neokortexem, to mám ráda, když je v takové publikaci i pár vědecky podložených výzkumů. Nemile mě ale překvapilo, že asi z 95 % se Susan Cain věnuje pracovní oblasti, a to ještě krajně specifické, až v závěru to dohání statí o tom, jak přistupovat k introvertním dětem, a popisem manželské hádky, to mi tedy připadá jako dost chabé pokrytí osobního života. Otevřené a jmenovité pomlouvání práce a děl svých kolegů, byť evidentně odůvodněné, mi přijde hluboko za hranicí vkusu.... celý text
Home Body: Mé tělo, můj chrám
2021,
Rupi Kaur
Když se člověk oprostí od self-help hesel a levicově liberálního balastu, najde i zajímavé myšlenky. Oceňuju popis emocí a uvažování člověka v klinické depresi. Velká škoda, že je to všechno předžvýkané jako pro mimina, nedá se v tom už nic dalšího najít.... celý text