Sparkling
komentáře u knih
Odysseus
James Joyce
Opět jednou použiju slova Virginie Woolfové, protože výstižněji bych se vyjádřit nedokázala: "I finished Ulysses, & think it is a mis-fire. Genius it has I think; but of the inferior water. The book is diffuse. It is brackish. It is pretentious. It is underbred, not only in the obvious sense, but in the literary sense. A first rate writer, I mean, respects writing too much to be tricky; startling; doing stunts. Im reminded all the time of some callow board [sic] schoolboy, say like Henry Lamb, full of wits & powers, but so self-conscious and egotistical that he loses his head, becomes extravagant, mannered, uproarious, ill at ease, makes kindly people feel sorry for him, & stern ones merely annoyed; & one hopes he'll grow out of it; but as Joyce is 40 this scarcely seems likely. I have not read it carefully; & only once; & it is very obscure; so no doubt I have scamped the virtue of it more than is fair. I feel that myriads of tiny bullets pepper one & spatter one; but one does not get one deadly wound straight in the face as from Tolstoy, for instance; but it is entirely absurd to compare him with Tolstoy."
Dům na kopci
Shirley Jackson
Úžasný psychologický román. Jediné, co mě rušilo, byla přítomnost doktorovy manželky a komické prvky, které do románu (ať už chtěně či mimovolně) vnesla.
Happy end
Daniela Fischerová
Mám chuť si tuto knihu okamžitě přečíst znova.
Přirostly mi k srdci všechny ty šíleně úžasné a úžasně šílené postavy (šílené ale uvěřitelné, přirozené, nešroubované!), naprosto mě okouzlilo plynutí textu fragmentované do vyprávěcích částí v er formě i ich formě a do částí dopisových, přičemž tyto úseky jsou ještě prokládané odstavci zabývajícími se konceptem happy endu z filosofického hlediska.
Jak už bylo řečeno, celá kniha je vystavěna na kruhových základech, motivy se opakují, proměňují, objevují se znova v lehce pozměněné formě. Často vás zaujme nějaký detail a chvíli přemýšlíte, ve které části knihy a u které postavy jste si ho všimli poprvé. Zároveň se příběhy jednotlivých postav míjejících se v prostoru i čase v průběhu knihy na různých místech protínají.
A jazyk? Úžasné. Autorka s ním kouzlí naprosto jediněčným a mnou zatím v jiné knize nepoznaným stylem, přitom ale text nepůsobí uměle a prvoplánově složitě.
Zmizelá
Gillian Flynn
Zábavné oddechové čtení - rozhodně o dost lepší než filmové zpracování, ale žádný literární skvost to není.
M Train: Vzpomínky
Patti Smith
Velmi mě ruší krkolomný překlad. Chápu, že překládat Patti určitě není snadný úkol a pokud by přeložené věty "jen" postrádaly to kouzlo a lehkost, které mají v originále, asi bych neměla potřebu to komentovat, ale přeložit "Hairy balls, cocks with wings, the prime organ of Genet´s angels" jako "Vlasaté koule, ptáci s křídly, základní orgány Genetových andělů" mi přijde nejen jako absence talentu na přeložení textu tak, aby v něm byla co nejvíc zachována atmosféra a nálada původního textu, ale jako velký přešlap značící buď neporozumění jazyku nebo prudérnost, která zamezuje tomu, aby byla textu ponechána autentičnost a autorkou zamýšlené vyznění.
Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem
Joanne Greenberg
Popis duševní nemoci se dá najít v mnohých knihách, ale rozhodně ne tak silný, propracovaný, snažící se komplexně a pečlivě uvést čtenáře do světa, který nemocný prožívá. V této knize se čtenář útržkovitě seznamuje i se zvláštním jazykem, který si Debora, hlavní postava, vytváří.
Pasáže, kde nás Debora uvádí do svého prožívání nemoci, nejsou lehké čtení. Postupem času se ale čtenář zorientuje v "bozích" a jiných postavách, které ovlivňují Debořiny emoce a nálady a momentální výslednici pozitivních a negativních podnětů, které od nich vycházejí, a stejně tak začne chápat síť vztahů mezi pacintkami v léčebně a pravidly a zvláštnostmi, které v tomto specifickém společenství platí. Zjišťuje také, že duševně nemocní se občas zdají být zdravější a "lidštější" než "normální" lidé, ti zvenčí. Dojemná je touha pacientek dostat se zpátky do života "tam venku", idealizace tohoto světa a zároveň obavy z něj a z možnosti, že se do něj někdy navrátí.
Nádherný je vztah, který se postupně rozvíjí mezi Deborou a její lékařkou, doktorkou Friedovou, která zůstává autentická, svá, nevychází z role psychiatričky/psychoterapeutky a nesnaží se Deboře vnutit skrz to, co si myslí, že by chtěla slyšet, ale ladí se na ni, pokouší se uchopit a pochopit její svět, být citlivá, ale když to Debora potřebuje, když propadá sebelítosti a stagnaci, i tvrdá a drsná.
Doktorka Friedová by podle mě měla být inspirací pro každého, kdo se v budoucnu plánuje uplatnit v profesi spadající do oblasti psychologie.
Krajinou samoty: Povídky lotyšských spisovatelek
* antologie
Nechápu nízké hodnocení.
Z osmi povídek mě sedm naprosto uchvátilo, všechny jsou prodchnuté chladnou, vlhkou hlínou vonící atmosférou Lotyšska. Spojuje je také to, že hlavními hrdinkami jsou silné, ale často ztracené, zoufalé či jen smířené ženy. Ale nejde o typickou knihu o "fňuknách", ani o feministické litanie, přítomné jsou i mužské postavy.
Moc doporučuju.
Něžný barbar
Bohumil Hrabal
Na začátku jsem měla pocit, že ke mně kniha vlastně vůbec nijak nepromlouvá, přestože jsem obdivovala jazyk, jakým je napsána, a proto jsem ji četla velice pomalu a s častými záseky. Ale po přečtení už mluvím jinak... Nádherný, přisprostlý a přitom poetický text o prazvláštním přátelství tří roztomilých podivínů, který se (jak jsem pochopila) musí číst rychle a bez velkého přemýšlení (alespoň pro mě to tak platí), aby se projevilo jeho chaotické a přesto vlastně zvláštním způsobem uspořádané kouzlo.
Zlodějka knih
Markus Zusak
Na to, jak se o knize všude mluvilo, mě zase tolik nenadchla. Liesel si samozřejmě nejde nezamilovat, i některé další postavy mi přirostly k srdci, ale zase ne natolik, abych na ně myslela ještě pár dní po přečtení.
Praga Piccola
Miloš Urban
Pro mě to byl velkolepý návrat Urbanova stylu, toho stylu, který mě pohltil po přečtení Santiniho jazyka (první kniha, co jsem od Urbana četla), stylu, který mi například u knihy Boletus arcanus chyběl. Úchvatné.
Nahý oběd
William Seward Burroughs
Knihu jsem nedočetla (dostala jsem se do necelých dvou třetin), takže nevím, jestli mám právo hodnotit. Nicméně můj dojem je velmi negativní. Vůbec nevím, co jsem to vlastně četla. Je těžké se soustředit na text, který téměř nedává smysl, na začátku mě zvláštní styl Burroughsova psaní bavil, ale pak přišlo otupení, kdy jsem text vnímala jen s velkými obtížemi.
Mám trochu pocit, že Burroughs se snaží za každou cenu šokovat-detaily z života feťáků, homosexuální hrátky-no, nevím, jestli mi tohle stačí. Nejsem nijak prudérní (haha), ale ani netoužím po knize plné znásilnění, snahy o zhnusení čtenáře a nesmyslných pasáží. Pokud to pro někoho z vás byl zážitek a o něco vás to obohatilo, dejte mi prosím vědět (vážně, ráda objevím nový rozměr, který mně zůstává skrytý).
Srpny
Jakub Stanjura
Marně čekám, kdy se v české literatuře znovu objeví autor, který přinese něco nového místo stokrát omílaného a přežvykovaného tématu a stylu. Opět jeden ničím nezajímavý příběh o jedinci zrozeném v dysfunkční rodině a následně se utápějícím v dalších dysfunkčních vztazích.
Proklínám řeku času
Per Petterson
Severskou atmosférou prodchnutá kniha. Mlha, mrazivo, borovice, cigarety a levný alkohol, touha po blízkosti. Matka, syn, vedlejší postavy (z pohledu syna vedlejší, matčina optika je zjevně rozdílná). Zní to jako recept na knihu, která má všechny předpoklady mě nadchnout, z nějakého důvodu se tak ale nestalo. Pettersenova kniha Na Sibiř se mě dotkla a zůstala ve mně, u této knihy to říct nemůžu.
Strýček Váňa
Anton Pavlovič Čechov
(Ne)smysl života, štěstí i smutek v čistotě, ctnosti a prostotě. Moc krásné.
Ostré předměty
Gillian Flynn
Nejprve jsem zhlédla seriál a naprosto mi učaroval - i když to asi vzhledem k obsahu, formě i celkovému ladění není příliš dobře zvolené slovo.
Camille v podání Amy Adams působí temně, opravdu i trochu nebezpečně, ale hlavně nesmírně křehce - jako nějaké malé zvířátko krčící se v rohu s vyděšeným výrazem v očích, a to je zřejmě jeden z důvodů, proč s touto postavou tolik lidí sympatizuje. Vyvolává v nich touhu obejmout ji, odtáhnout ji z její dysfunkční rodiny a zvráceného rodného města a slíbit jí, že všechno bude v pořádku.
V knize mi paradoxně chyběla hlubší charakteristika hlavní postavy, přestože jsem se domínvala, že vzhledem k vyprávění příběhu v ich formě a právě z pohledu Camille (tentokrát ne obrazy, ale slovy, takže by se mohly objevit nové drobnůstky odhalující víc z příběhu i ze samotné Camille - přece jen mi slova byla vždy bližší než obrazy), k ničemu takovému nedošlo.
Příběhu podle mě ona popisnost a doslovná konkrétnost nakonec škodí. Seriálová verze dodala knize formu, která jako by pro ni byla předem stvořená - jako by s tímto záměrem byla od začátku psána.
Scény rozpíjející se jedna ve druhou, přelévání ze sna do reality a následně z reality do vzpomínky, rozostřené obrazy, míhání duchů z minulosti v současném a naprosto reálném světě - to vše souzní s esencí Camille, s její křehkostí, nevyrovnaností, nejistotou a možná i s neustálým lehkým obluzením smyslů vzniklým permanentním přísunem vodky z lahve od Evianu.
Stručně řečeno: kniha moje očekávání nesplnila a mistrovské dílo v tomto případě (dost netypicky) představuje seriál, ne jeho knižní předloha.
Když jedné zimní noci cestující
Italo Calvino
Italo Calvino touto knihou skládá nádherný hold Čtení, Čtenářům, Literatuře.
Co se týče struktury vyprávění, vzdáleně mi kniha připomněla Londonova Tuláka po hvězdách, kterého ale obsah mnohonásobně převyšuje. Liší se také spíše žertovným laděním.
Hlavní linie vyprávění se vyznačuje originalitou a (nenásilnou) hravostí a každá z odboček - kapitolek žijících vlastním životem a zároveň tvořících každá vlastním dílkem skládačku celé knihy - člověka vtáhne po pár prvních řádcích a ve výsledku se čtenář cítí stejně frustrovaně jako Calvinův Čtenář, když je četba jednotlivých příběhů přerušena (nutno říct, že vždy perfektně zvolenou pointou).
Dům duchů
Isabel Allende
Líbil se mi styl psaní, vyprávění bohaté na detaily, dokonce mi ani nevadily prvky magického realismu. Užívala jsem si i spletité vztahy mezi mnoha postavami, rodina Truebových by ani nepotřebovala další společnost vedlejších postav, vystačila by si sama. Z nějakého důvodu jsem se ale dost nudila.
(Jako první jsem viděla film a Clara se nemohla vyhnout převzetí podoby Meryl Streep, která oplývá stejnou nadpozemskou aurou jako postava, kterou představovala...)
Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
Ivana Myšková
Autorka se asi víc soustředila na formu ("ať je to co nejoriginálnější, ať to šokuje, ještě kapku absurdna") než na obsah. S předchozí knihou se tato (mnou netrpělivě očekávaná) nedá srovnávat. Jen povídka, která knize dala název, mě zasáhla. Neruší v ní nejrůznější umělé prvky přidané jen na efekt a dotýká se něčeho, o čem podle mě má cenu psát (a číst).
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
Většinou na komentáře ostatních nereaguju, ale tady si to neodpustím.
Kristleko: Za prvé bych smazala spoiler, takhle některým čtenářům zkazíš rozuzlení příběhu. Jinak si nemyslím, že by kniha říkala, že zabít lovce je správné a že tím člověk vyřeší lov zvěře. Jedná se přece jen o beletrii a ne o naučnou literaturu. Pochybuju, že se Tokarczuk ztotožňuje se vším, co postava paní Dušejkové říká a dělá. Ale samozřejmě každý to asi vidí jinak a rozhodně nechci nikomu vyvracet jeho názory - v rozmanitosti je krása (a svoboda).
Raffi: Musím také reagovat, protože jsem nedávno četla s Tokarczuk rozhovor, ve kterém narážela právě na idealizaci Čechů, kterou do této knihy použila, a ve kterém popisovala zvláštní pozitivní zkreslení České republiky Poláky, se kterým ona nesouhlasí. Takže to je snad odpověď na zamýšlení, jestli to autorka myslela vážně.
