Suri.kata komentáře u knih

Knížka je to opravdu uzounká, ale svým obsahem sděluje mnoho. Oba hrdinové si během necelého roku a půl vyměnili dvacet dopisů, jejichž délka je čím dál tím kratší. O to těžší mi přijde vystihnout každičký detail (pozdravení na konci, vyjádření stanovisek a měřítek hodnot atd.). Takže, klobouk dolů. Na začátku jsem si připadala jako hozená do jezera. Napadala mě spousta otázek. Vyskytovala se tam jména lidí, které jsem neznala. Ale člověk se s nimi setká o pár stránek dál. Musím přiznat, že mě na celém příběhu nejvíce překvapilo chování Maxe Eisensteina na konci příběhu. Ale o to více mě to nutilo nad knížkou přemýšlet.

Jedna z nejlepších knížek, které jsem četla. James Clavell skvěle vykreslil charaktery postav, kterých v příběhu není příliš mnoho, což je jistě výhodou. Tato knížka je navíc tak skvěle napsaná, napínavá, že jsem se ani nechtěla od čtení odtrhnout.
Nejsympatičtější mi byla postava Petera Marlowa (samotný autor), a to především díky jeho slušnosti a lidskosti, která se zcela vymykala chování ostatních zajatců tábora. Přestože je příběh zasazen do období druhé světové války, ve které se mění chování a měřítka lidských hodnot, připadalo mi, že se někteří lidé dnes chovají úplně stejně, ačkoli žijeme v relativně klidné době. Například otázka skutečného přátelství mi připadá i dnes aktuální. Jinak, symbolika krysy je skvělý nápad.

8 02.04.2011

Jde o strhující příběh inspirovaný brněnskou vilou Tugendhat. Příběh je napsaný tak dobře, že se mi promítal před očima. Opravdu to bylo jako by někdo zapnul filmovou promítačku a já se jen dívala. To se mi dlouho nestalo! Myslím, že právě to zastínilo některé nepravděpodobné dějové události, které zmiňují někteří čtenáři (např. příchod Katy do domu Landauerových). Půvabné na celé knížce mi přijde to, že se příběh točí okolo Skleněného pokoje. Jako by nejen lidé, ale také věci mohly vyprávět, co zažily a viděly. Nevím proč, ale vybavuje se mi seriál Náhrdelník. Při čtení závěrečné kapitoly se mi zase vybavovala scéna z filmu Želary, kdy se Aňa Gaislerová spolu s Ivanem Trojanem vydává do Želar, kde se po letech setkává s kmotřičkou Jaroslavou Adamovou. Celá knížka na mě působí jako by se jednalo o skutečný příběh známé vily. To je možná dáno také tím, že Mawer používá k popisu příběhu skutečné osoby, události (např. spavá chřipka) a to, že používá česká jména.

7 17.02.2013

V této knížce se nalezne každý, kdo se o něco dlouhodobě pokouší, ale nedaří se mu tak, jak by si sám představoval. Já takto bojuji s mnoha věcmi a často říkám sama sobě: "Musíš vytrvat. Bojuj!". Víra člověka v sebe samotného podle mě dokáže neuvěřitelné věci. Velmi se mi líbila část knihy, kdy je rybář Santiago sám na moři. Ryba, kterou se mu podařilo chytit, má však jeho osud "ve svých rukou". On se ji však přes veškerá zranění, pocity vyčerpání a křeče, snaží porazit. Díky dohaté Hemingwayově zkušenosti s mořem a vypravěčským schopnostem, jsem se na tuto cestu pomyslně vydala také. Byla jsem překvapená,s jakými organismy se setkávám a čeho si musím všímat, abych se mohla vrátit zpět do přístavu.

Knížka pojednává o tom, že řada dveří, které nás obklopují, je ve skutečnosti jen zavřená, ne však uzamčená. Lidé by se proto neměli bát vzít za kliku, protože se za těmi dveřmi může skrývat zcela nový svět. Tento prostor dává vzniknout lidským vztahům. Tanec je vlastně prostředek, který nahrazuje všechny mezinárodní jazyky. Lidé spolu mohou tančit a přitom si rozumět, aniž by k sobě promlouvali slovy. Já osobně mám právě z tohoto důvodu tanec ráda. Žádná slova. To, co je ve Vás a co chcete říct, se ukáže v tanci. Navíc, tančit může také člověk s handicapem.
Knížka se čte velmi dobře. Velmi příjemně na mě působily také ilustrace Fulghumovy manželky Willow.

3 19.08.2012

Moc nevím, jak hodnotit knížku, která je přepisem pořadu, který ve svém názvu nese tak zvučné jméno - Miroslav Horníček. To totiž už samo o sobě dává tušit, že to dílo bude plné inteligentního humoru. Knížka obsahuje jednak přepisy devíti televiznních rozhovorů a na konci každého z nich je přiložen dopis, který daný host poslal panu Horníčkovi po natáčení Hovorů H v Paláci K. Právě tato část se mi líbila - všech devět hostů vyjádřilo velký obdiv na stranu jejich hostitele a tazatele.
Knížku doporučuji lidem, kteří neviděli třeba jen jeden díl z Hovorů H v Paláci K, fanouškům Miroslava Horníčka (můj případ ;-)) či některého z hostů, ale i těm, kteří viděli všechny díly pořadu. Dopisy na konci pro ně budou už takový bonbónek, který si pak každý rozbalí sám.

Má oblíbená kniha, kterou jsem četla dokonce už dvakrát. V některých momentech jsem se ale ztrácela, protože jsem nebyla tak důkladně obeznámena s kulturou a historií Mexika. Velmi mi v tom však pomohlo to, že jsem shlédla stejnojmenný film Frida. Právě v něm může člověk hezky sledovat vývoj její tvorby a to, jak každý obraz souvisí s určitou částí Fridina osobního života. Celé je to navíc oživeno skvělou hudbou.
Sledovat přechod mezi obrazem a skutečností v knize bohužel nejde. Z tohoto důvodu doporučuji, aby si budoucí čtenář přibral k této knížce i nějakou knihu s obrázky Fridiných děl (stačí se podívat na Google Images), nebo si jako v mém případě pustit film.
Po tom, co už jsem měla zkouknutý film a pustila se do druhého čtení, jsem si mohla už lépe vychutnat celý příběh. Ten je líčen smíšeně. Autorka knihy v něm Fridině sestře Christině klade otázky, ta ji odpovídá a rozvíjí se příběh. Christina se ve svých myšlenkách pohybuje různě v čase podle toho, co ji zrovna napadá. Občas mi přišlo složité si v celém příběhu vytvořit kontinuitu Fridina života - kdy se co stalo. Brzy mi tedy bylo jasné, že se nejedná o přímou zpověď Christiny, ale že ty odpovědi jsou zcela smyšlené (ale vycházejí ze skutečnosti). Příběh je až příliš vykreslen na to, aby si někdo pamatoval takové detaily. Důležité podle mě je ale to, že si člověk udělá obrázek o velmi surovém životu Fridy Kahlo.

2 19.02.2011