soukroma komentáře u knih

(SPOILER) Série pro mne již vykreslila jasnou sinusoidu: první díl slibný, na startovní čáře, Zlý pes byl lepší, první vrchol, třetí díl naprosto příšerný, odhozený, propad, a teď už se dostává autor pro mne opět na úvodní startovní čáru...
Konečně příběh, který se ho ani jeho podivuhodné rodiny nijak osobně nedotýkal. Samozřejmě že opět utrpěl zranění, ale nebylo to nic osobního. Rodina byla kupodivu příjemně upozaděná (autor si asi neví moc rady s traumatizovanou matkou, tak jí věnoval jen pár sluníčkových momentů s nadále nesnesitelnými nevychovanými dcerkami, nic moc praktického jí raději nesvěřil - kdo se o holky těch pár dnů vyšetřování, po všech stránkách, "na dovolené" v mrňavém přívěsu na parkovišti "mobilních domů" staral, zůstává ve hvězdách). Kett byl naneštěstí poněkud drsnější v chování i výrazivu, takového si ho moc nepamatuji.
Téma ovšem stále populárnější a velmi depresivní: jaká zlatá mládež nám tady všude kolem roste, čím vším se baví, pokud jim ani drogy nestačí...
Na druhou stranu zase příjemné prostředí na drsných mořských útesech. Autor divoké nebezpečné moře hlavně využil v akčním finále.
Odhlédnu-li od nepříjemné zápletky a rozuzlení s náctiletými, hodnotím na 65%.

26.04.2024

Nevěděla jsem, do čeho jdu. Spíš thriller než sci-fi, to by mne bavilo. Ale prvních sto stran se stále pohybujeme v nějakém bezčasí, ve velkoměstě (Seattle), velkém činžovním domě, velké sociální síti, hromadách nic neříkajících příspěvků, virtuální realitě, a pořád o nic nejde. O minulosti, děsuplném dětství hrdinky, nikde nic.
Nezájem, nuda, odkládám.

1 25.04.2024

Neuvěřitelné (zápletka a důsledky), nevěrohodné (postavy a dialogy a jednání), vše jen na efekt (rádoby čtivé, ALE!).

Jako první titul od pro mne nové autorky mne to zcela odradilo od výběru čehokoli dalšího z jejího pera.

3 25.04.2024

Nejsem moc nadšená z nyní tak populárních afrických autorů, kteří doma už dlouho nežijí a přitom chtějí svoji domovinu tak nějak představit i nám cizozemcům (a podsunout nám své "kosmopolitní" názory).
S nigerijskou literaturou se docela roztrhl pytel, jen od této autorky jsem četla už třetí knihu (Purpurový ibišek celkem šel, ale Amerikánu jsem nezdolala).
Na život v naprosto odlišné Nigérii jsem vždycky zvědavá, ale nedostávám většinou nic moc obsažného a objevného (např. taky byla zmíněna hned několikrát branná povinnost i pro dívky, ale nic víc - třeba na jak dlouho). Ale jakmile jsme v zahraničí, tj. v Americe, kam většina z nich legálně či ilegálně míří za lepším, moje důvěra ve vyprávění a ochota číst ty nekonečné stesky (vůbec ne po domově, ale spíš, že se v Americe žije jinak než doma ... to snad dá rozum, to dobré se nijak nekomentuje, jen to "špatné", jiné, přitom o rasismus už dávno nejde a konkrétně v těchto povídkách nikdo nijak významně ani fyzicky ani psychicky nestrádá).
Takže přes veškerou vypsanost autorky (pěkný jazykový styl, zajímavé obraty, úsporná délka, nesporná čtivost, pointy) mne nakonec zaujaly povídky dvě, které vůbec nebyly "nigerijské", ale prostě všeobecné: Do zítřka daleko (skoro thriller) a Minulé pondělí (malinké psycho).

1 24.04.2024

Slibný začátek: pěkné reálie (poloostrov na jižním konci Švédska), ptáci a jejich organizovaní pozorovatelé (Bird Alarm), aktivní staříci. O ptácích ale zas tak mnoho kniha nepřinesla, humoru také ne (jen jedna policejní figura byla jako karikatura zdrojem všemožných úletů a nesnází a nefunkčností ve vyšetřování). V druhé půli jakoby autoři najednou psali úplně jiný román, o vraždu/y se nezavadilo, až pak ke konci jsme u tématu zpět.
Dohromady nepříliš soudržné, zajímavé, ani očekávaně zábavné. Průměr.

2 24.04.2024

Strašně nebavilo: jak jsem Hrob mé sestry musela odložit pro nezáživnost starého vyšetřování, tak tady to bylo naprosto stejné, jen ještě starší (40 let do minulosti je opravdu moc).

1 24.04.2024

To tedy vážně nešlo: sadismus, brutalita, hnus - na lidech i zvířatech. O funkčních jatkách číst (třeba pokrytecky) nechci a použít stejné praktiky na lidech, tak to už vůbec ne. Odhozeno z pudu sebezáchovy.

1 24.04.2024

Zajímavé, ale trochu ztuha podané, ne zrovínka moc čtivé.

1 24.04.2024

Vtipný začátek: neuvěřitelná záplava informací o hmyzí reprodukci, postupně nejen hmyzí, velmi přesné, informativní, zajímavé a zábavné. V první čtvrtině jsme však již uneseni do vesmíru a setkáváme se nejen s všemožnými mimozemšťany (baví mne, jak si autoři vizuálně vymýšlejí), ale hlavně s jakýmisi abstraktními šňůrami vědomí až někam k pavučině. A toho ještě ten Tón... Příliš mnoho neuchopitelného.
To už bylo poněkud nad mé síly, krom toho ten původní nášup informativních vtipů poněkud mizel...a byl nahrazován rádoby puberťáckými komentáři.

1 24.04.2024

Horory moc nevyhledávám, i když zrovna v poslední době mi jich pár rukama prošlo. Očistec začínal jako kombinace Krotitelů duchů a Exorcisty, ale jen zhruba a převelice ztuha, s nevěrohodnými dialogy a postavami i samotným splácaným dějem.
Mizerně čtivé: neustálé opakování téhož, napsáno jak pro mateřskou školu (přitom autor je Brit, ne Američan, kteří k tomu mají docela sklony), až na ty hrůzy...
Podprůměr, odhozeno.

1 24.04.2024

Obsah divný, nelíbivý, nepříliš informativní, natož zábavný; formátování hrozné a obálka příšerná. Opravdu podprůměr. Nejsem sice žádný Haškův příznivec, ale chtěla jsem se něco dozvědět ... z tak nabubřele prezentované knihy...

1 24.04.2024

I když jsem ke knize přistupovala s nejasností, proč přidávat další životopis na hromadu, když navíc Agatha sama napsala ten svůj vlastní. A i když tato autorka nic nového nepřinesla, pochopitelně nerozkryla tu skandální dekádu "zmizení", odchodu od Archieho a Rosalind, celkem jsem si početla (na rozdíl od posledně přečtené Tajemství paní Christie, částečný životopis, částečná neuvěřitelná fikce).

Mám ale dvě dost podstatné výhrady:
- biografii velice chyběly fotografie
- poznámkový aparát byl (aspoň v českém překladu) proveden velmi neumětelsky - každá kapitola měla odkazy od čísla 1, přitom číslo kapitoly ani název nebyl uveden v záhlaví jednotlivých stránek (zato jméno autorky a knihy ano!), takže vyhledat poznámku znamenalo nejdřív listovat vpřed vzad pro zjištění čísla kapitoly, a pak se teprve se probírat nekonečnými poznámkami

1 17.04.2024

Líbilo: čtivé a zajímavé, byť předlouhé, ještě doplněno dobovými fotografiemi a životopisy hlavních skutečných postav. Věnování knihy jasně vypovídá o záměru autorky i obsahu:

"Tuto knihu věnuji lidem,
které nacionalismus, nacismus a komunismus
připravily o život, domov, kořeny a důstojnost."

Na prvních 100+ stranách se ocitáme těsně po válce a autorka nás provází všemi zašmodrchanými vazbami a osudy jejích hrdinů. Bylo to trochu úmorné, bez vzpomínek na díl předchozí bych se v tom asi ztratila (přečten přesně před třemi roky), ale bez toho se v rodinné sáze prostě neobejdeme.
V tomhle úvodu mne ale poměrně nemile překvapilo, že vlastně až na rodícího se komunistu Wojtka nikdo v podstatě nevyjadřoval žádnou radost nad koncem války. Že pár měsíců poté a první roky, to už bych chápala: nebylo nic, vše šlo k horšímu, naštěstí aspoň pomoc z UNRRA, nebyly prostředky ani lidi na obnovu, mnozí se nevrátili apod.
A toho samozřejmě využili komunisté, ta druhá část od roku 1948 dál byla hrozná. Ty kecy, ty návnady, lichotky, úplatky, sliby, sliby, sliby (horníkům se určitě líbilo, že byli stavěni na piedestal, bez nich by se průmysl nehnul, takže tleskali, přizvukovali a dali se nachytat). Ale v tomto díle překvapivě mnoho prostoru horníkům věnováno není. Z hlavních hrdinů na šachtě pracovala jen hrstka, někdo zběhl, někdo šel do důchodu, někdo jen z donucení.
A Únor tomu nasadil korunu, radovali se mnozí, aby si všichni vyžrali tu děsnou dobu zejména 50. let, dobu znárodňování, měn (ožebračování), tlaku a hrůz (cíleně přes jednotlivce i na celé rodiny), bezprecedentních zatýkání a zfalšovaných procesů, věznění bez konce a informace pro blízké, PTP... Veřejně proklamovaných lží, k nimž se jen málokdo dokázal veřejně postavit.
V románu je to všechno nastíněno, ale kupodivu se jen pramálo z toho dotklo skutečně osobně některých hrdinů. A s tím vším se doluje dál a dál, bezmyšlenkovitě, záměrně se ničí vše kolem a nehledí se na nic než na stachanovské překračování norem. A stará Karvinná se čím dál rychleji propadá.
Samotný rodinný klan se rozrůstá, staří umírají, nové generace se rodí, starosti ze dne na den, do budoucnosti se daleko hledět nedá ("hříchy" otců stále vrhají ostré stíny na mladé, potírat jakýkoli odpor, to je základem fungování i nadále, za Gottwalda, Zápotockého i Novotného).
Drama z hlediska rodiny přinesla dvě navazující intermezza, která z důvodů napětí nebyla označena jménem jako ostatní kapitoly podle hlavního hrdiny. Vše se ale ani tak nevyřešilo.
Jako finální rok svého vyprávění autorka zvolila 1961, kdy se nic moc významného v zemi nestalo, jen Karvin(n)á už se nepodobá původnímu městu.

Nikdy bych si nemyslela, že rodinná sága z končin mně zcela neznámých, z hornického prostředí, z hranic s Polskem (se všemi třenicemi a křivdami minulosti) a z doby skrznaskrz hrozné (a nezažité) mne bude bavit. První díl pro mne ještě nic moc, ale druhý mne chytnul, takže třetímu už nebylo vyhnutí. A přečetla jsem s chutí. I když se domnívám, že hlavní poselství je přeci jen pro místní, kteří v tom své kořeny a třeba i vysvětlení minulosti přímo najdou.

Překvapilo mne řídkavé použití dialektu (výhradně snad děda Ludwik) a místních slov (utkvěl snad pazgřivec, dřisty, usebrání, uvzatost...), takže tomu bylo kolem a kolem rozumět bez problémů.

"Ne že by o tom nemluvili. Nebabrat se v minulosti bylo považováno za základní pravidlo slušného chování, a taky jediný možný způsob, jak nezhořknout. Křivdy a traumata zůstaly uzamčené v šuplících, odkud je nikdo nevytahoval. Co bylo, bylo. Teď je to, co je. Na věci, které obyčejný člověk neovlivní, je lepší se vykašlat. Mnohem větší smysl dává zařídit si život tak, aby v něm bylo dobře."

7 17.04.2024

(SPOILER) Nečekaný (ve smyslu mně neznámý, překvapivý a netuctový) osud Australanky Nancy Fiocca, roz. Wake, předválečné novinářky, která se stala vlastní volbou Francouzkou, a proto hodlala pomoci a aktivně pomáhala dobrovolně tamnímu odboji, dokud jí nešlo o život a musela prchnout přes Španělsko do Anglie, kde se znovu hlásila do služby.
Francouzský exil ji nechtěl, a tak ji naverbovali britské SOE. A v jejich službách byla nasazena ve Francii začátkem roku 1944, spolu se dvěma kolegy, s nemalým úkolem: "Financovat, vybavit a vycvičit makisty v kraji Auvergne. Pošleme vás jako předvoj, abyste pomohla francouzskému odboji, než přijde spojenecké vylodění. Musí být připraveni k boji."
Autorka ale trochu postavila na hlavu posloupnosti ve svém románu, takže o výcviku a konkrétním formulaci nasazení se dozvídáme na posledních stránkách... Od počátku ale sledujeme její plnění tohoto nesnadného úkolu: je s podivem, že Britové na něj nasadili ženu, zejména mezi zatvrzelé Francouze, natož makisty. Trvalo jí to také dost dlouho, než si zjednala respekt, svým přístupem, akčností i vlastním nasazením zdraví a života. A to se všem vyplatilo...
Nicméně je to román, navíc napsaný ženou o ženě, takže nejde o válku jako takovou a špionážní práci v odboji, ale o lásku (autorka sice v doslovu píše, že centrem všeho bylo manželství, ale dle mého to byla čirá a nezdolná láska, zakončená manželstvím). Právě ten dlouhý úvod na prvních 150 stranách, kde se střídá pohled na Nancyinu práci v terénu s vyprávěním o letech předválečných a jejího flirtování a jeho namlouvání, mne dost unavoval - příliš dlouhé, a osobně bych ji už uškrtila, jak se chtěla nechat dobývat, paličatě, dětinsky, nekonečně.
Paličatost a sebevědomí jí později jako třicátnici rozhodně pomohlo v jejím válečném úkolu, ale i jako soukromá osoba byla hodně ostrá, důrazná, až zastrašující. Lásku ale nalezla. Do konce není jasné, jak to s oběma milenci a manželi dopadne.
Škoda, že autorka nepřičinila aspoň v doslovu několik málo slov o tom, co s ní bylo po válce (krom toho, že by to bylo na celý další román, podobně jako období tvrdého výcviku ve Skotsku pro SOE, který také přešla jen pár stranami, stejně jako úmorný, nebezpečný a útrpný útěk přes Pyreneje).
Našla jsem si, že se dožila téměř stovky (1912-2011), takže jí její válečné úsilí a ztráty spíš zocelily, než ublížily. Autorka se často odvolává na vlastní životopis Nancy Wake, gestapem nejhledanější špionky s označením Bílá myš, ale bez dalších podrobností (kdy jej napsala, kdy byl vydán - dohledáno: 1985).
Vzhledem k přespřílišné dávce romantiky propletené celou knihou, a tím také jisté zdlouhavosti na úkor akčních prvků, nedávám plné hodnocení.
V každém případě o makistech, vnitřnostech jejich uspořádání, vybavení, práce, schopnostech, působení před i po (1. a 2.) vylodění spojenců jsem se nikdy takto důkladně nedočetla.

2 14.04.2024

Nebylo to špatné: čtivé, s mnoha (nakousnutými) tématy minulosti a současnosti. Potenciální předmět dědictví, resp. restituce, sbírka obrazů (slibovaná v anotaci) odkázaná v závěti židovskou rodinou v současnosti jen rozehraje mnoho strun z doby předválečné, válečné a poválečné.
Je jasné, že se jedná o díla konfiskovaná nacisty před odsunem židů do koncentráků, takže toto téma se musí v knize objevit, stejně jako vývoj situace pro židovský pár v Berlíně, útěky dalších členů rodiny a jejich návrat zpět po válce, který nakonec vedl k opětovnému exilu do zámoří už natrvalo.
Hlavní téma jsou ale rodinné vazby, poněkud netradiční, a nechuť odpovídat na mnohé otázky právě z rodinné minulosti. Ale také neznalost některých faktů, zejména když se jednalo o děti, které byly z pochopitelných důvodů drženy co nejdál od tehdejších nepříjemností.
Tady jsou to především ženy několika generací, velmi neústupné, tvrdohlavé, nepoučitelné. Poslední mladá doktorandka se také musí popasovat se svým životem, nakonec učiní několik zásadních rozhodnutí a slibuje si nový začátek.
Konec je takový neslaný nemastný, poněkud sluníčkový, proto nedávám plný počet. Jinak to byla kniha opravdu originální, nezvykle uchopená témata nepříjemné německé minulosti zprostředkovaná německou autorkou nové generace.

Pozn.: V rámci berlínských reálií je několikrát použita v překladu Lipová ulice - zajímalo by mne, zda to nemá být známá Unter den Linden, kterou odjakživa doslova překládáme Pod Lipami (z kontextu to není moc jasné, ale že by měli i Lipovou...?).

3 11.04.2024

Výtečné: burcující, obohacující, lákavé i zavazující. Lehkým perem napsaná - spíše než biografie - učebnice potřeb a prostředků ochrany divoké zvěře v současnosti.
Autorka je mladá australská veterinářka, která s divokou přírodou doslova srostla ve svých 11-12 letech, kdy s rodinou žila na Ostrově lorda Howa. A od té doby si nepřála nic jiného, než se do divočiny vrátit, zkoumat ji a pomáhat jí ... přežít. Nakonec se po vzoru širší rodiny dala na náročná veterinární studia a hned po nich si naplánovala řadu náročných stáží v Africe a Americe, v rezervacích i v ZOO. Její příhody jsou unikátní, líčí stav věcí, jak to opravdu vypadá tam, kde dřív divoká zvířata měla domovinu a dnes je jich jen zlomek i za rostoucí ochrany a obrany ze strany dobrovolníků, profesionálů i poučených místních.
Tristní jsou výpočty radikálně snižovaných počtů dříve běžně se vyskytujících šelem, lidoopů i dalších zvířat, především savců. Šesté vymírání na zeměkouli bych já označila rovnou jako vybíjení, do značné míry přímo (pytláci, zbohatlíci-lovci, žádostivci "přírodní medicíny", "labužníci", průmyslové a zemědělské velkopodniky) a samozřejmě ve velkém nepřímo všemi odpady, likvidací přírody v souvislosti s devastací životního prostředí, klimatu, přírodní rovnováhy...
Kniha je a má být optimistická, přesto se neobejde bez slz a skřípění zubů na straně vnímavého čtenáře. Ano, dělá se dnes na mnoha místech vše, co jde na zlepšení nebo alespoň bránění zhoršování podmínek, ale to nestačí. Přesto, pokud tato kniha přispěje alespoň zlomkem (výnosy z prodeje knihy jdou na záchranářské organizace), třeba podchycením dalších zájemců, kteří jsou ochotni vyměnit svůj komfort za přímou osobní pomoc, nebo alespoň snížit svůj komfort a podpořit finančně nadace a organizace věnující se podpoře a řešení problémů ve světě a zachránit třeba alespoň jeden druh před nevyhnutelným vybitím, pak splnila svůj účel vrchovatě. Nadšení autorky a její trvalé snažení o totéž, byť již především ze své veterinární ordinace v Austrálii, je víc než příjemným bonusem.

4 10.04.2024

Nic moc pro mne - příliš pohádkové, jak na straně zla (hned dva brutální tyrani mezi tou hrstkou postav?), tak na straně dobra (vše se vyřeší, v dobré navrátí, tyran napraví?). I o těch knihách v krátkém německém příběhu toho zase tolik nebylo, aspoň nic k zaznamenání. Takže jen přečteno, tečka.
Mám dojem, že autor knížku psal hlavně pro svoji dceru, Šašu.

Pozn.: nevěřím, že by se dnes v německém městě našel dospělý analfabet.

3 09.04.2024

Le Carré mi k srdci nikdy nepřirostl, přesto ho čas od času znovu zkouším. Není to svižné, čtivé, ani dost napínavé jako od mistrů špionážních thrillerů, a tady je to navíc neúnosně dlouhé, objemné a těžké.

1 09.04.2024

Parádní čtení, báječně jsem se bavila: už jsem zapomněla na skvělého Ničitele, a tohle je podobně výtečná retro krimi, střižená špionážním thrillerem. Turbulentní doba roku 1908, New York se svými gangy a zbohatlíky, špičková celonárodní van Dornova detektivní agentura, celosvětové zbrojení a výzkum a vývoj modernějších zbraní a lodí pro vojenské námořnictvo. Mocenské hrátky císařů, králů, prezidentů, válka nevyhnutelně na spadnutí, špioni a dvojití agenti za každým rohem, a do toho bezskrupulozní zločinci neloajální ke komukoli jinému než sobě a penězům. A právě s nimi se musí detektivové v čele s Bellem potýkat, a pocítí tu hrůzu na vlastní kůži i v nejbližším okolí. Hodně o maríně, zbraních, ale v závěru i o luxusních vlacích, tehdejší komunikaci a možnostech detektivů.
Jestlipak bude další díl...

2 09.04.2024

Ne, ne, od Agathy mohu číst jen detektivky, a ty klidně stále dokola...

1 09.04.2024