strana1-100 komentáře u knih

Co se týče výchovy dětí, nemám tuhle knížku zatím ověřenou v praxi, ale ráda ji doporučuju a dávám svým těhotným kamarádkám. Vím o lidech, kteří tento přístup praktikují a funguje. Batole slézá samo ze schůdků bez dozoru matky a nespadne. Potomek spadne ze stromu, ale rodiče mu nezakážou vylézt tam znovu, nebudují v něm zbytečný strach. Děti jsou sebevědomé a odvážné. Ale i když odhlédneme od tématu výchovy, je v knížce řada zajímavých témat. Oslovil mě třeba příběh navrátilého indiána, který nechtěl rybařit ani pracovat na zahradě a ostatní mu dali všechen čas, který potřeboval, aby dospěl sám k tomu, že pracovat chce. Ve svém životě ráda praktikuju to, že dělám nějakou práci, jenom dokud mě baví. Opravdu se to dá většinou dodělat jindy. :-)

2 29.12.2016

Jednou jsem byla velmi unavená a toužila jen zalézt si do měkka a tepla s dobrou knížkou o lásce, ve které nejsou žádná protivenství a boje, ve které prostě klidně plyne dobrý příběh. Po dlouhém hledání v katalogu (proč jen musí být v knihách o lásce většinou nedorozumění, rozchody, souboje atd.?) jsem objevila Marianu a bylo to přesně ono. I po letech na tu knížku ráda vzpomínám (konec je super a mě teda překvapil). Jsem ráda, že se konečně do češtiny začínají překládat i další autorčiny tituly.

2 29.12.2016

Jedna ze dvou nejpřesnějších vztahových knih, jaké jsem kdy četla (druhá je Pět jazyků lásky). Téměř se vším, co autor píše o ženském vnímání a potřebách ženy, jakožto žena souhlasím. U každé kapitoly jsem jen přikyvovala - jo jo, přesně tak to je, to se ani nemusí vysvětlovat. Zato mužské potřeby mi přišly trochu zvláštní. Dala jsem proto knihu přečíst muži. Řekl mi: "S 95 % toho, co se tam o mužích píše, naprosto souhlasím. Ale to ženské vnímání je nějaké divné..." :-) Mám za to, že porozumět způsobu vnímání, který nám není vlastní, může zabránit mnoha zbytečným nedorozuměním.

2 29.12.2016

Mně připadá knížka velmi trefná už od začátku. To, jak rodiče často necitlivě dávají dětem najevo, kdy jsou vhodné/nevhodné či přijatelné/nepřijatelné, ovlivnilo nejen život princezny, ale většiny z nás. Proto ten snadno průhledný symbolický příběh o mnohých z nás alespoň z části je, kdekdo se v něm pozná a v leckom vyvolá emoce. Dobře napsané.

2 28.12.2016

Tuhle knížku by bylo nejlepší číst v restauraci při čekání na jídlo, protože ve čtenáři vyvolá mnohem větší touhu po chutné krmi než doporučovaná červená barva stěn. A úplně nejlepší by bylo číst ji v restauraci, kde vaří její hlavní hrdina. Ačkoli, jak víme, nemusely by to být pokrmy úplně nejbezpečnější, takže kromě chuti dobře uvařené rýže se mi v hlavě při četbě této knihy povalovala i otázka zneužití moci... Ale heslem autora bezesporu je, že účel světí prostředky.
Vzdělávání hlavního hrdiny v kuchařském umění pro mě bylo natolik zajímavé, že bych ho ráda absolvovala celé, včetně komunikace s vodou, se zvířaty nebo s ohněm, avšak chápu, že pak by knížka nabyla na rozsahu a kvůli menšímu spádu děje by jí ubylo čtenářů.
Kterých by tedy možná bylo víc než deset (ve chvíli, kdy tento komentář píšu), kdyby nakladatelství zvolilo výraznější obálku, která nevzbuzuje dojem (aspoň ve mně), že uvnitř knihy je nějaký odborný text.

1 18.12.2023

Mnozí z těch, kteří se pustí do psaní historického románu, nereflektují skutečnost, že uvažování a postoje lidí se s plynoucími dějinami proměňují, a tak se historickými kulisami prohánějí desítky pozoruhodně emancipovaných hrdinek a dalších postav s myšlením člověka 21. století. Vadí vám to? Tak vězte, že Pearsův román si můžete přečíst bez obav.
Uvažování všech čtyř vypravěčů je totiž tak dobové, že i ten jediný, který se jakž takž jeví sympatický, má co dělat, aby si pro své postoje sympatii čtenáře zachoval. Hlavně tedy čtenářky, neboť tehdejší pohled na ženy a taky lidi z nižších sociálních vrstev jakožto na tvory méněcenné a gentlemanovi vždy podřízené (takže jim může klidně třeba jen tak ubalit facku) by dnes byl nejen odsouzeníhodný, ale mnohdy i žalovatelný. Nechybí ovšem ani postoje náboženské, politické nebo národnostní. K čemuž následující ukázka:

... Lower byl spokojen, že při rozhodování mezi ním a Colou bude mít on vždy přednost, protože kdo by sázel na slovo italského diletanta proti slovu anglického gentlemana? Ne že by nebyly známy případy, kdy ten posledně jmenovaný zalhal anebo pravdu špatně pochopil, ale taková možnost je zajisté mnohem méně pravděpodobná. To je všeobecně známo a uznáváno. Nezeptal jsem se, zdali to stejně tak uznávají i v Itálii.

Jak je z ukázky patrné, rétorika je vedle historické uvěřitelnosti další silnou stránkou tohoto díla. Což doložím ještě jednou ukázkou:

"Při našem posledním setkání jste mi leccos doporučil. Na Jeho Veličenstvo zapůsobilo, že povstání bylo tak rychle rozbito, a já jsem ocenil, že jsem si mohl svůj postup s vámi prohovořit."
Jeho slova zhruba znamenala, že si přisvojil všechny zásluhy, a já mám mít na paměti, že královy přízně se mohu dočkat výhradně jeho prostřednictvím. Bylo to od něho milé, že se vyjádřil tak srozumitelně.

O tomto kvalitním, čtivém a dobře vystavěném románu by se toho dalo říct hodně, ale naštěstí už to udělali komentující přede mnou a já tak mohu svůj nepříliš stručný příspěvek zakončit tečkou.

1 16.08.2023

Při hledání praktické příručky o pletení, kterou bych chtěla mít doma trvale k dispozici, jsem prostudovala spoustu knih, které v současnosti nabízejí knihkupectví nebo se skrývají v knihovnách, a skončila rozčarovaná. Všechny mě vybízely k pletení obalů na tablet a dalších hloupostí, snažily se mě ohromit množstvím vzorů, které jsem neměla jak využít, nebo mi naservírovaly přesné postupy, jak uplést konkrétní modely, které se mi nijak extra nelíbily.
Proč?!!! zvolala jsem. To ještě nikoho nenapadlo vydat knížku, ve které by prostě bylo jenom popsáno, jak vytvarovat průramky a uplést rukávy tak, aby do nich pasovaly, jak vytvořit různé typy výstřihů, jak se dělají knoflíkové dírky nebo límce, tak abych si za pomoci těchto informací mohla vyrobit model, jaký sama chci?
A hle! Už jsem nedoufala, ale taková knížka existuje! A je to tato. A nejen že naplňuje má očekávání, ale mnohonásobně je překonává. Troufám si tvrdit, že ačkoli má méně než 160 stran, bude mi tahle knížka sloužit jako inspirace mnoho let. Neříká totiž, co mám dělat. Říká, jak se věci dělají. A to včetně takových, o kterých jsem zatím ani neslyšela nebo by mě vůbec nenapadly.

1 18.03.2023

Ze školního dějepisu si o Josefu II. pamatuju jen pár věcí - že zrušil nevolnictví a spoustu klášterů a že chodil v převlečení mezi obyčejné lidi. Už tím, zejména pak prvním zmíněným aktem, mi však už tehdy připadal jako zajímavá až obdivuhodná osoba. A po přečtení Hykischova románu je pro mě ještě zajímavější. Mnohokrát mě napadlo, jak aktuálním typem by byl Josef i dnes - pracovat intenzivně tak, že téměř nemám osobní život, že ničím své tělo lhostejností k vlastnímu zdraví, to je téma pro leckoho zcela současné.
Jako mnozí předčtenáři, pátrala jsem též na internetu po dalších informacích a narazila tak na další osudy, o kterých bych si ráda přečetla. Třeba příběh Josefova synovce Jana, syna jeho bratra Leopolda, mi připadá jako atraktivní námět románu - kterého se dle všeho bohužel zatím nikdo nechopil.
Mimochodem - když jsem si knížku donesla z knihovny, automaticky jsem předpokládala, že autorem je Čech. Teprve když se hned v první kapitole začalo rodit slovenské národní obrození, přečetla jsem si na záložce údaje o spisovateli. Uvědomila jsem si tak, jak málo současných slovenských autorů znám - z hlavy mě napadají tak tři až čtyři (a ano, jeden z nich je samozřejmě Karika). Je tu tedy velký prostor pro mé další čtenářské objevy, které bych ráda učinila.

1 12.01.2023

Původně jsem tady knížku hodnotit nechtěla kvůli nějakým nedostatkům, které jsem na ní shledala. Nicméně musím přiznat, že zhruba dva měsíce po přečtení si vůbec nevybavuju, jaké nedostatky to byly, zato pořád cítím tu příjemnou atmosféru, kterou ve mně román zanechal.
Autorka dokáže ve čtenáři vyvolat silné smyslové vnímání. Barvy. Slunce. To, že jsou v románu popsány prakticky všechny šaty, které si Ema na Kypru oblékla, se mi moc líbí (jsem žena :-) ) a do příběhu se to hodí. V průběhu čtení jsem si pustila všechny písničky, které se v knize zmiňují (a že jich bylo), a rozšířila si tak vědomosti o hudbě 60. a 70. let.
Jestli se dá o nějakém románu říct, že je atmosferický, pak o tomto rozhodně.
A ráda si časem přečtu i druhý román Heleny Žákové.

1 05.01.2023

V období, kdy se zamýšlím nad tím, jak smysluplně prožít čas, který mi v životě zbývá, narazila jsem na knihu, jejíž název sám o sobě je výzvou, která ke mně promlouvá. A co teprve obsah. Připadalo mi, jako by mě Anselm Grün znal osobně, i když já se s jeho dílem setkala poprvé v životě.
Ačkoli je Anselm Grün benediktinský mnich a po probrání daného tématu je každá kapitola zakončena částí "Co na to říká Bible", v níž danou myšlenku dokládá vybranými úryvky z evangelií, je dle mého kniha velmi dobře stravitelná a obohacující i pro nevěřící. Principy marnění a naplnění života jsou objasněny jednoduše a srozumitelně, mluví k podstatě člověka. A jestliže autor zakončuje svou knihu kapitolou o tom, jak důležitá je naděje, pak jenom jejím přečtením naděje v člověku značně stoupne.

1 06.11.2022

V Merlinově světě je tak dobře, že se do něj pokaždé ráda vracím, a i když se obvykle několikadílným románům kvůli časové náročnosti vyhýbám, tady se s potěšením pustím i do třetího dílu.
Artuš mi v první části nijak nechyběl, protože mým favoritem je stejně vypravěč Merlin, přišlo mi však líto, že v knize není žádná výrazná a kladná ženská postava. Možná to časem vykompenzuju Mlhami Avalonu, ačkoli se obávám, že vším, čím se tato kniha bude odchylovat od verze Mary Stewartové, mě bude dopalovat. První příběh je vždycky ten nejsilnější.

1 10.10.2022

Je řada dobrých autorů, jejichž knížku si ráda přečtu, s vědomím, že někdy v budoucnosti bych si od nich klidně ještě něco přečetla, ale teď chci dát zase prostor někomu jinému. Spisovatelů je mnoho a čas ke čtení omezený přinejmenším délkou života.
Sem tam, ne moc často, se však objeví autor, který zasáhne víc než mou mysl a fantazii. Veškerá slova nahradí "ach" a touha pobývat s ním znovu a znovu v dalších jeho příbězích. Takto osobní autorkou je pro mě Marianne Fredrikssonová.
Román Šimon a duby může být pro každého čtenáře o něčem trochu jiném. Pro někoho je to příběh několika desetiletí života jedné rodiny a jejích přátel odrážející procesy ve švédské společnosti dané doby. Jiného zaujme Šimonova osobnost, jeho vize a mimosmyslové poznání. A další vidí, jak autorka každé ze svých postav přisuzuje řadu nejen pěkných a harmonických pocitů a myšlenek, jako jsou hněv, nenávist, závist, majetnickost nebo všudypřítomná vina, a to vůči nejbližším lidem, aniž by je odsuzovala, ale naopak poukazuje na to, že je přirozené tyto pocity mít a že pro to člověk není špatný.
A přece všechno, co jsem právě napsala, nevypovídá o té knize vůbec nic.

1 16.09.2022

Tuhle knížku o třech ženách, jejichž životní propojení symbolicky vyjadřují i jejich jména, bych možná za jiných okolností vnímala jen jako příběh. Kdyby se v mých rukách neocitla zákonitě v době, kdy i já pátrám po tom, kdo vlastně byli mí předci, jaké příběhy a tajemství nesli a co to vypovídá o mně. A to s vědomím, že stejně jako postavy této knížky nedokážu skutečně poznat ani své rodiče, ačkoli je znám celý život.
Přidávám úryvek z Johannina příběhu:
"Četla jsem mnohé memoáry a vždy mi připadaly nepravděpodobné. Velmi brzy jsem při čtení nabyla dojmu, že vím, jak pisatel volil mezi všemi vzpomínkami. Jaké světlo přidal a proč zrovna tam. Když tohle člověk zjistí, může si domyslet, co asi nechal zmizet v temnotě.
Jak jsem si počínala já? Nemyslím, že bych vybírala, ne vědomě. To moje paměť zasáhla tu i onde, jako by rozhodovala sama.
Myslím, že jsem si uchovala ještě mnohá tajemství. Ale pořádně už nevím, která to jsou. Týkají se asi toho, co bylo tak těžké, že se na to ani neodvažuji pamatovat."
Líbí se mi symbolický poklad ze starých šperků, který se v rodině předává z matky na dceru a který v sobě v materiální podobě nese rodovou minulost.
Velmi dobrá kniha.

1 23.07.2022

Zdá se mi, že čím jsem starší, tím je mi bližší vyprávění lidí a o lidech, kteří už za sebou mají taky pár desítek let života, prožitky a zkušenosti nejrůznějšího druhu, ztráty i radost, proměny světa, ve kterém žijí. V Clancierově románu sledujeme, jak zážitky navléká na šňůru života Kateřina, na počátku malá holčička, na konci prababička. A je to zajímavé, poutavé čtení o tom, jak žili chudí lidé na konci 19. a začátku 20. století.
Co mě zarazilo, že Kateřina, narozená v 70. letech 19. století, vůbec nechodila do školy, takže zůstala téměř celoživotně negramotná. Ve Francii neexistovala povinná školní docházka?
Co mě naopak vůbec nepřekvapilo, jsou věčně stávkující Francouzi. To už je v podstatě národní tradice.

1 23.06.2022

Jako při četbě každé knížky Torey Hayden propadám bezradnosti při představě, že bych se s nestandardním chováním popisovaného dítěte měla popasovat já. A jako obvykle jsem ráda, že těmhle náročným situacím čelila ona a já si o tom, jak je vyřešila, jen v klidu přečtu.

1 07.03.2022

Nemyslím, že by někdy nějaký autor dokázal, že bych se stala součástí příběhu, ale Isabel Allende to jde samo od sebe. Kromě intenzivního vnímání krajiny, vůní, větru a zvuků, které Isabel popisuje a já je cítím, jako bych tam byla (konečně chápu, o čem ostatní mluví, když mluví o tomhle), mám pocit, jako bych ležela ve velké vyřezávané posteli ve starém domě někde v Chile, u mé postele seděla babička Isabel a každý večer mi vyprávěla příběhy. A protože jsem její vnučka, zdědila jsem dar vyprávění, který se v rodině dědí z ženy na ženu, a i já budu pro své děti a vnoučata spřádat rozsáhlé příběhy o našem rozvětveném rodu a rodech jiných lidí, jimž budou naslouchat se zatajeným dechem. ... Hm, tak to je asi ten magický realismus.

1 12.08.2021

Je zvláštní, že tuhle nádhernou knihu četlo (nebo hodnotilo) tak málo lidí. Pro mě byla potěšením každá stránka, i když Emmin příběh mi přišel trochu navíc a klidně bych vydržela jen cestovat s Tecumsehem ve vlaku, třeba i o 200 stránek dýl. Jeho úžasné postřehy, nápady i humor předurčují knihu k tomu, aby ji čtenář kdykoli otevřel na jakékoli stránce, kousek si přečetl a hned mu to zvedlo náladu.
A rozhodně musím podtrhnout skvělý překlad! Už jenom vypořádat se s často zmiňovaným druhým jménem hlavního hrdiny. V originále je to Sparrow = vrabec, ale protože překladatelka musela zachovat iniciály T. S. Spiveta, použila v češtině strnádku vrabcovitou (skutečně existuje).
A na závěr ještě krátká, charakteristická ukázka. T. S. právě prošel vstupní kontrolou při návštěvě Kapitolu. "... mezitím jsem se díval do krabice na předměty, které návštěvníkům zabavili. Předměty nevypadaly nijak nebezpečně: krémy na ruce, plechovky s limonádou, arašídové máslo a sendvič s želé. Ale asi bylo na teroristech, aby přicházeli s mazanými nápady, jak vyrobit bombu z krému na ruce."

1 06.07.2021

Zatraceně dobrý překlad. Tak dobrý, že - ačkoli je jasné, že břitkost a vtip českého textu nebyly překladatelem vykřesány ze suchopárného originálu, a tedy i autor má na kvalitě textu svůj podíl - mám chuť přečíst si cokoli dalšího v překladu Michaela Žantovského.
Chtěla jsem přidat pár ukázek pro podporu svého tvrzení, ale koneckonců - přečtěte si to sami.

1 04.04.2021

(SPOILER) Překrásné! Pojetím, jazykem i hlavní hrdinkou, jež vyrostla mimo běžnou společnost, nebyla jí formována, a proto mohla jasně poukazovat na rozpory a nedostatky v jednání a smýšlení lidí. Proto mohla jednat podle svého vlastního rozumu.
"...vždyť jste to spáchala vraždu, ženo nešťastná, zbloudilá..."
"A kdybychme byli toho hejtmana lesňáckého tehdáž lapili, pánům odevzdali a ti by ho dali katem svým odpravit, jakž bys pak jeho smrt, jeho bídnou, strastiplnou smrt nazval? Také vraždou? Tuším asi, že jen trestem spravedlivým..."
"Toť něco jiného."
" To že prý něco jiného? A proč? Poněvadž mají páni moc svou nad lidskými životy stvrzenu černé na bílém a červenými pěknými pečetěmi opatřenou?"
Mnoho nečekaných, podnětných myšlenek. O tom, co přijímáme, aniž bychom o tom přemýšleli.
A krásná, silná ústřední dvojice Frantiny a Apolína, který jediný se jí rovná ve svém pojetí světa. Skutečná radost z příběhu.

1 08.03.2021

Tuhle třicetistránkovou, jednopohádkovou knížečku jsem našla v babiččině knihovně, a když jsem viděla, že na Databázi knih nemá žádné hodnocení, rozhodla jsem se ji přečíst a napravit to. Ach... měla bych číst pohádky častěji. Je tak milé sdílet svět, ve kterém je možné všechno. Třeba být smutným, bezdětným Stanem, požádat kouzelného dědečka o děti, děti a ještě děti, vrátit se domů a... "začaly dny, jaké zná jen otec sta dětí". Je až s podivem, že tak neprozřetelné přání vysloví tak bystrý hrdina, který, jsa silně motivován nutností uživit své potomstvo, jen pomocí chytrých slov přelstí draka i jeho matku a získá za pouhé tři dny nicnedělání spoustu peněz. Mnohokrát jsem se zasmála.

1 01.01.2021